=====Ukrajinci v Rumunsku===== //Horbik Daria, Ziiatdinova Alina// ===== Úvod a cíl práce ===== Rumunsko je zemí s bohatou etnokulturní mozaikou, kde historické proměny a migrační toky formovaly složení obyvatelstva v různých regionech. Ukrajinská menšina představuje dlouhodobě přítomnou skupinu, která si v příhraničních oblastech uchovává vlastní etnickou identitu v rámci rumunského sociokulturního prostředí. Podle výsledků sčítání lidu k 7. lednu 1992 žilo v Rumunsku 22 810 035 obyvatel, z nichž bylo 65 764 Ukrajinců (0,29 %). Ve srovnání se sčítáním z roku 1977 se podíl osob deklarujících ukrajinskou národnost zvýšil o 18,5 %. Následné sčítání z března 2002 zaznamenalo pokles na 61,4 tisíce osob (0,3 % populace), k čemuž přispěla rumunizace a rozdělení mezi ukrajinské podskupiny (rusíni, huculové aj.). Ukrajinci žijí nejkompaktněji ve čtyřech historických regionech - Maramureš, Jižní Bukovina, Dobrudža a Východní Banát - a nad 83 % z nich tvoří venkovské obyvatelstvo. Ačkoli oficiální data uvádějí přítomnost Ukrajinců ve všech 40 krajích Rumunska, odborníci se domnívají, že skutečný počet může být vyšší kvůli častému zapisování jako Rumuni. ((RENDJUK, T. H. Ukrajinci Rumunii: nacional'no-kul'turne žyttja ta vzajemo­vidnosyny s vladoju. Kyjiv: Instytut istorii Ukrajiny NAN Ukrajiny, 2010, s. 5-10. ISBN 978-966-02-5826-6. )) {{ :ls2025:ucraineni _romania_2002.png?nolink&400 |}} Obrázek 1: Ukrajinci v Rumunsku podle sčítání lidu z roku 2002 Tato práce, která je zaměřená na studium ukrajinské menšiny v Rumunsku umožňuje odhalit, jak se v podmínkách opakovaných migračních vln, legislativních změn a každodenního soužití s rumunskou většinou udržuje jazyk, víra i kulturní tradice. Práce proto sleduje, jak fungují souběžné mechanismy ochrany identity: právní rámec rumunského státu, síť pravoslavných farností, činnost Svazu Ukrajinců v Rumunsku a praktiky, jež se odehrávají v rodině, ve škole či při folklorních slavnostech. Analýza archivních pramenů, legislativních dokumentů a výsledků terénního výzkumu ve čtyřech regionech naznačuje, že ukrajinská identita není neměnná danost, ale obsáhlý dynamický proces. Součástí je příloha ve formě odkazu na webovou stránku ve formě fotoknihy, která nabízí vizuální přehled života ukrajinské komunity v Rumunsku, ilustruje tradiční zvyky, kulturní akce a prostředí, v němž žijí. [[https://www.canva.com/design/DAGfvQkBvX4/3MNy-4OxWImV1zupdNy6GQ/edit |fotokniha]] Cílem práce je analyzovat mechanismy zachovávání etnické identity ukrajinské menšiny v Rumunsku, se zvláštním důrazem na roli jazyka, náboženství a kulturních projevů v každodenním životě. Pro naplnění tohoto cíle byly formulovány tyto výzkumné otázky: **Hlavní výzkumná otázka:** Jak ukrajinská menšina v Rumunsku udržuje svou etnickou identitu? **Vedlejší výzkumné otázky:** Jaká je historie ukrajinské emigrace do Rumunska? Jak rumunská legislativa chrání práva ukrajinské menšiny? Jakou roli hraje ukrajinský jazyk při udržování etnické identity? Jaké postavení má náboženství v životě ukrajinské komunity? Jaké kulturní tradice a svátky posilují ukrajinskou identitu? Jak se v čase měnily postoje Rumunů k ukrajinské menšině? ===== Literární rešerše ===== Zachováním etnické identity ukrajinské komunity v Rumunsku se zabývá M. N. Babuta (2012) ve své práci //Ukrajinskie etnolokalʹnye gruppy v vostočnoj Evrope (konec XIX - XX vv.)//, kde ukazuje, že kompaktní osídlení přistěhovalců z Podkarpatské Rusi a Haliče v okresech Suceava a Maramureș, stejně jako v Banátu a Dobrudži, vytváří podmínky pro udržení jazyka a kulturních praktik. Zdůrazňuje klíčovou roli ukrajinských tištěných periodik («Nový věk», «Volné slovo») a médií při posilování etnického sebeuvědomění, které napomáhá předávání tradic, obřadů a rodného jazyka novým generacím.((BABUTA, M. N. Ukrainskie etnolokal'nye gruppy v Vostochnoj Evrope (konets XIX - XX vv.). Izvestija Tomskogo politehničeskogo universiteta. 2012, roč. 321, č. 6, s. 214–217.)) V monografii //Nesovetskaja ukrainizacija: vlasti Polši, Čechoslovakii i Rumunii i «ukrajinskij vopros» v mezivojennom periode// Jelena Borisenok (2018) podrobně zkoumá politiku meziválečného Rumunska vůči ukrajinské (rusínské) komunitě. Uvádí, že ačkoli ústavy z let 1923 a 1938 formálně zaručovaly všem občanům rovná práva, rumunská vláda ve skutečnosti prováděla rumunizaci rozšiřováním užívání rumunštiny v úředních institucích a školách, agrárními reformami a osídlováním bývalých rakousko-ruských území rumunskými kolonisty, což podkopávalo zachování ukrajinské etnické identity. Uvádí, že Ukrajinci Bukoviny a Besarábie k odolávání asimilaci zakládali legální politické a kulturně-osvětové struktury - od Ukrajinské lidové a Ukrajinské národní strany až po družstva a školy s vyučováním v rodném jazyce, což jim umožňovalo uchovat si jazyk, obyčeje a pocit sounáležitosti.((BORISENOK, Elena. Nesovetskaja ukraïnizacija vlasti Pol'ši, Čechoslovakii i Rumynii i „ukrainskij vopros“ v mežvoennyj period. Moskva : Algoritm, 2018. 141 s. ISBN 978-5-906995-26-1.)) Roli ukrajinského jazyka při zachovávání identity ukrajinské menšiny se zabývá T. G. Rendjuk (2010) své monografii //Ukrajinci Rumuniji: Nacional’no-kul’turne žyttja ta vzajemovidnosyny z vladoju//. Rendjuk podrobně zkoumá právní postavení ukrajinské menšiny v Rumunsku, zejména mechanismy zajištění národně-kulturních práv - od přístupu ke vzdělání v mateřském jazyce až po ochranu svobody vyznání. Analyzuje roli ukrajinského jazyka jako klíčového nástroje etnické sebeprezentace a význam pravoslavné církve pro podporu komunity, vymezuje hlavní kulturní praktiky (církevní svátky, folklórní obřady a svatební tradice) a zároveň sleduje, jak rumunská politika, od rumunizace škol po změny administrativních struktur, v meziválečném, socialistickém i postsocialistickém období ovlivňovala postoj státu k Ukrajincům a usnadňovala či komplikovala zachování jejich etnické identity.((RENDJUK, T. H. Ukrajinci Rumunii: nacional'no-kul'turne žyttja ta vzajemo­vidnosyny s vladoju. Kyjiv: Instytut istorii Ukrajiny NAN Ukrajiny, 2010, 150 s. ISBN 978-966-02-5826-6.)) M. Schneider (2018) ve své práci //Ukrainians as a divided nation from 1917 to 1939// podrobně analyzuje rumunskou politiku vůči ukrajinské menšině a ukazuje, že rumunské úřady prováděly rozsáhlou asimilaci: podle zákona z roku 1924 byl ukrajinský jazyk zcela vyloučen ze školského systému, ukrajinská katedra na Černovické univerzitě byla zrušena a Bukovinská pravoslavná metropole podřízena Rumunskému patriarchátu. V letech 1918-1928 za vojenského stavu bylo veřejné užívání ukrajinského jazyka zakázáno, což donutilo obce hledat nové způsoby zachování etnické a náboženské identity, zejména prostřednictvím řeckokatolických farností a činnosti ukrajinských politických organizací (Národně-demokratické strany a OUN).((ŠNEJDER, V. M. Ukraincy kak razdelennyj narod v 1917-1939 gg. Gumanitarij: aktual’nye problemy gumanitarnoj nauki i obrazovanija. 2018, roč. 18, č. 2, s. 142–151. ISSN 2078-9823. DOI 10.15507/2078-9823.042.018.201802.142-151.)) O udržování kulturních svátků, folklórních praktik a rituálů ukrajinské menšiny v Rumunsku referují Viorica Banciu, Remus Eugen Földvari a Bianca Dana Albuţ ve své studii //The Geographical and Socio-Cultural Aspects of the Minority of Ukrainians in Romania// (2013), kde autoři popisují tradiční obřady včetně barvení velikonočních vajíček (písanky) voskovou technikou, pořádání folklorního festivalu Soužití s tanci kolomyika a horas, zimních koled či letních slavností Svatojánské víly, a zkoumají, jak tyto akce (organizované školami, místními spolky a ukrajinskými úřady) přispívají k mezigeneračnímu předávání tradic a upevňování etnické identity prostřednictvím společných kulturních zážitků a sdílených symbolů. ((BANCIU, Viorica, Remus Eugen FÖLDVARI, Bianca Dana ALBUŢ. The Geographical and Socio-Cultural Aspects of the Minority of Ukrainians in Romania. International Journal of Social Science and Humanity, Vol. 3, No. 3 (May 2013), s. 242–245. DOI 10.7763/IJSSH.2013.V3.236.)) Postoje Rumunů k ukrajinské komunitě zkoumá Stepan Vidnjanskij (2012) ve svém článku //Procesy nacional’nogo samoopredelenija na Bukovine v 1918 g., jejo vključenie v sostav Rumynskoho korolevstva i rumynizacija avtochtonnogo ukrajinskoho naselenija kraja// ,popisuje, jak při začlenění Severní Bukoviny do Rumunska státní orgány prosazovaly politiku rumunizace - uzavíraly ukrajinské školy (ještě v roce 1920 jich bylo zrušeno 84, a do roku 1927 žádná nezůstala), překládaly bohoslužby a oficiální dokumenty do rumunštiny, přejmenovávaly obce a represemi postihovaly ukrajinskou inteligenci, zatímco sama ukrajinská obec usilovala o zachování etnické identity prostřednictvím založení Ukrajinské národní rady a svolání všenárodního bukovinského veče dne 3. listopadu 1918, kde byly vyhlášeny požadavky na autonomii a ochranu kulturních a náboženských práv ukrajinců kraje. ((VIDNJANSKIJ, Stepan. Procesy nacional'nogo samoopredelenija na Bukovine v 1918 g., ee vključenie v sostav Rumynskogo korolevstva i rumynizacija avtohton­nogo ukrainskogo naselenija kraja. Rusin, 2012, č. 2 (28), s. 23-45. ISSN 1857-2685.)) ===== Metodika ===== Tato kapitola je věnována postupu výzkumu zaměřenému na ukrajinskou menšinu v Rumunsku - popisuje zvolený metodologický přístup, charakterizuje výzkumný soubor a objasňuje způsoby sběru i analýzy dat. S ohledem na cíle studie - detailní porozumění životu a identitě ukrajinské komunity v několika rumunských regionech - byla zvolena především kvalitativní metoda výzkumu s hlavními postupy: 1. desk research; 2. terenní vyzkum (zúčastněné a nezúčastněné pozorování); 3. polostrukturované rozhovory; 4. analýza dokumentů (а artefaktů nasbíraných v terénu) a vizuální-kartografické dokumentace; 5. iterativní rešerše literatury. Terénní výzkum byl realizován v regionech Banát (město Lugož), Jižní Bukovina (město Sučava), Cluj (město Kluž-Napoka) a Maramureš (vesnice Crasna Vișeului). Výběr těchto regionů a měst byl proveden na základě předchozího vyhledávání informací a statistických údajů o počtu ukrajinské menšiny, které byly analyzovány ještě před samotnou cestou do daných oblastí. Cílem bylo zachytit kulturní, sociální i historické rysy komunity prostřednictvím hloubkových rozhovorů, zúčastněného i nezúčastněného pozorování a sběru terénních poznámek. Terénní výzkum se odehrál v období od 21. do 29. července 2024 (bez započítání dvou dnů věnovaných cestě) a jednotlivé lokality byly navštívěny postupně: nejprve tři dny v Lugoži, dva dny ve městě Kluž-Napoka, poté tři dny v Sučavě a jejím okolí a nakonec dva dny v Crasna Vișeului a blízkém okolí. Polostrukturované rozhovory nám umožnily získat podrobné příběhy přímo od členů komunity (např. místní lídři, duchovní, starší i mladší generace). Polostrukturované rozhovory trvaly obvykle 80-120 minut, probíhaly převážně v ukrajinštině (v některých případech i v angličtině) a směřovaly k tématům jako historie osídlení, jazykové praktiky, kulturní slavnosti či současné problémy. Tento formát kombinuje předem připravené klíčové otázky s flexibilitou sledovat neočekávaná či doplňující témata, která se v průběhu rozhovoru objeví. Mezi výhody polostrukturovaných rozhovorů patří zachycení osobních pohledů, flexibilní reakce na zájmy respondentů a možnost upřesnit otázky či vysvětlit nejasné výrazy. Na druhé straně je třeba počítat s časovou náročností přípravy a následné transkripce (vzhledem k vícejazyčnosti a dialektům) a s rizikem subjektivity - respondenti mohou selektivně prezentovat vztahy k Rumunům nebo zdůrazňovat pozitivní obraz komunity. Nábor respondentů probíhal kombinací purposive a snowball sampling. Výchozími kontakty byli například zpěvák v církevním choru pravoslavného chrámu ve městě Luhož a duchovní představitelé (Sučava, Crasna Vișeului), kteří následně doporučili další účastníky. Oslovení se uskutečňovalo převážně osobně při terénních návštěvách, ve dvou případech však proběhlo online. Termín i místo setkání byly vždy předem dohodnuty s ohledem na časové možnosti respondentů. Zúčastněné a nezúčastněné pozorování probíhalo paralelně s rozhovory: buď jsme se aktivně zapojili do průběhu obřadů a slavností, nebo jsme je diskrétně sledovali z pozice pozorovatele. Pozorování kulturních a náboženských aktivit zahrnovalo například účast na bohoslužbách nebo kulturních akcích. Současně jsme zaznamenávali komunikaci mezi Ukrajinci a Rumuny během těchto akcí. Po ukončení terénní fáze byl proveden i doplňkový literární přehled, který rozšířil a zpřesnil dosavadní zjištění. Současně probíhala analýza dokumentů a artefaktů: během terénu jsme pořizovali fotografie památek, zaznamenávali nápisy či úryvky textů na místních pomnících a shromažďovali další materiály, jež doplňovaly a ověřovaly informace získané rozhovory a pozorováním. Etické aspekty výzkumu zahrnovaly získání informovaného souhlasu, právo respondentů kdykoli se od výzkumu odhlásit, anonymizaci dat a zabezpečené uložení záznamů. Průběžná sebereflexe výzkumníka pomáhala odhalovat vlastní předpoklady (jazykovou a kulturní distanci, postavení cizince) a minimalizovat zkreslení prostřednictvím otevřeného kladení otázek, neutrality a aktivního naslouchání. Každý aktér byl předem seznámen s cílem studie, pravidly anonymizace a způsobem zpracování dat, bylo získáno ústní informované souhlasné prohlášení v souladu s etickými normami. U některých respondentů byl zvolen pseudonym, protože některé rozhovory probíhaly velmi organicky v okamžiku zúčastněného pozorování, a nebylo možné v tu chvíli žádat o skutečná jména, aniž bychom narušili přirozený průběh setkání a respektovali uzavřenost, neochotu nebo nepřipravenost některých místních obyvatel zúčastnit se oficiálního zaznamenáného rozhovoru. **Seznam respondentů:** //Ivan//, předseda ukrajinské komunity v Lugoži, patřící ke starší generaci, narozený v obci Kopečele, (se s rodinou přestěhoval do Lugože v roce 1970), organizátor sčítání Ukrajinců ve městě a stavby pravoslavného kostela, aktivní v komunitních iniciativách. Ivan hovořil ukrajinštinou proloženou prvky místního dialektu. //Maria//, učitelka ukrajinštiny v místní škole v Lugoži, patřící ke mladší generaci, zapojená do výuky v rámci střední školy „Iulia Hasdeu“, kde je obor s ukrajinským zaměřením. Maria ovládala ukrajinštinu na naprosto perfektní úrovni. //Bohdan//, zpěvák v církevním choru pravoslavného chrámu ve městě Luhož, patřící ke mladší generaci, účastník bohoslužeb v ukrajinské komunitě. Bohdan ukrajinsky vůbec nemluvil. //Mychajlo//, farář ve ukrajinském pravoslavném chrámu v Sučavě, patřící ke starší generaci, narozený v Rona de Sus, původně učitel náboženství na ukrajinském lyceu, iniciátor výstavby/restaurování chrámu, zakladatel nedělní školy pro děti a mládež s výukou ukrajinského jazyka, aktivní v mezikomunitní spolupráci. Mychajlo ovládal ukrajinštinu na naprosto perfektní úrovni. //Vasyl//, farář ve pravoslavném chrámu v Crasna Vișeului, patřící ke starší generaci, průvodce po vesnici i kostele. Vasyl hovořil ukrajinštinou proloženou prvky místního dialektu. //Kateryna (pseudonym)//, místní obyvatelka v Crasna Vișeului patřící ke starší generaci. Kateryna hovořila ukrajinštinou proloženou prvky místního dialektu. //Natálie (pseudonym)//, místní obyvatelka v Crasna Vișeului patřící ke mladší generaci. Natálie ukrajinštině pouze rozuměla, ale aktivně v ní nehovořila. Během terénní práce jsme naráželi na několik překážek, které jsme průběžně a operativně řešili. V Maramureši se například ukázalo, že do obce Crasna Vișeului neexistuje pravidelné spojení veřejnou dopravou, a proto jsme se domluvili s místními obyvateli, kteří nás k respondentům dopravili autem. Citlivým tématům, například rodinným záležitostem, politickým nebo osobním problémům či tématu aktuální války na Ukrajině kvůli ruské agresi, jsme věnovali maximální ohled - každý respondent měl plné právo neodpovědět nebo rozhovor kdykoli ukončit. Jazykové nuance a asymetrický bilingvismus nám místy komplikovaly komunikaci: starší účastníci používali především ukrajinštinu v místních nářečích propletených rumunskými prvky (v některých regionech byl tento jazykový mix patrnější (Maramureš, Banát), jinde méně výrazný (Jižní Bukovina)), zatímco mladší generace mluvila převážně rumunsky - a jen ona dokázala v případě potřeby plynule přepnout do angličtiny, aby se předešlo nedorozuměním. Pro překlady všech cizojazyčných pramenů a pro převod nahraných rozhovorů do jednotné textové podoby byly využité nástroje založené na umělé inteligenci (neurální strojový překlad). Díky nim bylo možné rychle získat kvalitní pracovní verze textů, které jsme následně ručně ověřili a stylisticky doladili před finálním zpracováním analýzy. ===== Praktická část ===== ==== Všeobecný přehled ==== Rumunsko, jehož hlavním městem je Bukurešť, představuje rozsáhlou zemi na jihovýchodě Evropy, jejíž kořeny sahají až do sjednocení Moldavska a Valašska. od 1. ledna 2007 je členem Evropské unie a úředním jazykem je rumunština. Na ploše 238 398 km² a s populací přes 19 milionů obyvatel (údaje Eurostatu za rok 2024) zaujímá důležité místo v regionu a od 31. března 2024 je také součástí schengenského prostoru, což zjednodušuje volný pohyb osob. Politický systém je poloprezidentskou republikou, v níž sdílejí výkonné pravomoci prezident a premiér, a země je rozčleněna do 41 správních oblastí plus města Bukurešť, kde každá oblast spravuje rada pro místní záležitosti a prefekt dohlíží na provádění centrálních rozhodnutí. Ekonomicky Rumunsko dosahuje HDP na obyvatele přibližně 30 000 eur, tedy pod průměrem EU (37 600 eur). Země zavázala přijmout euro, jakmile splní nezbytné podmínky, a usiluje o dlouhodobý rozvoj s důrazem na stabilitu a zlepšování životní úrovně.((Rumunsko - profil členské země EU [online]. Evropská unie, Generální ředitelství pro komunikaci, [cit. 15. 6. 2025]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/eu-countries/romania_cs.))Rumunsko je rozděleno do různých etnokulturních regionů. Terénní výzkum se proto soustředil na čtyři regiony s početnou ukrajinskou menšinou. {{ :ls2025:regionyrumunska.jpeg?nolink&400 |}} Obrázek 2: Čtyři navštívené oblasti Rumunska v rámci terénního výzkumu Prvním navštíveným regionem byl **Banát (konkrétně město Lugož)**, který se nachází ve východní části Rumunska, jehož hranice z velké části formují řeky Tisa a Mureș. Od 19. století byla etnogeneze tohoto území výrazně ovlivněna politikou různých evropských mocností, například snahami Rakouska-Uherska osídlit úrodnou půdu rolníky z jiných oblastí. Podle všeho právě při hledání nové, úrodné, ale málo osídlené půdy přišli do Banátu i Ukrajinci z Bukoviny. Tuto teorii potvrdil Ivan, jak vyprávěl, jeho rodina žije v Lugoži již po několik generací (Ivan se narodil v obci Kopečele, kde podle údajů ze sčítání lidu v roce 2011 tvoří Ukrajinci 65,2 % z celkového počtu obyvatel. V roce 1970, se spolu s rodinou přestěhoval do Lugože) a podle rodinných záznamů přišli jeho předkové na toto území z Bukoviny, která je dnes součástí Ukrajiny. Lugož je malé město ležící v blízkosti východní části Banátu (okres Timiș), rozdělené řekou Timiš na dvě části, má svůj klidný a tradiční charakter, typický pro menší rumunská města. Geografie města odráží kulturní rozmanitost celého regionu - levý břeh se často označuje jako „německý“ kvůli německým kolonistům, kteří sem přišli před staletími. Mezi jednotlivými čtvrtěmi a částmi města jsou viditelné estetické a architektonické rozdíly. Podle dat z roku 2002 představují Ukrajinci v tomto okrese malou, avšak významnou menšinu. V rámci „Population structure by ethnicity“ je zaznamenáno, že se k ukrajinské etnické skupině hlásí 7 321 osob, což je přibližně 1,07 % z celkové populace okresu, která čítala 677 926 obyvatel (podle výpočtů místní komunity se ve městě nachází přibližně 110 ukrajinských rodin). Je také zajímavé porovnat údaje etnického původu s údaji o mateřském jazyce. V části „Population structure by mother tongue“ se ukazuje, že mateřským jazykem ukrajinštiny hovoří 6 378 osob, tedy zhruba 0,94 % populace.((Structura etno-demografică a României. [online]. Centrul de Resurse pentru Diversitate Etnoculturală, 2002 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0.)) Rozdíl mezi počtem těch, kteří se hlásí k ukrajinské etnické skupině (7 321), a těmi, kteří uvádějí ukrajinštinu jako mateřský jazyk (6 378), naznačuje, že část etnických Ukrajinců mohla přejít k jinému jazyku v rodinném nebo veřejném prostředí. Tento jev může odrážet proces asimilace či vícegenerační jazykovou změnu, která je běžná u menších menšin v multikulturních společnostech. V této části práce by bylo vhodné vyzdvihnout a popsat roli našeho respondenta Ivana při sčítání ukrajinské menšiny, tedy ještě před samotným vznikem těchto statistických údajů (roku 2002). Abychom zasadili jeho činnost do kontextu, připomeňme si, že 16. prosince 1989 vypukla v Temešváru antikomunistická revoluce. Do té doby bylo Rumunsko pod diktaturou Nicolae Ceaușesca, jehož režim systematicky potlačoval veškeré projevy národního nesouhlasu. Ukrajinské obyvatelstvo, stejně jako jiné menšiny, čelilo represím, jakákoli veřejná aktivita podléhala kontrole tajných služeb a strach přetrvával i po pádu režimu. Krátce po revoluci, ještě v roce 1989, se však Ivan společně s přáteli rozhodl založit ukrajinskou komunitu v Lugoži. Jedním z prvních kroků bylo neoficiální sčítání ukrajinského obyvatelstva ve městě a okolí. Podle jeho slov probíhalo obtížně, protože lidé stále váhali otevřeně přiznat svou identitu. Přesto se podařilo získat základní údaje a posílit povědomí o existenci ukrajinské menšiny v regionu. Na základě tohoto mapování dnes Ivan odhaduje, že v Lugoži žije přibližně 700 Ukrajinců. Podle výpočtů místní komunity se ve městě nachází asi 110 ukrajinských rodin. {{ :ls2025:ukrajincibanat.jpeg?nolink&600 |}} Obrázek 3: Etnodemografie okresu Timiš, 2002 Druhým navštíveným regionem byla **Transylvánie (konkrétně město Kluž-Napoka,** neoficiální hlavní město Transylvánie). Rozprostírající se na ploše 179,5 km². Město se nachází na březích řeky Someșul Mic. Díky své výhodné geografické poloze Kluž slouží jako důležitý dopravní uzel a zároveň zůstává centrem obchodu, vzdělání a kulturního života. Podle dat z roku 2002 činila celková populace okresu 702 755 obyvatel. V „Population structure by ethnicity“ se k ukrajinské etnické skupině hlásí pouze 203 osob, což představuje pouhých 0,02 % z celkového počtu. V sekci „Population structure by mother tongue“ uvádí ukrajinštinu jako mateřský jazyk 159 osob, tedy rovněž přibližně 0,02 % populace.((Structura etno-demografică a României. [online]. Centrul de Resurse pentru Diversitate Etnoculturală, 2002 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0.)) Rozdíl mezi 203 osobami hlásícími se k etnickým Ukrajincům a 159 těmi, kteří uvádějí ukrajinštinu jako mateřský jazyk, opět naznačuje, že část etnických Ukrajinců mohla přijmout v každodenním životě převládající jazyk (rumunštinu nebo maďarštinu). Tento malý počet ukazuje, že ukrajinská komunita v okrese Cluj je velmi drobná, téměř marginální z hlediska statistiky. Částečně je toto malé zastoupení vysvětlitelné tím, že ukrajinská menšina je historicky soustředěna spíše v venkovských oblastech jiných regionů než ve městech s vyšší populací, a do urbanizovaných center se tradičně méně stěhuje. To je obecně velmi častý jev u etnických menšin, zejména autochtonních, kdy se udržují v tradičních venkovských lokalitách, zatímco velká města zůstávají demograficky odlišná. {{ :ls2025:ukrajinci_kluz.jpeg?nolink&600 |}} Obrázek 4: Etnodemografie okresu Cluj, 2002 Dalším navštíveným regionem byla **jižní Bukovina (konkrétně město Sučava)**, ležící na severovýchodě Rumunska, známé svou bohatou historií a kulturním dědictvím, včetně Trůnní pevnosti, která byla místem korunovace moldavských hospodarů. Ukrajinci se začali usazovat v Sučavě už v 16. století, když oblast patřila pod Moldavské knížectví. Mnozí migranti přišli z Haliče a Bukoviny a v 18. a 19. století, za rakouské nadvlády, migrace pokračovala, přičemž se v Sučavě etablovali v zemědělství, obchodu a kultuře. Sučava je mnohem větší město než Lugož a zdejší infrastruktura a architektura jsou zjevně typičtější pro stotisícové město: centrum tvoří prostorné ulice a náměstí, kde zajímavý kontrast vytvářejí historické architektonické památky a obrovské pravoslavné kostely poněkud svérázného stylu spolu se stavbami z poloviny až konce minulého století. Bohatá historie regionu se odráží v rozmanitosti církevních staveb, zahrnujících pravoslavné chrámy, rumunské kostely i arménské svatyně. Tyto stavby, budované od 14. do 21. století, kombinují různé styly - od monumentálních kamenných kostelů v srbském stylu až po dřevěné moldavské chrámy s bohatou výzdobou. Některé nesou prvky gotiky či románského slohu, čímž dokládají pestrou stavební tradici. Okres Suceava měl podle sčítání z roku 2002 celkovou populaci 688 435 obyvatel. V části „Population structure by ethnicity“ se k ukrajinské etnické skupině hlásí 8 514 osob (přibližně 1,23 % z celkového počtu obyvatel) a v sekci „Population structure by mother tongue“ uvádí ukrajinštinu jako mateřský jazyk 8 497 osob (rovněž okolo 1,23 % populace),((Structura etno-demografică a României. [online]. Centrul de Resurse pentru Diversitate Etnoculturală, 2002 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0.)) což naznačuje poměrně dobrou zachovanost jazyka. {{ :ls2025:ukrajinci_suceava.jpeg?nolink&600 |}} Obrázek 5: Etnodemografie okresu Suceava, 2002 Poslední navštívenou lokalitou byla vesnice **Crasna Vișeului regionu Maramureș**. Leží asi 404 km severně od Bukurešti, 52 km východně od Baia Mare a 127 km severně od Kluže-Napoky. Okres Maramureș, měl podle sčítání lidu z roku 2002 celkem 510 110 obyvatel. V části „Population structure by ethnicity“ se k ukrajinské etnické skupině hlásí 34 027 osob, což představuje zhruba 6,67 % obyvatel okresu. V sekci „Population structure by mother tongue“ uvádí ukrajinštinu jako mateřský jazyk 33 506 osob, tedy přibližně 6,56 % populace.((Structura etno-demografică a României. [online]. Centrul de Resurse pentru Diversitate Etnoculturală, 2002 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0.)) To ukazuje, že podíl mluvčích ukrajinštiny je velmi blízký podílu těch, kteří se hlásí k etnickým Ukrajincům, což svědčí o relativně dobré zachovalosti jazyka v této komunitě. Tento poměr ukrajinské menšiny je výrazně vyšší než v mnoha jiných rumunských okresech, zároveň se jedná o nejvyšší zastoupení ukrajinské menšiny mezi všemi navštívenými okresy. Podle vyprávění Kateryny přítomnost Ukrajinců v této části Maramureše sahá hluboko do minulosti, před 19. století. Osidlovali jak dosud neobydlená území, tak i oblasti s rumunskými farmami a vesnicemi. Zpočátku žila většina ukrajinských vesničanů ve skromných podmínkách a pracovala pro majetnější rumunské rolníky. Situace Ukrajinců se postupně měnila. Díky početným rodinám (v minulosti nebylo výjimkou mít 10 až 15 dětí) a vytrvalé pracovní morálce se jejich materiální postavení zlepšilo, což je patrné i na současné podobě vesnice. Respondenti často zdůrazňují, že významnou roli při udržení komunity v obtížných obdobích i jejím dnešním rozvoji sehrála soudržnost, blízké vztahy a ochota vzájemně si pomáhat. {{ :ls2025:ukrajinci_krasna.jpeg?nolink&600 |}} Obrázek 6: Etnodemografie okresu Maramureș, 2002 ====Historie ukrajinské emigrace do Rumunska==== Ukrajinci Severní Bukoviny byli historicky vnímáni jako domorodé obyvatelstvo kraje: toto území bylo po staletí osídlováno slovanskými (rusínskými) kmeny a patřilo do kulturního a politického prostoru spojeného s Kyjevskou Rusí a následnými ukrajinskými útvary. Převaha ukrajinského obyvatelstva v severních okresech Bukoviny formovala představu o regionu jako o původně ukrajinské oblasti, kde se zachovávaly jazyk, tradice a místní samosprávné praktiky odlišné od sousedních rumunských částí. Po připojení těchto území k Rumunsku v letech 1918-1919 byla vedena cílená politika rumunizace, která zasáhla právě místní Ukrajince jako autochtonní obyvatelstvo: byla zavedena administrativní omezení, reformoval se vzdělávací systém ve prospěch rumunského jazyka, omezovaly se kulturní a společenské instituce Ukrajinců, podporovalo se osidlování Rumuny a měnila se demografická struktura. Vše vedlo k oslabení tradičních ukrajinských společenství a postupnému vymazávání jejich identity v rámci nového politického prostoru. ((VIDNJANSKIJ, Stepan. Procesy nacional'nogo samoopredelenija na Bukovine v 1918 g., ee vključenie v sostav Rumynskogo korolevstva i rumynizacija avtohton­nogo ukrainskogo naselenija kraja. Rusin, 2012, č. 2 (28), s. 23-45. ISSN 1857-2685.)) Ačkoli popis autochtonního osídlení a rumunizační politiky v severní Bukovině ukazuje postupné asimilační tlaky na místní Ukrajince, zcela odlišným jevem byla poválečná emigrace. Politicko-vojenské otřesy na Ukrajině i v přilehlých oblastech vyvolaly rozsáhlé přesuny do Rumunska. Následující část proto sleduje tři hlavní vlny těchto migrací, které nevycházely z autochtonního statusu bukovinských Ukrajinců, ale z nové politické reality, a přesto výrazně formovaly poválečnou ukrajinskou komunitu v Rumunsku. **První vlna** emigrace Ukrajinců do Rumunska se soustřeďuje na období od druhé poloviny roku 1918 do konce roku 1919, kdy politicko-vojenské zvraty na jihu Ukrajiny a v Krymu vyústily v organizované i individuální přesuny osob. Před masivním odchodem v jarních měsících 1919 v Rumunsku žilo jen několik desítek Ukrajinců, což pro rumunské úřady nepředstavovalo významnou zátěž. Emigrace však brzy nabyla na intenzitě kvůli porážkám protibolševických sil a evakuacím z Oděsy a dalších oblastí. Do Rumunska přicházely různé skupiny Ukrajinců: vojáci bývalé armády (včetně zajatců, kteří se vraceli domů přes Balkán), příslušníci diplomatických misí a pomocných organizací (např. mise Ukrajinského červeného kříže na Balkáně či ČDМ UНР v Rumunsku), drobné skupiny civilistů prchajících před bolševiky a vojáci z Rumunského frontu, kteří se zdrželi v okupovaných územích. Rumunské úřady rozlišovaly ukrajinskou emigraci stran ruské a přistupovaly k ní poněkud odlišně, zejména vzhledem k postojům Ukrajinské lidové republiky vůči rumunské nadvládě nad částmi Bukoviny a Besarábie. Jarní odchod v roce 1919 vedl k výraznému nárůstu počtu přesunů: odhadem 15-20 tisíc osob opustilo Ukrajinu, Krym a jih Ruska na jaře 1919, z nich značná část prošla Rumunskem. Konkrétně přes přijímací stanici v Tulči prošlo 12 330 vojáků Oděské střelecké brigády spolu s několika tisíci civilisty. Rumunské úřady však kvůli obavám o přetížení a politickým tlakům zakázaly další příchod velkých skupin. Část vojáků byla přesměrována do Novorossijska či na balkánské státy, reemigrovala dále, nebo se vrátila do Ukrajiny. V Rumunsku zůstalo podle odhadů z tohoto období přibližně 1,6 tisíce emigrantů, ovšem většina z nich si připravovala další přesun či se časem vrátila na rodnou půdu. Charakteristickým rysem této vlny byla vysoká mobilita. Po krátkodobém pobytu v Rumunsku Ukrajinci většinou pokračovali do jiných částí střední či západní Evropy, vraceli se domu nebo se zapojovali do jednotek UPR či protibolševických armád. Konečný počet těch, kteří po skončení první vlny zůstali v Rumunsku natrvalo, se odhaduje na několik stovek osob, ačkoli během vrcholu vlny do země prošly desetitisíce. Tato malá stálá komunita položila základy další meziválečné ukrajinské politické emigrace v Rumunsku. ((VLASENKO, V. N. Formirovanie ukrainskoj političeskoj emigracii v Rumynii v mežvoennyj period (pervaja volna).Rusin, 2014, č. 1 (35), s. 105-120. ISSN 1857-2685.)) **Druhá vlna** nastala v zimě a na jaře roku 1920 a byla důsledkem porážek sil protibolševické koalice na jihu Ukrajiny a evakuace vojáků i civilistů z Oděsy a okolí. Při této vlně se do Rumunska dostalo přibližně 1,8-2 tisíce lidí, rumunské úřady příliv omezovaly a v některých případech dokonce bránily přechodu přes hranici ozbrojeným i civilním skupinám. Úsilí Ukrajinské lidové republiky (ULR) formou své mimořádné diplomatické mise v Bukurešti pomáhalo emigranty registrovat, vydávat pasy a zprostředkovávat jejich tranzit či repatriaci. Zároveň Rumunsko umožňovalo vydávání ukrajinských pasů a tzv. “průkazů svobodného pobytu”, což značilo určitou vstřícnost vůči těm, kdo setrvávali na rumunském území, i když většina nakonec pokračovala dál na Balkán či se vracela do jiných oblastí. Konzulární oddělení mise ULR systémově vydávalo a prodlužovalo pasy a transitní víza, čímž omezovalo riziko nelegálních přechodů, zároveň dbalo na to, aby mezi příjemci byli jen ti, jejichž loajalita vůči ULR nebyla zpochybněna . Podpora ukrajinských válečných zajatců a příslušníků vojenských jednotek skrze Rumunsko byla koordinována tak, že někteří byli přepravováni do Polska či zpět na Ukrajinu, další směřovali přes území Rumunska do ČSR, Bulharska či jinam. Celkově se druhá vlna meziválečné emigrace rozpínala na balkánské a středomořské oblasti s odhadovaným počtem 45-55 tisíc lidí (z toho v Rumunsku jen okolo dvou tisíc). Migrační proudy byly velmi mobilní a směřovaly se k reemigraci do střední a západní Evropy, k návratům na Ukrajinu či Krym, k repatriaci válečných zajatců, ale část uprchlíků zůstávala v Rumunsku a postupně vytvářela základy ukrajinských organizací a komunity. Činnost diplomacie ULR sehrála klíčovou roli jak při registraci, tak při zajištění dokumentů a organizaci převozu skupin, ačkoli rumunské úřady často stanovovaly přísné podmínky pro formování jakýchkoli ozbrojených oddílů na svém území. Celkově lze říci, že během druhé vlny do Rumunska dorazilo kolem 2 tisíc Ukrajinců, ale díky vysoké mobilitě se počet pobytů v Rumunsku mohl se v čase měnit a mnozí zde pobývali jen přechodně. ((VLASENKO, V. N. Vtoraja volna mežvoennoj ukrainskoj političeskoj emigracii v Rumynii (zima - vesna 1920 g.). Rusin, 2014, č. 2 (36), s. 270-284. ISSN 1857-2685.)) **Třetí vlna** ukrajinské emigrace do Rumunska se odehrála na podzim 1920 a začátkem roku 1921 v důsledku porážky Ukrajinské lidové republiky a tlaku Rudé armády. Skupiny vojáků Armády UNR, partizánů a civilistů překračovaly řeku Dněstr do rumunského území. Část vojáků se internovala v oblastech jako Bělczy, Brašov či Făgăraș, kde byly zakládány tábory pro ukrajinské internované, a další menší skupiny cestovaly nelegálně či přes jiné hraniční přechody. Rumunské úřady internované soustřeďovaly do několika míst, vojáci podléhali vojenské administrativě, civilisté byli předáváni pod civilní péči. Komunikace mezi internovanými a Ukrajinskou misí probíhala prostřednictvím zástupců ČDÚM (Črezvyčajná diplomatická mise UNR), která organizovala pomoc i evidenci internovaných a uprchlíků. V táborech a přidružených pracovištích bylo v různých fázích registrováno několik stovek až přes tisíc vojáků Ukrajinské armády. Část civilních uprchlíků byla evidována místními či mezinárodními organizacemi, řada dalších (bohatších nebo usazených) evidence unikala. Civilní emigranti přicházeli z jižního a východního území Ukrajiny, zejména obyvatelé Besarábie, kteří se po připojení k Rumunsku necítili jistí novým režimem, a ti, kdo se snažili uniknout bolševickému útlaku. Črezvyčajná diplomatická mise UNR v Rumunsku sehrála velkou roli v pomoci a organizaci: vedla evidenci, vydávala cestovní doklady, zprostředkovávala materiální podporu, zajišťovala pracovní uplatnění internovaných a uprchlíků, pomáhala s přesuny do jiných zemí (Polsko, Československo, případně zámoří). Rumunské úřady formálně umožňovaly existenci této mise i konzultace o postavení uprchlíků, de facto však poskytovaly relativně vstřícné prostředí pro diplomatické aktivity v zájmu uprchlíků. Mezinárodní i národní charitativní organizace (zejména židovské organizace v Besarábii) spolupracovaly při ubytování a podpoře větší části uprchlíků, přičemž Ukrajinská mise koordinovala tzv. organizovanou emigraci a prováděla sociální opatření. Evidence a přesné stanovení počtu emigrantů bylo komplikováno tím, že část civilistů zůstávala neregistrována, část se vracela na Ukrajinu, část migrovala dále do zahraničí nebo přijala rumunské občanství. Různé prameny (rumunské, ukrajinské, ruské) uvádějí široké rozpětí čísel, ale nejrozumnější závěr z analýzy dokumentů ČDÚM a dobových statistik je, že ukrajinská političtí emigrace v Rumunsku na počátku 20. let čítala nejméně 4 000 osob. Zároveň se ukazuje, že tato emigrace vznikla samostatně, nezávisle na ruské emigraci, s hlavní skupinou tvořenou bývalými vojáky UNR, povstaleckými oddíly a civilisty nesouhlasícími se sovětským režimem, kteří hledali útočiště v Rumunsku. ((VLASENKO, V. N. Tret'ja volna mežvoennoj ukrainskoj političeskoj emigracii v Rumynii. Rusin, 2014, č. 4 (38), s. 99-114. ISSN 1857-2685.)) Na základě rozboru tří po sobě jdoucích migračních vln je zřejmé, že ukrajinská emigrace do Rumunska v letech 1918-1921 nebyla jednorázovým proudem, ale složitým procesem formovaným politickými otřesy, vojenskými porážkami i diplomatickými jednáními. První vlna přinesla dočasný úkryt pro desetitisíce vojáků a civilistů , druhá právně organizovanou tranzitní podporu i přes přísné limity rumunských úřadů a třetí pak vznik internovaných táborů, v nichž se vzájemně proplétaly humanitární snahy Ukrajinské lidové republiky a rumunská administrativa. Ačkoliv většina uprchlíků pokračovala dále či se vrátila na Ukrajinu, malý počet těch, kdo zůstali, položil základy pozdější ukrajinské diaspory v Rumunsku. Tento trojí proud ukázal, jak hluboce byla ukrajinská identita spjata nejen s domácí zemí, ale i s proměnlivým politickým a mezinárodním kontextem střední Evropy. ====Legislativa==== Po přesídlení a usazení ukrajinské menšiny v Rumunsku v důsledku různých historických vln emigrace nastala potřeba právního zajištění jejích základních kulturních, jazykových a náboženských práv. Rumunsko , jako členský stát Rady Evropy a signatář Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, postupně implementovalo právní normy, které mají zajistit rovné podmínky pro život národnostních menšin, včetně Ukrajinců. Jedním ze základních práv menšin je právo na vzdělávání v mateřském jazyce. Toto právo je v Rumunsku zakotveno v Zákoně o národním vzdělávání č. 1/2011, který umožňuje zřizování školních tříd s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, a to od předškolního až po vysokoškolské vzdělávání. V praxi to znamená, že v regionech s vyšší koncentrací ukrajinského obyvatelstva (například v Maramureši nebo v Suceavě) působí školy a lycea, kde se vyučuje v ukrajinštině, případně bilingvně. ((PARLAMENTUL ROMÂNIEI. Legea educației naționale nr. 1 din 5 ianuarie 2011. Monitorul Oficial al României, Partea I, nr. 18 din 10 ianuarie 2011 [online]. [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocument/125150. )) Významnou součástí práv ukrajinské komunity je také náboženská svoboda, která je chráněna prostřednictvím Zákona č. 489/2006 o svobodě náboženství a právním režimu církví. Tento zákon uznává náboženský pluralismus jako základní hodnotu demokratické společnosti a zaručuje jednotlivcům i komunitám svobodu vyznání, právo zakládat a provozovat náboženské instituce a přístup ke státní podpoře. Díky této právní úpravě může ukrajinská komunita v Rumunsku svobodně vykonávat náboženské obřady, organizovat duchovní vzdělávání dětí i mládeže a zachovávat církevní tradice. ((PARLAMENTUL ROMÂNIEI. Legea nr. 489 din 28 decembrie 2006 privind libertatea religioasă şi regimul general al cultelor. Monitorul Oficial al României, Partea I, nr. 11 din 8 ianuarie 2007 [online]. [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocumentAfis/78355.)) Celkově lze říci, že současná rumunská legislativa vytváří příznivé podmínky pro život a rozvoj národnostních menšin. Ukrajinci tak mohou nejen udržovat svou identitu, ale i aktivně přispívat ke kulturní rozmanitosti rumunské společnosti. Současný právní rámec však navazuje na předchozí legislativu, která sehrála důležitou roli zejména v období po roce 1989. Klíčovým předpisem v této oblasti byl Zákon č. 84/1995 o vzdělávání, jenž jako jeden z prvních systematicky upravoval právo menšin na vzdělávání v mateřském jazyce. Tento zákon obsahoval samostatnou kapitolu věnovanou menšinám a umožňoval výuku v rodném jazyce na všech úrovních škol. ((RENDJUK, T. H. Ukrajinci Rumunii: nacional'no-kul'turne žyttja ta vzajemo­vidnosyny s vladoju. Kyjiv: Instytut istorii Ukrajiny NAN Ukrajiny, 2010, s. 89. ISBN 978-966-02-5826-6.)) Zákon č. 84/1995 byl zrušen k 5. lednu 2011 a nahrazen Zákonem č. 1/2011, který převzal většinu jeho ustanovení, přičemž přinesl modernizaci a větší důraz na harmonizaci s evropským právem. Ačkoliv již tento předpis není v platnosti, představuje důležitý historický základ pro dnešní právní rámec. Vývoj legislativy týkající se práv národnostních menšin v Rumunsku ukazuje na postupný přechod od základního právního ukotvení v 90. letech ke komplexní a moderní ochraně těchto práv v současnosti. Nahrazení starších předpisů novými zákony, potvrzuje snahu rumunského státu o zajištění rovných příležitostí pro menšiny, včetně ukrajinské komunity. Historické zákony sice pozbyly právní platnosti, ale jejich význam spočívá v tom, že vytvořily pevné základy pro dnešní systém a přispěly k dlouhodobému procesu uznávání kulturní a jazykové rozmanitosti společnosti. K efektivnímu naplňování těchto práv však významně přispívají také instituce samotných menšinových komunit. Jednou z klíčových organizací, která sehrává zásadní roli v ochraně a rozvoji práv ukrajinské menšiny, je Svaz Ukrajinců v Rumunsku (SÚR). Tento nevládní a neziskový subjekt s právní subjektivitou podle zákona č. 246/2005 funguje autonomně v souladu s rumunskou ústavou, zákony a mezinárodními dokumenty týkajícími se práv menšin. ((PARLAMENTUL ROMÂNIEI. Legea nr. 246 din 18 iulie 2005 pentru aprobarea Ordonanței Guvernului nr. 26/2000 cu privire la asociații și fundații. Monitorul Oficial al României, nr. 656 din 25 iulie 2005 [online]. [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocumentAfis/63457.))SÚR zastupuje ukrajinskou komunitu jak na vnitrostátní, tak i mezinárodní úrovni. Je členem Rady národnostních menšin Rumunska i několika mezinárodních ukrajinských organizací, včetně Světového kongresu Ukrajinců a Evropského kongresu Ukrajinců. Politicky je Svaz zastoupen v rumunském parlamentu, kde jeho předseda Mykola-Miroslav Petrecký obhajuje zájmy ukrajinské komunity. Díky této parlamentní přítomnosti se SÚR aktivně podílí na tvorbě politiky a legislativy týkající se menšiny.((Pro nas. Zahal’na informacija pro SUR. [online] Uniunea Ucrainenilor din România. 2020. [cit. 10. 5. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/про-нас/?lang=uk)) Vedle politického zastoupení se Svaz soustředí na kulturní, vzdělávací a společenské aktivity. Pravidelně organizuje akce prostřednictvím svých poboček po celé zemi. Zvláštní důraz je kladen na práci s mládeží a ženami, a to prostřednictvím dvou aktivních sekcí: Svazu Ukrajinské mládeže Rumunska (SUMR) a Svazu Ukrajinek Rumunska (SŽUR). Co se týče plánovaných aktivit na rok 2025, Svaz Ukrajinců v Rumunsku a jeho přidružené organizace (SUMR a SŽUR) připravují například setkání ukrajinské mládeže zaměřená na poznávání ukrajinské komunity, zapojení mladých do sociálně-politického života, roli mládeže v zachování ukrajinské kultury a tradic, uctění památky Tarase Ševčenka, dokumentární exkurzi o ukrajinských ženách v Rumunsku a Den ukrajinského jazyka.((Sojuz ukrajins’koji molodi Rumuniji (SUMR). Dijal’nist’. [online]. Uniunea Ucrainenilor din România. 2020. [cit. 10. 5. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/про-нас/спілка-української-молоді-румунії-cум/?lang=uk)) Kombinace moderního právního rámce a aktivní činnosti Svazu Ukrajinců v Rumunsku vytváří stabilní základnu pro ochranu a rozvoj ukrajinské menšiny v zemi. Díky legislativním opatřením i občanským iniciativám může ukrajinská komunita v Rumunsku svobodně rozvíjet svou jazykovou, kulturní i náboženskou identitu a aktivně se podílet na společenském životě země. ====Jakou roli hraje ukrajinský jazyk při udržování etnické identity?==== Jak už bylo řečeno, v roce 1992 bylo v Rumunsku evidováno celkem 65 764 osob deklarujících ukrajinskou národnost, což představovalo 0,29 % z celkového počtu obyvatel. Z hlediska rodného jazyka u této skupiny se ukazuje silná dominance ukrajinštiny: 60 482 osob, tedy přibližně 92 % z ukrajinské menšiny, uvedlo ukrajinský jazyk jako svůj rodný. To naznačuje, že většina těchto jedinců i nadále považuje ukrajinštinu za komunikační prostředek v rodinném či komunitním kontextu. Současně se však v menší míře objevují i jiné jazyky, které část ukrajinské menšiny uvedla jako rodné. Konkrétně 4 674 lidí (asi 7,1 %) označilo za rodný rumunský jazyk. Menší skupiny pak uvedly ruštinu (241 osob, tedy cca 0,37 %), maďarštinu (206 osob, cca 0,31 %), dále pak srbochorvatštinu (77 osob), slovenštinu (51), němčinu (10), polštinu (6), romštinu (6), turečtinu (3), tatarštinu (3), řečtinu (2), bulharštinu (1), češtinu (1) a jedna osoba uvedla „jiný jazyk“. Tento rozptyl ukazuje na určitou diverzitu jazykových kontaktů a možnou vícejazyčnost uvnitř ukrajinské menšiny, zejména v okrajových lokalitách, kde žijí v těsné blízkosti dalších etnik. Zajímavý je také fakt, že ukrajinštinu jako rodný jazyk uvedli i lidé jiných národností než ukrajinští. Nejvýraznější v této skupině byli Rumuni, kterých 2 928 deklarovalo ukrajinštinu jako rodnou. Dále byly zaznamenány tyto počty: 56 Maďarů, 26 Němců, 25 Srbů, 18 Rusínů/Lipovanů, 18 Poláků, 8 Romů, 6 Tatarů, 5 Židů, 3 Chorvaté, 2 Slováci, 2 Turci, 1 Bulhar, 1 Čech a 4 osoby jiné či neuvedené národnosti. Toto relativně vysoké číslo rumunských občanů označujících ukrajinštinu za rodný jazyk může naznačovat buď historické rodinné vazby (například smíšená manželství či menší ukrajinské komunity, které se oficiálně nehlásí k ukrajinské národnosti), nebo jistou úroveň bilingvismu v určitých lokalitách. Přestože záznamy nespecifikují detailně, jak se tyto poměry změnily v dalších letech, je známo, že podle oficiálních výsledků sčítání lidu z března 2002 klesl počet osob deklarujících ukrajinskou národnost na 61,4 tisíce (tedy o 4,4 tisíce méně než v roce 1992). To může indikovat další pokles zachování ukrajinštiny jako primárního jazyka v rámci menšiny, nebo rozdělování na podskupiny (ukrajinci vs. rusíni apod.).((RENDJUK, T. H. Ukrajinci Rumunii: nacional'no-kul'turne žyttja ta vzajemo­vidnosyny s vladoju. Kyjiv: Instytut istorii Ukrajiny NAN Ukrajiny, 2010, s. 5-10. ISBN 978-966-02-5826-6.)) Terénní výzkum ukázal, že ukrajinská menšina v Rumunsku se v jednotlivých regionech vyznačuje odlišnými jazykovými zvyklostmi, dialekty a postoji k ukrajinštině i rumunštině. Jazykové otázky úzce souvisí s kulturní identitou, školní výukou, náboženskými rituály a mezigeneračními rozdíly. Respondent Ivan uvádí, že téměř všichni Ukrajinci v **Lugoži** hovoří rumunsky jako hlavním jazykem, současně rozumějí ukrajinštině, avšak mluví ji méně často nebo někdy vůbec (včetně bukovinských dialektů, které mají zvláštní zabarvení díky staleté proměně pod vlivem téže rumunštiny, které se liší od standardní řeči na Ukrajině, ale jsou součástí místní identity). Mladší generace podle Ivana “ukrajinštině výborně rozumí, ale mluví méně často nebo ji vůbec nepoužívají” . Tento asymetrický bilingvismus je přirozeným důsledkem dlouhodobé integrace, ale přítomnost rumunštiny jako dominantního jazyka vede k pasivnímu zachování ukrajinštiny spíše než k aktivnímu užívání. Ivan také zdůrazňuje, že v minulosti byla ukrajinština používána aktivněji v každodenní komunikaci. Ve střední škole „Iulia Hasdeu“ v Lugoži, ve které aktuálně pracuje učitelkou ukrajinského jazyka naše respondentka Marie, kde funguje filologický obor se zaměřením na ukrajinský jazyk. Analýza dokumentu za rok 2023 ukazuje, že pro čtyři nejvyšší ročníky bylo k dispozici pouze deset volných míst, což může naznačovat vysoký zájem o tento obor. Studenti se aktivně zapojují do kulturního života a pravidelně se účastní Národní olympiády v ukrajinském jazyce a literatuře - prestižní soutěže zaměřené na podporu a rozvoj ukrajinské kultury. ((Premii la faza națională a olimpiadei de limba ucraineană [online] Liceul Teoretic „Iulia Hasdeu” din Lugoj. 2024. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://cniuliahasdeu.ro/premii-la-faza-nationala-a-olimpiadei-de-limba-ucraineana/.)) Kromě toho škola hostí okresní kolo soutěže v recitaci ukrajinské poezie. Dne 18. dubna 2024 se konal již 25. ročník této soutěže, kterého se zúčastnilo více než 100 studentů z okresu Timiș. Mladí recitátoři předvedli svůj talent a vztah k ukrajinské poezii a byli za to oceněni a uznáni. ((Concursului de recitare de poezie în limba ucraineană [online] Liceul Teoretic „Iulia Hasdeu” din Lugoj. 2024. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://cniuliahasdeu.ro/concursului-de-recitare-de-poezie-in-limba-ucraineana/.)) V městské knihovně jsme rovněž zaznamenali přítomnost ukrajinských děl významných autorů, například sbírku «Вибране» (Vybrane) od Vasyla Stusa či «Соняшник» (Sonjašnyk) Ivana Drače. K dispozici je také publikace věnovaná historii vztyčení sochy Tarase Ševčenka, na jejímž projektu se podílel náš respondent Ivan. (Busta Ševčenka je jedním z nejvýraznějších symbolů ukrajinské přítomnosti ve městě. Na podstavci je vytesán úryvek z básně «Заповіт» («Závěť») v rumunském překladu. V originále ukrajinsky zní tato pasáž takto: «Як умру, то поховайте; Мене на могилі; Серед степу широкого; На Вкраїні милій.») Jejich zařazení do knihovního fondu dokládá zájem o ukrajinskou kulturu a podporu k zachování jazyka. Ivan a další členové komunity v Lugoži vidí současný stav jako relativně stabilní: i když mladí mluví méně ukrajinsky, zachovávají si porozumění a existují instituce (škola, kostel, kulturní akce) podporující pasivní i aktivní užívání jazyka. Na navštívené Univerzitě Babeș-Bolyai (UBB) v **Kluži-Napoce** působí na Filologické fakultě Katedra slovanských jazyků a literatur, v jejímž rámci funguje od roku 1999 Sekce ukrajinského jazyka a literatury, a vedle ní samostatná Katedra srovnávací literatury. Sekce ukrajinského jazyka a literatury hraje klíčovou roli ve studiu ukrajinského jazyka, literatury a kultury v rumunském akademickém prostředí. Poskytuje nejen vzdělávací programy v oboru ukrajinistiky, ale aktivně se podílí na vědeckém výzkumu a kulturních iniciativách, které přispívají k udržení a rozvoji ukrajinského jazyka v regionu. Univerzita Babeș-Bolyai je jednou z předních vysokých škol v Rumunsku a jednou z největších univerzit v zemi. Na univerzitě studuje více než 41 000 studentů a její Filologická fakulta pokrývá širokou škálu jazykových a literárních disciplín, včetně ukrajinské filologie. Studijní programy katedry zahrnují kurzy historie ukrajinského jazyka, morfologie, syntaxe, fonetiky, lexikologie, literární vědy a mezikulturní komunikace. Katedra rovněž organizuje vědecké konference, semináře a kulturní akce, kde se diskutují aktuální otázky ukrajinistiky. ((Istoric Departament [online] Departamentul de limbi și literaturi slave, Facultatea de Litere, Universitatea Babeș-Bolyai. 2018. 3 s. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://lett.ubbcluj.ro/wp-content/uploads/2018/05/Istoric-Departament-RO-slave.pdf.))Výzkumná činnost katedry se zaměřuje na studium ukrajinské literatury v komparativním kontextu, vzájemné ovlivňování ukrajinského a rumunského literárního procesu a analýzu jazykových kontaktů v multietnickém prostředí Rumunska. V této souvislosti katedra úzce spolupracuje s akademickými a kulturními institucemi na Ukrajině a v dalších zemích, což přispívá k posílení vědeckých vazeb a popularizaci ukrajinského jazyka. Akademická podpora a existence ukrajinské filologie v Kluži představuje pro komunitu příležitost k získání vysoce kvalifikovaných mluvčích, kteří mohou dále rozvíjet jazykové projekty (překlady, literární činnost, pedagogiku). ((Department of Slavic Languages and Literatures [online] Universitatea Babeș-Bolyai, Facultatea de Litere. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://lett.ubbcluj.ro/department-of-slavic-languages-and-literatures/?lang=en)) V ukrajinském kostele svatých apoštolů Petra a Pavla ve městě **Sučava** se konají bohoslužby v ukrajinštině a rumunštině. První oficiální liturgie v ukrajinském jazyce zde proběhla už v roce 2002. Součástí bohoslužeb je často i církevní slovanština, kterou respondent Mychajlo popisuje jako prvek sjednocující různé generace a regionální mluvčí. Farář Mychajlo zmiňuje provoz nedělní školy, kde se vyučuje ukrajinský jazyk vedle náboženského vzdělávání. Mychajlo ale uvádí, že činnost školy je omezena finančně a organizačně, přesto má význam pro udržení jazyka mezi dětmi a mládeží. Projekt nedělní školy je podle respondenta jedinou příležitostí pro některé děti praktikovat ukrajinštinu ve formálním vzdělávacím prostředí mimo státní školu, ačkoliv celkový rozsah je omezený. Ukrajinština místní komunity je ovlivněna nejen rumunštinou ale i dalšími jazyky. Mychajlo uvádí: “jazyk byl ovlivněn rumunskými, polskými a německými slovy”, což ukazuje na intenzivní jazykové kontakty v regionu. Dřívější romanizace vedla k potlačení aktivního užití ukrajinštiny, ale založení pravoslavné farnosti přispělo k její renovaci a znovuzavedení do každodenní praxe. Mladší generace byla “zcela romanizována” a ukrajinština se předávala převážně rodinně či nábožensky. Současně lze pozorovat, že i když rodiny rozumějí ukrajinštině, aktivní produkce (mluvení, psaní) je omezená a často se koncentruje kolem kostela a kulturních akcí. Farnost a církevní aktivity (bohoslužby, kulturní projekty) podporují zachování jazyka, ale současný stav závisí na ochotě rodin a zájmu mladých. Farář Mychajlo poznamenává: “Cílem je zachovat, a aby bylo možné zachovat, je třeba vynaložit úsilí”, což reflektuje nutnost aktivní práce s jazykem v každodenní praxi. Respondent zdůrazňuje: “Někteří Rumuni začali navštěvovat bohoslužby či kulturní akce organizované ukrajinskou farností”, čímž se pasivně podílejí na udržení jazyka. Tato interakce ukazuje, že rumunsky mluvící účastníci občas absorbují elementy ukrajinštiny (např. v písních či liturgických textech), což nepřímo ale posiluje jazykovou přítomnost ukrajinštiny v regionu. Ve vesnicí **Krasna Vișeului** většina obyvatel hovoří rumunsky a rozumí ukrajinštině. Aktivní užití ukrajinštiny je častější u starší generace, zatímco mladí se často spoléhají na pasivní porozumění. Asymetrický bilingvismus je patrný zejména u mladší generace. Starší respondenti (Vasyl a Kateryna) mluví převážně ukrajinsky, i když rozumějí rumunsky, což ilustruje přirozený generační posun jazykové produkce. Dialekt v obci se podobá bukovinským mluvným vzorcům ukrajinštiny s příměsí rumunských slov a některých charakteristických rysů, které jinde nelze snadno nalézt. Vesničané používají frazeologii a přísloví, jež odrážejí tuto jazykovou směs: např. rumunská slova vsazená do ukrajinského kontextu či specifické tvary jmen (Dmytro - Mitro, Nastia - Necia). Na slavnosti folklorního souboru “Krasňanka”, jíž jsme byli svědky, vystupovaly skupiny zpívající v čisté ukrajinštině. Ač mladší generace, jako naše respondentka Natálie, mívá omezenou aktivní úroveň mluvení, (s níž rozhovor proběhl v angličtině), ukrajinštině dokonale rozuměla. Program obsahoval tradiční ukrajinské písně a tance, čímž se jazyk živě uplatňoval během vystoupení i v komunikaci mezi účinkujícími a publikem jak ukrajinským, tak rumunským. Hosté významného postavení přednesli své projevy výhradně ukrajinsky, což zdůraznilo formální i symbolický význam jazyka při takových událostech. Co se týče udržení jazyka v kontextu tradic, jak uvádí Vasyl, vánoční koledy se zpívají jak v rumunštině, tak v ukrajinštině a podporuje aktivní používání jazyka v rámci komunitních rituálů. Kateryna vzpomína, že v minulosti (před 19. stoletím i později) byla ukrajinština běžně užívána v každodenním životě vesničanů a tradice spojené s jazykem byly bohatší, např. dlouhé poutě k bohoslužbám spojené s písněmi přes desítky kilometrů , říká: “v dětství a mládí převládal ukrajinský jazyk a řada tradic, které byly jiné”. Tento historický kontext poukazuje na postupný posun k praxi, kde ukrajinština ustupuje do rodinných rituálů a slavností, přičemž veřejný prostor dominovala rumunština. Jedním z důležitých nástrojů, který by neměl zůstat bez zmínky, jak si ukrajinská menšina v Rumunsku udržuje svou jazykovou identitu, je vlastní tištěná produkce SUR. Svaz Ukrajinců v Rumunsku vydává několik periodik v ukrajinštině i rumunštině, přičemž oslovuje různé věkové a tematické skupiny - od dětí až po dospělé, od kulturních až po politicko-společenské oblasti. Hlavním tiskovým orgánem je měsíčník “Nash holos”, který vychází od roku 1990. Tento časopis přináší aktuální zprávy ze života ukrajinské komunity v Rumunsku, rozhovory, články o literatuře, jazyce, tradicích a také o událostech v zahraničí. Vydává se dvojjazyčně (v ukrajinštině a rumunštině). Například v dubnovém vydání roku 2024 byly publikovány rozhovor s ukrajinským pedagogem ze Sighetu a také přehled nové ukrajinské literatury vydané v Rumunsku. Dalším významným periodikem je měsíčník «Ukrajinské ozvěny» (rumunsky Ecouri ucrainene), zaměřený na odbornou a kulturní tematiku. Vychází každý měsíc a obsahuje eseje, literární texty, analýzy, přehledy akcí a často se věnuje jazykovým otázkám, dialektům a identitě Ukrajinců v kontextu Evropské unie. V čísle 66 z listopadu 2024 byl například uveřejněn speciální blok věnovaný Dni ukrajinského jazyka. Speciální pozornost UUR věnuje i dětskému publiku. Časopis «Clopoțel» (Zvoneček), který vychází šestkrát ročně, je určen dětem mladšího školního věku. Nabízí pohádky, básničky, komiksy, hádanky a školní reportáže. Pro ještě mladší děti (předškolní a 1. stupeň ZŠ) je určen časopis «Albinuța» (Včelička), který čtyřikrát ročně přináší písničky, omalovánky, lidové motivy a vzdělávací materiály hravou formou. Konečně, měsíčník «Curierul ucrainean» (Ukrajinský kurýr) funguje jako kronika aktivit jednotlivých poboček Svazu. Obsahuje kalendáře akcí, oznámení, kulturní programy a shrnutí činnosti ukrajinských organizací po celém Rumunsku. Vydává se dvojjazyčně a má především informační charakter.((Publikacii [online] Uniunea Ucrainenilor din România. [cit. 20. 6. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/публікації/?lang=uk.)) Tato bohatá a systematická publikační činnost ukazuje, že ukrajinská menšina v Rumunsku nejen zachovává svou jazykovou identitu, ale také ji aktivně rozvíjí v rámci institucí, které sama vytváří a udržuje. Svaz Ukrajinců Rumunska taky podporuje a koordinuje výuku ukrajinského jazyka na různých úrovních vzdělávání v celé zemi. Kromě fakultních programů na několika univerzitách (např. na už zmíněné v práci Filologické fakultě Univerzity Babeș-Bolyai v Kluži), existuje rozsáhlá síť škol, kde se vyučuje ukrajinsky nebo je ukrajština součástí vyučovacího plánu. Na základě analýzy počtu žáků lze konstatovat, že k školnímu roku 2019-2020 se ve státních školách Rumunska 1 519 žáků učilo rodným ukrajinským jazykem a 5 587 žáků studovalo ukrajinský jazyk a literaturu jako samostatný předmět. Rozdělení těchto žáků podle okresů ukazuje, jak teritoriálně soustředěné komunity ovlivňují rozsah vzdělávacích projektů a jazykové možnosti. V okrese Maramureš bylo nejvíce žáků - 3 145, tedy přibližně třetina všech zapojených do vzdělávacího procesu v ukrajinském jazyce nebo se studiem ukrajinštiny jako předmětu. V Suceavě - 1 937 dětí, jedná se o významnou koncentraci, což je vysvětlitelné tradičně vysokou přítomností ukrajinské komunity v tomto regionu. V Temešváru - 536 žáků, v Caraș-Severinu - 167, v Aradu - 74, v Botoșani - 115, v Satu Mare - 120 a v Tulči - 62 žáků. S ohledem na formy výuky (ve dvou základních variantách), v regionech, kde je Ukrajinců více, působí třídy s vyučováním rodným jazykem, což umožňuje nejen studium ukrajinštiny, ale i podávání dalších disciplín (dle zákona například “Hudba” nebo “Náboženství”) jazykem menšiny. Tam, kde je komunita menší, je organizován ukrajinský jazyk jako předmět. Díky tomu mají děti nejen dvě hodiny vyučování ukrajinštiny týdně, a výrazně více času v regionech s vyšším počtem příslušníků.((Оsvita [online] Uniunea Ucrainenilor din România. [cit. 20. 6. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/invatamant/?lang=uk.)) Následující přehled popisuje, v jakých regionech působí školy s výukou ukrajinského jazyka. V regionu Arad fungují čtyři instituce, zaměřené na základní či střední vzdělávání, které nabízejí ukrajinskou výuku. V oblasti Botoșani se nachází přibližně pět zařízení, mezi nimiž je jedna mateřská škola i několik základních a středních škol v okolí Mihăileni. V kraji Caraș-Severin působí asi šest škol poskytujících výuku ukrajinštiny, zatímco v Maramureš existuje rozsáhlá síť přibližně třinácti institucí - od odborných škol a středních škol až po mateřskou školu. V Satu Mare lze najít alespoň jednu významnější střední školu se strukturou ukrajinského vyučování. V Sučave tvoří velkou skupinu zhruba sedmnáct zařízení, mezi která patří střední školy, technické lyceum, Národní gymnázium a další menší školy v různých obcích. Region Timiș zahrnuje přibližně jedenáct škol s ukrajinskou výukou a v Tulcea se nacházejí přibližně tři takové instituce. Ve všech zmíněných krajích se ukrajinský jazyk vyučuje v desítkách škol nejrůznějšího typu, což odráží snahu zachovat jazykovou a kulturní identitu ukrajinské menšiny v Rumunsku. Z uvedených příkladů je patrné, že síť zahrnuje jak městské, tak venkovské oblasti a pokrývá všechny úrovně vzdělávání - od mateřských a základních škol až po střední a odborná lycea.((Školy z ukrajins’koju movoju vykladannja/v jakych vyvčajet’sja ukrajins’ka mova. [online] Uniunea Ucrainenilor din România. [cit. 20. 6. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/invatamant/централізатор-українські-школи/?lang=uk.)) Ukrajinský jazyk zůstává klíčovým prvkem identity ukrajinské menšiny v Rumunsku: i přes postupnou rumunizaci hraje roli pojítka mezi generacemi, udržuje kulturní tradice (školní olympiády, folklorní slavnosti, bohoslužby) a posiluje soudržnost komunity prostřednictvím mateřského jazyka v rodině i ve vlastních institucích (školy, kostely, periodika). Díky zachování pasivní i aktivní znalosti ukrajinštiny se menšina dokáže vymezit vůči většinové společnosti, přenášet hodnoty a literární dědictví a zaručit si dlouhodobou kulturní kontinuitu. ====Jaké postavení má náboženství v životě ukrajinské komunity?==== Ukrajinské obyvatelstvo v Rumunsku odedávna převážně patřilo k Pravoslavné církvi, avšak řeckokatolíci historicky převažovali v Maramorošské župě a v Banátu. Po zrušení Ukrajinské řeckokatolické církve v Rumunsku v roce 1948 přešla většina jejích věřících k pravoslaví. Ve stejném roce byl zřízen Generální ukrajinský vikariát, který fungoval do roku 1960, poté byl přeměněn na Pravoslavný ukrajinský vikariát podřízený Rumunskému patriarchátu. V období komunistického režimu, od roku 1963, uzavření ukrajinských škol učinilo církev jediným místem, kde bylo možné komunikovat rodným jazykem. ((GRIN’, Krina. Ukrajinci Rumunii. Žittja za kordonom. [online]. Petrimazepa.com. 2018 [cit. 25. 6. 2025]. Dostupné z: https://petrimazepa.com/ru/ukrainci_rumunii_zhittya_za_kordonom?fbclid=IwAR1aubyH8Gcz5Qg03Kb5R9lCHcZiUBEqXnZLHfM23TJmc90PGrWZAWNDYF))V roce 1990 byl Pravoslavný ukrajinský vikariát oficiálně obnoven, rezidence byla umístěna ve městě Sighetu Marmației. Bohoslužby, s výjimkou Siretu, probíhají převážně v rumunštině, což je často vnímáno jako prvek romanizace. V roce 1996 byl rovněž obnoven Generální vikariát Ukrajinské řeckokatolické církve se sídlem v Suceavě: zahrnuje Bukovinský děkanát (5 farností), Maramorošský děkanát (5 farností), Sătumarský děkanát (7 farností), a Banátský okres (2 farnosti) a čítá přibližně 6000 věřících. Dnes na území Rumunska působí 32 ukrajinských kostelů a tři kláštery, které užívají juliánský kalendář. Díky tomu Ukrajinci v Rumunsku slaví Svatý večer 6. ledna, na rozdíl od rumunských pravoslavných, kteří jej slaví 24. prosince. Všechny tradiční ukrajinské obyčeje a rituály jsou dobře známé a uchovávány Ukrajinskou církví v diaspoře. ((Ukrajinska diaspora v Rumunii [online]. Gazeta Čas. Černivci. 2016 [cit. 18. 6. 2025]. Dostupné z: https://chas.cv.ua/politics/36478-ukrayinska-daspora-v-rumunyi.html)) Ve městě **Lugož** Ivan spolu s několika dalšími aktivisty zahájil úsilí o vytvoření centra pro setkávání místních Ukrajinců. Prvním významným krokem bylo získání povolení od starosty obce ke stavbě ukrajinského pravoslavného kostela. Jak sám Ivan říká: “Kostel je místem, kde se lidé mohou scházet a udržovat svou identitu”. Stavba kostela, která trvala dva roky, byla výhradně dílem místních Ukrajinců, z nichž mnozí byli odborníky v oblasti stavebnictví a řemesel. Projekt byl financován čistě komunitou, bez jakékoli podpory úřadů, přesto se nesetkal s odporem ze strany rumunského obyvatelstva. Jak Ivan shrnul jejich postoj: „…když na to máte, udělejte to”. Díky tomuto úsilí se ukrajinská komunita v Lugoži nejen sjednotila, ale také získala zázemí pro zachování svého kulturního a náboženského dědictví. Pravoslavný kostel sv. Vladimíra v Lugoži je malý kamenný chrám umístěný v upraveném parku. Stavba využívá přírodní kámen tak, aby působila v souladu s okolní krajinou. Společné bohoslužby, kterých se účastní věřící a duchovní z různých ukrajinských vesnic a obcí, často i přes značné vzdálenosti, podporují jednotu a posilují vztahy mezi jednotlivými částmi komunity. Lze zdůraznit, že klíčovým úkolem zůstává motivace mladé generace k aktivnímu používání ukrajinštiny a zapojení do náboženského a kulturního života. Nedostatek financí omezuje některé vzdělávací a kulturní iniciativy, avšak silná soudržnost a ochota vzájemné pomoci komunity vytvářejí předpoklady pro další rozvoj aktivit. Kostel tak nadále funguje jako “most” podporující mezikulturní dialog a posilující komunitní vazby. **V Sučavě** vznikla ukrajinská pravoslavná farnost jako reakce na dřívější zrušení řeckokatolických struktur, založení je vnímáno jako reakce na historickou ztrátu institucionální opory identity. Formální otevření parafie sv. apoštolů Petra a Pavla se uskutečnilo v roce 2008. Kostel je architektonicky pojat jako symbióza rumunského a moldavského stylu, s interiérem bohatě zdobeným dřevěným ikonostasem a ikonami, což odráží historickou paměť a estetiku ukrajinské tradice adaptované v rumunském kontextu. Pod vedením faráře Mychajla byla zavedena řada iniciativ, mezi nimi nedělní škola zaměřená na náboženské texty a výuku ukrajinštiny, kulturní akce i navazování mezietnických vazeb s maďarskou menšinou a rumunskými úřady. Farnost se formovala postupně při omezeném rozpočtu, financovaném především z darů ukrajinské komunity a občasné pomoci rumunských institucí. Pravidelně se bohoslužeb účastní asi 50 ukrajinských rodin, což svědčí o malé, ale stabilní skupině věřících. Plánované rozšíření chrámu a služeb odráží snahu zvýšit viditelnost činnosti a oslovit širší veřejnost včetně dalších etnických skupin. Liturgie se probíhá podle pravoslavného obřadu v ukrajinském jazyce, ale obsahují i rumunské či církevněslovanské prvky podle místní tradice. Přítomnost rumunských věřících a zpěv hymnů v ukrajinštině podporují vzájemné porozumění a udržení jazyka. Nedělní škola pro děti a mládež, přestože omezená financemi a růzností věkového složení, integruje náboženskou a jazykovou výuku a přispívá k udržení ukrajinštiny u mladé generace. Letní tábory ve spolupráci s jinými menšinami (např. maďarskou) rozvíjejí mezikulturní porozumění a podporu identity. Farář rovněž vzbudil zájem rumunských obyvatel, kteří se pasivně či aktivně účastní bohoslužeb, takže kostel slouží jako platforma pro sdílení hodnot a vzájemné obohacení. **Krasna Vișeului**, v kontextu zachování Ukrajinské identity prostřednictvím náboženství, je charakteristická pravoslavným kostelem vysázeným mezi horskými svahy. Kostel postavený roku 1886 a rekonstruovaný v letech 1994-1996 je vyzdoben bohatými freskami od lvovského umělce - Kosti Markovyče, které kněz Vasilij považuje za klíčový prvek duchovní identity vesnice. Příjezd ve správný čas umožnil se zúčastnit nedělní bohoslužby (která se koná každou neděli a trvá přibližně 3,5 hodiny) a pozorovat obyvatele v kontextu náboženského života. Nedělní bohoslužba kombinuje rumunštinu, církevní slovanštinu a ukrajinské dialektní prvky, účastní se jí více než sto věřících, zejména ženy v tradičních krojích a muži ve slavnostních vyšívaných košilích. Otec Vasylij zde zastává nejen roli duchovního vůdce, ale i koordinátora kulturních aktivit: od výuky náboženských textů po organizaci folklorních festivalů a projektů na obnovu církevních zařízení. Farnost úzce spolupracuje s dalšími ukrajinskými vesnicemi v Maramureši - společné slavnosti, bohoslužby a pomocné projekty (např. zakládání škol či kulturních center). Také se buduje spolupráce s rumunskými úřady a dalšími etnickými skupinami, což ilustruje inkluzivní přístup. Náboženství hraje pro ukrajinskou komunitu v Rumunsku klíčovou roli. Po straně historických zvratů jako jsou zákaz řeckokatolické církve, nucený přechod k pravoslaví i postupné obnovy obou církevních struktur po roce 1990 - se kostely a vikariáty staly jediným prostorem, kde se ukrajinština mohla volně užívat. Místní svatostánky (v Lugoži, Sučavě či Krasna Vișeului) nejen zajišťují bohoslužby podle juliánského kalendáře, ale i vzdělávací a kulturní aktivity (nedělní školy, folklorní festivaly, letní tábory), které spojují různé generace. Financování výhradně z darů komunity posiluje soudržnost a vzájemnou solidaritu, zatímco spolupráce s rumunskými úřady a jinými menšinami podporuje mezikulturní dialog. Díky tomu zůstávají chrámy pilířem ukrajinské komunity, který chrání její tradice a zároveň otevírá prostor pro vzájemné porozumění s rumunským okolím. ====Jaké kulturní tradice a svátky posilují ukrajinskou identitu?==== I přes modernizaci způsobu života si ukrajinská menšina v Rumunsku zachovala své tradiční zvyky a zároveň je obohatila o prvky převzaté z rumunského prostředí. Každý z respondentů potvrzoval že dlouhodobé soužití obou kultur vedlo k vzájemnému ovlivňování: Ukrajinci se učili od Rumunů a naopak, přičemž si menšina uchovala řadu starých obyčejů. **V Lugoži** jak uvádí Ivan nejdůležitějšími ukrajinskými svátky jsou náboženské - Vánoce a Velikonoce. Vánoce začínají Štědrým večerem, kdy se rodina sejde u slavnostního stolu s dvanácti postními pokrmy (například kutja, boršč, vareniky). Velikonoce se slaví pečením tradičních pasek a zdobením kraslic. Na Velikonoční neděli si lidé během mše ve svatostánku vzájemně pokropí svěcenou vodou. Zajímavé je, že v ukrajinské komunitě v Lugoži slaví i Nový rok, což je jeden z pozůstatků sovětské éry. Ivan poznamenal, že i když se jedná o světský svátek, jeho oslava je v jejich komunitě důležitá a oblíbená. Tato tradice sice není původně ukrajinská, ale v průběhu let se pevně zakořenila a dnes tvoří součást kulturního života. Dalším svátkem, který se stále drží, je Ivan Kupala, oslava letního slunovratu. Tento svátek není pravoslavným svátkem, ale starým slovanským svátkem s pohanskými kořeny, který byl později částečně christianizován. Ivan nám ale vysvětlil, že tato tradice již není taková, jaká bývala kdysi, zatímco v minulosti bylo zvykem skákat přes oheň, hledat květ kapradí a pořádat různé rituály spojené s vodou a očistou, dnes se slaví v jednodušší formě. Respondent Mychajlo **ze Sučavy** také zdůraznil význam pravidelných náboženských svatků a zvyků jako prostředků udržení etnické soudržnosti. Například při Velikonocích se v místním pravoslavném chrámu konají speciální bohoslužby s tradičním zpíváním pašijových písní, na svátek svatého Mikuláše (19. prosince) scházejí děti, které v kostele recitují básničky a dostávají drobné dárky, což povzbuzuje mladší generaci udržovat tradice. Pravidelné nedělní bohoslužby slouží jako hlavní prostor pro setkávání ukrajinských rodin z města i okolních vesnic. Ve vesnici **Krasna Vișeului** se také dodržují ukrajinské tradice a Vasyl jako typický příklad uvádí Vánoce: téměř všichni obyvatelé se nejprve sejdou na vánoční bohoslužbě v kostele a poté pokračují ve společném oslavení v domovech. Velmi rozšířená je zde tradice chození a zpívání koled, která je běžná v mnoha ukrajinských regionech i v tamních enklávách v zahraničí. Koledy zní jak v rumunštině, tak v ukrajinštině, a jejich provádění se často věnují dospělí. Obyvatelé nám ukázali video z loňského roku, kde čtyři muži různého věku v lidových krojích sedí u slavnostního stolu a zpívají dlouhou koledu. Doprovází je tradiční nástroje - sopilka a housle. Přitom je zajímavé, že současně na Ukrajině bývá zpívání koled spíš dětskou záležitostí: koledy mají jednoduché dur melodie a zpívají se a cappella (děti chodí koledovat od domu k domu, kde jim lidé dávají sladkosti nebo mince). Ve vesnicích této oblasti zpívají koledy všechny generace. Muži často vyrážejí i do okolních vesnic, aby zpěvem přinesli domů světlo a radost, tak jako to dělali jejich předkové, a uctili tak Krista. V kostele se koná mnoho dalších svátků a památných událostí jako například svatby a křtiny děti, podle některých respondentů se i ti vesničané, kteří mohou být dlouhodobě mimo domov, například v zahraničí z pracovních důvodů, vždy vracejí domů, aby tyto památné události strávili doma v kruhu spoluobčanů a blízkých lidí. Ukrajinská menšina v Rumunsku si i přes intenzivní kulturní výměnu s rumunským okolím zachovává klíčové svátky (Vánoce, Velikonoce, svátek sv. Mikuláše), lidové zvyky (malování kraslic, pečení pasek, koledování) i pohanské prvky (Ivan Kupala). Pravidelné bohoslužby a společné obřady pomáhají udržovat dlouholeté tradice. Sdílené slavnosti a rituály, často podbarvené folklorními písněmi a kroji, pak slouží jako připomínka etnické identity a umožňují Ukrajincům v Rumunsku předávat své kulturní dědictví i dalším generacím. ====Jak se v čase měnily postoje Rumunů k ukrajinské menšině?==== Pro lepší porozumění vztahům mezi většinovými Rumuny a ukrajinskou menšinou je nezbytné začít historickým kontextem, který formoval vzájemné postoje a politiku státu vůči této komunitě. Vztahy se dlouhodobě vyvíjejí v napjatém a nerovném kontextu. Ukrajinská komunita čelíla problémům souvisejícím s nedostatečnými podmínkami pro uchování své národní identity, zejména v oblasti školství, médií a kulturní autonomie. Z tohoto důvodu se jedním z prioritních směrů zahraniční politiky Ukrajiny vůči Rumunsku stala podpora ukrajinské menšiny prostřednictvím mezivládních mechanismů, jejichž význam narůstal vzhledem k dlouhodobému vývoji vztahů, například - Smíšená mezivládní ukrajinsko-rumunská komise pro otázky ochrany práv národnostních menšin nebo Pracovní skupina pro spolupráci v oblasti kultury, školství a médií v rámci Společné prezidentské komise. Tyto instituce měly za cíl monitorovat situaci menšin na obou stranách hranice a zajišťovat praktickou spolupráci. Ukrajina v této souvislosti podnikla řadu konkrétních kroků, například podpořila vybavení ukrajinského lycea v Sighetu Marmației, distribuci učebnic do ukrajinských škol v Rumunsku nebo rozšíření vysílání ukrajinských rádiových a televizních pořadů do pohraničních oblastí, kde žije ukrajinské obyvatelstvo. Přesto však zůstává skutečností, že Rumunsko bylo (je) často kritizováno za politiku dvojích standardů - na jedné straně upozorňovalo na údajná porušování práv rumunské menšiny na Ukrajině, zatímco na svém území neposkytovala ukrajincům srovnatelné podmínky. ((RENDJUK, T. H. Ukrajinci Rumunii: nacional'no-kul'turne žyttja ta vzajemo­vidnosyny s vladoju. Kyjiv: Instytut istorii Ukrajiny NAN Ukrajiny, 2010, s. 119-121. ISBN 978-966-02-5826-6.))Tento napjatý rámec má své historické kořeny, které lze vysledovat již do období po roce 1918. Po připojení Bukoviny k Rumunsku se totiž ukrajinské obyvatelstvo severní části regionu stalo terčem politiky systematické rumunizace. Ukrajinci, kteří tvořili většinu obyvatel severní Bukoviny, požadovali autonomii a vyjádřili svou vůli zůstat mimo rumunský stát prostřednictvím Bukovinského národního večeře v listopadu 1918. Tato snaha však byla potlačena vojenským zásahem rumunské armády. V meziválečném období Rumunsko uzavíralo ukrajinské školy, zakazovalo výuku ukrajinštiny, měnilo toponyma, jména a příjmení na rumunské, a rovněž omezovalo náboženské aktivity ukrajinské komunity. Podle některých rumunských autorů, např. G. Andreescu, šlo o otevřené popírání práv ukrajinské menšiny, které nemělo obdobu v jiných zemích střední a východní Evropy v té době. ((VIDNJANSKIJ, Stepan. Procesy nacional'nogo samoopredelenija na Bukovine v 1918 g., ee vključenie v sostav Rumynskogo korolevstva i rumynizacija avtohton­nogo ukrainskogo naselenija kraja. Rusin, 2012, č. 2 (28), s. 33. ISSN 1857-2685.)) Tato politika měla za cíl asimilaci ukrajinců a potlačení jejich kulturní a jazykové identity. Současně v **Lugoži**, jak uvádí respondenti, vládne mezi Ukrajinci a rumunskou většinou dlouhodobě příznivá, nekonfliktní atmosféra. Symbolickým mezníkem se po roce 1989 stalo povolení k výstavbě ukrajinského pravoslavného chrámu. Starosta obce tehdy celý projekt stvrdil stručným “když na to máte, udělejte to”. Nový chrám dnes slouží nejen k bohoslužbám, ale také jako kulturně-vzdělávací centrum a místo setkávání obou komunit. Respondenti shodně zdůrazňují, že mezi Ukrajinci a Rumuny neexistují latentní ani otevřené etnické spory. Obě skupiny se navzájem zvou na hlavní svátky - ukrajinští věřící na Vánoce, Velikonoce či Ivana Kupala, Rumuni na své tradiční slavnosti, a vztah popisují jako “vzájemný respekt”. Rumunské úřady podporují menšinu aktivně i pasivně, a Ukrajinci se díky tomu cítí v regionu bezpečně a domácí. Demografie lugožské ukrajinské menšiny zůstala i po vypuknutí války na Ukrajině v roce 2022 prakticky beze změn - převážná většina je autochtonní a nadále zde žije a pracuje. Celkově lze konstatovat, že spolužití Ukrajinců a Rumunů v Banátu se opírá o dlouhodobé soužití generací, ochotu sdílet kulturní bohatství a respekt k právům a svobodám druhých. Tato harmonie obohacuje obě komunity a udržuje stabilní, přátelské vztahy, které jsou v regionu vnímány jako samozřejmost. Současné vztahy Ukrajinců a Rumunů v **Sučavě** se odrážejí například v příběhu ukrajinské pravoslavné farnosti sv. Petra a Pavla. Rumunské úřady projekt podpořily a dodnes spolufinancují vybrané kulturní akce farnosti, což ukrajinská menšina chápe jako jasný signál respektu. Mychajlo vede nedělní školu, organizuje dětské tábory i společné programy s maďarskou menšinou. O ukrajinské bohoslužby navíc projevila zájem i část rumunského obyvatelstva, tuto “pasivní participaci” vnímají respondenti jako přirozený způsob, jak se ukrajinština udržuje v širším prostředí. Farář vztahy mezi komunitami v obci popisuje stručně jako “nikdy napjaté”. V chrámovém areálu stojí pomník obětem světových válek a holodomorům na Ukrajině, připomíná, že ukrajinské dějiny jsou nedílnou součástí regionální paměti, zvyšuje viditelnost menšiny a posiluje její legitimitu v majoritním prostředí. Zároveň komunita probouzí zájem Rumunů o ukrajinskou kulturu, někteří z nich začali chrám pravidelně navštěvovat. Farnost se dále rozvíjí: chystá se rekonstrukce chrámu a nové projekty, které mají do její činnosti vtáhnout širší veřejnost. Cílem je duchovní i kulturní obohacení celého multietnického společenství, jehož součástí jsou vedle Ukrajinců také Maďaři, Poláci či Němci. Integrace ukrajinské menšiny do pestré rumunské společnosti proto zůstává hlavní agendou farnosti. Ze všeho vyplývá, že vztahy Ukrajinců a Rumunů v Sučavě jsou stabilní, partnerské a podpořené aktivní. Podpora samosprávy, otevřenost obou stran a sdílené kulturní aktivity vytvářejí prostředí, v němž ukrajinská menšina nejen přežívá, ale i přirozeně přispívá k bohatství celého regionu. V maramurešské obci **Crasna Vișeului** vzpomíná Kateryna, že kdysi ukrajinští sedláci pracovali pro “bohatší rumunské farmáře”, avšak právě absence útlaku jim umožnila postupný sociální vzestup. Dnes působí vesnice ekonomicky vyrovnaně a mezi oběma etniky není patrná hierarchie. Nedělní liturgie ve pravoslavném chrámu se slouží střídavě rumunsky a církevně-slovansky, bohoslužeb se účastní jak Ukrajinci, tak Rumuni. Ke společným akcím patří výroční koncert souboru Krasňanka: projevy zaznívají ve spisovné ukrajinštině, publikum však tvoří i rumunští sousedé . Oblíbené je také společné koledování o Vánocích, do něhož se zapojují celé rodiny z okolí. Respondentka Natálie, původem Rumunka, ovládá ukrajinštinu díky svému partnerovi ukrajinského původu. Dodává, že v jejich multikulturní obci jsou sousedské vztahy těsné a přátelské bez ohledu na národní původ. Z výše uvedených poznatků je zřejmé, že vztahy mezi většinovými Rumuny a ukrajinskou menšinou mají dvojí charakter. Na jedné straně jsou stále patrné historické křivdy a dlouholeté snahy o rumunizaci, které formovaly nedůvěru a potřebu institucionálních záruk pro ochranu ukrajinské identity. Na straně druhé však současná praxe v řadě míst ukazuje na funkční model spolužití založený na vzájemném respektu, sdílení kulturních tradic a podpoře místních samospráv. Mezivládní mechanismy, společné kulturní projekty i aktivní role církví přispívají k tomu, že ukrajinská komunita může uchovávat jazyk a kulturu, zatímco majorita oceňuje její přínos k regionálnímu bohatství. Klíčové proto zůstává nadále posilovat rovné podmínky v oblasti školství, médií a kulturní autonomie a vyvarovat se politiky dvojích standardů. Důležité je udržovat dialog a konkrétní projekty přinášející prospěch oběma stranám, mohou být vztahy mezi Rumuny a Ukrajinci i nadále stabilním pilířem multietnického soužití v rumunském pohraničí. ===== Závěr ===== Ukrajinská menšina v Rumunsku zachovává svou etnickou identitu souběhem několika vzájemně propojených mechanismů. Základ tvoří rodný jazyk, který se udržuje prostřednictvím mateřských a základních škol s ukrajinským vyučovacím jazykem, specializovaných tříd na středních školách, univerzitní katedry v Kluži-Napoce a široké nabídky volnočasových či nedělních kurzů. Jazykovou kontinuitu podporují i církevní bohoslužby vedené v ukrajinštině nebo v církevní slovanštině a také síť tiskovin vydávaných Svazem Ukrajinců v Rumunsku. Druhou oporou je náboženství: pravoslavné a řeckokatolické farnosti fungují jako komunitní centra, kde se setkávají všechny generace, vznikají kroužky pro děti a organizují se kulturní akce. Legislativní rámec Rumunska (především školský zákon a ustanovení o národnostních menšinách) poskytuje formální záruky, jež Svaz Ukrajinců dokáže proměnit v konkrétní projekty a parlamentní zastoupení. Kulturní kontinuitu posilují každoroční svátky, folklorní festivaly a rituály, v nichž se spojuje náboženský a lidový kalendář, tyto události jsou zároveň otevřené většinovým Rumunům, což napomáhá vzájemnému respektu. Terénní výzkum v Banátu, Transylvánii, Bukovině i Maramureši potvrdil, že mezietnické vztahy jsou dnes převážně partnerské a místní samosprávy menšinové aktivity podporují. Jazyková, náboženská a kulturní činnost, ukotvená v právních normách a nesená silnou komunitní organizací, tak společně zajišťují dlouhodobé přežívání a obměnu ukrajinské identity v rumunském prostředí. ===== Seznám použité literatury a pramenů ===== BABUTA, M. N. Ukrainskie etnolokal'nye gruppy v Vostochnoj Evrope (konets XIX - XX vv.). Izvestija Tomskogo politehničeskogo universiteta. 2012, roč. 321, č. 6, s. 214–217. BANCIU, Viorica, Remus Eugen FÖLDVARI, Bianca Dana ALBUŢ. The Geographical and Socio-Cultural Aspects of the Minority of Ukrainians in Romania. International Journal of Social Science and Humanity. Vol. 3, No. 3 (May 2013), s. 242–245. DOI 10.7763/IJSSH.2013.V3.236. BORISENOK, Elena. Nesovetskaja ukraïnizacija vlasti Pol'ši, Čechoslovakii i Rumynii i „ukrainskij vopros“ v mežvoennyj period. Moskva : Algoritm, 2018. 141 s. ISBN 978-5-906995-26-1. Concursului de recitare de poezie în limba ucraineană [online] Liceul Teoretic „Iulia Hasdeu” din Lugoj. 2024. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://cniuliahasdeu.ro/concursului-de-recitare-de-poezie-in-limba-ucraineana/. Istoric Departament [online] Departamentul de limbi și literaturi slave, Facultatea de Litere, Universitatea Babeș-Bolyai. 2018. 3 s. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://lett.ubbcluj.ro/wp-content/uploads/2018/05/Istoric-Departament-RO-slave.pdf. PARLAMENTUL ROMÂNIEI. Legea educației naționale nr. 1 din 5 ianuarie 2011. Monitorul Oficial al României, Partea I, nr. 18 din 10 ianuarie 2011 [online]. [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocument/125150. PARLAMENTUL ROMÂNIEI. Legea nr. 246 din 18 iulie 2005 pentru aprobarea Ordonanței Guvernului nr. 26/2000 cu privire la asociații și fundații. Monitorul Oficial al României, nr. 656 din 25 iulie 2005 [online]. [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocumentAfis/63457. PARLAMENTUL ROMÂNIEI. Legea nr. 489 din 28 decembrie 2006 privind libertatea religioasă şi regimul general al cultelor. Monitorul Oficial al României, Partea I, nr. 11 din 8 ianuarie 2007 [online]. [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocumentAfis/78355. Premii la faza națională a olimpiadei de limba ucraineană [online] Liceul Teoretic „Iulia Hasdeu” din Lugoj. 2024. [cit. 1. 4. 2025]. Dostupné z: https://cniuliahasdeu.ro/premii-la-faza-nationala-a-olimpiadei-de-limba-ucraineana/. Pro nas. Zahal’na informacija pro SUR. [online] Uniunea Ucrainenilor din România. 2020. [cit. 10. 5. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/про-нас/?lang=uk RENDJUK, T. H. Ukrajinci Rumunii: nacional'no-kul'turne žyttja ta vzajemo¬vidnosyny s vladoju. Kyjiv: Instytut istorii Ukrajiny NAN Ukrajiny, 2010, 150 s. ISBN 978-966-02-5826-6. Rumunsko - profil členské země EU [online]. Evropská unie, Generální ředitelství pro komunikaci, [cit. 15. 6. 2025]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/eu-countries/romania_cs. ŠNEJDER, V. M. Ukraincy kak razdelennyj narod v 1917-1939 gg. Gumanitarij: aktual’nye problemy gumanitarnoj nauki i obrazovanija. 2018, roč. 18, č. 2, s. 142-151. ISSN 2078-9823. DOI 10.15507/2078-9823.042.018.201802.142-151. Sojuz ukrajins’koji molodi Rumuniji (SUMR). Dijal’nist’. [online]. Uniunea Ucrainenilor din România. 2020. [cit. 10. 5. 2025]. Dostupné z: https://uur.ro/про-нас/спілка-української-молоді-румунії-cум/?lang=uk Structura etno-demografică a României. [online]. Centrul de Resurse pentru Diversitate Etnoculturală, 2002 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0. VIDNJANSKIJ, Stepan. Procesy nacional'nogo samoopredelenija na Bukovine v 1918 g., ee vključenie v sostav Rumynskogo korolevstva i rumynizacija avtohton¬nogo ukrainskogo naselenija kraja. Rusin, 2012, č. 2 (28), s. 23-45. ISSN 1857-2685. VLASENKO, V. N. Formirovanie ukrainskoj političeskoj emigracii v Rumynii v mežvoennyj period (pervaja volna). Rusin, 2014, č. 1 (35), s. 105–120. ISSN 1857-2685. VLASENKO, V. N. Tret'ja volna mežvoennoj ukrainskoj političeskoj emigracii v Rumynii. Rusin, 2014, č. 4 (38), s. 99-114. ISSN 1857-2685. VLASENKO, V. N. Vtoraja volna mežvoennoj ukrainskoj političeskoj emigracii v Rumynii (zima - vesna 1920 g.). Rusin, 2014, č. 2 (36), s. 270–284. ISSN 1857-2685. ==== Seznám obrázků ==== Obrázek 1: Ukrajinci v Rumunsku podle sčítání lidu z roku 2002. OLAHUS. Ucraineni din România (2002) [online mapa]. 2011. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ucraineni_Romania_2002.PNG Obrázek 3 : Etnodemografie okresu Timiš, 2002. Ethnocultural Diversity Resource Center. Recensământul populației și al locuințelor 2002 - Județul Timiș: Structura etnică [online databáze]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1832&judet_id=2057&localitate_id=0 Obrázek 4: Etnodemografie okresu Cluj, 2002. Ethnocultural Diversity Resource Center. Recensământul populației și al locuințelor 2002 - Județul Cluj: Structura etnică [online databáze]. Dostupné z: https://chatgpt.com/c/685c369e-4ad8-8011-b259-6a55b3b6a1f9 Obrázek 5: Etnodemografie okresu Suceava, 2002. Ethnocultural Diversity Resource Center. Recensământul populației și al locuințelor 2002 – Județul Suceava: Structura etnică [online databáze]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0 Obrázek 6: Etnodemografie okresu Maramureș, 2002. Ethnocultural Diversity Resource Center. Recensământul populației și al locuințelor 2002 – Județul Maramureș: Structura etnică [online databáze]. Dostupné z: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=1&judet_id=328&localitate_id=0