Turci v Řecku

David Laho, Hanka Čelustková, Adéla Strnadová, Kateřina Kolářová. Turci v Řecku. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2017. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/ls2017:turci_v_recku

Národnostní menšina Turků na území dnešního Řecka má původ již v patnáctém století, ve kterém Osmané dobyli Konstantinopol. Turecká nadvláda skončila v první polovině devatenáctého století. Turci se stali menšinou, která je Řeky uznávána, ovšem ne jako menšina turecká, nýbrž menšina muslimská. Muslimská minorita v Řecku má však mezi sebou i jiná etnika než turecké (jde například o Pomáky a Albánce). Řekové uznávají jejich víru, jazyk, kulturu, dávají jim stejná politická práva, také svobodu pohybu a mnoho dalšího, ale stále mezi nimi jsou zakořeněné určité neshody.

Turecká minorita je v Řecku jednoznačně nejpočetnější minoritou. Nejvíce se jich nachází v západní Thrákii. Dalšími početně významnými minoritami na území Řecka jsou Pomáci, kteří označují muslimy mluvící slovanským jazykem, dále Albánci, Makedonci a Aromuni.

Cílem této práce je zodpovědět otázku, jak se žije turecké menšině v Řecku, jak je tato minorita podporována, případně jestli si stále udržuje své tradice. Výzkumná otázka je následující: Jaké má turecká minorita v Řecku postavení a jak je Řeky přijímána?

Tuto výzkumnou otázku rozšiřují následující podotázky:

1. Jak vnímají Turci, jakožto minorita, Řeky?
2. Jak vnímají Řekové, jakožto majorita, Turky?
3. Jak je turecká menšina vnímána svými krajany z Turecka?

Současným postavením postavením turecké menšiny v Řecku se zabývá studie The current problems of the turks of western Thrace in Greece as a member of the European union ¹⁾. Tématem práce je mimo jiné i pohled na to, jak se dodržují práva turecké minority. Příkladem jsou dávány oblasti vzdělávání a výchovy, náboženského vyznání, vlastnictví nemovitostí nebo politického zastoupení, které by měly být zaručovány ze strany Řecka díky podepsaným mezinárodním dohodám. Studie došla ke zjištění, že mnohá z práv bývají turecké menšině odpírána, i přesto ale proti tomu turecká vláda nijak nezasahuje.

Historií turecké minority na Balkáně se zabývá článek Re-claiming identity: Ethnicity, religion and politics among Turkish-Muslims in Bulgaria and Greece ²⁾ od autora Talipa Kucuckana. Ve své práci osvětluje historický vývoj soužití Turků s ostatními obyvateli, především z Bulharska a Řecka. Autor poukazuje na fakt, že současné vnímání Turků Řeky je způsobeno předsudky ovlivněnými historickými událostmi, zejména v době nadvlády Řecka Osmanskou říší.

Článek Minority participation in public life: the case of Greece ³⁾ analyzuje postoj řecké vlády k makedonské a turecké menšině. Analýza byla provedena na základě dat získaných ze zprávy nezávislého experta OSN Gaye McDougalla z roku 2009. Autor článku dochází k závěru, že řecká vláda by měla zanechat sporu o existenci makedonské a turecké menšiny a měla by místo toho poskytnout požadovanou úroveň ochrany menšin podle mezinárodního práva.

Otázce řecko-tureckých vztahů se věnuje kniha od Pavla Hradečného - Řekové a Turci ⁴⁾. Tématem publikace je vývoj politických vztahů mezi zeměmi od středověku až po současnou situaci. Přináší tak i pohled na tureckou menšinu na Kypru, který je rozdělen mezi Řecko a Turecko. Autor zastává názor, že šance na smír mezi těmito zeměmi je reálná, avšak vzhledem k minulosti velmi komplikovaná.

V práci byl použit kvalitativní přístup výzkumu. Kvalitativní výzkum využívá induktivní formy vědeckých metod a jeho cílem je porozumění lidem v sociálních situacích. Nevýhodou kvalitativního výzkumu je možná generalizace zkoumání malého vzorku populace.⁵⁾ V rámci kvalitativního výzkumu byla zvolena technika dotazníku s otevřenými otázkami, tento typ dotazování se používá k bližšímu a subjektivnímu vysvětlení předem získaných informací.⁶⁾ Dotazník pro respondenty v této práci byl vytvořen po nastudování literárních zdrojů. Technika dotazníku byla zvolena kvůli nemožnosti osobního rozhovoru (všichni respondenti žijí v Řecku, Turecku a respondent momentálně žijící v Česku je pracovně vytížen).

Respondentům byl po vzájemné domluvě o spolupráci a souhlasem zveřejnění výsledků pro účely seminární práce zaslány dotazníky, na které měli odpovědět. Dotazníky byly zaslány tak, aby respondent měl dost času na jeho vyplnění. Výhodou této techniky je snadná zpracovatelnost získaných informací a možnost porovnávat výsledky s ostatními respondenty. Nevýhodou je komunikace přes internet, neosobnost, a také možnost respondentů neodpovídat zcela podle pravdy, jelikož má čas si své odpovědi (před odesláním) připravit.

Respondenti z příslušných států stále žijící na jejich území (jedná se tedy o Turky v Turecku a Řeky v Řecku) byli zvoleni přátelé výzkumného týmu s nadějí, že blízký vztah mezi respondentem a výzkumníkem pomůže k zodpovědnějšímu přístupu odpovídání na dotazník a i jeho pravdivější vyplnění. Všichni byli zkontaktováni zprávou přes sociální sítě. Turecký respondent žijící v Istanbulu je Deniz (23 let), řečtí žijící v Athénách jsou Panos (25 let) a Sofia (24 let). Všichni obdrželi dotazník i s upozorněním, že výsledky dotazníku budou použity k výzkumu problému tureckých minorit v Řecku a že vyplnění všech otázek je čistě dobrovolné. Tito respondenti dále odkázali na své přátele a známé včetně Turků žijících v Řecku. Onder (23 let) má dvojí občanství, jak turecké, tak řecké. Byl narozen v Turecku, ale jelikož příbuzní z otcovy strany žijí v Řecku, jeho rodina se rozhodla do Řecka přestěhovat také. Nyní studuje na řecké vysoké škole. Dalším respondentem je Turek Emre Gülay (28 let), který žil dva roky v Řecku v Athénách a v současné době žije v České republice. Emre v Řecku pracoval pro francouzskou firmu.

Historie vztahů těchto dvou zemí se odráží od roku 1453. V roce 1453 Osmané dobyli Konstantinopol. Tento rok znamenal zánik Byzantské říše, a naproti tomu vzestup Osmanské říše. Během tohoto období se osmanští Turci přemisťují na území Řecka, na kterém se nacházejí dodnes. Pro řecké obyvatelstvo přemisťování Turků na jejich území znamenalo hlavně šíření islámského náboženství. Řekové si mohli ponechat řeckou víru, tedy pravoslaví, ale museli platit vyšší daně. Řecko bylo od té doby pod nadvládou Turků, kteří zajisté ovlivnili jejich jazyk a kulturu. Velký převrat nastal v roce 1821, kdy v Řecku vypuklo osvobozenecké povstání. Z osvobozeneckého povstání vypukla Osvobozenecká válka, která trvala až do roku 1829. Výsledkem války byla úspěšná snaha Řecka a osamostatnění. Osamostatnění Řecka ale vyvolalo etnické konflikty mezi Turky a Řeky, které se nesou až do současnosti.

Dalším mezník v historii Řecko-tureckých vztahů byla první Řecko-turecká válka. Příčinou této války byl boj proti turecké nadvládě na ostrově Kréta. Řekové z pevniny Kréťany podporovali, pomáhali jim, posílali jim zbraně. Řecký král Jiří I. poslal na ostrov svého syna, prince Jiřího. Ve stejnou dobu probíhaly první olympijské hry v Řecku, v roce 1896. Ani jedna země se Kréty nechtěla vzdát, a tak Turecko vyhlásilo Řecku válku. Řecko ale mělo mnohem slabší armádu, a tak Turecko jasně postupovalo dopředu a začalo Řeky vytlačovat. Řekové pochopili, že nejsou nejsilnější a požádali Turecko o příměří. Za Řeky se po válce přimluvilo Rusko, díky čemuž Řecko nepřišlo o svá území, ale muselo Turecku platit reparace, což mělo špatný dopad na hospodářství Řecka. Lidé začali být v zemi velmi nespokojení, a tak odcházeli. Výsledkem války pro Krétu bylo, že se stala více samostatným ostrovem.

Významným mezníkem byla také 1. světová válka. Po skončení války, v roce 1918 zanikla Osmanská říše a vznikl Turecký stát. Řecko po zániku Osmanské říše získala území, kde se vyskytoval velký počet muslimských obyvatel a na základě toho vznikla otázka výměny obyvatelstva. Díky tomu, že mezi Řeckem a Tureckem byly dlouhou dobu nejasné hranice a stále nevyřešené konflikty, se prohlubovaly jejich spory a docházelo k bojům o sporná území. Částečným řešením byly Lausannské smlouvy, které navrhovaly územní uspořádání Tureckého státu včetně jeho hranic. Po podepsání těchto smluv došlo k mezistátní výměně obyvatel. Tato výměna probíhala na základě náboženského vyznání obyvatel, jazyková či kulturní odlišnost nebyla brána na zřetel (kromě Turků byli odsunuti i např. Albánci vyznávající islám). Tento fakt znamenal ještě větší prohloubení špatných vztahů obou národností. Řekové tureckou menšinu uznali, ovšem nikoli jako tureckou, ale jako muslimskou. Konflikty mezi Turky a Řeky však přetrvávají dodnes.

Pokud se podíváme do současnosti, tak největší napětí v řecko-tureckých vztazích panuje v situaci okolo Kypru. Ačkoliv Kypr není součástí Řecka, žije na něm velmi početná skupina Řeků, na druhé straně i Turků. Kypr byl až do roku 1960 pod britskou správou, po jejím ukončení začaly první spory a konflikty mezi řeckým a tureckým obyvatelstvem. V roce 1974 se pokusila řecká armáda společně s prořeckými kyperskými oddíly o obsazení prezidentského sídla v Nikosii. Turecko v reakci na to, z důvodu ochrany tureckého obyvatelstva, vojensky intervenovalo na severní Kypr. Zde pak došlo ke střetům a Turecko obsadilo severní část ostrova. V roce 1983 pak vyhlásila severní část okupovaná Tureckem samostatnou Severokyperskou tureckou republiku. Tuto republiku však uznalo pouze Turecko. V roce 2004 pak vyhlásil generální tajemník OSN Kofi Annan referendum o sjednocení ostrova. Zajímavostí je, že pro sjednocení se vyjádřila hlavně severní „turecká“ část, zatímco jižní „řecká“ část byla proti. V současnosti je tedy ostrov rozdělen na dvě částí, které však spolu nesdílí hranice. Z obav kvůli ozbrojeným střetům bylo vytvořené po celé délce ostrova neutrální pásmo, které střeží jednotky OSN. Pokud chcete přejet z jedné části ostrova do druhé, musíte zároveň překročit oblast pod správou Velké Británie.

Obr. č. 1 - Rozdělení Kypru⁷⁾

V Řecku není minoritám přiznán zvláštní status, jedinou uznanou menšinou jsou právě Turci, jsou však nazýváni řečtí muslimové. Z tohoto důvodu tak nejsou do této menšiny zahrnuti i další skupiny obyvatel, kteří nejsou tureckého původu, ale vyznáním jsou muslimové. Jde především o Pomáky a Albánce. Pomáci jsou muslimové hovořící slovanským jazykem, žijí v oblastech obývaných Turky. Podle oficiálních zpráv řecké vlády je toto obyvatelstvo různě podporováno, ať už to je například zřízení 235 základních škol, kde se vyučuje v turečtině. Jen v roce 1998 bylo podle údajů řecké vlády vynaloženo na podporu a rozvoj vzdělání muslimské minority skoro 2 miliony amerických dolarů.⁸⁾

Nejvíce Turků žije v oblasti západní Thrákie, což je území na severu Řecka. Historické území Thrákie však zahrnuje jednak severní Řecko, ale i rozsáhlá území na jihu Bulharska a evropské části Turecka. V oblasti západní Thrákie žije podle posledního sčítání obyvatelstva z roku 1991 cca 300 tisíc obyvatel, z toho celou jednu třetinu, tedy 100 tisíc, tvoří muslimské obyvatelstvo (zejména v oblastech měst Xanthi a Thessaloniki). Z těchto 100 tisíc muslimů je 50% Turků, 35% Pomáků a zbylých cca 15% jsou etničtí Romové.⁹⁾ Toto obyvatelstvo je právě pozůstatkem Turků, kteří nakonec nebyli přesunuti do Turecka výměnou za řecké obyvatelstvo, jak bylo stanoveno Lausannskou dohodou. Místní muslimské obyvatelstvo dokonce tvoří v některých oblastech majoritu vůči řeckému obyvatelstvu, podobně jako například kosovští Albánci nad Srby v Kosovu.

Obr. č. 2 - Západní Thrákie¹⁰⁾

Dodekany jsou skupina cca 100 ostrovů, které leží jihovýchodně od pobřeží Turecka. Mezi největší a nejznámější ostrovy patří například Rhodos a Kos. Ostrovy byly vzhledem ke své geografické poloze pod neustálým vlivem Osmanské říše, proto je logické, že i zde najdeme relativně početnou tureckou minoritu. Ta odhadem čítá něco kolem 5000 obyvatel. Nejvíce jich pak žije právě na ostrovech Rhodos a Kos. Do roku 1912 byly tyto ostrovy pod nadvládou Osmanské říše, po válce s Itálií však připadly právě Italům. Pod jejich správou byly ostrovy až do 2. světové války, kdy ostrovy připadly Němcům, posléze Britům a nakonec v roce 1947 byly připojeny k Řecku. Právě díky této skutečnosti se na ostrovech neuskutečnila výměna tureckého a řeckého obyvatelstva, jako tomu bylo v Thrákii díky Lausannským dohodám.

Řecká i turecká kultura je úzce spjata s náboženským životem místních lidí. Stejně jako turecké, tak i řecké náboženství je v současné době monoteistické. Náboženské svátky nebo tradice Turci a Řekové ovšem podobné nemají.

Současné řecké náboženství je z 98 % pravoslavné, avšak vždy tomu tak nebylo. Kořeny má v kultuře původních rolnických obyvatel a indogermánských přistěhovalců. Velmi ho ovlivnila mykénská kultura. Dříve řecké náboženství bylo zásadně polyteistické. Staří Řekové věřili, že bohové dohlížejí na svět a zasahují do lidských záležitostí. K jejich uctívání pořádali různé slavnosti, pokládali k sochám svých bohů dary, obětovávali jim zvířata, pořádali velké veřejné svátky nebo stavěli chrámy, ve kterých si lidé nechávali věštit budoucnost.

Turecko státní náboženství nemá, ale statisticky až 99 % obyvatel Turecka vyznává islám (zbylé jedno procento tvoří křesťané – převážně Arménská apoštolská církev a židé). Běžní Turci berou náboženství velmi vážně a svá pravidla, na rozdíl od Řeků, striktně dodržují. Jako většina muslimů nepijí alkohol, nejedí vepřové maso, modlí se pětkrát denně apod. V Turecku je nejrozšířenější sunnitský islám, ale až dvacet procent tvoří alevité. Alevité spadají pod islám šíitský, ti se od vyznavačů sunnitského islámu velmi liší. Alevité si uchovávají mnoho starých středoasijských pohanských představ a zvyků. Neuznávají právo šaría ani pět pilířů islámu.¹¹⁾

Obr. č. 3 - Vlajka řecké pravoslavné církve ¹²⁾

Zajímavým poznatkem je porovnání oficiálních údajů o náboženství v daných státech s realitou, Řek Panos (25 let) odpověděl, že on i jeho přátelé a známí jsou ortodoxní křesťané, ale všichni dotázaní z Turecka - Deniz (23 let), Onder (23 let) i jejich známí se prohlašují za ateisty a pravidla islámu nedodržují. I respondent Emre (28 let) uvedl, že ani v Turecku ani v Řecku žádné náboženství nevyznával. Respektuje, že ostatní lidé můžou nějaké náboženství vyznávat, ale sám v nic takového nevěří. Uvedl, že v podobné situaci je hodně lidí v jeho věku nebo mladších než je on.

Onder (23 let): „My mladí v Boha většinou nevěříme, je nám to jedno. Ale moje rodina tyto svátky dodržuje, zachovává si muslimské tradice i v Řecku. Když slavíme, je dost živo.“

Panos (25 let): „Vyznávám pravoslaví, v Řecku je to nejrozšířenější forma křesťanství. Mám zkušenost s Turky, myslím, že většinou o řecké tradice zájem nemají, ale mám pocit, že o naší kulturu (včetně náboženství) jednoho dne zájem mít budou a možná by chtěli být i její součástí.“

Tradice Řekové velmi dodržují. Některé jejich tradice vycházejí ještě z pohanských dob. Největší tradiční řecká slavnost je panijiria – vesnická veselice na hlavním náměstí, kde se hoduje a tančí na oslavu dobré úrody a svatých. Další tradiční oslavy jsou na Vánoce nebo Velikonoce.

Panos (25 let): „Všichni v Řecku slaví svátek panijiria, každé město a vesnice má svého svatého, který je ochraňuje. Jednou za rok oslavujeme našeho ochránce. Tancuje se, zpívá, hodně jí a samozřejmě hodně pije.

Turecké tradiční svátky jsou v kalendáři pohyblivé, zatímco řecké mají ve většinou stanovené datum. Hlavní muslimský náboženský svátek je svátek obětování, který se každý rok posouvá o 12 dní zpět. Dále oslavují Ramadán nebo Svátek cukru (tento svátek připomíná Evropské Vánoce). Řekové i Turci jsou velmi pohostinní. Odmítnutí pozvání pro Turky znamená nezdvořilost. Běžně na návštěvy nosí květiny a dary. Tuto vlastnost mají s Řeky společnou.

Emre (28 let) má k tradicím podobný přístup, jako k náboženství. Uvedl, že žádné tradice z Turecka si do Řecka nepřenesl protože ani v Turecku žádné tradice nedodržoval. Jakákoliv tradice je pro něj něco, co si lidé vymysleli a donutili společnost přijímat. Stejně, jako respektuje, že někdo vyznává nějaké náboženství, tak respektuje to, že lidé dodržují tradice. Například Vánoce rád nemá, ale protože pro jeho ženu jsou neodmyslitelnou součástí jejího života, tak je s ní a se svou rodinou slaví. V Řecku Emre slavil Den nezávislosti.

Řekové a Turci mají velmi podobná jídla i nápoje.Tradiční turecké jídlo je grilované či pečené maso neboli kebab, připravené většinou z telecího masa. Kebab se rozšířil po celé Evropě a stal se tak součástí i řecké kuchyně pod názvem gyros. Turecká a řecká kuchyně byla velmi ovlivněna recepty pocházejících z dob osmanských Turků.

Turci jedí hodně masa, zeleniny a olej téměř nepoužívají. Za to řecká kuchyně využívá zejména čerstvé suroviny, zeleninu, olivový olej a bylinky. Proto jejich pokrmy bývají velmi často aromatické. Řekové nejčastěji jedí skopové a jehněčí maso. Turci jedí hovězí, jehněčí a kuřecí maso, ale nejedí vepřové kvůli jeho nečistotě. Řecký gyros na Krétě je převážně tvořen z vepřového masa, což pro Turka, který by si chtěl v Řecku pochutnat na svém tradičním pokrmu, může být problém.

Nejčastější turecký nápoj je čaj, který se hodně sladí. Pije se převážně celý den a prodává se běžně na ulicích. Další tradiční turecký nápoj je turek neboli turecká káva, která se připravuje i v Řecku. Vaří se již s cukrem v nádobě zvané džezva, která leží v horkém písku. Pro řeckou kuchyni je tradičním nápojem víno, ouzo a zejména ledová káva frappé, která je obdobou kávy turecké.

Onder (23 let): „Řeckou tradici, kterou jsem si rychle osvojil je pití frappe, v Turecku to moc oblíbená káva není, ale v Řecku jí pije skoro každý. Tady mám frappe skoro každý den.“

Historické spory mezi Řeckem a Tureckem jsou sice vyřešeny, ale přesto historické konflikty pronikají do současných vztahů mezi Turky a Řeky. Emre, jako Turek v Řecku, má s těmito vztahy zkušenosti. Po příchodu do Řecka, kde pracoval pro francouzskou firmu, se setkal hned na začátku s neochotou jeho řeckých kolegů mu pomoci. Během prvních dnů si údajně musel zvykat na to, že Řekové mají ironické poznámky. Navazovali s ním dialogy, kterým se Emre raději vyhýbal. Uvedené zkušenosti se ale týkaly pouze mladých lidí. Opačné zkušenosti má se starší generací. Ta ho naopak vítala a dokonce většina starších lidí si sním chtěla povídat v tureckém jazyce. Tato skutečnost je velice zajímavá, protože mladá generace nemá žádnou přímou zkušenost s konflikty mezi těmito dvěma zeměmi. Konečným pocitem Emreho z jeho pobytu v Athénách je ale pozitivní zkušenost. Poznal i několik dobrých kamarádů, s kterými je v kontaktu dodneška.

I přes konflikty se řecká vláda svojí politikou snaží podporovat tureckou menšinu v Řecku. Například dotuje výuku v turečtině. Na severu Řecka - západní Thrákii jsou základní školy, ve kterých se vyučuje v řečtině i v turečtině. Těch je až 235. Co se týče škol středních, takové jsou jen dvě, ve městě Xanthi a Komotini. Vysoké školy ovšem ale nabízí pro tureckou menšinu spoustu výhod, jako je například ubytování a strava na kolejích zdarma nebo nižší minimální výsledek pro přijetí. ¹³⁾

Panos (25 let): „Mám pár tureckých spolužáků. Přijeli sem studovat, protože jim naše vláda dává šanci se dostat na univerzity tím, že nemusí mít tak vysoký výsledek, jako musíme mít my. Oni na škole dostávají všechno zadarmo, tyhle privilegia jsou pro Řeky dost těžké získat. Jediným problémem je, že za těchto podmínek musí studovat v řečtině, proto většina Turků stejně chce studovat doma v Turecku.“

Sofia (24 let): „Žádné Turky žijící v Řecku neznám, ale poznala jsem hodně Turků, kteří přijeli k nám na školu na erasmus. Jsou hodně milí, snažili se s námi bavit.“

Podle Ondera (23 let) řecká vláda podporuje Turky i čistě politickou formou. V řecké vládě mají Turci své zástupce, kteří se snaží prosadit pro svojí etnickou skupinu co nejvíce výhod. Reprezentant Turků a Pomáků je např. Ahmet S. Ilhan, který je člen řecké politické strany Nová demokracie. Podle řeckého Ministerstva zahraničních věcí bylo v Řecku zvoleno asi 250 muslimských radní a starostů.¹⁴⁾ V Řecku také vychází několik novin a jiných tiskovin v turečtině a mají i svůj televizní kanál. Získávat tiskoviny přímo z Turecka není složité, jelikož se i v Řecku některé dají koupit.

Cílem této práce bylo zjistit, zdali si Turci, kteří žijí v Řecku uchovali některé své tradice nebo převzali tradice řecké. Dalším bodem zkoumání byla skutečnost, jak jsou řečtí Turci podporováni řeckou vládou, repektive jestli mají nějaké výhody oproti Řekům.

Co se týče tradic, Onderova rodina si své tradiční muslimské zvyky ponechala a nadále je slaví. Drobné zvyklosti si však osvojili, dokládá to na příkladu pití frappé. Zároveň on i Emre vypověděli, že mladí lidé už spíše nejsou věřící, ale ateisté a pravidla islámu rozhodně nedodržují. Zdůvodňují to tím, že je Bůh nezajímá. Emre navíc dodává, že tyto věci neuznává kvůli společnosti, která prý nutí lidi tyto tradice a náboženské zvyklosti dodržovat. Podle Panose Turci o řecké tradice zájem nemají, starší generace dodržuje své staré zvyklosti, avšak dodává, že jednoho dne by možná zájem o řeckou kulturu včetně náboženství zájem mít mohli.

Jedním z bodů v dotazníku byl dotaz, jak jsou místní Turci v Řecku vnímáni. Sofia sdělila, že ačkoliv osobně žádné nezná, tak turečtí studenti, kteří přijedou na Erasmus, ji přijdou milí a snaží se s Řeky komunikovat. Ani Panos nevidí v turecké menšině žádný problém a vychází se svými tureckými spolužáky v pořádku. Za druhou stranu se vyjádřil Emre. Ten při své práci v Athénách pocítil nevraživost svých spolupracovníků, se kterými se dostával do konfliktů právě kvůli tomu, že je Turek. Naopak ale uvádí, že starší generace, která si spíše pamatuje konflikty mezi Řeky a Turky, se k Turkům chová velmi mile a jak sám dodává, žádnou nevraživost kvůli své národnosti z nich necítil.

Podle výpovědí respondentů i dostupných informací je muslimská menšina podporovaná vládou. Jsou zřizovány školy, kde se vyučuje turecky. Turci jsou také zvýhodňování tím, že mají nižší kladené podmínky v přijímacích řízeních na vysoké školy, avšak s podmínkou, že celé studium prodělají v řečtině. Zároveň si muslimská minorita volí i své zástupce do řeckého parlamentu, kde se poté tito zástupci snaží prosadit co nejvíce dalších výhod.

Literární zdroje

CIN, Turgay. The current problems of the turks of western Thrace in Greece as a member of the European union. Ege Akademik Bakis. Ege University Faculty of Economics and Administrative Sciences. Oct 2009. ISSN 1303099X. Získáno přes databázi PROQUEST.

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum, 2011, ISBN 978-80-246-1966-8.

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, ISBN 978-80-262-0982-9.

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Lidové noviny, 2000, 226 s. Knižnice dějin a současnosti, sv. 12. ISBN 8071063789.

KUCUKCAN, Talip. Re-claiming identity: Ethnicity, religion and politics among Turkish-Muslims in Bulgaria and Greece. Journal of Muslim Minority Affairs. Abingdon: Taylor & Francis Ltd., čís. 1, roč. 19/2009, s. 49–68. ISSN 1360-2004. Získáno přes databázi PROQUEST.

KYRIAKOU, Nikolas. Minority participation in public life: the case of Greece. Journal on Ethnopolitics and Minority Issues in Europe. European Centre for Minority Issues (ECMI), 2009, s. 1–18. Získáno přes databázi PROQUEST.

Internetové zdroje

BUREAU OF DEMOCRACY, HUMAN RIGHTS, AND LABOR International Religious Freedom Report 2006 [online] US Department of State, 2006 [cit. 14. 4. 2017] Dostupné z: https://www.state.gov/j/drl/rls/irf/2006/71383.htm.

Greece - Turks and Pomaks [online]. London, UK, 2017 [cit. 10. 6. 2017]. Dostupné z: http://minorityrights.org/minorities/turks-and-pomaks/.

STEJSKALOVÁ, Klára. Alevité [online] Český rozhlas, 2007 [cit. 14. 4. 2017] Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/371278.

The Muslim Minority of Greek Thrace. In: Hellenic Resources Network: Ministry of Foreign Affairs [online]. Athens, Greece, 1999 [cit. 6. 5. 2017]. Dostupné z: http://www.hri.org/MFA/foreign/musminen.htm.

Počet shlédnutí: 67