Na semináři jsme se zabývali Senekovo pojednáním O hněvu (z knihy O duševním klidu). Vysvětlili jsme si jakým způsobem vlastně Seneca hněv definuje (vášeň, touha po trestu) a jak moc se jeho definice liší od Aristotelovy (touha po odplatě za bolest), nejširší debata se rozvinula na téma, zda je hněv člověku přirozený, neboť Seneca narozdíl od Aristotela tvrdí, že hněv člověku přirozený není, protože "lidská přirozenost netouží po trestání, hněv touží, takže není ve shodě s přirozeností". Dále jsme diskutovali na téma: jak se to má s hněvem u zvířat (Seneca: "zvířata hněv nemají"), jaké jsou znaky hněvu, příčiny a faktory ("hněv je vyvoláván představou utrpěné křivdy"). Položili jsme si otázku, zda může být hněv v určitých případech užitečný (Seneca: "ne", Aristoteles: "ano") a konečně jsme se zaměřili na to, jakým způsobem proti hněvu bojovat: "Proti hněvu postavit trpělivost. Nenechat se ovládnout hněvem a nechybovat v hněvu. Výchovou od mládí, pak je těžké vykořenit neřesti, které s námi vyrostly, čili: nerozmazlovat, nelichotit, neotročit, děti nesmí podléhat požitkářství, vždy vychovávat uměřeně, držet je od zahálky. Je potřeba odstranit z duše podezíravost, věřit jen tomu co je nabíledni, co je naprosto jasné. Nenechat se roztrpčit malichernostmi, špinavostmi. Pomůže i uvědomit si, na co, resp. na koho se doopravdy vlastně hněváme. Znát své vlastní nemoci, "své spouštěče hněvu" (bylo zmíněno jméno současného psychologa P.Ekmana). Neočekávat mnoho: "Mám méně, než jsem doufal, ale možná jsem doufal ve víc, než jsem měl doufat"."Nic neprospěje lépe než myšlenka na vlastní smrtelnost", stojí za to se celý život hněvat, když víme, že jsme koneční? Na úplný závěr byla přečtena metoda, jak na základě sebereflexe zdokonalovat své já a posilňovat své ctnosti: Každý den před spaním si zhodnotit upřímně svůj den stylem: co jsem dnes činil? mohl jsem to učinit lépe? atp....I "hněv ustane nebo bude umírněnější, když bude vědět, že se bude muset každý den dostavit před soudce."