Přednáška se zaměřuje na současný život sudetských Němců a německé menšiny v České republice, včetně jejich sociálních, kulturních a politických aktivit, snah o udržení německého jazyka a kultury, a jejich role v české společnosti. Zahrnuje také diskusi o vzájemném vnímání a smíření mezi Čechy a Němci.

Dobrý den vážení a milí studenti,

v naší minulé přednášce jsme se vydali do míst, kde kdysi stávaly německé vesnice, a na vlastní oči jsme viděli stopy po poválečném odsunu, který začal fakticky hned po skončení války v roce 1945. Ten první, takzvaný neorganizovaný odsun, byl vlastně takovým eufemismem pro ty hrůzy, které se tehdy odehrávaly. A na něj navázal oficiálně organizovaný odsun, který probíhal od roku 1946 a v některých případech pokračoval dokonce i po roce 1948.

Prošli jsme krajinou, kde dodnes narážíme na torza zaniklých obcí, na opuštěné kostely a hřbitovy, kam už hodně dlouho nikdo nepokládá na Dušičky věnce. Nahlédli jsme do zarostlých ovocných sadů, kde už nikdo nesklízí jablka ani hrušky. A to všechno nám pomohlo pochopit, že odsun nebyl jen politickým rozhodnutím, ale hlubokým zásahem do životů tisíců lidí – a také do samotné krajiny, která dodnes nese tyto jizvy.

Naše přednášková série je omezená šesti díly, a tak už se nemůžeme podrobně věnovat tomu, jak se vysídleným Němcům žilo v Německu. Ale sluší se říct alespoň krátce, že to pro ně často nebyl jednoduchý nový začátek. Mnozí byli v novém prostředí považováni za přivandrovalce, ne vždy se setkali s pochopením a začlenění trvalo minimálně jednu generaci. A i když se nakonec usadili a našli nový domov, vzpomínky na původní vlast nikdy zcela nevymizely.

Dnešní přednáška ale bude zaměřena především na ty Němce, kteří v Československu zůstali.

Odsunutí Němci přišli o československé občanství na základě dekretů prezidenta Beneše. Výjimku dostali jen ti, kteří prokázali antifašistickou činnost, žili ve smíšených manželstvích nebo byli nepostradatelní pro průmysl. Přišel odsun, ale po jeho skončení bez občanství byli i ti Němci, kteří mohli, nebo museli v Československu zůstat. Ti si mohli o občanství individuálně požádat, ale mnoho z nich tak neučinilo – někteří z obav, jiní ze vzdoru. Někteří Němci říkali, že žádnou žádost nepodávali, aby o občanství přišli, tak že nebudou ani žádat, aby ho zase dostali. A další si ponechali status „bez státní příslušnosti“, protože si chtěli uchovat možnost odejít do Německa, kde měli příbuzné. V roce 1953 komunistický režim občanství německé menšině hromadně vrátil, ale paradoxně z toho žádné velké nadšení nebylo.

Mnozí Němci se postupně přizpůsobili nové realitě, ať už z pragmatických důvodů, nebo v důsledku společenského tlaku. Až do konce 80. let byla německá kultura v Československu téměř neviditelná. Němčina se neučila na školách, v médiích neexistovala žádná německá menšinová produkce a veřejně se mluvilo o Němcích jen v souvislosti s odsunem. Lidé, kteří doma stále mluvili německy, byli často označováni jako „ti z pohraničí“ nebo se sami raději definovali třeba jako „Češi s německými kořeny“, než aby přímo řekli, že jsou Němci. Dodnes je to vidět – i při sčítání lidu v roce 2021 bylo patrné, že řada lidí s německými předky váhala, zda se k německé národnosti přihlásit. Německá identita v Čechách tak zůstává složitým tématem, které si vyžaduje velkou opatrnost v tom, jak o něm lidé hovoří.

Pořád jen málokdo z lidí německého původu se dnes jednoduše označí jako „Němec“. Spíše používají různé specifické označení, které odráží jejich individuální vnímání vlastní příslušnosti. Někteří se cítí být zároveň Čechy i Němci, jiní se hlásí k regionálním kořenům nebo preferují něco na způsob Evropanství. Setkáme se tak s širokou škálou označení jako „němečtí Moravané“, slovenští nebo karpatští Němci, „Slovenkoněmka“ nebo Karpatoněmka pokud se jedná o ženu, nebo „čeští Němci“. Jiní se označují především podle historického regionu, odkud pochází jejich rodina – říkají o sobě, že jsou Šumavané, „Egerlanddei, od Chebu, obyvatelé Bohemie“, nebo „Prajzové“, Prušáci, kde zase to označení pro ženy je skoro až poetické - Prajzula. Další zdůrazňují svou propojenost s Evropou a říkají: „Nepřemýšlím, jestli jsem Čech, nebo Němec – jsem Evropan.“

Takhle pestrou identitu neměli Němci vždycky, a ten jejich příklad hezky ukazuje, jak se to může vyvíjet. Národnost, to není něco, co byste vám jednou provždy napsali do občanky a hotovo. Navíc dneska se národnost už v Čechách do žádných dokladů nesmí psát, pevně dané je jenom občanství. Někdo se cítí jako Čech, Němec, nebo třeba něco mezi, a během života se to může měnit. Je to takový živý proces, který se vyvíjí. A ti, kteří mají pocit nějaké blízkosti k německé kultuře, tak mají dneska možnost se projevit. Německé spolky tady v Čechách se hodně snaží, aby se na to kulturní dědictví nezapomnělo. Pořádají akce, udržují tradice a snaží se lidem připomínat, že ty historické vazby mezi Čechy a Němci tu pořád jsou. A my se dneska podíváme na to, jak to vlastně vypadá s německou menšinou dneska. Jaké výzvy a příležitosti přináší současnost? O tom si dnes budeme povídat s prezidentem všech německých spolků v České republice.

Dnešní přednáška nám uzavřela naši šestidílnou cestu česko-německými vztahy. Začali jsme pohledem na německé menšiny ve světě, poté jsme sledovali historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci od středověku až k První republice. Probrali jsme dramatické období mezi světovými válkami, osudové roky druhé světové války a následný odsun, který zásadně proměnil tvář českých zemí.

Viděli jsme, jak dramatické události minulosti ovlivnily život nejen těch, kdo museli odejít, ale i těch, kdo zůstali. A také jsme se přesvědčili, že vztahy mezi Čechy a Němci nebyly jen konfliktní, ale že vždy existovaly i snahy o spolupráci a smíření. Dnes jsme slyšeli, jak německé spolky v České republice udržují kulturní tradice a jak se česko-německé vztahy postupně proměňují k lepšímu.

A právě téma smíření je dnes klíčové. Na jedné straně musíme být schopni přiznat křivdy, které se Němcům v poválečných letech staly. Na druhé straně nelze zapomínat ani na historické okolnosti a na to, že mnozí Češi si z války odnesli hluboké rány. Smíření ale neznamená zapomnění – znamená pochopení minulosti takové, jaká byla, a hledání cesty, jak spolu žít bez historických břemen.

Není to lehké, o tom žádná. Ale čím dřív k tomu dojde, tím líp. Napjaté vztahy měli Němci i s Francouzi nebo třeba Belgičany, ale tam do toho dokázali říznout dřív a dnes jsou v porovnání s námi o pár kroků napřed. Nám ta cesta trvá déle, ale i tady jsou lidé, kteří se o smíření snaží. Třeba Ackermann-Gemeinde, spolek, který vznikl už v roce 1946 mezi vysídlenými Němci a později sehrál důležitou roli v budování česko-německého dialogu. V 90. letech navázal partnerství s českými organizacemi, pořádal diskuse, konference, podporoval společné projekty – a vlastně tak trochu prolamoval ledy.

Složitost toho všeho možná nejlépe vystihla jedna odsunutá Němka, přesněji Šumavanka, jak si sama říkala. Celý život vzpomínala na svůj geliebten Heimat, milovanou vlast. Mohla si v sobě nést křivdu, že o něj přišla, a dlouho s tím bojovala. Nakonec ale dospěla k přesvědčení, že pokud se budeme dívat jen zpátky, nikam se neposuneme.

Když jsem jako student psal práci o Češích a Němcích a sháněl k tomu materiály, napsal jsem jí dopis s otázkou, jak se dokázala povznést nad všechny ty nespravedlnosti, které zažila. Odpověděla mi, že rozhodně nemůžeme a nesmíme zapomenout na to, co se stalo na obou stranách. Ale zároveň mi napsala, že když měla pocit, že vzpomínky jsou až moc těžký, pomáhalo jí připomenout si slova z Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ A pak tam připsala, že odpuštění není slabost, ale síla – a že smíření není zapomenutí, ale cesta k lepším vztahům.

No a to je ono! Dnes už naštěstí česko-německé vztahy nestojí na otázkách majetku nebo viny, ale na spolupráci, kultuře a porozumění. Spousty českých měst má partnerství s německými obcemi, probíhají společné česko-německé projekty a mladá generace už vnímá Německo spíše jako normálního souseda než jako historického nepřítele.

Doufám, že jsem vás touto přednáškovou sérií nějak nezdecimoval, nebo nenaštval, že jsem ukázal třeba na některé věci jiný pohled, a že jste si z ní odnesli aspoň nějaké otázky k přemýšlení.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na našich přednáškách podíleli, a také vám, že jste to s námi vydrželi až do konce. A kdo ví – třeba se u nějaké další přednášky ještě někdy setkáme.

Děkuji za milou společnost, bylo to s vámi fajn a přeji vám krásný den!

Jak to teď vypadá s česko-německými vztahy? Jaká je vaše pozice jako prezidenta shromáždění všech německých spolků v Čechách?

Možná bychom se měli nejprve podívat na historický kontext. Víme, že Němci byli do českých zemí pozváni už v 11. a 12. století českými panovníky. Pokud přeskočíme celý vývoj, dostaneme se k prvnímu sčítání lidu v roce 1921 v tehdejším Československu. K německé národnosti se tehdy přihlásilo přes tři miliony obyvatel, což představovalo významnou část populace. Je však důležité dodat, že mezi německy mluvící obyvatele se řadili i Židé, kteří se ve velké míře hlásili k německé národnosti, protože jejich rodným jazykem byla němčina – příkladem může být Franz Kafka.

Na základě tehdejšího sčítání lze říci, že přibližně na jedné třetině území Československa žilo německy mluvící obyvatelstvo. Po vzniku republiky ale nastala složitá situace. Československý stát si upevňoval své pozice, což se dotklo i německé menšiny, která měla pocit, že byla odsunuta na okraj společnosti. Tento pocit nebyl neopodstatněný – například už v ústavě bylo uvedeno: „My, národ československý, vyhlašujeme republiku“, přičemž Němci, Maďaři a další národnosti byli z této formulace vynecháni.

Kromě toho německou menšinu postihly i konkrétní problémy. Velkou ránu představovala hospodářská krize, která obzvlášť tvrdě dopadla na oblasti s německým obyvatelstvem, protože šlo často o průmyslové regiony. Lidé přicházeli o práci a československá vláda upřednostňovala české firmy. Máme například zdokumentováno, že v Ústí nad Labem se ve 30. letech stavělo sídliště, na jehož realizaci byly vybrány pouze české firmy z Prahy, nikoliv místní německé podniky.

Další problém představovalo rušení německých škol. Z pohledu české strany šlo o opatření k posílení státní identity, ale pro německou menšinu to byla diskriminace. Velkým problémem se stala také vyhláška, podle které žádný vedoucí pracovník nesměl mluvit pouze německy, ale musel ovládat i češtinu, což splňoval málokdo.

S nástupem nacistického Německa se situace radikálně změnila. Hitler využil nespokojenosti sudetských Němců a sliboval jim ochranu. Po okupaci následovala tragédie druhé světové války, po jejímž skončení přišel odsun většiny Němců do Německa. Podle historických pramenů v Československu zůstalo 200 000 až 250 000 Němců. Ti, kteří zde zůstali, většinou spadali do tří kategorií:

1. Byli nepostradatelnou pracovní silou,
2. Žili ve smíšených manželstvích,
3. Byli antifašisté, kteří mohli doložit odboj proti nacismu.

Po válce měla německá menšina jen minimální možnosti se jakkoliv realizovat. Veřejně se nesmělo mluvit německy, němčina se neučila ani ve školách. Moje matka šla do školy, aniž by uměla jediné české slovo. Všechny děti musely přejít na češtinu a přijmout nový kulturní rámec.

V roce 1969 vznikl Kulturní svaz občanů německé národnosti, který funguje dodnes. I když po roce 1968 přišla normalizace a zakladatelé svazu byli postupně odstraňováni, organizace samotná přežila. Svaz měl sídlo v Praze a místní organizace například v Žacléři, Ústí nad Labem nebo Chomutově. Brno bylo jedinou výjimkou, i když neleželo u hranic s NDR.

Po roce 1989 se německé spolky začaly více organizovat. Nejprve vznikl Svaz Němců v Československu, který zahrnoval i Karpatské Němce na Slovensku. Po rozdělení Československa v roce 1993 vznikl na Slovensku Spolek Karpatských Němců, zatímco u nás Shromáždění německých spolků v České republice.

Dnes shromáždění sdružuje 22 samostatných spolků a spravuje dvě obecně prospěšné společnosti – Základní školu česko-německého porozumění a Gymnázium Thomase Manna.

Mezi další organizace, které se věnují německé kultuře, patří například Ackermann-Gemeinde, Seliger-Gemeinde nebo Goethe-Institut, který se zaměřuje na propagaci němčiny a německé kultury v České republice.

Vztahy mezi sudetskými Němci a Českou republikou prošly zásadní proměnou. Zatímco v období studené války byla politika krajanských sdružení vůči Československu často konfrontační a jejich požadavky zahrnovaly například navracení majetků, dnes jsou tyto vztahy mnohem přátelštější. V 90. letech ještě někteří bavorští premiéři požadovali restituci majetku, ale postupně se jejich rétorika změnila.

Například Heimatkreise (domovské spolky) stále udržují kontakt s českými městy, odkud byli jejich členové odsunuti. Vztahy mezi městy, jako je Opava a Bamberk, Moravská Třebová a Staufenberg nebo Liberec a Augsburg, jsou dnes velmi úzké.

Zajímavým příkladem je Nový Jablonec, který byl postaven v Německu jako nový domov pro vysídlené obyvatele původního Jablonce nad Nisou.

Podle sčítání lidu v roce 2021 se k německé národnosti v České republice přihlásilo téměř 25 000 obyvatel. Tento trend jsme podpořili mediální kampaní, která ukázala, že německá menšina dnes nemusí být pouze lidé, kteří mluví německy, ale i ti, kdo se hlásí k odkazu svých předků.

Kampaň zahrnovala i osobnosti jako Tomáš Lindner, redaktor Respektu, který je dvojjazyčný a pomohl ukázat, že německé kořeny nejsou překážkou, ale součástí kulturní identity.

Naší vizí je uchovat historický odkaz Němců v českých zemích. Chceme pečovat o tuto historii a zajistit, aby se na ni nezapomnělo.

Děkuji za rozhovor.

Materiál k úvodu a závěru: CZ

1

rozptýleně. Při určitě vnímavosti a obeznámenosti s místními reáliemi je možné se s Němci poměrné často setkat ještě v centrálních Krušných ho rách, na Šluknovsku a pak na Hlučínsku. Ale ani tam už nežije na jednom místě dost Němců, aby bylo možné mluvit o živé německé kultuře, která by se realizovala v každodenní komunikaci. Potkáte ji už jen na pravidelných srazech místních skupin, kde věkový průměr ovšem bývá přes 70 let.

Při trochu jiném pohledu však můžeme vidět naprosto jedinečný vý znam německé menšiny. Spočívá v hlubokých historických kořenech, které navzdory poválečnému vývoji nebyly zcela přetrhány. Právě díky nim může německé kulturní dědictví v českých zemích ožívat v nových formách. Ob-novují se památky po Němcích a více o nich víme, navazujeme vztahy se sudetskými Němci v Německu. Neměli bychom přehlédnout, že při ob-novování vazeb na „odsunutý německý svět„, což je jedno z nejinspirativ-nějších společenských hnutí v současném Česku, hrají příslušníci německé menšiny nenahraditelnou roli. Jsou to ti poslední, kdo se ještě starají o kos-tely, mají kontakty na rodáky v Německu, pomáhají s překládáním. Pro většinovou českou společnost představují už dost oslabený, nicméně po-řád ještě pozoruhodně funkční spojovací článek k bohatšímu kulturnímu a společenskému světu minulosti českých zemí. A představují tak i šanci na znovuobjevení toho lepšího ze sebe sama z doby, kde Češi dokázali - sice v napětí, ale přece jen - žít s jinou kulturou pod jednou střechou.

O těchto rozměrech německé menšiny vyprávějí předkládané rozho-vory. Uspořádali jsme je nakonec podle věku mluvčích od nejmladšího k nejstaršímu. Umožňuje nám to podívat se na vývoj německé menšiny v Česku v určitém vývoji a lépe tak vidět klíčové výzvy, s jakými se němec-ká menšina musela a musí vyrovnávat. Po válce to byla především státem organizovaná diskriminace, která sice oficiálně skončila v roce 1953, nic-méně jako sociální diskriminace působila i dlouhá desetiletí poté. Mnozípříslušníci nejstarší generace se dodnes nezbavili některých návyků osvo-jených v poválečných letech. Například na veřejnosti mezi sebou německy mluví, jen když nikdo neposlouchá, v opačném případě plynule přecházejído češtiny. Příslušníci střední generace německé menšiny nám ze všeho nejvíc můžou pomoci odpovědět na otázku, za jakých okolností v němec-kých rodinách došlo k předávání německé identity a proč k tomu vlastně většinově už nedocházelo. Rozhodovalo zpravidla to, jestli se doma ještě mluvilo německy. U mladší generace se pak vedle otázky, jakým způsobem se německá identita v živé podobě přenesla až na ni, nabízí trochu jiné téma - z jakých důvodů a jakými cestami si člověk k německé identitě nachází cestu. Narážíme přitom na pozoruhodnou směs motivací od osob-ního vztahu k prarodičům, od nichž se učí němčinu, až po motivace spíše kulturní nebo intelektuální.

ZÜSTALI TU S NAMI

CZ

12

Vedle generačního členění lze v rozhovorech nalézt ještě určité pod skupiny. Jednou z nich jsou ti, kteří se po roce 1989 rozhodli do Česka vrátit. Ano, jsou to ti, kterých bychom se podle úsměvné nacionalistic-ké propagandy měli bát, protože „Sudeťáci nečekají na nic jiného než na možnost se vrátit a vzít si svoje domy zpět. Několik desítek jich už tedy přišlo a jejich příběhy zajímavě dokreslují poválečný osud německé menši ny u nás. Často totiž patří k těm Němcům, kteří využili možnosti se legálně vystěhovat. Tímto způsobem opustilo Československo zejména v 60. le-tech a také později mnoho tisíc Němců. Jako Hana Kraftová zde mají ještě mnohé vazby, a hlavně mluví dobře česky, takže je pro ně návrat myslitelný. Jak říká, maminka nám taky pořád opakovala, že nesmíme zapomenout češtinu“. Mezi navrátilci však najdeme i ty, kteří Československo opustili hned po válce a po roce 1989 si složitě, ale přesto našli cestu do rodné země a žijí zde, byť jen se základními znalostmi češtiny, jako Richard Richter nebo Barbara Breindlová.

U všech generací bychom pak neměli přehlédnout, že jejich národníidentitu nenacházíme v nějakém hotovém stavu. Mnoho ze zde otištěných rozhovorů ukazuje vlastní přemýšlení o národnosti. Například když Mar-tin Maxmilian Kaiser popisuje, jak dospěl k rozhodnutí změnit si jméno po svém německém pradědečkovi, a označuje se za „Böhme„. Anebo když jako Ines Goschalová, jedna z příslušnic mladší generace, ve svém roz-hovoru říká: „Když jsem byla malá, mluvila jsem skoro výlučně německy: s rodiči a se známými, kteří k nám chodili. Později jsem pak už s rodinou netrávila tolik času, mluvila jsem víc česky.“ Tam všude se můžeme přiblížit tomu, co je pro identitu mnohem přirozenější stav než vyplněná kolonka ve formuláři při sčítání lidu.

Naše příslušnost k určité skupině je nikdy neukončená volba toho, k čemu se hlásíme a k čemu chceme patřit. Skutečnost, že většina z nás nemá důvod svou národní příslušnost v průběhu života měnit, ještě nezna-mená, že tak nemůžeme učinit, a především že se nevyvíjí její konkrétníobsah. O tom svědčí i předložené rozhovory. Na otázku, jak by se sami označili, odpověděl jen málokdo jednoznačným „Němec„. O to častější byly různé novotvary:

Barbara Breindlová:

Vždycky říkám: „Já jsem německá Moravanka.“

Hana Filipčiková:

Jsem Slovenkoněmka. Můžu to tak nazvat?

Ines Goschalová:

Česká Němka… Zní to bloupě, ale časem se to mění,

Monika Manethová:

podle prostředí.

Vyrostla jsem v českém prostředí, ale zároveň myslím i jako Némka.

Konrád Rieger:

Ale mě vůbec nezajímá, jestli jsem Čech, nebo Němec.

Richard Sulko:

Jsme Němci neboli Egerlanddei, žijící jako obyvatelé Bohemie

Richard Richter:

Nikdy jsem přece nepopřel, že jsem Egerlandák. Ale zároveň se pokládám za Evropana.

Marie Zajíčková:

Ich bin Preußin, já jsem Prajzula.

Jak naznačují všechny tyto odpovědi, vlastní identita je výrazem velmi osobitého přemýšlení, které lze těžko paušalizovat. Součástí těchto úvah jsou individuální okolnosti a pohnutky, proto je i každá identita při detailním pohledu nejen v neustálém pohybu, ale i zcela jedinečná. Díky otevřenosti lidí, kteří nám v této knize dali nahlédnout do přemýšlení o své osobní identitě, si každý může nenásilně sám položit podobné otázky: Jak se vyvíjí moje vlastní identita? Vyvíjí se vůbec nějak? Co o sobě v tomto směru vlastně vím?

Pokud se touto knihou podaří vedle seznámení s příběhem německé menšiny zasít i podobné otázky, pak splnila oba cíle, kvůli nimž jsme se rozhodli ji vydat. Ostatně tyto cíle spolu velmi úzce souvisí. Jestliže totiž nebylo možné otevřeně a tázavě přistupovat k identitě v polovině 20. století, určitě bychom se to měli učit dnes. Jinak je faktický konec česko-německého soužití v jedné zemi a poválečný osud německé menšiny promar-něnou příležitostí posunout se dál. Tuto neschopnost vlastního vývoje pak neodnese jen německá menšina, kterou definitivně vystrnadíme z dějin této země. Odnesou ji také nové menšiny, které se v České republice usazuj jako už zmínění Ukrajinci, Vietnamci a další. A v neposlední řadě ji odnáš také každý, kdo dodnes podléhá iluzi, že nemusí přemýšlet o tom, kar patří a co to pro něj znamená, jen proto, že se hlásí k většinové společnost

36

zavaleny. Jejich sekretariáty zpravidla odpovídaly zcela formálně a posílaly žádosti k přešetření opět do regionů.

Nejpozději koncem roku 1947 ovšem bylo, na rozdíl od velké části české společnosti, státním orgánům čím dál tím zřejmější, že Československo jako stát dvojího lidu občanů a bezprávných neobčanů nebude mož né udržet navždy. Že tedy i zůstavší Němci budou časem muset získat zpět státní občanství a s ním i všechna základní občanská práva. Až do květnových voleb roku 1948 ovšem převládal názor, že pro dalekosáhlejšízrovnoprávnění dosud nenastal čas. Nejprve bylo nutné rozbít zbývajícíkompaktnější německé osídlení v pohraničí, rozptýlit Němce po vnitroze-mí a dohlédnout na jejich nucenou asimilaci. Jakýkoliv výraznější vstřícný krok vůči německému obyvatelstvu byl v podmínkách vybičovaného nacio-nalismu obtížný, dokud jednotlivé politické strany zápasily o přízeň voličů. To se pochopitelně změnilo po květnu 1948. Vládní nařízení z listopadu 1949 bylo skutečným průlomem ve vztahu československého státu k zů-stavším Němcům. Po více než roce a půl intenzivních diskusi tato norma podmiňovala vrácení československého státního občanství v podstatě -ve-dle technických záležitostí jako bydliště na území ČSR - pouze věrnosti a oddaností Československé republice „a jejímu lidově demokratickému zřízení„. Rušila se tříletá čekací lhůta a žádosti nadále nemuselo vyřizo-vat Ministerstvo vnitra, ale jen krajské národní výbory na návrh okresních národních výborů. Tím se celá záležitosť zásadně urychlovala. Definitiv-ní obrat ve vztahu k zůstavším Němcům pak stvrzovala důvodová zpráva k nařízení, jež otevřeně přiznávala, že v zájmu „rozkvětu státu je, aby se vyřídily žádosti německých pracujících a v prvé řadě spolehlivě a s chut pracujících odborníků různých průmyslových odvětví urychleně a s koneč nou platnosti“. 19 V praxi byla brána k občanským právům pro naprosto většinu zůstavších Němců otevřena.

Stalo se ale něco, co politické elity socialistické diktatury nečekaly. Dese titisíce Němců daly najevo, že o zdánlivě velkorysou nabídku nemají zájem. Zatímco v druhé polovině čtyřicátých let měl československý stát v ruke všechny trumfy (rozhodoval o zařazení lidí do odsunu, o jejich majetk

18 V listopadu 1947 vypracoval legislativní odbor Ministerstva vnitra memorandum, jehož jed část se zabývá právě konečným řešením německé a maďarské otázky a v němž je perspektiva stupného udělování občanství zůstavším Němcům předestřena. K tomu viz tamtéž, s. 214-216.

19 NA, f. 315/1, UPV, karton 725, sg. 762/1/4a, Vládní nařízení ze dne 29. 11. 1949, 252 o vrácení československého státního občanství osobám německé národnosti a důvodová zpra k nařízení.

20 První signály o nechuti Němců žádat o občanství československé orgány registrovaly již běh léta a podzimu 1949, zejména mezi specialisty v západočeských okresech. Viz např. zprávy o pe tické práci na Chebsku a zprávy z jednotlivých podniků (září říjen 1949), NA, AUV KSČ £. 100 (Kopecký), sv. 11, a. j. 198.

NENCI V POVÁLEČNÉM ČESKOSLOVENSKU

Nemečtí pracovníci byli i v padesátých letech tode průmyslových odvětui velice potřební. Toke proto musel socialistický stát usilovat ench laajalitu. Na snímku těží občané německé národnosti rašelinu v Krušných herdch

o jejich základních právech a možnosti bránit se zvůli úřadů), pozice diktatury KSČ byla naprosto odlišná. V podmín-kách studené války i tváří v tvář vlast-nímu ožebračení, k němuž došlo v před-chozích letech, si nyní tisíce zůstavších Němců přály odejít za příbuznými do Německa. Odsun jako hrozba pro „neobčany„ tedy již ztratil na působivosti, naopak, pro řadu z nich byla alespoň teoretická možnost dostat se na Západ hlavní motivací, proč československé občanství nyní odmítali. K otevřené represi a dalším nuceným migracím německy mluvících obyvatel bez stát-ního občanství od jara 1949 již nedocházelo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se podobná praxe měla opakovat. Sociálně zrovnoprávněni byli postupně i Němci bez státního občanství. Občanství tak nanejvýš v některých přípa-dech mohlo dopomoci ke zrušení dřívější konfiskace,¹ byť v podmínkách so-cialistické diktatury byla míra vracení majetku pochopitelně velmi omezená, a mohlo zjednodušit například uzavření sňatku. Na druhé straně ale člověka zavazovalo k jisté loajalitě, přinášelo povinnost vojenské služby a vylučovalo brzkou možnost emigrace. Krom těchto pragmatických důvodů pro a proti hrály nemalou roli příčiny psychologické, řada Němců neměla sebemenšíchuť od československého státu, který vyhostil část jejich rodin a zbavil je

21 K sociální rovnoprávnosti, dekonfiskaci a odstraňování dalších diskriminací viz následující podkapitolu.

38

většiny majetku, cokoli žádat. Jejich postoj by se dal charakterizovat slovy několika zaměstnanců továrny na hudební nástroje Armati Kraslice: My jsme se státního občanství nezřekli, a proto o ně také žádat nebuderne,

Začala nová éra. Nyní byly svým způsobem v roli prosebníků českoslo-venské úřady, které se snažily získat si loajalitu zůstavších Němců, zajistit si nad nimi kontrolu, zamezit jejich izolaci a potvrdit legitimitu lidové demokratického zřízení, které má být otevřené všem lidem bez rozdílu pú-vodu, rasy a národnosti. Tato nová situace nesvědčí právě o absolutní moci KSČ jakožto reprezentantky socialistické diktatury. Na druhou stranu je pravda, že zásadní změna politiky vůči Němcům byla projevem jistého se-bevědomí strany, která se takto nutné musela dostávat do konfliktu nejen s majoritní společností, ale i s vlastními členy a funkcionáři.

Během roku 1950 bylo 99% z více než 90 000 žádostí o vrácení českoslo-venského státního občanství vyřízeno kladně, což znamenalo zásadní zlom v možnosti integrovat německé obyvatelstvo do české společnosti. Přesto ale stále zbývalo více než 40 000 Němců bez státní příslušnosti, tedy těch, z nichž naprostá většina o vrácení občanství neprojevovala zájem. Bezrad-nost strany i příslušných ministerstev se projevovala zejména v pokynech nižším orgánům (místním a okresním národním výborům), jejichž funk-cionáři nyní měli zbylé Němce přesvědčovat o výhodách přijetí občanstvía o tom, že je dobré se zapojit do budování socialismu, ba měli se dokonce „rvát o každou duši“. Příslušní funkcionáři se měli snažit oslovit přede-vším masu německého dělnictva a prověřené antifašisty, aby přesvědčovali ostatní Němce o výhodách integrace do československé společnosti. 25 Právě v pasivitě nižších složek, případně dokonce v přežívajícím šovinismu či bur-žoazním nacionalismu byly (vedle „revanšistické“ propagandy ze Západu) spatřovány hlavní příčiny dosavadních neúspěchů. Je až zarážející, jak málo se ve zprávách objevuje problematika vztahu k Němcům po roce 1945, tedy represe a diskriminace, jíž byli tito lidé po léta vystaveni a jež mnohým mu-sela znemožňovat nabytí důvěry v nynější záměry československého státu.

Přesvědčovací kampaň se skutečně nesetkala s větším úspěchem. Zprávy z okresů v letech 1951 a 1952 byly poměrně tristní. Ze stovek německých

22 NA, AUV KSC, f. 100/45 (Václav Kopecký), sv. 11, a. j. 198, České hudební nástroje, závod Amati Kraslice, akce vrácení čsl. státního občanství Němcům, 17. října 1949.

23 Podle dokumentü ideologického oddělení ÚV KSČ získalo do roku 1951 československé ob-čanství asi 120 000 zůstavších Němců. NA, AÚV KSČ, f. 05/3 (ideologické oddělení), sv. 34, a. j. 260,1. 1-5, Připomínky II. odboru MV ke směrnicím „Péče o občany německé národnosti„, 28. pro-since 1951.

24 NA, f. 850/3 (AMV-dodatky), k. 1281, Zpráva KNV Karlovy Vary o provádění národnostni otázky, 5. března 1953.

25 Tamtéž

CZ

39

„bezdomovců se většinou podařilo přesvědčit jen několik desítek, jiní do-konce občanství vraceli. Hlavními důvody nečetných žádostí o občanstvínavíc byly především důchody, možnost studovat a zjednodušení uzavřenímanželství - nikoli loajalita k československému státu. Ještě před pár lety zcela absurdní myšlenka kolektivního vrácení občanství všem Němcům, kteří o něj přišli v důsledku ústavního dekretu č. 33 2 2. srpna 1945 a kteřízároveň dosud měli trvalé bydliště na území ČSR, se tak na přelomu let 1952 a 1953 zrodila v podstatě jako jediné možné východisko ze slepé uličky, kdy strana ani příslušná ministerstva nevěděly, co si počít s lidmi, z nichž československý stát před několika lety učinil bezdomovce a kteřínyní nejevili zájem se svého bezdomovectví zříci.

Kolektivní udělení občanství i těm, kteří o něj nestáli, bylo jednim z projevů demonstrativně integrativního charakteru socialistických dikta-tur, které se cítily přítomností desetitisíců lidí bez státního občanství na svém území permanentně znejisťovány. Nucené udělení občanství ovšem Ize zároveň vnímat jako projev bezradnosti státu, jenž nedokázal své oby-vatele k loajalitě, kterou přijetí státního občanství symbolizuje, přimět ji-ným způsobem.

3. Mezi izolací, emigrací a loajalitou

Němci jako občané socialistického Československa

Jaké to bylo za komunismu?

No jo, vlastně to tak zlé nebylo. Všichni museli pracovat. Kdo nepracoval, toho zavřeli. Ale teď ne teď práce není. Co jsme potřebovali, potraviny, to jsme vždycky dostali, i když jsme třeba taky občas museli vystát frontu.

Annemarie Goschalová27

Bída navzdory socialistické péči

Nelehká situace německy mluvících obyvatel v prvních dvou desetiletích socialistické diktatury byla často přičítána celkově represivnímu a zároveň stále značně nacionalistickému charakteru československé verze stát-ního socialismu. Jak ale ukazuje hlubší vhled do situace na základě do-bových dokumentů i svědectví pamětníků, stát řízený KSČ nepřistupoval k zůstavším Němcům apriori jako k nepřátelům. Naopak, jak je zřejme i z výše popsaného přístupu k problematice státního občanství, snaži

26 NA, £. 850/3 (AMV-dodatky), k. 1285, sl. Německá otázka (1950-1953) - zprávy a záznam

porad, Nynější situace Němců, prosinec 1952.

27 Z rozhovoru s Annemarií Goschalovou (červen 2012).

CZ

43

socialismu. V důsledku obav ze zásahů vyšších míst měnili od druhé poloviny padesátých let nacionalisticky a protiněmecky smýšlející Češi, ze-jména úředníci a funkcionáři, postupně svoji strategii. Protože přímočará diskriminace z národnostních důvodů mohla být problematická, projevo-vali svůj postoj často formou ignorování, úmyslné pasivity a maření organi-zace různých německých akcí. Někteří čeští občané se ale i v této době, více než deset let po válce, snažili Němcům znepříjemňovat život ještě výraz-něji, když na ně psali různá udání a obviňovali je z trvajícího nacistického přesvědčení či z chystání úkladů proti republice. 35

Formy ponižování a pohrdání se ovšem mohly týkat i banálnějších każ-dodenních aktivit. Z míst, kde se lidé znali, se občas můžeme setkat se stížnostmi toho typu, že si někdo sedl na jediné volné místo v autobuse a ostatní na něho začali pokřikovat, co si to jako Němec dovoluje. 36 Velmi často byly zmiňovány případy prodavačů, kteří odmítali nejen komuni-kovat v němčině (s německými ženami, které neuměly česky), ale kteříve „svých obchodech zakazovali německý hovor vůbec.37 Byly to zřejmě mnohdy obdobné zážitky drobného ponižování, které řadě Němců ztrpčo-valy život vůbec nejvíc. Paní Hedvika Hurníková, dcera antifašisty z Kruš-ných hor, vypráví, jak se dařilo její mamince (která neuměla česky) po válce v Chomutově: Když šla třeba pro maso, tak stála broznou frontu, jaký tehdy byly, a když přišla na řadu, tak ji Češka popadla a postavila ji dozadu. „Němci dozadu!“ Tak si snad třikrát nebo čtyřikrát odstála tu frontu a přišla domů s brekotem. Že právě tato forma ponižování nebyla ojedinělá, potvrzujíi dobové zprávy a zápisy ze schůzí s Němci. 38

Protiklad mezi integrativní politikou a lokální stigmatizací ostatně po-tvrzují i některé vzpomínky publikované v této knize. Například Leopold Habermann připomíná, že od padesátých let už to šlo trochu snáz, protože práce, kterou jsme dělali, byla ceněná. Ale ti umanutí Češi - říkám to, jak to je -si nás co chvíli zvali k výslechu na policii. 39

34 NA, f. 850/3 (AMV-dodatky), k. 1285, Zacházení s osobami německé národnosti, KNV Brno, 7. května 1951.

35 NA, AÚV KSC, £. 05/3 (ideologické oddělení), sv. 34, a. j. 264, 1. 3-4, Informační zpráva o roz-pínavosti Němců v pohraničí, 28. ledna 1959.

36 NA, f. 850/3 (AMV-dodatky), k. 1284, Zpráva o výsledku šetření stížnosti Josefa Witkeho,

18. června 1951.

37 NA, AÚV KSČ, f. 05/3 (ideologické oddělení), sv. 35, a. j. 276,1. 2-7, Zpráva o schůzích občanů německé národnosti v olomouckém kraji, květen 1952.

38 NA, AÚV KSČ, £. 05/3 (ideologické oddělení), sv. 35, a. j. 271, 1. 84-87, Zpráva ze schůze s příslušníky německé národnosti, Kino Tachov, 17. června 1951.

CZ

142

Němčina v České republice

Němčina je v České republice jeden z jazyků dvanácti oficiálně uznaných národnostních menšin. Podle údajů ze sčítání lidu se počty občanů Cesk republiky, kteří deklarovali němčinu jako svůj mateřský jazyk, vyvíjejí takto:

2001

2011

němčina jako rodný jazyk

41 328

14 148

příslušníků německé menšiny

39 106

18 658

Nad těmito čísly si musíme uvědomit, že pocházejí z údajů, které jed notlivci do sčítacích archů sami zapsali. Vyjadřují tedy to, co si dotyčné osoby samy mysli. Mateřský jazyk je v rámci sčítání lidu definován jako „ja-zyk, kterým s danou osobou mluvila matka nebo osoby, které ji vychovaly„, a umožňuje zapsat více odpovědí. Při vší opatrnosti můžeme každopádné z výše uvedených čísel vyvodit, že v roce 2001 existovali občané České republiky, kteří měli němčinu jako svůj mateřský jazyk, a přitom se necítili být příslušníky německé menšiny. Obráceně ukazují data z roku 2011, že existuje značný počet příslušníků německé menšiny, kteří němčinu ne-označují za svůj mateřský jazyk. Můžeme tedy konstatovat, že jednoznačný vztah mezi mateřským jazykem a národnostní identitou neexistuje. Roz-hovory obsažené v této knize umožňují do tohoto vztahu nahlédnout na individuální úrovni a pomáhají tak pochopit problematiku mnohem lépe, než dokážou podrobné statistiky. Kromě role mateřského jazyka určitého počtu občanů České republiky má však německý jazyk také další úlohy. Je totiž zároveň mateřským jazykem rostoucího počtu migrantů, kteří nemajíčeské občanství - jedná se o občany Spolkové republiky Německo, Ra-kouska, Švýcarska, případně dalších států, kteří mají v České republice svo-je (trvalé nebo přechodné) bydliště. Tyto osoby nejsou do výše uvedených čísel zahrnuty. Němčina je dále rodným anebo dorozumívacím jazykem mnoha krátkodobých návštěvníků České republiky turistů, lidí přijíž-dějících z pracovních důvodů apod. Nakonec musíme pro úplnost zmínit, že němčinu v České republice používají i Češi s češtinou jako mateřštinou jakožto cizí jazyk. Přímé sousedství s Německem (pro obě země nejdel-ší hranice) a Rakouskem, silné ekonomické vztahy s německy mluvícími zeměmi a další skutečnosti způsobily, že byla němčina pro Čechy vždy jedním z nejdůležitějších cizích jazyků a vyučuje se na českých školách, obvykle jako druhý cizí jazyk, v některých případech i jako první cizí jazyk.

2 Možná je rovněž interpretace, že někdo se sice cítí být příslušníkem německé menšiny, ale z různých důvodů to nechtěl uvést. Je známo, že někteří čeští Romové ve strachu z diskriminace při sčítání lidu záměrně uvedli jinou národnost.

Dvoj- a vícejazyčnost jako hodnota

V současné době v České republice stejně jako jinde v Evropě vzrůstá význam dvoj- a vícejazyčnosti. Je to výsledek migrace, budto světové, anebo v rámo volného pohybu osob v Evropské unii. Také mimo souvislost s migraci roste zájem o dvoj- a vícejazyčnost i jejich společenská hodnota. Je to vid mj. v rostoucím počtu mateřských škol s nabídkou cizího jazyka. Ekonomi ké procesy, kterým říkáme globalizace, jsou dalším činitelem podporuje význam cizích jazyků. Evropská unie doporučuje, aby se každý její obča učil ke svému mateřskému jazyku aspoň dva cizí jazyky - toto doporučen je známé jako Barcelonská strategie „1+2“. Zároveň unie doporučuje, a ve školní výuce byly zohledněny obzvlášť jazyky sousedních zemi. Koncen roku 2012 zavedla vláda České republiky ustanovení, že se každý žák základ ní školy v České republice musí učit dva cizí jazyky, a jednala tedy v duchu doporučení EU. Tato tendence uznání dvoj- a vícejazyčnosti se sice ne vztahuje přímo k německému jazyku, nicméně němčinu silně podporuje.

8 NEKVAPIL, SLOBODA, WAGNER, Mnohojazyčnost v České republice.

Pro tu část německé menšiny v České republice, která byla ve svých snahach o udržování německého jazyka úspěšná, může důraz na dvoj-a vi-cejazyčnost znamenat, že sama je už dál než většinové obyvatelstvo. Ve skutečnosti je příslušníkům němčiny takové pojetí spíš cizí, což může sou viset s výše zmíněnou diglosii: standardní němčina, která má prestiž a plníočekávání moderní dvoj a vícejazyčnosti, nemá tak silnou identifikačnífunkci jako nářečí v rodině, které zas není použitelné v evropském měřítku. Mladší generace českých Němců však začíná, jak se zdá, výhody svého pů vodu vnímať a využívat. Z toho může vznikat i nové sebevědomí a možná i šance na posílení němčiny u těch, kdo mají německé kořeny.

Moderní pojetí dvoj a vícejazyčnosti má v sobě ještě jeden zajímavý aspekt: ne vždy se rozlišuje mezi mateřštinou a cizím jazykem. Dvojja-zyčná osoba tedy může znát dva jazyky na podobně dobré úrovní a obéma jazykům nejsou přiřazeny jen určité funkce, ale je možné plynule přechá-zet z jednoho do druhého jazyka. Dovolím si takové pojetí aplikovat i na národnostní, resp. etnickou identitu. Ani zde už nemusí platit výlučnosť jedné identity. Je možné a legitimní mít dvě (anebo více) etnických identit.

V povědomí příslušníků německé menšiny může dojít k posunu od výluč-nosti jedné identity ke slučitelnosti obou. Nikdo se tedy nemusí rozhodo-vat, zda je Čech, anebo Němec: může klidně být Čech a Němec zároveň Možná je však na čase nechat národnostní kategorie ustoupit do pozadi a budovat svou identitu na něčem zcela jiném.