Co všechno Putin zamlčel. Vyprávíme dějiny Ukrajiny, jak se skutečně odehrály

Přítomnost vyrůstá z minulosti a ta zas z dřívější minulosti. Dnešní Ukrajině nelze rozumět, nevíme-li, co se tam odehrávalo v době Sovětského svazu, a to zejména během klíčové události jeho dějin, tedy druhé světové války. Její průběh na východě vzešel z paktu Molotov–Ribbentrop, který byl, stejně jako sama existence hitlerovského Německa a Stalinova SSSR, důsledkem války předchozí.

Ani ta ale nevznikla v geopolitickém vzduchoprázdnu. Na cestě zpět časem nemůžeme vynechat Emskij ukaz, trojí dělení Polska, Záporožskou Síč, hrdinné i hanebné skutky kozáků či napětí mezi západním a východním křesťanstvím. Připomeneme Chruščova, Banderu, Trockého, Tarase Ševčenka i Bohdana Chmelnyckého – a mnoho dalších. Bude to dlouhé, zašmodrchané a nejednoznačné vyprávění, protože dějiny Ukrajiny takové jsou.

[ Odebírejte nové texty z víkendové přílohy Kontext N jako newsletter. ]

Mince a bankovka

Za dvě hřivny si koupíte pramálo, nejsou to ani dvě koruny. Přesto stojí tahle drobná ukrajinská mince za zamyšlení. Když ji obrátíte v dlani, spatříte zamyšleného pána s královskou korunou. Je to kníže Jaroslav I. Moudrý, vládce Kyjeva v letech 1016–1054.

Za tisícirublovou bankovku si prozatím koupíte docela dost (je to skoro 200 Kč), i když na vývoj jejího kurzu bych nevsadil ani ty dvě hřivny. Na líci najdete pána, který je docela podobný tomu z dvouhřivnové mince. Aby taky ne, vždyť je to zase on, kníže Jaroslav, tentokrát ale vyobrazený jako zakladatel ruského města Jaroslavľ.

Aby si dva státy daly na své peníze stejnou historickou osobnost, je samo o sobě nezvyklé. Když si navíc uvědomíte, že jsou ty státy už delší dobu v nepřátelském vztahu, že jeden z nich druhému upírá právo na existenci, začne to vypadat dost zlověstně. Kdo to vlastně byl, tenhle Jaroslav Moudrý? A komu patří větším právem, Rusku, nebo Ukrajině?

On sám říkal zemi, jíž vládl, prostě jen Rus, častěji ale určitě mluvil o sídelních městech knížectví, z nichž se skládala: vedle Kyjeva to byly Novgorod, Černihiv, Perajaslav, Vladimir, Suzdaľ, Murom či právě Jaroslavľ. Měl všechny důvody pokládat se za úspěšného. V Kyjevě dal postavit chrám sv. Sofie, nejlepší napodobeninu katedrály z Konstantinopole, jaká se dala pořídit. Svedl vítězné bitvy s Pečeněhy, stepními bojovníky z východu. Dal zemi první zákoník, Pravdu Jaroslavovu. Provozoval ambiciózní sňatkovou politiku – jednu dceru provdal za norského krále, jednu za francouzského. (Ta si v dopisech domů hořce stěžovala na bídnou úroveň hygieny u francouzského dvora a na negramotnost svého manžela.) Syny podělil knížectvími. Nejdůležitějším z nich byl ovšem Kyjev a ten byl jen jeden, takže potomci nemohli být spokojeni všichni. Synové, synovci a vnukové uzavírali přechodná spojenectví a sváděli boje. Někteří zjistili, že na okraji země lze prosperovat lépe než v půtkách o její centrum; jedním z takových byl Jaroslavův pravnuk Jurij Dolgorukij, který roku 1147 založil Moskvu.

Státnímu útvaru, o němž tu je řeč, se dnes říká Kyjevská Rus, tento termín však pochází až z devatenáctého století. Byl volným svazkem měst a jim podřízených vesnic, nikoli jednotným a centralizovaným státem. Postupem času se rozpadl a osudy jeho jednotlivých částí se od sebe vzdálily. Některé z nich pak znovu spojila ruská carská říše, jiné až Sovětský svaz během druhé světové války. K odkazu Kyjevské Rusi se právem hlásí tři moderní státy: Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Každý z nich z toho ale vyvozuje jiné závěry.

Tři řeky, les a step

Ukrajina je buď největší, nebo druhá největší země Evropy – přijde na to, zda započítáváme evropskou část Ruska. Česko by se do jejích 604 000 km² vešlo sedmapůlkrát, Německo bezmála dvakrát. Patří i mezi nejlidnatější, 42,5 milionu Ukrajinců představuje šestý nejpočetnější národ Evropy (případně osmý, započítáme-li transkontinentální země Rusko a Turecko). Od Užhorodu na západě po Luhansk na východě měří 1250 kilometrů, od Černihiva na severu po Jaltu na uloupeném Krymu 800 kilometrů.

Osou Ukrajiny v geografickém i politickém smyslu je řeka Dněpr. Pramení daleko na severu v Rusku u Smolenska, mohutní v Bělorusku a Ukrajinou se valí jako veletok, zformovaný několika přehradami do podoby řetězce jezer. Na Dněpru leží hlavní město Kyjev a níže po toku průmyslové velkoměsto Dnipro (což je i ukrajinský název řeky; město je známé i pod sovětským názvem Dněpropetrovsk). Tam se Dněpr stáčí do pravého úhlu, mění směr z jihovýchodního na jihozápadní a u Chersonu ústí do Černého moře.

Dněpr dělí Ukrajinu na levobřežní (tedy východní) a pravobřežní. Velmi zhruba tak tvoří hranici mezi převažujícím vlivem Evropy a Ruska na smýšlení, jazyk, kulturu a politiku – ale opravdu jen velmi zhruba. Skutečné dělicí čáry jsou složitější a během staletí se posouvaly sem tam.

Dvě další velké řeky, potřebné k pochopení mapy i osudů Ukrajiny, jsou Dněstr na západě a Doněc na východě. Stejně jako Dněpr tečou k jihovýchodu.

Dněstr je na části svého toku hraniční řekou mezi Ukrajinou a Moldavskem; tam, kde původně tekl uvnitř sovětské Moldávie, leží separatistické území zvané Podněstří, čtyři tisíce čtverečních kilometrů a půl milionu převážně ruskojazyčných obyvatel, z hlediska mezinárodního práva stále součást Moldavska, reálně vzato samostatný státeček podporovaný Ruskem, historicky první člen sbírky, do níž si Moskva postupně přidala Abcházii, Jižní Osetii, Krym (na chvilku, než ho jako zatím jediné z těchto území včlenila do Ruské federace) a nejnověji dvě východoukrajinské separatistické „republiky“, Doněckou a Luhanskou.

Právě jimi protéká třetí osudová řeka Ukrajiny, Severní Doněc (nebo běžně jen Doněc). Je osou průmyslového Donbasu. Pramení v Rusku, většinu toku má na Ukrajině, pak se vrací do Ruska, kde se vlévá do Donu.

Ukrajina je místem, kde se potkávají dvě původní krajiny, evropský les s euroasijskou stepí. Patří oběma stejnou měrou. Byla a je křižovatkou vlivů, kultur a mocenských zájmů. Dobře přístupnou křižovatkou: z východu je součástí pradávné stepní dálnice, která se nepřerušeně táhne z Číny až k Vídni, z jihu ji omývá Černé moře, součást antické civilizace. A severozápadní les začal brzy padat pod sekerami osadníků. Ukrajina je místem, kde se civilizace setkávaly, vyměňovaly si zboží, myšlenky a často také údery.

Ukrajina byla po mnoho set let hranicí ve smyslu anglického slova frontier: hranice jako území, ne jako čára. Hranice jako oblast rizika, bojů, střetů, ale také inovace a volnosti. Hranice jako rozšiřování řádu do prostoru dosud nepodmaněného, nerozlišeného, nevyznačkovaného. To je jeden z ohledů, v nichž je ukrajinská zkušenost a tradice zcela odlišná od naší. Hranice v tomto smyslu zanikla v Čechách definitivně někdy za Přemysla Otakara II., možná i dříve, a nezanechala v nás žádnou stopu. Na Ukrajině je hranice patrná nejen v názvu státu; patří k hlavním tradicím, z nichž tamní kultura vychází. Ukrajina je tak trochu analogií Ameriky a jejího Divokého západu, jen si za kovboje dosaďte kozáky a posuňte celou záležitost o dvě stě let hlouběji do minulosti.

Pozůstatky hranice je samozřejmě třeba hledat spíš v kultuře než v krajině; tu změnila průmyslová revoluce k nepoznání, když v kozácké stepi vyrostly doly a železárny. Proslulé prahy Dněpru, nesjízdné peřeje, za kterými se rozkládalo dobrodružné Záporoží, leží hluboko pod hladinou Kachovské přehrady. Dnešní Ukrajina je průmyslová země – ke své škodě až příliš průmyslová, protože z velké části jde o postsovětský těžký průmysl, který nemá svou produkci komu prodat. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu je Ukrajina druhou nejchudší zemí Evropy (před Kosovem), když se jako měřítko použije HDP na hlavu přepočtený dle parity kupní síly. Na Ukrajině činí 14 000 dolarů (v Číně 19 000, v Bělorusku 20 500, v Rusku 29 500, v Česku 43 000, v Německu 57 000).

Ukrajina je bohatá na suroviny, má velké zásoby uhlí a železné rudy. Ropy a zemního plynu se tam těží jen málo, obrovský strategický význam však mají ropovody a plynovody protínající ukrajinské území, které spojují ruská naleziště s evropskými zákazníky. Na Ukrajině se nachází 25 % evropské orné půdy a 30 % veškeré světové černozemě. Každý desátý klas pšenice, který se na planetě sklidí, pochází z Ukrajiny. Průmysl je tradičně orientován na těžkou techniku (kyjevský podnik Antonov vyrábí největší transportní letadla na světě) a zbrojní systémy, poslední dobou se silně rozvíjí IT sektor.

Jediným úředním jazykem Ukrajiny je ukrajinština, což možná překvapí, protože zvenčí ji většinou vnímáme jako dvojjazyčnou zemi, kde jsou ruština a ukrajinština v rovnováze. K ruské národnosti se hlásí 17 % Ukrajinců (ne 17 milionů, jak několikrát řekl Vladimir Putin, nejspíš ne omylem: 17 milionů by bylo 40 %). Ruština má postavení regionálního menšinového jazyka jako mnoho dalších včetně slovenštiny, hebrejštiny a jidiš. Její reálný význam je ale větší, protože slouží jako komunikační jazyk a jako brána ke kultuře sousedního, početnějšího národa. Jazyková a národnostní identita jsou na Ukrajině dvě různé věci: můžete potkat přesvědčeného ukrajinského nacionalistu, který vám řekne, že Rusy nemůže ani vidět – čistou ruštinou, svým mateřským jazykem, přičemž ukrajinsky skoro vůbec neumí. (Něco podobného lze denně zažít například v Irsku.)

Ukrajinština je sice východoslovanský jazyk, silně ale ovlivněný západoslovanskou polštinou díky stovkám let soužití ve společném státě. Srovnej postupně česky, polsky, ukrajinsky a rusky: mám peníze, mam pieniądze (výsl. pjeňonze), ja maju hrošy, u meňja děngi. Rozdíl mezi ruštinou a ukrajinštinou je větší než například mezi češtinou a slovenštinou. V závislosti na dialektu se pohybuje na hranici vzájemné srozumitelnosti, často za ní. Z toho důvodu je častým komunikačním prostředkem Ukrajiny suržyk, spontánní mix obou jazyků: jeho gramatika je víceméně ukrajinská, slovní zásoba smíšená.

Monolit a mozaika

Římská říše, bezprostřední předchůdce moderní civilizace, se roku 395 rozdělila na dvě. Na západě se její moc rozbila na střípky, které už nikdy nikdo neposbíral všechny, vždy jen část. Ve východní části, v Byzanci, se udržela celistvá. Tak se z východu a západu stal Východ a Západ, dvě Evropy, dvě pojetí vlády: monolit a mozaika.

Když tři sta let po pádu západořímské říše obnovil Karel Veliký císařství, korunoval ho římský papež. Poměr autorit papeže a císaře, mocenské a majetkové vztahy mezi králi, šlechtou a městy, rovnováha mezi vznikajícími a zanikajícími státními útvary, to je mozaika Západu. Proměnlivá, stále se přeskupující západní společnost si nakonec jako sebezáchovnou nutnost vytvořila pravidla, jejichž dodržování nadřadila jak kmenovým vazbám, tak hrubé síle. Četné mezery v mocenské mozaice umožnily vznik nových nevyzkoušených nápadů od náboženských herezí po způsoby vaření piva. Rozdíly a rozmanitost, řád bezmála zastíněný chaosem, nejistota, pochybnosti a riziko, to je Západ. Když se znelíbíte jednomu knížeti, pořád je tu naděje, že najdete zastání u druhého, zejména v případě, že tím ten druhý tomu prvnímu s chutí šlápne na kuří oko.

Východořímská říše neboli Byzanc naproti tomu zůstala mocenským monolitem, přinejmenším na první pohled. Císař si podržel nejvyšší světskou i duchovní autoritu, církevní hodnostáři mu byli podřízeni. Příkazy šly řádně shora dolů a buď se slepě plnily, nebo zkušeně ošvindlovaly. Postavit něco tak monumentálního jako Hagia Sofia v Konstantinopoli je v takovém systému snazší než v západním – však také byl tento chrám největší na světě po celých tisíc let, Západ se mu vyrovnal až v šestnáctém století. Jenže tou dobou se už Konstantinopol jmenovala Istanbul a katedrála byla přestavěna na mešitu, kterou je dodnes. Východ je tvrdý, silný, ale křehký jako všechny vysoce centralizované systémy.

Hranice mezi Východem a Západem byla během prvního tisíciletí našeho letopočtu vymezena nábožensky – přijetím buď západního, nebo východního křesťanství. Území dnešní Ukrajiny patří z tohoto hlediska jednoznačně k Východu. Žádná z jeho částí se však později nedostala pod tak silný západní vliv jako právě Ukrajina.

Varjagové a Byzanc

Vzestup prvního státu východních Slovanů se časově kryje s příchodem Vikingů neboli Varjagů, jak se jim tam říkalo. Uvedli věci do pohybu, stejně jako způsobili velké politické změny například ve Francii a Anglii. Do Kyjeva začali pronikat v devátém století. Využívali přitom kuriózního rysu východoevropské geografie, jímž je mimořádně nízké rozvodí v ploché krajině. Na několika místech tak bylo možné plavit se lodí z Baltu proti proudu vhodné řeky co nejdál, pak loď po zemi přetáhnout jen několik kilometrů a spustit ji do řeky ústící do Černého moře.

Primárním cílem Vikingů zpočátku nebylo vnitrozemí, ale vzdálená, pohádkově bohatá Konstantinopol, kam jezdili jednak obchodovat, jednak loupit – tyhle dvě činnosti v jejich pojetí vždy a všude přecházely jedna v druhou. Klasická vikingská cesta do Konstantinopole vedla z Rižského zálivu řekou Daugava (rusky Západní Dvina). Z ní odbočili doprava do řeky Kasplja, kterou v příhodném místě poblíž dnešní vesnice Katyň (ano, ta Katyň; v téhle části světa se musíte souvislostem a asociacím spíš bránit než je vyhledávat) dělí jen několik kilometrů od Kuprinského jezera a z něj je zas blízko do řeky Katynka, která vzápětí ústí do Dněpru.

Brzy ale Vikingové rozpoznali hodnotu východoevropského vnitrozemí. Daly se tam nakupovat kožešiny, med a otroci. Daly se tam budovat statky a chovat dobytek. Přibývalo tam obchodních cest, a než na nich s místními pořád bojovat, lépe bylo ovládnout je nadobro a přinejhorším i po dobrém. Stejně jako o trochu dříve v Anglii a severní Francii, i tady se začali usazovat na místech, kde dříve loupili, a vznikajícímu osídlení propůjčili své jméno: Rus. Slované tohle jméno pro Vikingy převzali patrně od Finů, kteří Švédům říkají Ruotsi („ti, kdo veslují“). A stejně jako v západní Evropě, i tady Vikingové brzy splynuli s místními k nerozeznání.

Na začátku desátého století už měli obchodní a spojenecké smlouvy s Byzancí, která byla jejich velkým vzorem. Do Konstantinopole jezdili nakupovat luxusní zboží, okukovat trendy, učit se.

Počátky Kyjeva, jejich hlavního města, jsou ale dávnější, tradičním datem založení je rok 482, v němž se historie rozplývá v mýtech právě tak, jako je tomu v našich pověstech o Libuši a Přemyslovi. Ty pocházejí z Kosmovy kroniky; její analogií u východních Slovanů je Nestorův letopis neboli Povesť vremennych let, sepsaný shodou okolností ve stejné době jako Kosmův text, tedy kolem roku 1120. A stejně jako u Kosmy, i v Nestorově letopisu mýtus postupně přechází v reálný, ověřitelný historický záznam.

Prvním doloženým vládcem Kyjeva byl kníže Oleg, známý jako Věštec (Věščij Oleg); vládl v letech 882–912, tedy v době, kdy českým panovníkem byl Spytihněv, strýc sv. Václava, mimochodem významný tím, že za jeho vlády se český stát odpoutal od rozpadající se Velké Moravy (nikoli bez boje) a přijal latinskou evangelizaci; stal se součástí Západu. Oleg tuhle otázku ještě vůbec neřešil. Věřil-li v jaké bohy, pak nejspíš v Odina a jeho družinu, případně i v božstva slovanského panteonu, tedy v Peruna, Dažboga a v Mokoš, bohyni vláhy, země a úrody – aby nerozzlobil své slovanské poddané.

Oleg měl syna Igora, Igor měl syna Svjatoslava, Svjatoslav měl syna Jaropolka, jehož synem byl Vladimir: Vladimir I., též Veliký a Svatý, ukrajinsky Volodymyr, nám Čechům dobře známý ze satirické Havlíčkovy básně Křest svatého Vladimíra, která připomíná, že právě tento panovník se jako první z vládců Kyjeva dal pokřtít a zvolil tím křesťanství i pro své poddané. Došlo k tomu patrně roku 988. Křest byl podmínkou toho, aby se Vladimir mohl oženit se sestrou byzantského císaře Basileia II., který měl na krku tolik válek najednou – proti svým vzpurným generálům, proti Arabům, Gruzíncům, Arménům a zejména proti konkurenční balkánské křesťanské mocnosti, bulharské říši –, že svolil k bezprecedentnímu sňatku, který Vladimira a jeho stát povznesl na úroveň nejprivilegovanějšího spojence. Bez křtu to ale nešlo. Vydělali na tom oba, Basileios získal přízvisko Bulgaroktonos neboli Bulharobijec, Vladimir otevřel své zemi cestu k další expanzi, tentokrát již podporované Byzancí.

Vladimir měl syna Jaroslava, o kterém jsme si už vyprávěli, ten měl kupu dětí, Rus se rozrůstala a upevňovala. Jenže pak se v dalekém severovýchodním Mongolsku narodil nesmírně talentovaný chlapec jménem Temüdžin. Evropa ho poznala jako Čingischána, pána světa.

Mezi Hordou a Poláky

Mongolové se na sto let stali pány Eurasie od Pekingu po Maďarsko. Kyjev dobyli roku 1240 a spolu s ním si podmanili všechna ostatní knížectví Rusi. Rozdělili ji na dvě části. Na dnešní Ukrajině vládli o něco mírněji a jejich nadvláda skončila v polovině čtrnáctého století. V dnešním Rusku trvalo „tatarské jho“ o sto let déle a jeho podmínky byly tvrdší.

Ano, tatarské, nikoli mongolské. Mongolové se brzy zaměřili hlavně na Čínu. Země na západě přenechali svým turkickým spojencům, jejichž stát se po většinu své existence nazýval Zlatá horda (rusky Zolotaja orda, turkické slovo „orda“ znamená „sídlo, palác“). Ruská knížectví nebyla do Hordy přímo začleněna, musela jí ale platit daně a vládce Hordy – chán – uděloval knížatům právo vládnout, byl jejich lenním pánem, předvolával si je. „Chodit do Hordy“ znamenalo a metaforicky v ruštině dosud znamená být podřízen neúprosné a nesrozumitelné cizí moci.

Rusové se proti Tatarům bouřili, důležitým dílčím úspěchem bylo vítězství na Kulikovském poli v roce 1380, ale nezávislosti dosáhli až tehdy, když se Horda oslabila vnitřními rozpory a když se ruská knížectví sjednotila pod vedením Moskvy. K tomu došlo za velkoknížete Ivana III. Jeho vnuk Ivan IV., zvaný Hrozný, se roku 1547 prohlásil za prvního ruského cara, tedy císaře. Z Moskevského knížectví se stal, přinejmenším potenciálně, nadstátní útvar, ruská říše.

Vývoj v oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska byl zcela jiný. Zásadně do něj vstoupila regionální mocnost ze západu: Polsko-litevská unie.

Dnešní Litvu známe jako malou zemi, ale Litevské velkoknížectví na počátku patnáctého století zahrnovalo kromě dnešní Litvy a Lotyšska skoro celou dnešní Ukrajinu, celé Bělorusko a část západního Ruska. Velkoknížectví někdy pomáhalo Rusům proti Tatarům a někdy naopak, podle toho, co bylo pro jeho vládce výhodnější. S náboženskou sounáležitostí si nelámali hlavu, protože byli pohané, ke křesťanství plně přistoupili až kolem roku 1390, kdy se ujal vlády velkokníže Jogaila, pozdější polský král Vladislav II., zakladatel dynastie, kterou pod jejím popolštěným jménem – Jagellonci – dobře známe i u nás.

Polsko-litevské spojenectví procházelo různými fázemi, nikdy ale nešlo o unitární stát, takže nebylo jedno, jestli spadáte pod Polsko, nebo pod Litvu. Tím se v podstatě oddělilo dnešní Bělorusko (země pod litevskou vládou) od dnešní Ukrajiny (kde vládli Poláci). Hlavní rozdíl byl v tom, že Poláci vnutili zemi svou kulturu, jazyk a do jisté míry katolicismus: ukrajinské elity se polonizovaly. (Ochotně a dobrovolně: cukrem, ne bičem.) Litevci naproti tomu jazyk, kulturu a liturgii z ovládnutých slovanských knížectví přejali. Litevské velkoknížectví se stalo v kulturním a jazykovém ohledu pokračovatelem někdejší Rusi, polský stát nikoli.

O polsko-litevském státu se někdy mluví jako o republice (tak mu říkali jeho obyvatelé: Rzeczpospolita, protože „Królestwo Polskie i Wielkie księstwo Litewskie“ by bylo trochu dlouhé), reálně to byla konstituční monarchie se slabým králem, silnou šlechtou a překvapivě velkou vnitřní svobodou včetně náboženské, pokud jste tedy byli z dobrého rodu, měli peníze, nebo ideálně oboje (ale v zásadě stačilo jen jedno z toho). Konečné slovo v právních a politických rozhodnutích měl sněm šlechty – Sejm –, k jehož pravidlům patřilo známé právo veta: stačilo, aby jediný delegát užil formuli „Nie pozwalam“, a celé jednání sněmu se tím zrušilo (tedy nejen právě projednávaná otázka). Sněm se většinou scházel jednou ročně, třetina sněmů skončila vetováním, což vlastně není tak špatné skóre.

Kozáci

Jihovýchodní hranice polsko-litevského státu nebyla pevně vymezená, protože tam Rzeczpospolita sousedila s prázdnotou: s neosídlenou travnatou rovinou, po které byste mohli dojít až do Číny, odkud kdysi přišli Mongolové. Step lákala k osidlování, jako moře láká k rybolovu: půda nic nestála a přitom byla té nejlepší kvality. Jenže stejně jako širé moře, i step byla nebezpečná. Hrozily tam útoky nájezdníků, hlavně krymských Tatarů, kteří olupovali pocestné a brali zajatce. Ty pak prodávali do otroctví.

Stát krymských Tatarů byl jedním ze tří dlouhodobých pozůstatků Zlaté hordy; další dva tatarské chanáty vládly hlouběji v dnešním ruském vnitrozemí, v povolžských městech Kazaň a Astrachaň. Ta v polovině šestnáctého století dobyl Ivan Hrozný a podřídil je Rusku, na Krymu se však Tataři udrželi jako vazalové Otomanské říše.

V této situaci se začala ve stepi formovat nová politická síla, která později značně přispěla k rozvratu polsko-litevského státu zevnitř: kozáci. Zpočátku na to nevypadali. Byli to lidé, kteří odešli do stepi z touhy po volném životě, utekli před dluhy, vyhýbali se trestu za zločiny, pestrá směs buřičů, vyděděnců a svobodomyslných. Zvolili život v krajině, která neodpouštěla chyby, a stali se její součástí. Chránili putující kupce, nebo je olupovali, jak kdo a jak kdy. Lovili zvěř, plavili se po mohutném Dněpru, jejich vesnice se podobaly pevnostem.

Rzeczpospolita v nich brzy našla užitek jako ve strážcích hranice, kterou navíc dovedli posouvat, rozšiřovat obyvatelné území a tím tvořit bohatství: víc rolníků, víc vesnic, víc obilí, víc peněz pro šlechtu. Kozáci na oplátku dostali nejen peníze, ale i formálně stvrzená privilegia. Ze stepních tuláků a loupežníků se postupně stávali stepními pány. Zasedali v Sejmu, jejich pevnosti zvenčí odstrašovaly, zevnitř ohromovaly bohatstvím. K nejslavnějším kozáckým sídlům patřila Záporožská Síč na Dněpru pod jeho peřejemi. (Slovo „síč“ je příbuzné se „sekat“, pevnost byla chráněna hradbou z přisekaných kůlů. Pojem síč se později stal metaforou kozácké organizace a kozáctva jako celku.)

Někteří zformovali pluky, které se začlenily do polské armády. Jiní zůstali hlavně loupežníky a působili státu potíže, například tím, že vyvolávali pohraniční konflikty s Tatary, které by bylo lépe nedráždit.

Loajalita kozáků byla vždy nejistá, disciplína nevalná, ale síla čím dál tím větší. Jejich účast umožnila polské vojenské dobrodružství roku 1610, kdy se Rzeczpospolita pokusila využít politické krize v Rusku, vyvolané sporem o následnictví trůnu, a dobýt Moskvu (což se skoro povedlo, ale ne tak docela, jak to už s pokusy o dobytí Moskvy bývá).

Rovnováhu sil v regionu kozáci definitivně porušili loupeživými výlety do Istanbulu, hlavního města mocné říše otomanských Turků. Tím vyvolali odvetný turecký nájezd do Polska, který pak sice pomohli zastavit, o to jasnější však bylo, že se celá Rzeczpospolita stává jejich hračkou a rukojmím. Polská nobilita se začala postupně obracet proti kozákům.

Země ustála šest kozáckých povstání, sedmé ji ale rozlomilo. Došlo k němu roku 1648 a v jeho čele stál kozácký vůdce – hetman – Bohdan Chmelnyckyj. Uspěl z toho důvodu, že zašel dál než jeho předchůdci a řekl si o pomoc u tradičního nepřítele, u krymských Tatarů. S jejich významnou podporou po dva roky porážel Poláky v sérii bitev. Vyhnal je z většiny území dnešní Ukrajiny, neměl ale v úmyslu Rzeczpospolitu úplně rozvrátit (s tatarskou pomocí bylo patrně v jeho silách dobýt samotnou Varšavu). Nechtěl samostatnost, chtěl autonomii a tu získal. Na obou březích Dněpru od Kyjeva až do širé stepi se táhla země pod jeho velením, první politický útvar běžně nazývaný Ukrajinou. Známější je ale jako Hetmanát (Hetmanščyna).

Smlouva z Perejaslavi

Tataři, bez nichž by se Chmelnyckyj k moci nedostal, se brzy stali jeho hlavním problémem. Nedali se ani ovládat, ani poslat zpátky domů. Hráli dvojí hru, přikláněli se tu k Chmelnyckému, tu k polskému králi, ve snaze oslabit oba. Hetmanovy pokusy dohodnout se s tureckým sultánem byly neúspěšné, ten měl jednak dost svých starostí ve Středomoří, jednak nechtěl zasahovat proti Tatarům – svým islámským souvěrcům. Věci spěly do bodu zvratu. 8. ledna 1654 ve svém sídle v Perejaslavi odpřisáhl hetman Chmelnyckyj věrnost svému novému vládci, ruskému caru Alexeji I. z rodu Romanovců. Příběhy dvou východoslovanských národů, rozdělených mongolským vpádem, se znovu propojily.

To je ovšem dnešní pohled. Z tehdejšího hlediska šlo především o spojenectví dvou zemí sdílejících stejné náboženství – pravoslaví. Chtěl-li Chmelnyckyj spojence stejné víry, jinam než do Moskvy se obrátit nemohl. Stejnou logikou se ostatně řídila třicetiletá válka, která právě skončila v Evropě. Národnostní a jazykové hledisko bylo druhořadé, pokud vůbec hrálo nějakou roli: kozáci a Rusové mluvili natolik odlišnými jazyky, že se neobešli bez tlumočníků.

K zábavnějším aspektům perejaslavské smlouvy patří skutečnost, že se její text ztratil a to, co se za něj považuje, je prokazatelně pozdější ruské falzum, značně nevýhodnější pro kozáckou stranu. Méně zábavné je, že Chmelnyckyj po celý zbytek svého života (zemřel o tři roky později) zřejmě věřil, že uzavřel spojeneckou dohodu, kdežto car ji od začátku chápal odlišně: jako jednostrannou přísahu věrnosti a podřízenosti. Chmelnyckyj viděl dvě smluvní strany; ač zrádce Rzeczpospolity, byl součástí její politické kultury a uvažoval v pojmech tehdejší Evropy. Car Alexej naproti tomu uvažoval v pojmech síly, nikoli práva. Přijal Hetmanát jako nový kus majetku, který bude ve vlastním zájmu chránit silou, aniž měl vůči němu nějaké závazky.

Zpočátku nemuselo být jasné, jaký rozdíl v tom je, protože bezprostřední efekt byl ten, o který Chmelnyckému šlo: Rusové zaútočili na Poláky. Válka trvala třináct let. V polských dějinách se jí říká „potopa“. Rzeczpospolita v ní navždy ztratila dvě velká území: jednak okolí Smolenska, jednak celou levobřežní – východní – Ukrajinu včetně Kyjeva. Zůstaly jí pravobřežní Ukrajina a dnešní Bělorusko.

Kozáci, kteří potopu přivolali, nezískali vůbec nic, naopak. Válka rozdělila Hetmanát vpůli. Na pravém břehu Dněpru se znovu podřídil Polákům, na levém carovi. Poslední pokus o jejich sjednocení podnikl hetman Ivan Mazepa, který zradil cara Petra Velikého a nabídl spojenectví švédskému králi Karlu XII. Rusové drtivě porazili Švédy i s Mazepou roku 1709 v bitvě u Poltavy a Petr na Ukrajině upevnil centrální říšskou moc.

Carevna Kateřina Veliká o půlstoletí později definitivně zrušila kozácký stát ve státě, ne však kozáckou moc a vojenskou sílu: tu využila a nasadila na nových horkých územích expandujícího impéria počínaje Slobodskou Ukrajinou (území kolem Charkova) a konče Kubání, rozlehlou oblastí mezi Azovským mořem a Kavkazem. Součástí postupu na jih byla také anexe Krymu v roce 1783, první krok k nikdy neuskutečněnému (ale stále živému) ruskému snu o ovládnutí celého Černého moře včetně dobytí Istanbulu a jeho zpětné proměny na pravoslavný Cařihrad.

Pro všechna tato jižní území včetně dnešního Donbasu se v Kateřininých dobách používal název Novorusko, Novorossija. Byl to komplexní projekt, jehož smyslem nebylo jen dobýt, ale kolonizovat, osídlit. Za tím účelem bylo do celé oblasti přesídleno mnoho osadníků z centrálního Ruska. Ukrajinská a ruská populace se tam promísily v dosud nevídané míře.

Konec Polska

Na západě mezitím Rzeczpospolita spěla ke svému zániku. Její vnitřní rozpory obratně využili vnější nepřátelé a doslova ji rozervali na kusy ve třech etapách známých jako trojí dělení Polska. Hranice na Dněpru zmizela, ruská moc nad Ukrajinou postoupila dál na západ až k řece Zbruč, za kterou začínala Halič – část někdejšího Polska uchvácená habsburskou monarchií. Od roku 1793 se větší části Ukrajiny vládlo z Moskvy, menší z Vídně.

Polsko se na mapu Evropy vrátilo poměrně brzy, hned po Napoleonově porážce, ale zmenšené k nepoznání a ne jako samostatná země. Získalo autonomii v rámci ruského impéria.

Rakouská Halič v žádném případě nebyla čistě ukrajinská. Byla učiněným babylonem, kde převládaly tři národnosti – ukrajinská, polská a židovská –, mluvilo se v ní ale mnoha dalšími jazyky: přinejmenším slovensky, maďarsky, romsky, rumunsky, rusky a litevsky. Levobřežní ruská Ukrajina byla národnostně jednodušší, žili tam skoro výhradně Ukrajinci a Rusové, pravobřežní byla promíchaná jen o něco méně než Halič.

Na početném židovském osídlení, které silně dotvářelo charakter celé levobřežní Ukrajiny, se podílely dva faktory: někdejší Rzeczpospolita Židy lákala svou náboženskou tolerancí, ruské impérium jim zas nedovolilo odstěhovat se jinam, vymezilo jim takzvané Pásmo osídlení a spoutalo je mnoha pravidly.

Vynalézání ukrajinského národa

Národní obrození – proces vědomého formování a často znovuvynalézání národa pomocí nové interpretace jeho dějinného příběhu – známe dobře z našich vlastních dějin. Je součástí celoevropského trendu, který nevynechal ani Ukrajinu. Naši obrozenci, jak víme, vytvořili český příběh, k jehož vrcholným a určujícím momentům náleží husitství. Potlačili jeho negativní stránky, jichž nebylo málo – násilí, netolerance, nesvornost –, a zaměřili se na morální náboj husitského hnutí (očista církve, a tím celé společnosti od zlořádů) a na jeho vojenské úspěchy, vykládané hlavně jako boj za národní věc, jako dočasné vítězství Čechů nad Němci. Vědecky to nebylo korektní, politicky však žádoucí.

Ukrajinským Josefem Jungmannem byl Oleksij Pavlovskyj, který vydal první moderní ukrajinskou gramatiku a slovník. Ukrajinským Erbenem a Čelakovským byl Mykola Certejlev, sběratel lidového folkloru.

Ukrajinským Máchou byl Taras Ševčenko (1814–1861), na jehož biografii lze dobře ukázat, jak se lišil život intelektuála a národního buditele v ruském impériu od osudu jeho středoevropských protějšků. Taras Ševčenko se narodil na vesnici v nevolnické rodině, od jedenácti let byl sirotkem, několik let chodil co církevní školy, kde ho naučili číst, psát a schytávat pohlavky. Od čtrnácti let sloužil u místního majitele panství, což bylo jeho životní štěstí; zaprvé proto, že si všiml Tarasova výtvarného nadání a podpořil ho v něm, zadruhé proto, že když se odstěhoval do Sankt Petěrburgu, vzal sedmnáctiletého Tarase s sebou. Tam si nadaného mladíka povšimli místní umělci a uspořádali mezi sebou sbírku na jeho vykoupení z nevolnictví. Ševčenko vystudoval uměleckou akademii, prosadil se jako malíř, psal a vydával poezii a dramata v ukrajinštině i ruštině. Roku 1847 byl zatčen kvůli ukrajinskému vlastenectví a odsouzen na deset let do vyhnanství. Krátce po návratu z něj zemřel – s podlomeným zdravím a pod stálým policejním dohledem.

Tak jako se naši obrozenci opřeli o husitský mýtus, ukrajinští logicky zvolili mýtus kozácký, potlačili negativní aspekty spojené se stepními loupežníky a zdůraznili jejich svobodomyslnost, ducha rovnosti a samozřejmě národní charakter, jejich vzdor vůči Polákům, Tatarům, Turkům i „Moskalům“.

Romantický pohled na kozáky byl ale oblíbený i mezi Rusy: jeho ikonickým ztvárněním je slavný obraz Ilji Repina „Záporožští kozáci píšou dopis tureckému sultánovi“, zachycující událost, která je součástí kozácké mytologie, ač (nebo protože, vyberte si) se nejspíš nikdy nestala: mělo k ní dojít roku 1676 (ale možná úplně jindy), kdy kozáci neobyčejně šťavnatě a sprostě („hadí vnuk jsi a hnusný skřet, na našem chuji vřed…“) odpověděli na výzvu Mehmeda II. (nebo možná nějakého jiného sultána), aby se mu podřídili.

Jak mohl ruský malíř Repin obdivovat kozáky, když byli proti Rusům? Jednoduše: v jeho vidění světa proti Rusům nebyli, ani nemohli být, protože sami přece byli Rusové.

Malorus je přece Rus

Oficiální postoj ruské vládnoucí vrstvy byl následující: existuje jen jeden ruský národ. Vnější síly počínaje Tatary a konče Poláky ho přechodně rozdělily na dva až tři (podle toho, zda součástí úvahy byli také Bělorusové), ale teď, po porážce nepřátel, se mohou všichni Rusové zas sjednotit. Pokud tomu někdo brání, je agentem nepřítele (v devatenáctém století už jen západního, Tataři zmizeli ze scény).

Tato rétorika zesílila hlavně po potlačení polského povstání v roce 1830. Poláci se tehdy snažili získat na svou stranu ukrajinské rolníky, čímž celou úvahu potvrdili: hle, proradní západní katolíci znovu rozvracejí jednotnou pravoslavnou Rus!

Jednotná ovšem nebyla, nebyla ani celá pravoslavná: mezi Ukrajinci bylo (a dosud je) mnoho řeckých katolíků, jejichž liturgie je východní, ortodoxní, podřizují se však papežské autoritě a přiklánějí se ke katolíkům ve sporných otázkách dogmatu. Řeckokatolickou církev v podstatě vynalezla Rzeczpospolita jako náboženský kompromis pro své pravoslavné poddané, kterým záleželo na ikonách a chorálech, ale papež v dalekém Římě jim nepřekážel a problému filioque, což je ústřední bod dogmatického sporu mezi východním a západním křesťanstvím, nerozuměli ani za mák.

Po polském povstání už carská moc nechtěla takové potenciální ohnisko odporu tolerovat. Na Ukrajině nastalo intenzivní obracení k pravoslaví a ruku v ruce s ním násilná rusifikace. Ukrajinské národní obrození se ocitlo ve faktické ilegalitě, příslušnost k němu byla trestná, na což doplatil právě Ševčenko.

Car Alexandr II. vydal roku 1876 zákaz vydávat knihy a časopisy v ukrajinštině a dovážet je ze zahraničí. Pobýval právě v lázních Ems v Německu, takže v ruské historii je tento zákaz zapsán jako „Emžské nařízení“, Emskij ukaz. Autorem nařízení byl hrabě Pjotr Valujev, který prohlásil: „Žádný maloruský jazyk nikdy neexistoval, neexistuje a existovat nemůže.“

C. k. Ukrajina

Život na rakouské a ruské straně hranice se lišil v mnoha ohledech, ne vždy snadno předvídatelných, jeden byl ale dominantní: Rakousko, ač Čechy přezdívané „žalář národů“, vedlo tolerantnější národnostní politiku než Rusko. Rakouské úřady byly v tomto ohledu selektivní, s některými národy se zacházelo lépe, s jinými hůře. Ukrajinci, v rakouské Haliči často nazývaní Rusíny, patřili k těm preferovanějším: ne proto, že by byli Vídni něčím zvlášť sympatičtí, ale proto, že stejně jako carské úřady na druhé straně hranice se i rakouské obávaly národních aspirací Poláků. V ukrajinském národním hnutí viděli Rakušané protiváhu, která Polákům znemožní mít v Haliči příliš silné postavení. Tedy: rozděl a panuj.

Rakousku se to vyplatilo v roce 1848, kdy ve Lvově vypukla polská revolta. Ukrajinci se k ní nepřidali, namísto toho ujistili Františka Josefa I. o své naprosté loajalitě a při té příležitosti požádali o větší ochranu před polským útlakem. Ta jim byla milostivě (a ochotně) přislíbena.

Takové mocenské hry se ale nakonec vídeňské vládě vymkly z rukou. Po válce v Itálii a pruském vpádu stála monarchie na pokraji krachu, kterému zabránila jen tím, že poskytla rozsáhlé ústupky nejodbojnějšímu ze svých národů, Maďarům. Z Rakouska se stalo Rakousko-Uhersko. Halič, ač na východě monarchie, patřila nadále k Rakousku (přesněji: k Předlitavsku), poměry se v ní ale změnily v tom smyslu, že víc faktické moci získaly místní polské elity, zatímco víceméně neutrální německojazyční úředníci (často Češi) se odtamtud stáhli.

Ukrajinští vlastenci na obou stranách hranice dlouhodobě zvažovali tři možné budoucnosti svého národa, tři politické orientace: soužití s Poláky, dojde-li k obnovení velkého a samostatného polského státu; soužití s Rusy (a rozplynutí v proklamovaném „jednotném ruském národě“); a konečně samostatný ukrajinský stát.

Důsledky rakousko-uherského vyrovnání vedly k tomu, že v Haliči vzrostla přitažlivost ruské cesty, zatímco soužití s Poláky začalo být značně nepopulární. Ruské orgány těchto nálad využívaly a rusofilní Ukrajince v Rakousku všemožně podporovaly – poměrně přátelské vztahy mezi oběma říšemi už tou dobou patřily minulosti, rozvracet Rakousko patřilo k ruským prioritám a v Haliči se to dalo pořídit snadno a levně.

Ruda pod stepí

Přitažlivost orientace na Rusko byla silná i proto, že Halič byla tou dobou vysloveným zapadákovem Evropy, kdežto na východní Ukrajině, v oblasti Donbasu, vznikala průmyslová velmoc, kde si modernizace života v mnohém nezadala s Německem či Anglií. Velšský podnikatel John James Hughes založil uprostřed stepi, poblíž bohatých nalezišť uhlí a železné rudy, metalurgický kombinát, kolem nějž vyrostlo město Juzovka (Hughesovka!), které se dnes jmenuje Doněck, má milion obyvatel a představuje jeden z nejspornějších a nejkritičtějších bodů na mapě světa.

Kozácká step začala bleskově mizet, proťaly ji železnice vedoucí k přístavům i do vnitrozemí, vyrůstala v ní města, ozářily ji plameny vysokých pecí, podkopaly ji štoly hlubinných dolů. Za výdělkem se do oblasti hrnuly tisíce nových dělníků a techniků, daleko častěji Rusů než Ukrajinců. Souběžně s tím ožil zájem o pozapomenutý Krym, kde Rusko roku 1855 prohrálo malou, ale krvavou a ponižující válku s Anglií a Francií. Impérium zbudovalo v Sevastopolu nový přístav a do něj umístilo novou válečnou flotilu. Díky železničnímu spojení s Moskvou se Krym stal střediskem letních sídel ruské smetánky včetně carské rodiny. Železnice také usnadnila dopravu a prodej ukrajinské pšenice a dalších plodin. Východní Ukrajina se stala motorem pohánějícím Rusko vpřed, do dvacátého století, cílem velkých zahraničních investic.

Ukrajinci z toho všeho ale profitovali jen málo. Většina z nich se držela zemědělství, které bylo na Ukrajině výnosné. K odchodu do továren neměli motivaci. (Získali ji až v časech Sovětského svazu, kdy se na Ukrajině, na nejúrodnější půdě světa, začalo umírat hlady ve velkém.) Daleko častěji odcházeli za novou, levnější půdou na Kubáň, na Sibiř a na ruský Dálný východ.

Příběhy úspěchu a podnikavosti však ve špatně spravované a despotické ruské říši byly vždy spíš výjimkou, která mohla kdykoli zaniknout. Neřešené sociální a politické rozpory vedly nejprve k revoluci roku 1905, jež omezila absolutistickou vládu, nic ale nevyřešila, a poté k daleko větším otřesům v roce 1917.

Válka, revoluce a válka

Ještě předtím ale vypukla světová válka. Ukrajinci, aniž si takový úděl sami vybrali, v ní stáli na obou stranách východní fronty a byli povoláváni do armád dvou říší, za něž teď měli pokládat životy – bude-li třeba, pak bodák na bodák proti mužům hovořícím stejnou řečí. Mezi Ukrajinci v Rusku zůstaly nadále otevřené dvě možnosti dalšího národního vývoje: svazek s Ruskem, nebo samostatnost. Pro Haličany první možnost padla, znamenala by kolaboraci s nepřítelem.

Ruská vojska nejprve rychle postupovala, brzy se ale jejich potenciál vyčerpal a carská říše začala válku prohrávat. Napřed pomalu, pak stále rychleji a krvavěji. Východní fronta byla stejný mlýnek na maso jako západní – nenechme se mýlit Švejkem. Úměrně tomu rostla v celém impériu nespokojenost. Mikuláš II. abdikoval v únoru 1917, čímž postupující chaos dál zesílil. V hroutící se říši šlo už jen o to, kdo co urve, kdo se spasí útěkem a koho zavalí trosky – jak obrazně, tak doslova.

Ukrajinští intelektuálové – oni, protože nikdo jiný nebyl po ruce – vyhlásili v březnu 1917 autonomii vedenou nově ustaveným orgánem, Centrální radou, kterou v červenci uznala petrohradská Prozatímní vláda. Rozpor byl ale v tom, že její předseda Kerenskij a jeho ministři chtěli ve válce pokračovat, zatímco ukrajinské vedení požadovalo mír. Prozatímní vláda měla na zřeteli mocenské zájmy Ruska, Ukrajinci nesli tíhu bojů ve své bezprostřední blízkosti. Než z této neshody mohlo cokoli vyplynout, smetla Prozatímní vládu bolševická revoluce.

Bolševici se zkusili chopit moci i v Kyjevě, ale neúspěšně – vojska loajální k Centrální radě je vyhnala. Lenin a Trockij, vůdci bolševiků, však v žádném případě nechtěli Ukrajinu ztratit; byla zdrojem hospodářské síly říše a klíčovým strategickým územím. Zkusili to jinak a vyhlásili Sovětskou ukrajinskou lidovou republiku se sídlem v Charkově. Její vojska, tvořená převážně jednotkami ruské armády přivezenými z Petrohradu, okamžitě vytáhla na Kyjev a v únoru 1918 ho dobyla. Centrální rada utekla do Žytomyru a poté vyslala delegaci do Brestu Litevského, kde mezitím probíhala zdlouhavá mírová jednání mezi bolševickou vládou a Ústředními mocnostmi, tedy Německem a Rakouskem. To byl nesmírně důležitý, osudový krok.

Ukončení války Němci podmiňovali zachováním územních zisků – nejen proto, že je vybojovali vojensky, ale také z toho důvodu, že od Lenina očekávali vděčnost. Byla to německá vláda, kdo mu umožnil odejít ze švýcarského exilu do Ruska a vyvolat revoluci, čekali tedy, že bude jejich loutkou. Lenin a Trockij ale hráli vlastní hru. Jednání protahovali ve víře, že mezitím vypukne komunistická revoluce i v Německu.

Německé delegaci v Brestu docházela trpělivost. Nabídku ukrajinské Centrální rady na separátní mír nadšeně uvítala. Německá a rakouská vojska vyhnala bolševiky z Ukrajiny. Brestlitevský mír s Ruskem podepsali Němci až den po obsazení Kyjeva; Lenin svou hru o čas drtivě prohrál.

Němci vrátili omezenou moc Centrální radě, ale jen na několik týdnů, poté v ni ztratili důvěru. Ukrajinu neobsadili proto, aby ji osvobodili, ale proto, aby v ní měli spolehlivou základnu, mimo jiné potravinovou, pro další válku. Centrální rada, orientovaná národně a socialisticky (většinu v ní měli „eseři“, sociální revolucionáři, levicoví konkurenti bolševiků), jim nevyhovovala. Na její místo proto dosadili generála Pavla Skoropadského, který zemi chvíli vládl v jejich zájmu jako loutkový diktátor s titulem hetmana. Válka však definitivně skončila v listopadu 1918, rakouské a německé jednotky se začaly stahovat a bez jejich záštity Skoropadského režim okamžitě padl. Vrátila se Centrální rada a její Ukrajinská lidová republika.

Na chvíli se zdálo, že šanci na vznik mají hned dva samostatné ukrajinské státy, pro něž by pak bylo logickým krokem spojit se v jeden. To se ale nestalo; v Haliči udrželi moc vojenskou silou Poláci, do někdejší ruské Ukrajiny znovu přišli bolševici, tentokrát nejen s bičem, ale i s cukrem v podobě národní a jazykové autonomie pod ústřední sovětskou mocí.

V tomto rozložení sil začala poslední část bojů o nové uspořádání regionu. Polský maršál Józef Piłsudski v dubnu 1920 vytáhl na Ukrajinu jednak kvůli územním ziskům, jednak v naději, že tam pomůže založit „kozácký“ stát, který by plnil úlohu nárazníku mezi Polskem a Ruskem. Své služby a zbytky armády mu nabídl Symon Petljura, který vedl ozbrojené síly Centrální rady, již rozehnané bolševiky. Z vlasteneckého hlediska to bylo krajně problematické spojenectví, protože Petljura slíbil Polákům Halič, tedy kus Ukrajiny, výměnou za to, že mu dopomohou k vládě v její východní části. Tento handl zůstal v oblasti teorie, zmařil ho postup bolševické Rudé armády, když ale vyšel najevo, dál prohloubil nedůvěru mezi Haličany a východními Ukrajinci.

Průběh polsko-ruské hranice stanovila mírová konference roku 1919 jako tzv. Curzonovu linii (George Curzon byl britský ministr zahraničí, ale jeho jméno nese tato konstrukce spíš náhodou, sám se na ní nijak nepodílel). Zhruba odpovídá dnešní východní hranici Polska kromě její severní části u Białystoku, kde Polsko sahá oproti tehdejšímu návrhu trochu dál na východ. Curzonovu linii však nepřijali napřed Rusové, když Rudá armáda úspěšně postupovala k Varšavě, a po obratu ve válce – „zázraku na Visle“ – ji zas ignorovali Poláci, když hnali Rusy na východ.

Curzonova linie by byla víceméně oddělila Poláky od Ukrajinců, to se ale nestalo. Polákům zůstaly Halič a Volyně zhruba v rozsahu někdejších rakouských provincií včetně velkoměsta Lvov. Největší část Ukrajiny připadla Sovětskému svazu. Malé kousky území obydlených Ukrajinci se ocitly v Československu, Maďarsku a Rumunsku. Sen o samostatné Ukrajině zůstal snem, zmařili ho dílem mocní sousedi, dílem neobratnost a nesvornost ukrajinských politiků.

Politická mapa Evropy se od předválečného stavu lišila k nepoznání. Překreslila ji jednak ruská revoluce, jednak versailleská mírová konference. Uspokojily se tak ambice mnoha národů včetně Čechů a Slováků, zároveň vznikly nové spory a křivdy, jež měly brzy vést k další válečné katastrofě.

Na Ukrajině, na což se při pohledu ze střední Evropy snadno zapomene, nešlo jen o politické ambice, o neuspokojenou touhu po samostatnosti, po sjednocení národa rozděleného mezi více států a společenských systémů. Ještě palčivější byla bezprostřední zkáza, kterou způsobila napřed světová válka a pak boje mezi rudými a bílými, Rusy a Poláky, mezi nejrůznějšími místními vojevůdci a atamany. Jedni jako druzí zabíjeli, kradli, plenili, znásilňovali, vypalovali, aniž příliš rozlišovali, ke které bojující straně a jakým jazykem se hlásí místní obyvatelé. Obzvlášť brutálního zacházení se dostalo stále ještě početným místním Židům. Politika na Ukrajině se nedělala v diplomatických salóncích, redakcích novin či ve stranických sekretariátech; dělala se na poli za vesnicí bajonetem.

Utopie a hladomor

V prosinci 1922 se formálním přistoupením Ukrajiny, Běloruska a Zakavkazska změnilo sovětské Rusko ve Svaz sovětských socialistických republik. Ukrajina byla druhým nejdůležitějším členem svazku hned po Rusku – kvůli své velikosti, průmyslu, zemědělství, strategické poloze.

Národnostní politika sovětského státu byla pro mnoho národů říše včetně Ukrajinců jako zjevení: co se za cara zakazovalo, bylo najednou nejen povolené, ale vlastně povinné. Namísto rusifikace zavedli komunisté korenizaci, návrat k národním kořenům v té které části impéria. Tomu odpovídalo složité administrativní členění Svazu na svazové republiky, v nichž se často nacházely menší „autonomní republiky“, případně další celky. Všude se podporovaly národní jazyky, místní kultura, výuka, vydávání knih a časopisů.

Objektivně to byl velký výdobytek, i když motivy bolševického vedení měly daleko k idealismu. Především mu šlo o získání podpory mezi neruskými národy, které je zpočátku razantně odmítaly; a té chtěli dosáhnout vybudováním místních komunistických elit, což nešlo jinak než na národním základě. Svou roli jistě hrálo i to, že etničtí Rusové nikdy neměli ve vedení komunistické strany zásadní převahu a že sám Stalin byl koneckonců Gruzín, který ze všech nacionalismů nejvíc nedůvěřoval tomu velkoruskému. Proto mu chtěl vystavět protiváhu.

Tato politika nepřežila druhou světovou válku, ale počátkem dvacátých let byla faktorem, který způsobil, že regionální elity včetně ukrajinských se z velké části staly zastánci režimu. Vždyť být proti němu, to by znamenalo být proti realizaci národních jazykových a kulturních ambicí, tedy proti tomu, oč právě tyto elity za cara marně usilovaly. Stalin si je koupil za haldu knížek – sice politicky cenzurovaných, ale konečně v tom správném jazyce. Tohle byly ovšem starosti těch, kdo měli přinejmenším jistotu pravidelného jídla, a tolik štěstí neměl v SSSR každý, zejména ne na Ukrajině.

Z hospodářského hlediska se na Ukrajině odehrávaly dvě gigantické změny: jednak budování energetiky a těžkého průmyslu, jednak kolektivizace vesnice. První dal vzniknout dnešní podobě Donbasu. Druhý způsobil katastrofu.

Oficiálním smyslem zakládání společných vesnických hospodářství, kolchozů, bylo zvýšit produktivitu zemědělství. Ve skutečnosti šlo hlavně o to, jak si podrobit nepoddajný venkov, který bolševikům vzdoroval, získat od něj potraviny co nejlevněji a vyvážet je, aby bylo čím financovat budování průmyslu. V letech 1932–1933 dosáhli komunisté zdánlivě nemožného: způsobili, že na nejúrodnější zemědělské půdě světa umírali lidé po statisících hlady. Dnes se pokládá za prokázané, že nešlo o organizační neschopnost bolševiků, ale o chladnokrevný záměr, jehož cílem bylo zlomit odpor vesnice. Úderné oddíly vedené politickými komisaři zabavovaly veškeré potraviny v těch vesnicích, které neplnily nereálně vysoký plán dodávek. Rolníci museli odevzdat i zrno určené k další setbě – anebo ho sami v nouzi snědli, takže na jaře nebylo co zasít. Odhady počtu obětí hladu na Ukrajině se pohybují kolem čtyř milionů, další statisíce, možná miliony zemřely z týchž důvodů v jižním Rusku a v Kazachstánu.

Na okraji demokracie

Polské Halič a Volyň byly opakem sovětské Ukrajiny ve všech myslitelných ohledech. Namísto industrializace neměnná zaostalost, namísto podpory národního jazyka jeho cílené potlačování, na druhou stranu ale ochrana soukromého vlastnictví, svoboda vyznání a jistota, že na vesnici se vždy vypěstuje a zůstane dost, aby tam nikdo netrpěl hlady.

Nejradikálnější z nespokojených Ukrajinců v Polsku založili roku 1929 Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), což bylo politické hnutí, teroristická organizace či podzemní armáda – záleží na tom, koho se zeptáte a o kterém období mluvíte. Členové OUN roku 1934 spáchali atentát na ministra vnitra Bronisława Pierackého. Za hlavního organizátora atentátu byl policií označen tehdy pětadvacetiletý student lvovské polytechniky Stepan Bandera. Dostal trest smrti, ten mu byl později změněn na doživotí, z něj si ale odseděl jen pět let, protože dějiny měly v záloze několik velkých překvapení. A nejen pro něj.

Mezi polskými Ukrajinci působila také prosovětská Komunistická strana Západní Ukrajiny (KPZU), stejně jako OUN nelegální. Meziválečné Polsko bylo demokratické jen několik let, od roku 1926 šlo o vojenskou diktaturu, jíž se polooficiálně říkalo sanační (tj. ozdravný) režim.

Podobně, jen o něco pomaleji, se od demokracie odklonilo Rumunsko, zatímco v Maďarsku se demokracie ve smyslu občanských práv po první světové válce vlastně ani neustavila.

Jediným demokratickým státem, v němž žili Ukrajinci, tak bylo meziválečné Československo, kterému připadla takzvaná Podkarpatská Rus. Ta před válkou nebyla součástí rakouské Haliče, ale Uherska, tedy druhé poloviny rakousko-uherského soustátí. Sloučení s Československem nedávalo příliš dobrý smysl geopoliticky, chyběla mu historická opodstatněnost a přinášelo oběma stranám praktické problémy, už jen proto, že Prahu od nejvýchodnější československé železniční stanice Jasiňa dělilo 1100 kilometrů (dnes tisíc kilometrů po silnici).

Na spojení se dohodl T. G. Masaryk s představiteli rusínské (obyvatelé Podkarpatské Rusi sami sebe označovali za Rusíny, nikoli Ukrajince) emigrace v USA: oni chtěli mít jistotu, že po válce nezůstanou součástí Maďarska, kde se s nimi zacházelo špatně, on vítal každé početní posílení slovanského obyvatelstva jako protiváhu proti nepříjemně vysokému počtu sudetských Němců, které bylo nutné přijmout, pokud se měly Čechy a Morava obnovit v historických hranicích. Masaryk slíbil Rusínům autonomii, kterou ale nikdy nedostali (Slováci ostatně také ne) – přesněji řečeno, dostali, ale až v listopadu 1938 v souvislosti s maďarským záborem jižního Slovenska a jižní části Podkarpatské Rusi.

Během definitivního zániku druhé československé republiky vznikl na Podkarpatské Rusi na pět dní hrdinský a donkichotský samostatný stát Karpatská Ukrajina, pozoruhodný mimo jiné tím, že jeho vlajka a hymna byly stejné, jaké používá dnešní Ukrajina. Premiér Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin, po celou dobu první republiky loajální československý politik, přežil v Praze německou okupaci, ne však osvobození. Po příchodu sovětských vojsk si pro něj přišla vojenská kontrarozvědka a odvlekla ho do Moskvy, kde zemřel ve vězení.

Spojenectví z pekla

Když se roku 1933 v Německu chopil Hitler moci, mohlo být každému jasné, co bude následovat, protože vůdce nacistů své plány s nebývalou otevřeností předem popsal v knize Mein Kampf, Můj boj. Často se v ní opakuje pojem Lebensraum, životní prostor. Německo je pro potřeby Němců příliš malé, tvrdil Hitler, a musí svůj životní prostor rozšířit, konkrétně výbojem na východ, kde zabere dostatek zemědělské půdy. Hlavním cílem pro budoucí německé osadníky měla být Ukrajina.

Evropským politikům jen pomalu docházelo, že Hitlera je třeba brát vážně, a ještě pomaleji, že je nutné ho brát doslova. Jediný, kdo jeho záměry dovedl číst poměrně dobře, byl muž stejného ražení – Stalin. Oba dlouho zvažovali, zda jim více přinese spojenectví, nebo boj. Jak to dopadlo, je obecně známo, ještě před vypuknutím války však došlo v sovětsko-německých vztazích k události, která zásadně ovlivnila další osudy Ukrajinců a dalších národů východní Evropy. Mluvíme samozřejmě o takzvaném paktu Molotov–Ribbentrop ze srpna 1939. Byla to dohoda o společné loupeži a rozdělení kořisti. Němci chtěli Polsko, mimo jiné proto, aby spojili své hlavní území s Východním Pruskem. Sovětský svaz pohltil tři pobaltské státy a východní část Polska včetně všech území osídlených Ukrajinci, kteří se tak poprvé ve svých dějinách ocitli skoro všichni v jednom státě – jenž ovšem nebyl jejich: byli v něm trochu podnájemníkem a trochu rukojmím.

K sovětským územním ziskům roku 1939 patřil i Brest Litevský, do té doby polské město (nyní běloruské). V nastalém zmatku z tamní pevnosti uprchl jeden Ukrajinec odsouzený na doživotí a začal pro sebe v nových poměrech hledat uplatnění. Našel ho v Německu, kde vojenská rozvědka Abwehr Stepana Banderu, neboť o něm mluvíme, angažovala podobným způsobem, jakým německá armáda roku 1917 použila Lenina: jako člověka, který pomůže rozvrátit nepřátelskou zemi zevnitř a usnadnit její obsazení.

K němu došlo v červnu 1941, kdy Němci zaútočili na SSSR. Lvov padl po týdnu, wehrmacht ho obsadil 30. června. Ještě o dva roky dříve bylo půl milionu jeho obyvatel občany Polska; na necelé dva roky se ocitli v Sovětském svazu; a teď přicházel další vládce ve zbrani. Ještě téhož dne vyhlásila OUN obnovení samostatného ukrajinského státu a poděkovala za osvobození „vůdci německého národa Adolfu Hitlerovi, který formuje nový řád Evropy a světa“ a kterému Ukrajina ústy předáků OUN slibuje spolupráci.

Byl to čin ještě naivnější, než když Bohdan Chmelnyckyj uvěřil v rovnoprávné spojenectví s ruským carem. Slíbil-li kdo z Němců ukrajinským nacionalistům samostatný stát, šlo o podvod a zpravodajskou hru. OUN ji vzala vážně a doplatila na to: žádný ukrajinský stát pod německou okupací tentokrát nevznikl, rok 1941 nebyl opakováním roku 1918. Vůdci OUN odpovědní za deklaraci nezávislosti byli zatčeni, Bandera se ocitl v koncentračním táboře Sachsenhausen. Ale ještě o něm uslyšíme.

Namísto fešácké německé diktatury z roku 1918, kterou možná někteří čekali, se na Ukrajině otevřelo peklo v podobě hromadných likvidací obyvatelstva. Oddíly SS prováděly přímo v terénu to, kvůli čemu začali Němci později stavět vyhlazovací tábory. V rokli Babí Jar na okraji Kyjeva postříleli, utloukli a naskládali do hromadného hrobu během dvou zářijových dnů precizně odpočítaných 33 771 Židů, z velké části žen a dětí. Tím ale historie tohoto děsivého místa neskončila. Až do roku 1944, kdy Kyjev dobyla zpět Rudá armáda, zabili Němci v Babím Jaru dalších sto, možná sto padesát tisíc lidí. Mladých a starých mužů, žen a dětí, vojáků a civilistů, Židů, Ukrajinců, Rusů, Romů.

Sto až sto padesát tisíc. Ty už nikdo nepočítal přesně. Druhá světová válka byla strašná všude, kam dosáhla, málokde ale tak strašná jako na území dnešní Ukrajiny; mimo jiné i proto, že rozdělila národ na život a na smrt tak ostře jako nikdy předtím.

Bojovníci tří armád

Ukrajinci bojovali na třech stranách války, která zdánlivě měla jen dvě. Zdaleka nejvíc se jich účastnilo bojů v řadách Rudé armády: odhaduje se, že v ní po dobu války postupně sloužilo asi sedm milionů mužů a žen z Ukrajiny. Jako sovětští občané dostali povolávací rozkaz, ne vždy však výcvik a vybavení – zejména když Sověti znovudobývali Ukrajinu zpět, povolávali na frontu Ukrajince okamžitě. Často s nimi nezacházeli jako s rovnocennými, protože kdo strávil část války pod německou okupací, byl u sovětské moci automaticky podezřelý z kolaborace.

K té docházelo. Němci do své armády nabírali Ukrajince, ne ale jako příslušníky regulérní armády. Namísto toho formovali dobrovolnické pomocné oddíly, jejichž příslušníkům se říkalo Hilfswilligen neboli Hiwis. Do jejich řad vstoupil asi milion sovětských občanů, Ukrajinci z toho představovali téměř čtvrtinu. Někteří se stali součástí bojových jednotek, zejména tam, kde šlo hodně do tuhého; asi čtvrtinu Paulusovy Šesté armády u Stalingradu tvořili Hiwis, jejichž osud, padli-li do rukou Sovětům, byl samozřejmě ještě horší než u zajatých Němců.

Sověti vstupovali do řad Hiwis ze dvou hlavních důvodů. Pro většinu z nich to byla úniková cesta ze zajateckého tábora. To platilo hlavně na Ukrajině a v Bělorusku, kde během Blitzkriegu – dokud byl úspěšný – padly do zajetí asi dva miliony sovětských vojáků. Podmínky německých zajateckých táborů se pro ně rovnaly jisté smrti, únik mezi Hiwis dával naději. Druhou, menší skupinu tvořili ideologicky motivovaní dobrovolníci, kteří nenáviděli SSSR, bolševiky, případně Rusy. Ti pocházeli hlavně z území zabraných Stalinem až v roce 1939, tedy z Pobaltí, z polské západní Ukrajiny a Běloruska.

Po Stalingradu přestali být Němci v náboru vybíraví a „podřadná slovanská rasa“ už nepředstavovala překážku. V létě 1943 vznikla dobrovolnická divize SS nazvaná Galizien, Halič, protože to znělo němečtěji než Ukraine. Postupně jí prošlo skoro 90 000 dobrovolníků, zdaleka ne všichni Ukrajinci; byli mezi nimi i Češi a Slováci. Velká část první vlny náboru nepřežila první bojové nasazení – bitvu o ukrajinské město Brody. Bojovalo se na ukrajinském území, a když Ukrajinci v řadách Rudé armády spatřili své krajany v uniformách SS, pustili se do nich s ještě větší tvrdostí. Divize SS Galizien už pak nebyla nikdy použita na východní frontě. Němci ji znovu zformovali a poslali potlačovat partyzánské hnutí v týlu, hlavně na Slovensku, kde někteří z nich páchali zvěrstva, často po boku Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy, jiní naopak dezertovali k partyzánům.

Válka uprostřed války

Třetí ozbrojenou silou, v níž Ukrajinci působili, byly jejich vlastní guerillové jednotky, Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), ozbrojené křídlo OUN, přesněji řečeno OUN-B, tedy radikálnější frakce Organizace ukrajinských nacionalistů, frakce hlásící se k Banderovi (proto B). Bojovníkům UPA se obecně říkalo banderovci.

Dnes může na Ukrajině slovo „banderovci“ (stejně jako „fašisti“) znamenat mnoho různých věcí, mezi nimiž je historický odkaz na UPA ten méně důležitý. Často je to prostě hanlivé označení západoukrajinských nacionalistů použité proruskými Ukrajinci nebo Rusy. Občas je to obecné pojmenování západních Ukrajinců, podle kontextu urážlivé, neutrální, nebo dokonce přátelské. A velmi často je to nálepka používaná ke znevážení až dehumanizaci všech, kdo nesouhlasí s Ruskem a ruskou politikou na Ukrajině.

Když dnes Putin mluví o „denacifikaci“ Ukrajiny, jde o nevyřčenou, ale všem srozumitelnou narážku na banderovce – a o pečlivě zvolený termín, z hlediska ruského publika nabitý významem k prasknutí. Pojmy fašismus a nacismus, s nimiž se v Rusku zachází jako se synonymy, tam jednoznačně odkazují na druhou světovou válku – z ruského pohledu „Velkou vlasteneckou“. Ta se vnímá jako příběh tragédie a hrdinství, oba tyto její rozměry jsou v ruském pojetí dějin vystupňovány na nejvyšší možnou mez. Nazve-li dnešní ruské vedení protivníka fašistou, automaticky tím nejen legitimizuje své nepřátelství, ale také tím ospravedlňuje tvrdost a nutnost obětí. Současně eliminuje soucit – jakýpak soucit s fašisty, kteří vedli proti SSSR vyhlazovací válku? Boj s fašismem je v ruské tradici bojem s nelidským nepřítelem.

UPA vznikla na okupované Ukrajině v říjnu 1942. S Banderou měla společné jen jméno, ten ji neorganizoval, seděl tou dobou v německém koncentráku. Zpočátku bojovala v německém týlu proti Polákům, tedy proti jejich podzemní vojenské organizaci zvané Zemská armáda (Armia Krajowa, AK). Nešlo o žádné omezené střety, ale o rozsáhlé bojové akce, o skutečnou válku uvnitř války. Němci se ji napřed snažili potlačit, ale brzy na to přestali mít čas a ztratili zájem chránit Poláky proti Ukrajincům či naopak.

Cílem OUN byla ukrajinská nezávislost, hlavním nepřítelem Poláci, po nich na druhém místě SSSR, na třetím Němci, které začala napadat (vždy ale jen v omezeném rozsahu) v únoru 1943. Se Sověty tou dobou ještě nemohla přijít do kontaktu, ale po obratu u Stalingradu a Kurska to bylo jen otázkou času.

Když bylo Němcům jasné, že Ukrajinu budou muset vyklidit, rozhodli se zanechat tam Sovětům dárek v podobě Stepana Bandery. Věřili, že v týlu nepřítele způsobí dost potíží a bude na sebe vázat aspoň nějakou část sovětské bojové síly. Propustili ho z koncentračního tábora a odvezli do Lvova. Bandera tam začal formovat státní orgány zamýšlené samostatné Ukrajiny. Vojenského velení UPA se nikdy neujal.

V jeho jménu a s jeho souhlasem však UPA pokračovala v etnickém čištění Volyně a Haliče, což z jejích členů definitivně udělalo válečné zločince. Odhaduje se, že v letech 1943 a 1944 zavraždili příslušníci UPA asi 100 000 polských civilistů. Masakrovali celé vesnice a vypalovali je. Připsali tak dlouhou kapitolu do seznamu neodpustitelných křivd, jejichž dějištěm se Ukrajina ve své složité historii stala.

S příchodem východní fronty UPA změnila strategii, ocitla se teď na sovětském území, ale bojovat nepřestala. Primárním nepřítelem teď byly Rudá armáda, orgány sovětského státu a po obnovení Polska také jeho státní aparát. Sovětům trvalo dalších deset let, než se na západní Ukrajině s UPA a jejími teroristickými akcemi – nebo partyzánským bojem, jak to lze taky vidět – vypořádali nadobro. Část UPA se stáhla do Polska a na Slovensko, kde byli banderovci posléze pobiti a rozprášeni. Sám Bandera včas odešel do západního Německa. Roku 1959 ho v Mnichově na ulici zabil agent KGB.

Druhá světová válka znovu překreslila hranice. Polsko bylo odsunuto na západ a stalo se národnostně téměř homogenním. Všechna území s ukrajinskou populací připadla Sovětskému svazu.

Nikita Kukuřičník

Poválečná sovětská Ukrajina byla zničenou zemí plnou rozstřílených a vybombardovaných měst, zbořených mostů, přerušených železničních tratí, zdemolovaných továren, zpustlých polí, vypálených vesnic. Byla zemí válečných vdov, protože muži padli v té či oné uniformě. Byla zemí sirotků, protože válka hubila i matky, nejen otce. Byla zemí neoznačených masových hrobů, zemí nočních můr, vzpomínek na násilnosti vymykající se popisu, zemí křivd a zrad. Byla zemí, kterou navštívilo peklo a jeho stopy byly patrné na každém kroku, zemí válečných přesídlenců, zemí nového hladu, zemí, kde se namísto dávno ukradených či zničených traktorů, dávno zrekvírovaných či snědených koní, dávno zapomenutých krav a volků a namísto nepřítomných mužů ženy samy zapřahaly do pluhů. A ty pluhy drhly o střepiny granátů.

Během války zemřelo sedm milionů Ukrajinců, zbylo jich třicet šest milionů. Deset milionů z nich nemělo střechu nad hlavou. Začala nová výstavba, nové odříkání bez radosti, nová nejistá budoucnost ve stínu mezinárodního napětí a rizika jaderné války.

Roku 1954, rok po Stalinově smrti, se na Ukrajině odehrála událost, která má velký význam pro dnešek, přestože byla orientovaná hlavně na minulost. Slavilo se tři sta let od Perejaslavské smlouvy mezi Bohdanem Chmelnyckým a carem Alexejem, tudíž tři sta let od „znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem“, jak zněl oficiální termín. A Ukrajina dostala k výročí pořádný dárek: Krym.

Dnes víme, že nedostala jen krásný poloostrov, z nějž Stalin příhodně včas – ještě před koncem války – vystěhoval do jednoho tamní krymské Tatary, které jako celek obvinil z kolaborace s Němci. (Do mrazivé a neúrodné kazašské stepi, kam byli odsunuti, jich ze dvou set tisíc dorazila polovina, ta druhá zemřela cestou.) Dostala také a především Pandořinu skříňku plnou mocenských a národnostních problémů.

Ani tehdy to nebyl dar míněný upřímně. Krym byl zdevastovaný válkou, bylo potřeba ho postavit na nohy, především obnovit váznoucí zásobování vodou, a to vše se dalo snáze uskutečnit z Ukrajiny než z Ruska.

Odpovědnost za transfer Krymu Ukrajině se často přisuzuje Nikitu Chruščovovi, jednak proto, že se k ní sám rád a hlučně hlásil, jednak z toho důvodu, že byl po válce, stejně jako před ní prvním tajemníkem komunistické strany Ukrajiny, tedy jejím faktickým vládcem. Roku 1954 už však tuto funkci nezastával. Byl sice členem nejužšího vedení – politbyra –, ale neměl tolik politické moci, aby o velké územní změně rozhodl sám. Krym byl dárkem od celého politbyra, SSSR tehdy neměl zřetelného individuálního vůdce.

Brzy ho však mít měl – do této pozice se vyšvihl právě Chruščov. Na rozdíl od všech sovětských vládců před ním i po něm skutečně věřil v komunismus, dokonce i v to, že se ho on a jeho vrstevníci dožijí. Jako důležitý prostředek k dosažení tohoto cíle prosazoval pěstování kukuřice. (Žádný popcorn, šlo mu o krmnou kukuřici. Vykrmí se prasátka, pracující se dosyta najedí vepřového a komunismus bude na dosah ruky. Po hladových sovětských letech to znělo spíš přitažlivě než přihlouple.) Sám byl sice etnický Rus, ale na Ukrajině prožil většinu života, pokládal ji za svůj domov, snažil se ji různě zvýhodňovat a přivedl si odtamtud svou politickou kliku. Tito „Ukrajinci“ (ve skutečnosti často Rusové) roku 1964 Chruščova svrhli (ale nechali ho naživu, na svobodě a v komfortu, což byl z hlediska sovětských zvyklostí neslýchaný pokrok), do jeho křesla usadili Leonida Brežněva a vládli dál, ovšem trochu jinak než Chruščov: ne tak naivně, lidově a dobrodružně, zato chladněji a tvrdší rukou.

Havárie a demontáž

Tato éra skončila, když se roku 1985 stal šéfem komunistické strany a sovětského státu Michail Gorbačov, muž bez vazeb na ukrajinskou kliku v Moskvě. Přivedl své lidi a své myšlenky, z nichž, aniž to ovšem bylo jeho cílem, vzešla demontáž SSSR. Ještě předtím si Ukrajiny povšiml doslova celý svět kvůli havárii v černobylské jaderné elektrárně.

Gorbačov chtěl sovětské zřízení zlepšit, ale zachovat. Jakmile však režim poskytl svým poddaným více svobody, byl odepsaný; bez represí nemohl fungovat. Nejprve se ho zbavily sovětské satelity ve střední a východní Evropě, pak přišla řada na SSSR. V jeho případě to znamenalo nejen dekomunizaci, ale také rozpad na samostatné státy.

11. března 1990 vyhlásila nezávislost Litva a ukázala tím cestu ostatním republikám. Centrální moc v Moskvě Litevcům bránila a vyhrožovala, ale nenasadila proti nim armádu. Tím bylo jasné, že cesta ven je otevřená pro všechny.

Reakce Západu nebyla nadšená. Západní státníci měli rádi Gorbačova – člověka, kterého zvali ke svému stolu, zacházeli s ním, jako by byl jeden z nich (skoro), a na oplátku očekávali, že o problémech Sovětského svazu sami uslyší co nejméně. Samostatné Pobaltí bylo ještě snesitelné, i když přinášelo nepříjemné geopolitické implikace: odřízlo od Ruska jeho Kaliningradskou oblast, malou enklávu, která by nemusela být důležitá, kdyby to ovšem nebyla jedna z nejvyzbrojenějších částí jaderného impéria. Ale další dělení země s nepředvídatelnými důsledky rozhodně nebylo z hlediska Západu žádoucí, což platilo zejména o Ukrajině, největší neruské svazové republice.

Americký prezident George Bush (starší) tehdy pronesl v ukrajinském parlamentu (přesně řečeno v Nejvyšším sovětu Ukrajinské sovětské socialistické republiky) projev, který politický komentátor William Safire nemilosrdně překřtil na Chicken Kiev Speech. Snažil se v něm vysvětlit, že národní nezávislost není nutnou podmínkou svobody. Vedla ho k tomu především obava o další osudy sovětského jaderného arzenálu, který byl částečně dislokován – a z velké části se vyráběl – právě na Ukrajině.

Bushův projev, zjevně vedený snahou o podporu Gorbačova, neměl nakonec žádný praktický dopad. Tři týdny po něm, 24. srpna 1991, Ukrajina vyhlásila nezávislost a státní suverenitu. Možná by se to nestalo, protože zastánců autonomie v rámci nějakého nového svazu s Ruskem bylo v ukrajinském vedení hodně (Bush koneckonců sklidil bouřlivý potlesk), jenže 19. srpna proběhl v Sovětském svazu takzvaný srpnový puč – pokus o státní převrat a návrat ke starému režimu. Spiklenci vedení viceprezidentem Janajevem, ministrem obrany Jazovem a předsedou KGB Krjučkovem uvrhli Gorbačova v jeho letním sídle na Krymu do domácího vězení a zkusili převzít moc. To se jim nepovedlo. Počínali si amatérsky, další politici se k nim nepřidali, v Moskvě a Leningradě proti nim demonstrovaly statisíce lidí, a co bylo rozhodující, poslušnost jim odepřela armáda. Po několika dnech byl puč poražen a spiklenci politicky odepsáni – Gorbačov ovšem s nimi, protože ukázal slabost, ničím výrazným se nevzepřel, změnil se v polekaného staršího pána, v oběť situace.

Puč urychlil změny vedoucí k postsovětskému uspořádání. Zdiskreditoval všechny, kdo si přáli zachovat některé aspekty starého režimu. Členové ukrajinského nejvyššího sovětu odhlasovali samostatnost země drtivou většinou.

Úmrtní list Sovětského svazu

Osmého prosince 1991 se v luxusní lovecké chatě v běloruské Bělověži sešli představitelé tří slovanských republik Sovětského svazu: ruský prezident Boris Jelcin, prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk a hlava Běloruska Stanislav Šuškevič. Podepsali smlouvu, která sice vypadala jako začátek nové spolupráce, ale ve skutečnosti byla především úmrtním listem ruského impéria, které se posledních sedmdesát let nazývalo SSSR.

Nový svazek, který vytvořili, se jmenoval a dosud jmenuje Společenství nezávislých států. Nemá žádné pravomoci a je něčím mezi vágně formulovanou spojeneckou smlouvou a srazem starých spolužáků. Rozhodně není přejmenovaným Sovětským svazem, i když zejména Jelcinovi nelze vyčítat, že by se o to nepokusil. Snahu o sdílení státní suverenity rozhodně odmítl především Leonid Kravčuk. Není nadsázkou říci, že o zániku SSSR v každé jeho možné budoucí podobě rozhodli svým postojem právě Ukrajinci.

Gorbačov, což je příznačné, v Bělověži ani nebyl, nikdo ho tam nepozval. Po podpisu smlouvy mu prostě zatelefonovali, že SSSR – stát, jehož prezidentem stále ještě byl – právě přestal existovat.

Součástí Bělověžské dohody bylo to, že o hranicích se nebude diskutovat, zachovají se, jak jsou. Z „republik“, které byly administrativními celky Sovětského svazu, se staly samostatné státy v týchž hranicích. Žádná jiná dohoda nebyla možná, zároveň bylo jasné, že pozdějším sporům o hranice nepůjde zabránit – zejména kvůli obrovskému množství národnostních menšin včetně všudypřítomných Rusů.

Rusko se oddělením Ukrajiny a Běloruska územně vrátilo o dvě stě let zpátky. Přestalo být impériem, stalo se znovu „jen“ státem, který je doma jen u sebe, nikoli u sousedů. Ztratilo území, která pokládalo za svá, Ukrajinu mezi nimi na prvním místě. Právě tohle a nic jiného má na mysli Vladimir Putin, když říká, že zánik Sovětského svazu je geopolitickou tragédií. Ano, je – pro Rusy s imperiálními ambicemi.

Vztah mezi Ukrajinou a Ruskem byl od začátku zatížen několika obtížnými problémy: Krym, Černomořská flotila, sovětské jaderné zbraně. (Postupem času přibyly a těmito třemi se propletly další: tranzit plynu, postavení ruské menšiny, zahraničněpolitická orientace Ukrajiny.) To byla zpočátku záležitost politiků. Většinu Ukrajinců daleko víc zajímalo, jak se uživit, což nebyla snadná věc a není dosud.

Na dno

V době rozpadu SSSR zahraniční analytici očekávali, že Ukrajina bude vedle Pobaltí ekonomicky nejúspěšnějším následnickým státem. Což se nestalo: lépe než Ukrajině se kromě Estonska, Lotyšska a Litvy vede nejen Rusku a Bělorusku, ale také Kazachstánu, Turkmenistánu, Gruzii, Ázerbájdžánu, Arménii a Moldavsku. Podle makroekonomických ukazatelů je Ukrajina nejen nejchudší zemí Evropy, ale také jednou z nejchudších postsovětských republik. To nedává smysl: jak je možné, že země, která leží v Evropě, má průmysl, nerostné suroviny, vzdělané lidi, skvělé podmínky pro zemědělství, moře, dokonce atraktivní turistické destinace, je ekonomicky na úrovni Libye či Paraguaye? Nejpodivnější na tom je, že (přinejmenším podle odhadů Světové banky) je dnešní Ukrajina asi o dvacet procent chudší, než byla roku 1990. Proč?

Stručná odpověď zní: nešťastně rozdané karty z makroekonomického hlediska, mnoho let špatné vlády, obrovská korupce. Tyto faktory jsou do jisté míry společné pro všechny transformační ekonomiky, jak postsovětské, tak východo- a středoevropské, na Ukrajině se ale spojily ve velké a nešťastné synergii.

Na začátku všeho stojí zděděná struktura ekonomiky s obrovským podílem těžkého průmyslu a zbrojní výroby. To byl v různé míře problém všech postsovětských a socialistických zemí včetně Československa. Dal se řešit jen bolestivou cestou: zrušit vše, pro co není odbyt a co se nedá vyrábět při konkurenceschopných nákladech, i za cenu sociálních otřesů.

Země, které se tomu zkusily vyhnout, své problémy jen znásobily a Ukrajina byla jednou z nich. Poškodila ji příliš pomalá a nadto neprůhledná privatizace. Některé postsovětské republiky se ubránily sociálním otřesům proto, že mají ropu či plyn – to se kromě Ruska týká Ázerbájdžánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kazachstánu. Tuto možnost Ukrajina neměla, přesto po nějakou dobu ropa její ekonomice pomáhala; jednak ji odebírala z Ruska za zvýhodněné ceny, jednak měla příjem z tranzitních poplatků za ropu a plyn proudící přes ukrajinské území z Ruska do Evropy. To se změnilo, protože Rusové začali dodávky fosilních paliv používat vůči Ukrajině jako politickou páku a Ukrajina jim to velmi usnadnila tím, že za dodávky platila opožděně, protože byla s penězi na dně.

Sliby v Budapešti

Z menších postsovětských států, například z Pobaltí, sovětská armáda prostě odešla. Tyto země budovaly své ozbrojené síly od nuly. Na Ukrajině to nebylo možné. Na jejím území se nacházelo asi 800 000 sovětských vojáků a pomocného personálu. Neměli kam jít, dobrovolně by neodešli a velká část z nich byli Ukrajinci. Důstojníci složili přísahu nové vládě (neodmítl skoro nikdo) a stali se armádou samostatného ukrajinského státu. Vojáci základní služby odešli domů. Výjimkou z tohoto poměrně hladkého procesu byla Černomořská flotila, námořní síla čítající 100 000 mužů a osm set plavidel.

Dobře známou strategickou slabinou Ruska je nedostatek přístavů pro válečné loďstvo. Murmansk, kde se nachází hlavní ruská námořní základna Severomorsk, sice nezamrzá, okolní moře však ano (i když se situace oteplováním Arktidy postupně mění). Vladivostok a Petropavlovsk-Kamčatskij jsou příliš daleko od Evropy. Baltské přístavy – Kronštadt v Sankt Petěrburgu a Baľtijsk u Kaliningradu – se dnes nacházejí na dostřel toho, komu se v ruských ozbrojených silách říká verojatnyj protivnik, pravděpodobný nepřítel, čímž se samozřejmě míní síly NATO. Zbývá Sevastopol na Krymu. Sevastopol přebudovaný po prohrané krymské válce, aby se potupná porážka nikdy neopakovala, Sevastopol, který v druhé světové válce Sověti bránili skoro rok a padlo jich tam na sto tisíc, Sevastopol město-hrdina. Sevastopol, domovský přístav Černomořské flotily, se v roce 1991 najednou ocitl na území cizího státu, nadto státu, který se od samého začátku k ruské snaze o nové těsné sblížení stavěl rezervovaně.

Prezidenti Jelcin a Kravčuk se dohodli na rozdělení flotily v roce 1992, ale trvalo pět let, než se je přes různé třenice a nedorozumění podařilo uskutečnit. Ukrajině připadlo 18 % flotily, Rusku kromě její většiny také právo používat sevastopolský vojenský přístav jako námořní základnu.

Mezitím byla podepsána jiná důležitá mezinárodní dohoda, takzvané Budapešťské memorandum. Jím se Ukrajina v lednu 1994 vzdala jaderných zbraní na svém území a odevzdala je Rusku jako jediné jaderné nástupnické zemi Sovětského svazu. Podepsala též Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Výměnou získala nejen bezpečnostní záruky od USA, Ruska a Spojeného království, ale také se jí otevřela cesta k americké finanční pomoci, kterou bez členství ve Smlouvě o nešíření dostat nesměla.

Několik měsíců po Budapešťském memorandu uzavřela Ukrajina dohodu o spolupráci s NATO v rámci tzv. Partnerství pro mír (PPP), na čemž v té době nebylo nic zvláštního, naopak, bylo by zvláštní, kdyby se tak nestalo. Členy PPP se postupně staly všechny postsovětské státy bez výjimky, a to včetně samotného Ruska.

V létě 1994 Leonid Kravčuk prohrál prezidentské volby a vystřídal ho Leonid Kučma, bývalý raketový inženýr, který po řadu let pracoval na bajkonurském kosmodromu. Pokračoval v Kravčukově politice, což znamenalo opírat se o své vrstevníky spřízněné osudem, o někdejší sovětské ředitele průmyslových podniků, z nichž se někteří postupně proměnili v oligarchy. V zahraniční a obranné politice balancoval Kučma stejně jako před ním Kravčuk mezi Západem a Ruskem, veden snahou nepřiklonit se ani k jedné ze stran příliš. To ale nemělo fungovat věčně, protože Rusko nového tisíciletí už nebylo Ruskem devadesátých let.

Rozkol v Bukurešti

V devadesátých letech měly Rusko a Ukrajina mnohem víc společného než odlišného. Jejich občané se poprvé v životě a hned velice bolestivě seznámili s nezaměstnaností a inflací. V obou zemích ohromně vzrostly sociální rozdíly, vznikla úzká skupina mocných oligarchů. Obě byly špatně řízené a procházely politickými krizemi. Obě byly skrz naskrz prolezlé korupcí, nevyhnutelným důsledkem situace, kdy jsou úředníci a jiní zaměstnanci státu špatně placeni, ale jejich razítka mají pořád velkou moc. V obou bylo dříve nevídané množství osobní a politické svobody, ale také narůstal stesk po sovětské éře, kdy se stát o člověka postaral (bídně, ale postaral) a kdy nikdo nemusel (protože nemohl) činit riskantní osobní rozhodnutí. Rovnoběžky osudů Ukrajiny a Ruska se rozešly roku 2000, kdy se ruským prezidentem stal Vladimir Putin.

O tom, jaké síly zformovaly dnešní Rusko, by bylo potřeba napsat další samostatné pojednání, stejně dlouhé jako toto, a začalo by geopolitikou: Rusko nikdy nemělo přirozené hranice, je otevřené ze všech stran, proto se cítí permanentně ohrožené. Po zkušenostech s Napoleonem a Hitlerem – obě se zapsaly do ruských dějin a do kolektivního vědomí velmi hluboce – vidí nebezpečí především na Západě. V dnešní době jsou jeho ztělesněním Evropská unie a NATO.

Ruská politika věří a spoléhá na sílu, na odstrašování a na mocenské zájmy. Malé státy nemají právo rozhodovat se samostatně, a kdyby jim to právo někdo přiřkl, bylo by to pokrytectví, vždyť by ho stejně nemohly nijak využít. Ukrajina není hráč, ale figurka. Politika v tradičním ruském pohledu je hrou několika málo velmocí. Studená válka jako souboj dvou silných protivníků, jimž zbytek světa nesahá po paty, byla z tohoto hlediska pro Rusy ideálním obdobím, po němž se jim stýská.

Speciálně o Ukrajině navíc platí, že ukrajinský národ ani jazyk neexistují, Ukrajinci jsou jen poněkud odcizení Rusové. Otvírá-li Západ Ukrajině dveře do EU a NATO, činí tak s jediným úmyslem: oslabit Rusko, zamezit jeho znovusjednocení, srazit ho na kolena a definitivně porazit. Naplnil by se tak dávný sen kapitalistů z Wall Street, jejich židovských finančníků a krvežíznivých západních generálů. (Předkládám zde umírněnou verzi standardní ruské propagandy, která se často vyjadřuje daleko ostřeji, a to nejen teď, když válka vypukla, ale už řadu let.)

Situace se vyostřila na bukurešťském summitu NATO v roce 2008. Existují dva výklady toho, co se tam odehrálo, a jejich odlišnost je sama o sobě nejlepším vysvětlením celé události. Podle prvního výkladu zašel Západ příliš daleko, když v závěrech summitu konstatoval: „Dnes jsme se dohodli, že se Ukrajina a Gruzie stanou členy NATO.“ Tím podráždil ruského prezidenta Putina, který v tom viděl jasný útok na Rusko.

Druhý výklad cituje stejnou větu, ale interpretuje ji tak, že Západ udělal příliš málo, protože zůstal u vágního konstatování namísto toho, aby přímo zahájil proces přijímání obou zemí do NATO. Kdyby to udělal, říkají zastánci této interpretace, Putina by to zastavilo, čtyři měsíce po bukurešťském summitu by nenapadl Gruzii a v roce 2014 by si netroufl na Krym, natožpak na Donbas.

Putin, který na bukurešťském summitu vystupoval jako host, tam řekl, že „Ukrajina není ani žádný stát“, a dal jasně najevo, že jejím přijetím do EU či NATO by byla narušena ruská zájmová sféra. Tou dobou ho ale ještě nikdo ze západních státníků nebral doslova. Ukrajinci ano, ale jejich obavy zas nebral Západ dostatečně vážně. Dnes se ukazuje, že Putin vlastně už léta mluví naprosto upřímně, netají se svými dlouhodobými cíli. Mluví o nich tak otevřeně, jako autor Mein Kampfu mluvil o svých. (Ani jeho skoro nikdo nebral doslova.)

Oranžová revoluce

Na podzim 2000 se na veřejnosti objevily nahrávky soukromých rozhovorů vedených v Kučmově kanceláři. Kromě jiných skandálních odhalení z nich vyplynulo, že prezident schválil vraždu novináře Heorhije Gongadze, zakladatele webového deníku Ukrajinska pravda. Ten byl krátce předtím nalezen v lese za Kyjevem s uříznutou hlavou. Aféra vyvolala veliké pobouření a vedla k nárůstu popularity opozičního hnutí a k oživení politických aktivit vůbec. Ukrajinskou veřejnost začal rozdělovat názor na základní geopolitickou orientaci země: Západ, nebo Východ?

Favoritem prozápadně orientovaných Ukrajinců se stal Viktor Juščenko, který tou dobou zastával úřad předsedy vlády. Ukrajina je prezidentská republika, funkce premiéra tou dobou nebyla příliš významná (to se mělo časem změnit, a ne ku prospěchu země), ale Juščenko v ní dovedl uplatnit ekonomické znalosti a politické dovednosti – v tandemu se svou vicepremiérkou Julijí Tymošenkovou. Roku 2001 ho Kučma z funkce premiéra vyhodil (Tymošenková dopadla hůř, tu nechal zatknout s obviněním z korupce, soud ji ale brzy propustil z vazby) a nahradil gubernátorem Doněcké oblasti Viktorem Janukovyčem, čímž máme pohromadě všechny hlavní postavy ukrajinské politické scény v důležitém období po přelomu tisíciletí.

Juščenko a Tymošenková si založili vlastní politické strany. V prezidentských volbách roku 2004 Tymošenková podpořila Juščenka, který se tak stal hlavním opozičním kandidátem proti Kučmově zamýšlenému nástupci Janukovyčovi. Západ, nebo Rusko; Juščenko, nebo Janukovyč; tak se dalo zjednodušit tehdejší rozhodování voličů. Juščenko krátce před volbami vážně onemocněl. Podle verdiktu lékařů, kteří mu zachránili život na vídeňské klinice Rudolfinerhaus, byl otráven prudce jedovatou chemikálií TCDD ze skupiny dioxinů. Nikdy se nenašel důkaz ani pachatel, Juščenko však dodnes trpí následky přinejmenším v podobě deformovaného obličeje.

Kampaň nicméně dokončil, vyhrál první kolo prezidentské volby a podle průzkumů byl favoritem v druhém, to však překvapivě vyhrál Janukovyč. Vzápětí vyšlo najevo, že podvodem při sčítání, což vedlo k masovým protestům, dnes známým jako Druhý majdan. Na kyjevském náměstí Nezávislosti (Majdan nezaležnosti; za sovětských časů náměstí Říjnové revoluce) se statisícové davy sešly poprvé v říjnu 1990 na podporu nezávislosti Ukrajiny. V roce 2004 tam jako reakce na volební podvod vzniklo hnutí, které získalo jméno oranžová revoluce (podle barvy z loga Juščenkova volebního bloku Naše Ukrajina). Série protestů vedla k opakování druhého kola voleb a Viktor Juščenko se stal prezidentem. Za svůj hlavní cíl vyhlásil přípravu Ukrajiny ke vstupu do Evropské unie.

Doba k tomu nebyla příznivá. EU přijala roku 2004 deset nových členů (včetně České republiky), což bylo pořádné sousto ke strávení. V západních členských zemích se sotva dalo mluvit o jednoznačné podpoře pro členství Polska, Česka, Slovenska a Maďarska. Ukrajina, chudší, lidnatější a „východnější“ než tyto země, budila ještě více skepse. Do značné míry za to mohl sám Juščenko a celá ukrajinská politická reprezentace, která sice trochu postavila na nohy ekonomiku, jinak ale pokazila, co mohla. Ústavní změny způsobily, že vedle silného prezidenta voleného všelidovým hlasováním se na scéně zjevil i silný premiér volený nezávisle na něm parlamentem. Premiérkou se stala Julija Tymošenková, přechodné spojenectví skončilo, z vítězů nad Janukovyčem se stali rivalové, kteří jeden druhému blokovali všechna důležitá rozhodnutí. Potřebné reformy uvázly na mrtvém bodě. Během šesti let svého prezidentství se Juščenko stal velmi neoblíbenou postavou bez šance na znovuzvolení.

Jedno z jeho zdánlivě drobnějších rozhodnutí dodnes kazí zahraniční obraz Ukrajiny: roku 2010, krátce před koncem svého funkčního období, udělil Juščenko nejvyšší státní vyznamenání, Zlatou hvězdu „Hrdina Ukrajiny“, in memoriam Stepanu Banderovi, jehož jméno, jak jste si jistě všimli, se naším vyprávěním vine jako nit. Hnědá.

Z hlediska zahraniční politiky to byl mimořádně hloupý nápad. Rusko uvítalo jmenování jako důkaz, že v Kyjevě vládne nacistická klika. Západ se tvářil a tváří, že se to vůbec nestalo, protože kritizovat tento krok by sice bylo správné, ale zároveň by to podpořilo ruské stanovisko. Juščenko však učinil tento tah kvůli domácí politice. Pokusil se získat podporu těch, v nichž Banderovo jméno vyvolává pozitivní emoce. Není jich málo, podle průzkumu z roku 2021 pokládá Banderu za kladnou historickou postavu 32 % Ukrajinců (v západní části země až 70 %). To neznamená, že všichni ti lidé jsou příznivci extrémní pravice (ta na Ukrajině existuje, ale podle volebních výsledků ji podporuje jen kolem pěti procent obyvatel, tedy zhruba stejné množství jako ve většině evropských zemí), nebo dokonce nacisté. Skutečnost je složitější: Ukrajina má nedostatek historických osobností, které se radikálně stavěly za její samostatnost, a zároveň dnes trpí velkou touhou po takovém symbolu. V nouzi se bere, co je k mání, a k mání je bohužel Bandera, v jehož jménu, byť ne pod jeho velením, došlo k masovému vraždění.

Mimochodem, Stepan Bandera (a je to naposledy, kdy zmíníme jeho jméno) Hrdinou Ukrajiny už zase není. Jeho jmenování zrušil po značně ušmudlaném soudním procesu Juščenkův nástupce Viktor Janukovyč, který volby v roce 2010 vyhrál pro změnu legálně. Novou revokaci rozhodnutí, tedy pokus znovu medaili udělit, projednal ukrajinský parlament roku 2018, ale návrh neprošel. Zbývají ovšem desítky ulic pojmenovaných po Banderovi (včetně bývalého Moskevského prospektu v Kyjevě, v čemž by symbolický význam opravdu těžko někdo přehlédl), jeho pomníky a muzea – a špatné pocity těch, kdo se s ním ztotožnit nechtějí a nemohou.

Majdan, Krym, Donbas

Viktor Janukovyč chtěl po svém zvolení především udělat konec telenovele, v niž se proměnila ukrajinská politika neustálým přetahováním mezi prezidentem a premiérkou. Prosadil ústavní změny a nepohodlnou Tymošenkovou dal zavřít podruhé, tentokrát s obviněním z vlastizrady, jíž se měla dopustit nevýhodným nákupem ruského plynu. (Byla odsouzena na sedm let, předčasně propuštěna po Euromajdanu, v současné době je poslankyní, v roce 2019 neúspěšně kandidovala na prezidentku.)

Během Juščenkova prezidentského období se podařilo připravit asociační dohodu s Evropskou unií. Janukovyč, který ji po svém předchůdci zdědil, ji měl podepsat na summitu EU ve Vilniusu 28. listopadu 2013, jenže týden před setkáním požádala ukrajinská vláda o odklad. V liberální a proevropské části veřejnosti to vyvolalo šok. (Nemuselo a nemělo, Janukovyč se k tomuto kroku systematicky a viditelně připravoval po celé své funkční období, nechal například schválit zákon, který de facto zakázal spolupráci s NATO.) Téhož dne, 21. listopadu, začaly protesty, které vešly do historie jako Euromajdan nebo též revoluce důstojnosti. 30. listopadu policisté brutálně ztloukli protestující studenty, následujícího dne bylo na Majdanu půl milionu lidí a demonstrace nabyla dlouhodobého, okupačního charakteru. Trvala do poloviny února 2014, kdy přerostla do otevřeného boje mezi policií a radikálními aktivisty. Asi osmdesát lidí bylo zabito, parlament se postavil proti prezidentovi a ten 22. února uprchl do Ruska, kde žije dodnes.

O čtyři dny později obsadili ozbrojenci v neoznačených uniformách („zdvořilí lidé“ nebo též „zelení mužíci“) regionální parlament v Simferopolu, hlavním městě Krymu, který měl tou dobou podle ukrajinské ústavy status autonomní republiky, a tedy značnou míru samostatnosti. Převzali kontrolu nad letištěm a státní televizí. Následovalo rychlé, úplné obsazení poloostrova ruskými jednotkami za spolupráce místních paramilitárních oddílů. O čtrnáct dní později obyvatelé Krymu v referendu rozhodli o „znovusjednocení“ s Ruskem, které okamžitě začalo obsazením zbylých vojenských základen. Ukrajinské síly se z Krymu stáhly bez boje. Kyjevská vláda výsledky referenda samozřejmě neuznala, ale neměla žádnou faktickou možnost situaci ovlivnit. Vojenský zásah by nevyhnutelně vedl k masakru civilistů a k následné porážce ukrajinských sil.

Rusové anexi Krymu zdůvodnili nutností záchrany jeho ruskojazyčných obyvatel, jichž tam je velká většina, před „fašistickou juntou“, která vyhnala Janukovyče a převzala moc v Kyjevě. To je dodnes ruským oficiálním stanoviskem.

Události roku 2014 tím ani zdaleka neskončily, protože Putin hrál o vyšší sázku: začal tlačit na „federalizaci“ Ukrajiny s tím, že by její východní část, někdejší Novorusko Kateřiny Veliké, území od Charkova po Oděsu, následovala osud Krymu. Příznivou odezvu vyvolaly tyto ruské plány jen na Donbasu, ve městech Doněck, Luhansk a jejich okolí.

Donbas, někdejší průmyslový a surovinový motor Sovětského svazu, má svou slávu dávno za sebou, což jeho obyvatelé pociťují denně a bolestně. Řada továren dávno ukončila výrobu, doly jsou částečně vytěžené, ve zbylých je práce nebezpečná kvůli zastaralému vybavení. Sociologové opakovaně říkají, že většinové naladění obyvatel Donbasu není ani tak proruské, jako spíš prosovětské: obracejí se k úspěšné minulosti, od níž se Kyjev, jak se jim zdá, vzdaluje stále více, a to na jejich úkor.

Loajalita a ambice separatistů, kteří se v dubnu 2014 vzbouřili proti ukrajinské vládě, tak byla a je spíš regionální než proruská. Rusové však jejich nespokojenost dlouhodobě sledovali, přiživovali ji a dovedli využít pro své účely. Stejně jako na Krym, i do Doněcka a Luhanska začaly ruské speciální jednotky pronikat kuriózním, v dřívějších válečných konfliktech nevídaným způsobem – jako soukromníci, turisté, „zelení mužíci“. Promísili se s místními paramilitárními oddíly. Na různých místech Ukrajiny včetně Charkova a Oděsy nejprve došlo k lokálním násilnostem, situace se ale změnila ve chvíli, kdy ozbrojený oddíl vedený Igorem Girkinem zvaným Strelkov, důstojníkem ruské tajné služby FSB, obsadil stotisícové město Slovjansk. Další podobné oddíly se pak zmocnily moci v dalších centrech Donbasu.

V tu chvíli neměl situaci v nejvýchodnější části Ukrajiny pod kontrolou nikdo: ani kyjevská vláda, jejíž pořádkové síly, nepřipravené na ozbrojené povstání, musely jednoduše uprchnout, ani Rusové (kterým to ovšem nevadilo, zmatek byl jejich cílem), ani místní oligarchové, kteří napřed vzbouřence podporovali v naději, že si díky nim zřídí místní panství, kam Kyjev nedosáhne, ale spontánní hnutí se jim rychle vymklo z rukou. A dokonce ani sami separatisté, rozdělení do soupeřících frakcí a bez jasného politického cíle, nedisciplinovaní, s velkým podílem kriminálních živlů (ale také upřímných idealistů).

Ukrajinské vedení, v jehož čele stál narychlo zvolený prezident Petro Porošenko (průmyslový magnát a po několik let guvernér státní banky), se rozhodlo neopakovat pasivní přístup, do nějž bylo dotlačeno na Krymu, a použilo sílu. Aktivity separatistů prohlásilo za terorismus. Vedle řádných armádních jednotek se do bojů na Donbasu zapojili dobrovolníci, někteří z nich politicky problematičtí – nejvýraznějším příkladem je Batalion Azov, který se otevřeně drží neonacistické ideologie a symboliky. Vláda účast dobrovolníků přijala vděčně, protože armáda byla na boj špatně připravená, nedostatečně vycvičená a vyzbrojená. Každý, kdo měl automatickou pušku a věděl, co s ní, se v tu chvíli hodil.

Ukrajinské síly dobyly Slovjansk a postupovaly dál na východ. Do této doby spadá dobře známý incident s malajsijským dopravním letadlem na lince Amsterdam – Kuala Lumpur, které separatisté omylem sestřelili, čímž na sebe upoutali pozornost světa, samozřejmě ne v dobrém. (Kdyby se to nestalo, byl by zájem Západu o boje na Donbasu určitě mnohem menší.) Ve chvíli, kdy povstalcům, kteří mezitím vyhlásili své „lidové republiky“ – Doněckou a Luhanskou –, docházely síly a materiál, zasáhly do bojů jednotky ruské armády, částečně pod pláštíkem humanitární pomoci. Kromě toho Rusko dodává separatistům zbraně a další materiál a rovněž přímo zasahuje do činnosti oddílů; některé obzvlášť neřiditelné místní velitele pravděpodobně FSB fyzicky zlikvidovala, když se nechtěli podřídit jednotnému velení a ruským zájmům.

V polovině roku 2015 zavládla na Donbasu patová situace. Ani ukrajinská armáda, ani povstalci podporovaní Moskvou nemají dost sil, aby ji nějak podstatně změnili. Podmínky příměří teoreticky upravují dva balíky dohod z Minsku, kde jsou stanoveny demarkační čára a šířka demilitarizované zóny. Obě strany však příměří porušují, neustále dochází k místním přestřelkám a konfliktům.

Na území ovládaném povstalci žije asi tři a půl milionu lidí. Další dva miliony oblast postupně opustily, z toho 1,3 milionu odešlo na Ukrajinu, asi 700 000 do Ruska. Za těmito čísly se skrývá nesmírné strádání obyvatelstva, život ve válečné zóně bez vyhlídky na brzké zlepšení.

Klaun králem

Na politické, neřkuli státnické schopnosti Volodymyra Zelenského by si ještě před několika měsíci nikdo nevsadil ani tu dvouhřivnu s portrétem Jaroslava Moudrého. Jeho vítězství nad Petrem Porošenkem v prezidentských volbách roku 2019 působilo jako vtip, jako pokračování televizního seriálu Služebník lidu, v němž Zelenskyj – herec, scenárista a ředitel divadla – hrál učitele, který se řízením osudu stane prezidentem.

Lidé jako Zelenskyj se prezidenty stávají jen ve chvíli, kdy má celý národ už všech politiků plné zuby a sáhne po osobě zvenčí, i kdyby to nakrásně byl televizní komik. Většinou to bývá hodně špatná volba, političtí outsideři se ukážou jako neschopní, manipulovatelní či naopak autokratičtí. Zelenskyj za první dva roky v úřadu nic podstatného nezkazil, ale také ničím nezazářil. Říkal předvídatelné věci, choval se umírněně, nic nezměnil ani se o změny příliš nesnažil. Jeho pověsti bojovníka s korupcí uškodila aféra Panama Papers, v níž vyšla najevo jeho účast (a účast několika jeho blízkých spolupracovníků) v offshorových společnostech napojených na ukrajinského oligarchu Ihora Kolomojského.

Ruská agrese pohled na Zelenského zásadně změnila. Svým neokázalým vůdcovstvím a hrdinstvím, svou civilní statečností a neústupností zaujal celý svět a získal pro Ukrajinu obrovské sympatie veřejnosti. Už tři týdny se doslova pod palbou projevuje jako muž na pravém místě, jako David úspěšně vedoucí válku s Goliášem. Bez osobnosti jeho formátu by na tom byla Ukrajina pod nynějším tlakem mnohem hůř. Zdá se, že Ukrajinci v roce 2019 přece jen zvolili dobře. Kam ale povedou jejich dějiny dál z vratkého bodu, v němž se nyní ocitly, to neví nikdo.

Použitá a doporučená literatura

Dějiny Ukrajiny:

• Serhii Plokhy: The Gates of Europe: A History of Ukraine.
• Andrew Wilson: The Ukrainians: Unexpected Nation.
• Jan Šír a kolektiv: Ruská invaze proti Ukrajině.
• Paul D’Anieri: Ukraine and Russia: From Civilied Divorce to Uncivil War.
• Timothy Snyder: Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem.
• Taras Kuzio: Putin’s War Against Ukraine.
• Anne Applebaum: Red Famine: Stalin’s War on Ukraine.

Reportáže a zážitky z Ukrajiny:

• Tomáš Forró: Donbas: Svadobný apartmán v hoteli Vojna.
• Oleh Sencov: Kronika jedné hladovky.
• Oleh Kryštopa: Ukrajina v měřítku 1 : 1.

Současné Rusko a klíče k jeho pochopení:

• Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě.
• Tim Marshall: V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku.
• Charles Clover: Black Wind, White Snow: The Rise of Russia’s New Nationalism.
• Fiona Hill, Clifford G. Gaddy: Mr. Putin: Operative in the Kremlin.