Etnicita, nacionalismus a etnické menšiny

Pavla Kokaislová

Kokaislová, Pavla. Etnicita, nacionalismus a etnické menšiny [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2018. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/0:etnicita

Chápání a definice národa a etnika se v literatuře různí. Tyto pojmy se mnohdy překrývají s pojmy dalšími, i když nemusí být totožné.

Tesař¹⁾ hovoří o vývoji pojmu etnikum, který v řecké literatuře (výraz ethnos) znamená přibližně totéž co národ a byl původně vztahován pouze na řecké „našince“. Postupně se jeho význam měnil, když začal být spojován s „neřeckým“, z řeckého pohledu s „barbarským a necivilizovaným“ světem. Ve 3. století př. n. l. je v řeckém překladu Starého zákona tento pojem používán ve smyslu biblických pronárodů jako opak vyvoleného národa. Christianizace Evropy pojem etnikum ve smyslu „lidí odjinud“ odsunula na okraj slovníku a do běžného používání se vrátil až mnohem později.

V 19. století při označování rasově odlišných a necivilizovaných divochů byla jejich společenství nejčastěji označována jako kmeny. Tito „divoši“ ovšem nikdy nebyli označeni jako „národ“, i když převzali některé kulturní vymoženosti (písmo, volený parlament).

Na tomto místě je dobré vyjasnit dělení popisovaných jednotek na politické a kulturní.

Používání pojmu „kmen“ může mít původ v dosud přežívané kategorizaci lidských skupin na „národní“ a „kmenové“. Ve společnostech nerodových, státních, postmoderních je jako protipól kmene obvykle chápán národ. Není to přesný protipól, protože kmen je jednotkou politickou, popř. kulturní, zatímco národ je jednotkou kulturní, popř. politickou. Skutečným protipólem kmene je stát²⁾.

V současnosti se tedy pojem národ (s tím, že pojem etnikum bývá často považováno za synonymum) chápe především jako jednotka kulturní. Splývání národní jednotky a jednotky politické do jednoho celku je typické pro nacionalismus. Nacionalistický přístup vyžaduje, aby každý, kdo se nachází uvnitř určité politické jednotky, patřil k téže kultuře a aby všichni lidé jedné kultury tvořili jeden stát. Etnicita je v zásadě definována jako společná kultura. Jednoduše řečeno: jedna kultura, jeden stát. Jedním ze způsobů, jak dosáhnout stejnorodosti (kromě postupného, kdy členové národa, a tudíž státu, zapomínají na různorodost svého kulturního původu) může být i etnická čistka³⁾.

Některé definice národa a státu jsou ovšem chybné, jak je možné ukázat na příkladu již zmiňovaného Tesaře: „…Všechny definice (národa) však mají společné jádro: Národ je politicky organizované společenství, jehož příslušníkům je společný vysoký stupeň vědomí vzájemné sounáležitosti.“ Tato definice národa je velmi blízká právě nacionalistickému pojetí pro svůj důraz na politickou organizovanost. Existuje totiž celá řada národů (etnik), které nejen že nemají vlastní stát, ale ani v rámci „cizího“ státu, kde žijí, nejsou nijak politicky organizováni. Mezi příslušníky takových národů (žijících často i na území více států), ovšem existuje někdy silnější a někdy slabší povědomí o vzájemné sounáležitosti. Tato sounáležitost může být například na základě jazykovém, kulturním, náboženském ⁴⁾ nebo historického povědomí.

Definice národa zdůrazňující politicky organizované společenství nezohledňuje velké množství především mimoevropských národů (ze současnosti je možné jmenovat např. velmi známé Kurdy (přes jejich částečnou politickou organizovanost v irácké autonomii), dále Ujgury(přes oficiální autonomii v rámci Číny je politická organizovanost Ujgurů jako jednotného národa spíše fiktivní), Belúdže, mnoho afrických etnik žijících na území tří i více států… bez politické organizace. Do 2. světové války se jednalo o Židy, v současnosti se jako nejpočetnější národ bez vlastního státu často uvádí Tamilové (75 mil. příslušníků). Tato společenství jsou rozhodně propojena vazbami jinými, než politickými.

Politicky organizovaný národ byl i cílem komunistických ideologů řešení národnostní otázky. V Sovětském svazu Lenin se Stalinem považovali národnostní otázku za velmi důležitou při budování socialistického mnohonárodnostního státu. Je obtížné určit, kdo byl skutečným autorem stalinské koncepce národa – objevuje se zde značná podobnost se spisy rakouských marxistů (O. Bauer, K. Renner) a K. Kautského. ⁵⁾
Koncept Stalina a Lenina vycházel z předpokladu, že rozvoj národa se může realizovat pouze v rámci vlastní politické jednotky. Dopad této politiky měl na obyvatelstvo SSSR (především ve Střední Asii) zcela zásadní vliv, protože vytvořil naprosto nové chápání národa (natsiya), který byl definován jako „osoby spojené jazykem, zvyky a rasou“. Dříve byl pojem „národ“ ve Střední Asii chápán mnohem více geograficky než kulturně.⁶⁾

Definice národa na základě politické organizovanosti se může týkat jen poměrně malého počtu národů západní Evropy, kde se stát svými prostředky (agitací, tiskovinami, školstvím) přičiní o splynutí národa a státu.

Národ skutečně není prvotně politickou jednotkou, naopak mnozí nacionalisté používají často iracionální prostředky (národní mýty, historické konstrukty), aby z určité kulturní jednotky vytvořily jednotku politickou. Tato politická jednotka (národní stát) by pak v jejich pojetí měla mít všechny atributy, které se od státu očekávají – svrchovanost, vlastní úřední jazyk, měnu…

Nacionalismus je podle encyklopedické definice z komunistického období⁷⁾ chápán jako buržoazní ideologie a politika v národnostní otázce protikladná proletářskému internacionalismu. Základ nacionalismu tvoří myšlenka o národní nadřazenosti a výlučnosti pojetí národa jako nejvyšší nadhistorické a nadtřídní formy pospolitosti. Využívaje patriotického cítění „jednoho z nejhlubších citů, upevněných staletími a tisíciletími života v oddělených vlastech“ (V. I. Lenin), slouží nacionalismus k vynucování „třídního míru“, rozdělování dělnické třídy různých národů zemí a stavění jich proti sobě. Nacionalismus vznikl s konstituováním národů buržoazní společnosti a je podmíněn specifikou vývoje kapitalismu (…) Nacionalismus vyjadřuje charakter vzájemných vztahů mezi národy za kapitalismu a má dvě formy: velmocenský šovinismus vlastního národa, jemuž je vlastní přezíravý postoj k ostatním národům a místní nacionalismus utlačovaného národa projevující se snahou o národní uzavřenost a nedůvěrou k ostatním národům…

Tato definice se dnes nemusí jevit vůbec jako úsměvná, protože mnozí současní teoretici nacionalismu rovněž dávají do souvislosti rozvoj nacionalismu s rozvojem kapitalismu a buržoazních vrstev.
Socialistický internacionalismus vždy deklaroval odmítavé stanovisko k nacionalismu (preferování vlastního etnika na úkor jiného). To znamenalo například v Sovětském svazu silnou podporu mnoha národnostních skupin, což se reálně projevovalo při vytváření mnoha národnostních autonomních jednotek.

Sovětský disident a pozdější výrazný kritik ruských reforem Alexandr Solženicyn v této souvislosti poukazuje na unikátnost celého procesu – v celé historii byly skutečné federace vytvářeny pouze dobrovolným sjednocovacím úsilím polostátních útvarů za účelem vzájemné podpory a společné stabilnější existence (jako švýcarské kantony, německé země nebo státy v Severní Americe). Podle Leninova revolučního záměru však bylo za federaci národů prohlášeno jednotné Rusko. Sám Lenin a jeho následovníci ovšem vůbec neměli v úmyslu se s unitárností státu rozloučit. Naopak, právě jen ji, zpevněnou stranickou diktaturou, měli na mysli a tvrdě uskutečňovali. Jejich krátkodobou kalkulací však bylo získat uvnitř Ruska za spojence všechny menší národy, mimo Rusko pak přitažlivým příkladem vzbudit sympatie národů Východu. Docházelo (ve 20. a 30. letech) až k pitvornému dělení, kdy byly jako skvrnky na mapě ustavovány „národnostní okresy“, a dokonce „národnostní místní sověty“ se zvláštními zvýšenými pravomocemi, jaké okolní, ruské místní sověty a okresy neměly. Tato koncepce byla přejata i do Ruské federace po rozpadu SSSR. V autonomiích (s vlastními prezidenty, ústavami, prapory a hymnami) „titulní“ národy téměř všude tvoří menšinu, někde podstatnou menšinu (jako v Jakutsku, Baškirsku, Karélii), ale přitom jsou rozhodující pro řídící aparát a jeho ideologii. Podle Solženicyna nikde ve světě, který si činí nárok na demokratičnost, si nelze ani představit, že by menšině byla „zákonně“ svěřena vláda nad většinou.⁸⁾

Definice nacionalismu mohou být odlišné i podle toho, co jejich tvůrci považují za původní. Podle jedné teze – primordialistické – jsou národy (podobně jako další společenské vztahy a jevy) přirozenou a prapůvodní lidskou jednotkou existující a priori. V protikladu k této tezi stojí například Gelnerova modernistická teorie nacionalismu, podle které je nacionalismus nutným důsledkem určitých společenských podmínek. Národy a nacionalismus v dnešní podobě jsou podle něj produktem hospodářského a politického vývoje a jsou součástí moderní průmyslové společnosti. Národ v tomto pojetí vzniká až důsledkem nacionalistických projevů, ne naopak.

Gellner⁹⁾ vtipně vysvětluje starobylost národů na významu pupku při Adamově stvoření. Pupek u člověka ukazuje na jeho minulé propojení s matkou. U národů je tento „pupek“ ukázkou jednak jejich vzniku a jednak ukazuje na jejich propojení s minulostí.
Adama Bůh stvořil s pupkem, i když pupek v jeho případě žádnou funkci neplnil. Zrovna tak je tvořen národ v průběhu několika staletí a opravdu starobylé, nefalšované pupky (plnící svou historickou úlohu) mají jen málokteré národy. Většina národů si pupky – vlastní slavnou historii – nechaly vytvořit nacionalistickou propagandou (např. pobaltské státy) a některé národy pupek nemají vůbec. Do této skupiny by se daly zařadit i státy Střední Asie, které po rozpadu Sovětského Svazu historicky tápou a hledají a vytvářejí konstrukty své historie (pupek tedy teprve tvoří), o kterou by vládnoucí vrstva mohla opřít své nacionalistické směřování a podpořit tak historické a kulturní cítění svého národa.

¹⁰⁾
V bývalých sovětských republikách bylo potřeba v 90. letech 20. století po zhroucení starého systému, který poskytoval i vlastní ideologii, najednou vytvořit nový model. Těžkostí při hledání nových kořenů se objevilo více než dost – vzniklé ideologické vakuum začaly využívat nejrůznější skupiny k prosazování vlastních cílů (politických, náboženských, nacionalistických), které vedly k zvýšení radikálních nálad ve společnosti.
Při procesu vytváření nové vlastní identity hraje velkou roli státní moc, respektive vládnoucí skupina, která může předkládat nové ideologie s cílem tuto novou identitu vytvářet. Svou roli zde sehrávají odkazy na dávné tradice (pastevecké, náboženské, nové výklady historie), které mají vyplnit mezeru vzniklou procesy, které vedly k vykořenění.

Turkmenistán. Ve vytváření nových historických konstruktů došel jednoznačně nejdál režim bývalého turkmenského prezidenta Nijazova – Turkmenbašiho. Na zakázku státu se vytvářela nová historie, která měla prokázat starobylost a mimořádné postavení turkmenského národa v celosvětovém měřítku. Ovlivňování obyvatel státem dosáhlo takového stupně, že se důsledně vyžadovalo (pod hrozbou sankcí pro státní zaměstnance) nosit tradiční turkmenské oděvy a účesy u turkmenských dívek, tradiční pokrývky hlavy u chlapců a mužů apod.
Prezident Nijazov šel ještě dál a předložil svému národu svoji prorockou knihu Ruchnamu, která byla označována jako posvátná (mukkades). Už jen toto označení mohlo vzbuzovat velkou nevoli, protože obvyklé je spojovat slovo mukkades pouze s Koránem. Odpůrci praktik zneužívání náboženství byli velmi účinně umlčeni a nápisy z posvátné Ruchnamy se objevily i na zdech mešit.
Postavila se mešita Ruchnama, kde bylo nutné číst tento text místo Koránu. Neděle byla přejmenována na „Ruhgun“, Den duše. Tento den byl zasvěcen čtení Ruchnamy v mešitách. Každý týden otevíral velký Památník Ruchnama situovaný ve stejnojmenném parku v Ašchabádu své stránky a lidé sedící na lavičkách mohli číst o nedělních, tedy spíše ruhgunových procházkách svatá slova.
Prezident použil taktiku vše staré zbořit a vystavět vše nově. Pod starým se rozumělo vše, co připomínalo Sovětský svaz, pod novým vše, co mohlo odkazovat na dávné tradice starobylého turkmenského národa, které se ovšem začaly vytvářet na politickou objednávku. A tak tedy vznikaly nové svátky, noví národní hrdinové – zakladatelé turkmenské státnosti, přestala se užívat azbuka, přejmenovaly se dny v týdnu a měsíce v roce.
Podle Ruchnamy vynalezli první kolo samozřejmě Turkmeni. Kromě kola Turkmeni objevili ještě bílou mouku, achaltekinského koně, alabajské psy a tradiční národní koberce. A jak napsal prezident Nijazov pod tento seznam: „Národ Turkmenů je tak starobylý jako tyto jeho výtvory.“
Zásahy do historie a její účelové interpretace nejsou ovšem zdaleka jen záležitostí Turkmenistánu, ale týkají se i dalších postsovětských republik. Tato deformovaná historie se dostává do učebnic dějepisu (do jejichž koncepce všude zasahuje stát), a tím dochází k zafixování vytvořených mýtů. Historie národů se stává pohádkou, kde příslušníci daného národa vystupují jako neohrožení hrdinové, kteří pokoří veškeré zlo a historikové – autoři učebnic – se často stávají novodobými pohádkáři.

Ukrajina. Na Ukrajině, kde dochází k určitému soupeření v používání ruského a ukrajinského jazyka, se děti učí ve školách, že ukrajinština je jeden z nejstarších jazyků světa, ve kterém psal básně i Ovidius (Ukrajinský jazyk pro začátečníky – Украинский язык для начинающих, článek E. Gnatkeviče, Kyjev, 1992). Další autor učebnice S. Plačinda (Slovník staroukrajinské mytologie – Словарь древнеукраинской мифологии, Kyjev: Ukrai'ns'kyj pys'mennyk, 1993) se antikou nezabývá a velkou ukrajinštinu přímo nazývá sanskrtem a pramatkou všech indoevropských jazyků. Legendární Árijci byli ve skutečnosti Ukrajinci, které autoři skromně označují jako první zemědělce světa, vynálezce kola a pluhu. Hunský vůdce Atila byl v dětství obyčejným ukrajinským chlapcem. Někteří autoři se nemohou smířit s ruskou Kyjevskou Rusí a dokazují její ukrajinský původ – dnešní Rusové jsou tedy ve skutečnosti Ukrajinci.

Lotyšsko. V Lotyšsku nejsou tyto zásahy do historie tak okaté, jako na Ukrajině, ale například hrdinné boje během 2. světové války rozhodně nechtějí spojovat se sovětskou Rudou armádou. V učebnici dějepisu (Dějiny Lotyšska: 20. století – History of Latvia. XX Century. Riga: Jumava, 2006) vydané za podpory velvyslanectví USA, s předmluvou prezidentky a ministra zahraničí se píše: Lotyšští legionáři¹¹⁾ se vyznačovali při bojích mimořádnou vytrvalostí, uměním a odvahou. Koncentrační tábory v Lotyšsku (Salaspils) a na Němci okupovaném území Litvy označují (přestože tam zemřelo sto tisíc lidí, včetně 12 tisíc dětí) jako pracovně-nápravné, a navíc v těchto táborech byli především zločinci, dezertéři, tuláci, Židé a podobní…

Estonsko. V Estonsku je už situace zase veselejší – sto Estonců bylo součástí armády kyjevského knížete Olega v roce 907 při útoku na Konstantinopol (učebnice dějepisu pro 5. třídu M. Laara – Ajalugu 5. klassile Tallinn: Avita, 1997), kterému také nevadí, že estonské etnikum vzniká mnohem později). Podle této učebnice smrt Suvorovova způsobili dva estonští sedláci, kteří vojevůdci probodli bok, když chtěl uvolnit cestu, což jistě svědčí o nezlomném duchu estonského národa.

Ázerbájdžán. Podle oficiální ázerbájdžánské historie byl prvním Ázerbájdžáncem biblický Jáfet, syn Noeho, který se jediný zachránil při potopě světa (T. Mustafa-zade – Všeobecné dějiny). Není divu, že se Ázerbájdžánců obával i Alexandr Makedonský, který se raději válečnému střetnutí s nimi vyhnul. Zajímavý je i název kapitoly Arménská lobby v ruském (sovětském) vedení.

Gruzie. Máme-li uvěřit všem zmiňovaným historikům, pak první Gruzínec byl vnukem prvního Ázerbajdžánce. Legendární gruzínský praotec Targamos měl být totiž vnukem již zmiňovaného biblického Jáfeta. S Rusy měli Gruzínci špatné zkušenosti odedávna – byzantský vládce Vasilij II. se s početným vojskem vypravil proti Gruzii…V jeho vojsku bylo i několik tisíc žoldáků z Kyjevské Rusi. Tak začaly vzájemné vztahy mezi východními Slovany a Gruzínci¹²⁾.

Kyrgyzstán. Vytváření nové historie se nevyhnulo ani Kyrgyzstánu. O kyrgyzské státnosti sahající do doby před naším letopočtem zde již byla zmínka (s. 10). Jako další je možné uvést Manase – bájného sjednotitele Kyrgyzů, který byl po rozpadu SSSR použit jako symbol jednoty kyrgyzského národa. Po hrdinovi kyrgyzského eposu bylo pojmenované mezinárodní letiště nedaleko hlavního města Biškeku, v samotném hlavním městě je Manasovi vyhrazena oblast v okolí budovy Filharmonie (socha Manase – drakobijce a bysty významných manasči), městského magistrátu a několika univerzit (Kyrgyzská státní univerzita, Biškekská humanitární univerzita, Turecko-kyrgyzská univerzita Manas).
Zcela mimořádná byla ovšem akce, která v roce 1995 v Kyrgyzstánu proběhla – oslavy 1000 let eposu Manas, ačkoli již dávno předtím, ještě v sovětských dobách (v r. 1946), předseda ÚV KSKirg I. Razzakov inicioval rozhodnutí o oslavách 1100 (!) let „Manasu“ a v Moskvě byly tehdy v ruštině představeny a oceněny státní cenou text „Velký pochod“ (část eposu) a opera „Manas“.¹³⁾

Určení původních etnik není vůbec jednoznačné – v některých částech světa vznikaly národy a etnika často politickou cestou vytvořením samosprávných administrativních jednotek nebo přímo vytvořením nových států.

V Evropě v souvislosti s původností a nepůvodností etnik mohou vznikat problémy také – většinou se jako původní berou ta, která se usadila do začátku 20. století (podobně jako u ras je vhodné brát jako výchozí stav před rokem 1500).

Kritérium původnosti etnik jako začátek 20. století je však velice nejednoznačné a u mnohých etnik se nepoužívá (především u těch, která „disponují“ vlastním státem). Na Němce v Rumunsku (kteří sem přišli již ve středověku) se stále může pohlížet jako na „přistěhovalce“; podobná situace je i u rumunských, chorvatských nebo ukrajinských Čechů (kteří do těchto míst přicházeli především v 19. století). Naopak řečtí Aromuni jako přistěhovalci označováni spíše nebudou.

U etnik, která žijí na území „cizího“ státu delší dobu než „státotvorné“ obyvatelstvo (Maďaři na jižním Slovensku, Maďaři v Rumunsku), je možné se v různých historických obdobích setkávat s diskriminací a hádkami o „původnost“, ačkoli zmiňovaná podmínka usazení do začátku 20. století je zcela jistě naplněna.

S původností a nepůvodností mohou vznikat i další problémy – v historiografii mnoha států se objevují pokusy (z vědeckého hlediska naprosto nepřijatelné) prezentovat někdejší státní útvary, které se kdysi nacházely na území států dnešních, jako staré národní státy – předchůdce nových států nynějších: stačí připomenout pokusy slovenských nacionalistických historiků vydávat Velkou Moravu, či dokonce Sámovu říši, za první slovenský stát, nebo snahu ukrajinské nacionalistické historiografie prezentovat jako raný ukrajinský stát Kyjevskou Rus.

Je pravda, že v mnoha případech se dnešní národy vyvinuly ze stejnojmenných středověkých národností, tj. ze společenství, které sice bylo kvalitativně odlišné, ale etnicky s nynějším národem v podstatě shodné, nebo alespoň velmi příbuzné. Na druhé straně ale neméně často dnešní národy vznikly v důsledku politických opatření, a to buď smíšením zcela různorodých etnik v rámci jednoho státu, anebo naopak oddělením části téhož etnika politickou hranicí. Takovéto národy nemají své středověké předchůdce, nelze u nich najít korespondující středověkou národnost.

Psaní národních dějin jako „boje státotvorného národa“ přitom svádí k pokušení přenášení jeho existence do hluboké minulosti, tedy do doby, kdy ještě neexistoval – kontinuita bývá zpravidla více než sporná¹⁴⁾.

Naprostá většina evropských národností, které mají počet příslušníků přes 1 milion, má na začátku 21. století vlastní stát. Výjimku tvoří španělští Katalánci (7 mil.) a Galicijci (3 mil.). Naopak mezi etnika s počtem příslušníků pod 1 milion a vlastním národním státem můžeme zařadit Islanďany, Malťany, Lucemburčany nebo Černohorce.

Gellner¹⁵⁾ používá na vztah kultury a státu metaforický příměr ženicha a nevěsty. Na příkladu evropských států ukazuje, jak dalece příchod nacionalistické epochy ovlivnil politické změny a uspořádání států. Silné dynastické státy jako Portugalsko, Španělsko, Francie, Anglie měly dlouhou dobu jak vlastní kulturu, tak i jazyk. Národ a stát se v těchto případech téměř dokonale překrýval.

Naproti tomu např. Německo a Itálie měly bezesporu vysokou kulturu, ale vlastní stát, který by jejich kulturu zaštiťoval, neměly. Při příchodu nacionalistické epochy kultura již existovala, ale chyběl stát – ochránce. Italský a německý nacionalismus se proto logicky zajímal a sjednocení. Kompaktnost území, které mělo být sjednoceno, navíc umožnilo obejít se bez etnických čistek. V tomto případě šlo o nacionalismus, který si pouze přál politické zastřešení pro národ, který již existoval.

Jiná a z hlediska konfliktnosti nejhorší situace byla ve východní Evropě, kde neexistovaly ani národní státy, ani vysoké národní kultury. Existovala tu mozaika kultur a jazyků, které ani nebyly přesně vymezeny a neexistovala hranice mezi dialektem a samotným jazykem. Teprve 19. stol. se svojí vlnou národních obrození „malých“ národů konstituovalo jejich mnohem výraznější etnicitu.

Příchod epochy prosazující nacionalismus pak znamenal ve 20. a 40. letech a v 2. polovině 20. stol. v některých státech masové vraždění při etnických čistkách, někde nucenou migraci nebo migrace vyvolanou zastrašováním.

Situaci ve střední a východní Evropě lze v některých ohledech přirovnat k situaci ve Střední Asii. Před příchodem Rusů (případ budoucí sovětské Střední Asie) nebo Angličanů (případ budoucího Pákistánu) nebyl v této oblasti ani silný stát, ani příliš vyhraněné národní kultury. Ve 20. a 30. letech 20. století došlo na území Turkestánu, které bylo pod správou Ruska, k vytvoření umělých hranic nových svazových republik, které měly (alespoň podle svého názvu) sdružovat obyvatele podle etnického principu. Vytvoření „národních“ svazových republik ovšem rozhodně nebylo zamýšleno jako podpora nacionalismu a vyhraněného národního cítění příslušných národů (Turkmenů, Uzbeků, Tádžiků, Kyrgyzů, Kazachů). Případný nacionalismus bylo možné poměrně úspěšně ovládat všudypřítomným ruským vlivem a částečně i sovětskou ideologií internacionalismu. K výrazné změně došlo po rozpadu SSSR, kdy se v nově vzniklých státech téměř okamžitě objevily nacionalistické projevy. Nastala situace známá z Evropy 19. století, jen s jedním velmi významným rozdílem. Existoval stát, ale chyběla výrazně vyhraněná národní kultura.

Definice jakékoli menšiny nemusí být vždy zcela jednoznačná. Pokud se jedná o menšinu, již z kořene slova je patrné, že se jedná o početně slabší část obyvatel státu nebo nějaké jiné ohraničené jednotky. V tomto ohledu je sotva možné cokoli namítat. Pokud se jedná o národnostní menšinu, přistupuje k tomuto pojmu ještě další význam – ačkoli to není nijak zvýslovněno, má se často za to, že tato menšina je nějak oproti většině znevýhodněna.
Z tohoto důvodu bývá v definicích národnostních menšin zohledněno nedominantní postavení.
Jsou totiž známé i případy, že menšinová skupina je dominantnější než většinová skupina (například bělošská menšina v Jihoafrické republice v období apartheidu).
Menšina se početně vyčleňuje obvykle v rámci jednoho státu. V těchto případech ovšem často nastávají další komplikace. Jako příklad mohou posloužit Srbové a Albánci v Srbsku v roce 1989, kdy byla zrušena autonomie oblasti Kosova a Metohije, kde žijí především Albánci. Albánci tvořili v rámci Srbska zcela jednoznačně národnostní menšinu a Srbové většinu. V rámci Kosova však byla situace zcela opačná – na tomto území byli menšinoví Srbové a často docházelo k jejich perzekuci ze strany Albánců na místní úrovni (výrazné násilné projevy Albánců proti Srbům v 80. letech 20. století vedly k odchodu stále většího počtu Srbů mimo tuto oblast), zatímco jugoslávská vláda kosovské Srby podporovala a zvýhodňovala.
Tento příklad ukazuje, že i většinová populace na úrovni státu může být v některých případech na části území diskriminována a znevýhodňována.
Při vyčleňování národnostní menšiny je důležité brát zřetel ještě na jednu častou podmínku, kterou je státní příslušnost. Aby mohli být příslušníci určité etnické skupiny označováni za národnostní menšinu určitého státu, musí mít státní občanství daného státu.
Vlády některých států ovšem mají z některých národnostních menšin obavy a jejich status se snaží měnit. Jedním z příkladů může být Francie, která existenci národnostních menšin neuznává a odlišné etnické skupiny žijící na jejím území považuje v některých případech spíše za folklórní skupiny.
Jiným způsobem se s existencí „nepohodlných“ menšin vypořádaly pobaltské státy. Po rozpadu Sovětského svazu jednoduše vlády těchto států ruskojazyčným obyvatelům (i těm, kteří se na území pobaltských států narodili) nepřiznaly občanství. Z tohoto důvodu je problém menšin vyřešen – nejedná se o státní příslušníky daných států, ale o osoby bez státní příslušnosti.¹⁶⁾

Menšina jako skupina obyvatel se vyčleňuje (nebo je vyčleňována) vůči svému okolí na základě odlišností. Mezi hlavní a nejvíce patrné atributy vydělující odlišná etnika (a tím i menšiny), patří především jazyk, kultura, historické povědomí. Tyto atributy nejsou samozřejmě jediné – dalšími mohou být rasová příslušnost nebo i menší fyziognomické odlišnosti, původnost osídlení určité oblasti a další.¹⁷⁾

Specifický jazyk patří mezi velmi charakteristické rysy většiny etnik. Nemusí se jednat jen o úřední (kodifikovaný) jazyk, ale nejrůznější jazykové nuance mohou ukazovat na původ, geografickou příslušnost i v rámci jednoho etnika, odlišný přízvuk okamžitě odhalí cizince.
Přesto můžeme najít etnika, která používají zhruba stejný jazyk, ale na základě této podobnosti (v některých případech i stejnosti) se rozhodně necítí být příslušníky a nositeli stejné národnosti. Jako příklad je možné uvést anglicky hovořící Iry a Angličany, dále Srby a Chorvaty, případně Makedonce a Bulhary nebo Rakušany a Němce.
Naopak v jiných případech nemusí být používání odlišného jazyka (nebo navzájem málo srozumitelných dialektů) překážkou k chápání jednotné národní identity.¹⁸⁾

Vnímání odlišné historie jako prvku vyčleňujícím etnikum v evropském prostředí můžeme popsat například u německy mluvících obyvatel Německa, Rakouska, Švýcarska a Lucemburska.
Přestože obyvatelé těchto států hovoří německy, na základě zcela odlišného historického vývoje se identifikují se svojí národností právě na základě této odlišné historie. Sotva by některý občan Rakouska o sobě řekl, že je Němec – pokud by se ale přestěhoval do Německa, došlo by mnohem snáze k jeho asimilaci.¹⁹⁾
Jak uvádí Tesař²⁰⁾, etnické dějiny jsme zvyklí vnímat jako jeden celek. Lidská paměť a předávání informací mezi současníky (dědeček, vnuk, pravnuk) může obsáhnout tak 80–100 let. Za touto časovou hranicí se vnímání historie pro široký okruh etnika propadá do bezčasí, tzv. plynoucí proluky, která končí většinou počátkem dějin daného etnika nebo nějakými činy legendárních osobností nebo jinou významnou událostí. Plynoucí proluka je zaplněna několika jmény nebo událostmi, které se dostanou do povědomí rituálním opakováním i např. jejich zařazením do školního dějepisu. V tomto vnímání dějin národa se odráží vzorec kulturní paměti, který je patrný i u moderních národů, které se podle tohoto vzorce snaží zrekonstruovat svoji historii a kulturní dějiny. Kulturní paměť nezprostředkovává skutečné dějiny, ale pokouší se o jejich výklad pomocí motivů (porážka, zrada, pomsta, moudrý vládce a zlatý věk, oběť), na které nabaluje zajímavé nebo přitažlivé prvky. Někdy může být kulturní paměť upravena nebo dokonce vymyšlena. Vzniká tak národní mýtus, který historii často zjednodušuje a přikrašluje, přizpůsobuje momentálnímu vývoji.

U některých evropských etnik nehraje náboženství při jejich identifikaci příliš významnou úlohu. Příkladem může být situace v Čechách, kde sice většina „národních“ tradic má původ v katolické (římskokatolické) tradici, ale náboženství rozhodně není identifikačním znakem.
Podobná situace je v Německu, které je početně velice výrazně rozdělené mezi katolíky a protestanty, ale opět při vnímání etnické příslušnosti náboženské vyznání nehraje zásadní důležitost.
Náboženská příslušnost se při identifikaci etnika projevuje velice výrazně v Irsku – zde jazyk nehraje výraznou úlohu při uvědomování si národnosti (většina Irů používá jako svoji mateřštinu angličtinu), ale hlavním odlišujícím znakem Irů je příslušnost ke katolické církvi (přesněji vycházení z katolické tradice).
Druhým příkladem může být situace v bývalých jugoslávských republikách. U Srbů, Chorvatů a Muslimů (Bosňáků) se jedná o slovanské obyvatelstvo, které odvozuje svoji národnost na základě odlišné náboženské tradice – Srbové vycházejí z pravoslavné, Chorvati z katolické a Muslimové z islámské.
Kromě těchto poměrně dobře známých případů můžeme jmenovat i další – tam, kde tvoří Rusové minoritu (například v pobaltských republikách), je jednou ze složek vytváření etnické identity i příslušnost k pravoslavné církvi (často i velice formálně, tuto příslušnost mohou deklarovat i ateisté).
V Bulharsku, kde žila (a žije) velmi početná menšina Turků – příslušníků muslimské tradice – byli s touto národností spojováni i ti „Bulhaři“, kteří vyznávali islám. Naopak křesťanští Turci mohli být považováni za Bulhary.
V Makedonii v některých případech turecká menšina podléhá asimilaci, ale často nepřejímá kulturu makedonského obyvatelstva, nýbrž albánské menšiny, která je rovněž muslimská.²¹⁾

1. FILIPPOV, V. R. Sovetskaja těorija etnosa. Moskva 2010.
2. GELLNER, E. Nacionalismus. Brno: CDK, 2003.
3. KANDERT, J. „My“, příslušníci civilizovaných národů, a „oni“, příslušníci kmenů. Vesmír. 2003, č. 82, s. 226–232.
4. KOKAISL, P. Etnické minority v Evropě. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1. DOI: https://doi.org/10.13140/RG.2.1.1062.1205
5. KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Střípky kulturních proměn Střední Asie. Praha: Univerzita Karlova, 2007, ISBN: 978-80-7308-167-6. DOI: https://doi.org/10.13140/RG.2.1.4037.5125
6. KOKAISL, Petr. Koreans in Central Asia – a different Korean nation. Asian Ethnicity, 2018. DOI: https://doi.org/10.1080/14631369.2018.1439725
7. Malá československá encyklopedie. Heslo: nacionalismus. Praha: Academia, 1986.
8. RYCHLÍK, J., KOUBA, M. Dějiny Makedonie. Praha: NLN, 2003.
9. SOLŽENICYN, A. Rusko v troskách. Praha: Práh, 1999.
10. TESAŘ, F. Etnické konflikty. Praha: Portál, 2007, ISBN 978-80-7367-097-9.
11. VOLOŠIN, V., SAVIČEVA, A. Novye učebniki istorii. [online]. ForPost, Novosti Sevastopolja, 31. 1. 2008 [cit. 27. 9. 2008]. Dostupný z: <http://sevastopol.su/world.php?id=2011>, <http://www.webcitation.org/6xZ2t2P4V>.



Počet shlédnutí: 167