Do Rumunska nás vyrazilo celkem 8 výzkumníků. Naše očekávání byla velká. Při příjezdu do nejznámější české vesnice, Svaté Heleny, jsme se nestačili divit. Krajan Hrůza, zajišťující dopravu, nás vysadil před místí hospodou U Pepsiho, před kterou sedělo asi 40 mladých lidí, podle výslovnosti Česka. Hned nám bylo nabídnuto ubytování v téměř luxusně zařízeném domku jenom pro turisty. Mé romantické představy (které jsme si podle mnohých rad ani neměli dělat) se poněkud rozplývaly. Druhý den ráno se v Heleně konala svatba. Na ni bylo pozváno 400 hostů z Čech(bývalých krajanů) a asi 200 místních. Hlavně díky tomu byla vesnice doslova „přecpaná˝ lidmi. To byl také důvod, proč vesnice působila zcela jinak, než měla. Dále jsme se každý věnovali zkoumání vlastních vesnic.

Krajané do Rumunska dorazili v roce 1823 po Dunaji. Nalákali je sem na spousty výhod – zadarmo půda, nebudou muset na vojnu a další. Záměr byl osídlit dosud pusté Rakousko- Uherské pohraničí. Z většiny slibů ale sešlo a když byly splněny tak jen zčásti. Proto hned v prvních letech krajné utíkali zpět, ale někteří přece jen zůstali. Zdolali divokou přírodu, vykáceli lesy a z nich udělali pole a žijí tu až dodnes.

Svatá Helena je nestarší z českých vesniček a je zároveň nejlépe dostupná, pokud jde o vzdálenost od důležitých rumunských komunikací (pouze 5km po nyní dokončované nové silnici). Spolu s Gerníkem, patří mezi vesničky, kde najdete nejvíce turistů a díky tomu působí obě vesnice oproti zbylým, poměrně živým dojmem. Gerník je vesnice největší a také taková „nejmodernější“, naopak např. Rovensko je sice krásná, ale smutně vyhlížející, v kopcích odříznutá vesnička, kde už z mladých lidí nezůstal téměř nikdo. Na Rovensku je vidět, jak to bude vypadat, až se podobně vylidní i zbylé české vesnice a zůstanou pouze staří a za nimi přijíždějící vnoučata. Je zde už málo lidí (místní si myslí, že jich je tam asi 70). Naopak zmíněný Gerník na vás bude dýchat mnohem civilizovanějším dojmem. Je také malebný, ale hned cítíte, že lidé mají proti Heleně a Rovensku o něco menší čas si s vámi, návštěvníkem, povídat. V Gerníku mají totiž i fungující firmu, vlastní pekárnu nebo velkou hospodu, kde noční život díky velkému množství turistů nejvíce připomene dnešní české vesnice u nás doma. Gerník navíc leží z části v údolí, je to spíše táhlá vesnice kolem 1 silnice a okolní kopce na něj tak nabízejí jedinečný výhled. Samozřejmě ale i v Gerníku si s místními dobře promluvíte. 

Jedna z krajanských vesnic, Cozla, již zcela zanikla. V této vesnici se nacházely doly, které před dvěma lety zavřeli. Sjížděli se tam lidé z okolních vesnic a zůstávali tam pracovat. Po zavření dolů je to ale už vybydlená oblast. V okolních vesnicích je kvůli zavření dolů neuvěřitelný nedostatek práce. Mladí, pokud mohou, odjíždějí do Temešvaru nebo Oršavy za prací, případně do ČR. Ve vesnicích zůstávají hlavně staří, kteří žijí z důchodu nebo z políček, místy ještě z rybolovu (Berzasca). V Liubcové velice stojí o obnovu spolku (Demokraticky svaz Čechu a Slováků v Rumunsku), ale budova je v naprosto dezolátním stavu. Každý jim slíbí peníze, ale ve skutečnosti se stále nic neděje. 

V  Bígru mají sbírku tisíců pastelek, které jim už pět let posílá Člověk v tísni, protože před pěti lety se napsalo na internet, že mají akutní nedostatek pastelek. Místní nevědí, co s nimi.

Nejvzdálenější vesnice v Českém Banátu to je Šumice. Malebná vesnička s 94 postaršími obyvateli. Raritou je zde nejmenší škola, kterou v současnosti navštěvuje 5 dětí. Šumice je typická hlavně nádhernou a nezaměnitelnou přírodou, která je téměř nedotčená. Hlavně z důvodu, že je odříznutá od ostatních vesnic, nenavštěvují ji moc turisté a tak je jejich častým příchodem do Banátu téměř nezasažená. Lidé jsou zde velmi vstřícní a skromní milující svou rodnou ves. Pro většinu obyvatel je jedinou obživou skromné hospodářství, které čítá domácí zvířata a políčka za vsí. Z toho se taky odvíjí, že místní nemají skoro žádné důchody a proto i velice staří lidé musejí chodit denně na pole, aby se z něčeho uživili. Život tady není jednoduchý, ale nádherný a lidé, kteří odchází se ho jen těžko vzdávají. Byla by veliká škoda, kdyby Šumice za pár let přišla i o své poslední rodáky.

Eibentál, neboli česky Tisové údolí, bylo donedávna hornické městečko. Asi 3 kilometry od něj se nacházely největší doly v okolí. O tom svědčí i hornická kolonie Baia Nuova( Nové doly), která vznikla doslova vedle dolů. Tato osada byla dříve obývána pouze horníky a jejich rodinami. Byly tu zastoupeny tři národnosti – Rumuni, Srbové a Češi. Po zavření dolů před dvěma lety ale srbské obyvatelstvo a část rumunského osadu opustili a vydali se jinam za prací. Zbylí obyvatelé Eibentálu jsou buď v důchodu, do kterého horníci odcházeli již v 45 letech, nebo se snaží uživit, jak jen můžou. Mnoho mladých mužů odešlo za prací do velkých měst a nebo do ČR. Ve vesnici je tedy převaha žen a dětí. Místní farář odhaduje počet obyvatel i s Novými doly na 440. Počítá ale i ty, kteří kvůli práci žijí momentálně někde jinde. Zemědělství v Eibentále není až tak využívané, hlavně díky kopcovitému terénu a velké vzdálenosti polí. Místní tedy musí některé potraviny nakupovat. Eibentál je krásná vesnice s velkým množstvím výhledů do kraje a velice milými obyvateli, kteří žijí v naprosté symbióze se svými rumunskými sousedy (v této vesnici totiž bydlí nejvíc Rumunů).
V nejbližším městě Oršavě žije 20 000 obyvatel. Z toho pouze asi 200 Čechů. Zde se tedy už ve školách čeština neučí a mladá generace umí česky ještě méně. Přesto se ale stále někteří snaží o to, aby děti nezapomněli na české tradice, zvyky a jazyk. Češi se zde scházejí u katolického kostela, který sdílejí spolu s Maďary, Němci a katolickými Rumuny. Mše se slouží ve čtyřech jazycích. Do Oršavy přišli krajané až po druhé světové válce z českých vesnic, hlavně z Eibentálu. Přesto i zde se krajané potýkají s nedostatkem zaměstnání, protože továrny ve městě se skoro všechny zavřely.

Po našem „výzkumu˝ jsme se opět sešli ve Svaté Heleně, odkud jsme za pár dní měli vyrazit zpět do ČR. V porovnání s ostatními vesnicemi je Svatá Helena nejvíc turistická. Přímá doprava z ČR je převážně do této vesnice a tak zde značná část turistů zůstává celý pobyt. Například před naším odjezdem a po příjezdu autobusu, který náš měl odvézt, bylo v Heleně přes 60 turistů a to už opravdu změní běh vesnice. Přišlo nám, že v Heleně si lidé navzájem nejvíc závidí a panuje tu největší rivalita v tom, kdo koho ubytoval. Pro krajany je to nemalý příspěvek do jejich rozpočtu.

Lidé jsou ale přesto přátelští ve všech vesnicích a většinou rozhovor začnou sami, hlavně ti starší.

Zdravotní péče v regionu také není ideální. Nejbližší nemocnice v Moldava Nuova poskytuje prý dosti pochybné služby včetně skoro vždy opilých doktorů. V Oršavě ale dostupnost zdravotní péče není už takový problém.

Někteří krajané pociťují frustraci, protože čeští turisté se na ně jezdí dívat jako na exponát v ZOO. Ve více navštěvovaných vesnicích už se k ani k fotografování nestaví tak nadšeně. Krajané mají také problém mimo své vesnice. Například ve styku s rumunskými úřady. Nahlížejí na ně svrchu, protože to nejsou praví Rumuni, ale Češi. Bohužel, když přijedou za prací do ČR je tu opačný problém. Sice mluví česky, ale s přízvukem. V Čechách je zase neberou jako pravé Čechy, ale Rumuny. Mají tedy pocit vykořenění, nikde se nemohou cítit zcela jako doma.

Přesto je ale nádherné a zcela ojedinělé ujet tolik kilometrů z domova a znovu slyšet zachovalou češtinu z úst Čechů v Banátu. Doporučuji tedy navštívit Banát co nejdříve, protože velký zájem turistů Banát(tedy hlavně ty nejnavštěvovanější vesnice) docela mění.