Obtížná definice, a tak antropologové někdy používají metodu: „člověka poznám, když ho vidím“, nebo jak konstatuje Talár Asab „každý etnograf pravděpodobně pozná rituál, jelikož když ho vidí (nebo snad ne?) je symbolická činnost, narozdíl od instrumentálního chování v každodenním životě“. Hlavním problémem při definici může také být to, jak je rituál chápán v západních společnostech. Západní společnost chápe rituál jako transkulturní kategorie s paralelami jinde.
Jak rozlišit, co rituál je a není?
„Rituál je kulturně zkonstruovaný systém symbolické komunikace. Je tvořen strukturovanými a uspořádanými sledy slov a činů, často vyjadřovaní více prostředky, jejichž obsah a uspořádání se vyznačují různým stupněm formálnosti (konvencionálnosti), stereotypů (strnulost), kondenzace (syntézy) a redundance (opakování).“(S.J. Tambiah)
Catherine Bellová rozlišuje šest kategorií rituálního jednání:
1. Přechodové rituály při obřadech spjatých s „klíčovým okamžikem života“.
2. Kalendářní a vzpomínkové obřady.
3. Obřady výměny a společenství.
4. Obřady působení trýzně.
5. Postní obřady, půst a slavnosti.
6. Politické rituály.
Rituál je v jistém smyslu předvedení, představení či kulturní drama. Jaký je rozdíl mezi rituálem a (divadelním) představením? Jeden zřejmý rozdíl spočívá v tom, že rituální představení není jenom opakování daného scénáře, ale „způsob jednání skutečných a důvěrně se znajících lidí. Účastníci rituálu mohou jednat, ale není to nutně tak, že by jen předstírali …“. Teoretik představení Richard Schechner prozkoumal spojitost mezi rituálem, na straně jedné, a divadelními hrami, sporty, hrami, na straně druhé, a zjistil společné prvky obou skupin. Jsou jimi specifické uspořádání v čase, specifická neproduktivní hodnota připisovaná objektům a často i zvláštní vyhrazené místo, kde se tyto akce provozují. Rozdíl však Schechner vidí v tom, že pokud se představení snaží být nějakým způsobem účinné, jedná se o představení jako rituál, v opačném případě, kdy je představení pouze zábavou, jedná se o divadlo. Hranice mezi divadlem a rituálem nejsou pevně stanoveny, tudíž žádné z nich nemůže být v ryzí podobě to, nebo ono.
Arnold van Gennep (1873 – 1957) proslul jako otec francouzské folkloristiky. Přední kritik Durkheima, sice uznával primární dělení posvátné a profánní, nepřijal však jeho odlišování magie a náboženství. Van Gennep pokládal magii za praktickou a náboženství za teoretickou stránku jediného magicko – náboženského celku. Jeho nejznámější dílo. Shromažďoval údaje, aby dokázal odhalit základní vnitřní strukturu. VanKurzíva Gennep se také věnuje územním přechodům a zdůrazňuje důležitost prahu (limen) jako místa, které je pomezím mezi jedním a druhým fyzickým prostorem a mezi dvěma společenskými stavy. Například přenesení nevěsty přes práh domu, pokřižování svěcenou vodou z nádoby při vstupu do kostela nebo zutí při vstupu do mešity.
Americký antropolog skotského původu, který studoval v Manchesteru pod vedením Maxe Gluckmana. S manželkou Edith prováděl výzkum kmene Ndembu v dnešní Zambii. Z tohoto výzkumu vzešla publikace s názvem Schizma a kontinuita v jedné africké společnosti. Poté, co konvertovali ke katolicismu, se manželé Turnerovi začali zabývat křesťanskými poutěmi. Pouť charakterizuje jako „liminoid“ či jako „kvaziliminální“, neboť vykazuje paralely s liminalitou (prahovostí) „kmenových“ rituálů přechodu.
Klíčové Turnerovy pojmy
Liminalita (prahovost): prostřední stav, mezistav, pomezí u přechodového rituálu
Communitas: spontánní, bezprostřední a konkrétní příbuzenství typické pro vazby utvořené mezi lidmi v prostřední, liminální fázi přechodového rituálu.
Normativní communitas: rovnostářský model příbuzenství typický pro liminální stadium přechodového rituálu.
Spontánní communitas: kvalita příbuzenství, je neplánovaná a s montánní (např. mezi cizinci, kteří se společně dostanou do nějaké krize apod.)
Ideologická communitas: specificky formulovaná pravidla a opatření, jež upravují, jak by spolu lidé měli žít ve vzájemném souladu.
Apokalyptická communitas: apokalyptická mytologie či ideologie, která předjímá budoucí katastrofu nebo katastrofální konec světa.
Liminoid/kvaziliminální: obdoba liminální vlastnosti kultur „postindustriální revoluce“ (divadlo, balet, film, hudba, výtvarné umění, poezie a pouť), jež se nachází mimo hlavní proud a mají transformační potenciál.
Communitas a struktura společnosti
Rituál přechodu normálně zahrnuje přesun od struktury k anti-struktuře a zpět k struktuře. Communitas vzniká tam, kde není struktura. Struktura, ani anti-struktura nemohou existovat jedna bez druhé, pokud se však nadměrně zdůrazňuje struktura, nebo anti-struktura, nastane odpovídající reakce. Turner uvádí příklad středověkých františkánů. Svatý František byl radikálně antistrukturální, zavrhoval bohatství, společenské postavení a veškeré normální životní pohodlí. Svůj život chtěl zasvětit žebrání a chudobě. Avšak řád, který sv. František založil, se rozdělil do řádového života, kde se vkradlo vlastnění majetku a užívání peněz, což František odmítal. Turnerovo chápání struktury nese známky hippies, radikálních studentských protestů na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy studenti vyžadovali anarchistické, globální, nehierarchické formy vztahů.
Bruce Lincoln pokládá van Gennepovy a Turnerovy modely rituálů přechodu v postatě spíše za mužské, než za ženské, proto jsou méně univerzální. Většina přechodů, včetně mužských a ženských iniciačních obřadů „mění lidi, nahrazuje staré role, postavení a identity novými“. Podle Lincolna dělají však ženské iniciační obřady něco navíc. Ženy zůstávají po celou dobu rituálu u sebe doma nebo poblíž svého obydlí. Jejich iniciace probíhá většinou jednotlivě. Důraz je kladen na oblečení a ozdoby, u mužů je typické svlékání a nahota. Místo oddělení, liminality a opětného začlenění jakožto typických stadií přechodového rituálu u inicovaných žen navrhuje Lincoln alternativní strukturu: Uzavření → proměna /zvětšení → vynoření (znovuobjevení).
Sigmund Freud (1856 – 1939)
Zakladatel psychoanalýzy. Zkoumal lidské myšlení a přišel s klíčovými pojmy nevědomí a libido. Freud říká, že hnací sílou většiny našich činů není vědomé uvažování, ale tužby, obavy, instinkty a potlačené či vytěsněné myšlenky a zkušenosti, které se nacházejí pod povrchem v nevědomí. Jedním z nejsilnějších pudů z těchto je právě libido (psychosexuální energie).
Klíčové freudovské pojmy:
Id – nevědomé instinkty, jejichž hnací sílou je „princip uspokojení“.
Ego – vědomé já, které interaguje s vnějším prostředím a představuje „princip reality“.
Superego – vnitřní regulátor či svědomí – osvojení hodnot a očekávání.
Pro Freudovu teorii lidského chování a původu náboženství je stěžejní jeho chápání dětské sexuality a Oidipův komplex. Freud použil mýtu o Oidipovi jako metafory pro popis stadia ve vývoji dítěte a v lidské sociální evoluci. Ve věku kolem čtyř let si chlapec uvědomuje vlastní sexualitu, vnímá otce jako soupeře o matčinu přízeň a chce ho zabít. Vyřešení tohoto konfliktu je odstavení od matky a identifikace s otcem. Podle Freuda byla původně lidská společnost patriarchální, a že v ní mocný muž střežil svou ženu (ženy) před jinými muži. Mladí muži otce zabili a získali tak přístup k jeho ženám. V knize Totem a tabu jsou zpracovány důsledky tohoto činu. Například tento prapůvodní oidipovský čin je chápan jako původ incestního tabu, totemismu, exogamie atd.
Přestože freudovská terminologie byla značně zpochybňována, stala se součástí západní mentální scény.
Maurice Bloch rozpracoval myšlenky van Gennepa o přechodových rituálech. Pro Blocha je klíčovým rysem rituálů tzv. „odrážející se násilí“ či „dobytí“. Při přechodovém rituálu jednotlivec nebo skupina odkládá svou běžnou vitalitu (životní energii, sílu), aby nabyl vyšší, transcendentní vitality. Závěrečná fáze přestavuje návrat do světské struktury, ale posílená božským. Tento návrat může vést ke skutečnému násilí „protože obnovená vitalita je pod kontrolou transcendentna“. „Odrážející se násilí“ Bloch uvádí na příkladech obřízky u Merinů na Madagaskaru, kde může docházet k násilným zraněním dětí, symbolickému násilí vůči ženám a fyzické agresi vůči těm, kteří jsou považováni za nepřátele. Bloch tvrdí, že rituály mohou sloužit k uchování hierarchií ve společenském postavení.
Násilí není jen něco bezdůvodného, může sloužit nějakému psychologickému a sociálnímu cíli. Harvey Whitehouse použil pojmu “bleskové paměťové stopy“, aby objasnil způsob, jak informace může obtisknout do dlouhodobé paměti člověka, když mu byla sdělena ve stavu hlubokého citového otřesu. Whitehouse užívá příkladu iniciace u Baktamanů na Papui Nové Guineji, který lze těžko pochopit. Přirovnává muže k prasatům. Z dnešní doby nám jako příklad mohou sloužit například gangy v Los Angeles, kdy skupiny lidí obvykle vymýšlejí násilné rituály pro své členy jako prostředek k utužení skupinové soudržnosti a loajality. Tímto si iniciovaní jedinci dobře zapamatují trýzně a emocionální intenzitu obsaženou v přechodovém rituálu.
Rituály pokoušejí ztvárnit a řešit ústřední a základní dilemata lidské existence (růst a plodnost, smrtelnost a nesmrtelnost či trancendenci). Při rituálu se manipuluje symboly a posvátnými předměty, aby se zvýšil účinek představení. Rituály nejsou jen vedlejším projevem náboženského chování, ale jsou pro lidskou kulturu zásadní. Mohou se použít k ovládání, rozvracení, stabilizaci, rozšíření a k terorizování jednotlivců a skupin.
Počet shlédnutí: 50