NĚMCI V RUMUNSKU

Němci žijí na rumunském území již déle než 800 let. Jen díky jejich přičinění se mohla země, jež byla v době jejich příchodu velmi zdevastovaná, opět začlenit do kulturního života Evropy. Kvůli četným historickým konfliktům a událostem jich však již většina zemi postupně, mnohdy nuceně, opustila.

Německá populace dosáhla svého maxima kolem roku 1930, kdy se mělo v Rumunsku nacházet na 650 000 Němců. Za druhé světové války bylo hodně z nich deportováno do SSSR kvůli sympatiím s Hitlerem. V 80. letech zase Západní Německo udělovalo německé občanství tomu, kdo prokázal německý původ. Po roce 1990 se do Německa rozhodlo odejít okolo 120 000 Němců.

I navzdory nelehké minulosti však někteří zůstali. 60.000 Němců, kteří zde dnes žijí, netvoří ani půl procenta z celkového počtu obyvatel. Ačkoli to na první pohled vypadá jako bezvýznamné číslo, Němci jsou v Rumunsku pátým největším etnikem a dodnes můžeme pozorovat výrazné stopy, které zanechal dlouhý pobyt této menšiny na území Rumunska.

Německá minorita na území Rumunské republiky se nachází především ve dvou oblastech, a to v Sedmihradsku a v Banátu. Sedmihradsko je zde chápáno jako „historické Sedmihradsko“, protože v současnosti se tímto názvem označuje celá západní část Rumunska (tj. včetně Banátu). Zde mluvíme o tzv. sedmihradských Sasech, kteří na pozvání uherského krále, na přelomu dvanáctého a třináctého století, začali kolonizovat tehdejší nerozvinuté území maďarského království. Dále se Němci nachází v oblasti Banátu na západní části země – tzv. banátští Švábové sem přišli až později v osmnáctém století. Taktéž na pozvání panovníka, aby ekonomicky pozvedli region, což se jim také daří. Po druhé světové válce však nastává velký německý exodus a také mnoho z nich je za trest posláno na nucené práce na Sibiř. Další vlna emigrace přichází po otevření hranic po pádu komunistického diktátora Ceausesca.

Dnes se i přes nízký počet stále snaží udržovat svou kulturu. V centru německé kultury, Temešváru, působí „Německé kulturní forum“, německé divadlo či různé folklorní spolky. Dále zde vychází pravidelně dvě německá periodika a to „Deutsches Zeitung“ a „Banater Post“. Němci zde také mají své radiové a televizní vysílání. V Sedmihradsku mají také svou nezanedbatelnou roli německá centra ve městech Sibiu, Cluji a v Brašově. Němčina se stala v obou regionech prvním cizím jazykem vyučovaným na tamějších školách.

Z množství kulturních akcí a rozsáhlé spolkové činnosti lze vyvodit snahu Němců udržet si svou identitu i nadále. Nicméně většina členů minority je již v pokročilém věku a mladí odjíždí spíše do německy mluvících zemí za prací, než aby zůstávali a udržovali německou kulturu v rumunských regionech.

Pokusíme se přiblížit historii jak Sasů, tak Švábů v jednotlivých regionech, původ prvních příchozích a popsat aktuální situaci této menšiny s jejím náboženským a lingvistickým aspektem. V úvodu je popsána metodologie výzkumu obou jeho částí jak v centrální, tak západní části Rumunska. Dále je text rozdělen na dvě části, první se zabývá situací sedmihradských Sasů v Transylvánii, druhý pak banátskými Němci na západu Rumunska. U každé větve Němců je shrnuta jejich historie v regionu, specifické kulturní prvky a výsledky výzkumu, který byl zaměřen především na konstrukt etnické identity jednotlivců. Na závěr celkový dojem, který dnešní multietnické Rumunsko se svými menšinami vyvolává.

Sedmihradští Němci.

Pro hlubší poznání problematiky banátských Švábů bylo před samotnou praktickou částí výzkumu nutné studium dokumentů, a to hlavně ze zahraničních zdrojů, jelikož české zdroje se zaměřují především na naše české krajany v Banátu. Nejvíce informací a dokumentů o dané problematice se nám ovšem podařilo získat až v Temešváru, kde nám tamní “Deutsches Forum” poskytlo publikace, které by u nás nebyly k dostání. Mimo získané publikace z již zmíněné instituce jsme prostudovali I místní periodika a dostali jsme se také k analýze osobních dokumentů. Další metodou byly semistandardizované rozhovory, které jsou pro tento typ výzkumu ideální. Dopředu jsme měly připravený scénář základních otázek a podotázek, ovšem nechávali jsme také dostatečný prostor narátorovi, díky čemuž jsme se dostali k mnohem hlubším informacím. Dále jsme použily metodu zúčastněného pozorování, která nám pomohlo například alespoň zčásti odkrýt vztahy mezi Němci a Rumuny v daných komunitách. Po výzkumu jsme určité doplňující informace získávali přes nalezené kontakty na sociálních sítích a přes elektronickou poštu s ředitelkou Německého Fóra v Temešváru.

Rumunské, respektive maďarské, potažmo rakouské a rakousko-uherské dějiny jsou plné zvratů, povstání a potlačených revolucí. Všemi těmito státními útvary bylo Sedmihradsko ve své době součástí. Je zdlouhavé popisovat jednotlivé historické události, uvádíme tedy pouze jen ty nejdůležitější, které ovlivnili historii sedmihradských Sasů v evropském prostoru.

V polovině dvanáctého století přichází do tehdejšího uherského království cizinci ze západní Evropy, aby kolonizovali tehdy nepříliš rozvinutou část Uher, dnes centrální část dnešního Rumunska. Jsou pozváni panovníkem Gézou II. Arpádovcem, aby chránili jihovýchodní hranice uherského království proti nájezdům Tatarů, později Turků. Zváni byli zejména Němci a to zejména kvůli dobré znalosti řemesel a ekonomické vyspělosti. Němečtí osadníci se usadili převážně na severovýchodě a jihu Sedmihradska. Kolonizace probíhala ve 3 fázích od poloviny dvanáctého do třináctého století s různými přestávkami.

Dodnes se nemohou historici shodnout na přesném původu prvních „saských“ osadníků, ale domníváme se, že pocházeli především z oblasti Flander, Lucemburska, západních částí Německa, francouzského Lotrinska, ale i z jiných koutů Francie. Bez ohledu na to, že většina příchozích pocházela právě z přelidněného Porýní a Vestfálska, místní obyvatelé jim začali říkat „Sasové“. Založili zde několik důležitých měst, které jsou dodnes hlavními zdroji, vypovídající o německé menšině, která tu byla dříve tak hojně zastoupena.

Sasové měli již od počátku různé výsady a jejich vliv ještě vzrostl v roce 1224, kdy jim uherský král Ondřej II. Arpádovec v dokumentu „Diploma Andreanum“ (tzv. Zlatá bula Sasů), udělil další privilegia týkající se administrativní autonomie a náboženské svobody. Navíc v roce 1438 byla uzavřena spolu s Maďary a Sékely „Smlouva tří národů“, která vyzdvihuje zmíněné tři národy katolíků do čela země, a stávají se elitami království. Vylučuje z vládnutí Rumuny a ortodoxní křesťany. Rumuni, ačkoli ve většině, byli převážně v postavení nevolníků.

Od třináctého století, kdy ohrožují uherské hranice Mongolové, začínají Sasové opevňovat svá města proti těmto nájezdníkům. Uhry mění obrannou strategii a podporují německá opevněná města a vznikají tak důležitá ekonomická, ale i strategická centra v regionu. Později, když ohrožují toto území také osmanští Turci, se opevněná města stala dobrým prostředkem ochrany proti narůstajícímu tlaku těchto dobyvatelů z východu a německá města expandují a stávají se hlavními aktéry v regionu.

Nejdůležitějšími centry se stalo 7 saských měst, podle kterých byl následně pojmenován celý region – Sedmihradsko, německy Siebenbürgen (dnes je ovšem v Sedmihradsku / Transylvánii devět správních oblastí).

Tato sídla jdou dodnes nejdůležitějšími centry Transylvánie a nejvíce vypovídají o tehdejší silné německé komunitě, jsou jimi: Bistrita (Bistritz), Brasov (Kronstadt), Cluj Napoca (Klausenburg), Medias (Mediasch), Sebes (Seh besh'), Sibiu (Hermannstadt), Sighisoara (Schassburg).

Po vystoupení Martina Luthera v 16. století proniká protestantismus i do Sedmihradska a místní německou komunitou je velmi rychle přijat.

Do šestnáctého století byla Transylvánie součástí uherského království, ale po bitvě u Moháče se stala samostatným knížectvím s vazalským poměrem k Osmanské říši až do konce sedmnáctého století. Poté se stala součástí habsburské monarchie. Rakouští panovníci, jakožto katoličtí vládci, privilegují katolické menšiny. Proto Sasové, ačkoli Němci, nemají zvláštní postavení v rámci východní části monarchie. Po roce 1867, kdy proběhlo rakousko-uherské vyrovnání, se Sedmihradsko začlenilo opět pod Uhry. Po první světové válce v roce 1918 připadlo Rumunsku na základě Trianonské smlouvy. 8.1.1918 hlasoval saský parlament pro sjednocení s nově vzniklým Rumunskem, v srpnu téhož roku jej následovali Švábové a Sekélové. Maďarská menšina hlasuje proti.

Za druhé světové války se postavilo Rumunsko na stranu nacistického Německa. Nicméně Maďarsko, jakožto silný německý spojenec, dokázalo vyjednat s Hitlerem anexi Transylvánie a v roce 1938 připojilo teritorium o rozloze 12 000 km² a jednoho milionu obyvatel. Na 45 000 Sasů a Švábů bojuje na straně Osy proti Sovětskému svazu. V roce 1943 Hitler naverboval přímo do Wehrmachtu 60 000 rumunských Němců. Po vítězství spojenců se dostala východní Evropa pod přímý vliv Sovětského svazu a Rumunsko muselo dodat do SSSR na 100 000 pracovních sil. Vzhledem k letům 1940-1944, kdy rumunští Němci spolupracovali s Hitlerem a faktu, že ve vedení komunistické strany Rumunska byli zejména lidé židovského původu, bylo vysláno zhruba 62 000 Němců, včetně žen, do pracovních táborů na Sibiř a jejich majetek byl zkonfiskován.

V 80. letech Západní Německo udělovalo německé občanství tomu, kdo prokázal německý původ a doslova vykupovalo od tehdejší svazové republiky tamější Němce. Za rok jich mělo tímto způsobem odejít zhruba 10 000. Po revoluci se většina Němců, kteří byli deportováni na Sibiř, neměla kam vrátit. I když by měli kam jít, necítili se tu dobře a hodně jich odchází. V devadesátých letech nastává obrovský odliv Němců z Rumunska do Německa a Rakouska. Odchází kolem 120 000 příslušníků minority.

V současné době se na území Rumunské republiky nachází zhruba na 60 000 etnických Němců (přesné číslo činí 59 764 Němců, podle zdrojů rumunské ambasády v Čechách, což odpovídá 0,3 procentům populace Rumunska). (Geo10)

Data se liší podle různých zdrojů, ale nejčastěji je uváděno číslo již zmíněné. Většina příslušníků německé menšiny jsou staří lidé, bydlí většinou ve městech, na vesnicích můžeme nalézt jen pár desítek příslušníků. Například vesnice Biertan – 40-50 německých Sasů, či obec Malancraw – 200 německých Sasů. Posledně zmíněná vesnice je ojedinělou výjimkou, nejen pro vysoký počet členů komunity, ale taktéž pro spolkovou činnost. Členové se každý týden schází na nedělní mši v tamějším opevněném kostele a dodržují například zasedací pořádek. Každý člen komunity sedává na vlastním místě a doneseném polštáři. Dodnes se také udržel zvyk, že ženy a děti sedí na lavicích uprostřed kostela a muži, pro případ nebezpečí sedí okolo nich. Mladí lidé povětšinou odcházejí do Německa či Rakouska a už se nevracejí. Můžeme nalézt jen hrstku těch, kteří zůstávají v Rumunsku. Nicméně to neznamená, že by zatracovali vlastní identitu, jedná se spíše o ekonomickou migraci na západ. Jsou stále v kontaktu se svými rodinami, jezdí se navštěvovat a děti sem jezdí na letní prázdniny za prarodiči.

Ačkoli oblast Transylvánie nemá na svém území největší množství příslušníků německé menšiny, stále je kulturním centrem, které nejvíce vypovídá o historii této minority. Nachází se tu mnohé kulturní organizace a spolky. Vyplývá to z historie regionu, který byl vždy centrem kulturní a ekonomické vyspělosti.

Zajímavé jsou vztahy mezi německou menšinou a etnickými Rumuny. Rumunsko je velmi tolerantní ke svým menšinám, a proto tu nenacházíme žádné problémy, spíše vřelé vztahy, jak nám také potvrzuje člen „Německého demokratického Fóra v Rumunsku“ – „Das Demokratische Forum der Deutschen in Rumänien“. Dále popisuje, že Němci nebyli skoro nikdy, když opomeneme druhou světovou válku, vládnoucí třídou a nikdy se nechtěli odtrhnout od Rumunska. Po prostudování literatury se ale dozvídáme, že Sasové byli od svého příchodu privilegovanou vrstvou a Rumuni, ač etnická majorita ve státě, byli považováni za nižší sociální vrstvu. Zdá se, že v dnešní společnosti nezanechala tato ambivalence žádné stopy a dnes žijí Rumuni s Němci vedle sebe v jednom státě bez problémů. Pozorujeme naopak spíše zájem o německou kulturu a jazyk. Hodně Rumunů je členy například tradičních tanečních spolků či sborů a oblíbeny jsou pro svou vysokou kvalitu i německé školy.

Převážná většina všech saských obcích s největším počtem obyvatel německého etnika se nachází v okolí tří větších rumunských měst: Sighisoara, Sibiu a Brašov.

Sighisoara je samosprávní obec ležící v župě Mures. Jedno z nejkrásnějších středověkých měst, které bylo založeno německými řemeslníky a obchodníky. První ověřený dokument o městě známém dříve pod latinským názvem „Castrum sex“ pochází z roku 1280. Existují ale i důkazy o předchozí existenci. Podle Kraussovy kroniky bylo město založeno Sasy již roku 1191. Od roku 1298 je známé pod jménem Schespurch resp. Schaesbrich. Po několik následujících staletí plnila Sighisoara roli jednoho z nejvýznamnějších obchodních center na okraji střední Evropy, do kterého se sjížděli řemeslníci a obchodníci z celé Římské říše. Městská ekonomika byla ovládána německými řemeslníky, stejně jako stavba opevnění na obranu proti nepřátelům. Město je rozděleno do dvou částí. Středověká pevnost je postavena na vrchu kopce a je nazývána „Citadel“ (Cetate). Zbylá část města leží v údolí řeky Tarnava MareKurzíva. Na domech uvnitř pevnosti lze vidět hlavní znaky dřívějších řemeslnických měst. Město je známé také tím, že se zde narodil Vlad Tepes, zvaný Dracula. Jeho rodný dům lze vidět v centru středověké pevnosti. Sighisoara je zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.

Statistické údaje:

Obyvatelstvo: 32 304 Podle statistický údajů zde většinu obyvatel (76 %) tvoří Rumuni. Hned po nich následují Maďaři (18,36 %)a nezanedbatelné místo zde zaujímají i Romové (3,51 %).

Němci zde tvoří 1,91 % veškerého obyvatelstva (tj. 623 osob). 568 z nich uvádí jako svůj mateřský jazyk němčinu. Co se týče náboženství, největší zastoupení zde mají ortodoxní křesťané (76%), reformisté (8%) a římští katolíci (6%).

Struktura populace podle etnicity a mateřského jazyka

Vesnice Laslea, Malancrav, Floresti a Roandola tvoří společně komunitu starých saských obcí nacházející se v okruhu cca 11 km od nejbližšího města Sighisoary. Do této komunity patří obce: Laslea, Malancrav, Floresti, Roandola.

Malancrav Vesnice, která byla původně osídlena Transylvánskými Sasy. V současné době je to vesnice s největším počtem Sasů (170). Dříve jich zde žilo až 900. Žije zde také velký počet saských dětí.

Floresti Tato vesnice se nachází mezi zalesněnými kopci poblíž Malancravu. Vesnice s pouhými 70ti domy a 140ti obyvateli měla být během Caaucsescova režimu zbořena. Revoluce v roce 1989 však tento plán naštěstí zastavila. Můžeme zde vidět Saský kostel z 15.st. nebo zbytky starého oltáře v Sighisoara Museu.

Roku 2006 Princ z Walesu koupil a zrestauroval dva saské domy z 18. století ve vesnici Malancrav a Viscri, aby tak podpořil turismus pomohl chránit unikátní styl života, který zde existuje již stovky let.

V okolí se nacházejí další saské vesnice jako třeba Cris nebo Richis. Statistické údaje:

V celé komunitě obcí žije celkem 3.203 obyvatel. Z toho 65 % jsou Rumuni, 24 % tvoří Romové a na třetím místě jsou Němci se počtem 312 obyvatel (9,74 %). 300 místních Němců uvedlo v průzkumu jako rodný jazyk němčinu.

Náboženství zde převládá ortodoxní (76 %). Na druhém místě (7 %) je pentecostalismus (novodobé křesťanské hnutí).

Viscri, obdobně jako třeba Laslea , tvoří společenství s několika dalšími saskými obcemi.

Viscri

Viscri je malá vesnice ležící na severozápad od Rupei. Žije zde zhruba 400 lidí. Asi 30 z nich jsou Sasové. Zbytek se hlásí k národnosti rumunské nebo romské. Ještě roku 1939 měla obec 699 obyvatel saského původu. Současné obyvatelstvo obce se skládá z 51 farmářů, jednoho školního učitele, tří pastýřů a dvou žebráků.

Viscri je asi nejvíce známá svým vysoce opevněným kostelem, který byl postaven 1100 n.l. Historicky první dokument se zmínkou o této obci je záznam o církevních poplatcích z roku 1400, ve kterém je Viscri považována za součást farnosti Rupea.

Viscri je stejně tak jako výše zmíněné vesnice zapsána na seznam Světového Dědictví UNESCO.

společně s Viscri tvoří společenství další „saské“ vesnice: Bunesti, Mesendorf, Crit a Cloasterf. Bunesti Bunesti slouží jako administrativní centrum pro celé společenství obcí.

Mesendorf První historická zmínka o této vsi pochází z roku 1289. Leží 4 km jihozápadně od Critu v kraji Rupea. V historii byla vesnice opakovaně (celkem 4x) zničena požárem.

Crit

Poprvé zmíněna v dokumentu krále Karla v roce 1322. Opevněný kostel se nachází na západním kopci vesnice. Leží 31km od Sighisoary na levém břehu řeky Balta Mare. Roku 1663 byla vesnice vypleněna jednotkami moldavského prince.

Nedaleko Critu se nachází další saská vesnička Cloasterf.

Statistické údaje:

Celá komunita správně patří pod župu Brasov a celkový počet obyvatelstva činí 2 476 osob, z toho 66 % tvoří Rumuni, 27 % Romové a 4 % Němci. Nejčastěji uváděný mateřský jazyk je rumunština (94 %). Z celkového počtu 97 Němců jich zde 83 (celkem přes 3 % obyvatel obce) uvádí jako mateřský jazyk němčinu. Na třetím místě je potom maďarština (2 %).

Nejfrekventovanější vyznání je zde opět ortodoxní (91 %). Čtyřiačtyřicet osob se hlásí k církvi adventistů (1,7 %) a církev evangelická má 1,6 %.

První zaznamenané svědectví o této obci pochází z roku 1283 z dokumentu o poplatcích, které požadovala katolická církev z města Alba Iulia po katolických kněžích ze sedmi tehdejších transylvánsko-saských obcí. Na základě toho se usuzuje, že byla obec založena právě transylvánskými Sasy někdy mezi lety 1224 a 1283. Obec se velmi rychle vyvinula ve významné tržní město a roku 1510 zde žilo již okolo 5000 obyvatel. Na konci středověku začalo město upadat v důsledku růstu významu okolních měst Sighisoara, Sibiu a Medias. Stejně jako jiné saské obce v Transylvánii, má i Biertan městskou organizaci. Kolem centrálního náměstí se nacházejí staré domky se střechami ve „frankonickém“ stylu, nad které se vyvyšuje typický opevněný kostel, který zde byl postaven někdy mezi 15. a 16. stoletím.

Biertan je společně s dalšími vesnicemi zařazen do Seznamu Světového Dědictví UNESCO (viz Saschiz).

Fotografie převzaty z http://www.mihaieminescutrust.org/content/nd_standard.asp?n=113

Statistické údaje:

Biertan se nachází uprostřed Transylvánské plošiny, 15 km východně od města Medias. Vytváří komunitu společně se dvěma dalšími vesnicemi - Copşa Mare a Richiş.

Podle censu z roku 1930 měl tehdy Biertan 2331 obyvatel, z nichž 1228 osob tvořili transylvánští Sasové. Sčítání z roku 2002 udává současný počet obyvatel celé komunity obcí na téměř 3 000. Z toho je převážná většina Rumunů (68 %), Němci zde tvoří téměř 5 %, tj. 143 osob. Němčina je zde hned po rumunštině druhým nejčastěji uváděným mateřským jazykem (4 %). Samotný Biertan čítá okolo 1 600 osob. Z náboženství zde opět převládá ortodoxní (81 %) a 5,5 % obyvatel vyznává řeckokatolickou církev.

První zmínka o tomto městě pochází ze 14. století. V 15. století bylo známé existencí velkého množství cechů (ševců, tesařů nebo malířů).

Turistům může nabídnout krásný gotický kostel s hodinovou věží nebo populární staré saské domky, které byly (společně s dalšími šesti rumunskými městy) roku 1999 zahrnuty na Seznam světového dědictví UNESCO.

Vzhledem k tomu, že nadace Prince Charlese plánuje investovat do ochrany okolního území, získává i Saschiz velmi důležitou podporu za zahraničí.

Saschiz je společně s dalšími 6 saskými a jednou székelskou vesnicí součástí seznamu „vesnice s opevněným kostelem“ (Villages with fortified churches in Transylvania) zahrnutého roku 1993 do Seznamu Světového Dědictví UNESCO (World Heritage Site by UNESCO).

http://whc.unesco.org/en/list/596 http://www.cimec.ro/Monumente/unesco/UNESCOen/indexTrans.htm

Statistické údaje:

Saschiz se nachází asi 100km severozápadně od Brašova a vytváří „společenství“ s dalšími třemi obcemi: Mihai, Viteazu and Cloasterf. V současnosti zde žije okolo 2 050 obyvatel. Z tohoto počtu je pouhých 70 německých Sasů, většinou postarších lidí. Němčina je zde hned po rumunštině druhý nejčastější mateřský jazyk (téměř 4 % obyvatel).

Nejvíce věřících se hlásí k ortodoxnímu křesťanství (93 %).

Známé také jako Hermannstadt, je jedno z nejvýznamnějších center německé minority v Rumunsku. První zmínka o Sibiu pochází z roku 1191, kdy papež Celestýn III. potvrdil existenci svobodného proboštství Němců v Transylvánii, jehož vedení sídlilo právě v Sibiu. Díky obchodu mezi Transylvánií a Valašskem se město po dlouhá staletí těšilo rozkvětu. V 15. století zde bylo na obranu před nepřáteli postaveno důmyslné opevnění se 40 věžemi, jehož zdi se na mnoha místech zachovaly. V centru si můžete prohlédnout staré kupecké domy ze 16. a 17. století, barokní Brukenthalský palác, Železný (nebo také Lhářův) most nebo synagogu.Jelikož bylo Sibiu také vyhlášeným centrem luteránství, nachází se zde i řada kostelů.

Statistické údaje:

Sibiu se nachází v jižní části Transylvánie v regionu „Centru“. S počtem okolo 150 000 obyvatel je tak největším městem tohoto kraje. Nicméně i tak jsou zde majoritní vrstvou obyvatelstva Rumuni (96 %). Podle censu z roku 2002 žije v Sibiu 2 508 Němců (1,61 %), z nichž 2 303 uvádí jako svůj rodný jazyk němčinu. Vedle německé menšiny zde žije také poměrně početná menšina maďarská (2 %).

Z náboženství je zde na prvním místě ortodoxní křesťanství (92 %), potom římskokatolická církev (1,5 %) a téměř 1 % obyvatel jsou reformisté.

Sibiu je také sídlem německého kulturního centra „Das Deutsche Kulturzentrum Hermannstadt“ založeného v roce 2004. Centrum se snaží prezentovat současný obraz Německa nejen prostřednictvím kulturních akcí,jazykových kurzů pro děti, studenty i dospělé, ale také tvorbou knihovny. V knihovně lze najít nejen knihy, ale i nahrávky, filmy a široký výběr německých deníků, týdeníků a časopisů.

http://www.kulturzentrum-hermannstadt.ro/de/ueber-uns/

Struktura populace dle etnicity a mateřského jazyka:

Historie tohoto krásného starobylého místa sahá až do doby bronzové. Podle nejrůznějších archeologických výzkumů žila v okolí Brašova velmi silná původní populace, která se s později smísila s příchozími římskými kolonisty, z nichž se později vyvinulo rumunské obyvatelstvo. Historie vzniku města Brašov spadá do středověku,kdy bylo někdy kolem roku 1211 založeno řádem německých rytířů pod názvem Kronstadt. Ve 13. století pak bylo město i se svým okolím jako jedno ze sedmi původních citadel kolonizováno příchozími německými osadníky.

Z města se později stala velmi silná řemeslnická komunita. V 16.století zde bylo více než 45 řemeslnických sdružení. Díky silné ekonomice zde vzniklo mnoho historických monumentů: Stará radnice, Stará Sýpka (dnes Bistrot de l'Arte), Černý kostel a kostel svatého Nicolae. Velký rozkvět zaznamenalo město také za života velkého německého humanisty Johannese Honteruse.

Statistické údaje:

Brašov je hlavním městem stejnojmenné župy 166km severně od Bukurešti. Žije zde celkem 284 596 obyvatel. 91 % všech obyvatel je rumunského původu. Hned po Maďarech jsou zde však nejpočetnější menšinou Němci. Tvoří 0,5 % z celkového počtu obyvatel - tj. 1 717 osob. 1 529 z nich uvádí jako svůj rodný jazyk němčinu. Z náboženství je nejsilnější ortodoxní (86 %), římskokatolická církev (5,5 %) a a reformisté (2,5 %).

Struktura populace dle etnicity a mateřského jazyka:

Počátkem 13. století zde byla germánskými rytíři postavena pevnost zvaná Tartlau. Město Prejmer se okolo pevnosti začalo vyvíjet roku 1225 a stalo se tak nejvýchodnějším osídlením transylvánských Sasů. Prejmer trpěl v průběhu středověků nájezdy kmenů Mongolů, Tatarů, Turků a dalších. Pevnost však byla dobyta jen jednou, a to roku 1611 Gabrielem Báthory.

Co se týče Němců, většina z nich opustila Prejmer po druhé světové válce. Nicméně některé z nich zde lze ještě najít.

Otázka identity člověka je vždy citlivé téma. Vnímání sebe sama je intimní záležitostí. Nicméně všichni respondenti se nezávisle na sobě shodli na jednom. Nepovažují se za Němce, protože nežijí v Německu, ale v Rumunsku. Nepřipadají si ani jako Rumuni, protože se od nich odlišují nejen jazykem, ale i náboženstvím. Jak sami tvrdí, nejvíce se cítí být „Transylvánskými Sasy.“

Významnou složkou německé identity je náboženství. Transylvánský Němec by měl být protestant, což je pro ně odlišující znak od pravoslavných Rumunů. Dodnes se spolková činnost organizuje kolem luteránských kostelů. A to jak ve městech, tak na vesnicích.

Ve velkých městech můžeme nalézt množství spolků. Například v Sibiu sídlí kulturní organizace „German Forum“, která funguje také jako politická strana a německá menšina je zastoupená i v rumunském parlamentu. V Sibiu navíc pozorujeme zajímavý jev, protože z celkových 20 městských zastupitelů je jich 14 členy německého fóra. Celkově zaujímá německá menšina 1 procento obyvatel tohoto města (1500 – 2000 Němců), z čehož můžeme usuzovat, že tuto stranu volí nejen Němci. Tento jev je ojedinělý, ale ukazuje na bezproblémové vztahy mezi jednotlivými národnostmi.

V Brašově jsme navštívili německé kulturní centrum, které se zabývá spíše výukou německého jazyka a kultury, než spolkovou činností. Bylo nám však řečeno, že stále stoupá poptávka po německých kurzech. Můžeme to přičítat nejen historické přítomnosti Němců v regionu, ale také expanzí německých firem na rumunský trh.

I přesto, že uběhla celá staletí od doby, kdy vkročili na rumunské území, dokázali si Němci, žijící celou tu dobu mezi majoritou rumunského obyvatelstva, alespoň částečně udržet svůj původní jazyk. Němčina zůstala jedním ze základních znaků jejich identity.

Podle statistického šetření z roku 2002 uvádí Němčinu jako svůj mateřský jazyk pouhých 0,2 %. I když ale Němčina tvoří jen nepatrný podíl na jazykové struktuře země, počet lidí, kteří ji používají je necelých 45000. Což není úplně zanedbatelné číslo. Mezi frekventovanější jazyky patří už jen maďarština, romština, ukrajinština a samozřejmě rumunština, kterou hovoří přes 90 % obyvatel Rumunska. Německý jazyk se tedy nachází na 5. místě jazykové pyramidy.

Díky německé menšině je v Rumunsku běžná kulturní tradice, která se snaží udržet naživu nejen německý jazyk, ale i německou kulturu. Přesto němčina pomalu ale jistě mizí. Kvalifikovaní mladí učitelé se znalostí cizích jazyků se mnohem lépe uplatní v průmyslu a v zahraničí. Kulturní vztahy mezi oběma zeměmi se proto zaměřují na vědu a vzdělání, stejně tak jako na podporu němčiny. Roku 1995 byla v Rumunsku podepsána smlouva o kulturní spolupráci. V roce 1996 pak byla uzavřena dohoda o spolupráci škol.

Důležitou roli pro německou kulturu v Rumunsku hrají také různé instituce a spolky, které zde působí. Nezanedbatelnou roli zde má třeba „Goethe Institut“, jehož práci doplňují aktivity německých center v Sibiu, Iasi, Cluji, Brašove a Timisoaře. V roce 1999 založilo Rumunsko v Berlíně kulturní instituci „Titu Maiorescu“, která se snaží představovat rumunskou kulturu prostřednictvím koncertů, výstav a přednášek.

Jak už bylo výše řečeno, nejčastějším náboženským vyznáním transylvánských Sasů je protestantismus. Po vystoupení Martina Luthera v šestnáctém století převzali zdejší Němci toto náboženské vyznání velmi rychle a hladce. Hlavním šiřitelem Lutherových myšlenek byl jeho bývalý spolužák z university, Jan Honterus, který se přičinil o založení pravoslavného kostela v Brašově, vedle kterého dnes můžeme najít i jeho sochu. V cenzu z roku 2002 uvedlo jako své náboženské vyznání protestantismus mírně přes 3% obyvatel. Nejpevnější postavení má v Rumunsku stále pravoslavná církev (86,79 %).

Ačkoli se nám během našeho výzkumu nepodařilo nashromáždit dostatečný počet informací o všech německých menšinách, který by nám umožnil komplexněji posoudit celkovou situaci Němců žijících v Rumunsku, i tak dojmy z výzkumu byli mnohdy překvapivé a dotazovaní respondenti nám podali informace bezesporu důležité. Zjistili jsme, že i navzdory předem nastudované literatuře nás realita stále dokáže překvapit. Co nás jistě mile překvapilo, byla nejen jednoznačná sebe-identifikace rumunských němců jako „Transylvánští Sasové,“ ale hlavně oboustranně bezproblémové vztahy mezi německou menšinou a rumunským obyvatelstvem. Velkým plusem pro německou minoritu je jistě spolupráce mezi oběma zeměmi – Německem a Rumunskem. Z množství kulturních akcí a rozsáhlé spolkové činnosti lze vyvodit snahu Němců udržet si svou identitu i nadále.

Banát je geografickým a historickým regionem v centrální Evropě, který je rozdělen zejména mezi státy Srbsko a Rumunsko, nepatrná část severního Banátu patří k Maďarsku. Banát na jihu ohraničuje řeka Dunaj, na západě řeka Tisa, na severu řeka Mures a východní hranici oblasti tvoří Karpaty. Tento region, zajímavý svou kulturní rozmanitostí, prošel během staletí mnoha převratnými událostmi, které ovlivnily jeho vývoj a dnešní výraz. Od dobyvačných Turků po příchod německých kolonizátorů, světové konflikty až politické rozdělení banátského území. Přesto je dodnes klidným místem s početnými etnickými minoritami, jako jsou Maďaři, Srbové, Češi a Němce(Švábi), na které se výzkum zaměřuje tentokrát.

Výzkum švábského obyvatelstva v Rumunsku navazuje na výzkum z roku 2010, kdy bylo objektem zájmu německy mluvící obyvatelstvo v západní části Rumunska, Sedmihradští Sasové.

Nyní bylo Cílem zmapování švábské menšiny v současném Banátu, která je po otevření německých hranic po r. 1989 stále méně početná. Vzhledem k tomu, že Banátští Švábové jsou v Rumunsku již od 18. století, zajímalo nás, jakým způsobem vnímají svojí etnicitu, zda si stále udržují své zvyky, tradice, jazyk nebo zda se po uplynulá staletí v Banátu již asimilovali a přejali kulturu rumunskou. Také nás zajímal současný počet Němců, který se hlavně ve 20. Století následkem střídajících se vládních režimů neustále měnil. Další bodem výzkumu bylo zjistit, jaké jsou vztahy mezi Rumuny a Němci, jak se vzájemně ovlivňují, jestli se mezi nimi vyskytují například nějaké konflikty. Nakonec bychom rády porovnaly švábský dialekt od spisovné němčiny - Hochdeutsch.

Prvotní informace jsme získávaly především z internetových stránek, převážně německých, spravovaných Švábi, kteří z různých důvodů do Německa emigrovali. Důležitým zdrojem jsou například oficiální webové stránky banátských Švábů, které poskytují přehledné informace týkající se historie Banátských Švábů nebo jejich aktuálních kulturních akcí. Přes tyto stránky si lze objednat noviny vydávané banátskými Němci - Banater Post. Zmíněné noviny nám také posloužily jako vhodný informační prostředek o nejaktuálnějších informacích týkajících se banátských Švábů a banátského regionu. Dalším důležitým zdrojem byla internetová stránka o Banátu a jeho všech menšinách, která nám poskytla přehledné informace o Švábských vesnicích, jejich historii a také demografická data, která ovšem u některých vesnic chybí. Obecně je velice těžké dohledat konkrétní aktuální čísla žijících Švábů. Poslední sčítání lidu se uskutečnilo v roce 2002 a číslo 25000 je tedy v současné době nadnesené, jak nám potvrdila i ředitelka Německého Fóra v Temešváru. Fórum nám poskytlo k prostudování několik publikací. Historické souvislosti jsme nejvíce čerpali z publikace “Die Deutschen im Banat” od Annemarie Podlipny-Hehn. Publikace zpracovává historii až do roku 2002, což není v ostatních zdrojích obvyklé. Díky tomu jsme se mohli seznámit i s podrobným vývojem švábské menšiny i po revolučním roce 1989.

Další užitečnou publikací byla “Buwe, was hat mer heit”- vom brauchtum und der volkskunde der Banater Schwaben von Halrun Reinholz, která pojednává o folklóru Banátských Švábů. Popisuje průběh různých svátků a tradic v rámci celého roku a jsou v ní zaznamenané i lidové písně vztahující se k určitě kulturní tradici a to v originálním banátském dialektu, což je opět veliký přínos pro výzkum. V sestavování dotazníků, organizaci rozhovorů a vůbec celého výzkumu nám bylo nápomocné skriptum Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství část I. Od Věry Majerové a Emericha Majera a dále také kniha „Jak se vyrábí sociologická znalost“ od Miroslava Dismana.

V banátském kontextu hovoříme o tzv. třech velkých kolonizacích. Ty probíhaly v rámci tehdejšího rakouského císařství ovládané rodem Habsburků. Ke kolonizaci banátského území byli vyzýváni zejména němečtí obyvatelé říše pro svou ekonomickou dovednost. Dnes, pokud máme na mysli německou minoritu v Banátu, nazýváme ji jako banátští Švábové.

Do Banátu přišli, jako vůbec první osidlovatelé, obyvatelé Lotrinska a z povodí řeky Mosely, což byly střídavě i francouzské regiony. Můžeme tu tedy nalézt i čistě lotrinské osady.

Po porážce Turků na začátku 18. století, princem Evženem Savojským, se střední Evropa zbavila, pouze však na čas, tureckého nebezpečí a bylo potřeba válkami zničený region ekonomicky pozvednout. Rakouský císař Leopold I. (1658-1705) tedy vydal tzv. „Kolonizační patent“, který měl fungovat jako stimul pro nevolníky ze západní části císařství k odchodu na východní hranici. Sliboval například volnou půdu s právem stavět, osvobození od daně na tři roky a také osvobození z nevolnictví. První osadníci, původem z Tirolska, Saska, Čech a Lotrinska, přišli roku 1718 a založili osady Werchet, Weiss Kirchen či Orawitza. První tzv. „Velká švábská kolonizace“ proběhla za otce Marie Terezie Karla VI. (1713-1740). Do Banátu přišlo cca 16 000 přistěhovalců a bylo založeno 55 švábských vesnic. Poté následují opět turecké invaze v letech 1738-1788, které zničily osídlení jižního Banátu. Ve stejném roce předává již Marie-Terezie Banát pod maďarskou správu.

Další vlna kolonizace proběhla v letech 1763-72, kdy do Banátu přišlo dalších 55 tisíc Němců. Po těžkých válečných časech a nemocech se německá komunita vzpruží, vystaví dva velké kanály, vysuší bažinaté okolí a promění jej na úrodnou půdu. V okolí se také ve stejné době nachází ložiska černého uhlí, dále se zde těží ve stříbrných a rudných dolech. Banát se postupně stává obilnicí Evropy, zejména v době vlád Marie Terezie a Josefa II. Poslední vlna kolonizace proběhla v letech 1782-86, v roce 1788 žilo v Banátu již 70 tisíc Švábů.

Tyto kolonizace nebyly vždy dobrovolné, do Banátu byli posíláni lidé i „za trest“, například rolníci po povstáních ve Wiener Waldu či Dolním Rakousku.

Národnostní složení kolonizátorů bylo velice pestré, většina byla z Porýní, Hessenska, Alsaska, Lotrinska, Bavorska, Württemberska, Rakouska, Čech a Slovenska. Označení „Švábové“ nevzniklo tedy kvůli původu příchozích. Takto byli nazýváni všichni Němci žijící ve Východní Evropě. Díky této národností pestrosti vznikl zajímavý dialekt, který je z největší částí směsí bavorského dialektu a dialektů Porýní. Jeden z možných důvodů proč se nově příchozím obyvatelům začalo říkat „Banátští Švábové“ je, že většina z nich byla naloděna ve „švábském“ městě Ulm, odkud byli později ve člunech po Dunaji převáženi do Banátu.

Banátští Švábové jsou jsou na rozdíl od Sedmihradských Sasů převážně katolíci, stejně tak jako Španělé nebo Italové, kteří do Banátu přicházeli společně s nimi.

Záměrem kolonizace byla evidentně obrana proti Turkům a ekonomické pozvednutí regionu. Nicméně Adam Muller-Guttenbrun (banátský spisovatel, 1852-1924) tvrdí, že v tajných dokumentech vídeňského dvora stojí, že němečtí kolonizátoři mají zabránit maďarským revolučním tendencím a poněmčit oblast. Tyto snahy vyšly vniveč, jelikož druhá polovina 19. Století ukazuje velkou míru maďarského nacionalismu, který vedl až k zavedení státního dualismu.

Začátek 19. století je pro oblast Banátu zlatou érou. Stává se důležitým dodavatelem uhlí, mědi, stříbra a také vína. V roce 1857 je dostavěna první železnice z Szegedu do Timisoary. V roce 1855 byl zřízen telegrafní úřad a město Temešvár bylo celé osvíceno dříve než většina evropských měst v Evropě. Založen byl také kulturní kroužek „Malá Vídeň“, sdružující všechny švábské umělce a inteligenci, včetně slavného básníka Nikolase Lenaua. V této době bylo vydáváno několik novin, první týdeník, „Temešvárské noviny“, byly poprvé vydány již v roce 1771. Nebyly to pouze první noviny Banátu, ale v celém Rumunsku.

V revolučních letech 1848-1849 stáli Švábové na straně Maďarů. Po kompromisu z roku 1867 a rozdvojení rakouské monarchie, Maďaři začali s postupnou maďarizací. Byl zaveden maďarský jazyk ve všech německých základních školách a maďarština začala být považována za elitní. Proti pomaďarštování byl především spolek „Maďarských zemí Německá Národní strana“ a také spisovatel A. M. Guttenbrunn.

Po první světové válce byl Banát rozdělen na základě Trianonské smlouvy mezi tři tehdejší státy. Velký Banát patřil Rumunsku, Malý Banát Jugoslávii a nepatrný kousek Maďarsku. Rozdělení území zapříčinilo zchudnutí regionu, zejména německých podnikatelů. Ti byli odděleni od svých továren, polností či vinic. Nicméně jak píše autor, Švábově svou prací a pílí dokázali ekonomiku opět pozvednout.

Po roce 1936 přichází nacismus i do Banátu a je přijímán zejména mladými Němci. Během druhé světové války probíhaly spory o Banát mezi Maďarskem a Rumunskem. Aby Německo zamezilo případnému konfliktu mezi spojenci osy, umístilo Banát pod německou vojenskou správu, pod kterou se nakonec dostali všichni Němci v regionu. Německé nadšení netrvá dlouho, protože banátští Němci jsou nuceni vstupovat do jednotek SS ve válce proti partyzánům. Vzniká zde Německá Národní fašistická strana, ovšem většina Němců se údajně z dostupných pramenů stavěla proti ní na odpor. Ve stejném roce je velký počet Němců z Banátu deportován do Polska za účelem jeho “poněmčení”. Ke konci války jsou Němci jako zrádci vyháněni z domovů, často i zabíjeni. Muži mezi 16-45 lety a ženy mezi 18-30 lety jsou posíláni do Sovětského svazu na nucené práce. Celkový počet těchto mužů byl 75 000 - z tohoto počtu se asi 7 000 tisíc osob již nikdy nevrátilo.

Na konci druhé světové války žilo v rumunském Banátu kolem 300 000 Němců, v jeho západní části (Jugoslávie) to bylo 130 000 a v maďarské části pouhých 10 000 Němců.

V roce 1950 již 250 000 banátských Němců žije v zahraničí, ovšem v roce 1954 se zbylé menšině V Rumunsku část práv navrací, mohou se opět sdružovat, vydávat noviny či slavit své svátky. Za dalších jedenáct let se ovšem k vládě dostává rumunský diktátor Nicolae Ceausescu, což je neštěstí jak pro Rumuny, tak pro Němce. Trpí nedostatkem základních potravin, pohonných hmot a dalších komodit. 16. prosince 1989 propuká v Temešváru revoluce, Ceausescu je svržen, postaven před soud a následně zastřelen. Z Rumunska se stává demokratická země, dochází ke zrušení vízové povinnosti, což vede k masovému exodu Němců z Rumunska do Německa. Po roce 1989 žilo v Rumunsku cca 90 000 Němců, nyní podle posledního sčítání lidu, které proběhlo v roce 2002, něco přes 25000. I přes nízký počet si menšina stále udržuje své tradice, jazyk, zakládá spolky a dokonce participuje i na rumunské politické scéně.

V roce 1990 vzniká Demokratické Fórum banátských Němců (DFDB), které se snaží prosazovat zájmy německé menšiny v Banátu v rumunské politice, DFDB zastřešuje Demokratické fórum Němců v Rumunsku, což je politická strana, který vznikla již v roce 1989 a jejíž sídlo je v Hermannstadtu v Transylvánii. Za hlavní cíl si vytyčila hájit zájmy německé menšiny a v poslední době zaznamenává stále větší úspěchy. Její člen, Klaus Johannis, se stal dokonce starostou města Hermannstadtu a je i poslancem v rumunském parlamentu.

V roce 1991 vzniká Nadace pro mezinárodní spolupráci, “Banatia”, která je aktivní dodnes. Během své činnosti pomohla financovat přes 1000 projektů v zemědělství, službách, podporuje malé a střední podnikatele. Prostředky na její činnost se jí dostávají hlavně z německého rozpočtu.

V roce 1996 vzniká nadace Stefana Jägera pro podporu vzdělání a rozvoj kultury. Nadace umožňuje například získání stipendia pro stadium v německy mluvících zemích, zejména na univerzitách v Rakousku. Organizuje také různé vzdělávací semináře, například pro zájemce o stadium žurnalistiky. Sponzoruje také různé volnočasové aktivity pro mládež, jako jsou letní tábory, různé výlety a sportovní utkání.

Podle posledního sčítání lidu v roce 2002 se v oblasti Banátu vyskytuje 25 264 Němců. Nejvíce z nich žije v hlavním městě banátského regionu, v Temešváru (cca 7 500 Němců). Vesnice, v kterých před druhou světovou válkou žilo často přes 90 % Němců, jsou nyní osídleny převážně Rumuny a Romy. Žije v nich často jen jedna či dvě německé rodiny, a to většinou neúplné. Jedná se hlavně o penzisty, kteří se nechtěli přestěhovat do měst či emigrovat po revoluci do Německa. Jejich potomci žijí převážně v Německu či ve větších městech Banátu, kde mají možnost najít lepší ekonomické uplatnění. Dá se zde tedy mluvit o určitém rurálním exodu.

Pro srovnání počtu německých obyvatel v banátských vesnicích více pojednává následující tabulka, pro kterou jsme vybrali jako příklad stav v některých rumunských vesnicích. Kompletní seznam vesnic je dostupný na www.kulturraum-banat.de.

Sčítání obyvatel v letech 1930 a 1992 - Srovnávací tabulka

Identita Banátských Švábů se nedá generalizovat, co dotazovaný, to jiná odpověď. Banátští Švábové se rozhodně více cítí být Němci,než čímkoliv jiným, proto také velká část z nich neměla po revoluci problém odejít do Německa a začít znovu. Odchod byl z velké části z ekonomických důvodů, ale přesto v Banátu zbyla menšina, kterou ekonomické výhody nelákaly a do Německa vrátit nechce. Sice se jako Němci cítí, ale jako svůj domov považují Rumunsko a jsou zde spokojeni. Banátští Švábové jsou katolíci, což je odlišuje jak od pravoslavných Rumunů, tak protestanských Sasů. Na svůj německý původ jsou hrdí, připisují si po právu ekonomické pozvednutí Banátu. S Rumuny podle slov respondentů vychází dobře, připomínají, že spoustě z nich dávají práci. Z rumunské strany jsou odpovědi podobné, Němců si v Banátu váží a respektují jejich zvyky a tradice. Němčina je v Rumunsku dokonce jako prvním vyučujícím se jazykem ještě před angličtinou. Nejvíce Banátských Švábů je ale již v Německu, část z nich ale zůstala ze svými krajany v určitém kontaktu, spravují internetové stránky, vydávají noviny. Největší „základna“ těchto Němců je Mnichově, kde je zároveň i vydavatelství Banater Zeitung. I velká část různých setkání a folklórních festivalů je organizována z Německa. Z toho vyplývá, že i když Švábové do Německa odešli, stejně se snaží udržet kontakt se svými krajany v Rumunsku, vrací se tam, což by možná neměli potřebu dělat, kdyby se identitou cítili jednoznačně jako Němci.

Vyznáním jsou Švábové římští katolíci. Ve švábských vesnicích tedy můžeme nalézt vedle pravoslavných rumunských kostelů i kostely katolické. Z výpovědi našeho narátora ve vesnici Fibisch ale vyplývá, že striktně oddělené tyto dvě církve na vesnicích nejsou. Během probíhajícího rozhovoru do narátorova domu přišel pravoslavný kněz požehnat jemu a jeho domu. V rukou nesl kadidlo, vrbovou větvičku a pravoslavný kříž, který náš švábský narátor záhy políbil. Zároveň narátor chodil do katolického kostela, dodržoval katolické obřady a považoval se za katolíka. Ničemu prý ale neuškodí, když bude zároveň dodržovat i pravoslavné obřady. Rumunský vliv na švábskou identitu tu tedy minimálně co se týká náboženství je.

Podle Buwe was kan mer heit je charakterem Banátský Šváb skromný, spořivý, pracovitý, svéhlavý a neústupný, jak tomu nasvědčuje i úryvek z folklórní píseň z roku 1870.

Mir sin Banater Schwoweleit

Mir sin Banater Schwoweleit,
Sin stolz auf unser Stamm,
Uns schaadt ke Hitz und aa ke Kält,
Sin gsund und stark und stramm.

Mir sin scheen brav die ganze Wuch,
Sin sparsam und gar gscheid,
Am Suntaa werd´sins Wirthaus gang,
Dart git´s aa dummi Streich.

Banátští Švábově žili tradičně převážně v zemědělských vesnických společenstvích. Tato skutečnost ovlivňovala jejich přístup k životu a samozřejmě i jejich folklór. V současnosti se tímto způsobem již svátky neslaví, při životě je udržují v současnosti hlavně folklorní skupiny. Důvodem je nejen komunistická vláda, která se veškerý folklór snažila potlačit, ale hlavně minimum Švábů, kteří na vesnicích po revoluci zůstali, největší část jich je v Temešváru, kde nejsou pro tento typ oslav vhodné podmínky. Němci slaví katolické svátky jako Velikonoce, Vánoce, ale s oslavami jako byly vepřové hody se již nesetkáme. Přesto je vhodné je tyto svátky popsat, protože jsou zajímavou sondou do historie švábského folklóru.

Jedním z neodmyslitelných tradic Banátských Švábů patřily vepřové hody. Konaly se v zimě vždy před Adventem. Hodů se zúčastnilo široké příbuzenstvo a sousedstvo, každý se měl podílet na přípravách. Mužům připadla porážka prasete, na kterou se prý vždy řádně posilnili místní pálenkou, „Raki“. Ženy krájely přísady do klobás, které byly spolu s masem plněny podle maďarského vzoru i paprikou a česnekem, míchaly krev, plnily jitrnice, pekly koláče. Pro děti byly po dvoře poschovávané bonbóny, oříšky či jablka s tím, ať hledají to, co vypadlo z prasátka. K večeři se všichni sešli nad ochutnávkou čerstvého vepřového, klobásek a jitrnic. Pila se pálenka a víno. Na sváteční tabuli nechyběl podnos s prasečím ocáskem převázaným rozmarýnou. Během večera se zpívaly různé lidové písně…

Svátek Tří Králů znamenal v Banátu zahájení masopustu. K obědu se obvykle jedly „Tříkrálové koblížky“, do kterých byly ukryty mince různé hodnoty. Kdo našel největší, byl Kašpar, další Melichar a poslední Baltazar. Občas byly používány i jiné, trochu provokativní přezdívky, například Císař-král-žebrák, či císař-král-děravé kalhoty. Místo nejmenší mince se často používala fazole nebo knoflík. Poslední masopustní den byl zakončen maškarním bálem.

Když na Zelený čtvrtek „zvony odletěly do Říma”, nastal v Banátu čas “řehtaček”. Mladí chlapci (10-12let) chodili třikrát denně kolem vesnice v času modliteb a řehtali řehtačkami, u čehož ještě recitovali různé říkanky. Mezi těmito třemi obchůzkami trávili chlapci čas spolu a stávali se po tento čas postrachem vesnice, jelikož ostatní děti například špinili krémem na boty, či se různě obvazovali, aby vyžebrali při řehtání ze soucitu z lidí vice peněz. Na bílou neděli si k penězům vykoledovali i velikonoční vajíčka.

Na Velikonoční pondělí mladí chlapci vyrážejí koledovat s různými voňavkami do domů, kde žijí mladé dívky a jejichž rodičů se ptají: ”Smíme zalít vaší kytičku?”, postříkají dívky parfémem. Ty jim za to dají obarvená vajíčka, pokud dívka obdaruje chlapce vajíčkem červeným, svědčí to o její náklonnosti k němu.

Stejně jako v Německu a Rakousku, tak i v Banátu stavějí mladí chlapci májku v domem, kde žijí dívky “na vdávání”. Májky byly různě barveny a zdobeny, byly symbolem jara, lásky, plodnosti.

Zvyky a tradice Banátských Švábů již neznamenají v každodenním životě to, co dříve. I když je zde spousta folklórních spolků, které se snaží folklórní bohatství stále udržovat, dalo by se říci “reinkarnovat”, komunistická éra v Rumunsku folklórní život Švábů značně negativně poznamenala. Před rokem 1989 byly hlavně náboženské tradice tabu, děti byly vychováváné v ateistickém duchu. Většina zvyků a tradic se značně vázala se zemědělstvím, stejně jako s ním byli svázáni Banátští Švábové. Tyto tradice přestávaly nabývat na významu v roce 1945, kdy došlo k zestátnění zemědělské půdy. Velký vliv na folklórní život a postupné vymizení tradic měl také vývoj informačních médií.

V roce 1990 vzniká Demokratické Fórum banátských Němců (DFDB), které se snaží prosazovat zájmy německé menšiny v Banátu v rumunské politice, DFDB zastřešuje Demokratické fórum Němců v Rumunsku, což je politická strana, který vznikla již v roce 1989 a jejíž sídlo je v Hermannstadtu v Transylvánii. Za hlavní cíl si vytyčila hájit zájmy německé menšiny a v poslední době zaznamenává stále větší úspěchy. Její člen, Klaus Johannis, se stal dokonce starostou města Hermannstadtu a je i poslancem v rumunském parlamentu.

V roce 1991 vzniká Nadace pro mezinárodní spolupráci, “Banatia”, která je aktivní dodnes. Za svojí činnost pomohla financovat přes 1000 projektů v zemědělství, službách, podporuje malé a střední podnikatele. Prostředky na její činnost se jí dostávají hlavně z Německého rozpočtu. V roce 1996 vzniká nadace Stefana Jägera pro podporu vzdělání a rozvoj kultury. Nadace umožňuje například získání stipendia pro stadium v německy mluvících zemích, zejména na univerzitách v Rakousku. Organizuje také různé vzdělávací semináře, například pro zájemce o stadium žurnalistiky. Sponzoruje také různé volnočasové aktivity pro mládež, jako jsou letní tábory, různé výlety a sportovní utkání.

Důležitou úlohu v kulturním životě Banátských Švábů hraje Adam Müller Guttenbrunn Haus (AMG Haus), založen roku 1994. Jedná se o kulturní centrum všech Banátských Němců, které plní tyto úkoly a zastřešuje tyto spolky:

• Plní funkci demokratického fóra Němců v Temešváru a mládeže v Banátu

• Sdružuje bývalé deportované Němce do býv.SSSR

• Spolek Folklórních tanců „Banater Rosmerein“

• Seniorský taneční kroužek „Bunter Herbstreigen“

• Pomáhá zprostředkovávat studentům stipendia do zahraničí

• Německá Národní knihovna Temešvár

• Půlka funguje jako dům s pečovatelskou službou

• Organizuje různé festivaly, představení a výstavy

• Pořádá různá sympozia, přednášky a konference

• Prezentuje knihy od Banátských autorů a své vlastní publikace

• Pořádají se v něm zasedání nadace „Banatia“

Během výzkumu jsme AMG Haus několikrát navštívily a uskutečnily několik rozhovorů s jeho ředitelkou Edith Singer. Narodila se v Banátu německým rodičům, celý život pracovala jako učitelka německého jazyka a nyní působí ve funkci ředitelky AMG Hausu. Má jednu dceru, která je učitelkou v německé školce, ale i v její rodině se objevuje tendence migrace do Německa. Již několik let v Německu žije a pracuje její manžel a dcera uvažuje o životě v Německu také. Podle jejích slov pro ní v Německu moc uplatnění není, její místo je v Rumunsku, ovšem pro mladou generaci ano. Proto aktivně nabízí úspěšným studentům různá zahraniční stipendia. Z rozhovoru vyplynulo, že je na svou německou menšinu velmi hrdá za to, jak oblast Banátu dokázali za nehostinných podmínek velice ekonomicky a kulturně pozdvihnout. Podle jejích slov mají Němci s Rumuny velice dobré vztahy, ve větších městech Rumunska Němci hodně investují a tím dávají Rumunům práci. Tyto slova mi potvrdila i rumunská studentka: „Vážím si Němců hlavně za to, že udržují své tradice a kulturu přes jejich nízký počet stále při životě.“ === Banater Rosmerein === Nejznámějším folklórním spolkem je taneční skupina lidových tanců Banater Rosmarein založená v roce 1992 v Temešváru. Snaží se zachovat nejen tance, ale lidové písně a zvyky. V současné době má skupina 80 aktivních členů v rozmezí od 8 do 35 let. Jméno Rosmarein znamená v překladu název rostliny rozmarýny, která je spojená se všemi důležitými švábskými svátky a tradicemi.

Maibaumfest v obci Sanktanna, 27.5.2006
Banater Rosmerein není jedinou folklórní skupinou, další jsou v Aradu, obcích Reschitza, Orawitza či Grossankt Nikolaus.

Po revoluci vzniklo nejen spoustu folklórních skupin, ale například literární kroužek “Die Staffete” pod vedením Annemarie Podlipny-Hehm, která je autorkou publikací o Banátu a jeho historii. V roce 1991 byl založen pěvecký sbor „Franz Stürmer Chor“, který je aktivní dodnes.

V roce 1997 vznikl komorní orchestr „Banater Bergland Trio“, složené z akordeonu a dvou houslí. Umělcům je nyní již přes 70 let, ovšem přes svůj pokročilý věk stále koncertují. Repertoárem jsou věrni banátské švábské lidové hudbě. Po revoluci vznikl také Spolek deportovaných Němců do SSSR. Tento spolek dosáhl již v roce 1990, že všem doposud žijícím deportovaným osobám do Ruska v období po 2.světové válce, bude ze zákona přidělena dodatečná měsíční renta, která se bude vypočítávat podle doby trvání nucených prací. Na základě stejného zákona nemusí platit za místní dopravu v obci Reschitza a jejich příbuzní jsou osvobozeny od nákladů na pohřby. V roce 2010 žilo v Banátu 112 těchto Němců a z toho 52 právě v obci Reschitza.

Počet shlédnutí: 98