Rusíni skrze Zakarpatí

Výzkumný deník 2016

1. Den, 7. srpen NE

Cesta začala v neděli ráno, kdy Šárka musela naložit posádku, která se pohybovala na koncích republiky. Dostáváme se tedy konkrétněji ke členům posádky. Jako hlavní kameraman cesty jel Evgeny Provotorov, který má ruský pas, jako zvukař a pomocník jel Tomáš Kresta z Olomouce a jako pisálek a fotografka dokumentu Šárka Hlaváčková z Litoměřic. Než se posádka naložila kompletní, tak bylo přibližně 18:00. Zbývalo nakoupit nějaké potraviny a vyrazit směr východní Slovensko. Původní plán byl dojet přes noc, přes placený úsek dálnice až do Prešova, aby se ráno mohlo brzo vstát a začít bádat. Slovenská dálnice není stále dokončená, tudíž jsme do Prešova dorazili až v 1:00. Zde bylo dohodnuté přespání u jednoho Rusína, místního učitele hudební výchovy.

2. Den, 8.srpen PO

Ráno se vstávalo brzo a vyrazilo se do Prešovské univerzity na teologickou řeckokatolickou fakultu. Vrátný nás provedl po budově a přednáškových místnostech, kde se mimo prázdniny vyučuje každý den. Paradoxem je, že mají identické předměty jako obor HKS na ČZU. Dostali jsme několik čísel na řeckokatolické faráře na východě Slovenska, kteří jsou Rusíni. Minulý rok jsme dělali pár rozhovorů s kněžími, ovšem cílem letošní cesty bylo prohloubit rozhovory o konkrétnější otázky. 200m vedle fakulty sídlí řeckokatolická farnost, kde se nás na smluvený čas ujala jedna řádová sestra a provedla nás budovou. Mají zde malé muzeum, které z poloviny shromažďuje i hmotné cennosti z Rusínské historie. Po obědě byl čas vyrazit opět do terénu. Východní Slovensko je plné rusínských kostelíků a dřevěných cerkví. V plánu bylo natočit několik kostelů a najít pár dalších Rusínů na rozhovory. Na faře nám půjčili telefon, abychom si mohli obvolat pár farností, které se nachází v rusínských dědinách. Jeden velmi ochotný kněz, Martin Tkačin, byl nadšen, že se někdo zajímá o Rusíny a že dokonce filmuje. Bohužel pro dnešek musel ještě odsloužit dva pohřby a bohoslužbu, domluvili jsme se, že natáčení tedy proběhne až v úterý ráno. Sraz byl dohodnut na 9:00 v Bardejově, což je jedno z nejkrásnějších UNESCO míst, které je na Slovensku možno navštívit. O Bardejově je zmínka v deníku z cesty v roce 2015.

Bylo přibližně 17:00, ideální čas na focení a natáčení, proto bylo nutné se vydat za cerkvemi na východním Slovensku. Během tří hodin byli natočeny místa jako Kežmarok, kde jsme málem na silnici třetí třídy rozbili auto, Ladomirová, Hervartov, Bardejovské kúpele a další. Bylo v plánu přespat venku a poslední natáčení probíhalo ve vesnici Lukov. Nádherný dřevěný UNESCO kostelík se hřbitovem se tyčí nad údolím, kde leží malý Lukov. Byla zima, zavolali jsme tedy na farnost, jestli nemají místo a nemohl by nás ubytovat, nicméně číslo uvedené na kostele nebylo dostupné . Přespali jsme tedy pod jeho dřevěnou střechou.

3. Den, 9. srpen ÚT

Probuzení pod střechou dřevěného skvostu byl krásný zážitek. Ráno bylo dohodnuté natáčení s Martinem Tkačinem v Bardejově. Po složitém navigování, jsme se nakonec přece jen sešli. Řeckokatolický kněz Tkačinov měl po každé své ruce malé děti. Po seznámení jsme pochopili, že je jejich kmotr, a že vazbě kmotřenců s kmotrem v řeckokatolické rodině je kladen velký důraz. Dnes je hlídá, tudíž nás na natáčení vzal k nim domů. Zajímavé bylo, že se tam vůbec nevyznal. Působilo to jako vypůjčený byt, protože když všem připravoval kávu, tak nevěděl, kde má co hledat. Před natáčením se ještě celá posádka vysprchovala. Venku bylo 38 stupňů a konečně došlo na natáčení. Pan Tkačinov nás do problematiky „vlastní hledání identity Rusínů„ zasvětil jako nikdo jiný před ním. Podle jeho slov je to nejaktuálnější téma východního Slovenska, protože pokud se nikdo nezačne zajímat o pravý původ Rusínů a nebude se uchovávat jazyk a kultura, tak menšina zanikne. Sám Martin Tkačin vede všechny kázání v Rusínštině a liturgické Staroslovanštině. Nicméně cílem natáčení tohoto dokumentárního snímku je zachytit problém vnímání identity Rusínů v geografickém měřítku. Odpovědět na otázky: „Proč Rusín na Slovensku cítí větší nacionalitu než, Rusín na Ukrajině?“, nebo „ proč Rusíni trpí nevědomostí, kdo vlastně jsou? Proč upadá rozvoj této menšiny? Proč nebudou nikdy jednotní?“ Pan Tkačinov jako první člověk po dvou letech dokázal odpovědět na tyto otázky. Řekl, že největší příčinou zmatku vlastní identity je aktuálně Evropská Unie, která podporuje folklór a tradice. Jenže v pravém slova smyslu to znamená, že chtějí vidět lidi u opravených kostelíků, jak tancují v krojích, jak pijí a jedí něco, čemu se říká tradiční a nejlépe i bio. Ovšem nikdo zde nechce vidět, co je spjaté s náboženstvím. A to ej ta chyba. Vždyť právě skrze náboženství, jazyk a vlastní řeč se předávali vědomosti, odkud jsme přišli a kdo jsme. Mnoho lidí srovnává Rusíny s Ukrajinci a je nutné se připomenout, že tomu tak nikdy nebylo. Jenže s momentálním proruským tlakem na Ukrajinu a bohatými dotacemi z EU, které podporují menšiny a rozvoj kultury, se více Rusínů přiklání k tomu, že jsou vlastní národ.

Pan Martin Tkačinov nám dal mnoho typů na další Rusíny a celý rozhovor trval déle jak čtyři hodiny. Před odjezdem řekl, že nás ještě musí pozvat na oběd, abychom byli silní na boží cestu. Své kmotřenky poslal koupit vodu a chleba. Zavedl nás do neuvěřitelné komunistické budovy uprostřed Bardejova. V posledním patře byla jídelna jak ze seriálu Návštěvníci. Kulaté lustry, žluto zelené stěny a stará televize s umělými květinami. Celý oběd pro 4 osoby stál 5 euro. Před rozloučením nám dal ještě boží chléb a vodu, co mu donesly kmotřenky, požehnání a ikonu panny Marie.

Další natáčení pokračovalo ve východních Medzilaborcích, kde se narodil nejslavnější z Rusínů, Andy Warhol. Poté natáčení v Humenném a Snině. Plán byl takový, že se ještě dnes v noci vyspíme u ukrajinských hranic a až brzo ráno překročíme hranice na severním hraničním přechodu u města Ubľa. Po dlouhém dnu plného natáčení všude možně a asi 5 dalších rozhovorech jsme dorazili do kempu, který leží 10 km od hranic. K večeru nám místní hospodský vypráví příběhy o tom, jak nepřekročíme hranice, protože jsme příliš podezřelá posádka. Tři mladí lidé, s novým autem a jedním ruským pasem je prý na slovenské celníky příliš. Nicméně schvalovali nám nápad překročit menší přechod brzo ráno, protože by tam nikde neměli být kolony aut.

4. Den, 10. srpen ST

Kolem 7:00 jsme již byli na cestě s nabitými fotoaparáty a kamerami. U hranic byla kolona přibližně 200 m, tudíž nám tip, jet na menší hraniční přechod příliš nepomohl. Po dlouhém čekání jsme se dostali na slovenskou stranu celnice, kde nám vrátili papíry a vzali si kameramana Evžena stranou s otázkou „a čo vy tu robíte?“. Po krátkém vysvětlování se celník zamračil a odešel. Po půl hodině si nás vzali stranou a sdělili nám, že máme špatné razítko na souhlasu k užívání vozidla, protože se změnili zákony a nestačí podpis vlastníka ověřený na poště, nýbrž že je třeba ověření podpisu notářem s „kulatým razítkem“. Po dlouhém prošení a dohadování nás stejně za hranice nepustili. Museli jsme vytvořit nový plán. Věděli jsme, že na Ukrajinu musíme, tudíž jsme dojeli zpátky do Sniny hledat notáře. Neúspěšné, několikahodinové snažení nakonec nedopadlo dobře. Tři notáři nás zamítli, protože nemáme slovenský pas. Byli dvě možnosti, buď si zaplatit za kurýra z ČR asi 700 Kč + za notáře 1000 Kč a počkat v Košicích dalších 24 hodin, než zásilka dorazí. Nebo druhá možnost, otočit to a jet domů.

Zvolili jsme raději první možnost a jeli zpátky do Košic, kde jsme se potkali se známými, kteří nám slíbili ubytování do dalšího dne. Celý den se nesl v depresivní náladě, díky změněným plánům jsme museli odřeknout jeden rozhovor v Užhorodě. Večer nám rodina, u které jsme spali, vyprávěla různé příběhy o ukrajinských celnících, o zabavených autech, úplatcích, pašování cigaret, o přestřelkách a další skvělé historky před čtvrtečním překročením hranic. Šli jsme spát s pocitem, že se letos na Ukrajinu asi nepodíváme.

5. Den, 11. srpen ČT

Kurýr přijel až kolem 16:00, do té doby jsme poznávali krásy Košic. Z velké dodávky vystoupil malý mužík a předel nám vytoužené dokumenty. Rozloučili jsme se s přáteli, kteří se o nás starali a vyrazili směr Ukrajina. Na hranicích u Užhorodu byla fronta znatelně menší. Všude se pohybovali Romové, co klepali na okýnka aut a prosili o peníze. Jeden z nich našel na zemi stříkačku a začal ji házet po autech. Zajímavé bylo, že celníci na slovenské části hranic jen přihlíželi a smáli se. Na hranicích si nás opět vzali stranou. Papír o užívání vozidla nechtěl vůbec nikdo vidět a to, že máme jednoho ruského pasažéra, nikoho nezajímalo. Bylo evidentní, že jsme včera měli pouze smůlu na celníka v ráži, kterému jsme se nelíbili. Během dvou hodin jsme byli na Ukrajinské straně, koupili si karton cigaret a rozvrhli cestu. Je holým faktem, že na hranicích Slovensko Ukrajina má každý celník svá pravidla a pokud se jim sebemenší drobnost nelíbí, dokáží vám způsobit pěkné problémy.

Bylo již 20:00 a my neměli kde spát. Na Ukrajině bylo cílem navštívit hlavně Mukačevo a přilehlé rusínské dědiny, Užhorod, kde jsme měli dohodnuté stěžejní natáčení, Chust na jihu Ukrajiny a Rosišku, kde jsme měli známé.

Olgu a Slávu známe z ČR a již minulý rok jsme se u nich stavovali na dva dny. Letos byl plán stejný, ovšem byl čtvrtek večer a my jsme věděli, že v noci z pátka na sobotu je ve 3:00 ráno vyzvedává autobus, co je sváží na tříměsíční pracovní směnu v ČR. Rozmýšlení cesty bylo tedy jasné, vyrazili jsme směr Rosiška. To jsme ovšem nevěděli, že cestovat více jak 200km v noci po Ukrajině není nejlepší nápad.. Ukrajinské silnice jsou v katastrofálním stavu, nicméně když jsme málem utrhli spodek auta díky neviditelné díře v silnici, rozhodli jsme se snížit průměrnou rychlost na 40km za hodinu. Cestou v noci nás zastavili tři vojenské hlídky, ale jen kontrolovali auta, naštěstí se po pasu neptali. U jedné večerky místní prodavač doporučil, ať nikde neříkáme, že Evžen pochází z Ruska. Situace mezi Ruskem a Ukrajinou je nyní velmi vyostřená a lide tu Rusi berou jako zlo a mstí se jim. Říkal, že bychom to nikde neměli říkat, daleko lepší bude, když Evžen bude z Běloruska. Poté nás ještě dvakrát zastavují policejní hlídky, kteří nám chtěli dát pokutu 1500 hřiven (1700 Kč), za to, že nám svítí málo jedno světlo. Evžen vylezl z auta a pustil se s nimi do řeči a vysvětlil situaci. Policisté se nás po chvíli zeptali, jestli se náš studentský grant vztahuje i na pokuty. Samozřejmě, že ne. Nabídnuli jsme jim cigarety, vysmáli se nám. Nabídnuli jsme jim pivo, což už byl lepší krok, položili jsme jim je na zadní sedačku auta a mohli jsme pokračovat v jízdě. Když za námi policisté rozsvítili své auto, nefungovalo jim pravé přední světlo.

Do vesnice Rosiška, která leží uprostřed Karpat na jihu Ukrajiny, jsme dojeli kolem 3:00 ráno. Naštěstí na nás Olga se Slávou čekali s baterkami před domem, jinak bychom je nikdy nejspíš nenašli, protože v obci není veřejné osvětlení.

6. Den, 12. srpen PÁ

Ráno nás již kolem 6:00 přišli budit jejich děti a tahali nás ven na krmení koz a dojení. Teprve v ten moment nám konečně došlo, že jsme na Ukrajině, že nám ovšem celý proces překročení hranic trval více jak 36 hodin, ale že jsme v pořádku na místě.

Od té chvíle jsme natáčeli jejich hospodářství, dojení koz, pasení, zahradu, slepice a jejich rodinu. Po obědě vyrážíme, jako minulý rok, žigulíkem na vrcholek hor. Naše Kia Ceed by tam nikdy nedojela. Olga se Slávou se museli balit na odjezd do ČR, tudíž s námi jako řidič vyjel jejich strýc. Po cestě žigulíka zastavovali lidé, kteří si nás pamatovali z minulého roku. Všichni

nám dávali ochutnávat tradiční domácí výrobky z ovčího a kozího sýru, domácí samohonku, koláče a další. Takto jsme se zastavili u třech stavení a než jsme dojeli na určené místo, bylo 17:00. Na místě určení se na hřbetu kopce tyčila malá dřevěná bouda a vedle ní ohromný dům. Cíleně není zmíněno domeček, protože toto stavení mělo vlastní obývací pokoj a ložnici s terasou. Výhled byl k nezaplacení, mraky se honily neuvěřitelnou rychlostí. Tak do 20:00 jsme blbli, natáčeli, popíjeli a učili se řídit terénního žigulíka, s motorem ze Zetoru. Poté nás čekala večerní prohlídka místního řeckokatolického kostelíku. Celá vesnice si dva roky spořila a přispívala do veřejné sbírky, aby si mohli opravit kostel na návsi. Pozlacená střecha a kýčovité malby uvnitř mají vypovídat o jeho kvalitě. Výhled ze zvonice na údolí se nenaskýtá jen tak někomu. Olga se Slávou tvrdí, že ve zvonici nikdy nebyli a ani by je tam nikdo nepustil.

Výhodou natáčení a dokumentaristiky, je fakt, že vám lidé vychází vstříc, protože chtějí, aby byla jim drahá místa zaznamenána a jsou rádi, že jim je věnována pozornost a jsou zdokumentovány pro další generace.

Večer se popíjí a Evžen s Tomášem si dávají závod, jestli umí víc pít Rus anebo Moravák. Probíhala nekonečná diskuze o vstupu Ukrajiny do EU a provalilo se, že Evžen je z Ruska. Soutěž v konzumaci alkoholu skončila až nad ránem.

7. Den ,13. srpen SO

Ráno jsem zjistila, že dva ze tří členů posádky mají nejspíš otravu alkoholem z domácí samohonky. Nebyli moc použitelní, tudíž jsem se vydala sama natáčet záběry panenské přírody. Malá desetiletá Nataša mi pomáhala. Poletující motýli u potoka, květiny ve větru a ryby v tůni. Poté jsme nahrávali na zvukový aparát zvuky přírody. Šumějící potok, zpěv ptáků, bzukot včel a všechny krásy Karpat. Původní plán byl vyjet odpoledne směr západní Ukrajina a do města Chust. Ovšem díky zdravotnímu stavu jsme byli nuceni odložit odjezd na nedělní ráno.

Odpoledne nám Nataša ukázala dům její babičky a dohodla natáčení výroby pirohů. Celé odpolední natáčení se neslo v duchu ženských domácích prací, nenáročná výroba z domácích surovin zpestřuje chudým domácnostem jídelníček. Zelenina ze zahrádky, mléko od ovcí a koz, sýr, kefír, máslo a brynzu, také maso od slepic, králíků a prasat, med od včel, mouku a chleba od souseda.

Velký rozdíl je mezi ukrajinskými domácnostmi na venkově a ve městech. Venkovské domácnosti nemívají doma záchod a mají venku pouze suchou toaletu a venkovní polní kuchyni, kde si vaří na kamnech. Všude, ale panuje velmi přátelská a vřelá atmosféra. Jediný čas, kdy se nedoporučuje chodit ven je po setmění, protože se zde pohybují opilci a nikdy nevíte, na koho narazíte.

Večer se plánovala cesta a udělala se předběžná režie celého dokumentu. Poslední grilování špeku a koštování samohonky, nabíjení fotoaparátů a příprava na cestu.

8. Den, 14. srpen NE

Brzo ráno se vyráželo směr Chust, opět natáčet Rusíny. Podle slov místních byl Chust „hlavním městem“ Zakarpatské Rusi. Nepopiratelným faktem je, že to bylo a je jedním z hlavních rusínských středisek. Centrum města vypadá velmi upraveně, na rozdíl od ostatních částí Ukrajiny toto město působilo velmi evropsky. Kašny na náměstí, dlažba, nové lampy a na úřadě města visela vlajka Ukrajiny, Rusínská vlajka s medvědem a vlajka EU. Bylo evidentní, že město se přiklání k evropské unii, ačkoliv s ní nemá žádné styky. Stihli jsme bohoslužbu v řeckokatolickém kostele, kde jsme se po skončení ptali náhodně lidí, jestli jsou Rusíny a pokud ano, jestli jsou schopni s námi mluvit na kameru. Odchytli jsme si pana Michajloviče Opoce, který na otázku jestli je Rusín zvedl obočí a řekl: „Prečo nazivajte neexistujicu menšinu Rusnakov, keď neexistuje?“. Vzápětí si jen odběhl do auta a zavolal své ženě, ať přijde na náměstí. Pozval nás na kávu a dovolil nám točit náš rozhovor. Tak jsme seděli na tom krásném náměstí s dvěma penzisty, co se nás snažili přesvědčit, že točíme něco, co nemá vůbec smysl. Celý rozhovor trval více jak dvě hodiny a připojilo se několik přihlížejících. V průběhu natáčení šel kolem jeden stařík a zahalekal na pana Michajloviče: „Sláva Ukrajině!“ a vztyčil u toho pěst do vzduchu, pan Michajlovič mu samozřejmě odvětil totéž se vztyčenou pěstí. Hned na to se zahleděl na Evžena a zeptal se ho, odkud, že to je, že má tak kvalitní Ruštinu a na to Evžen hbitě odpověděl: „Z Běloruska!“. Na Ukrajině sílí nacionalistické hnutí, Ukrajinci se snaží držet co nejvíce pospolu a proti Rusku, a dokázat, že jsou také evropským státem a silným národem.

Po dlouhém rozhovoru a prohlížení knih o Rusínech, nám nakonec pan Michajlovič do kamery řekl: „Já jsem Rusnak a písám si ukrajinskou národnost“. Zde se krásně ukázalo, jaký v tom mají všichni zmatek. Na oběd jsme si výjimečně zašli na pizzu. Celý oběd s kávou a limonádou vyšel na 38 Kč. Bylo načase se posunout dál, natočili jsme ještě pár lidí, co se k nám hrnuli nám říci do kamery větu „já jsem Rusín“. Celé odpoledne jsme jezdili po cerkvích a Rusínských dědinách a snažili se najít někoho, kdo s námi bude mluvit. Mnoho lidí odmítlo, ale bylo zajímavé cestovat po silnicích třetí třídy a natáčet Zakarpatí. Navštívili jsme města Hať, Dorobratovo, Zavydovo, Karpaty a Svaljavu a její přilehlé dědiny, kde se k Rusínské národnost, podle mapy od ČZU, hlásí více jak 90% obyvatelstva. Na návsi ve Svaljavě seděli u sochy Alexandra Duchnoviče, rusínského hrdiny, mladí studenti. Po krátkém rozhovoru nám dovolili natáčet a řekli mnoho užitečných informací. O danou tématiku se zajímají a mají přehled, dokonce jeden z dotazovaných vyhrál před dvěma roky olympiádu v Rusínštině, která se konala v Užhorodě. Dnes je olympiáda zakázaná státem. Byl to jeden z užitečnějších rozhovorů, protože měli opravdu co říci. Po dlouhých rozhovorech a uplácení českým pivem jsme museli vyrazit konečně směr Mukačevo, najít si ubytování. V noci jsme jen tak tak narazili na jeden penzion, kde nás nechali ve dvojlůžkovém za 280 Kč za noc. Při parkování k Evženovi přišel neznámý člověk a ptal se ho, jestli ta Kia je jeho a pokud plánujeme parkovat až do zítřejšího rána, že mu musíme dát poplatek za security parking. Vytáhli jsme dvacet hřiven a raději mlčeli. Nedalo se tam pořádně spát, pod okny od 3:00 kokrhal kohout a centrum města je velmi rušné. K tomu všemu Evžen zjistil, že si smazal jeden důležitý rozhovor. Poslední cigareta a neklidný spánek.

9. Den, 15. srpen PO KLÍČOVÝ DEN

Na nohou byl tým hodně brzo, díky již zmíněnému kohoutovi pod okny, se zde nedalo spát. Mukačevo je krásné město, dlouhá promenáda, hrad, pravoslavné kostely s pozlacenými střechami a uprostřed náměstí velká socha Alexandra Duchnoviče, což znamenalo, že město má bohatou rusínskou historii. Řeckokatolický kostel nešel přehlédnout, má totiž nejvyšší věž v celém Mukačevu. Natáčení tedy proběhlo uvnitř řeckokatolického kostela, kde si nás všimnul farník a byl nadšený, že si chceme natáčet kostel za studentskými účely. Moc s námi nemluvil, ale obvolal město, aby sehnal nějakého Rusína, co by si s námi popovídal.

Mezitím nás tam provedl. Ukázal nám kryptu s rakvemi anebo pustil do patra k varhanám. Vynikající ovšem bylo, že nám povolil vylézt nahoru na kostelní věž. Podle všeho, zde naposledy někdo byl v 80. letech. Chodívali sem hasiči vyhlížet požár z nejvyšší věže ve městě. Výhled na Mukačevo, ukrajinské legendární město byl jak z pohlednice. Proběhl rychlý rozhovor s farářem, který přišel o hodinu později a díky němu náš celý den nabral skluz. Interview nebylo nikterak přínosné, ale ten výhled z věži byl nezapomenutelný. Natočili jsme ještě krátké rozhovory s pár Rusíny na ulici a museli jsme se akutně posunout do Užhorodu, kde jsme měli na 16:00 sraz s panem Ivanem Latkem.

To jsme ovšem nevěděli, že nám kvůli 5 minutovému zpoždění bude típat telefony a díky tomu ho nebudeme moci ve spletitém Užhorodě najít. Po hodině a půl jsme je našli v jedné opuštěné budově v poslední místnosti. To byla kancelář českého spolku, tedy krajanského spolku T. G. Masaryka v Užhorodě, u jejíž byl předsedou právě pan Ivan Latko. Na pana Latka jsme dostali kontakt skrz naši universitu již v ČR, nicméně s Rusíny neměl téměř nic společného. Pouze je znal a mohl nám dát tipy. I přes to, že věděl, že jsme studenti, měl velmi divné sexistické narážky na mě a za každou cenu nám musel vnutit na dnešní večer ubytování. Nebránili jsme se, ovšem bylo nám nepříjemné, jak nás do toho tlačil.

Ukázal nám nějaké knihy a mapy dřívější zakarpatské Rusi a Československa. Vštěpoval nám do hlavy fakta, které již dávno víme, nicméně nechali jsme se, protože jsme byli rádi, že na nás tu hodinu a půl počkali. Po hodině povídání nám dali adresu tzv. Hospody, což byl název českého penzionu v Užhorodě. Doprovodili nás na místo a říkali, že na nás počkají u piva a ať se ubytujeme a poté se dohodneme na termínu zítřejšího natáčení. Nicméně poté co nás natlačili do pokoje, jsme zjistili, že je to sdílený pokoj s dalšími 6 lidmi, za dohromady více jak 380 Kč, což bylo na ukrajinské standarty příliš. Nebyla zde zamykací skřínka a možnost parkování. My s sebou měli techniku za více jak 150 000,- Kč. Tudíž jsme šli za panem Ivanem Latkem, slušně se omluvili, že budeme muset odmítnout bydlení, protože musíme mít vlastní pokoj na vlastní klíč a hlídané parkování přes noc. Ohromně se rozčílil a hystericky na nás křičel, že jsme neseriózní studenty. Nakonec ho jeho přátelé odváděli a on na nás stále křičel. To bylo naposledy, co jsme viděli Ivana Latka.

Únava začala stoupat a navíc dva členové posádky dostali střevní chřipku. Atmosféra výletu se značně zhoršila. Hledali jsme bydlení na internetu v jednom baru, ale všude psali, že téměř v každém hotelu jsou štěnice. Našli jsme zde i již zmíněnou Hospodu, kde cena byla o 100 hřivnů menší. Asi pan Ivan Latko měl slíbenou provizi. Klukům bylo opravdu zle, tudíž nám zbývali dvě varianty. Jít do jakéhokoliv ubytování, aby se mohli vyspat, nebo jet na jeden zátah domů do nemocnice.

Zbýval nám poslední kontakt, ten nejcennější, který jsme po cestě dostali. Pan Ivan Pop a jeho bratr Dima Pop patřili mezí slavné spisovatele, kteří se zabývali Rusínskou tématikou. Napsali například knihy jako „Dějiny Podkarpatské Rusi v datech“, „Podkarpatská Rus“, „Encyklopedie Rusínů“ a další. Zavolali jsme tedy panu Popovi, který byl naší poslední dnešní šancí. Byl nadšen a řekl, že hned jak přeloží celníkům něco na hranicích, sejdeme se v jedné tajné hospodě. Byli jsme tedy naposledy nuceni změnit naše plány. Kvůli zdravotnímu stavu jednoho z našich členů posádky, jsme museli co nejdříve do ČR do nemocnice. Tudíž jsme se rozhodli, že po rozhovoru s panem Demi Popem, pojedeme směr Olomouc.

Přibližně ve 20:00 jsme se konečně sešli v utajené hospůdce. Tento rozhovor nás motivoval na další dlouhou dobu. Pan Pop je 74letý pán, co tajně vyučuje rusínské děti podle vlastních učebnic v přilehlých vesničkách. Je to člověk co se snaží o zachování rusínské identity správným směrem, snaží se rozvíjet jazyk a tisknout noviny v Rusínštině. Bojoval proti ukrajinské vládě a jeho bratra dokonce za prorusínský vliv vyloučili z Ukrajiny a dnes bydlí v Mostě na severu ČR.

Mimo kameru se nám svěřil, že si je jistý, že budoucnost Rusínské menšiny není barevná. Má dvě teze. Buď zanikne, nebo se absolutně asimiluje s ukrajinskou majoritou. Ze své brašny vytáhl kopie dokumentů, jakožto důkazy o změnách v číselných kvantitativních datech. Ukrajina cíleně mění statistická čísla ze sčítání obyvatel a veřejnost žije v nevědomosti. Existují, zde jisté pochybnosti od několika lidí, kteří se pohybují v oboru, nicméně ostatní lidi tento fakt nezajímá. Nemohli jsme si zaznamenat přesná čísla, protože jsou to citlivé údaje a pan Pop si přál, aby tyto informace zůstali mezi námi. Řekl nám je, abychom byli schopni si udělat komplexní obraz o chování Ukrajinské vlády k menšinám. Bylo zřejmé, že se při posledním oficiálním sčítání lidí k Rusínské národnosti přihlásili lidé v řádu sta tisíců, ovšem oficiální statistika uvedla číslo, které bylo značně menší, než 80 000 lidí. Bylo zde pár dokumentů, které byli jasné původní náčrtky oficiálního sčítání, kde byli napsány kraje s přesnými čísli a na druhém listě byla kopie výsledku oficiálního sčítání lidí z roku 2001. „Při sčítání obyvatel (r. 2001, další sčítání mělo být 2011, ale nebylo a asi hned tak nebude) se na Ukrajině vyčleňovali v rámci ukrajinského národa Huculové (21 tis.), Rusíni (10 tis. osob), Lemkové (600 osob), Bojkové (130 osob) dále Litvinové, Pinčukové a Poleščukové. Pouze ⅔ Rusínů si udrželo svůj vlastní jazyk, ostatní skupiny dnes hovoří téměř výhradně ukrajinsky. To, že při sčítání obyvatel na Ukrajině dosáhl počet Rusínů pouhých 10 000 obyvatel, považují některé ukrajinské rusínské spolky za podvod při sčítání. Jejich tvrzení se opírá o statistiku sčítání obyvatel prvorepublikového Československa, podle kterého počet Rusínů na Podkarpatské Rusi dosahoval v roce 1921 počtu 372 500 osob a v roce 1930 dokonce 446 916 osob.“

Pan Pop tvrdil, že ukrajinská vláda to děla naschvál, protože chce potlačit menšiny na Ukrajině a působit jako jednotný stát. Má to mnoho příčin a určitě mezi ně patří nátlak z Ruska, šance vstoupit do EU, zkorumpovaná vláda a další jiné faktory. Nebyli jsme schopni vypátrat, příčinu, proč nám, studentům z Prahy, ukazuje takto citlivé dokumenty, když nám stejně nedodal konkrétní informace, nebo kopie dokumentů. Jak již bylo zmíněno, tyto informace a kopie dokumentů nám zakázal natáčet a nahrávat, protože by mohli silně ovlivnit jeho zbytek poklidného života tady v Užhorodě. Nicméně během dlouhého rozhovoru nám poskytl potřebné zbývající informace a doplňující fakta o problematice vlastní identity.

Před půlnocí jsme nasedli do auta odhodláni, že za každou cenu musíme dojet domů. Tomášovi bylo opravdu zle. Naštěstí na hranicích se v pondělí pozdě v noci přechází přechod snadno. Nikdo nás téměř nekontroloval a během hodiny a půl jsme byli propuštěni do Slovenska. Byl to nejšílenější a nejdelší noční přejezd této výpravy. Kolem 8:00 jsme dorazili do Olomouce, kde Tomáš odešel ihned do nemocnice a po infuzi a důkladném vyšetření mu diagnostikovali zánět žaludku a dostal antibiotika. Všechno zlé je pro něco dobré a tentokrát bylo opravdu dobré rozhodnutí jet do ČR o dva dny dříve.

Rusíni v Moldávii

V Moldávii je podle početnosti na prvním místě ukrajinská národnostní menšina. Většina Ukrajinců žije na severu a na východě země, kde je mnoho obcí s nadpolovičním počtem ukrajinského obyvatelstva. Velká část Ukrajinců ovšem ukrajinský jazyk nepoužívá. S výukou ukrajinštiny v Moldávii se začalo až na přelomu 80. a 90. let 20. století. V současnosti existuje několik desítek škol (včetně Podněstří), kde se alespoň vyučuje ukrajinský jazyk a historie.

Zdroj:

Pervaja Vseobščaja perepis' naselenija Rossijskoj Imperii 1897 g. Tablica XIII. Raspredělenije naselenija po rodnomu jazyku. T.T.1-50. S.-Petěrburg: 1903-1905.
Naselenije i děmografičeskaja struktura. [online] © 2014 Nacional'noje bjuro statistiki Respubliki Moldova. [cit. 4. 9. 2014]. Dostupné z: <http://www.statistica.md/category.php?l=ru&idc=103&>.

In: KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, Katedra psychologie, 2014.

Počty Ukrajinců (v období carského Ruska označovaných jako Malorusové) mohou zahrnovat i Rusíny. Zatímco Ukrajinci byli při sčítání obyvatel do začátku 20. století řazeni jako podskupina ruského národa (pokud nebyli přímo řazeni mezi Rusy), Rusíni nebyli často vyčleňováni vůbec. Podle údajů ruských etnografů působících v Besarábii na území dnešní Moldávie na začátku 20. století můžeme odhadovat, že polovinu obyvatel gubernie Besarábie, kteří byli zahrnuti do počtu Malorusů, tvořili Rusíni (Rusnaci). Podle farních údajů z poloviny 19. století bylo Rusnaků téměř dvakrát více než Malorusů a tvořili zhruba 15 % obyvatel celé gubernie.¹⁾