Sudetští Němci v současnosti a německá národnostní menšina v ČR

Přednáška se zaměřuje na současný život sudetských Němců a německé menšiny v České republice, včetně jejich sociálních, kulturních a politických aktivit, snah o udržení německého jazyka a kultury, a jejich role v české společnosti. Zahrnuje také diskusi o vzájemném vnímání a smíření mezi Čechy a Němci.

Natočeno:

Jak to teď vypadá s česko-německými vztahy? Jaká je vaše pozice jako prezidenta shromáždění všech německých spolků v Čechách?

Možná bychom se měli nejprve podívat na historický kontext. Víme, že Němci byli do českých zemí pozváni už v 11. a 12. století českými panovníky. Pokud přeskočíme celý vývoj, dostaneme se k prvnímu sčítání lidu v roce 1921 v tehdejším Československu. K německé národnosti se tehdy přihlásilo přes tři miliony obyvatel, což představovalo významnou část populace. Je však důležité dodat, že mezi německy mluvící obyvatele se řadili i Židé, kteří se ve velké míře hlásili k německé národnosti, protože jejich rodným jazykem byla němčina – příkladem může být Franz Kafka.

Na základě tehdejšího sčítání lze říci, že přibližně na jedné třetině území Československa žilo německy mluvící obyvatelstvo. Po vzniku republiky ale nastala složitá situace. Československý stát si upevňoval své pozice, což se dotklo i německé menšiny, která měla pocit, že byla odsunuta na okraj společnosti. Tento pocit nebyl neopodstatněný – například už v ústavě bylo uvedeno: „My, národ československý, vyhlašujeme republiku“, přičemž Němci, Maďaři a další národnosti byli z této formulace vynecháni.

Kromě toho německou menšinu postihly i konkrétní problémy. Velkou ránu představovala hospodářská krize, která obzvlášť tvrdě dopadla na oblasti s německým obyvatelstvem, protože šlo často o průmyslové regiony. Lidé přicházeli o práci a československá vláda upřednostňovala české firmy. Máme například zdokumentováno, že v Ústí nad Labem se ve 30. letech stavělo sídliště, na jehož realizaci byly vybrány pouze české firmy z Prahy, nikoliv místní německé podniky.

Další problém představovalo rušení německých škol. Z pohledu české strany šlo o opatření k posílení státní identity, ale pro německou menšinu to byla diskriminace. Velkým problémem se stala také vyhláška, podle které žádný vedoucí pracovník nesměl mluvit pouze německy, ale musel ovládat i češtinu, což splňoval málokdo.

S nástupem nacistického Německa se situace radikálně změnila. Hitler využil nespokojenosti sudetských Němců a sliboval jim ochranu. Po okupaci následovala tragédie druhé světové války, po jejímž skončení přišel odsun většiny Němců do Německa. Podle historických pramenů v Československu zůstalo 200 000 až 250 000 Němců. Ti, kteří zde zůstali, většinou spadali do tří kategorií:

1. Byli nepostradatelnou pracovní silou,
2. Žili ve smíšených manželstvích,
3. Byli antifašisté, kteří mohli doložit odboj proti nacismu.

Po válce měla německá menšina jen minimální možnosti se jakkoliv realizovat. Veřejně se nesmělo mluvit německy, němčina se neučila ani ve školách. Moje matka šla do školy, aniž by uměla jediné české slovo. Všechny děti musely přejít na češtinu a přijmout nový kulturní rámec.

V roce 1969 vznikl Kulturní svaz občanů německé národnosti, který funguje dodnes. I když po roce 1968 přišla normalizace a zakladatelé svazu byli postupně odstraňováni, organizace samotná přežila. Svaz měl sídlo v Praze a místní organizace například v Žacléři, Ústí nad Labem nebo Chomutově. Brno bylo jedinou výjimkou, i když neleželo u hranic s NDR.

Po roce 1989 se německé spolky začaly více organizovat. Nejprve vznikl Svaz Němců v Československu, který zahrnoval i Karpatské Němce na Slovensku. Po rozdělení Československa v roce 1993 vznikl na Slovensku Spolek Karpatských Němců, zatímco u nás Shromáždění německých spolků v České republice.

Dnes shromáždění sdružuje 22 samostatných spolků a spravuje dvě obecně prospěšné společnosti – Základní školu česko-německého porozumění a Gymnázium Thomase Manna.

Mezi další organizace, které se věnují německé kultuře, patří například Ackermann-Gemeinde, Seliger-Gemeinde nebo Goethe-Institut, který se zaměřuje na propagaci němčiny a německé kultury v České republice.

Vztahy mezi sudetskými Němci a Českou republikou prošly zásadní proměnou. Zatímco v období studené války byla politika krajanských sdružení vůči Československu často konfrontační a jejich požadavky zahrnovaly například navracení majetků, dnes jsou tyto vztahy mnohem přátelštější. V 90. letech ještě někteří bavorští premiéři požadovali restituci majetku, ale postupně se jejich rétorika změnila.

Například Heimatkreise (domovské spolky) stále udržují kontakt s českými městy, odkud byli jejich členové odsunuti. Vztahy mezi městy, jako je Opava a Bamberk, Moravská Třebová a Staufenberg nebo Liberec a Augsburg, jsou dnes velmi úzké.

Zajímavým příkladem je Nový Jablonec, který byl postaven v Německu jako nový domov pro vysídlené obyvatele původního Jablonce nad Nisou.

Podle sčítání lidu v roce 2021 se k německé národnosti v České republice přihlásilo téměř 25 000 obyvatel. Tento trend jsme podpořili mediální kampaní, která ukázala, že německá menšina dnes nemusí být pouze lidé, kteří mluví německy, ale i ti, kdo se hlásí k odkazu svých předků.

Kampaň zahrnovala i osobnosti jako Tomáš Lindner, redaktor Respektu, který je dvojjazyčný a pomohl ukázat, že německé kořeny nejsou překážkou, ale součástí kulturní identity.

Naší vizí je uchovat historický odkaz Němců v českých zemích. Chceme pečovat o tuto historii a zajistit, aby se na ni nezapomnělo.

Děkuji za rozhovor.