**[[http://www.hks.re|Domovská stránka HKS]] | [[http://www.hks.re/udaje.php|Údaje o oboru]]  **
==== Hospodářská a kulturní studia ====
====== Náboženství a politika, utváření etnicity ======
Velké množství mocenskopolitických zájmů bylo a dodnes je ospravedlňováno na náboženském základě. Pravá příčina ovšem s náboženstvím už mnoho společného nemá – náboženství i v těchto případech bývá pouhou zástěrkou pro získávání nejrůznějšího vlivu.
===== Libanon =====
Naprosto jednoznačně je rozdělení moci podle konfese v Libanonu – už první libanonská ústava po vzniku samostatného státu v roce 1943 požadovala křesťanského (maronitského) prezidenta. Dnešní rozdělení moci bývá někdy označováno jako **konfesionalismus**: prezidentem má být křesťan-maronita, předsedou vlády sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíitský muslim. Vláda je tvořena tak, aby v ní byli zastoupeni rovnoměrně křesťané a muslimové. Křesla v parlamentu jsou rovněž předem připravena pro stejný počet křesťanských a muslimských poslanců – politické předvolební boje se tedy odehrávají mezi různými stranami se stejným konfesijním zaměřením.

//Libanonský parlament má 128 křesel, z nichž je pro muslimy vyhrazena polovina – 64 poslanců: 27 sunnitů, 27 šíitů, 8 drúzů (sekta odštěpená od šíitů značně vzdálená tradičnímu islámu s například vírou ve stěhování duší) a 2 alavité (zvláštní muslimská skupina odštěpená od šíitů s mnoha tajnými prvky učení). Druhou polovinu parlamentu tvoří křesťané. Ze 64 poslanců je 34 maronitů, 14 řeckých pravoslavných, 8 řeckokatolíků, 5 arménských pravoslavných, 1 arménský katolík, 1 protestant a 1 podle rozhodnutí.//

===== Buddhističtí Kyrgyzové =====

Můžeme se setkat i se zcela jiným případem vytváření etnicity než na základě náboženství. Následující příklad ukazuje, že v některých případech naopak náboženství při vytváření identity nemusí hrát zásadní roli a tato identita může vést k propojování zcela odlišných náboženství.

Kyrgyzové považují za jeden ze základů své identity islám (alespoň formálně, protože v dodržování náboženských příkazů jsou velice vlažní). Přesto je možné se setkat v čínské Ujgurské autonomní oblasti v okrese Tačen blízko čínsko-kazašské hranice se skupinou Kyrgyzů, kteří bývají označováni jako //tarbagatajští// nebo také //buddhističtí//.

Hlavním náboženstvím většiny těchto Kyrgyzů je buddhismus, který přijali zřejmě až v polovině 19. století od Mongolů. Kyrgyzové, kteří o sobě říkají, že jsou buddhisté, ovšem buddhistické rituály v naprosté většině případů neprovádí a od Kyrgyzů-muslimů se téměř neodlišují.
Jejich náboženská příslušnost se předává podobně jako příslušnost etnická – po otci. Do obřadů spojených s narozením dítěte ale zasahuje i matka, a proto je možné se setkat i s tím, že v rodině, která se považuje za buddhistickou, se provádí u chlapců obřízka, podobně jako u muslimů.

{{2014:kg-hrbitov.jpg?nolink&|}}

{{2014:kg-hrbitov2.jpg?nolink&|}} {{2014:kg-hrbitov3.jpg?nolink&|}}\\
Kyrgyzský hřbitov v Číně a čínské hřbitovy

Sňatky mezi buddhisty a muslimy jsou u těchto Kyrgyzů běžné, ale pouze v rámci této etnické skupiny. Naopak nebylo možné uzavírat sňatky uvnitř jednoho rodu. Podobně i hřbitovy mají všichni místní Kyrgyzové společné, ať jsou muslimové nebo buddhisté.

Téměř nikdo z místních Kyrgyzů nemluví kyrgyzsky, ale naprostá většina používá kazaštinu. Je to i proto, že školství je zde pouze v kazaštině. Přes používání stejného jazyka vede mezi místními Kazachy a Kyrgyzy poměrně ostrá etnická hranice, kterou si obě skupiny velice dobře uvědomují.((KOKAISL, P. et al. //Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Кыргызстан и кыргызы.// Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2008, s. 103–104.))
====== Konflikty ======
S politikou a náboženstvím souvisí i konflikty. Velké množství konfliktů bývá sice označováno jako náboženské, ale ve skutečnosti náboženství nemusí být oním původním předmětem sporu. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom zde museli být svědky bojů o pravost víry, nebo například o způsob slavení liturgie. V drtivé většině případů tomu tak ovšem není.
===== Srbové a Chorvati =====

Odlišné náboženství totiž tvoří odlišnou kulturu a tradice a v některých případech vede náboženská příslušnost k vytvoření národa a později třeba i národního státu. Pěkný příklad nám mohou poskytnout Srbové a Chorvati – jazykově se příliš neodlišují, ke kodifikaci samostatných jazyků došlo až po rozpadu Jugoslávie, do té doby se běžně používala srbochorvatština. Odlišnost ovšem panuje v historickém povědomí, které se odvíjelo od odlišné konfese – Chorvati jsou katolíci, Srbové jsou pravoslavní/ortodoxní. Samotná konfesijní příslušnost ale neudává státní příslušnost – samozřejmě všichni Srbové nejsou pravoslavní a Chorvati katolíci, ale hlavní je zde ona zmiňovaná kulturní tradice.

Podobně v další bývalé jugoslávské republice Bosně a Hercegovině se sice mluví jedním jazykem (ovšem i zde byla snaha původní srbochorvatštinu nahrazovat bosenštinou), ale tři hlavní etnika této země – Srbové, Muslimové a Chorvati odvozují svoji etnicitu od náboženské tradice.
Občanská válka v bývalé Jugoslávii se nesla ve znamení obavy ze ztráty ne náboženských svobod, ale ze ztráty politického vlivu, ztráty území, to vše ale podle etnické různosti. I v současnosti může být etnický princip politických stran velice snadno zaměňován za princip náboženský.
===== Irsko =====

V Irsku při vytváření etnické příslušnosti nebyl na prvním místě jazyk, ale náboženství. Jazyk (irština) se opouštěl poměrně snadno, ale tím hlavním, na co se během sporů a bojů s Angličany dával důraz, byl u Irů katolicismus.

//Nikdo nedokáže říci, o jaký rozdíl vyznání, o jakou věroučnou zásadu, o jaký náboženský obsah se vlastně vede na severu Zeleného ostrova tak krvavý zápas. Není divu, tento údajně náboženský spor je vlastně etnickým, sociálním, historickým a kulturním konfliktem, přičemž označení „katolický“ a „protestantský“ jsou užívána jen jako rekvizity dramatu plného násilí. Na této skutečnosti nic nezmění to, že v minulosti i v současnosti se na vzájemném terorizování podílely i církevní kruhy, například známý pastor Ian Paisley, po desítky let politický vůdce radikálního křídla severoirských „protestantů“. Doma byl idolem atentátníků, jejichž snahám propůjčoval legální poslanecký hlas. V Dolní sněmovně i v Evropském parlamentu vystupoval jako bojovník za údajně ohroženou náboženskou svobodu svých chráněnců. Nikdy se nevyslovil k opravdovému náboženskému tématu, zato se profiloval užíváním konfesijní symboliky. Když počátkem osmdesátých let demonstrovali rozzuření francouzští rolníci za vyšší agrární ceny a na protest proti reformám Margaret Thatcherové spálili britskou vlajku, snažil se to Paisley vydávat za katolicko-protestantský konflikt. Když později předstoupil před europoslance Jan Pavel II., vítal ho Paisley pokřikem „Antikrist!“ a hrozil mu pěstí. Na pokyn předsedy, Brita, ho několik poslanců, včetně jednoho irského, vyvedlo z jednací síně. Paisley pak objížděl Ulster a oznamoval na schůzích, jak ho ohrožovaly „hordy papeženců“. K podobné demagogii sahali na oplátku „katoličtí“, ve skutečnosti marxističtí poslanci za stranu Sinn Fein, když vydávali teroristy z IRA, kteří drželi v britských věznicích hladovku, za mučedníky.//

//Severoirský konflikt nelze vydávat za folklór už proto, že připravil na obou stranách o život příliš mnoho lidí. Spoluodpovědnost za napětí mezi katolíky a protestanty mají jistě i duchovní obou táborů. Když každoročně pochodují známí „oranžisté“, aby připomněli vítězství protestantského Viléma III. Oranžského nad katolickým Jakubem II. Stuartovcem na řece Boyne v roce 1690, je to jistě výpověď konfesijně-politická, nikoli však náboženská. Kořeny konfliktu jsou jinde.//

//Od 12. století, tedy dávno před církevním rozkolem, se angličtí králové snažili Irsko dosídlovat, aby je snáze ovládali. Tehdejší angličtí kolonizátoři se však integrovali do domácí irsko-keltské kultury. Nebylo ještě konfesijních rozdílů a docházelo ke smíšeným sňatkům. Účinným nástrojem britské koruny se stali teprve Angličané a Skotové, jimiž Londýn osídloval Irsko v 16. a 17. století. Byli už „protestanty“, a proto si uchovávali odstup od domácího katolického obyvatelstva. Církevní ani světské zákony nepřipouštěly sňatky mezi Angloskoty a Iry. Pouze potud má severoirská otázka jakýsi vztah k náboženskému rozkolu.//

//Jinak jde o konflikt mezi dvěma etniky, která se sice definují konfesijně, ale reálný rozdíl – kromě původu – spočívá v tom, že jedni bojovali stále usilovněji za samostatné Irsko, protože se jako Irové a katolíci cítili ve Velké Británii diskriminováni (jejich masivní diskriminace byla faktem), zatímco druzí se obávali o svá privilegia.//

//Tyto poměry vedly ve 20. století k rozdělení Irska, k osamostatnění jeho větší části, zatímco v té menší, severní (Ulsteru), která zůstala součástí britské koruny, vzplála občanská válka, nikoli však o katolickou či protestantskou víru.//((POSSELT, B. Ist Religion gefährlich?. Sankt Ulrich Verlag, Augsburg 2007. In: Víra jako pouhá rekvizita. //Katolický týdeník: Příloha Perspektivy// 13/2008.))

===== Jižní Afrika =====

Konflikt palestinských Arabů a židovského obyvatelstva týkající se nároků na Zaslíbenou zemi je dostatečně známý. Podobný konflikt, kde se používá pojem zaslíbená země, je i na úplně jiném místě světa. První nizozemští přistěhovalci do jižní Afriky v 17. století byli příslušníci holandské reformované církve a označovali se za vyvolený národ v jižní Africe.

Klíčovým momentem afrikánských dějin je Velký pochod, který se od doby svého uskutečnění stal symbolem afrikanismu. Jednou z jeho příčin byla rostoucí rozpínavost Britů na jihu Afriky. Strastiplné putování na sever z Kapska trvalo čtyři roky a doprovázela ho mnohá utrpení a nebezpečí. Voortrekkers byli napadáni domorodými Matabely a Zuly, kteří jim ukradli dobytek a zabili jejich vůdce. Potom však Afrikánci triumfovali v bitvě u Krvavé řeky a usadili ve své zaslíbené zemi.

Mnozí Afrikánci považují události spojené s putováním za vzkaz od Boha, že patří do jižní Afriky. V jejich výkladu Bůh vyvolil svůj národ (volk), zavedl ho do divočiny, pak ho zachránil u Krvavé řeky a umožnil příslušníkům tohoto národa žít v jejich zaslíbené zemi. Tento výklad se každoročně znovu potvrzuje a upevňuje na oslavách, kterých se účastní stovky Afrikánců.((ROGERS, A. //Lidé a kultury.// Praha: Nakladatelský dům OP, 1994, s. 199.))