SLOVANSKÝ PŘEHLED

Review for Central and Southeastern European History

Praha, r. XCV, 2009, č. 1, s. 19–35

 

 

 

Pomacká menšina v Řecku

 

Kamil Pikal

 

 

The Pomak Minority of Greece

The article deals with the position of Pomaks – Slavic speaking Muslims – in Greece since 1919 when the region where Pomaks live was annected by Greece. Greece doesn’t officially recognize Pomaks as an ethnic minority and Pomaks’ cultural and re­ligious rights are protected only by their membership in the Western Thrace Mus­lim Minority, consisting of Pomaks, Turks and Roma people. Despite that fact the Greek State attempted to create a specific Pomak policy in past, especially in years after the Cyprus Crisis of 1974. Appart from Pomaks-state relations, the position of Po­maks within the Muslim Minority is also analysed in the article, with special fo­cus on the Greek Turks’ turkifying campaign that seems to have succeeded in case of vast majority of Greek Pomaks.

Keywords: Pomaks, Greece, Western Thrace, ethnic minorities, Muslim minorities

 

 

Snad málokterému etniku současné Evropy hrozí zánik asimilací bezprostředněji než Poma­kům. V době, kdy ve většině Evropy můžeme pozorovat snahu o udržení kulturní plurality a za­chování mizejících jazyků a tradic, jsou Pomaci oběma státy, v nichž žijí, tedy Bulhar­skem a Řeckem, cíleně asimilováni prostřednictvím jazyka, vzdělání a kultury. Případ řec­kých Pomaků je navíc mimořádný tím, že zde namísto splynutí s většinovým etnikem došlo k postupné asimilaci s Turky, tedy rovněž menšinovou národností.

Pomaci jsou slavofonní muslimské etnikum. Žijí v řecké i bulharské části Rodop­ských hor a představují 20 až 30 % muslimské populace řecké západní Thrákie. Jelikož řec­ké zákony neuznávají kategorii národnostní menšiny, jejich menšinová práva (kulturní, vzdě­lávací atd.) jsou právně ošetřena především v mezích uznané muslimské náboženské men­šiny v rámci stanoveném již dohodou z Lausanne (1923). V této menšině, skládající se kro­mě Pomaků též z Turků a Romů, však mají rozhodující vliv nejpočetnější Turci, kteří se sna­ží o změnu statutu menšiny z náboženské na národnostní. Turci někdy dokonce zpo­chyb­ňu­jí samu existenci zvláštního pomackého etnika a ideu pomackého národa prezentují jako řec­ký konstrukt, jehož cílem je rozdrobení již tak malé a slabé muslimské komunity. Tuto te­zi postupně přijali i mnozí Pomaci.

 

Západní Thrákie: Geografická a demografická charakteristika

 

Region západní Thrákie, v němž v současnosti žije většina Řeckých Pomaků, je sou­částí kraje (periferia) Východní Makedonie a Thrákie. Nachází se na severovýchodě Řecké re­publiky a skládá se ze tří prefektur (nomoi): z prefektury Xanthi s hlavním městem Xant­hi, prefektury Rodopi s hlavním městem Komotini a prefektury Evros s hlavním městem Ale­xandroupoli.^[1] Region, jehož rozloha čítá 8578 km², je vymezen na západě řekou Nestos, kte­rá odděluje západní Thrákii a řeckou Makedonii, a na východě řekou Evros (turecky Me­riç), podél níž vede řecko-turecká hranice. Na severu se region rozkládá až k řecko-bul­har­ské hranici vedoucí po hřebenu Rodop. Na jihu tvoří jeho přirozenou hranici Egejské moře.^[2]

Západní Thrákie je částí většího historicko-geografického celku, Thrákie. Ta byla po bal­kánských válkách v letech 1912 až 1913, respektive po první světové válce rozdělena na tři části: řeckou západní Thrákii, bulharskou severní Thrákii a tureckou východní Thrákii. Pů­vodně osmanské území dnešní západní Thrákie bylo po neúspěšném pokusu o vyhlášení ne­závislosti na podzim roku 1913 anektováno Bulharskem, které oblast kontrolovalo až do ro­ku 1919, kdy po území krátké okupaci vojsky dohodových mocností získalo Řecké krá­lov­ství. Oblast je dodnes součástí Řecka – s krátkou přestávkou za druhé světové války, kdy by­la mezi léty 1941 a 1944 okupována Bulharskem a Německem.

Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 žije v regionu 363 479 obyvatel.^[3] Největ­ší­mi městy jsou Alexandroupoli, Xanthi, a Komotini s více než padesáti tisíci obyvateli. Zhru­ba dvě třetiny obyvatel tvoří pravoslavní Řekové, zbývající třetinu příslušníci západothrácké mus­limské menšiny. Jelikož v Řecku nejsou od roku 1951 zveřejňována statistická data o vy­znání a rodné řeči občanů, lze přesný počet muslimů a křesťanů v oblasti pouze odha­do­vat. Různé odhady počtu muslimů kolísají mezi 100 a 150 tisíci, přičemž nejčastěji bývá uvá­děno 120 tisíc. Zhruba polovinu z nich tvoří etničtí Turci, dalších 30 % Pomaci a zbý­va­jí­cích 20 % Romové. Navzdory vysoké porodnosti (zhruba tříprocentní roční přírůstek) je po­čet muslimů v západní Thrákii od jejího záboru Řeckem prakticky konstantní. Z toho lze vy­vozovat, že značný počet západothráckých muslimů, možná až čtvrt milionu, v uply­nu­lých devadesáti letech opustil zemi.^[4]

Je přitom zjevné, že k emigraci se častěji uchylovali Turci než například Pomaci. Vět­šina kvalifikovaných odhadů dnes uvádí až třetinový podíl Pomaků na západothrácké mus­limské populaci. Při jediném cenzu z roku 1920, který respondentům umožnil přihlásit se k pomacké národnosti, však bylo zjištěno, že Pomaci tehdy tvořili pouhou desetinu mus­li­mů v regionu. Ke změně etnického složení došlo i v rámci křesťanské složky západo­thrácké populace. V důsledku dobrovolné výměny obyvatel z roku 1920 mezi Bulharskem a Řec­kem z regionu prakticky zmizela dříve silně zastoupená bulharská populace. Podíl Řeků se dále po roce 1923 zvýšil usazením anatolských uprchlíků v důsledku povinné řecko-tu­rec­ké výměny obyvatel.^[5]

Region patří k ekonomicky zaostalejším částem Řecka. Hlavním zdrojem příjmů je ze­mědělství, zejména pěstování obilí a tabáku, a turismus. Oblast je v zásadě rozdělena na již­ní přímořské nížiny s intenzivní zemědělskou činností, kde většinu muslimských obyvatel tvo­ří etničtí Turci, a horské oblasti při bulharské hranici, kde naopak převládá pomacké oby­vatelstvo.^[6]

 

Původ Pomaků a jejich vývoj v osmanské éře

 

Pomaky lze definovat jako muslimské etnikum hovořící jazykem blízkým bulharštině a žijící v Rodopech, pohoří na řecko-bulharské hranici. Jejich celkový počet můžeme pouze od­hadovat, neboť v žádné ze zemí, kde tradičně žijí, nejsou uznáváni jako národnostní men­ši­na. Při sčítáních lidu se Pomaci deklarují jako příslušníci jiných národů, zejména jako Bul­ha­ři či Turci. Podle různých odhadů jich v této oblasti žije 220 až 300 tisíc.^[7]

Existuje několik teorií o původu pomackého etnika. Tyto teorie se ovšem většinou sna­ží dokázat příslušnost či alespoň spřízněnost Pomaků s některým z většinových národů ži­jících v daném regionu. Bulharští autoři tak zpravidla dokazují slovanský původ Pomaků. Dle tureckých historiků jsou Pomaci potomky turkických kmenů. V řecké odborné literatuře se setkáme se snahou dokázat jejich helénský (či alespoň thrácký) původ.^[8]

Specifické názory na svůj původ mají i sami Pomaci. Mnozí antropologové v po­sled­ních dvou desetiletích (nejnověji Krasteva-Blagoeva) zaznamenali u různých pomackých res­pondentů názor, že Pomaci jsou nejstarším muslimským národem na Balkáně. Dle jejich mí­nění totiž mají být Pomaci potomky skupiny arabských muslimů z Medíny, kteří ještě za ča­sů Prorokových odešli do Rúmu (Byzance) šířit islám.^[9]

Zdá se, že jde o variantu hypotézy tureckého badatele Envera Şerifgila, publikovanou v roce 1980, která se v pozměněné podobě stala součástí pomacké kolektivní paměti. Şe­rif­gil ve svém článku tvrdil, že v 9. století přišla do Rodop nepočetná skupina příslušníků sek­ty Chóramíja, následovníků arabského ší‘itského kazatele Abú Muslima.^[10] Tato hypotéza má však dvě zásadní trhliny: Abú Muslim a většina jeho stoupenců byli Peršané, a ne Ara­bo­vé. Navíc dochované dokumenty hovoří jasně o tom, že chóramíité, kteří uprchli do By­zan­ce, žili v Anatolii, nikoliv v Thrákii.^[11]

Nutno podotknout, že fenomén mýtu dávného a ušlechtilého původu etnika, který má po­sílit sebevědomí jeho příslušníků vůči kulturně, případně i politicky dominantnímu ná­ro­du (v tomto případě vůči Turkům), není pouze pomackým specifikem. Kuriózní paralelu bychom nalezli u části makedonských Romů, kteří se označují za potomky egyptských vojsk, jež se dle dochovaných pramenů v Makedonii pohybovala ve 4. století n.l.^[12]

Z výše uvedeného vyplývá, že pomacké etnikum se dotvořilo až za osmanské vlády, prav­děpodobně v době mezi 14. a 17. stoletím.^[13] Je doloženo, že Osmané usilovali o isla­mi­za­ci Thrákie, která spolu se severozápadní Anatolií tvořila historické jádro státu a byla stra­te­gicky významná, neboť na jejím území se nacházelo osmanské hlavní město (Edirne, od ro­ku 1453 İstanbul). Tato islamizace měla především podobu státem podporovaného tu­rec­kého osidlování oblasti. Mezi turkickými přistěhovalci dominovali příslušníci do té doby ko­čovných kmenů, především Yürüci a Tataři.^[14]

K dalším přesídlencům patřili příslušníci různých neortodoxních muslimských hnutí, ze­jména příslušníci ší’itské sekty Kızılbaşů. Ti dodnes žijí na řecké i bulharské straně Ro­dop. Jelikož v průběhu své šest a půl století trvající přítomnosti v oblasti přijali bulharský ja­zyk, jsou rovněž počítáni k pomackému etniku.^[15]

Jinou významnou složku raně osmanské muslimské populace západní Thrákie tvořili der­višové heterodoxně-ší’itského řádu Bektaşiye, kteří byli svým tolerantním přístupem, ale i zakomponováním množství křesťanských prvků do svého ritu, mnohem atraktivnější pro křes­ťanské venkovany než ortodoxní sunnitští duchovní. Bektaşové tak významně přispěli k isla­mizaci původních obyvatel Západní Thrákie, podobně jako mnoha jiných částí Balká­nu.^[16]

Během osmanské vlády se uskutečnila doposud patrná geografická distribuce mus­lim­ské populace západní Thrákie. Pobřežní nížiny obývalo turkofonní obyvatelstvo, ať už šlo o potomky někdejších turkických přistěhovalců nebo o potomky asimilovaných původ­ních obyvatel. Oproti tomu horské oblasti obývali muslimové slavofonní, v některých přípa­dech (Kızılbaşové) velmi pravděpodobně potomci turkických přistěhovalců.^[17]

Celkově lze říci, že Pomaci představovali spíše střední až nižší vrstvu muslimské po­pu­lace Osmanské říše. Žili životem usedlých zemědělců ve svých odlehlých horských síd­lech, a na rozdíl například od Albánců či Bosňáků se do kulturního či politického života Os­manské říše příliš nezapojovali. Jen několik osobností pomackého původu se zařadilo mezi eli­tu osmanské společnosti. Patřil mezi ně například Hafiz Ahmed Paşa, který zastával úřad sadrazama („velkovezíra“) v roce 1626 a dále v letech 1631 až 1632. Vzrůstající nacionalis­mus 19. století Pomaky nezasáhl a ti si nevytvořili ani vlastní elity, ani žádné národnostní in­s­tituce, které by hájily jejich zájmy před osmanskými orgány, či před světovou veřejností. Bal­kánské války, které jejich rodné hory vytrhly z Osmanské říše, je tudíž zastihly nepři­pra­ve­né.^[18]

 

Západní Thrákie a Pomaci za bulharské vlády (1912–1919)

 

Pomaky obývanou oblast Thrákie v rámci bojů první balkánské války ovládlo na pod­zim 1912 Bulharsko. Londýnskou smlouvou z 30. května 1913, která válku ukončila, byl bulharský zábor tohoto regionu legalizován a území zůstalo bulharské i po druhé bal­kán­ské válce, v níž Bulhaři většinu ostatních zisků z první balkánské války ztratili. Po první svě­tové válce byla západní část Thrákie přiřknuta Řecku.

Jelikož na bulharském území žila silná turecká komunita již od vyhlášení nezávislosti ro­ku 1878 (k roku 1881 tvořila 28,8 % populace), mělo Bulharsko v době záboru Thrákie za­vedenou menšinovou politiku. V zásadě se jednalo o modifikaci osmanského systému mille­tů, který menšinám – v tomto případě především bulharským Turkům – ponechával znač­nou míru autonomie, a to včetně soudní (např. v oblasti rodinného a dědického práva). Ce­nou za rozsáhlou autonomii však bylo téměř naprosté vytěsnění příslušníků menšin z ve­řej­ného života většinové společnosti. Dle Mary Neuburger tato politika do značné míry sou­vi­sela se snahou nového státu nalézt svou západní identitu. Staletí pod „tureckým jhem“ by­la v té době Bulhary chápána jako anomálie, vybočení z kurzu, kterým se dosavadní bul­har­ské dějiny ubíraly, a na nějž mají Bulhaři po nabytí nezávislosti opět navázat. Spolu se sna­hou o reeuropeizaci Bulharů tak bylo možné sledovat i úsilí navenek se zbavit všeho orien­tál­ního, a to jak ve smyslu změny kultury a zvyků většinové společnosti, tak ve smyslu vy­lou­čení téměř třetiny obyvatel z politického a hospodářského života nového státu.^[19]

Thrákie a Rodopy se ovšem od ostatních bulharských území s muslimskou většinou, pře­vážně podél černomořského pobřeží, podstatně odlišovaly. Jestliže muslimskou populaci v ostatních částech země tvořili téměř výhradně etničtí Turci, pak v nově nabytých oblas­tech převládalo pomacké, tedy muslimské, ale bulharsky hovořící obyvatelstvo. Vyvstala tak otázka, má-li se k těmto novým poddaným cara Ferdinanda přistupovat stejně jako k bul­harským Turkům, nebo jako k Bulharům odlišného vyznání. Nakonec převážil názor, že Pomaci jsou součástí bulharského národa a tudíž by měli být „osvobozeni“ od své cizí, ne­bulharské víry a kultury. Na podzim 1912 došlo k nucené konverzi dvou set tisíc Pomaků, ži­jících na bulharském území, k Bulharské pravoslavné církvi. Spolu s násilnou změnou vy­zná­ní byli Pomaci nuceni přijmout bulharská jména a oděvy (především se jednalo o zákaz no­šení fezu a feredži – tradičního ženského šátku). Mešity byly přebudovány na kostely a by­ly de facto znesvěceny umístěním ikon. Stávající praxe ovšem vydržela jen necelý rok. No­vá vláda liberála Vasila Radoslavova, který byl premiérem v letech 1913 až 1918, udělila na podzim roku 1913 Pomakům právo vrátit se k původní víře, zvykům i jménům. Většina z nich tak záhy učinila. Názory na motivaci Radoslavovy administrativy se různí. Mary Neu­burger tuto změnu vysvětluje sbližováním Bulharska s centrálními mocnostmi, a tudíž i s Osmanskou říší, v době před první světovou válkou, ale i potřebou muslimských hlasů v blí­žících se parlamentních volbách v prosinci 1913. Alexandros Vavasis oproti tomu zdů­raz­ňuje vliv západních zemí na liberalizaci menšinových politik balkánských států.^[20]

Na závěr nutno dodat, že pádný důvod ke změně politiky poskytli bulharským orgá­nům sami thráčtí muslimové. V létě roku 1913 vyvolali ozbrojené povstání, během něhož zís­kali kontrolu nad většinou Západní Thrákie, kde vyhlásili 31. srpna 1913 Západothráckou autonomní republiku (Batı Trakya Muhtar Cumhuriyeti). Nový státní útvar byl okamžitě uznán Řeckem. Velmoci spolu s osmanskou vládou však trvaly na navrácení území Bul­har­sku, jak žádala Bukurešťská smlouva, která ukončila druhou balkánskou válku. Proti bul­har­ské nadvládě povstali západothráčtí Pomaci a Turci ještě jednou roku 1915. Vzpoura ale by­la rychle potlačena a Západní Thrákie zůstala součástí Bulharska až do jeho porážky v první svě­tové válce.^[21]

 

Řecká správa západní Thrákie v letech 1919–1974

 

Po kapitulaci Bulharska přešlo území západní Thrákie pod dočasnou správu dohodo­vých vojsk. Již v té době byla uzavřena řecko-bulharská dohoda o dobrovolné reciproční vý­mě­ně obyvatel. Přestože bylo do výměny zahrnuto pouze křesťanské obyvatelstvo (řecké, resp. bulharské), tato událost se dotkla i řeckých muslimů.

V souvislosti s výměnou obyvatel bylo v západní Thrákii provedeno sčítání lidu, aby byl zjištěn aktuální počet osob, jichž se odsun může týkat. Tento cenzus z jara 1920 byl za­tím jediným, ve kterém byli Pomaci uvedeni jako samostatná národnostní skupina. Víme tedy, že v dubnu 1920 žilo na území Západní Thrákie 11 848 osob hlásících se k pomacké ná­rodnosti. Žádný z předchozích ani pozdějších cenzů západothráckým Pomakům neumož­nil přihlásit se ke svému etniku. Výsledky zmíněného sčítání lidu jsou proto jediným exakt­ním údajem o velikosti pomacké populace v Řecku.^[22]

Řecký stát připojil západní Thrákii ke svému území v létě 1920. V té době již v Řec­ku žilo více než čtyři sta tisíc muslimů, jejichž právní postavení bylo definováno řadou smluv s Osmanskou říší, zejména Londýnskými protokoly z let 1829 a 1830, dále Istan­bul­skou smlouvou z roku 1881, a v neposlední řadě Bukurešťskou smlouvou z roku 1913. V le­tech 1920 až 1923 bylo postavení západothráckých muslimů totožné s postavením ostatních mus­limů v zemi.^[23]

Tito muslimové žili roztroušeni po celém Řecku, zejména v jeho severních regionech a na egejských ostrovech. Jednalo se o Turky, žijící převážně ve městech, a o potomky Ře­ků, kteří přijali islám. Epirus na severozápadě země pak obývala relativně početná komunita řec­kých Albánců, Çamů.^[24]

Po řecko-turecké válce (1919–1922) se obě strany dohodly na vzájemné výměně po­pu­lace. Přibližně 1,2 milionu tureckých Řeků bylo přemístěno do Řecka, zatímco z řeckého úze­mí bylo do nově vzniklé Turecké republiky odsunuto na 434 tisíc muslimů.^[25] Výměna se ne­týkala pouze tří oblastí dnešního Řecka. Jednou z nich byly Dodekanéské ostrovy, které v me­ziválečném období stále patřily Itálii. Druhou výjimku představovala právě západní Thrá­kie, jejíž muslimské obyvatelstvo článek 2b konvence o výměně obyvatel, uzavřené 30. led­na 1923 v Lausanne, z výměny vylučoval. Tím byla v podstatě muslimská komunita v Řec­ku nově definována. Turečtí, pomačtí a romští muslimové směli zůstat v zemi a užívat jisté autonomie na jasně vymezeném teritoriu „na východ od hranic vytyčených bukurešť­skou smlouvou z roku 1913“.^[26] Třetí a poslední výjimkou byli albanofonní Çamové, jejichž de­portace byly po opakovaných stížnostech albánské vlády zastaveny. Většina Çamů byla vy­síd­lena do Albánie až po druhé světové válce, a to kvůli údajné kolaboraci s italskými oku­panty.^[27]

Práva menšin byla specifikována v hlavní smlouvě z Lausanne z 24. července 1923, kon­krétně ve třetí sekci první části smlouvy, článcích 37 až 45. Články 37 až 44 definovaly prá­va a svobody nemuslimských menšin v Turecku, jako svobodu praktikování své víry (čl. 38), politickou a občanskoprávní rovnost s většinovou populací (čl. 39), rovnost před zá­konem a před soudy (čl. 40), právo na vzdělání v mateřském jazyce (čl. 41), ochranu ma­jet­ku náboženských institucí, právo na právní autonomii ve věcech rodinného práva (čl. 42) či právo nevykonávat svou profesi v den odpočinku stanovený náboženstvím menšiny (čl. 43). Poslední článek této sekce (čl. 45) pak uváděl že obdobnými právy mají disponovat i muslimové v Řecku.^[28]

Ronald Meinardus zdůrazňuje, že zvolený způsob formulace práv řeckých muslimů umož­nil v pozdější době, zejména za plukovnické junty v letech 1967 až 1974, uplatňovat vůči muslimské menšině „politiku reciprocity“. Ta spočívala v obhajování diskriminace zá­pa­do­thráckých muslimů s poukazem na údajné porušování lausannských ustanovení turec­ký­mi úřady ve vztahu k řecké menšině v Turecku.^[29] Pro další určení Pomaků byla podstatná též skutečnost, že smlouva definovala menšinu na základě odlišného náboženství, nikoliv ná­rodnosti. Díky tomu se ze tří národnostních menšin – turecké, pomacké a romské – stala jed­na muslimská menšina. Tato formulace později sloužila řeckým státním orgánům k popí­rá­ní národní identity příslušníků jednotlivých národností.^[30]

Sami západothráčtí muslimové dohodnuté podmínky přijali bez protestů zčásti i pro­to, že coby konzervativní vesničané nesouhlasili s Attatürkovými reformami, ani se začle­ně­ním svého regionu do sekulární turecké republiky. V tom zdejší obyvatele utvrzovali i vý­znam­ní představitelé antikemalistické opozice, kteří nalezli v západní Thrákii azyl a rychle se začlenili mezi místní elitu. K nejvýznamnějším z nich patřil Mustafa Sabri Efendi, před­po­slední şeyhülislam, istanbulský muftí a de facto nejvyšší soudce v Osmanské říši. Po opa­ko­vaných naléhavých žádostech Ankary bylo celkem sto padesát „zpátečníků“ vyhoštěno ze ze­mě. Od okamžiku, kdy byla nejvýznamnější osobnost konzervativního tábora odstraněna ze západní Thrákie, byla zdejší muslimská veřejnost vůči kemalistické propagandě stále ote­vře­nější. Pro vnitřní vývoj menšiny během meziválečného období je pak charakteristické sou­peření mezi tradicionalisty (Muhafazakâr) a kemalisty (İnkılapçı). Přitom kemalisté měli na­vrch, zejména ve třicátých letech, období turecko-řeckého sbližování zahájené podpisem smlou­vy o přátelství a spolupráci mezi Řeckem a Tureckem 30. října 1930.^[31]

Ve sporu mezi kemalisty a tradicionalisty se západothráčtí Pomaci přikláněli přiro­ze­ně na tradicionalistickou stranu, zdůrazňující náboženský charakter multietnické muslimské men­šiny. Proti kemalistům a jejich snahám změnit status menšiny z náboženské na národ­nost­ní (výlučně tureckou) se aktivně vymezovali a snažili se udržet si vlastní etnické pově­do­mí. Kostas Tsanakas to dokládá faktem, že v meziválečném Řecku existovaly hned dvě po­macké politické strany.^[32]

Za druhé světové války byla západní Thrákie okupována Bulharskem. Bulharské or­gá­ny se přitom při správě okupovaných území, a to nejen v případě Thrákie, ale i v Makedo­nii a v Dobrudži, opíraly o konzervativní, ortodoxně-muslimské složky tamního obyvatel­stva. Mimo to byla specificky na Pomaky zacílena kampaň bulharské pomacké reformistic­ké organizace Rodina, namířená proti nošení šátků a fezů.^[33]

S osvobozením Řecka a obnovou řecké kontroly nad Západní Thrákií skončila pod­po­ra konzervativních sil uvnitř západothrácké muslimské menšiny. Poválečné Řecko se s po­čínající studenou válkou opět načas sblížilo s Tureckem, díky čemuž bylo znovu vytvo­ře­no zázemí pro působení tureckých nacionalistů uvnitř menšiny. Vstřícný přístup řeckých or­gánů k tureckému nacionalismu dosáhl takové míry, že západothrácký guvernér roku 1954 vydal příkaz, aby se ve všech dokumentech namísto o „muslimské“ psalo o „turecké“ men­šině.^[34] Pro Pomaky znamenal začátek studené války a vznik železné opony na řecko-bul­harské hranici zákaz přeshraničního pohybu, a tím i přerušení kontaktů mezi příslušníky et­ni­ka žijícími nyní na území dvou politicky znepřátelených států. Pobyt v blízkosti opev­ně­né hranice pak na obou jejích stranách přinášel různá omezení související se zvláštním re­ži­mem, který oba státy na pohraničních oblastech zavedly.^[35]

Patrně nejhoršími léty od doby, kdy se západní Thrákie stala součástí Řecka, bylo pro zá­padothrácké muslimy období vojenské junty (1967–1974). Kromě potlačování občan­ských práv, která se týkala všech obyvatel státu, byli thráčtí Pomaci, Turci a Romové syste­ma­ticky vystavováni úřední šikaně s cílem co nejvíce zhoršit jejich ekonomické a sociální po­stavení. Úřady jim například odmítaly udělovat stavební povolení nebo vydávat řidičské prů­kazy. Stát se rovněž různými způsoby snažil snížit množství půdy vlastněné mus­lim­skými zemědělci. Úřady muslimům nevydávaly povolení k nákupu nové půdy, zatímco křes­ťanští zemědělci byli výhodnými úvěry podporováni v odkupu pozemků od muslim­ských vlastníků.^[36]

Radikální změnu přinesla také reforma menšinového školství z roku 1968, která za­hr­novala povinné zavádění řečtiny do menšinových škol. Na menšinových školách se při­tom do té doby vyučovalo pouze v turečtině, jak určovala smlouva z Lausanne, a výuku za­jiš­ťovali učitelé z Turecka. Předměty, pro které byla nově zavedena řečtina jako vyučovací ja­zyk, byly vyučovány řeckými učiteli. Výuku předmětů, které i po reformě zůstaly tu­rec­ko­ja­zyčné, zajišťovali nadále pedagogové z Turecka. Postupně ale měli být nahrazováni ab­sol­venty nově vybudovaného institutu pro vzdělávání menšinových učitelů v Soluni. Údajně mě­lo přitom v obou případech jít o „politiku reciprocity“, kdy řecké úřady těmito kroky pou­ze reagovaly na obdobné kroky tureckých úřadů vůči řecké menšině v Turecku.^[37]

 

Západothráčtí muslimové ve třetí republice (1974 – současnost)

 

Po pádu junty roku 1974 se postupně začalo zlepšovat i postavení západothráckých mus­limů. Změna však nebyla okamžitá, a to zejména proto, že i v právním řádu třetí repu­bli­ky zůstalo zachováno množství starších zákonů diskriminační povahy, které byly jen po­stupně novelizovány či rušeny. Ke změnám v zákonodárství přispěly nejen aktivity samot­ných západothráckých muslimů, ale i tlak zahraničních organizací na řecké státní orgány. Vý­znamný byl zejména vliv Evropské unie (resp. Evropského hospodářského společenství, EHS) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Výše zmíněné orga­ni­za­ce se sice nezabývaly přímo problémy západothrácké muslimské menšiny nebo pomackého et­nika, ale jejich tlak na zvýšení úrovně demokracie a lidských práv v Řecku měl pozitivní efekt i na právní a sociální postavení zkoumané menšiny. Stavem lidských práv v Řecku se za­obírají i různé nevládní organizace, přičemž některé z nich část svých aktivit zaměřily spe­ciálně na Západní Thrákii. Obzvláště aktivní byl v západothráckých otázkách od osmde­sá­tých let Mezinárodní helsinský výbor a Human Rights Watch.^[38]

I za třetí republiky bylo na západothrácké muslimy nahlíženo jako na jednolitou sku­pi­nu, které byl přiznáván pouze náboženský, nikoliv národnostní status. Zejména etnickým Tur­kům hrozil po celá osmdesátá léta a v menší míře i v devadesátých letech úřední postih za veřejné přihlášení se k turecké národnosti. Naopak v případě Pomaků se vláda v určitých ob­dobích snažila povzbudit pocit svébytnosti, patrně ve snaze zabránit, či alespoň zpomalit je­jich postupující turkizaci. Soudí se, že velký vliv na postoj vlády vůči muslimské menšině v západní Thrákii měl soudobý vývoj řecko-tureckých vztahů. V osmdesátých letech, tedy v do­bě největšího napětí mezi oběma státy po kyperské krizi z roku 1974, byl tlak na men­ši­nu silnější, zatímco od poloviny devadesátých let lze pozorovat významné zlepšení.^[39]

Snad nejvíce bylo Řecko kritizováno v souvislosti s dnes již vyřešenou otázkou ztrá­ty občanství. Nechvalně proslulý článek 19 zákona o občanství z roku 1955 umožňoval stát­ním orgánům zbavit řeckého občanství „osobu neřeckého etnického původu, která opustila ze­mi bez úmyslu se vrátit“.^[40] Proces zbavení občanství přitom často probíhal bez vědomí do­tyčné osoby, která tuto skutečnost zjistila například při cestě zpět do Řecka, kdy jí byl na hra­nicích zabaven cestovní pas. Dle údajů řecké vlády bylo na základě tohoto zákona v le­tech 1955 až 1998 zbaveno občanství přibližně šedesát tisíc osob. Problematické ustanove­ní, které mimo jiné explicitně diskriminovalo osoby na základě etnického původu, bylo zru­šeno 11. června 1998.^[41] Kromě článku 19 lze v Řecku státní občanství pozbýt také na zá­kla­dě stále platného článku 20 téhož zákona. Ten umožňuje zbavit občanství toho, kdo „jedná pro­ti zájmům Řecka ve prospěch cizího státu“. Počet řeckých muslimů zbavených občanství na základě článku 20 zkoumané prameny neudávají, nicméně Kostas Tsanakas uvádí, že zmí­něné opatření není užíváno ve větší míře proti řeckým muslimům, ale především proti řec­kým Slavomakedoncům.^[42]

Vedle otázky ztráty občanství nutno zmínit též některé problémy související se svo­bo­dou pohybu řeckých občanů. Nevládní organizace Human Right Watch ve své zprávě z ro­ku 1990 informovala o větším množství případů, kdy řecká policie některým politicky ak­tivním západothráckým muslimům bez udání důvodů zabavila cestovní pas až na osm mě­síců.^[43] Ještě závažnějším prohřeškem proti svobodě pohybu byla omezení panující ve vo­jen­ské oblasti podél hranic s Bulharskem. Převážně pomacké obyvatelstvo pohraničního pás­ma nesmělo v noci opouštět své vesnice, a ani ve dne nebylo možné se bez zvláštního po­volení pohybovat dále než v okruhu třiceti kilometrů od místa trvalého bydliště.^[44]

Z dostupné literatury je patrné, že většina analyzovaných diskriminačních opatření, čas­to kolidujících s lidskými právy i řeckou ústavou,^[45] byla aplikována především v prvních dvou dekádách existence třetí republiky, tedy od poloviny sedmdesátých let do poloviny de­va­desátých let. Zejména léta 1989 až 1990, spojovaná v celořeckém kontextu s ústavní krizí, před­stavovala dobu zvýšeného tlaku na řecké muslimy. Od poloviny devadesátých let lze v mno­ha ohledech pozorovat snahu o zlepšení situace, přičemž jako jedna z možných mo­ti­va­cí tohoto úsilí je uváděna snaha o lepší přístup k evropským fondům.^[46]

Oblastí, ve které byl učiněn patrně největší pokrok, je školství. Ovšem i zde se do­dnes vyskytují jisté problémy. Jedná se především o nedostatečný počet menšinových škol, ze­jména středních. Skutečnost, že počet zájemců o studium na menšinových středních ško­lách vysoce převyšuje počet studijních míst, které tyto školy mohou poskytnout, přiměla ve­de­ní těchto škol k odmítání uchazečů. Jelikož střední školy v Řecku neorganizují přijímací zkouš­ky, výběr studentů probíhá na těchto školách od roku 1996 losováním. Nedostatek stu­dij­ních míst na menšinových školách vede mnohé zájemce o středoškolské vzdělání z řad zá­padothrácké menšiny ke studiu v Turecku nebo méně často na řeckých středních školách pro většinovou populaci. Luciana Benincasa při svém výzkumu zjistila, že na řeckojazyčné střed­ní školy se relativně častěji zapisují pomačtí studenti, zatímco řečtí Turci, na které ne­zbu­de místo na menšinových školách v západní Thrákii, preferují vzdělání v Turecku.^[47]

Problematické jsou též některé vládní kroky ohledně vyučovacího jazyka. Článek 41 smlou­vy z Lausanne zajišťuje základní vzdělání v mateřském jazyce.^[48] Nicméně v době vlá­dy plukovníků, konkrétně roku 1968, byly v rámci vládou prováděné asimilační politiky za­ve­deny dvojjazyčné osnovy pro menšinové školy. Systém dvou, respektive tří, vyučovacích ja­zyků zůstal zachován i po pádu junty a funguje dodnes. Některé předměty jsou vyučovány v turečtině, například matematika či náboženství, některé předměty jako dějepis a zeměpis v řeč­tině a Korán je vyučován v arabštině. Tento systém porušuje zmíněný článek smlouvy z Lau­sanne hned ve dvou ohledech. Jednak zavádí vedle mateřského jazyka i cizí vyučovací ja­zyk, tedy řečtinu, ačkoliv smlouva hovoří pouze o možnosti výuky úředního jazyka jako před­mětu, nikoliv o výuce v úředním jazyce, a dále odpírá pomackým a romským žákům vzdě­lání v mateřském jazyce. Pomačtí žáci se tudíž vzdělávají buď na tureckojazyčných ško­lách nebo na školách pro většinovou populaci. V pomackých oblastech v prefektuře Xant­hi navíc existují menšinové (muslimské) školy s výukou v řečtině. Pro zvýšení vzdě­la­nos­ti západothráckých muslimů byl roku 1995 zaveden systém pozitivní diskriminace mus­lim­ských uchazečů na řeckých univerzitách. Vedlejším efektem tohoto kroku pak byl zvý­še­ný zájem muslimských, zejména pomackých, studentů o řeckojazyčné střední školy, neboť dobrá znalost řečtiny jim může pomoci při přijímacím řízení i při dalším studiu.^[49]

Jestliže je vzdělání oblastí, ve které se integrační snahy řeckého státu setkaly s ur­či­tým úspěchem, pak oblast právní a institucionální integrace spíše vyvolává kontroverze. Jed­ná se především o otázku vztahu islámského práva šaría a řeckého civilního práva, dále o způ­sob výběru muftíů, náboženských vůdců a zároveň islámských soudců, a v neposlední řa­dě o otázku, jak a kým mají být spravovány islámské náboženské nadace, waqfy.

Muftí je v Řecku nejvýznamnějším představitelem muslimské komunity ve své pre­fek­tuře. Je vysokým duchovním, který interpretuje šaríu a vydává „právní názory“, fatwy. V Os­manské říši nebyl muftí soudcem v pravém slova smyslu. Tuto úlohu zastával qádí. Muf­tí posuzoval případy, se kterými se islámské právo dosud nesetkalo, a hledal nejvhod­něj­ší řešení. Teprve v 19. a 20. století, spolu se vznikem nových křesťanských států na dříve os­manském území, se muftí stal nejvyšší duchovní i soudní autoritou pro muslimské oby­va­tel­stvo svého správního obvodu, müftülüku, který muslimy dané oblasti též reprezentoval před světským státem. Přejal tedy i pravomoci qádího a stal se de facto muslimskou obdo­bou hierarchů křesťanských církví. V dnešní době jsou v Řecku tři müftülüky: v Xanthi, kde je současným muftím Mehmet Emin Sinikoğlu, resp. Ahmet Mete (příčina schizmatu v Xant­hi a Komotini je vysvětlena níže), v Komotini, kde v současné době úřad muftího za­stá­vá Meço Cemali, resp. Ibrahim Şerif, a v Didimotichu (Dimetoka), kde jako muftí působí Mehmet Şerif Damatoğlu.^[50]

Muftíové byli od doby, kdy byl tento úřad řeckým státem uznáván, voleni příslušníky své náboženské komunity. K prvnímu významnému problému došlo, když v letech 1985, respektive 1990, byli po smrti muftíů v Xanthi a Komotini dočasně státem jmenovaní dva pro­vizorní müftiové, Mehmet Emin Ağa a Meço Cemali. Roku 1991 byl přijat zákon, dle kte­rého mají být muftíové coby de facto státní úředníci se soudní pravomocí jmenováni stá­tem. V případě Komotini byl státem jmenován stávající provizorní muftí Cemali, ovšem míst­ní muslimové zorganizovali úřady neuznanou volbu a do úřadu zvolili Ibrahima Şerifa. V Xanthi byl na místo stávajícího provizorního muftího jmenován jiný duchovní, Mehmet Emin Sinikoğlu. Dosavadní provizorní muftí, Mehmet Emin Ağa, se ale odmítl vzdát svého ti­tulu.^[51] Celkem šestkrát byl souzen kvůli „uzurpaci duchovního úřadu uznaného nábo­žen­ství”, když vydával fatwy, v nichž se tituloval jako xanthský muftí.^[52] Za stejný „přečin” byl sou­zen též Ibrahim Şerif.^[53] Oba muftíové se obrátili na Evropský soudní dvůr pro lidská prá­va ve Štrasburku, který uznal, že upírání práva označovat se duchovním titulem není v sou­ladu se svobodou vyznání.^[54]

Od vynesení rozsudků tak v obou prefekturách existují dva vzájemně se neuznávající muftíové. Mezi moderně smýšlející částí západothrácké muslimské menšiny se dokonce vy­skytl názor, že daná situace je vhodnou příležitostí k oddělení soudní a správní funkce od funk­ce duchovní autority.^[55] Takovému vývoji napovídá i skutečnost, že se přinejmenším v pre­fektuře Xanthi paralelní existence dvou muftíů stala v jistém smyslu tradicí. Poté, co Mehmed Emin Ağa 9. září 2006 zemřel, zde byl totiž zvolen nový muftí, Ahmet Mete, za­tím­co Mehmet Emin Sinikoğlu nadále vystupuje jako státem designovaný muftí.^[56]

Vedle výše zmíněných případů lze uvést další kontroverzní téma, a sice spor ohledně sprá­vy islámských náboženských nadací, waqfů. Až do období plukovnické junty byla těm­to nadacím ponechána nezávislost na státu, jak určoval článek 40 smlouvy z Lausanne. V do­bě vojenské diktatury byly vydány dekrety, podle nichž byly dozorčí rady volené členy men­šiny nahrazeny úředně jmenovanými orgány. Roku 1973 byl dokonce do čela dozorčí ra­dy jednoho waqfu jmenován nemuslimský úředník. Po pádu junty navrhla vláda Konstan­ti­na Karamanlise zákon, který potvrzoval stávající praxi. 12. listopadu 1980 byla tato norma schválena parlamentem jako zákon č. 1091. Opatření kontroverzního zákona byla ještě zpřís­něna prezidentským dekretem č. 1/1991.^[57] Ačkoliv jsou dekret i zmíněný zákon stále plat­né, zpráva Human Rights Watch z roku 1999 konstatuje, že jejich nejtvrdší opatření ne­jsou kvůli protestům řeckých muslimů uplatňována.^[58]

Ve výčtu kontroverzních kroků řeckých orgánů vůči muslimské menšině by bylo mož­né dále pokračovat, alespoň krátkou zmínku jistě zasluhuje snaha státu znemožnit zápa­do­thráckým Turkům veřejně se hlásit ke své národnosti. To několikrát vedlo například k trest­nímu stíhání poslance Ahmeda Sadika pouze proto, že na veřejnosti prohlásil, že je Tu­rek. Stejně tak byla úředně rozpuštěna některá občanská sdružení, neboť jejich název ob­sa­hoval slovo „turecký”.^[59]

Diskriminační přístup řeckých úřadů se objevuje také u úřadů vydávávajících sta­veb­ních povolení, a týká se dokonce i povolení k opravám mešit. Patrně nejznámější případ se udál na podzim 1996 v obci Kimmeria v prefektuře Xanthi. V tomto případě bylo odvoláno již vydané stavební povolení v době, kdy oprava mešity právě probíhala. Ímám, který nařídil re­konstrukci dokončit, a sedmnáct stavebních dělníků, kteří se na rekonstrukci podíleli, byli ná­sledně předvoláni před soud. Všichni byli odsouzeni k nepodmíněným trestům, ímám ke čty­řem měsícům a dělníci k pětatřiceti dnům. Obžalovaní se proti rozsudku odvolali a soud vyš­ší instance, tentokráte již za velkého zájmu řeckých i zahraničních médií, rozsudky zru­šil.^[60]

Přístup řecké administrativy k západothrácké muslimské menšině tedy může být obec­ně charakterizován jako diskriminační. Nicméně vláda se zřejmě ve snaze předcházet spo­rům s mezinárodním společenstvím, případně s orgány EU, vyhýbá flagrantnímu po­ru­šo­vání práv, která jsou menšině garantována mezinárodními závazky Řecka, jako je smlouva z Lau­sanne, Všeobecná deklarace lidských práv, Evropská konvence lidských práv, Evrop­ská charta regionálních a menšinových jazyků, nebo Helsinská deklarace. Namísto toho volí plí­živé a mnohdy těžko napadnutelné omezování práv menšiny cestou „úřední lhostej­nos­ti“.^[61]

 

Řecká politika a pomacká identita

 

Navzdory dikci zákonů, důsledně přistupujících k západothrácké muslimské menšině jako k homogenní skupině, si řecké státní orgány od počátku byly vědomy faktu, že se tato men­šina skládá ze tří etnik. Napovídají tomu některé jejich praktické kroky. Je přitom zjev­né, že na konkrétní politiku státu vůči Pomakům měly značný vliv aktuální vztahy Řecka s Bul­harskem a s Tureckem.^[62]

Zpočátku, v době po první světové válce, přistupovali Pomaci k Řecku vstřícně. Po zku­šenostech s bulharskými násilnými křty, po neúspěšném pokusu vytvořit roku 1912 vlast­ní stát, ale i po přihlédnutí k vývoji ve stále více nacionalistickém Turecku si Pomaci přá­li, aby byla západní Thrákie připojena právě k Řecku. Dokládají to i dochované dopisy zá­stupců západothráckých Pomaků, adresované tehdejšímu premiérovi Eleftheriu Venize­lo­vi, ve kterých příslušníci menšiny vyjadřují svou podporu řeckým snahám získat západní Thrá­kii.^[63]

Během dvacátých let přistupoval řecký stát k Pomakům spíše lhostejně, ostatně stej­ně jako ke všem obyvatelům zaostalého kraje na východní periferii Řecka. Ve zkoumaných pra­menech nebyly nalezeny doklady o zvláštní politice vůči Pomakům ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Stát nebránil ani vyjadřování etnické svébytnosti Pomaků, ani prakti­ko­vání jejich kultury. Dokonce bez problémů povolil registraci dvou pomackých stran, což by v pozdější době bylo sotva myslitelné, a to v případě kteréhokoliv menšinového etnika, ni­koliv pouze Pomaků. Na druhou stranu probíhal tento vývoj bez aktivní pomoci státu.^[64] Lze říci, že Venizelovo Řecko nevytvořilo vůči svým pomackým občanům žádnou speci­fic­kou politiku. Vezmeme-li v potaz meziválečnou řeckou politiku k některým jiným menši­nám, například snahu helenizovat převážně židovskou Soluň, byla snad tato benevolence to nej­lepší, co mohla administrativa Venizelovy silně nacionalistické Liberální strany Poma­kům za jejich loajalitu nabídnout.^[65]

Ke změně řecké menšinové politiky došlo roku 1931, kdy byl otevřen turecký kon­zu­lát v Komotini. Ten se skrze své kulturní aktivity a stipendijní programy snažil šířit seku­lár­ně nacionalistickou ideologii Mustafy Kemala Attatürka. Zdá se, že řecké úřady byly ve tři­cá­tých až šedesátých letech stále ochotnější ustupovat jak tlaku turecké diplomacie, tak „mo­dernistům“ z řad samotných zápodthráckých muslimů. Jejich cílem bylo redefinovat řec­kou muslimskou menšinu en bloc jako menšinu národnostní, konkrétně tureckou.^[66]

Tendence řecké administrativy ustupovat tureckým požadavkům ještě zesílily na pře­lo­mu čtyřicátých a padesátých let. Obecně je tato skutečnost zdůvodňována počáteční fází stu­dené války, kdy došlo k dočasnému zlepšení vztahů Turecka a Řecka. Olga Demetriou do­dává, že v době po druhé světové válce, kdy byla západní Thrákie okupována z větší části Bul­harskem, byla slavofonie vnímána jako stigma. Proto i sami Pomaci, zejména v měst­ském prostředí, často přijímali tureckou identitu dobrovolně a proti postupující turkizaci ne­pro­testovali. ^[67]

Život podstatné části pomackého obyvatelstva ovlivnila studená válka ještě v jednom ohle­du. Spolu s vytvořením železné opony se třicet kilometrů široké pásmo podél bulhar­ských hranic proměnilo ve vojenskou zónu. V oblasti žilo dle zprávy organizace Helsinki Watch na 35 tisíc „etnických Turků, většinou Pomaků“.^[68] Tito lidé byli v podstatě zcela od­říz­nuti od okolního světa, neboť bez povolení nesměli opustit vojenskou oblast, a ani do ní ne­bylo možné vstupovat bez svolení příslušných úřadů. Tyto podmínky umožnily nejen izo­lo­vat Pomaky od „bulharských vlivů“, ale poskytly též řeckým orgánům příležitost k hele­ni­zaci Pomaků skrze školství (viz výše zmíněné menšinové školy s řeckým vyučovacím ja­zy­kem).^[69]

Jelikož byl ale řecký stát dle smlouvy z Lausanne povinen příslušníkům menšin za­jis­tit vzdělání v rodné řeči, bylo třeba dokázat, že Pomaci jsou Řekové. Vedle různých his­to­rických, lingvistických a etnografických výzkumů vláda vyslala roku 1968 do oblasti Xanthi tým bioantropologů, kteří měli dokázat rasovou spřízněnost Pomaků s Řeky. Pod zá­min­kou očkování byly pomackým vesničanům odebrány vzorky krve. Z jejich analýzy bylo „do­kázáno“, že Pomaci jsou potomky Agriánů, bojovníků armády Alexandra Makedon­ské­ho. Olga Demetriou zmiňuje, že Pomaci ještě dlouho poté odmítali jakákoliv vyšetřeni řec­ký­mi lékaři.^[70] Teze o vojácích Alexandrovy armády byla jistou dobu vyučována i na menši­no­vých školách s převahou pomackých studentů. Nicméně, jak podotýká Baskin Oran, od vy­­hlášení nezávislé Makedonie a počátku vleklých sporů o název post-jugoslávské země by­la teorie o Alexandru Makedonském opuštěna.^[71]

Po pádu junty roku 1974, a především po novém ochlazení řecko-tureckých vztahů kvůli kyperské krizi v téže době, doznala řecká politika vůči Pomakům určitých změn. Spo­lu s rostoucím tlakem na tureckou menšinu, tehdy de facto etablovanou jako národnostní men­šina, aby se vrátila k meziválečnému statusu čistě náboženské komunity, se objevily i sna­hy povzbudit v Pomacích jejich národní povědomí. Protože Bulharsko již pro řecký stát ne­představovalo hlavního nepřítele a bylo málo pravděpodobné, že by se řečtí Pomaci stali „pá­tou kolonou“ Bulharska, které právě provádělo sérii tvrdých asimilačních kampaní vůči svým vlastním muslimským občanům, bylo pro řecké státní orgány myslitelné učinit některé opatr­né kroky směrem k uznání pomacké svébytnosti.^[72]

Jednalo se především o uznání pomackého jazyka a podporu jeho výzkumu. Pomac­ký jazyk je v Řecku zapisován alfabetou a je důsledně odlišován od bulharštiny. Roku 1996 byl v Soluni vydán řecko-pomacký slovník a později též pomacká mluvnice a sbírka lido­vých písní. Roku 1997 bylo v Komotini založeno Centrum pro výzkum Pomaků, v pová­leč­né době první pomacká instituce oficiálně uznaná řeckým státem. Vedle badatelské činnosti v oblasti pomackého jazyka a kultury centrum vydává zatím první pomacké periodikum v Řec­ku, časopis Zagalisa. Zájem o pomackou problematiku projevili i odborníci z jiných uni­verzitních pracovišť, zejména v Západní Thrákii. Nárůst odborného zájmu o řecké Poma­ky ve druhé polovině devadesátých let lze navíc vysvětlit faktem, že právě v roce 1995 bylo zru­šeno vojenské pásmo podél bulharských hranic, a tudíž opadly dosavadní omezení pohy­bu v oblasti, kde většina řeckých Pomaků žije.^[73] Nutno ovšem podotknout, že i tehdy měla be­nevolence řeckého státu vůči vyjadřování pomacké identity na veřejnosti své meze, a tak byl ve stejné době nejméně jeden pomacký aktivista zastrašován státními orgány (viz níže). To jasně ukazuje chaotičnost řeckého přístupu k Pomakům.^[74]

Podobně nedomyšlené byly kroky řecké vlády k vytvoření moderní pro-řecky orien­to­vané pomacké elity. Pomackým uchazečům byla již od sedmdesátých let nabízena různá zvý­hodnění pro studium na Pedagogickou akademii v Soluni, která od roku 1966 vzdělávala uči­tele menšinových škol (do té doby vyučovali na menšinových školách pedagogové vzdě­la­ní v Turecku). Solunští studenti měli být jak způsobem vzdělání, tak zkušeností života ve vel­koměstě „modernizováni“, zbaveni svého „zpátečnictví“. Olga Demetriou cituje vyuču­jí­cí z institutu, kteří vyzdvihovali, že většina studentek jejich ústavu nejpozději ve druhém roč­níku studia odloží šátek a některé si dokonce najdou křesťanské partnery (což je v na­pros­tém rozporu s islámskými předpisy). Dodává ale, že akademie neposkytuje vzdělání vy­ža­dované pro výuku na většinových školách a že kvůli přijímání velkého počtu studentů ab­sol­venti čekají až několik let na získání pracovního místa.^[75] Baskin Oran navíc zmiňuje, že tra­dicionalističtí venkované často odmítají posílat své děti do škol, na nichž vyučují absol­ven­ti akademie.^[76]

Politika řeckého státu vůči Pomakům se tedy v průběhu jednotlivých period historic­ké­ho vývoje měnila od benevolentní lhostejnosti venizelistů k pomackému sebeurčení ke stej­ně lhostejnému přihlížení pomacké turkizaci. Vojenská junta v letech 1967 až 1974 se zatím jako jediná pokusila zavést otevřeně asimilační politiku, jejímž výsledkem byla spíše zvý­šená obezřetnost Pomaků vůči řeckým úřadům a snad ještě výraznější příklon k Turkům. V posledních dvou dekádách řecký stát a jeho orgány postupují vůči Pomakům mnohem be­ne­volentněji a zdá, že se snad i snaží podporovat modernizaci Pomaků a vytvořit tak alter­na­tivu k modernímu sekulárnímu nacionalismu Turků. Pomineme-li námitku, že motivace kon­zervativních a hluboce religiózních Pomaků k stále častějšímu přejímání turecké identity mo­hou být značně odlišné, je třeba konstatovat, že kroky státních orgánů v této oblasti ne­jsou příliš koordinované a mají jen malý účinek. Postup tureckých institucí, jak bude na­zna­če­no v další části stati, byl vůči řeckým Pomakům mnohem účinnější.

 

Vztahy mezi řeckými Pomaky a Turky

 

Mezi nejvýraznější a v odborné literatuře nejčastěji zmiňované problémy související se současným životem Pomaků v západní Thrákii patří jejich rostoucí tendence k dobro­vol­né asimilaci s etnickými Turky. Někteří autoři tento fenomén vysvětlují cílenou asimilační kam­paní tureckého konzulátu v Komotini.^[77] Jindy bývá turkizace dávána do souvislosti s ur­ba­nizací, kdy pomačtí venkované po přestěhování do měst splynou s městskou tureckou po­pu­lací.^[78]

Turkizace muslimských přistěhovalců v urbánním prostředí byla jevem pozorovaným prak­ticky po celou osmanskou a post-osmanskou dobu na většině Balkánského poloostrova, snad s výjimkou albánského a bosňáckého kulturního areálu, v němž se vedle etnických Tur­ků vytvořila též vrstva městského obyvatelstva hovořícího albánsky, respektive bosen­sky. Proces jazykové asimilace s Turky je vysvětlován tím, že městské obyvatelstvo, či při­nej­menším jeho muslimská část, bylo z velké většiny turkofonní. Noví příchozí tak začali uží­vat turečtinu v každodenním styku se sousedy, kolegy, zákazníky. Děti nových obyvatel měst pak užívali turečtinu ve škole a při styku se spolužáky a přáteli, častá bývala i smíšená man­želství. V turecky hovořícím prostředí přistěhovalci do měst či jejich potomci nezřídka za­ča­li užívat turečtinu i při komunikaci uvnitř rodiny, čímž se asimilace završila. Tento pro­ces mohl probíhat, pokud byla v daném městě dobře etablovaná turecká komunita, která vý­raz­ně početně převyšovala nově příchozí. Ti tak nevytvořili samostatnou komunitu, jak se tomu stalo v případě Albánců a Bosňáků nebo v posledních desetiletích i u Pomaků v sou­sed­ním Bulharsku. Snad právě proto respondenti antropologického výzkumu Olgy Deme­triou vzpomínali, že v minulosti v Komotini žádní Pomaci nežili.^[79]

Urbanizace a přijetí identity obyvatel nového místa pobytu se zdá být logickým zdů­vod­něním v případě Pomaků, kteří se přestěhovali do měst. Neobjasňuje však stále častější při­jímání turecké identity Pomaky, kteří zůstali ve svých horských vsích. Pro vysvětlení to­ho­to fenoménu může zčásti posloužit teorie o působení tureckého konzulátu v Komotini a jím placených agentů.

Konzulát Turecké republiky v Komotini byl založen roku 1931. Jeho úkolem byla vedle běžných konzulárních služeb i podpora turecké kultury a tureckého vzdělávání mus­lim­ského obyvatelstva západní Thrákie. Alexandros Vavasis hodnotí aktivity konzulátu jako ší­ření idejí kemalismu, tedy sekulárního tureckého nacionalismu, mezi tureckou částí zápa­do­thrácké muslimské populace ve třicátých až padesátých letech, a v pozdější době, ze­jmé­na od osmdesátých let, popisuje soustavně zaměřenou kampaň konzulátu na turkifikaci Po­ma­ků.^[80]

Antropolog Michail Domna zachytil nástroje této kampaně, kterou sám označuje za „et­nické inženýrství“ ve výpovědi jednoho ze svých respondentů. Muž, který se identifikuje jako řecký Pomak, vzpomíná, že se za jeho mládí v jeho rodné vsi mluvilo pouze pomacky a řec­ky, zatímco v době konání rozhovoru většina obyvatel jeho obce hovořila turecky a hlá­si­la se k turecké národnosti. Jak uvádí Domnův respondent: „Turecko zde odvedlo tvrdou prá­ci. Vybrali nejschopnější lidi z každé pomacké vesnice a platili jim za to, že se přihlásí k tu­rec­ké národnosti a přesvědčí ostatní, aby učinili totéž. (...) I mně nabídli slušně placené mís­to v Poradním výboru turecké menšiny Západní Thrákie, když veřejně přiznám, že jsem se mý­lil, když jsem psal o Pomacích v Řecku, a že všichni muslimové v Řecku jsou Turci. Od­mítl jsem.“^[81]

Dalším nástrojem, který měl turecký konzulát v Komotini využívat k turkizaci řec­kých Pomaků, byl systém stipendií v Turecku. Jak popisuje Domnův respondent: „Když se vrá­tili [Pomaci ze studií v Turecku], stali se linkou mezi vesnicí a tureckým konzulátem. By­li jako ‚oči‘ Turecka v naší vesnici. Protože byli vzdělaní, lidé jim naslouchali.“^[82] Zdá se, že respondent Michaila Domny studoval na jedné z řeckojazyčných pomackých škol v pre­fek­­tuře Xanthi, patrně v době junty nebo těsně po ní. Představuje tak příslušníka jedné z má­la generací Pomaků, která byla předmětem systematické péče a indoktrinace ze strany řec­kých státních orgánů. Řecko později, jak již bylo naznačeno, od specifické pomacké poli­ti­ky upustilo.

Otázkou zůstává, proč stát, který v téže době věznil své občany pouze za to, že se ve­řej­ně označili jako Turci, této turkizační kampani nečinně přihlížel. Odpověď může poskyt­nout pokračování výpovědi Domnova respondenta: „Trvali na tom, že mám přestat psát o po­mac­kém jazyku a kultuře. Policie dokonce vyslala strážníky, aby mi to řekli. Politici obou stran mě přemlouvali, abych přestal mluvit o Pomacích. Úředník z řeckého minister­stva zahraničních věcí mi během konference řekl: ‚Nechceme více menšin. Jedna turecká nám stačí.’“^[83] Řecký stát se tedy nestavěl výslovně proti jazykové asimilaci Pomaků. Svým trvá­ním na smlouvě z Lausanne, která nahlíží na západothrácké muslimy jako na jednolitou sku­pinu, vlastně nahrával hegemonistickým tendencím většinového etnika uvnitř skupiny a zá­ro­veň tuto skutečnost zastíral tvrdým potíráním projevů turecké etnicity na veřejnosti.

O skutečném účelu řeckého počínání můžeme pouze spekulovat. Nelze vyloučit, že kro­mě aktuálního vývoje řecko-tureckých vztahů mohl hrát roli i vstup Řecka do ES. S ním sou­visející zvýšená vnější kontrola legitimity kroků řeckého státu by mohla vynést na světlo zjev­né porušování lausannských závazků vůči netureckým muslimům západní Thrákie. Kro­mě vynucení okamžité nápravy stavu, která je prakticky nemožná, by se například někteří po­mačtí či romští absolventi tureckojazyčných menšinových škol mohli domáhat náhrad za újmu, způsobenou krácením jejich práv. Za takové situace byla turkizace netureckých mus­li­mů v regionu, a tím de facto legitimizace stávajícího stavu, výhodná i pro Řecko.

Turečtí autoři vysvětlují postupující turkifikaci řeckých Pomaků odlišně, a sice jako vý­sledek individuálních rozhodnutí konkrétních pomackých jednotlivců či rodin, pro které by­lo přijetí turecké identity výhodnější. Samozřejmě i tento názor je do značné míry rele­vant­ní. Baskin Oran například zdůrazňuje, že samo označení Pomak vyvolává v západní Thrá­kii negativní asociace. Pojí se s obrazem nevzdělaného, kulturně zaostalého a příliš ná­bo­žensky horlivého venkovana. Dodává, že se Pomaci odjakživa považovali za „Turky dle vy­znání“, neboť byli součástí stejného milletu jako etničtí Turci. V neposlední řadě zmiňuje i nesouhlasné reakce mnoha řeckých Pomaků na snahu vlády vytvářet samostatnou pomac­kou politiku.^[84]

 

Závěr

 

Vztah Pomaků a řeckého státu zaznamenal v průběhu téměř devadesátileté přítom­nos­ti Pomaků v Řecku mnoho obměn. Zpočátku nechával stát pomackým občanům v zaned­ba­ném pohraničním kraji značnou volnost v praktikování tradičního způsobu života. V době krát­kého zlepšení turecko-řeckých vztahů ve třicátých až šedesátých letech zůstal řecký stát stej­ně nečinný při snaze Turků Pomaky asimilovat. Větší zájem o pomacké etnikum proje­vi­la až vojenská junta, která vyvinula program asimilační politiky. Tento program se ale za sedm let vlády plukovníků nenaplnil a jeho výsledkem byl spíše ještě větší příklon Pomaků k Turkům. Tento vývoj nezvrátily ani některé kroky řecké vlády, učiněné zejména v devade­sá­tých letech, směrem k posílení kulturní a jazykové svébytnosti Pomaků.