IV. Druhá světová válka, Benešovy dekrety a odsun Němců

• Volba Háchy prezidentem Československa po Mnichovu: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/218411058210001/
• Hácha projev 1939 (ale i Tiso, Ribbentrop) - https://www.youtube.com/shorts/BHWtkpJgduQ
• https://mapy.cz/s/gafubedofu (seznam vypálených a zničených obcí nacisty v Čechách)

Dámy a pánové, dnes se vydáme na cestu jedním z nejtemnějších období našich dějin, které mělo na česko-německé vztahy nejvíce devastující vliv. I když toto období bylo relativně krátké, v době války se čas zdá nekonečný.

Budeme mluvit o době ještě před začátkem války, který historici napsali do učebnic dějepisu jako 1. září 1939, ale to si ještě řekneme později, to je dost relativní, jaký datum budeme považovat za skutečný začátek války. Řekneme si něco o Mnichovské dohodě, která měla zaručit Evropě mír, na úkor československého území, podíváme se do Protektorátu, jak to vypadalo během války a pak na konci války, o Benešových dekretech a odsunu Němců. Nebude to veselé, ale kdo hledá v historii jednoznačné hrdiny a padouchy, ten je tam málokdy najde. Historie je komplikovaná, a pokud bychom ji chtěli zjednodušit na černobílé vyprávění, dopadli bychom jako ti, kteří se jí snaží přepisovat podle momentální politické potřeby.

Navštivme tedy Mnichov na podzim roku 1938. My už dneska dobře víme, jak to dopadlo, ale zase si musíme uvědomit, že to nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Víte, když se v roce 1933 dostal Hitler v Německu k moci, nikdo asi netušil, co všechno má v plánu. Tedy… vlastně to napsal už dávno předtím v knize Mein Kampf, ale to nikdo nebral moc vážně. To mohl být nějaký další díl Zápisků šílencových, no ale pak se bohužel ukázalo, že na tom něco bude, že Hitler to myslel vážně, a to s tím šílencem se to také až zas tak nevylučovalo.

Hitler začal pomalu, ale jistě porušovat všechny možné smlouvy a dohody, které ukončily první světovou válku. Před chvílí jsem říkal, že v učebnicích dějepisu je začátek druhé světové války 1. září 1939, ale někteří historici celkem oprávněně říkají, že druhá světová válka vlastně začala s koncem první světové války. Já s nimi úplně souhlasím, protože ty nespravedlivě nalajnované hranice po první světové válce, to dělení států na „mocnosti“, které mohly všechno, a ty ostatní, které se musely skoro ve všem přizpůsobovat, ale hlavně ty strašlivé válečné reparace, co vítězné mocnosti napařily Německu, z nichž největší část reparací připadla Francii, ale podílely se na nich i Belgie, Británie a další státy, to vedlo k tomu zhroucení německého hospodářství, hyperinflaci, a to vyneslo Hitlera v Německu k moci. Jak tu moc po demokratických volbách uchvátil, tak si přestal brát servítky úplně a demokracii v Německu úplně pohřbil a v té době se nezdálo, že by to Němcům zas tak moc vadilo. Když se dostal k moci, reparace už platit nemusel, ale stejně na ně ve svých projevech často poukazoval. V roce 1935 zavedl povinnou vojnu, i když to nesměl. To jasně zakazovala Versailleská smlouva z roku 1919. Pak v roce 1936 poslal vojáky do Porýní - to byla oblast, kde podle smluv z první světové války zase vůbec žádní vojáci být neměli. Francie a Británie jen koukaly a nic neudělaly. Mám tady citát, který se připisuje Winstonu Churchillovi, ale i když to třeba takto neřekl, tak to vystihuje situaci před Mnichovem i po Mnichově, a to si myslím, že stojí za zapamatování: „Měli jsme na výběr mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu - a budeme mít hanbu i válku.“
No a přesně tak to bylo. Krásná ukázka toho, že pacifismus na válečné šílence neplatí. Hitler viděl, že si může dělat, co chce, a tak šel dál. Nahrávalo mu i to, že v mezinárodní politice byl Sovětský svaz vnímán jako větší hrozba než Německo. Možná i proto se nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz dokázaly tak snadno a dobře dohodnout.

V březnu 1938 si vzal na mušku Rakousko. Připojil ho k Německu - tomu se říká anšlus. Zase nikdo nic neudělal. I když tady, abychom byli spravedliví, tak tomu spousta tehdejších Rakušáků tleskala, a nebylo jich až zas tak málo. Že to bylo v rozporu s mezinárodním právem, po tom ani pes neštěk.

A pak… pak přišli na řadu naši sudetští Němci. V minulé přednášce jsme si říkali, jak prvorepublikové Československo vůči jejich požadavkům na autonomii moc vstřícné nebylo. Zase taková ta pozice síly – my vládnem, my poroučíme, vy musíte poslouchat. Ale takovým způsobem se loajální občané nezískají.

Přišel Henlein a podle svých deklarací se považoval za řádného občana Československa. Dokonce se mu i podařilo vyhrát volby v Československu v roce 1935 – o tom jsme mluvili na minulé přednášce. Ani u něj ze začátku nebyly nějaké požadavky na rozbití Československa. Požadavkem byla autonomie, kterou ovšem prvorepublikové Československo nechtělo dát ani Slovákům, ani Podkarpatské Rusi. Jenže v březnu 1938 si ho pozval Hitler na kobereček, a od té chvíle už žádná autonomie nestačila – sudetské oblasti měly jít rovnou do Říše.

Stát na to byl částečně připravený. Už v roce 1936 byla vytvořena Stráž obrany státu (SOS) – speciální bezpečnostní jednotky složené z četníků, policistů, finanční stráže a vojáků v záloze. A právě tihleti „sosáci“ byli v těch zářijových dnech první na ráně. Byli často v menšině, špatně vybavení, ale bojovali. V těchto bojích padlo 84 příslušníků SOS a stovky dalších byly zraněni, a to dokonce po tom Mnichovu, tedy po 30. září 1938.

Můžu vám říct příběh jednoho z nich, protože jako malý kluk jsem znal vdovu po něm, paní Rettovou. Ten její manžel Vojtěch Rett byl původně úředník ve Kdyni, desátník v záloze, ale v září 1938 narukoval k SOS. 8. října byl při ústupu u Nové Vsi postřelen do nohy a zajat henleinovci. Odvlekli ho na samotu, kde ho brutálně mučili. Přeražená žebra, bodné rány, proražená lebka… Takhle může vypadat národnostní nenávist. Když Němci jeho tělo předávali zpět československým úřadům, doprovázeli ho SS-mani v černých uniformách. Na povel velitele vzdali mrtvému vojenskou poctu. Dost ošklivá ironie: nejdřív ho umučili – a pak mu salutovali. Pochovaný je ve Kdyni a poblíž místa jeho umučení dneska stojí pomník.

Ale Henleinova strana nebyla jediná, kdo tehdy dostával pokyny zvenčí. Nespokojení byli i Poláci a Maďaři – a taky si přišli pro svůj díl. Na severu republiky docházelo ke střetům mezi Čechy a Poláky, na Slovensku s Maďary. Ve všech případech se jednalo o koordinované akce s cílem rozvrátit republiku. Československá armáda sice zvládla situaci stabilizovat, ale čas pracoval proti ní. Přestože naši vojáci a bezpečnostní složky pohraničí ubránili, politické rozhodnutí ve prospěch Hitlera už bylo dávno učiněno. Po Mnichovské dohodě se republika musela svého pohraničí vzdát, a i když boje tím formálně skončily, útoky na české obyvatelstvo pokračovaly ještě několik týdnů.

Takže pokud se někdy setkáte s názorem, že „Češi se v roce 1938 ani nebránili“, tak to rozhodně není pravda. Bránili, a to velmi tvrdě. Jenže sami proti celé Evropě neobstáli.

Měli jsme sice na papíře spojence – Francii, Velkou Británii, ale… Západ se strašně bál další války. Však si to pamatujete – první světová válka byla pořád v živé paměti. A britský premiér Chamberlain si myslel – nebo si to možná chtěl myslet – že když Hitlerovi něco málo dají, že se spokojí a bude klid.

Přitom Československo se na obranu velmi důkladně připravovalo. Už od poloviny 30. let budovalo pevnostní linii podél hranic s Německem, Polskem a Maďarskem. Bylo postaveno téměř deset tisíc betonových pevnůstek, takzvaných „řopíků“ - ten název byl bylo podle toho, kdo to nechal stavět: Ředitelství opevňovacích prací. No a ty řopíky měly zpomalit a oslabit případný útok. V některých místech, jako v okolí Prahy, se stavěly dokonce vnitrozemské obranné linie. Opevnění bylo inspirované francouzskou Maginotovou linií a v kombinaci s armádou připravenou k mobilizaci to znamenalo, že Hitler by musel počítat s těžkými ztrátami. A s tím se mu do války proti Československu moc nechtělo.

Jenže přišlo září 1938, den po svátku českého patrona svatého Václava. Britové a Francouzi se v Mnichově domlouvají s Hitlerem, že Sudety budou předány Německu. To byl pro představitele Československa šok, protože to bylo typické „o nás bez nás“. Vůbec se nemohli ani zúčastnit jednání, ale když vám mocnosti oznámí, že to bude tak, jak si to představují, moc toho nenaděláte.

No a se záběrem pohraničí se přidalo i Polsko s Maďarskem. Takže suma sumárum, Československo přišlo o 41 000 km² území, 4,75 milionu obyvatel a 70 % těžkého průmyslu. A s tím i o většinu vybudovaného opevnění, které bez boje padlo do rukou okupantů. Čechy a Morava byly dohromady menší než Slovensko a Podkarpatská Rus. Ale je tady ještě jedna zajímavost: jak si ve Francii a v Anglii mysleli, jak zachránili mír, tak právě tím, jak předložili Hitlerovi většinu oblastí s těžkým průmyslem a otevřeli mu vrátka, aby za pár měsíců schlamstnul Československo celé, tak právě ty bývalé československé továrny poskytly Německu klíčový zbrojní průmysl a právě ty toho Hitlera parádně vyzbrojily.

Československá politika zažila otřes, protože dosavadní prezident Beneš to vzdal, už v říjnu odletěl do Londýna, do země, která před pár dny dala Československu obrovskou facku, a tam založil exilovou vládu, kterou Velká Británie a další státy uznaly. Ještě během války pak Anglie a Francie prohlásily, že Mnichovskou dohodu považují za neplatnou a to adresovaly právě československé exilové vládě v Londýně.

Možná si říkáte, že to není jen tak vyživovat celou vládu, kolik let to bude, to v té době nikdo nevěděl, ale tady vás mohu uchlácholit, protože Velká Británie to tak úplně nezištně neudělala, za všechno se musí platit a exilová vláda dostala od Angličanů úvěr. Československo plánovalo hradit tyto náklady z německých válečných reparací, které ale nikdy nedostalo. Po válce poslali Angličani Československu účet nejen za tu exilovou vládu, ale dokonce i za výcvik československých vojáků, a tam naúčtovali každou fusekli. Tenhleten britský požadavek vyvolal v poválečném Československu docela rozčarování. Protože naši letci u RAF, naši vojáci v Dunkerque [dankerk] nebo i jinde ve Francii – to všechno přece nebylo jen pro Čechy a Slováky, to bylo i pro vítězství Spojenců! A přesto, místo díků, přišla faktura. Československo nakonec část požadované sumy uhradilo, ale ty jednání o splacení dluhu se táhly až do roku 1982.

Jak dobu po Mnichovu prožívali lidé - jak už jsme si říkali, někteří z Němců byli úplně nadšení, ale i spousta Němců, kteří volali po autonomii, byli rozčarováni, protože se z nich stali říšští občané, a to viděli skoro okamžitě, že to tedy žádná výhra v loterii nebyla, to že jsou v Říši. A to ještě pořádně nezačala válka s odvody a boji na frontě - tam museli potom všichni bez pardonu, zatímco muži v Protektorátu toho byli ušetřeni, ale zase museli na nucené práce do Říše v rámci tzv. totálního nasazení.

V pohraničí se nadšení Němců setkává s tichým zoufalstvím Čechů. Ale nesmíme zapomínat, že Němci rozhodně nebyli politicky jednotní a za chvíli byli zoufalí i Němci, kteří předtím otevřeně kritizovali většinovou politiku. A smutní byli i místní Židé. Češi v Sudetech začínají balit, a kdo nebalí, ten za pár týdnů zjistí, že jeho sousedé se rozhodli, že už k nim vlastně nepatří. Začali balit i ti menšinoví Němci - antifašisté, sociální demokraté a také Židé a mysleli si, že jako bývalí loajální českoslovenští občané budou mít v okleštěném Československu otevřené dveře, ale to se šeredně přepočítali, protože je Československo odmítalo přijímat. I když československá vláda oficiálně podporovala přijímání uprchlíků, v praxi to bylo hodně složité a často záviselo na místních úřadech. Nijak tomu nepomáhalo ani veřejné mínění - hodně Čechů mělo pocit, že by se měli starat především o své vlastní občany, kteří přišli o domovy v pohraničí. A pak tady byl zase strach z darebáků, konkrétně z Hitlera, který si nepřál, aby někdo prchal z Říše, to chtěl mít pod kontrolou sám. Hlavně, aby přijetí uprchlíků náhodou Hitlera nějak nevyprovokovalo.

Byl to takový šok, že i básníci měli potřebu vykřičet, že ten Mnichov byl strašná nespravedlnost, že hlavně ta Francie, se kterou jsme měli přímo smlouvu, že nás nechala na holičkách. Jestli dovolíte, mám tady část básně od Jaroslava Seiferta, v 80. letech oceněného Nobelovou cenou za literaturu.

Písnička o Paříži

Ach. Paříž baví se!

Stal se sic trapný případ
a je to poprvé,
meč z ruky jí dnes vypad
a k tomu bez krve.

– Ach, zcela bez krve!

Však přesto hoří neon
i světla nachová
a nový Napoleon
se vrací z Mnichova

Ach, rovnou z Mnichova!

Do čela nového, už pořádně okleštěného Československa byl zvolen Emil Hácha – právník, akademik, člověk, který rozhodně netoužil po politické kariéře, ale v té době to asi nikdo moc nechtěl vzít. Je jediným československým prezidentem, který se nedostal na známky, a to, protože to nechtěl. Jenže ani tohle zmenšené Československo s Háchou v čele nevydrželo dlouho. Už v březnu 1939 se trhla Podkarpatská Rus, pak se trhlo i Slovensko, a Československo tím definitivně přestalo existovat. A Hácha? Toho si zavolali do Berlína.

Oficiálně ho Hitler přijal s poctami jako hlavu státu, ale žádná velká paráda to nebyla. V Berlíně ho nechali dlouho čekat, pak mu začali naznačovat, že pokud se nebude chovat podle jejich představ, tak Čechy zkrátka zničí. Hitler sice sliboval autonomii, jakou Češi prý neměli ani za Rakouska, ale na druhou stranu natvrdo řekl, že pokud nebudou poslouchat, tak Čechy vyvraždíme. Když tam ještě padla slova o bombardování Prahy, Hácha dostal srdeční záchvat. Němci dostali strach, že jim tam umře, a tak ho rychle snažili dát do kupy, aby to celé mohli dotáhnout do konce.

Druhý den 15. března už německé tanky vjížděly do Prahy. Ráno byla zveřejněna vyhláška o vzniku Protektorátu Čechy a Morava, která byla sepsána tak ledabyle, že člověk žasne, kde byla ta pověstná německá pečlivost. Hned v prvním odstavci nasekali několik hrubek a korunovali to tím, že se jim povedlo napsat „Votze“ místo „Vůdce“, což je v němčině mimořádně sprosté slovo, které ani nebudu překládat, ale podle toho to skoro vypadá, že to někdo udělal schválně. (s. 16 - artefakty) Ono vůbec takových srandiček vznikalo docela dost, nejen za okupace, ale i po válce. A je potřeba to brát trochu s rezervou, protože některé věci mohly být dodatečně stylizované nebo přikrášlené. To už asi dnes nezjistíme. Ale pokud to byla provokace, tak klobouk dolů. Možná to také něco vypovídá o tom, jak Češi reagovali na mocenský nátlak.

Říká se, že říšský protektor Reinhard Heydrich označoval Čechy jako 'smějící se bestie', což naznačuje, že náš smysl pro humor mu asi moc nesedl. Pravda ale je, že nesedne více lidem, protože Češi mají tendenci si dělat legraci hlavně z druhých, méně ze sebe – i když výjimky samozřejmě existují. Ale zpátky do Protektorátu.

Hitler hned dorazil do Prahy, zašel na Hrad a rovnou podepsal výnos o Protektorátu. Hácha zůstal prezidentem, dosavadní vláda fungovala dál, ale bylo jasné, že tady už si Češi nebudou o ničem rozhodovat sami, protože hlavní a poslední slovo měl vůdcův zástupce, zastupující říšský protektor. Předsedové protektorátní vlády se postupně střídali, generál Alois Eliáš byl dokonce za svou odbojovou činnost popraven, a zdá se, že Hácha i většina vlády se snažili zachránit, co se dalo. Samozřejmě, našli se mezi nimi i darebáci, kteří spolupracovali s nacisty až moc ochotně, ale spíše platí, že ti, co zůstali, aspoň něco zmírňovali.

Beneš v Londýně byl ze začátku s kritikou protektorátní vlády dost opatrný, ale postupem času na ně docela nasazoval. A když válka skončila, Hácha byl v novém režimu zatčen, zavřeli ho do vojenské nemocnice, kde krátce nato zemřel. A to mám Benešovi docela za zlé – Hácha nebyl žádný křivák, byl to slušný člověk, který se snažil manévrovat v bezvýchodné situaci. Ale Beneš… no, co vám budu povídat, to jeho hodnocení berte z mé strany s rezervou, protože já ho tedy moc nemusím. Mám pocit, že na co sáhl, to zkazil – ani za První republiky to nebyla žádná hitparáda a pak za války ať už to byly ty jeho sázky na Sovětský svaz, nebo po válce ten jeho podíl na komunistickém převratu v roce 1948, to si myslím, že žádný politický majstrštyk opravdu nebyl. Ale to už je jiný příběh.

Takže březen 1939 přinesl další ránu – německá armáda obsazuje zbytek republiky a vzniká Protektorát Čechy a Morava. Školy se zavírají, odboj se formuje, ale běžný občan se hlavně snaží přežít. Kdo je loajální? Kdo se přidá? A kdo bude první, kdo vás udá? Před lety mně vyprávěla sousedka z vesnice, která to zažila na vlastní kůži, že hned druhý den po příchodu německé armády Němci obsadili českou školu a české děti musely ven. Neměly se kde učit, tak si musely přinést stoličku a stoleček a učily se v jedné místnosti ve staré škole. Ale dvě třetiny dětí pak stejně přešly do německé školy.

I pro samotné sudetské Němce se po připojení Sudet zhoršila možnost volně cestovat na území Protektorátu. K návštěvě měst, která byla dříve běžně dostupná, bylo nově zapotřebí zvláštního průkazu. Protektorátní hranici bylo možné překračovat pouze v rámci malého příhraničního styku a jen s tímto průkazem, což ve velké míře využívali například k nákupům nebo třeba k návštěvám kina.

A jaký byl život v Protektorátu?

Protektorát byl vlastně od samého začátku součástí války, i když se u nás nebojovalo. Německo ani ne rok po Mnichovu napadlo 1. září 1939 Polsko, a o pár dní později se přidal i Sovětský svaz, který do Polska vtrhl 17. září. O této roli SSSR v začátku druhé světové války se dlouho moc nemluvilo, Sovětský svaz ten byl vždycky jenom osvoboditel, a dnes se to v Rusku dokonce nesmí říct nahlas – je to tam trestný čin. Jenže to je historie, a z té se jen tak nevylžou. Sověti tomu tehdy říkali „osvobození bratrských národů východu“, a dokonce vydali i poštovní známky na oslavu toho takzvaného „osvobození“, takže rozhodně nelze říct, že by šlo jen o nějaké historické pomluvy, to bylo napadení suverénního státu jako vyšité.

Jak postupovala válka, tak se podmínky v Protektorátu stále zhoršovaly. Všechno šlo na německou armádu, a doma zůstávalo čím dál tím méně. Za peníze se už skoro nic nedalo koupit, protože potraviny i šatstvo byly jen na lístky. Ale tady se musí říct, že na rozdíl od jiných zemí, kde také fungoval přídělový systém, ale někdy na lístky už nic nebylo, v Protektorátu se na lístky vždycky dostalo to, co bylo napsané. Od roku 1943 ale začaly být stále častější výpadky některých potravin, hlavně masa, mléčných výrobků a tuků. Takže potraviny na lístky sice byly, ale lístky, které lidé dostali na měsíc, stačily třeba jenom na týden. Samozřejmě, že i tady se různě kšeftovalo, fungoval černý trh, ale ceny byly astronomické. Máslo, maso nebo tabák stály i desetkrát více než oficiální cena a platilo se nejen penězi, ale i zlatem nebo šperky. Venkov pomáhal zásobovat města, ale pašování potravin bylo přísně trestáno. Navíc pašování potravin nebylo jednoduché, protože kontroly na silnicích i na železnici byly stále častější a přísnější.

Sedláci by si teoreticky mohli mnout ruce, že sedí na zásobách, jenže všechno museli odevzdávat a kontrola byla nekompromisní. Skoro všechno – mléko, maso, obilí – se muselo hlásit a odvádět, co se nekontrolovalo, to byla drůbež a králíci, ale třeba prase, to se muselo hlásit, že ho krmí a pak se muselo žádat o povolení porážky. Kdo s tím čachroval, nebo když nahlásil jednoho pašíka a vykrmil dva, s tím , že ten druhý bude jenom pro něj, riskoval nejen vysoké tresty, ale rovnou popravu. Zvlášť pokud si Němci mysleli, že dotyčný zásobuje odboj. Končilo to často tragicky – včetně vystřílení celých rodin. A mezi popravovanými byli nejen sedláci, ale i řezníci, hospodští nebo mlynáři, kteří měli k jídlu a potravinám přístup. Němci se s tím nemazali a exemplární tresty měly zastrašit ostatní.

Můj tatínek mi jednou vyprávěl, jak tenkrát museli s každým pytlem obilí riskovat. Na sezónní práce si najímali pomocníky, jenže nikdo nechtěl peníze – jediná měna, která měla cenu, byla mouka nebo další potraviny. Ovšem příděly byly stejné i pro sedláky, co sklidili, museli dát na dodávky, a tak se muselo mlít na černo.

Jednou naložil do vozu deset metráků obilí schovaných ve slámě a vyrazil do mlýna, kde pracoval jeho strýc. Jenže za Kdyní ho zastavil četník Baloun. „Mám na vás udání,“ ale měl spíš snahu nějak pomoct. Společně přemýšleli, jak to narafičit, aby to dobře dopadlo. Nakonec přišli s plánem: „Slámu vracím Webrovi do Brnířova a obilí vezu na povinnou dodávku,“ řekl tatínek nahlas. Četník přikývl a nechal ho jet dál.

Jenže to ještě nebylo vyhráno, ty Němci taky nebyli úplně hloupí, a tak tatínek pro jistotu zašel za místním gestapákem Hoffelnerem, který měl v kraji rozhodující slovo. A ten mu řekl, že za tohle je běžně trest smrti zastřelením, ale na rozdíl od udavačského souseda to Hoffelner chtěl taky nějak ututlat, a nakonec se mu to podařilo „vyřešit“ pokutou deset tisíc korun. Tatínek pak říkal, jak vděčí gestapákovi za to, že mu zachránil život a po letech se tomu už jenom smál, že ten udavač hned po válce zakládal národní výbor a chlubil se, jakou měl odbojovou činnost.

Bylo to strašné, popravovalo se i za poslech zahraničního rozhlasu, za tisk, roznášení či přechovávání protistátních letáků, za sabotáž, ukrývání zbraní, partyzánů či jen za nevhodný komentář na veřejnosti. Trest smrti hrozil i těm, kteří o těchto věcech věděli a neohlásili je. Lidé byli popravováni dokonce i za obchodování s potravinami mimo běžný lístkový systém. Když byl atentát na říšského protektora Heydricha, následovala vlna represí, během níž byli lidé popravováni jen za to, že atentát schvalovali. A zase v některých případech to znamenalo smrt celé rodiny.

Život tehdy závisel na maličkostech. Na tom, kdo vás slyšel, kdo vám chtěl uškodit a kdo vám naopak pomohl. Udavači si vyřizovali osobní spory, ale byli i lidé, kteří nezištně varovali, přivírali oči nebo dokonce riskovali vlastní životy, aby zachránili druhé.

Dalšími oběťmi nacistického teroru byli obyvatelé vesnic, které nacisté vypálili jako odvetu za odbojovou činnost, za atentát na Heydricha. Nejznámější jsou Lidice, malá ves u Kladna, kterou nikdo neznal. A najednou ji znal celý svět. Stačilo podezření, a přišel ortel. Všechny muže postříleli, ženy a děti odvezli – ženy do Ravensbrücku, děti do plynu. Jen pár jich šlo na poněmčení. Pak všechno zapálili, zbourali, srovnali se zemí. Chtěli, aby Lidice zmizely, dokonce pokáceli všechny stromy. Ale nestalo se. Jednak i při té německé důkladnosti tam zůstala stát jedna hrušeň, a ta hruška tam stojí dodnes, a že už je to víc než pár let a pak se Lidice staly symbolem. Jejich jméno převzala města a ulice v USA, Brazílii, Mexiku, Panamě, Venezuele. V Latinské Americe se dodnes dívky jmenují Lidice, jako připomínka hrůzy, kterou nacisté způsobili. Lidice měly zmizet, a místo toho se dostaly do celého světa.

Abychom nezůstali u patetismu, tak bych ten popis svěřil mému oblíbenému spisovateli. Je to Ota Pavel, který to uměl napsat tak, že má člověk pocit, jako by tam opravdu byl: Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný, my tam hrávali fotbal, tatínek tam měl kamarády, k nám vbíhali Němci na prohlídky s nasazenými bodáky. A maminka, drobounká, světlovlasá, musela chodit pracovat na lidický pole a vracela se často uplakaná, protože na hrobech rostla z krve a těl zabitých veliká hustá tráva. My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž.

Nebyly to jenom Lidice, další jsou třeba Ležáky a Javoříčko, ale podobný osud postihl mnoho dalších vesnic, zejména na východní Moravě a na Slovensku, kde od roku 1944 aktivně operovaly partyzánské skupiny. Nacisté se snažili tyto oblasti „vyčistit“, což znamenalo hromadné popravy a vypalování celých osad. Tyhlety vypalovací metody neaplikovali jenom v Protektorátu, třeba na Ukrajině, ta byla taky pod německou správou, tak tam na Volyni vypálili českou vesnici Malín, kterou založili Češi, kteří tam přišli v 19. století z Lounska, Rakovnicka a Žatecka. 13. července 1943 shromáždili obyvatele pod záminkou kontroly dokladů, pak je rozdělili – muže a mladé ženy do jedné skupiny, ženy, děti a starce do druhé. Muže nahnali do školy a kostela, kde je zaživa upálili. Když se někdo pokusil uniknout oknem, zastřelili ho. Ženy a děti zavřeli do stodol, pod záminkou, že je pustí domů – místo toho stodoly zapálili.

Lidé umírali v plamenech, Němci vraždili i ty, kteří před nimi klečeli a prosili o slitování. Malé děti napichovali na bodáky a házeli do ohně. Ti, kdo ten den nebyli v obci, a tak se zachránili, našli po návratu domů jen spálené trosky a hromady těl. Takto fungovala nacistická vláda – bez soudu, jenom čirá nenávist. Když jsem mluvil s pamětníky, tak říkali: „No to je ta ukázka té německé kultury. Jo, národ Goetheho, Schillera, Beethovena, Kanta… A přitom stejná zvěrstva páchali i jejich dědové v roce 1871 ve Francii. Stejná zvěrstva páchali za první světové války v Belgii. A v roce 1943 to samé udělali v Českém Malíně. A pak se zamyslel a říkal, ale Němci v tom nejsou sami. Co třeba Francouzi v Alžírsku? Američani ve Vietnamu? Rusové v Čečensku? Vojáci jsou všude stejný dobytek.„

Když jsem udělal takovou odbočku z Protektorátu na Ukrajinu, tak to je i proto, že určitou souvislost tyhlety oblasti získaly hlavně po skončení války. Český Malín sice nacisté vymazali z mapy, ale v roce 1947 byla na Šumpersku na počest obětí přejmenována obec Frankštát na Nový Malín. Po válce odtud bylo odsunuto německé obyvatelstvo a na jejich místo přišli volyňští Češi, z nichž mnozí přežili masakr v Českém Malíně nebo přišli o své blízké. Tak se Nový Malín stal novým domovem těch, kteří přežili tragédii starého Malína a nikoho ani nenapadlo, že jedna nespravedlnost je tak překryta nespravedlností jinou - vyhnání Němců bez ohledu na jejich vinu nebo nevinu lze sotva považovat za nějakou spravedlnost.

A ani když už bylo jasné, že válka je pro Německo ztracená, brutalita neustávala. Ještě na jaře 1945 popravovali nacisté civilisty jen při podezření z pomoci partyzánům nebo kvůli pouhé domněnce, že se chystá povstání. Popravy probíhaly okamžitě – oběti byly věšeny na stromech a telefonních sloupech, nebo postaveny ke zdi a zastřeleny. Odhaduje se, že za války zahynulo více než 120 000 obyvatel českých zemí – popravení, umučení v koncentračních táborech, padlí v květnovém povstání, zabití při nuceném nasazení i vyhlazeni v rámci „konečného řešení“. Popravovalo se za odboj, za poslech zahraničního rozhlasu, za neohlášení souseda, za porušení předpisů v zásobování. Někdo skončil na šibenici, jiného zastřelili hned u zdi. Celé rodiny zmizely v plynových komorách, vesnice lehly popelem. Na jaře 1945, kdy už bylo o výsledku války rozhodnuto, stačilo jen projevit radost z blížícího se konce a člověk mohl viset na nejbližším stromě.

Přitom je dost zajímavé, že právě v téhle protektorátní době vznikaly jedny z nejlepších českých filmových komedií, které jsou úspěšné dodnes. Lidé potřebovali alespoň nějaký únik z té dusivé reality, a tak se chodilo do kin na filmy jako Valentin Dobrotivý nebo Hotel Modrá hvězda. Možná se to zdá zvláštní – ale právě v těžkých dobách humor a dobré filmy fungovaly jako ventil. Němci sice filmovou produkci do jisté míry cenzurovali, ale pokud šlo o komedie, nechávali je být. Takže paradoxně v době největšího útlaku vznikaly filmy, na které se rádi díváme dodnes.

Herci jako třeba Oldřich Nový, Vlasta Burian nebo Nataša Gollová se stali legendami českého filmu. Za války však každý z nich prošel jinou, často velmi trpkou cestou.

Vlasta Burian, král komiků, za okupace stále natáčel filmy, ale zároveň mu Němci zakázali hrát divadlo. Nešlo o žádnou vstřícnost vůči režimu – byl pod dohledem a musel dělat kompromisy, aby vůbec mohl pracovat. Po válce ale nastal obrat. Byl obviněn z kolaborace, přestože jeho vztah k nacistům byl spíše odmítavý. Soud mu nakonec udělil „jen“ pokutu a podmínku, ale škoda byla nevratná – ztratil divadlo, majetek i publikum. Z kdysi oslavovaného herce se stal vyvrhel, který dožíval v bídě.

Oldřich Nový, šarmantní elegán, byl zase pronásledován z opačného důvodu. Jeho manželka byla židovského původu a on se odmítl rozvést, což pro něj znamenalo deportaci do Terezína. Tam naštěstí přežil. Po válce byl oslavován jako statečný muž, ale doba se změnila. Filmové role, které mu kdysi seděly, už přestávaly ladit s novým stylem socialistické kinematografie. Hrál dál, ale jeho hvězda už nikdy nezářila tak jasně jako před válkou.

Největší společenský pád ale zažila Nataša Gollová. Za války měla vztah s německým důstojníkem a po osvobození byla okamžitě vyloučena z pražských divadel. Nikdo se neptal, že byla v roce 1945 zatčena gestapem a vězněna v Drážďanech. Nálepka „kolaborantky“ jí přesto zničila kariéru. Mohla hrát jen v oblastních divadlech a do filmu se vrátila už jen ve vedlejších rolích.

A jsme u těch nešťastných Benešových dekretů, které jsou dodnes součástí našeho právního řádu. Pomsta a spravedlnost jsou dvě různé věci, ale po válce se snadno slily do jedné. Prezident Beneš v květnu 1945 jasně řekl, že republika musí být „odgermanizována.“ Exilový ministr Ripka ještě z Londýna v rozhlase otevřeně vyzýval: „Bijte Němce všude a důrazně.“

Zpočátku měla být otázka Němců řešena individuálně – viníci budou potrestáni, nevinní zůstanou. Ale už 19. května vydává Beneš dekret, který za státně nespolehlivého označuje každého, kdo se kdy při jakémkoli sčítání lidu v Československu, které nebylo anonymní, přihlásil k německé nebo maďarské národnosti. V červnu vydává Beneš další dekret, kterým konfiskuje půdu. A ta konfiskace není samozřejmě žádná obyčejná krádež, ale něco velice vznešeného - důsledné odčinění příkoří utrpěných po Bílé hoře. Takže ani Beneš si neodpustil takovou historickou blamáž, že to spojil s Bílou horou. Žádný vinný nebo nevinný - vinný je každý, kdo se dopustil toho zločinu, že se narodil jako Němec nebo Maďar v Československu: S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. A 2. srpna jde Beneš ještě dál: všichni Němci a Maďaři přicházejí o občanství, s výjimkou těch, kteří prokazatelně bojovali proti nacismu.

Výsledkem bylo masové propouštění z práce – třeba ve Vítkovických železárnách vyhodili 3 000 německých dělníků na hodinu. Následoval dekret o konfiskaci majetku „cizáckých statkářů“ bez náhrady. Výjimku měli jen ti, kdo byli v odboji, ale dokazovat to v poválečné euforii nebylo snadné.

Z transportů se stala divoká vyhánění. Některé obce se rozhodly jednat po svém – v Postoloprtech bylo několik stovek Němců nahnáno do kasáren, kde došlo k popravám. V jiných městech byli Němci naháněni k práci do táborů a mnozí nepřežili.

Původní plán „případ od případu“ se rychle změnil v plošnou čistku. Dnes vidíme Benešovy dekrety jako klíč k poválečnému uspořádání, ale jejich dopad byl mnohdy slepý a krutý. Každý, kdo měl „špatnou“ národnost ve starém sčítání lidu, byl vinen už tím, kým se narodil. Začíná chaotické období divokých odsunů Němců, které v některých městech připomínají spíše pogromy než spravedlnost. Už jsem zmiňoval, že jsme měli známou Němku, které byla moje babička za kmotru, a až do její smrti, to bylo až po Sametové revoluci, tak když to šlo, tak jezdila na návštěvy, dopisovali jsme si s ní a říkali jsme jí teta Betty. Ta popisuje poválečnou situaci: Z Prahy jsem musela odejít a sebrali mně byt, jenom protože jsem byla Němka. Dodnes mám na památku schovaný klíč od toho pražského bytu. V Praze to bylo strašné, znásilnil mě ruský voják, Češi do mně kopali, zdravotní pomoc nikdo neposkytnul. Odešla jsem do Děčína a i tady „My Němci, kteří jsme v této zemi žili celá staletí, jsme museli nosit na levé paži bílý pásek s písmenem N. Měli jsme zákaz vycházení od soboty odpoledne do pondělí ráno. Také pro nás platil zákaz používání dopravních prostředků – nesměli jsme do vlaků, autobusů ani taxíků.“

Někteří lidé to později nazývají „oprávněnou odvetou,“ jiní „bezhlavou krutostí.“ Očima dějin to však vypadá jednoduše: když začnete s kolektivní vinou, nikdy to neskončí dobře.

Další fáze odsunu přichází v roce 1946. Tentokrát už jde o „spořádaný“ proces, pod dohledem spojenců. Němci se nakládají do vlaků a odjíždějí do neznáma. Ann Collinsworth vzpomíná: „V květnu 1946 nám starosta řekl, že jsme odsunuti a máme 12 hodin na sbalení věcí. V 8 hodin ráno jsme museli být na nádraží. V noci jsme skoro nespali a hlavní otázka byla – proč?“ Mezitím Češi ve vyprázdněných oblastech přemýšlejí, co si s těmi opuštěnými vesnicemi vlastně počnou. Pohraničí se vylidňuje a komunisté v roce 1948 rozhodují, že nejlepší bude to celé uzavřít jako „hraniční pásmo.“ A tak místo domovů zůstává jen pustina.

Co tedy zůstalo po válce? Nejen zničené domy, ale i hořkost a napětí, které se v česko-německých vztazích táhly dalších padesát let. Benešovy dekrety se dodnes objevují v politických diskusích, odsun se dodnes hodnotí podle toho, z jaké perspektivy se na něj díváte. Ale jedno je jisté – štěstí to nepřineslo nikomu. Ani těm, kteří byli vyhnáni, ani těm, kteří zůstali. Možná nejlépe to shrnuje svědectví Karla Kokaisla: „Bylo mi určeno, abych přistavil žebřiňák na vystěhování Němců. Směli si vzít jen 50 kg zavazadel. S pláčem opouštěli své domy a nasedali do vozu. Když jsme dorazili k hranici, němečtí obyvatelé Eschelkamu je nechtěli přijmout. Ale úředník rozhodl – všichni ven, konec cesty.“

Tímto bychom mohli skončit, ale historie, jak víme, nikdy nekončí. Odsunutí Němci byli pryč, ale co po nich zůstalo? Prázdné domy a vesnice, které nakonec komunisti srovnali se zemí. A to už je téma na naši příští přednášku o zaniklých obcích. Ta sice nebude o nic veselejší, ale třeba v ní už bude alespoň záblesk naděje. Možná.