Sbohem trpký živote / Sbohem Gülsary

Čingiz Ajtmatov

Na starém voze jel starý muž. Také plavý mimochodník Gülsary byl starý, velmi starý kůň. Cesta stoupala k náhorní plošině únavně dlouho. Mezi opuštěnými šedými pahorky v zimě stále profukuje vítr a v létě je zase vedro jako v pekle. Tanabajovi to stoupání působilo pokaždé hotová muka. Neměl rád pomalou jízdu, prostě ji nesnášel. Zamlada, když ještě hodně často jezdíval na okres, při zpáteční cestě hnal pokaždé koně do kopce cvalem. Nemilosrdně ho šlehal bičem. Někdy se stávalo, když byla příležitost, že se svezl s volským potahem. Ale to vždycky za jízdy raději seskakoval, bral mlčky své svršky a šlapal do kopce pěšky. Šel zuřivě jako do útoku a nezastavil se dřív než na náhorní plošině. Tam potom lapal po dechu a čekal na káru, která se pomalu plazila pod ním. Srdce mu rychlou chůzí bušilo, v prsou ho píchalo. Ale co na tom, pořád to bylo lepší, než dát se vléct volským potahem. Nebožtík Čoro si kamaráda občas pro jeho vrtochy dobíral.

Říkával mu: „Chceš vědět, Tanabaji, proč máš celý život smůlu? Protože máš ustavičně naspěch. Je to tak. Všechno bys chtěl honem honem. Ty bys i světovou revoluci chtěl mít teď a hned. Co revoluce — ty nemáš dost trpělivosti ani na obyčejný Alexandrovský vrch. Druzí jsou rozumní, klidně si jedou, ale ty — skočíš z vozu a klusem do kopce, jako bys měl vlky za patama. A co z toho máš? Nic. Stejně potom nahoře sedíš a čekáš na lidi. Světovou revoluci taky sám neuženeš, pěkně si počkáš, až dojdou ostatní.“ Ale to bylo už dávno, hrozně dávno. Tentokrát Tanabaj ani nepozoroval, že minul Alexandrovský kopec. Asi už přivykl stáří. Nejel ani rychle ani pomalu. Jel, jak to šlo. Teď se pokaždé vydával na cestu sám. Kdepak je konec všem těm, kteří s ním ve třicátých letech chodívali

74

po této cestě v hlučném houfu? Jeden padl na vojně, druhý zemřel a třetí sedí za pecí a užívá si penze. A mladí jezdí v autech. Kdopak by se nechal vézt jeho ubohou herkou? Kola drkotala po staré cestě. A ještě dlouho budou drkotat. Vpředu ležela step a dál za kanálem zbýval ještě notný kus cesty podhůřím. Tanabaj už hodnou chvíli pozoroval, že kůň nějak slábne a ochabuje. Ale jak byl zabrán ve svých neveselých myšlenkách, příliš se tím neznepokojoval. Není divu, že se kůň cestou unavil. To bývaly horší věci. Však on dojde, nějak už se doškobrtá.

A jak by ho také mohlo napadnout, že jeho starý mimochodník Gülsary — to jméno, které znamená pryskyřník, dostal kdysi pro svou neobvyklou světle žlutou barvu —, že jeho Gülsary šlape Alexandrovský vrch naposledy ve svém životě a teď už mu zbývají jenom poslední vervy? Jak by ho mohlo napadnout, že se koni točí hlava jako v motolici, že před jeho zakaleným zrakem země uplývá v barevných kruzích, kolébá se ze strany na stranu, hned jedním a hned zas druhým krajem se dotýká slunce, že cesta před koněm se chvílemi z ničeho nic propadá do tmavé prázdnoty a jemu se zdá, že vpředu, kam se teď plouží a kde by měly být hory, pluje jakási červenavá mlha nebo kouř? Dávno strhané koňské srdce bolelo tupou a vytrvalou bolesti, v chomoutu se mu dýchalo čím dál hůř. Sjetý pobočák ho řezal do beder a na levé straně pod chomoutem ho cosi ostrého bez přestání bodalo do plece. Nejspíš to byl drát nebo špička hřebíku, vylezlého z plstěného polštáře. Otevřená ranka na starém mozolnatém otlaku nesnesitelné pálila a svědila. A nohy byly čím dál těžší, jako by šlapal po rozmoklém oranisku. Ale starý kůň šel přesto dál, snažil se ze všech sil a starý Tanabaj ho občas pobídl, trhl opratěmi, ponořen ve svých myšlenkách. A měl opravdu o čem přemýšlet. Kola drkotala po staré cestě. Gülsary zatím pořád ještě

75

šlapal navyklým krokem mimochodníka, stále v tom zvláštním pravidelném rytmu, v tom krátkém klusu, z kterého nevypadl od chvíle, kdy se poprvé postavil na nohy a nejistě se rozběhl po louce za svou matkou, velikou dlouhohřívou kobylou. Gülsary byl mimochodník od narození a za jeho znamenitý krok se mu v životě dostalo nemálo krásných i hořkých dni. Dřív by nikoho ani nenapadlo zapřáhnout ho do vozu, vždyť by to byla hanba. Ale jak se říká, když přijde neštěstí na koně, zvykne si pít i s uzdou v hubě, když přijde neštěstí na chlapa, i s botama vleze do brodu. To všechno byla už minulost a zůstalo to nenávratně vzadu.

Teď šlapal mimochodník ze svých posledních sil ke svému poslednímu cíli. Nikdy nekráčel k cíli tak pomalu a nikdy se k němu tak rychle nepřibližoval. Poslední mez byla od něho vzdálena stále jen na délku jednoho kroku. Kola drkotala po staré cestě. Pocit rozkolísanosti zemského Povrchu pod kopyty koně vyvolával v uhasínající koňské paměti vzpomínku na dávné letní dny, na mokrou měkkou louku v horách, na ten podivuhodný nesmírný svět, ve kterém slunce skákalo po kopcích a on se za ním bláhově rozbíhal loukami, přes říčku a přes křoviny, dokud ho starý hřebec — vůdce stáda — s ušima zlostné přitisknutýma k hlavě nedohonil a nevrátil nazpátek.

Tenkrát v těch dávných dnech se mu zdálo, že stáda chodí vzhůru nohama, jako v hlubině jezera, a jeho máma, velká dlouhohřívá kobyla, se proměňovala v teplý mléčný oblak. Miloval ten okamžik, kdy se matka najednou proměňovala v laskavý, odfrkující oblak. Její struky byly tuhé a sladké, mléko mu pěnilo na pyskách a on se zalykal přemírou jeho sladkosti. Rád stával přitisknut k břichu své velké matky. Jaké to bylo báječné, opojné mléko! Celý svět — slunce, země i máma byly v tom jediném doušku mléka. A i když byl nasycen, mohl vypit ještě jeden doušek a potom ještě a ještě…

76

Ach, trvalo to tak krátce, docela krátce! Brzo se všechno změnilo. Slunce na nebi přestalo skákat po kopcích, vycházelo vždycky na východě a neúchylně postupovalo k západu, stáda přestala chodit vzhůru nohama, zdupané louky pod jejich kopyty čvachtaly a temněly a kameny na mělčinách cvakaly a odskakovaly. Velká dlouhohřívá kobyla byla přísnou matkou. Kousala ho bolestivě do kohoutku, když moc zlobil. Mléko už mu nestačilo. Musel žrát trávu. Začínal život, který se potom táhl dlouhá léta a teď se blížil ke konci. Za celý svůj dlouhý život se mimochodník ani jedenkrát nevrátil do toho navždy ztraceného léta. Chodil pod sedlem, klusával po různých cestách a pod různými jezdci, a těm cestám nikdy nebylo konce.

Teprve teď, když se slunce opět pohnulo ze svého místa a země se zakymácela pod nohama, když se mu zatmělo v očích a začaly se mu dělat mžitky, vyvstalo mu ve vzpomínkách znovu ono léto, které se tak dlouho nevracelo. Hory, mokrá louka, stáda i velká dlouhohřívá kobyla mu vytanuly před očima v podivném mihotavém světle. Celý se vzepjal námahou, začal zoufale pracovat nohama, pokoušel se vyprostit z postroje, vyrvat se z chomoutu a od oje, vstoupit do toho minutého a teď opět objeveného světa. Ale krásná fata morgána mu opět a opět unikala, a to mu působilo trýzeň. Matka ho volala tichounkým ržáním jako v dětství, jako v dětství uháněla kolem něho stáda a otloukala ho svými boky a ocasy, a on už neměl sil přemoci tu clonu metelice — bouřila kolem něho čím dál sveřepěji, bičovala ho ostrými ohony, metala mu sníh do očí i do nozder, třásl se a přitom jej zaléval horký pot a onen nedosažitelný svět se nehlučně propadal a ztrácel ve sněžných vírech. Už zmizely hory, louky, odcválala do dálky stáda a jen jako rozmazaná skvrna se ještě kdesi vpředu tetelil stín matky, velké dlouhohřívé kobyly. Ta jediná ho nechtěla opustit, volala na něho, a on zaržál ze všech sil, zaržál dlouhým vzlykem, ale svůj hlas už neuslyšel. A všechno zmizelo, ulehla

78

i metelice. Kola přestala drkotat. Přestala bolet ranka pod chomoutem. Mimochodník se zastavil, zapotácel se ze strany na stranu. Každý pohled ho bolel. V hlavě mu podivně, vytrvale hučelo. Tanabaj hodil opratě na předek vozu, neohrabaně slezl, došlápl na oteklé nohy a přistoupil zachmuřen ke koni.

„Hrom do tebe!“ ulevil si tiše při pohledu na mimochodníka. Stál a ohromná hlava na dlouhém vychrtlém krku trčela z chomoutu. Žebra se mu škubavým pohybem zvedala nahoru dolů, splasklé boky pod kyčlemi se třásly. Kdysi světle žlutý mimochodník byl teď celý blátivě hnědý potem a špínou. Potoky špinavého potu mu stékaly v mokrých šmouhách od kostnatého kříže k břichu a po nohou na kopyta. „Vždyť jsem ho nijak nehnal,“ zamumlal Tanabaj celý nesvůj. Povolil podpěnku, popustil koni uzdu. Z udidel kapala horká lepkavá slina. Rukávem kožichu otřel mimochodníkovi pysky a krk. Potom popošel k vozu pro zbytek sena, vyškrábal ho slabou náruč a hodil je koni k nohám. Ale ten se krmení ani netkl, jenom se celý nervózně třásl. Tanabaj podal mimochodníkovi hrst sena až k hubě. „Na, tumáš, žer! No tak, co je to s tebou?“ Kůň vyhrnul pysky, ale seno mu z nich vypadlo. Tanabaj se mu podíval do očí a zachmuřil se. V hluboko zapadlých zornicích, zpola zakrytých záhyby víček, už nic neviděl. Byly kalné a prázdné, jako okna opuštěného domu. Tanabaj se zmateně rozhlédl. V dálce se zvedaly hory, kolem dokola holá step a na cestě nikoho nevidět. Potkat v těch místech formana v této roční době je hotová vzácnost. Starý kůň a starý člověk stáli opuštěni na staré cestě.

Byl konec února. Z rovin už sešel sníh a jenom v roklích a zmolách, porostlých rákosem, svítily ještě ze skrytých pelechu vlčí hřbety posledních závěji. Vítr přinášel slabý pach

79

slehlého sněhu a země byla dosud promrzlá a mrtvolně siná. Nehostinná a skličující je kamenitá step ke konci zimy. Pouhý pohled na ni zastudil Tanabaje u srdce. Zaclonil si oči ošoupaným rukávem kožichu, vystrčil rozcuchanou šedivou bradu a dlouho se díval k západu. Slunce viselo nízko nad zemí mezi mraky. A po obzoru už prosakovaly tlumeně řeřavějící večerní červánky. Nic neukazovalo na nepohodu, ale bylo chladno a zimavo. „Tohle vědět, tak jsem radši ani nejel,“ vyčítal si Tanabaj. „Teď to nejde ani sem ani tam, nakonec zůstanu trčet v půli cesty. Darmo umořím koně.“ Opravdu měl vyjet až ráno. Když se něco přinatrefí za dne, člověk přece jenom spíš někoho potká. A on si vyjede odpoledne. Copak je to rozum v téhle roční době! Tanabaj vylezl na kopec, podívat se, jestli se v dálce neukáže nějaké auto. Ale ani na jedné, ani na druhé straně nebylo vůbec nic vidět ani slyšet. A tak se pomalu šoural zpátky k vozu. Neměl jsem jezdit, pomyslel si znova a už poněkolikáté si začal vyčítat svůj věčný spěch. Zlobil se a měl sám na sebe i na všechno, co ho přimělo uspíšit odjezd od syna. Ovšemže tam měl přenocovat a nechat koně odpočinout. A zatím…

Tanabaj mávl zlostně rukou. Ne, stejně bych tam nezůstal. Kdybych měl jít třeba pěšky, ospravedlňoval se sám před sebou.

Copak takhle se mluví s otcem vlastního muže? Ať jsem jaký jsem, ale jsem přece táta. Potvora, na co prý jsem lezl do strany, když jsem celý život jenom pásl ovce a koně a na starost mě z ní stejně vyhnali…

A syn je taky pěkný! Mlčí, ani se neozve. Kdyby mu řekla — zapři tátu, on ho s klidem zapře. Bačkora, a taky se dere nahoru! Ech, darmo mluvit! To jsou lidi, to jsou teďka lidi!

Tanabajovi se udělalo horko. Rozepnul si límeček u košile, ztěžka dýchal, začal přecházet podle vozu. Zapomněl na koně, na cestu i na blížící se noc. A pořád se nemohl uklidnit. Tam u syna se ovládl, zdálo se mu pod jeho důstojnost hádat se se snachou. Ale teď to v něm najednou vzkypěl °, teď by jí určitě pověděl rovnou do očí všecko, o čem tak trpce uvažoval cestou. Však tys mě do strany nepřijímala, ani mě z ní nevylučovala. Jak bys ty, holka, mohla vědět, jak to tenkrát bylo? Teď se lehko soudí. Teď má každý plno rozumu, milá zlatá! Ale my jsme se museli zodpovídat, a jak! Za otce i za matku, za přátele i nepřátele, za sebe i za sousedova psa, za všechno na světě nás volali k zodpovědnosti. A že mě vyloučili, to není tvá starost. To je moje věc, děvenko. Do toho ty se nepleť! „Do toho ty se nepleť,“ pokračoval nahlas, obcházeje kolem vozu. „Do toho se nepleť,“ opakoval pořád dokola.

Ale nejmrzutější a nejvíc ponižující bylo, že kromě slov „nepleť se do toho“ neměl jaksi co říct. Pořád obcházel kolem vozu, ač si nakonec uvědomil, že by se mělo něco udělat. Přece tady nebude nocovat!

Gülsary stál v postroji pořád stejně strnule, ke všemu ne tečný, shrbený, se ztuhlýma nohama, jako by zdřevěněl, jako by už bylo po něm. „Co je?“ Tanabaj k němu přiskočil a uslyšel tichý táhlý sten. „Ty spíš? Je ti moc zle, starochu? Tobě je zle?“ Chvatně sáhl mimochodníkovi na studené uši, zasunul ruku pod hřívu. Bylo tam také chladno a vlhko. Ale nejvíc ho polekalo, že necítil obvyklou tíhu hřívy. Zestarala, brachu, hříva ti vylínala, je lehká jako peříčko.

Všichni stárneme, všechny čeká stejný konec, pomyslel si s hořkostí. A zůstal nerozhodně stát. Nevěděl, co udělat. Kdyby tady koně s vozem nechal a šel dál pěšky, mohl být kolem půlnoci doma, ve své chatrči v průsmyku. Žil tam na středisku se ženou, kousek od hlídače vodojemu, usazeného půldruhého kilometru proti proudu řeky. V létě Tanabaj dohlížel na senoseč, v zimě hlídal stohy sena, aby je pastýři neroznesli a předčasně nezkrmili.

Minulý podzimek přijel jednou kvůli čemusi do kanceláře a nový skupinář, čerstvě vystudovaný zootechnik, mu povídá: „Stavte se, otče, ve stáji, máme tam pro vás druhého koně. Je sice postarší, ale pro vás se bude právě tak hodit“ „Kteréhopak?“ zbystřil pozornost Tanabaj. „To bude zase nějaká herka, co?“ „Však vám ho tam ukážou. Takový světlý. Budete ho znát, prý jste na něm kdysi jezdíval.“

Tanabaj šel ke koním, a když uviděl na dvoře mimochodníka, srdce se mu sevřelo. „Tak jsme se teda znova setkali,“ řekl potichu starému, dočista utahanému koni. A neměl dost odvahy odmítnout. Odvedl si ho s sebou. Doma žena mimochodníka málem nepoznala. „Vždyť to je přece Gülsary, Tanabaji,“ divila se.

„Ovšem že je. No a co?“ zabručel Tanabaj a uhýbal očima. Raději se vzpomínkám na mimochodníka moc nepoddávat. Z mládí měl jeden křížek, to je fakt. Aby se vyhnul nežádoucímu směru rozmluvy, raději obhrouble zavrčel: „Tak co stojíš? Ohřej mně něco k jídlu. Mám hlad jako vlk.“

„Koukám a přemýšlím,“ odpověděla, „co nadělá stáří. Kdybys mně neřekl, že je to náš Gülsary, ani bych ho nepoznala.“ „Čemu se divíš? Snad si nemyslíš, že my dva vypadáme líp? Všechno má svůj čas.“ „To jsem právě myslela,“ pokývala zádumčivě hlavou a s dobromyslným úsměvem dodala: „Můžeš se zas na svém mimochodníkovi courat po nocích, mně to vadit nebude.“

„Prosím tě!“ mávl unaveně rukou a obrátil se k ženě zády. Nu žert je nejlíp odpovědět taky žertem, ale on raději v rozpacích zalezl na kůlnu pro seno. Dlouho tam něco kutil. Myslel si, že už zapomněla, ale jak je vidět, doposud ne. Z komína se valil kouř, žena mu ohřívala k večeři vychladlý oběd, a on pořád ještě šamořil na seně, až na něj musela ze dveří křiknout: „Tak už konečně slez, nebo ti to znova vystydne.“

Víc se k té dávné historii nevracela. K čemu by to bylo? Celý podzim a zimu se Tanabaj s mimochodníkem piplal, krmil ho teplými otrubami a řepnými řízky. Zuby Gülsarymu nesloužily, měl už jen střípky.

Zdálo se, že konečně postavil koně na nohy, a teď tohle. Co s ním? Ne, neměl tu odvahu nechat koně na cestě. „Tak co, Gülsary, budeme tady stát?“ Tanabaj postrčil mimochodníka rukou, kůň se zapotácel a přešlápl z nohy na nohu. „Počkej, já se podívám.“ Bičištěm si přitáhl ze dna vozu prázdný pytel, ve kterém vezl snaše brambory, a vyndal z něho uzlík. Žena mu napekla na cestu chleba, a on na něj zapomněl, neměl na jídlo pomyšlení. Ulomil půlku placky, rozdrobil ji do podolku svého zimáku a podal drobínky koni. Gülsary hlučně vdechl vůni chleba, ale žrát nedokázal. A tak ho Tanabaj musel krmit z dlaně. Strčil mu několik kousků do huby a kůň začal žvýkat. „Žer, žer, snad přece dojedeme, ne?“

Tanabaj se rozveselil. „Pomaloučku polehoučku, ale dojedeme, co říkáš? Jen žádné strachy, však my tě se ženou dáme do pořádku,“ domlouval mu. Na jeho roztřesené ruce kapala z koňských pysků slina a Tanabaj se radoval, že už je teplejší. Potom vzal mimochodníka za uzdu. „Tak jedem. Nic tady nenastojíme,“ řekl odhodlaně.

Mimochodník zabral, vůz zaskřípěl, kola začala pomalu drkotat po cestě. A tak pomaloučku šlapali — starý člověk a starý kůň. Načisto zeslábl, uvažoval Tanabaj v duchu, jak tak šel po kraji cesty.

Kolikpak je ti let, Gülsary? Dvacet, nebo víc? Asi už víc.

Poprvé se setkali po válce. Svobodník Tanabaj Bakasov válčil na západě i na východě, demobilizoval až po kapitulaci kvantunské armády. Skoro šest let šlapal válečné cesty. Dobře to, chválabohu, dopadlo, jedenkrát byl u trénu lehce raněn, podruhé chytil střepinu do prsou, poležel si dva měsíce v lazaretu a znova dohonil svou jednotku. Ale když se vracel domů, trhovkyně na nádražích ho oslovovaly dědo. To nic, to byla spíš legrace, Tanabaj se na ně dvakrát nezlobil. Ovšem, žádný mladík už nebyl, ale dědek taky ne. To jen tak vypadal; kníry měl prokvetlé šedinami, ale na těle i na duchu byl ještě chlapík. Žena mu do roka dala dcerku, pak druhou.

Obě už jsou vdané a mají děti. V létě sem k nim jezdívají na návštěvu. Muž té starší je šofér, usadí všechny na náklaďák a hajdy do hor, k bábě a dědovi.

Dcery a zeťové jim starostí nepřidají, jen co je pravda, ale syn se jaksi nevyvedl. Jenže to už je jiná historie…

Tenkrát po válce, cestou z vojny, se mu zdálo, že opravdový život teprve začíná. Tak mu bylo dobře u srdce. Na každém větším nádraží vítali a vyprovázeli vlak s dechovkou. Doma čekala žena, synkovi šlo na osmý rok, chystal se do školy. Tanabaj jel domů a bylo mu, jako by se podruhé narodil, jako by všechno, co bylo předtím, ani nestálo za vzpomínku.

Nejraději by byl na všechno zapomněl a myslel jen na budoucnost. Představoval si ji jasně a prostě: žít, vychovávat děti, starat se o hospodářství, postavit chalupu, zkrátka žít. A nic už tomu nemůže zabránit, protože všechno, co bylo za ním, bylo jen zástavou toho, že teď konečně začne ten opravdový život, po kterém neustále toužili a za který bojovali a umírali na frontě. Ale potom se ukázalo, že Tanabaj pospíchal, příliš pospíchal — na konto budoucnosti musel ještě obětovat léta a léta. Ze začátku pracoval jako pomocník v kovárně. Práce mu šla od ruky, a když se dostal ke kovadlině, bušil do ní od rána do večera s takovou horlivosti, že mistr sotva stačil otáčet rozžhavené železo pod jeho perlíkem. Ještě teď mu někdy zní v uších ten cinkot a břinkot kovárny, který přehlušoval všechny starosti a obavy. Nebylo dost chleba ani oblečení, ženské chodily v galoších naboso, děcka nevěděla, co je to cukr, kolchoz byl celý zadlužený, konto v bance měl obstavené, ale Tanabaj to všechno od sebe odháněl svým perlíkem.

Bušil, až kovadlina zvonila a okuje kolem jen sršely. U - fu,u - fu! vdechoval a vydechoval při každém úderu a říkal si: „To všechno se srovná, hlavně, že jsme vyhráli válku, hlavně že jsme vyhráli!“ A perlík opakoval: „Vyhráli jsme, vyhráli jsme, isme, isme, isme, jsme!“

A nejen Tanabaj, v těch dnech byli všichni živi dechem vítězství jako chlebem. Potom se stal pastevcem koní a odejel do hor. Čoro ho umluvil.

Nebožtík Čoro byl tenkrát předsedou kolchozu, dělal to celou válku. Na vojnu ho nevzali kvůli srdci. Seděl sice doma, ale taky pořádně zestárl. Tanabaj si toho všiml hned ten den, kdy se vrátil domů. Jiný by ho sotva přemluvil, aby vyměnil kovárnu za stádo koní. Ale Čoro byl starý kamarád. Spolu kdysi začínali jako komsomolci agitovat pro kolchoz, spolu rozkulačovali bohaté sedláky.

Obzvlášť Tanabaj se tenkrát činil. Nezastavil se před nikým, kdo se dostal do seznamu kulaků. Čoro za ním jednou přijel do kovárny a přemluvil ho. A zřejmě z toho měl náramnou radost. „Bál jsem se, žes už načisto přirostl k perlíku a že tě od něj nikdo neodtrhne,“ řekl s úsměvem. Byl takový hubený a neduživý, s tenkým krkem, vpadlé tváře samá vráska. Bylo ještě teplo, ale Čoro chodil i v létě ve své nerozlučné teplé kazajce. Seděli na bobku u zavodňovací stružky nedaleko kovárny a povídali si.

Tanabaj vzpomněl, jaký býval Čoro zamlada: docela pěkně urostlý mladík, nejsečtělejší z celého aulu. Lidé si ho pro jeho klidnou a mírnou povahu vážili. Jenom Tanabajovi se jeho mírnost nelíbila. Na schůzích často vyskakoval a pral do něho pro tu jeho neodpustitelnou měkkosrdcatost v boji s nepřítelem. Pral do něho tvrdě a bezohledně, jako v novinách. Všechno, co slýchal na společném předčítání, opakoval jako otčenáš. Někdy se až sám zalekl vlastních slov. Ale dělalo to dojem.

85

„Víš, byl jsem před třemi dny v horách,“ vyprávěl Čoro. „Staří pastevci se ptají, jestli se už všici vojáci vrátili. Všici, povídám, kteří zvostali naživu. A kdy se míní pustit do práce? Už pracujou, povídám, jedni na poli, druzí na stavbě, jak kdy. To víme taky. Ale kdo bude pást koně? To chtějí čekat, až my pomřeme? Dlouho už tady nebudem. Bylo mně hanba. Myslím, že mě chápeš. Za války jsme je poslali do hor ke stádům. A už tam zůstali. Tobě přece nemusím vykládat, že to není práce pro ně. Věčně na koni, ve dne v noci ani chvilka klidu. A co teprv v zimě?! Vzpomínáš na Děrbišaje, zmrzl tam v sedle. Jsou jako věchýtky, a to dokonce zajíždějí i koně pro armádu! Jen to zkus se sedmi křížky na hřbetě nechat se vytřásat na takovém satanášovi vzhůru dolů. Ani pak kosti neposbíráš. Pánbůh zaplať, že to vydrželi tak dlouho. Chlapci se vrátili z vojny a ohrnujou nosy. Bodejť, za hranicema ledacos viděli, pást koně se jim už nechce. Proč by se měli tlouct po kopcích? Tak je to. Musíš pomoct, Tanabaji. Když půjdeš ty, druzí půjdou za tebou.“

„Dobrá, Čoro, zkusím o tom promluvit se ženou,“ odpověděl Tanabaj. A v duchu si pomyslel: Život nás zatraceně zvochloval, ale ty, Čoro, jsi pořád stejný. Ty na tu svou dobrotu umřeš. Možná že je to dobře. Za války jsem viděl věcí, všichni bysme měli být lepší. Možná že právě v tom je největší pravda života. A s tím se rozešli.

Tanabaj zamířil do kovárny, ale Čoro za ním ještě křikl: „Počkej, Tanabaji!“ Dojel ho na koni, sklonil se k hrušce sedla a zadíval se mu do tváře. „Snad se nezlobíš?“ zeptal se tlumeným hlasem. „To víš, chvilku nemám volnou. Rád bych s tebou poseděl a popovídal si od srdce, jako kdysi. Tolik let jsme se neviděli! Myslel jsem, až válka skončí, že se to zlepší, a zatím starostí neubývá. Člověk někdy oka nezamhouří, leze mu do hlavy všechno možné. Jak to udělat, aby se hospodářství zvedlo, lidi měli co jíst a všechny plány se plnily. Lidi už nejsou, jak bývali, chtějí žít líp.“

86

Ale nakonec se jim stejně nepoštěstilo od srdce si povykládat, nenašli volnou chvilku, aby spolu poseděli. Čas utíkal, a potom bylo pozdě.

A tenkrát, když Tanabaj odešel do hor pást koně, poprvé uviděl ve stádu starého Torgoje plavého ročka. „Tak copak po tobě podědím, otče? Stádo za moc ne stojí, co?“ rýpl Tanabaj starého pastevce, když koně přepočítali a vyhnali z ohrady. Torgoj byl suchoučký děda bez jediného chloupku ve scvrklé tváři, malý jako za groš kudla. Velikánská beranice na něm seděla jako hříbek. Takoví staříci bývají obyčejně čiperní, jedovatí a hubatí. Ale Torgoj zůstal klidný. „No co, stádo jako stádo,“ odpověděl a ani okem nemrkl. „Nemám se dvakrát čím chlubit, časem sám uvidíš.“

„Já jenom tak, otče, aby řeč nestála,“ řekl Tanabaj chlácholivě. „Jeden kousek by byl!“ Torgoj pošoupl beranici z očí, nadzvedl se ve třmenech a násadkou biče ukázal před sebe. „Tamhleten světlý hřebeček, co se pase vpravo zkraje. Z toho jednou něco bude.“

„Kterýpak — ten kulatý jako pucek? Zdá se mně trochu malý a krátký.“

„Je z pozdního vrhu. Ale až to dožene, bude z něho koník jedna radost.“

„A copak je na něm tak zvláštního?“ „Je to mimochodník od narození.“

„No a?“

„Těch se vidí málo. Kdysi se takoví koně draho platili. O dostihách by za takovýho ledakdo hlavu položil.“

„Tak to se musíme podívat!“ navrhl Tanabaj. Dali koním ostruhy a rozjeli se podle stáda, odehnali plaváka stranou a drželi ho před sebou. Hřebeček měl radost, že se může proběhnout. Pohodil zvesela hřívou, odfrkl a vyrazil ostrým klusem kupředu, jako by ho vymrštila pružina,

87

a pak velikým obloukem zamířil zpátky ke stádu. Tanabaj, zaujat jeho klusem, křikl: „He-éj! No ne, jak se nese! Podívej se!“

„A co sis myslel?!“ odpověděl pyšně starý pastevec. Cválali za mimochodníkem a křičeli jako malí kluci o dostizích. Jejích hlasy jako by hřebečka popoháněly, klusal stále rychleji a rychleji, jako by ani necítil půdu pod nohama, ani jednou se nepokusil přejít v cval, letěl stále v tom pravidelném tempu jako pták. Museli svoje koně pobídnout do plného cvalu, ale Gülsary pořád běžel stejnoměrným klusem mimochodu.

„Vidíš, Tanabaji,“ křičel Torgoj s koně a mával čapkou. „Poslouchá jako hodinky, koukej, jak přidá, když na něj křiknu! Hej, hej, ejejej!“ Když se plavý hřebeček nakonec vrátil ke stádu, nechali ho už na pokoji. Ale dlouho se ještě nemohli uklidnit a projížděli své rozehřáté koně.

„Tak ti děkuju, Torgoji, vychovals pěkného koníka. Jednomu je hned veselej u srdce.“ „Pašák,“ přisvědčil děda. „Ale pozor, ať ho nezkazíš,“ zatvářil se najednou přísně a poškrábal se za krkem. „A nevyzvoň to dřív, než bude potřeba. To víš, v dobrém mimochodníkovi se ledakdo zhlídne jako v pěkné holce. S ženskýma to máš tak: přijde do dobrých rukou — celá rozkvete, radost pohledět. Ale dostat ji nějaký trouba, člověk by splakal. Žádný jí pak nepomůže. A s dobrým koněm to máš stejné. Zkazit se dá lehko, a je hin.“ „Neměj strach, otče, přece tomu taky trochu rozumím, nejsem malé děcko.“ „No právě. Já jenom 'aby řeč, nestála. Jmenuje se Gülsary. To je jako žlutej kvítek pryskyřníku. Pamatuj si to.“ „Gülsary ?“ „Mhm. Loni v létě ke mně přijela na návštěvu vnučka a ta ho tak pojmenovala. Tak pamatuj: Gülsary!“

88

Torgoj byl řečný děda. Celou noc Tanabaje poučoval. A Tanabaj trpělivě poslouchal. Vyprovázel Torgoje se ženou ještě nejmíň sedm verst za stanoviště. Zbyla po něm prázdná jurta, kam měl Tanabaj přivést rodinu. Druhá byla určena pro pomocníka. Ale zatím mu žádného nedali. Zatím byl sám. Torgoj mu na rozloučenou ještě jednou připomněl:

„Plavákovi dej zatím pokoj. A nikomu ho nedávej do ruky. Zjara ho sám začni učit jezdit. Ale pozor, opatrně s ním! Až ho osedláš, moc ho nehoň. Jak ho jednou zjančíš, strhneš ho z mimochodu, a je konec. A dej pozor, aby se první dni neuhřál. Kdyby se mu zpotily nohy, dostane lišej. Až ho pořádně vycvičíš, pak mně ho ukážeš, jestli do té doby neumřu.“

Torgoj se svou starou ženou odejel a nechal mu stádo, jurty a hory. Velblouda naloženého harampádím odvedl s sebou. Kdyby byl Gülsary věděl, kolik kolem něho bylo řečí a kolik jich ještě bude a jak to všecko jednou skončí! Toulal se jako dosud volně ve stádu. Kolem zůstalo vše při starém, stejné hory, stejná tráva, stejné řeky. Jenom místo starého pastevce je začal honit na pastvu nový, v šedém plášti a vojenské beranici. Hlas nového pána byl trochu nakřáplý, ale zvučný a velitelský. Stádo si na něj brzo zvyklo. Aťsi objíždí kolem, když se mu to líbí. Potom začal padat sníh. Padal hustě a zůstal dlouho ležet. Koně ho rozhrabovali kopyty, aby se dostali k trávě. Pánova tvář osmahla a ruce mu zhrubly od větru. Nosil válenky a halil se do velikého kožichu. Gülsarymu narostla dlouhá srst, ale přesto mu bylo chladno, nejvíc v noci. Za mrazivých nocí se stádo tisklo v závětří do houfu a stávalo pokryté jinovatkou až do slunce východu. Hospodář je objížděl na koni, plácal rukavicemi a třel si tvář. Občas zmizel a znova se objevil. Bylo lepší, když se nevzdaloval. To pak co chvíli křikl, zakašlal zimou, a koně ve stádu zvedli hlavy, nastražili

89

uši, ale když se přesvědčili, že je tu, začínali znova podřimovat v nepřestávajícím šumu a svistu zimního větru. Tenkrát v zimě si Gülsary zapamatoval pánův hlas na celý život. Jednou v noci se v horách strhla sněhová bouře. Padal pichlavý sníh. Lepil se na hřívu, tížil ohon a zalepoval oči. Stádo bylo nepokojné, koně se tiskli k sobě a třásli se. Staré kobyly neklidně frkaly a zaháněly malá hříbata do středu stáda. Gülsaryho vytlačily až na kraj a on se nijak nemohl dostat zpátky do houfu. Začal vyhazovat, odstrkoval ostatní, až se ocitl docela stranou a dostal za to od vůdce stáda co proto. Hřebec už dávno obíhal kolem, rozrýval mohutnýma nohama sníh a sháněl stádo dohromady. Chvílemi poodběhl, hlavu hrozivě sehnutou, uši sklopené, a mizel ve tmě. Bylo slyšet jen jeho ržání a pak se znovu vracel ke koním, zlý a rozlícený.

Když zpozoroval, že Gülsary stojí stranou, naběhl na něho silnou hrudí, potom se obrátil a strašnou silou ho udeřil zadními kopyty do boku. Bolelo to, Gülsary div nepozbyl dech. Žuchlo to v něm, zařičel bolestí a sotva se udržel na nohou. Víckrát už nezkoušel odbíhat. Stál tiše s tupou bolestí v boku a tiskl se ke kraji stáda, nenáviděl sveřepého hřebce. Koně ztichli, a tehdy uslyšel vzdálené táhlé vytí.

Nikdy před tím neslyšel výt vlka a ucítil, jak se v něm všechno na okamžik zastavilo a strnulo. Stádo se zachvělo, ztuhlo, napjalo sluch. Všechno ztichlo. To ticho bylo děsivé. A sníh se pořád sypal, šustil a lepil se Gülsarymu na zdvižené nozdry. Kde je pán? V té chvíli ho tu bylo tolik potřeba, aspoň uslyšet jeho hlas, vtáhnout čpavý pach jeho kožichu. Ale nebyl tu. Gülsary se úkosem rozhlédl a strnul strachem. Kolem jako by se mihl nějaký stín, smýkl se tmou po sněhu. Gülsary prudce uskočil, stádo sebou trhlo a rázem se hnulo z místa. Splašení koně s divokým ržáním a řičením pádili bezhlavě do černé tmy. A nebylo už síly, která by je dokázala zastavit. Hnali se kupředu, co jim síly stačily, jeden strhával druhého, jako se řítí z prudkého srázu kamení horské laviny. Gülsary pádil v divokém šíleném trysku jako smyslů zbavený.

90

A najednou se ozval výstřel, potom třeskl druhý. Prchající koně uslyšeli zuřivý křik svého pána. Ozval se kdesi na boku a přehrazoval jim cestu, pak zase ho bylo slyšet vpředu. Letěli teď za tím neumlkajícím hlasem a hlas je vedl za sebou. Jejich pán byl s nimi. Cválal vpředu, vydávaje se v nebezpečí, že se každou chvíli zřítí do nějaké rozsedliny nebo do propasti. Už nekřičel tak hlasitě, pak začal chraptět, ale pořád volal a volal:

„Héhé, e-e-é!“ A koně běželi za ním, prchali před hrůzou, která jim byla v patách. K ránu přihnal Tanabaj stádo zpátky na stanoviště. A teprve tam se koně zastavili. Nad stádem se převalovala pára jako chuchvalce husté mlhy, koním se těžce dmuly boky, celí se ještě třásli přestálým strachem. Hltali sníh. Také Tanabaj jedl sníh. Dřepěl na bobku a plnými hrstmi si cpal chuchvalce sněhu do úst. Potom dlouho nehybně seděl s obličejem zabořeným do dlaní. A sníh pořád padal. Na rozpařených koňských hřbetech okamžitě roztával a v kalných žlutých kapkách jim stékal po bocích… Pak slezl hluboký sníh, zazelenala se tráva a Gülsary se rychle spravil. Stádo vylínalo, zaleskla se na něm nová srst. Zima a hlad jako by nikdy ani neexistovaly. Koně zapomněli, ale člověk nezapomněl. Pamatoval mráz, pamatoval vlčí noci, pamatoval, jak mrzl v sedle, jak se kousal do rtů, aby se nerozbrečel, když si u ohně ohříval ztuhlé nohy a ruce, pamatoval, jak jarní holomráz sevřel kovovým krunýřem zemi, pamatoval, jak slabé kusy stáda hynuly, jak potom sestoupil z hor a s očima sklopenýma podepisoval v kolchozní kanceláři protokoly o uhynulých koních a najednou vybuchl, rozkřičel se a začal tlouct předsedovi pěstí do stolu: „Nekoukej tak na mě! Copak já jsem nějaký fašista? Kde máš pro stáda přístřešky, kde máš krmení, oves a sůl?! Jsme živi leda z větru! Copak tohle je nějaké hospodářství? Podívej se, v jakých chodíme hadrech! Podívej se na naše jurty, koukni se, jak žiju! Ani chleba se dosyta nenajíme. Stokrát líp nám bylo na frontě. A ty se ještě tváříš, jako bych ty koně zamordoval já!“ Pamatoval si hrozivé předsedovo mlčení, jeho zsinalou tvář. Pamatoval, jak se pak za svá slova hrozně styděl a začal se omlouvat.

„No tak, už se na mě nezlob, člověka to dožere,“ vykoktal.

„Ty se na mě nezlob,“ řekl mu Čoro. A ještě víc se zastyděl, když předseda zavolal vedoucího skladu a řekl: „Vydej mu pět kilo mouky.“

„A co jesle?“

„Jaké jesle? Co to pořád meleš?! Vydat!“ poručil Čoro rázně. Tanabaj to chtěl rozhodně odmítnout, za chvilku přece bude mléko, kumys, ale podíval se na předsedu, prohlédl jeho hořký klam a raději mlčel. Nudle z té mouky ho v polívce pokaždé pálily.

Odkládal lžíci: „To mně děláš naschvál, co?“

„Tak si ji vyfoukej, nejsi malé děcko,“ odpovídala mu klidně žena. Měl to v dobré paměti, všecko to měl v paměti. Ale už byl máj. Ržáli hřebci zápasící spolu v soubojích a odháněli mladé klisničky z cizích stád. Pastevci měli napilno, aby rváče rozehnali, hádali se mezi sebou, občas se také chytili do křížku a rozpřahovali se na sebe karabáči. Ale nic z toho se Gülsary ho netýkalo. Slunce svítilo, cákal déšť a pod kopyty rostla tráva. Louky byly celé zelené a nad nimi na vrcholcích hor zářily jiskřivé čepice bílého sněhu. Pro plavého mimochodníka začínal toho jara nejkrásnější čas mladosti. Z rousnatého, zavalitého hříběte se proměňoval ve statného urostlého hřebečka. Vytáhl se, jeho trup pozbyl dřívější měkké linie a zformoval se do tvaru trojúhelníku — široká hrud a úzký zadek. Hlava se také začínala podobat hlavě opravdového mimochodníka — byla suchá, klabonosá, s široce posazenýma očima a ohrnutými citlivými pysky. Ale ani to ho nijak nevzrušovalo. Zatím měl jenom jedinou vášeň, a ta působila jeho pánovi nemalé starosti.

Touhu běhat. Strhával s sebou své vrstevníky a proháněl se mezi nimi jako žlutá kometa. Jakási neovladatelná síla jej honila bez přestání do kopce a zase dolů po stráni, po kamenitém břehu, po strmých stezkách, po úžlabinách a roklích. Dokonce hluboko za noci, když usínal pod hvězdami, se mu zdálo, že země pod ním ubíhá, vítr mu sviští v hřívě a v uších, zvonivě buší kopyta. Ke svému pánovi se choval stejně jako ke všemu, co se ho přímo netýkalo. Ne že by ho bůhvíjak miloval, ale také k němu necítil nepřátelství, protože pán ho nijak neomezoval. Ledaže si občas zanadával, když koně odběhli příliš daleko a on pak musel za nimi. Někdy švihl plaváka po zadku dlouhým bičem. Gülsary sebou vždycky trhl, ale spíš překvapením než bolestí, a ještě prudčeji se rozběhl. A čím rychleji běžel zpátky ke stádu, tím víc se líbil svému pánovi, který za ním klusal se smyčkou lasa přes ruku. Mimochodník si uvědomoval jeho pochvalný pokřik, slyšel, jak se jeho pán dává v sedle do zpěvu. A v takových okamžicích ho miloval, při zpěvu se mu líp běželo. Později se naučil znát ty písně — veselé i smutné, dlouhé i krátké, se slovy i beze slov. A také měl rád, když pán přinesl stádu sůl a sypal jim do dlouhých dřevěných koryt kostky lizu. Celé stádo se rázem seběhlo na tu pochoutku. Na sůl se také nakonec dal nachytat. Jednou opět zabubnoval hospodář na prázdné vědro a začal svolávat koně. Všichni se sběhli.

Gülsary lízal sůl po boku ostatních a nijak se nevzrušoval, když pán se svým pomocníkem začali obcházet stádo s provazovými smyčkami v rukou. To se přece jeho netýkalo. Do smyčky chytali jezdecké koně, dojné kobyly a ostatní, jeho ne. On byl volný.

A najednou žíněná smyčka sklouzla přes jeho hlavu a uvízla mu na šíji. Gülsary nechápal, co se děje, smyčka:ho zatím nelekala a lízal klidně dál. Druzí koně sebou cukají, vzpínají se, když ucítí provaz, ale Gülsary se ani nehnul. Ale potom se chtěl napít a rozběhl se k řece. Smyčka na krku se zatáhla a ne pustila ho.

To se mu ještě nikdy nestalo. Gülsary uskočil, zařičel, zakoulel očima, vzepjal se na zadní. Koně kolem něho se rázem rozběhli a on tu zůstal sám s lidmi, kteří ho drželi na pevném poutu. Pán stál vpředu, za ním jeho pomocník a kolem se motali kluci, co se tu objevili sice teprve nedávno, ale už mu šli pořádně na nervy svým věčným závoděním kolem stáda. Mimochodníka se zmocnila hrůza. Vzepjal se na zadní ještě jednou, potom — znova a znova. Slunce se mu začalo koulet před očima a rozplývalo se ve žhavých kruzích, hory, země i lidé se káceli a padali na záda, oči mu na okamžik zastřela černá děsivá prázdnota a on do ní bušil předníma nohama.

Ale ať se škubal, jak chtěl, smyčka se utahovala čím dál těsněji a mimochodník, škrcený lasem, udělal skok nikoli od lidí, ale k nim. Lidé ucouvli, smyčka na okamžik povolila, a on je skokem strhl k zemi. Ženské spustily křik a odháněly kluky k jurtám. Ale muži už zase byli na nohou a smyčka na šíji Gülsary ho se znovu utáhla. Tentokrát tak pevně, že nemohl vůbec dýchat. Zůstal stát, zmožen závratí a nedostatkem vzduchu. Pán začal laso smotávat a přibližoval se z boku k němu. Gülsary ho jedním okem pozoroval. Pán se k němu blížil celý rozedraný, tvář samá podlitina.

Ale v jeho očích nebylo zloby. Těžce oddychoval, pomlaskával rozbitými rty a potichu, skoro šeptem mu domlouval: „Tiše, tiše, Gülsary, neboj se, stůj, stůj!“ Za ním, napínaje laso, se opatrně blížil jeho pomocník. Pán konečně dosáhl na mimochodníka rukou, pohladil ho po hlavě a přes rameno křikl krátce na pomocníka: „Uzdu!“ Pomocník mu ji podal. „Stůj, Gülsary, bud přece rozumný,“ domlouval mu pán. Dlaní zakryl mimochodníkovi oči a přehodil mu uzdu přes hlavu. Teď ještě zbývalo provléct udidlo a osedlat ho. Když Gülsary ucítil uzdu na hlavě, odfrkl a pokusil se vytrhnout.

Ale Tanabaj ho uchopil za horní pysk. „Stahovák!“ křikl na pomocníka, ten přiskočil, natáhl na pysk řemínky a začal je krátkou hůlkou zakrucovat. Mimochodník přisedl bolestí na zadní a už se nebránil. Studené kovové udidlo zazvonilo mezi zuby a zařízlo se mu do koutků. Něco mu hodili na záda, pak to přitahovali, škubali řemeny, které mu sevřely hrud, že se až zapotácel ze strany na stranu. Ale to už ani nevnímal. Vnímal jen nepředstavitelnou bolest v pysku pohlcující celou jeho bytost. Oči mu vylézaly z důlků. Nemohl se ani hnout, ani vydechnout. Nepozoroval, jak a kdy na něho pán nasedl, vzpamatoval se, teprve když mu uvolnili stahovák.

Chvilenku stál a nic nechápal, celý sešněrovaný a těžký, potom se podíval úkosem dozadu, a najednou uviděl na svém hřbetě člověka. Leknutím vyrazil kupředu, ale udidlo se mu zařízlo do koutků a nohy člověka pevně sevřely jeho boky. Mimochodník se vzepjal, zaržál hněvivě a začal sebou divoce zmítat, vyhazoval zadkem, celý se napjal v zoufalém úsilí shodit se sebe všechno, co ho spoutávalo. Skočil stranou, ale laso, jehož konec držel pod třmenem druhý člověk na jezdeckém koni, ho nepouštělo. A tu se rozběhl v kruhu, běžel a doufal, že se kruh rozevře a on se rozlétne pryč odtud, kam ho oči povedou. Ale kruh se nerozvíral a on běžel a běžel stále dokola. Právě to lidé chtěli.

Tanabaj ho švihl bičíkem a pobídl podpatky holínek. Dvakrát se mimochodníkovi přece jen podařilo jezdce shodit. Ale ten vstal a znovu vyskočil do sedla. Trvalo to dlouho, strašlivě dlouho. Točila se mu hlava, země kolem něho také kroužila, točily se jurty, točili se rozběhnutí koně v dálce, točily se hory, točila se oblaka na nebi. Nakonec se unavil a přešel do kroku. Strašně se mu chtělo pít. Ale vody mu nedali. Večer ho přivázali osedlaného k úvazišti, aby si odpočal, a jenom mu trochu povolili popruhy.

95

Otěže uzdy pevně omotali kolem hrušky sedla, musel stát se zdviženou hlavou, a on by si byl tak strašně rád lehl na zem. Třmeny mu rovněž přehodili přes sedlo a upevnili k hrušce. Tak prostál celou noc. Stál tiše, zmaten všemi těmi neuvěřitelnými událostmi, které právě prožil. Udidla v koutcích mu pořád ještě vadila, každý sebemenší pohyb mu působil palčivou bolest, kovová pachuť mu byla nepříjemná. Opuchlé koutky měl rozedřené od udidel. Řemením opruzená místa pod břichem svědila. V otlačeném hřbetě pod poduškou cítil loupání. Strašně se mu chtělo pít. Slyšel, jak šumí řeka, a zmocňovala se ho ještě větší žízeň. Tam za řekou se pásla stáda, jako by se nic nestalo. Bylo slyšet dusot kopyt, ržání koní a křik nočních hlídačů.

Lidé seděli u ohňů před jurtami a odpočívali. Kluci škádlili psy, napodobovali jejich štěkot. A on tam stál a nikdo si ho nevšímal. Potom vyšel měsíc. Hory tiše vystoupily ze tmy a tetelily se v žlutém měsíčním světle. Hvězdy zářily čím dál jasněji a spouštěly se níž a níž k zemi. Stál zkrotlý, připoután k jednomu místu, a kdosi ho stále hledal.

Slyšel ržání malé hnědé klisničky, té, se kterou vyrostl a s níž ho pojilo nerozlučné přátelství. Na čele měla bílou hvězdu. Tak ráda s ním běhávala! Už ji začali prohánět hřebci, ale ona se nedala, utekla s ním pokaždé stranou. Byla ještě příliš mladá a také on ještě nebyl ve věku, aby jí dělal to, o co usilovali druzí hřebci. Teď zaržála kdesi docela blízko. Ano, byla to ona, poznal dobře její hlas. Chtěl jí odpovědět, ale bál se pohnout rozbolavělými pysky. Strašně to bolelo. Konečně ho našla. Přiběhla lehkým krokem, bílá hvězdička na jejím čele svítila v měsíčním světle. Ohon i nohy měla mokré. Zřejmě se brodila řekou a přinesla s sebou chladivý pach vody. Šťouchla ho do boku hubou, začala ho očichávat a dotýkat se ho teplými vláčnými pysky. Něžně odfrkovala a volala ho za sebou. A on se nemohl hnout z místa. Potom mu položila hlavu na šíji a zuby se mu začala přebírat v hřívě. Byl by měl také položit svou hlavu na její šíji a podrbat ji v kohoutku.

Ale nemohl jí její laskání oplatit. Nedokázal se pohnout. Chtělo se mu pít. Kdyby ho tak mohla napojit! Když odběhla, díval se za ní, dokud se její stín nerozplynul v mlhavé tmě za řekou. Přišla a odešla. Z očí mu vyhrkly slzy. Stékaly jako veliké hrachy po lících a tiše mu padaly k nohám. Mimochodník poprvé v životě plakal.

Časně ráno přišel pán. Rozhlédl se po jarních horách, blaženě si protáhl rozlámané tělo, zhluboka se nadechl a usmál se: „Gülsary, Gülsary, tys mě ale včera pořádně polekal! Copak? Tobě je chladno? Hleďme, jak ses spadl. Ale jsi pašák.“ Poplácal mimochodníka po šíji a začal k němu promlouvat vlídnými slovy. Ale jak mohl Gülsary vědět, co člověk říká?

A Tanabaj mu domlouval: „No tak se nezlob, kamaráde. Věčně se nemůžeš prohánět jen tak. Zvykneš si, a všechno bude v pořádku. Že tě to sebralo? Ale to přece jinak nejde. Život, kamaráde, tě ještě oková na všechny čtyři. Zato se pak nebudeš klanět kdejakému hloupému kameni na cestě. Vyhládls, co? Máš žízeň, vid? Já vím.“ A odvedl mimochodníka k řece. Povolil mu uzdu a opatrně vyvlíkl udidlo z rozbolavělé huby. Gülsary se sklonil k vodě, celý se roztřásl, oči mu lezly chladem z důlků.

Ach, jak ta voda chutnala a jak za to byl člověku vděčný! A bylo to. Brzy přivykl sedlu natolik, že na ně skoro zapomínal a přestával si je uvědomovat. Nosit na hřbetě jezdce byl pro něho teď úkol lehký a radostný. Jezdec ho neustále musel zdržovat, kůň se dral kupředu, měřil cesty rytmickým klapotem mimochodu. Naučil se chodit pod sedlem tak rychle a plavně, že se lidé podivovali.

„Postavit mu na hřbet vědro s vodou — nevyšplíchne ani kapka!“ A dřívější pastevec, děda Torgoj, Tanabajovi řekl: „Díky bohu, dobřes ho vycvičil. Teď uvidíš, jak půjde hvězda tvého mimochodníka nahoru!“

97

Kola starého vozu pomalu skřípěla po opuštěné cestě. Čas od času skřípění umlkalo. Mimochodník se vyčerpaně zastavoval. A tu zavládlo mrtvé ticho a on slyšel, jak mu v uších hlasitě duní údery srdce: buch-buch, buch-buch, buch-buch… Starý Tanabaj čekal, až se kůň vydýchá, a pak se opět chápal uzdy. „Jdeme, Gülsary, jdeme, jen se podívej, už se stmívá.“ Tak se vlekli ještě asi půldruhé hodiny, až se nakonec mimochodník nadobro zastavil. Dál už nedokázal vůz utáhnout. Tanabaj začal kolem koně znovu poplašeně pobíhat. „Gülsary, no tak! Podívej, za chvilku máme noc!“

Ale kůň ho nechápal. Stál v chomoutu, potřásal hlavou, jejíž tíha byla už nad jeho síly, nakláněl se na vratkých nohách ze strany na stranu. A v uších mu stále znělo bušení srdce: buch-buch, buch-buch, buch-buch. „Nezlob se na mě,“ říkal mu Tanabaj. „Že mě to hned nenapadlo! Čert vzal vůz i s postrojem, jen když tebe dovedu domů…“ Shodil na zem kožich a chvatně vypřáhl koně. Uvolnil držák, chomout mu přetáhl přes hlavu a hodil postroj do vozu. „A hotovo,“ řekl. Znova si oblékl kožich a zadíval se na vypřáhnutého mimochodníka. Bez chomoutu a bez postroje, s nepoměrně velikou hlavou vypadal kůň uprostřed vychladlé večerní stepi jako přízrak. „Bože můj, jak ses to změnil, Gülsary !“ zašeptal Tanabaj. „Kdyby tě viděl Torgoj, v hrobě by se obrátil…“ Chytil mimochodníka za uzdu a znova se pomalu vlekli po cestě. Starý kůň a starý člověk. Za nimi zůstal opuštěný vůz a vpředu, na západní straně, se kladla na cestu temně fialová tma. Noc se neslyšně rozlévala po stepi, zahalovala hory i vzdálený obzor. Tanabaj šel, vzpomínal na všechno, co:za ta dlouhá léta s mimochodníkem prožil, a s hořkým úsměvem přemýšlel

98

o lidech: Takoví jsme všichni! Vzpomeneme si jeden na druhého, až už život končí, až když na člověka přijde nemoc nebo je po něm. Potom teprve si najednou uvědomíme, koho jsme ztratili, co to bylo vlastně za člověka, jak byl krásný, co všechno vykonal. A jak teprv němá tvář? Co lidí se Gülsary nanosil! A když zestárl, všichni na něho zapomněli. Kdo všechno na něm nejezdil! Teď sotva plete nohama. A takový to byl kůň! A znova vzpomínal a divil se, jak dlouho už nezabloudil v myšlenkách do minulosti. Všechno, co bylo kdysi, v něm znovu ožilo. Patrně nic nemizí beze stopy. Dřív prostě málo myslel na minulost, či spíš si takové myšlenky nepřipouštěl. Ale teď, po rozhovoru se synem a snachou, jak se tak vlekl po noční cestě se skomírajícím mimochodníkem na oprati, ohlédl se s bolestí a smutkem na prožitá léta, a všechna do jednoho před ním opět vyvstala jako živá. Tak šel, pohroužen ve svých myšlenkách, a mimochodník se vlekl za ním, oprat se napínala čím dál víc. Když starochovi začínala trnout ruka, přehodil si oprat na druhé rameno a znova táhl mimochodníka za sebou. Potom už i na něho to bylo moc, a tak povolil mimochodníkovi chvíli odpočinku. Po krátkém rozmyšlení stáhl koni uzdu z hlavy.

„Běž přede mnou, běž, jak můžeš, já půjdu vzadu, neopustím tě,“ řekl. „No běž, běž, jen co noha nohu…“ A tak šel mimochodník vpředu a Tanabaj za ním, uzdu přehozenou přes rameno. Uzdu přece nemůže zahodit! Kdykoli se Gülsary zastavil, Tanabaj počkal, až zase nabere trochu síly, a znova se vlekli dál po cestě. Starý kůň a starý člověk. Tanabaj se smutně usmál, když si vzpomněl, jak kdysi Gülsary po té cestě běhával a jak za ním letěl oblak prachu. Prach pod kopyty koně letěl po stepi jako bílá pohyblivá čára a za bezvětří se táhl nad cestou jako stopa letadla. Pastevci si zacláněli dlaní oči a říkali si pro sebe: „To je on, to je Gülsary!“ A se závistí mysleli na šťastlivce, který se nesl na koni,

99

ve tváři horký vítr. Pro Kirgize je to velká čest, když má pod sebou tak znamenitého mimochodníka. Kolik Gülsary přežil předsedů kolchozu, a bývali všelijací — rozumní i tyrani, poctiví i nepoctiví, a všichni do jednoho jezdili na Gülsarym od prvního do posledního dne svého předsedování.

Kde je jim všem konec! Jestlipak si někdy vzpomenou na Gülsaryho, co je nosíval od rána do večera? přemýšlel Tanabaj.

Nakonec se dovlekli k mostku přes rokli. Tam se znovu zastavili. Mimochodníkovi se začala podlamovat kolena, chtěl si lehat, ale to nesměl Tanabaj dopustit. Žádná síla by ho pak už nezvedla. „Vstávej, vstávej!“ křikl a uhodil koně uzdou přes hlavu. A rozmrzen sám na sebe, že mohl něco takového udělat, křičel ještě víc: „Co tě to napadlo?! Chceš tady zdechnout? Blázníš? Ať tě ani nenapadne! Vstávej, vstávej, vstávej!“

A táhl koně za hřívu. Gülsary s námahou narovnal podklesávající nohy a bolestně zasténal. Ačkoliv bylo tma, Tanabaj se neodvážil podívat koni do očí. Pohladil ho, přejel mu rukou po hřbetě a nakonec přiložil ucho k jeho levému boku. V koňské hrudi sebou škubalo srdce a dusilo se jako mlýnské kolo ve vlasech žabince.

Dlouho stál skloněn ke koni, až ho začalo bolet v kříži. Potom se narovnal, pokýval hlavou, povzdechl si a nakonec usoudil, že to asi bude muset risknout — odbočí za mostem z cesty na pěšinu kolem rokle. Pěšina mířila do hor a bylo to po ní blíž domů. Pravda, v noci se lehko zabloudí, ale Tanabaj spoléhal, že trefí, znal to tu odedávna, jenom kdyby kůň vydržel.

Zatímco o tom staroch uvažoval, zazářila v dálce světla automobilu. Vynořila se náhle ze tmy jako dva ohnivé míče a rychle se přibližovala, dlouhými roztřesenými paprsky ohmatávala cestu před sebou. Tanabaj s mimochodníkem stáli u mostu. Auto jim nemohlo pomoci, ale Tanabaj přece jenom čekal. Čekal jen tak, zcela bezděčně. Konečně někdo jede, říkal si, a skutečnost, že se na cestě objevili lidé, ho uklidňovala. Reflektory nákladního auta ho mohutným proudem svět la šlehly přes oči, musel si je zaclonit rukou.

Dva muži z řidičské kabiny hleděli udiveně na starého člověka u mostku a na vychrtlou herku, co stála vedle něho bez sedla a bez uzdy, jako by to ani nebyl kůň, ale pes, který se člověku přilepil na paty. Světelný kužel ozářil na okamžik bílým světlem starocha i koně, a oba se najednou proměnili v bílé nehmotné stíny. „To by mě zajímalo, co tady v noci dělá,“ řekl vytáhlý mladík v beranici na sedadle vedle šoféra. „Počkej, to asi byl jeho vůz,“ usoudil šofér a zastavil.

„Co je, dědo?“ křikl z budky. „To tys tam na cestě nechal ten vůz?“

„Ano, já,“ odpověděl Tanabaj. „Aha, však jsme si říkali, co je to za ekvipáž! A nikde nikdo. Chtěli jsme vzít aspoň postroj, ale nestojí ani za to.“ Tanabaj mlčel. Šofér vylezl z auta, poodešel pár kroků — starocha plácl přes nos pach vodky — a začal močit na cestu.

„Copak se ti stalo?“ zeptal se ho potom.

„Kůň už nemůže dál, nějak se mně rozstonal. A taky už má léta.“

„Mhm. A kam máš namířeno?“

„Domů. Do Sarygouského žlebu.“

„Fjú!“ hvízdl šofér. „Do hor? Tak tam my nejedeme. Ale víš co, vylez si nahoru, svezu tě aspoň do sovchozu, ráno pak můžeš dál.“

„Děkuju. Mám koně.“

„Tu zdechlinu? Pust ho k vodě, shod ho tamhle do rokle a basta, však ho vrány odklidí. My ti pomůžeme, chceš?“

„Jeď si svou cestou,“ zavrčel Tanabaj zachmuřeně.

„No, jak myslíš,“ ušklíbl se šofér a přibouchl dvířka. „Dědek se určitě zbláznil!“

101

Náklaďák se rozjel a kalný pruh světla odvážel s sebou. Most přes rokli, ozářený červenými paprsky koncových světel, těžce zaskřípěl.

„Proč se pošklebuješ, kdyby to tak potkalo tebe?“ řekl za mostkem mladík v beranici vedle šoféra.

„Blbost!“ Šofér zívl a stočil volant. „Já už zažil věcí! Ostatně jsem nic tak zlého neřekl. Prosím tě, taková herka! Dyť to jsou přežitky minulosti. Dneska má slovo technika. Všude. Ve válce taky. Takovým dědkům a koním je už odzvoněno.“

„Ty jsi zkrátka cynik!“ řekl mladík.

„Kašlu na všecko,“ odpověděl šofér.

Když auto odjelo a kolem se opět semkla noc, když oči přivykly tmě, Tanabaj pobídl mimochodníka: „Tak jdeme, vjó, vjó! No tak!“ Za mostkem odbočili z cesty na pěšinu. Stoupali pomalu po stezce, matně se rýsující ve tmě nad srázem. Nad kopci začal vystrkovat růžky krajíček měsíce. Hvězdy čekaly, až se vyhoupne nad obzor, a studeně blikotaly na chladném nebi.

Toho roku, když si Gülsary zvykal na sedlo a dostal školu, opouštěla stáda podzimní pastviny hodně pozdě. Podzim se nadobyčej protáhl a zima byla mírná, sníh padal často, ale ni kdy nezůstal dlouho ležet, krmení bylo dost. K jaru sešla stáda do podhůří, a sotva step začala rozkvétat, přestěhovala se dolů. Byla to po válce snad nejkrásnější doba Tanabajova života. Sivý kůň stáří čekal ještě kdesi za horama, k nimž sice už nebylo tak daleko, ale Tanabaj dosud jezdil na mladém plavém mimochodníkovi. Kdyby ho byl dostal do ruky o několik let později, sotva by zakusil takové štěstí, takové chlapské vzrušení, jaké mu dávala jízda na Gülsarym. Ano, Tanabaj

102

se občas rád před lidmi blýskl. A jak by se také nepyšnil v sedle klusajícího mimochodníka! Gülsary to moc dobře věděl. Zvlášť když jel Tanabaj do aulu přes pole a potkával ženy cestou do práce. Už daleko od nich se napřímil, celý se vypjal, a jeho vzrušení se přenášelo na koně. Gülsary mu vlál ohon v jedné rovině se hřbetem, hříva mu plápolala ve větru. Odfrkoval, nadnášel se, jako by jezdce v sedle ani necítil. Ženy v bílých a červených šátcích uhýbaly na kraj cesty, zelená pšenka je chytala za kolena. Stály celé očarované, všechny jako na povel po něm otáčely hlavy, kolem Tanabaje se míhaly jejich tváře, rozzářené oči, úsměvy, bílé zuby.

„Hej, mladej, zastav!“ A v patách za ním se nesl smích a lechtivé vtipy. „Dej pozor, až tě jednou chytíme, už tě nepustíme!“ Někdy ho doopravdy zastavily, vzaly se za ruce a přehradily mu cestu. Ty se navyváděly! Ženské si rády pošpásují. Tahaly Tanabaje ze sedla, smály se, pištěly, snažily se mu vytrhnout z ruky bič.

„Řekni, kdy nám přivezeš kumys?!“ „My se dřeme od rána do večera na poli, a ty si pěkně jezdíš na koni!“

„Kdopak vás při tom drží? Pojďte pást koně. Ale nakažte chlapům, aby si zavčas obstarali náhradu. Pomrznete v horách jako sysli.“

„Tudle!“ A znova ho začaly vochlovat. Ale ani jednou se nestalo, že by Tanabaj některé dovolil sednout na mimochodníka. Byla ovšem jedna, stačilo ji potkat, a měl hned jinačí náladu, ale ani ta se nikdy na jeho koni nesvezla. Možná že po tom ani netoužila. Toho roku zvolili Tanabaje do revizní komise kolchozu. Často pak musel jezdit do aulu a téměř pokaždé se tam s ní setkal. Z kanceláře vycházel často navztekaný. Gülsary to poznal na jeho pohledu a hlasu, cítil to z každého jeho gesta. Ale když potkal ji, byl hned jako vyměněný. „No tak, pomalu,

103

kam zase spěcháš?“ šeptal netrpělivému koni, a když ji do honil, jel vedle ní krokem. O něčem spolu tlumeně rozmlouvali nebo také mlčeli. Gülsary cítil, jak pánovi pokaždé jihne srdce, jak mu měkne hlas a jeho ruce jsou najednou laskavé a vlídné. A proto měl radost, kdykoliv cestou dohonili tu ženu. Kdepak kůň mohl vědět, že se v kolchoze žilo špatně, že se na jednotku skoro nic nevyplácelo a že člen revizní komise Tanabaj Bakasov v kanceláři marně pátral, jak je to možné a kdy konečně nastane takový život, že stát dostane své, a lidé přesto nebudou dělat zadarmo. Rok předtím byla neúroda, nebylo krmení, ale letos odevzdali obilí i dobytek nad plán i za jiné, aby neměl okres ostudu. Ale jak bude dál a čeho se kolchozníci mohou nadít, to bylo ve hvězdách. Čas plynul, na válku se pomalu zapomínalo, ale k živobytí jim pořád zbývalo jenom to, co sklidili na vlastní zahrádce nebo ukradli na kolchozním poli. Peníze v kolchoze nebyly, všechno prodávali se ztrátou — obilí, mléko i maso. V létě stavy dobytka rostly a v zimě šlo všechno k čertu. Dobytek hynul hladem a zimou. Bylo potřeba urychleně budovat salaše, kravíny, sklady krmiva, ale stavební materiál nebylo kde vzít, nikdo nemohl slíbit, že ho zajistí. A jak vypadaly přes válku chalupy? Postavili leda ti, co spekulovali a prodávali brambory a dobytek po bazarech. Ti se zvetili, ti dokázali sehnat pod rukou všechno. „Takhle už to dál jít nemůže, soudruzi, něco tady není v pořádku, někde asi bude chyba,“ tvrdil Tanabaj. „Nevěřím, že to tak musí být. Bud neumíme pořádně dělat, nebo nás špatně vedete.“

„Co špatně vedeme? Co není v pořádku?“ Účetní mu šermoval pod nosem lejstry. „Jen se podívej do plánu. Tady jsou příjmy, tady vydání, tady dluhy, tady úvěr a zůstatek. Čistý zisk žádný, hospodaříme ztrátově. Co ještě chceš? Nejdřív se přesvědč a potom mluv. Ty si myslíš, že jenom ty jsi správný komunista a my jsme třídní nepřátelé, co?“

104

K debatě se přidávali ostatní, začínaly spory a hádky a Tanabaj seděl s hlavou v dlaních a zoufale přemýšlel, co se to vlastně děje. Kolchoz mu ležel na srdci nejenom proto, že tu pracoval. Měl k tomu ještě jiné, osobní důvody.

Věděl, že se mu po straně posmívají a při setkání se mu dívají vyzývavě do obličeje: No tak, jakpak to klape? Nechceš se znova pustit do rozkulačování? Ale teď si toho na nás moc nevezmeš. Pros mošny od žebráka! Škoda, že tě to tam na frontě nekleplo! Ale on jim odpovídal pevným pohledem: počkejte, vy bando, stejně bude po našem! Ale vždyť to přece nejsou žádní nepřátelé, jsou stejní jako on.

Jeho nevlastní bratr Kulubaj, dnes už starý člověk, si odseděl před válkou sedm let na Sibiři. Synové se vyvedli po tátovi, nenávidí Tanabaje na smrt. A proč by ho taky měli mít rádi? Možná že ještě jejich děti budou Tanabajův rod nenávidět. A mají k tomu dobré důvody.

Už je to dávno, ale ta křivda pořád v lidech zůstala. Bylo doopravdy potřeba takhle se ke Kulubajovi zachovat? Copak to nebyl poctivý hospodář, středňák? A k tomu příbuzný. Byli sice každý z jiné matky, ale u Kirgizů se i takoví bratři považují za vlastní. Šel proti vlastní rodině, však se tenkrát o tom lidé něco namluvili.

Samozřejmě, teď se to dá posuzovat všelijak. Ale tenkrát? Jenže on do toho šel kvůli kolchozu, ne? A bylo to potřeba? Dřív o tom nepochyboval, ale po válce jako by se mu to rozleželo. Nenadělal sobě i kolchozu zbytečné nepřátele?

„Copak tak sedíš, Tanabaji, vzpamatuj se,“ vraceli ho do debaty. A šlo to pořád dokola. Přes zimu by se měl ze všech hospodářství vyvézt na pole hnůj. Ale nejsou vozy. Bylo by potřeba nakoupit dřevo na loukotě, ale kde vzít peníze? Dá jim někdo na úvěr? Na co? Banka slovům nevěří. Staré zavodňovací kanály by se měly opravit, prokopat nové, práce je to veliká, pořádná dřina. V zimě k ní lidi nedostaneš, zem je promrzlá, nedá se ukopnout. A zjara není čas, přijde setí, bahní se ovce, spousta pletí, pak zas senoseč. S chovem ovcí

105

jsou taky potíže. Kam umístit bahnice na jehnění? A s kravínem to není o nic lepší. Střecha je prohnilá, krmení málo, dojičky nechtějí dělat. Dřou tam od rána do noci, a kolik mají peněz? A všelijakých jiných problémů a starostí až až. Člověku je z toho úzko. A přece se vždycky zase vzchopili a začali znovu projednávat všechny problémy na stranické schůzi i na vedení kolchozu. Předsedu dělal Čoro. Teprve později to Tanabaj ocenil. Kritizovat bylo samozřejmě lehčí. Tanabaj zodpovídal za stádo koní, a Čoro měl zodpovědnost za všecko, za celý kolchoz. Byl to přece jen statečný člověk. Někdy se zdálo, že se všechno bortí, na okrese před ním tloukli pěstí do stolu a v kolchoze ho chytali pod krk, ale Čoro neklesal na mysli. Tanabaj by se na jeho místě buď zbláznil, nebo oběsil. A Čoro přes to všechno dokázal hospodářství udržet, rval se až do posledka, dokud mu srdce nadobro nevysadilo, a pak ještě dva roky dělal vedoucího stranické skupiny. Čoro uměl přesvědčovat, uměl promluvit s lidmi. A tak vždycky, když si ho Tanabaj poslechl, začínal znovu věřit, že se dá zase všechno do pořádku, že nakonec bude všechno tak, jak o tom snili tenkrát na začátku. Jenom jedinkrát jeho víra v Čora zakolísala, ale i tehdy na tom měl nejvíc viny sám…

Mimochodník nevěděl, co se odehrává v Tanabajově nitru, když vychází z kanceláře celý navztekaný, se zakaboněným obočím, když dosedá tvrdě do sedla a škubá otěžemi. A cítil, že je pánovi moc zle. A třeba ho Tanabaj nikdy neuhodil, mimochodník se v těch okamžicích pána bál. Ale když kůň uviděl na cestě známou ženu, věděl, že se Teď pánovi uleví, že hned zjihne, přidrží Gülsary ho a bude s ní tlumeným hlasem o čemsi rozmlouvat a její ruce budou Gülsary mu vískat hřívu a hladit ho po šíji. Nikdo z lidí neměl tak laskavé ruce. Byly to podivuhodné ruce, vláčné a citlivé, jako pysky té drobné hnědé klisničky s hvězdou na čele. A žádný na světě neměl takové oči jako ta žena. Tanabaj s ní rozmlouval, nakloněn ze sedla, a ona se usmívala a mračila, vrtěla hlavou, čemusi

106

se bránila a v jejích očích se střídalo světlo a stín, jako kamínky na dně bystřiny za měsíčné noci. Když odcházela, ještě se pokaždé ohlédla a znovu zavrtěla hlavou. Tanabaj odjížděl celý zamyšlený. Uvolnil otěže a mimochodník šel, jak se mu chtělo, lehkým, krátkým klusem. Jako by ani pána v sedle necítil. Jako by člověk a kůň existovali každý sám pro sebe. I píseň tryskala sama od sebe. Tiše, beze slov, v rytmu mimochodníkovy chůze prozpěvoval Tanabaj o utrpení dávno zemřelých lidí. A kůň klusal známou pěšinou a nesl ho do stepi za řekou, ke stádům. Gülsary byl rád, když pán měl takovou náladu, miloval po svém i tu ženu. Znal její postavu, chůzi, svým jemným čichem zachycoval dokonce i jakousi podivnou, zvláštní vůni neznámé traviny, která z ní vycházela. Byl to hřebíček. Nosila korálky z hřebíčku.

„Ani nevíš, Bübüžan, jak tě má rád,“ říkal jí Tanabaj. „Pohlaď ho, pohlaď ho ještě jednou. Vidíš, jak klopí uši? Jako telátko. Ale ve stádu s ním není k vydržení. Kouše se s hřebci jako pes. Proto ho mám raději pod sedlem, aby ho ještě nezmrzačili. Je takový nezkušený…“

„Já vím, že on mě má rád,“ odpovídala zamyšleně.

„Chceš říct, že jenom on?“

„Já to myslela jinak. My dva už si svou lásku odbyli. Ale tebe je mi líto.“

„Jak to, proč?“

„Ty jsi jiný než druzí, bude ti potom těžko.“

„A tobě ne?“

„Co mně? Já jsem vdova po vojákovi. Ale ty…“ „A já zase člen revizní komise. Náhodou jsem tě potkal a ověřuju si potřebná fakta,“ pokusil se Tanabaj o žert.

„Ověřuješ si fakta nějak moc často. Dej si pozor.“

„No a co? Já si jdu svou cestou, ty si jdeš svou cestou.“

„Já vážně jdu po svém. Naše cesty se rozcházejí. Tak sbohem. Nemám kdy.“

„Poslyš, Bübüžan!“

„Co chceš? Ne, Tanabaji, to nemá smysl. Ty jsi rozumný člověk. Mně je i tak dost těžko.“

„Copak já ti přeju něco špatného?“

„Ne, ale sobě.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Jak chceš.“

Žena odcházela a Tanabaj jel dál vesnickými ulicemi, jako by tam měl někde něco na práci, zahnul ke mlýnu nebo ke škole a znova se oklikou vracel, aby aspoň z dálky uviděl, až vyjde z domu své tchyně, u které nechávala přes den dcerku, a pak půjdou domů, na kraj osady, a ona povede děvče za ruku. Všechno mu na ní bylo nesmírně milé. I to, jak jde a snaží se po něm nedívat, její tvář, která svítila v tmavém šátku, dcerka i pes pobíhající kolem. Nakonec zašla do stavení a on jel dál, představoval si, jak odemyká dveře prázdného domu, shazuje odřený vaťák, jak se rozběhne jen tak v šatech pro vodu, zatopí v kamnech, jak umyje nádobí a nakrmí dcerku, podojí svou krávu ve stádě a v noci bude ležet sama ve ztemnělém mlčícím domě a bude sebe i jeho přesvědčovat, že se nesmějí mít, rádi, že je ženatý a že je směšné v jeho letech se zamilovat, že všechno má svůj čas, že má dobrou ženu, která si nezaslouží, aby její muž toužil po jiné.

Ze všech těch myšlenek bylo Tanabajovi smutno. Asi nám to není souzeno, myslel si a hleděl do zamhlené dálky za řekou, prozpěvoval starodávné písně, zapomínal na všechno na světě, na starosti, na kolchoz, na oblečení a obutí pro děti, na přátele i nepřátele, na nevlastního bratra Kalubaje, se kterým léta a léta nemluvili, na válku, o které se mu každou chvíli zdává a on se vždycky probouzí ve studeném potu, zapomínal na všechno v životě. A nepozoroval, že se kůň brodí přes řeku a na druhé straně se dává znovu do klusu.

108

A teprve když mimochodník ucítil blízkost stáda a zrychlil klus, konečně se pokaždé vzpamatoval. „Prr, Gülsary, kam tak letíš?“ otřásl se Tanabaj a přitáhl otěže.

Ale ať se to vezme, jak chce, byla to přece jenom krásná doba. Pro něho i pro mimochodníka. Sláva závodního koně je jako sláva fotbalisty. Ze včerejšího kluka, který čutal mičudu někde na pastvisku, je tu najednou miláček všech, předmět diskusí odborníků a nadšení fanoušků. A jeho sláva roste čím dál víc, dokud dává góly.

Potom ponenáhlu mizí ze zorného pole, až je zcela zapomenut. A nejdřív na něho zapomínají ti, kteří jím byli nejvíc nadšeni. Jednoho slavného fot balistu vystřídá druhý. A stejné je to i se slávou závodního koně. Je slavný, dokud je na závodní dráze neporazitelný. Jediný rozdíl je snad v tom, že koni nikdo nezávidí. Koně neznají závist a lidé se bohudík koním závidět ještě nenaučili. Ačkoliv kdoví — cesty závisti jsou nevyzpytatelné, jsou případy, kdy závistník, aby způsobil zlo člověku, vrazí hřebík do kopyta koni. Ach, ta závist! Ale co na ni vzpomínat.

Splnila se předpověď dědy Torgoje. Toho jara vystoupila mimochodníkova hvězda vysoko. Všichni už o něm věděli — staří i mladí. Gülsary! Tanabajův mimochodník, chlouba našeho aulu. A umounění kluci, kteří ještě ani pořádně nedokázali vyslovit „r“, napodobovali mimochodníka a jeden přes druhého křičeli: „Já sem Gůlsaly. Mami, sem Gůlsaly? Vjó, koníčku, hý, jedeme, já sem Gůlsaly.“ Co znamená sláva a jak velikou má moc, to poznal mimochodník o svém prvním velkém závodě. Bylo to na Prvního máje.

109

Po slavnosti na veliké louce u řeky začaly hry. Lidu se odevšad sjelo spousty. Přijeli ze sousedního sovchozu, z hor, a dokonce až z Kazachstánu. Kazaši se přijeli pochlubit svými koňmi. Říkali, že tu od války taková sláva nebyla. Hned ráno, když Tanabaj sedlal Gülsary ho a s obzvláštní pečlivostí kontroloval podpěnku i přezky třmenů, mimochodník z lesku jeho očí a chvění rukou vycítil, že se blíží něco neobyčejného. Jeho pán byl velmi rozčilen.

„Hleď, ať mně neuděláš ostudu, Gülsary,“ šeptal, když koni rozčesával hřívu a kohoutek. „Nesmíš se dát zahanbit, slyšíš! To nemůžeš, víš!“

Očekávání čehosi neobyčejného viselo ve vzduchu, naplněném koňským dusotem a lidskými hlasy. Na sousedních stanovištích sedlali koně. Kluci už byli v sedle a s křikem se proháněli kolem. Potom se pastevci sjeli a všichni společně vyrazili k řece. Gülsary byl ohromen tou spoustou lidí a koní na louce. Hluk a šum hlasů se nesl nad řekou, nad pahorky kolem údolí. Ze všech těch pestrých šátků a šatů, rudých praporů a bílých ženských turbanů až oči přecházely. Koně byli v nejlepší strůji. Zvonily třmeny, cinkala udidla a stříbrné přívěsky na poprsnících. Koně s jezdci v sedlech, sraženi v těsných řadách, netrpělivě přešlapovali, škubali otěžemi a hrabali kopyty. Uvnitř kruhu se nadnášela stará garda — pořadatelský sbor. Gülsary cítil, jak v něm roste napětí, jak ho celého prostupuje zvláštní síla. Připadalo mu, jako by ho posedl ohnivý duch. Pudilo ho to vyrazit do kruhu a běžet, dokud se toho nezbaví. A když pořadatelé dali znamení k nástupu a Tanabaj mu povolil otěže, mimochodník vyklusal do středu a začal pod ním tancovat, nevěda ještě, kam se vrhnout. Zástupem pře letěl šum: „Gülsary! Gülsary!“ Do kruhu vyjeli všichni, kdo se chtěli zúčastnit velikých dostihů. Sešlo se na padesát jezdců.

110

„Poproste lid o požehnání!“ provolal slavnostně hlavní pořadatel. Jezdci s vyholenými hlavami a šátky pevně utaženými kolem čela se rozjeli v kruhu kolem diváků, zdvihli ruce s rozevřenými dlaněmi a od jednoho konce ke druhému zašuměl jediný vzdech: „Ámén!“ A stovky rukou se zvedly k čelům a dlaně klouzaly po tvářích, jako stékající potoky vod. Potom se jezdci klusem rozjeli ke startu v polích, deset kilometrů odtud. Zatím začaly hry v kruhu — zápasy na zemi i na koních, stahování ze sedla, zvedání mincí za jízdy a jiné soutěže. To všechno byl však jenom úvod, hlavní závod začne tam, kam odjeli jezdci. Gülsary se cestou dostával do varu. Nechápal, proč ho pán zdržuje. Kolem se hnali a vzpínali ostatní koně. A protože jich bylo tolik a všichni se snažili přejít v cval, mimochodník byl nervózní a třásl se netrpělivostí. Nakonec se všichni na startu vyrovnali do jedné řady, těsně jeden vedle druhého, rozhodčí obejel čelo z jednoho konce na druhý a zvedl bílý šátek. Všichni strnuli, plni napjatého vzrušení. Ruka se šátkem mávla. Koně vyrazili a spolu s ostatními, stržen společným nadšením, vrhl se vpřed i Gülsary. Země zaduněla pod lavinou kopyt jako buben, zvedla se mračna prachu. Koně povzbuzovaní křikem jezdců se hnali šíleným tryskem. Jenom Gülsary, který neznal, co je to cval, běžel tempem mimochodu. V tom byla jeho síla i slabost. Zpočátku se drželi všichni pohromadě, ale už po několika minutách se začal houf jezdců drobit. Gülsary to nevnímal. Viděl jenom, že rychlí dostihoví koně ho předběhli a už jsou vpředu, na cestě. Do chřípí ho šlehal rozpálený štěrk a hroudy suché hlíny odletující od kopyt a kolem pádili koně, křičeli jezdci, svištěly nahajky a zvedal se prach. Prach stou pal jako mračno a táhl se nad zemí. Pronikavě páchl pot, jiskření křemene a mladý podupaný pelyněk. Tak to šlo skoro až do poloviny trati. Vpředu stále pádilo

111

asi deset koní a mimochodník je nemohl dostihnout. Křik kolem něho začal slábnout, hluk těch, co byli vzadu, se vzdaloval, ale vědomí, že před ním běží druzí a jeho drží otěže stále zpátky, v něm probouzelo zuřivost. V očích se mu tmělo vztekem i náporem větru, cesta prudce ubíhala pod nohama, slunce se proti němu kutálelo po nebi jako ohnivá koule. Palčivý pot mu vyrážel na celém těle a čím víc se mimochodník potil, tím si připadal lehčí. A potom nastal okamžik, kdy cválající koně začínali cítit únavu a postupně ochabovali, kdežto mimochodník se teprve dostával do plného tempa. „Vpřed, Gülsary, vpřed!“ uslyšel hlas svého pána a slunce se začalo ještě rychleji kutálet proti němu. Kolem se míhaly jedna za druhou tváře jezdců, zkřivené zuřivostí, že zůstávají vzadu, svist nahajek, vyceněné zuby a chroptící koňské mordy. Najednou povolilo přitažení udidel a otěží, pro Gülsary ho přestalo existovat sedlo s jezdcem — zmocnil se ho ohnivý duch běhu. Ale vpředu stále ještě cválali vedle sebe dva koně — šedák a ryzák. Žádný nechtěl pustit toho druhého před sebe, bičováni křikem a nahajkami jezdců. Byli to vynikající běžci. Gülsary je dlouho nemohl dostihnout, ale nakonec je v kopci přece jen předběhl. Vyletěl na návrší jako na hřeben vzedmuté viny a na okamžik jako by utkvěl v prostoru. Dech se mu v prsou zatajil, slunce mu ještě oslnivěji šlehlo do očí a on se prudce rozběhl z kopce. Ale brzo za sebou uslyšel blížící se dusot kopyt. Ti dva, šedák a ryzák, se ho snažili předběhnout. Cválali z boků těsně vedle něho a nezůstávali ani o krok zpět. Tak letěli všichni tři v řadě, sliti jediným pohybem. Gülsary mu se zdálo, že vlastně neběží, že strnuli v jakési podivné nehybnosti a tichu. Viděl oči svých sousedů, jejich křečovitě napjaté šíje, skousnutá udidla, uzdy a otěže. Sivák hleděl sveřepě a zarputile, ryzák byl nervózní, jeho pohled nejistě těkal kolem. A právě on začal odpadávat první. Nejdřív zmizel jeho provinilý roztěkaný pohled, potom odletěla dozadu jeho huba se vzdutým chřípím, až nakonec zmizel

112

celý. Ale šedák se držel strašně dlouho. Ponenáhlu však zvolňoval cval, jeho pohled skelnatěl bezmocným vztekem. Tak zůstal vzadu, aniž přiznal svou porážku. Když sokové odpadli, Gülsary mu jako by se ulevilo. A vpředu už se třpytil zákrut řeky, zelenala se louka, bylo slyšet vzdálenou bouři lidských hlasů. Nejzuřivější fanoušci čekali kolem trati. S řevem a křikem klusali po stranách. A tu najednou ucítil mimochodník slabost. Začínala se ho zmocňovat únava. Co se dělo vzadu, jestli ho sokové dohánějí nebo ne, to Gülsary nevěděl. Běželo se mu čím dál hůř, síly ho opouštěly. Ale tam vpředu hlučel a vinil se ohromný dav, a už proti němu vyrazili dvěma proudy jezdci i pěší, křik rostl a sílil. A najednou rozeznal zřetelné Gülsary! Gülsary! Gülsary! Ten křik, povzbuzování a halas mimochodník zrovna hltal, vdechoval je jako vzduch a s novou silou vyrazil kupředu. Ach, lidé, lidé! Co ti všechno nedokážou! Za neumlkajícího řevu a vítězoslavného křiku proletěl Gülsary hlučícím koridorem nadšenců, potom zvolnil běh a opsal po louce veliký oblouk. Ale to ještě nebyl konec. On ani jeho pán nepatřili už Teď jenom sobě. Když si mimochodník trochu vydechl a uklidnil se, lidé se rozestoupili a utvořili kolem něho kruh.

A znovu propuklo skandování: „Gülsary! Gülsary!“ a zároveň s jeho jménem se ozývalo i jméno jeho pána: „Tanabaj! Tanabaj! Tanabaj!“ A znova udělali lidé s mimochodníkem něco jako zázrak. Hrdě a vznešeně vstoupil do kruhu, s hlavou vysoko vztyčenou, oči se mu leskly. Opojen tou slávou, začal tancovat a vzpínat se, připraven dát se znova do běhu. Věděl, že je krásný, silný a slavný. Tanabaj objížděl diváky s rozpjatýma rukama vítěze a znova se od jednoho konce ke druhému nesl vzdech uspokojení: „Ámén!“ A opět se stovky rukou zvedly k čelům a klouzaly dlaněmi po tvářích jako stékající potoky vod.

113

A tu uprostřed všeho toho množství tváří mimochodník najednou spatřil známou ženu. Rázem ji poznal, jak nechala dlaně klesnout po tváři, i když na sobě neměla známý tmavý vlňáček, ale bílý šátek. Stála v první řadě, šťastná a naplněná radostí a upřeně na ně hleděla, oči jí zářily jako oblázky v bystrém prosluněném potoce. Gülsary ze zvyku zamířil k ní, aby si pán mohl popovídat, zatímco ona bude muchlat koni hřívu, hladit ho po šíji svýma kouzelnýma rukama, vláčnýma a citlivýma, jako pysky drobné hnědé klisničky s hvězdou na čele. Ale Tanabaj bůhvíproč strhl otěže na druhou stranu. Mimochodník se však pořád ještě otáčel a chtěl k ní a vůbec svého pána nechápal. Copak nevidí, že tam stojí žena, se kterou by si rozhodně měl popovídat? Také další den, druhého máje, se Gülsary činil. Toho dne se konal ve stepi závod o kozla — svérázný koňský fotbal, při němž se místo míče užívá kozel s uříznutou hlavou. Kozel se hodí proto, že má dlouhé a pevné chlupy a dá se z koně uchopit za nohu a také za kůži.

Step se znovu naplnila starodávným pokřikem, země znova zaduněla jako buben. Lavina nadšenců na koních se s křikem a jekem honila kolem hráčů. A opět se stal Gülsary hrdinou dne. Tentokrát díky včerejší slávě byl hned od počátku favoritem. Tanabaj ho však šetřil na finiš, až začne alaman-bajga a bude dáno znamení k volnému zápasu. Nejobratnější a nejrychlejší jezdec pak odnese kozla do svého aulu.

Všichni čekali na tento okamžik, jím zápas vrcholí a právo zasáhnout do hry má každý jezdec. A každý chce zkusit své štěstí. Májové slunce v dálce na kazašské straně se zatím sklánělo k západu. Bylo kulaté a oranžové jako vaječný žloutek. Člověk se do něho mohl dívat bez zamhouření oka. Do samého večera se honili Kazaši a Kirgizové po stepi, skloněni ze sedel, v cvalu se zmocňovali bezhlavého kozla, rvali ho jeden druhému z ruky, sráželi se do hlučného houfu a opět se s křikem rozprchávali po poli.

114

A teprve když se ve stepi začaly klást dlouhé barevné stíny, dali konečně stařešinové znamení k alaman-bajze. Kozel byl vhozen do kruhu: kdo s koho! Ze všech stran se k němu vrhli jezdci, zachumelili se v pestrém houfu, každý se snažil uchvátit kozla ze země. Jenže v té tlačenici to nebylo nijak snadné. Koně se divoce točili, cenili zuby, kousali kolem sebe. Gülsary se necítil dobře v tom chumlu, byl by se rád dostal ven z toho klubka. Ale Tanabaj ne a ne kozla popadnout. A najednou se ozval pronikavý výkřik: „Za nim, mají ho Kazaši!“ Z chumlu koní vyrazil mladý Kazach na hnědočerveném divokém hřebci, roztrhaná blůza na něm visela v cárech. Hnal se pryč a kozla tiskl nohou pod třmenem.

„Chyťte ho! Toho na ryzákovi!“ křičeli všichni a vrhli se za ním. „Rychle, rychle, Tanabaji, ty ho dohoníš!“

Kazach letěl přímo proti řeřavému zapadajícímu slunci a kozel se mu natřásal u třmene. Zdálo se, že ještě chvilku, a on vletí do toho rozžhaveného kotouče a rozplyne se v něm jako modrý dým. Gülsary nechápal, proč ho Tanabaj zdržuje. Ten však věděl, že musí dát kazašskému džigitovi čas, aby ujel houfu svých krajanů, kteří mu pospíchali na pomoc. Kdyby se jim podařilo obklopit ryzáka pohyblivou clonou, žádná síla by už prchající kořist nevyrvala. Jenom v zápase muže proti muži byla naděje na úspěch. Tanabaj vyčkal potřebnou dobu a pak hnal mimochodníka, co mu síly stačily. Gülsary letěl jako přilepen k zemi a zem se řítila proti slunečnímu kotouči, dusot a hlasy zůstaly rázem kdesi daleko vzadu, rozestup mezi ním a rezavým hřebcem se zkracoval. Ryzák nesl těžší břemeno, a nebylo proto tak těžké ho dostihnout. Tanabaj vedl mimochodníka k jeho pravému boku. Bezhlavý kozel visel po pravé straně, přitisknut jezdcovou nohou. Oba koně už byli v jedné rovině a Tanabaj se naklonil ze sedla, chystal se uchopit kozla za nohu a strhnout ho k sobě. Ale vtom Kazach kořist obratně přehodil z pravé

115

strany na levou. A koně letěli pořád dál, rovnou do slunce. Tanabaj musel pustit Kazacha před sebe a znova se za ním rozjet z levé strany. Odtrhnout mimochodníka od cválajícího ryzáka nebylo nikterak snadné, ale nakonec se Tanabajovi podařilo provést i tento manévr. A Kazach v roztrhané blůze zase stačil přehodit kozla na druhou stranu.

„Sekáč!“ vykřikl Tanabaj rozjařeně. A koně letěli pořád rovnou do slunce. Dál riskovat už nebylo možné. Tanabaj přitlačil svého mimochodníka těsně k rezavému hřebci a hrudí nalehl na luk sousedova sedla. Ten se ho snažil setřást, ale Tanabaj se nedal. Mimochodníkova inteligence a citlivost mu umožňovaly téměř se položit na ryzákovu šíji. Nakonec na kozla přece jen dosáhl a začal ho přetahovat k sobě. Šlo to poměrné dobře, protože ho měl po pravé straně a obě ruce měl volné. Už se mu podařilo přetáhnout kozla skoro do půlky.

„A teď kdo s koho, kamaráde!“ křikl Tanabaj.

„Tuhle, to si počkáš!“ odpověděl Kazach.

A chytili se v šíleném letu do křížku. Rvali se jako orlí o společnou kořist, hulákali, až se hory zelenaly, chroptěli a ryčeli jako dravé šelmy, snažili se jeden druhého zastrašit, jejich ruce se proplétaly, pod nehty jim tryskala krev. A koně, připoutaní k sobě soubojem jezdců, se zuřivě hnali kupředu a snažili se dohonit brunátné slunce.

Požehnáni buďtež předkové, kteří jste nám zachovali tyto chlapské hry odvážlivců! Kozel byl Teď uprostřed, visel mezi pádícími koňmi. Blížil se rozhodující okamžik. Mlčky, se zaťatými zuby napínali všecky své síly, přetahovali kozla každý na svou stranu, snažili se stisknout ho kolenem, potom se odpoutat od protivníka a ujet. Kazach byl silný. Měl mohutné šlachovité paže a nadto byl mnohem mladší než Tanabaj. Ale zkušenost je zkušenost. Tanabaj nečekaně vysunul pravou nohu z třmene a opřel se do ryzákova boku. Táhl kozla k sobě a zároveň sokova koně odstrkoval nohou. Kazachovy prsty ponenáhlu povolovaly.

116

„Pozor!“ stačil ještě křiknout na Tanabaje. Prudké trhnutí málem vyhodilo Tanabaje ze sedla. Ale přece jenom udržel rovnováhu. Z prsou se mu vydral vítězoslavný pokřik. Rázně mimochodníka obrátil a dal se na útěk; trofej, dobytou v čestném boji, tiskl pod třmenem. A proti němu letěl houf křičících jezdců.

„Gülsary ! Gülsary vyhrál!“ Kazaši se rozjeli v houfu za ním. „Berte ho, chyťte ho, držte Tanabaje!“ Teď bylo nejdůležitější nedat se dohonit dřív, než ho vesničané obklopí pohyblivou hradbou. Tanabaj mimochodníka znovu prudce otočil a unikal pronásledovatelům bokem.

„Díky, Gülsary, díky, drahý kamaráde!“ blahořečil v duchu mimochodníkovi, a kůň poslušný nejmenšího hnutí jeho těla unikal pronásledovatelům hned jedním, hned zas druhým směrem. Opsal velký oblouk a letěl trávou jako lasička. Ale to už u něho byli vesničané, obklopili ho z obou stran, chránili ho z týlu a všichni společně v těsném houfu se hnali pryč odtud. Pronásledovatelé jim však začali nadjíždět. A znova uhnout stranou, znova kupředu! Jako dvě hejna rychlokřídlých ptáků, plachtících v letu z křídla na křídlo, honila se klubka prchajících a pronásledovatelů po široké stepi. Vzduchem vířily kotouče prachu, zněly hlasy, kterýsi jezdec s koněm padl, jiný přeletěl koni přes hlavu, další se belhal pěšky za koněm, ale všichni do jednoho byli strženi nadšením a zápalem hry. Při hře se nikdo neohlížel. Nebezpečí i odvaha jsou dítka jedné matky…

Slunce vykukovalo už jen krajíčkem, stmívalo se, a honička v modravém oparu večera nepřestávala, země se chvěla pod koňskými kopyty. Nikdo už nekřičel, nikdo už vlastně nikoho nepronásledoval, ale všichni letěli dál, kupředu, hnaní vášní pohybu. Lavina jezdců roztažená do šíře se převalovala jako

117

tmavá vlna z pahorku na pahorek, ovládána rytmem a melodií běhu. Snad proto byl y tváře jezdců tak soustředěné a mlčenlivé a právě z toho opojení se asi rodily dunivé zvuky kazašské dombry a kirgizského komuzu!

Už se přibližovali k řece. Její proud matně probleskoval vpředu za temnými křovinami. Už zbýval jenom kousek. Za řekou hra skončí, tam už je aul. Tanabaj a jeho družina pořád ještě letěli v sevřeném houfu. Gülsary uprostřed, jako válečný křižník v konvoji. Ale už byl unaven, velmi unaven měl za sebou těžký den. Mimochodník byl zcela vyčerpán. Dva džigitové cválali po stranách a drželi ho za uzdu, aby nepadl.

Ostatní chránili Tanabaje z týlu a z boků. Tanabaj ležel na bezhlavém kozlu přehozeném přes sedlo. Hlava se mu klátila, stěží se držel v sedle. Kdyby nebylo jezdců, kteří ho doprovázeli, ani on, ani jeho kůň by nebyli s to pokračovat v jízdě. Tak kdysi dávno prchávali bojovníci s kořistí, tak zachraňovali před zajetím raněného bohatýra. A už je tu řeka, louky, široký brož plný oblázků. Zatím je v šeru ještě vidět. Jezdci se cvalem vrhli do řeky. Voda se zpěnila a zaklokotala. Oblakem vodní tříště za ohlušujícího cvakotu podkov vytáhli džigitové mimochodníka na druhý břeh. Konečně! Vyhráli jsme! Kdosi převzal od Tanabaje kozla a rozjel se s ním do aulu. Kazaši zůstali na druhé straně. „Díky za poctivou hru!“ křikli na ně Kirgizové. „Mějte se dobře! Na podzim vám to oplatíme,“ odpověděli Kazaši a obrátili koně nazpátek.

118

Byla už úplná tma. Tanabaj oslavoval vítězství a mimochodník stál s ostatními koňmi přivázán na dvoře. Ještě nikdy nebyl Gülsary tak unaven, leda tenkrát, toho prvního dne, kdy ho začali učit jezdit. Ale tehdy byl ještě pouhý proutek proti tomu, jak vypadal teď. V domě se mluvilo jen o něm. „Tak co, na zdraví Gülsaryho, Tanabaji, co říkáš? Nebýt jeho, nebyli bysme dneska vyhráli.“ „Svatá pravda, ryzák se bil jako lev. A ten mládenec taky. Ten to jistě dotáhne daleko.“ „Možná, ale já pořád vidím Gülsaryho, jak jede trávou jako lasička. Člověku se při tom pohledu až tajil dech.“ „To je má řeč. Zastara by na něm jezdili hrdinové do boje. To není kůň, to je pohádkovej oř“ „A kdypak ho míníš pustit na kobyly, Tanabaji?“ „Však už je začíná prohánět, ale já myslím, že má ještě čas. Nejvhodnější doba bude asi tak příštím rokem na jaře. Letos ho ještě nechám volně běhat, aby pořádně zesílil.“ Rozjaření muži dlouho seděli a probírali podrobnosti závodu, vychvalovali přednosti mimochodníka. A on zatím stál na dvoře a hryzl udidla, pot na něm pomalu osychal. Do rána nedostane do huby. Ale hlad ho příliš netrápil. Zato ho bolely plece, nohy ani necítil, kopyta mu jen hořela a v hlavě mu pořád zněl halas honičky. Stále ještě slyšel ten křik a dupot pronásledovatelů. Chvílemi sebou trhl, odfrkl a nastražil uši. Hrozně rád by se byl vyválel v trávě, otřepal se a rozběhl na pastvu mezi ostatní koně. Ale pán nešel a nešel. Nakonec se přece jen objevil, ale nějak ve tmě vrávoral. Byl cítit nějakým ostrým štiplavým pachem. Něco takového se mu stávalo zřídkakdy. Ale uplyne rok — a mimochodník se dostane do rukou člověka, který tím pachem bude cítit neustále. A on bude toho člověka i ten hnusný pach nenávidět. Tanabaj přistoupil k mimochodníkovi, podrbal ho na kohoutku, zastrčil ruku pod houni. „Už jsi trochu vychladl? Jsi unavený, viď? Já jsem taky pěkně utahaný. Jenom na mě tak nekoukej, trochu jsem si lízl, ale musel jsem, na tvou počest. Máme přece dneska svátek. A stejně to byla jen kapka. Já vím, kdy mám dost, to si pamatuj. I na frontě jsem věděl, kdy přestat. Tak už na mě,

119

Gülsary, nezhlídej. Pojedeme teď ke stádu a tam si odpočineš.“ Pán mu přitáhl podpěnku, vyměnil ještě pár slov s lidmi, kteří za ním vyšli ze stavení, všichni pak nasedli na koně a rozjeli se k domovům. Tanabaj jel spícím aulem. Kolem bylo ticho. V oknech tma. V dálce na poli bafal traktor. A měsíc už stál nad lesy, v zahradách bíle zářily rozkvetlé jabloně, kdesi klokotal slavík. Jeden jediný v celém aulu. Zpíval a na nic nedbal, chvílemi umlkl a opět začal klokotat a pohvizdovat. Tanabaj přitáhl mimochodníkovi uzdu.

„To je krása!“ řekl nahlas. „Takové ticho! Jenom ten slavík zpívá! Jestlipak si to uvědomuješ, Gülsary, co? Kdepak ty! Ty bys chtěl ke stádu viď, a já…“ Minuli kovárnu a za ní měli zabočit k řece a dál ke stá dům. Ale pán ho z neznámých důvodů obrátil na druhou stranu. Rozjel se prostřední ulicí až na konec a zastavil u dvora, kde bydlela ta žena. Vyběhl pes, který si hrával s její dcerkou, párkrát zabafal a ztichl, začal vrtět oháňkou. Pán v sedle mlčel, o něčem přemýšlel, pak si povzdechl a ne rozhodně přehodil otěže z jedné ruky do druhé. Mimochodník znova vykročil. Tanabaj zahnul dolů k řece a když vyjeli na cestu, popohnal koně. Ale Gülsary spěchal ke stádu i bez pobízení. Jeli přes luka. Dojeli k řece, podkovy zacvakaly po břehu. Voda byla chladná, šplouchala přes kamení. A najednou uprostřed brodu pán prudce škubl otěžemi a strhl koně nazpátek. Gülsary pohodil hlavou, myslel, že se pán spletl. Přece se nebudou vracet! Už je toho jezdění dost. Ale jako v odpověď na chvilkovou neposlušnost ho pán švihl nahajkou přes boky. Gülsary neměl rád, když ho někdo bil. Zahryzl se podrážděně do udidla a jen nerad poslechl a obrátil se nazpátek. A znova přes louky, po cestě, ke známému dvoru.

U domu se pán zavrtěl v sedle, škubl otěžemi ze strany na stranu, bůh sám ví, co chtěl. Zastavili u vrat. Vlastně tam

120

žádná vrata nebyla. Zůstaly po nich jen dva nahnuté sloupky. Opět vyběhl pes, zablafal a ztichl, začal vrtět ocasem. Ve stavení bylo tma a ticho. Tanabaj sesedl a vykročil přes dvůr. Koně vedl za uzdu, a když šli kolem okna, zaťukal prstem na sklo. „Kdo je?“ ozvalo se zevnitř.

„To jsem já, Bübüžan, otevři. Slyšíš, to jsem já!“ V domě bliklo světlo, okna se rozsvítila.

„Co chceš? Kde se tu bereš tak pozdě?“ Bübüžan se objevila ve dveřích. Měla na sobě bílou noční košili s rozepjatým límečkem, tmavé vlasy jí spadaly na ramena. Vanula z ní teplá vůně těla a ten podivný pach neznámé trávy.

„Nezlob se,“ řekl Tanabaj, „přijeli jsme pozdě z dostihů. Jsem unaven. Kůň je taky pořádně zmožený. Potřebuje si odpočinout, a ke stádu je daleko, však víš.“

Bübüžan mlčela. Její oči zasvítily jako kamínky na dně napajedla v paprscích měsíce a zase pohasly. Mimochodník čekal, že k němu přistoupí a pohladí ho po šíji, ale neudělala to.

„Je chladno,“ řekla a ramena se jí zachvěla. „No, co stojíš? Tak pojď dál, když už jsi tady. Já stejně vím, že to není pravda,“ zasmála se tiše. „Myslela jsem, že to už nevydržím, když ses tady motal jako kluk kolem.“

„Hned. Jen co uvážu koně.“

„Postav ho tamhle do kouta u zídky.“

Ještě nikdy se tak pánovi netřásly ruce. Chvatně uvolňoval udidla a dlouho rozepínal podpěnku. Jednu stranu povolil, na druhou zapomněl. Pak odešel s ní a světlo v oknech brzo zhaslo. Mimochodník byl na neznámém dvoře celý neklidný. Měsíc svítil jak rybí oko. Když se Gülsary podíval přes zídku, viděl tam strmět do výše noční hory zalité namodralým mléčným svitem. Stříhal ušima a naslouchal. Ve stružce bublala voda. V dálce na poli pořád bafal traktor a kdesi v zahradách stále zpíval ten slavík.

122

Z větví sousední jabloně opadávaly bílé plátky květů a tiše se kladly: koni na hlavu a do hřívy. Noc světlala. Mimochodník stál, přešlapoval na místě, přenášel váhu těla z jedné nohy na druhou, stál a trpělivě čekal na pána. Nevěděl, že tu ještě prostojí nejednu noc až do rána. Tanabaj vyšel za svítání a teplýma rukama začal Gülsary ho sedlat. I jeho ruce voněly tím podivným pachem neznámé trávy. Bübüžan ho vyšla vyprovodit, přitiskla se k němu a on ji dlouho líbal.

„Celou jsi mě popíchal,“ zašeptala. „Ale už musíš spěchat, za chvilku bude světlo.“ Obrátila se a chtěla odejít. „Bibi, pojď sem ještě na chvilenku,“ zavolal na ni Tanabaj.

„Pohlaď ho, aspoň ho trochu polaskej,“ ukázal na mimochodníka. „Ty si nás vůbec nevšímáš.“

„Och, já zapomněla,“ zasmála se. „Podívej, je samý jabloňový květ!“ Něžně ke koni promlouvala, hladila ho svýma kouzelnýma rukama, vláčnýma a citlivýma, jako pysky té drobné hnědé klisničky s hvězdou na čele. Za řekou se pán dal do zpěvu. Koni se dobře šlapalo v rytmu jeho písně, strašně toužil, aby už byl co nejdřív na pastvinách u stáda. Tenkrát za oněch májových nocí Tanabajovi přálo štěstí. Zrovna na něho vyšla noční pastva. A tak mimochodníkovi nastal noční život. Ve dne se pásl a odpočíval, v noci pán zahnal stádo do údolí a pokaždé se rozjel ke známému dvoru. Za svítání a někdy ještě za tmy se kradli jako zloději zpátky po stěží viditelných pěšinách ve stepi, ke koním, kteří se pásli v údolí. Pán sehnal stádo, přepočítal koně a pokaždé si oddychl. Ale mimochodník dostával zabrat. Pán vždycky tam i zpět pospíchal, a běhat v noci cestou necestou není zrovna zábava. Ale pán to chtěl. Gülsary ovšem toužil po něčem jiném. Kdyby záleželo na něm, vůbec by se nevzdaloval od stáda.

Probouzel se v něm samec. Zatím se ještě s vůdcem stáda snášel. Ale čím dál

123

častěji se spolu střetávali, kroužili kolem jedné klisny. Stále častěji si Gülsary vykračoval před stádem s šíjí hrdě vztyčenou a se zvednutým ocasem. Dlouze dál, nervózně tancoval a kousal klisny do stehen. Těm se to asi líbilo, protože se k němu lichotily a probouzely ve vůdci stáda žárlivost. Mimochodník si to od něho pokaždé schytal, starý hřebec byl strašný rváč. Ale stejně bylo lepší prožívat všechno to vzrušení a prchat před vůdcem stáda, než stát celou noc na dvoře. Hrozně se mu tam stýskalo po klisnách. Dlouho nervózně přešlapoval, bil kopyty a teprve k ránu se uklidňoval. Kdo ví, jak dlouho by bylo to noční jezdění pokračovalo, nebýt oné příhody… Tu noc mimochodník stál jako obyčejně ve dvoře a čekal na pána, stýskalo se mu po stádu. Potom začal podřimovat. Otěže měl přivázané na trámku vysoko pod střechou. Proto také si nemohl lehnout. Pokaždé když mu hlava klesla, zařízla se mu udidla do koutků. A přesto na něho šlo spaní. Vzduch byl těžký, na temném nebi zářily hvězdy. V dřímotném polospánku Gülsary najednou uslyšel, jak se stromy zakymácely a rozšuměly, jako by se do nich někdo znenadání opřel a začal jimi cloumat a ohýbat je. Po dvoře šlehl vítr, převrátil s řinkotem prázdnou dojačku, strhl ze šňůry prádlo a odnášel je pryč. Pes zavyl a začal zmateně pobíhat, nevěděl, kam honem skočit. Mimochodník neklidně odfrkl, napjal krk a nastražil uši. S hlavou nataženou přes zídku hleděl do podezřele houstnoucí tmy ve stepi, odkud se s hukotem blížilo něco strašného. A v následujícím okamžiku noc zapraskala, jako když se kácí les. Zaburácel hrom, v mračnech se začaly křižovat blesky. Spustil se liják. Mimo-chodník škubl otěžemi, jako by ho šlehl bičem, zoufale zaržál strachem o své stádo. Probudil se v něm dávný instinkt, pudil ho chránit stádo před nebezpečím. Volal ho ke stádu, na pomoc. Šílený hrůzou vzepřel se proti uzdě, proti té tuhé oprátce, proti všemu, co ho zde tak pevně drželo. Začal sebou škubat, bil kopyty do země a nepřestával ržát v naději, že

124

uslyší odpověď stáda. Ale jenom bouře hvízdala a vyla. Ach, kdyby se mu tenkrát bylo podařilo přetrhnout provaz! Vyběhl pán v bílé spodní košili, za ním žena také v bílém. A rázem byli oba celí mokří. Po jejich mokrých tvářích a polekaných zracích šlehl bílý plamen a vykrojil ze tmy roh stavení a dveře, kterými cloumal vítr. „Stůj! Stůj!“ křičel Tanabaj na koně a začal ho odvazovat. Ale kůň ho už nepoznával. Vrhl se zběsile proti pánovi, pobořil kopyty zídku, vzpínal se v zoufalé snaze přetrhnout provaz. Tanabaj se k němu musel přikrást podle zídky, vyskočil proti němu, zakryl mu oči dlaněmi a pověsil se na uzdu. „Honem ho odvaž!“ křikl na ženu. Taktak že stačila uvolnit smyčku. Vzpínající se mimochodník smýkl Tanabajem po dvoře.

„Karabáč, rychle!“ Bübüžan skočila pro důtky. „Stůj, nebo tě zabiju!“ křičel Tanabaj a nepříčetně mlátil koně karabáčem přes hlavu. Potřeboval nasednout do sedla, rozjet se Teď hned ke stádu. Bůhví, co se tam asi děje. Kam zahnal uragán jeho koně? Ale také mimochodníka to táhlo ke stádu, okamžitě, co nejdřív, tam, kam ho v té strašné chvíli volala mocná síla instinktu. Proto tak ržál a vzpínal se, proto chtěl pryč odtud. A déšť lil jako z konve, bouře hřímala, hrom burácel, v inkoustové tmě se křižovaly bílé blesky.

„Drž!“ křikl Tanabaj na Bübüžan, a když uchopila uzdu, vyskočil do sedla. Ještě ani pořádně neseděl, taktak že se stačil chytit hřívy, a Gülsary už pádil ze dvora, povalil ženu na zem a vláčel ji přes kaluže. Nedbal na uzdu, nedbal na karabáč, nedbal pánova hlasu, pádil bouřlivou nocí a déšť ho sekal do boků a on jenom instinktem uhadoval cestu. Přenesl se s docela bezmocným pánem přes rozbouřenou řeku, v rachotu vody a hromobití, přes husté křoviny a přes výmoly, přes rokle a zmoliny, pádil a pádil nezadržitelně vpřed. Ještě nikdy předtím, ani na vel-

125

kých závodech ani při stíhání kozla, neběžel Gülsary tak, jako oné bouřlivé noci. Tanabaj nevěděl, kam a kudy ho rozběsněný mimochodník nese. Déšť ho šlehal palčivými plameny po tvářích a po těle. V hlavě mu šílela jediná myšlenka: Co je se stádem? Kde jsou koně? Nedej bůh, aby seběhli dolů k trati. To by byla katastrofa. Pomoz mi, Alláhu, pomoz! Pomozte, duchové předků! Kde jste? A ty, Gülsary, neklopýtni, jenom prosím tě neklopýtni! Let do stepi, let jako pták ke stádu! A ve stepi se křižovaly bílé blesky a protínaly noc bílým plamenem. A tma se za nimi znovu zavírala, bouře zuřila, vítr je šlehal přehršlemi deště. Světlo a tma, světlo a tma… Mimochodník se vzpínal a ržál, tlamu divoce vyceněnou. Volal a zval a hledal a čekal. Kde jste? Kde jste? Ozvěte se! A v odpověď jenom burácení nebe, a znovu zběsile vpřed, do neznáma, znovu do bouře… Světlo a tma, světlo a tma…

Bouře ustala teprve k ránu. Mračna se ponenáhlu rozlezla, ale hrom na východě pořád ještě bublal a vrčel jako protahující se kočka. Rozdrásaná země se pařila. Několik pastevců projíždělo krajinou, sháněli dohromady zatoulané kusy. A Tanabaje hledala žena. Vlastně už ani nehledala, jenom čekala. Ještě v noci se rozjela se sousedy mužovi na pomoc. Stádo našli v dolině, ale Tanabaj nikde. Mysleli, že zabloudil. Ale ona věděla, že nezabloudil. A když sousedův chlapec radostně zakřičel:

„Tamhle je, koukejte se, už jede!“ a vyrazil mu naproti. Džajdar se nehnula z místa. Seděla mlčky na koni a dívala se, jak se její záletný muž vrací. Tanabaj mlčel a hrozně se mračil, přijížděl na přepadlém mimochodníkovi v promočené spodní košili, bez čepice. Gülsary napadal na pravou nohu. „A my vás hledáme!“ hlásil mu radostně sousedův chlapec. „Teta Džajdar už o vás měla strach.“

126

Ach, chlapče, chlapče… „Zabloudil jsem,“ mumlal Tanabaj. Tak se setkali se ženou. Slova jeden druhému neřekli. Ale když chlapec odběhl za stádem do rokle, žena tiše promluvila: „To je krása, ani oblíct ses nestačil! Ještě že máš na sobě aspoň kalhoty a holínky. Že ti není hanba! Už nejsi žádný mladík. Děti máš skoro odrostlé, a ty…“ Tanabaj mlčel. Co jí měl odpovědět? Chlapec zatím přihnal stádo. Všichni koně i hříbata byli v pořádku. „Jedeme domů, Altyke,“ křikla Džajdar na chlapce.

„Práce nás dneska čeká nad hlavu, u vás stejně jako u nás. Vítr pobořil jurty, musíme je dát do pořádku.“ A Tanabajovi řekla polohlasem: „Ty počkej tady. Přivezu ti jídlo a něco na sebe. Takhle nemůžeš lidem na oči.“

„Budu dole,“ přikývl Tanabaj. A rozjeli se každý na jinou stranu. Tanabaj hnal na pastvu. Hnal dlouho. Slunce už hřálo a bylo teplo. Step se pařila a probouzela se k životu. Voněla deštěm a mladou trávou. Koně běželi volným klusem přes rokle a přes zmoliny, až dorazili na mírné návrší. Před Tanabajem jako by se otevřel jiný svět. Obzor ustoupil do nedozírných dálek a nahoře stála bílá oblaka. Nebe bylo velikánské, vysoké a jako vydrhnuté. Kdesi daleko ve stepi kouřil vlak. Tanabaj slezl z koně a šel trávou pěšky. Pod nohama mu vyletěl skřivánek, vznesl se do výše a zatrylkoval. Tanabaj šel se svěšenou hlavou a najednou padl na zem. Gülsary ještě nikdy neviděl svého pána v takovém stavu. Tanabaj ležel tváří k zemi a ramena se mu otřásala pláčem. Plakal hanbou a zármutkem, věděl, že ztratil své štěstí, poslední štěstí v životě. A skřivánek pořád trylkoval. Druhého dne vykročila stáda do hor. Sem se vrátí až příštím rokem časně zjara. Cesta vedla podle řeky, lukami, kolem aulu. Šla stáda ovcí, skotu a koní. Kráčeli naložení

127

velbloudi a soumaři, v sedlech jely ženy a děti. Kolem pobíhali chundelatí psi. Všude bylo plno křiku a halasu, ržání a bečení. Tanabaj hnal své stádo přes velikou louku, potom po návrší, kde o nedávné slavnosti hlučel lidský dav, a snažil se vyhnout pohledem aulu. A když se Gülsary v kterési chvíli pokusil zabočit ke dvoru na kraji osady, dostal karabáčem. A tak se nezastavili u té ženy s kouzelnýma rukama, vláčnýma a citlivýma jako pysky drobné hnědé klisničky s hvězdou na čele… Stádo vesele klusalo. Koně čekali, kdy se pán dá do zpěvu, ale on nezpíval. Aul zůstal vzadu. Sbohem, domove. Hory čekají. Na shledanou, stepi, příštího jara. Hory čekají.

Blížila se půlnoc. Gülsary nemohl dál: Až sem, k rokli, se jakž takž dovlekl, desetkrát se zastavil a desetkrát znova vykročil, ale rokli už překonat nedokázal. Starý Tanabaj pochopil, že víc nemůže od koně žádat. Gülsary sténal bolestně jako člověk. A když si začal lehat, Tanabaj mu už nebránil.

Mimochodník ležel na chladné zemi a nepřestával sténat, motal hlavou ze strany na stranu. Bylo mu zima, po celém těle se třásl. Tanabaj svlékl svůj kožich a přehodil ho koni přes hřbet. „Tak co, tobě je zle? Moc zle? Je ti zima, vid? Nikdy ti zima nebývalo.“ Tanabaj ještě cosi mumlal, ale mimochodník už neslyšel. Srdce mu tlouklo až v hlavě, strašlivě nahlas, škobrtalo a zastavovalo se. Buch-buch, buch-buch, buch-buch. Jako když stádo prchá v panice před blížící se smečkou. Za horami vyšel měsíc a utkvěl v mlze nad světem. Tiše zhasla padající hvězda.

128

„Lež chvilku, půjdu nalámat chrastí,“ řekl staroch. Dlouho se motal kolem a sbíral suché loňské buřání. Než nasbíral slabou náruč, měl ruce celé popíchané od bodláků. Pak šel ještě jednou, spustil se do rokle, nůž pro všechny případy v ruce, a tam narazil na keře tamaryšku. Zaradoval se, bude moci udělat opravdový oheň. Gülsary se vždycky ohně bál. Teď už ne. Od ohně sálalo teplo, voněl kouř. Tanabaj seděl na pytli a mlčel, střídavě přihazoval na oheň tamaryšek a buřání, zíral do plamenů a hřál si ruce. Chvílemi vstal, porovnal kožich přehozený přes koně a znova usedl k ohni. Gülsary se zahřál, chvění přešlo, ale před očima měl žlutou mlhu, na prsou cítil svíravou palčivou bolest, nedostávalo se mu vzduchu. Plamen hned uhasínal, hned zase vyšlehoval ve větru. Stařík naproti, jeho někdejší pán, se hned ztrácel v mlze, hned se zas zjevoval. A mimochodníkovi se v horečce zdálo, že letí v bouřlivé noci po stepi, řičí, vzpíná se, hledá své stádo, a stádo nikde. Šlehají a hasnou bílé blesky. Světlo a tma, světlo a tma…

Zima povolila, aspoň na chvilenku, aby pastevcům dokázala, že se na světě přece jenom dá žít. Zas přijdou teplé dni, dobytek se vypase, bude dost mléka a masa, o svátcích se budou pořádat dostihy, poplynou všední dny — ovce vrhnou jehňata, nastane stříž, starost s mladými, kočování za pastvou, potom odvod dobytka na porážku a každý si bude žít svůj život — lásky a loučení, narození a smrt, hrdost nad úspěchy dětí a zlobení při špatných zprávách z internátu. Kdyby byl kluk doma, možná že by se učil líp. Kdoví, co všechno přijde, starostí je vždycky až až, aspoň se při nich na chvilku pozapomene na zimní trampoty. Dobytčí mor a holomrazy, děravé jurty a studené salaše budou odpočívat v hlášeních a ve výkazech

129

do příštího roku. Potom opět přikvačí zima, přižene se na bílé velbloudici, najde si pastevce, ať je kde je — v horách či ve stepi, a ukáže mu, zač je toho loket. A on si zas připamatuje všecko, co na čas pozapomněl. Zima je i ve dvacátém století stále stejná… Zrovna tak tomu bylo i tenkrát.

Z hor sestoupila vyhublá stáda koní a ovcí a rozptýlila se po stepi. Přišlo jaro. Zas jedna zima za námi! Toho jara se Gülsary svobodně proháněl jako vůdce stáda. Tanabaj ho sedlal jen zřídka, šetřil ho, stejně by to Teď nebylo rozumné — blížila se doba připouštění. Všechno ukazovalo, že z Gülsary ho bude dobrý hřebec. Dával pozor na hloupá mladá hříbata zrovna jako táta. Když některá matka nedohlídla, hned byl ve střehu, aby hříbě někam nespadlo nebo se nezatoulalo od stáda. A ještě jednu dobrou vlastnost měl Gülsary. Nesnášel, když někdo koně zbytečně plašil. Když k tomu někdy došlo, odehnal vždycky stádo o kus dál. V zimě toho roku se v kolchoze mnoho změnilo. Poslali jim nového předsedu. Čoro mu předal funkci a šel si lehnout do okresní nemocnice. Byl na tom se srdcem moc špatně. Tanabaj se pořád chystal, že se rozjede kamaráda navštívit, ale copak se jeden utrhne? Pastevec je jako máma od kupy děcek. Věčné starosti, obzvlášť v zimě a na jaře. Dobytče není stroj, nemůžeš stisknout vypínač, a sbohem! A tak ani tenkrát nenašel Tanabaj chvilku, aby si za ním odskočil do nemocnice. Pomocníka neměl, střídala ho žena, nějak si museli vydělat na živobytí. Jednotka byla nízká, málo platné, dva platy jsou víc než jeden. Džajdar zrovna chovala. Jakápak tedy pomoc? Se vším si musel ve dne i v noci poradit sám. A než se Tanabaj stačil domluvit se sousedem, aby za něho na chvilku zaskočil, přišla zpráva, že se Čoro vrátil z nemocnice do aulu. A tak si se ženou řekli, že se za ním podívají až pak, až sejdou z hor. Ale když sešli dolů, jen co se tam trochu okoukali, stalo se

130

něco, nač nemůže dodnes Tanabaj vzpomenout bez rozčilení. Sláva mimochodníka je hůl o dvou koncích. Čím víc se o něm široko daleko mluví, tím víc lidí si na něj začne brousit zuby. Toho rána vyhnal Tanabaj koně na pastvu a vrátil se domů k snídani. Na klín si posadil dcerku, pil čaj a rozmlouval se ženou o všedních domácích starostech. Měl by zajet za synem do internátu, cestou by se mohl zastavit na bazaru před nádražím, koupit něco staršího na sebe a taky pro ženu a pro děti. „Budu asi muset osedlat mimochodníka, Džajdar,“ řekl Tanabaj a usrkl ze šálku čaje. „Jinak bych to nestačil obrátit. Naposledy, potom mu dám už pokoj.“ „Jak myslíš, ty tomu musíš rozumět líp,“ přisvědčila. Venku se ozval koňský dusot, někdo „Běž se podívat, kdo to k nám jede,“ poprosil ženu. Vyšla ven, a když se vrátila, řekla, že přijel vedoucí hřebčína Ibrahím a ještě kdosi z aulu.

Tanabaj se neochotně zvedl a vyšel z jurty s dcerkou v náručí. Neměl vedoucího Ibrahíma příliš v lásce, ale co se dá dělat, musí hosta uvítat. Tanabaj ani sám dobře nevěděl, proč vlastně nemůže Ibrahíma cítit. Byl to vcelku slušný člověk, ne horší než ostatní, ale bylo v něm cosi kluzkého. Nejspíš proto, že vlastně nikdy nic kloudného nedělal, byl samý papír a výkaz. Na farmě pro něho pořádná práce nebyla, každý pastevec si stejně musel poradit sám. Tanabaj na to na stranických schůzích často poukazoval, všichni přikyvovali, Ibrahím také, děkoval za kritiku, ale všechno zůstávalo dál při starém.

Štěstí, že na pastevce bylo spolehnutí, vybíral je sám Čoro. Ibrahím slezl ze sedla a přívětivě rozepjal ruce: „Assalám alajkum, otče!“ Tak oslovoval všechny pastevce. „Alajkum assalám!“ odpověděl Tanabaj zdrženlivě a podal příchozímu ruku. „Tak jak se vede? Co koně, Tanake, a jak ty?“ Ibrahím vysypal pár stereotypních otázek a masité tváře se mu rozplynuly v stejně stereotypním úsměvu. 131 „V pořádku.“ „Díky bohu. Vy mně aspoň starostí nepřidáte.“

„Tak pojďte dál.“ Džajdar prostřela hostům novou plstěnou houni a na ni předložky z kozlích kůží aby se jim — dobře sedělo. Také k ní se měl Ibrahím nějak až moc zdvořile: „Dobrý den, Džajdar. Jak se daří? Jestlipak se nám o hospodáře dobře staráte?“ „Dobrý den, pojďte dál a posaďte se.“ Všichni se usadili. „Nalej nám kumysu,“ kázal Tanabaj ženě. Popíjeli kumys a hovořili, co slina na jazyk přinesla. „Dneska je nejlepší dělat kolem dobytka. Aspoň v létě je mléko a maso,“ rozumoval Ibrahím. „V rostlinné výrobě to vůbec stojí za starou belu. Dneska je lepší držet se raději koní a ovcí. Nemám pravdu, Džajdar?“

Džajdar přikývla a Tanabaj mlčel. Věděl své a ty řeči neslyšel od něho poprvé. Ibrahím si nikdy neodpustil poznámku, že práce u dobytka si musí člověk vážit. Tanabaj měl sto chutí odseknout, že z toho nic dobrého nevzejde, když si lidé zvyknou držet se teplého místečka jen kvůli mléku a masu. Ale co ti ostatní? Jak dlouho ještě budou dělat skoro za darmo? Vypadalo to takhle před válkou? Tenkrát se na podzim v chalupě sešly pokaždé dvě tři fůry obilí. A teď? Lidé běhají se splasklými pytli a marně hledají, kde co vyškrábat. Dělají kolem obilí, a nemají ani krajíc slušného chleba. To je nějaký pořádek?

Schůzemi a řečňováním se nic nespraví. Proto taky si Čoro zhuntoval srdce, že krom dobrého slova neměl lidem za jejich práci co dát. Ale tohle všechno, co mu leželo na srdci, bylo zbytečné Ibrahímovi povídat. A Tanabaj ani neměl chuť pouštět se s ním do dlouhých řečí. Raději je co nejrychleji vyprovodit, osedlat mimochodníka a rozjet se po práci, aby se všechno stihlo. Copak je sem asi přivedlo? Ale zeptat se rovnou nechtěl.

132

„A že tebe nemůžu nějak zařadit, chlapče?“ obrátil se na Ibrahímova společníka, mladého nemluvného mládence. „Nejseš ty syn nebožtíka Abalaka?“ „Uhádls, Tanake, jsem.“

„Jak ten čas letí. Přijel ses podívat na stáda? Že by tě to zajímalo?“ „Ale ne, my jsme…“ „Přijel se mnou,“ skočil mu do řeči Ibrahím. „Máme tady s tebou něco vyřídit, ale to má čas. Kumys děláte, vážená Džajdar, jedna báseň. A jak voní! Nalejte mně ještě jednu skleničku.“ Znova se rozhovořili o tom i o onom. Tanabaj tušil úskok, ale pořád nemohl přijít na to, co asi k němu Ibrahíma přivedlo. Nakonec Ibrahím vytáhl z kapsy jakési lejstro. „Přijeli jsme s váma něco projednat, Tanake, tady to máte černé na bílém, přečtěte si to.“ Tanabaj potichu slabikoval a nevěřil vlastním očím. Na papíře velikými písmeny stálo:

Příkaz pastevci Bakasovovi
Odešlete mimochodníka Gülsaryho jako jezdeckého koně do kolchozní stáje.
Předs. kolch. (podpis nečitelný). 5. března 1950

Tanabaj, ohromen touto nečekanou novinou, složil papír mlčky na čtvrtky, zastrčil jej do náprsní kapsy v blůze a dlouho seděl se sklopenýma očima a mlčel. Pod žebry cítil nepříjemné mrazení. Vlastně na tom nic neočekávaného nebylo. Na to přece koně vychovával, aby je pak předal druhým k tahu i jízdě. Ale vydat Gülsaryho? To bylo nad jeho síly. A začal horečně uvažovat, jak mimochodníka zachránit. Potřebovalo by to všechno dobře promyslet. S chladnou hlavou. Ale Ibrahím už začínal být netrpělivý. „Vidíte, že to ani nestojí za řeč, Tanake,“ zkoušel opatrně.

133

„No dobře, Ibrahíme,“ pevně se mu podíval do očí Tanabaj. „Potom. Napijte se ještě kumysu a povídejte.“

„Já věděl, že jste rozumný člověk, Tanake.“

Rozumný člověk! Starého čerta se dám nachytat na tvé lišácké řečičky, vztekal se Tanabaj v duchu. A znova se mluvilo jen tak, aby řeč nestála. Jaképak kvaltování. Tak se Tanabaj poprvé střetl s novým předsedou. Vlastně ještě ne s ním, jenom s jeho nečitelným podpisem. Osobně ho ještě ani neviděl. Když nastoupil do funkce po Čorovi, Tanabaj zrovna zimoval v horách. Slyšel, že je to přísný člověk, předtím zastával nějaké vysoké místo. Na první poradě upozornil, že bude tvrdě trestat lajdáky a za nesplnění pracovních jednotek pohrozil prokurátorem.

Říkal, že všechna bída v kolchozech pochází z toho, že jsou hospodářství rozdrobená, ale teď se budou slučovat a situace se brzo zlepší. Proto také ho sem poslali, a on si jako hlavní úkol vytkl vést celé hospodářství podle zásad moderní agrotechniky a zootechniky. A za tím účelem se budou všichni povinně vzdělávat v agrotechnických a zootechnických kroužcích. A skutečně, učení začalo. Vyvěsili plakáty a zahájili přednášky. Že na nich pastevci spali, to už byla jejich věc…

„Tak abychom se sbírali, Tanake.“ Ibrahím se na Tanabaje tázavě podíval a začal si povytahovat holínky, protřepávat a ofukovat liščí beranici. „Můžeš tam předsedovi klidně vyřídit, že Gülsary ho nedám. Je to plemenný hřebec, vůdce stáda. Potřebuju ho na chov.“ „Ale Tanake, dáme vám místo něho pět jiných, ani jedna klisna nepřijde zkrátka. To je nějaký problém?“ žasl Ibrahím. Byl spokojen, všechno šlo hladce, a teď najednou… Kdyby to nebyl Tanabaj, ale někdo jiný, byl by s ním hotov jedna dvě. Jenže Tanabaj je Tanabaj, nezastavil se ani před vlastním bratrem, s ním se musí opatrně. Na toho se musí od lesa.

134

„Já vaše hřebce nepotřebuju!“ Tanabaj si otřel zpocené čelo, odmlčel se, rozhodnut nebrat si servítky. „Ten tvůj předseda nemá na rajtování jiného koně? Všichni v maštali mu pochcípali, co? Nač potřebuje zrovna Gülsaryho?“ „Prosím tě, Tanake! Předseda je předseda. Patří se ho mít v úctě a vážnosti. Každou chvilku musí na okres, těch návštěv, co přijedou. Všem je na očích, jak se říká, lidi si všímají.“ „Zajímavé! Na druhém-koni by asi neměl ten rešpekt, co? To musí mít mermomocí mimochodníka?“ „Musí nemusí. Ale je to tak. Sloužil jste přece na vojně, Tanake, ne? Jezdil jste snad vy osobním autem a generál v náklaďáku? Určitě ne. Generálovi, co je generálovo, a vojákovi, co je vojákovo. Nemám pravdu?“ „To je něco jiného,“ namítl Tanabaj nejistě. Proč, to už nevysvětlil a ani by vysvětlit nedokázal. Cítil, že se kruh kolem mimochodníka zatahuje, a řekl vztekle: „Nedám! A když se vám to nelíbí, pusťte mě od koní. Půjdu zpátky do kovárny. Tam mně kladivo nevezmete.“ „Nač ty řeči, Tanake? My si vás vážíme, ctíme vás, a vy se chováte jako kluk. Copak se to na vás hodí?“ Ibrahím sebou začal vrtět. Teď je v bryndě. Sliboval, sám ten nápad předsedovi nakukal, přihlásil se, že to zařídí, a teď mu ten paličák udělá čáru přes rozpočet. Ibrahím si zhluboka povzdechl a obrátil se k Džajdar: „No, řekněte, teta, co pro vás znamená jeden kůň, třeba to byl mimochodník? Ve stádu máte koní — jen si vybrat. A předseda je u nás nový, poslali nám ho shora.“ „A copak se tolik staráš?“ zeptala se Džajdar. Ibrahím zakoktal a rozhodil rukama. „No co? Poslouchat se musí. Dostal jsem to za úkol, co můžu dělat? Pro sebe se nestarám. Já můžu jezdit třeba na mule. Zeptejte se tady mladého Abalaka, máme přivést mimochodníka nebo ne?“ Ten mlčky přikývl.

135

„To není pěkné,“ pokračoval Ibrahím. „Poslali k nám předsedu, je u nás vlastně jako host, a my mu v celém aulu neseženeme pořádného koně. Až se to lidé dovědí, co na to řeknou? Viděl to kdy někdo u Kirgizů?“ „Dobrá,“ odpověděl Tanabaj. „Ať se to v aulu dovědí. Pojedu k Čorovi, ten ať rozhodne.“ „A vy si myslíte, že Čoro řekne ne? Vždyť je to s ním do mluvené. Nejvýš mu uděláte ostudu. Je to skoro jako sabotáž. Jako bychom nového předsedu neuznávali, když si chodíme stěžovat za starým.

Čoro je nemocný člověk. Proč je stavět s předsedou proti sobě? Čoro je funkcionář strany, musí předsedu podporovat. Proč by mu dělal těžkosti?“ Když přišla řeč na Čora, Tanabaj zmlkl. Všichni mlčeli. Džajdar si ztěžka povzdechla: „Dej jim ho,“ řekla mužovi, „a nezdržuj je.“ „To je rozumná řeč. Že jste se neozvala dřív, vážená Džajdar, děkuju vám.“ Darmo se Ibrahím nerozplýval vděčností. Neuplynulo od té chvíle mnoho vody a z vedoucího farmy se stal předsedovým zástupcem pro živočišnou výrobu.

Tanabaj seděl v sedle, oči sklopené, ale všechno dobře viděl. Viděl, jak Gülsaryho chytili, jak mu nasadili novou ohlávku — svou by jim Tanabaj nedal ani za nic. Viděl, jak se Gülsarymu nechce od stáda, jak sebou na oprati v rukou mladého Abalaka škube, jak ho Ibrahím surově mlátí karabáčem, jak na něho doráží na koni hned z jedné, hned zase z druhé strany. Viděl mimochodníkovy oči, zmatený pohled, nechápající kam a proč ho ti neznámí lidé od jeho klisen a hříbat i od jeho pána odvádějí, viděl, jak odletuje pára od mimochodníkovy vyceněné huby, viděl jeho hřívu, hřbet, zadek, mázy karabáčem na zádech a po bocích, viděl každou po drobnost, i ten nevelký nárůstek kaštanu na pravé přední noze nad spěnkou, viděl jeho krok, stopy jeho kopyt, všechno viděl

136

kousal se do rtů a mlčky trpěl. Když pak zvedl hlavu, ti dva, co si přišli pro jeho Gülsary ho, se už ztráceli za obzorem. Tanabaj vykřikl a vyrazil na koni za nimi. „Stůj, vrať se!“ zavolala za ním Džajdar a vyběhla z jurty. A jeho napadlo strašné podezření — žena se na mimochodníkovi mstí za ty noci. Prudce obrátil, šlehl koně a rozjel se nazpátek. Zarazil vedle jurty, seskočil z koně a jako blázen se vrhl k ženě, tvář zkřivenou a zsinalou vztekem.

„Proč ses nepřidala ke mně? Proč jsi říkala, abych jim ho dal?“ zasípěl a nepřátelsky se na ni zahleděl.

„Přestaň. Nešermuj rukama,“ zchladila ho svým obvyklým klidem. „Poslouchej, něco ti povím. Je Gülsary tvůj kůň? Patří snad tobě? Co tady vůbec patří tobě? Všechno je kolchozní. A předseda má v kolchoze hlavní slovo. Co řekne, to platí. A tam k tomu se vracíš zbytečně. Můžeš odejít ještě teď. Jen si běž. Ona je lepší než já, je hezčí a mladší. Je to dobrá žena. Taky jsem mohla být vdovou, ale ty ses vrátil. Co jsem se na tebe načekala! To nic, to je vedlejší. Ale máš tři děti. Co bude s nimi? Co jim potom řekneš? A co řeknou ony? A jak já jim to vysvětlím? No, dělej, jak rozumíš.“

Tanabaj odejel do stepi. Do samého večera se nevracel od stáda, nemohl se uklidnit. Stádo osiřelo.

Osiřela i jeho duše. Mimochodník ji odnesl s sebou. Všechno odnesl. A všechno teď bylo jiné. Slunce i nebe a Tanabaj nejspíš taky. Vrátil se až za tmy. Vešel do jurty nemluvný a přepadlý. Děvčata už spala. Na ohništi praskal oheň. Žena mu nalila na ruce vody. Přinesla mu večeři. „Nebudu,“ řekl Tanabaj. „Vezmi temir-komuz a zazpívej mi Pláč velbloudice.“ Džajdar vzala temir-komuz, přiložila ho ke rtům, dotkla se prstem tenké ocelové struny, dýchla na ni, potom vtáhla vzduch do sebe — a zazněla stará melodie kočovníků. Píseň o velbloudici, která ztratila bílé velblouďátko. Mnoho dní běží velbloudice pustým krajem. Hledá a volá své děcko. Naříká, že už je víc nebude vodit za sebou ve večerní hodinu

137

nad srázy, v hodinu ranní po rovinách, nebudou spolu oštipovat listí větévek, nebudou chodit písečnými dunami, toulat se po jarních polích, nebude kojit velblouďátko bílým mlékem. Kde jsi, temnooké velblouďátko? Ozvi se! Mléko se řine z vemene, z obtíženého vemene, stéká mi po nohou. Kde jsi? Ozvi se! Mléko prýští z vemene, z obtíženého vemene. Bílé mléko…

Džajdar hrála dobře na temir-komuz. Právě proto se do ní kdysi zamiloval, když ještě byla děvčátko.Tanabaj poslouchal se skloněnou hlavou a opět, aniž zvedl oči, všechno viděl: její ruce, zhrublé dlouhými lety dřiny v horku i chladu. Prošedivělé vlasy, vrásky na šíji, kolem úst a očí.

A těmi vráskami prostupovala někdejší mladost — snědé děvčátko s copy na ramena a on, tak neuvěřitelně mladý, a jejich důvěrná blízkost. Věděl, že ona ho Teď nevnímá. Byla pohroužena do své písně a do svých myšlenek. A v té chvíli v ní uviděl polovinu svých běd a trápení. Vždycky j e nesla v sobě…

Běží velbloudice mnoho dní, hledá a volá své děcko. Kde jsi, temnooké velblouďátko? Ozvi se! Mléko se řine z vemene, z obtíženého vemene, stéká mi po nohou. Kde jsi? Ozvi se! Mléko prýští z vemene, z obtíženého vemene. Bílé mléko…

A dcerky spaly a objímaly se kolem krku. Za jurtou ležela step — ohromná a neproniknutelná v temné noci. V té době Gülsary řádil v maštali a nedal stájníkům zamhouřit oka. Poprvé se ocitl v konírně, v tom koňském vězení.

Jaká byla Tanabajova radost, když jednou zrána uviděl svého mimochodníka ve stádě! Osedlaného, kus provazu mu visel u ohlávky.

138

„Gülsary, Gülsary, vítám tě zpátky!“ Přiskočil k němu a uviděl zblízka cizí ohlávku, cizí hrubé sedlo s těžkými třmeny. Ale nejvíc ho rozčilila vysoká sametová poduška v sedle, jako by na něm nejezdil chlap, ale nějaká prdelatá ženská. „Fuj!“ Tanabaj si zlostí odplivl. Chtěl koně chytit, strhat z něho tu pitomou strůj, ale Gülsary uhnul.

Mimochodník teď měl jiné starosti. Obcházel kolem matek. Tolik se mu po nich stýskalo, že svého bývalého pána ani neviděl. „Tak tys jim přece jen utekl, utrhl ses jim, co? Pašák! Jenom si užij, užij si svobody, patří jim to, když s tebou neumějí zacházet. Já jim to hlásit nebudu,“ říkal si Tanabaj a rozhodl se, že nechá stádo trochu proběhnout. Ať se tu Gülsary cítí jako doma, aspoň než si pro něho přijdou.

„Hej-hej-hej!“ křikl Tanabaj, postavil se v sedle a zamával lasem, aby uvedl stádo do pohybu. Matky vykročily a začaly svolávat svá hříbata, rozverným klusem: se rozběhly mladé klisničky. Vítr jim čechral hřívy. Zelená země se smála v slunci. Gülsary se otřásl, pohodil hlavou a rozletěl se jako pták. Rozběhl se do čela stáda, odstrčil nového hřebce, zahnal ho dozadu, zařičel, zatancoval v celé své kráse před stádem, začal je obíhat hned z jedné, hned zase z druhé strany. Pach stáda mu stoupal do hlavy, známý pach kobylího mléka, hříběcí vůně a pelyňkového větru.

Co na tom, že měl na sobě to neforemné sedlo s pitomou sametovou poduškou, že ho těžké třmeny tloukly do boků? Zapomněl na to, jak včera ve městě stál přivázán u hrubého šraňku, hryzl udidla a uskakoval před rachotícími náklaďáky. Zapomněl, jak potom čekal v kaluži u smradlavé hospody, jak jeho nový pán se svou kumpanii vyšel ven a všichni byli cítit tím protivným pachem. Jak nový pán říhal a supěl, když lezl do sedla. Zapomněl, jak si potom po cestě usmyslili tu pitomou honičku blátem, jak nesl v bláznivém klusu svého nového pána, jak se jeho pán: klátil a natřásal v sedle jako pytel brambor, jak začal škubat otěžemi a mlátil ho karabáčem po hlavě.

139

Na všechno zapomněl, docela na všechno. Pach stáda mu stoupal do hlavy, známý pach kobylího mléka, hříběcí vůně a pelyňkového větru. Mimochodník běžel a běžel, netušil, že pronásledovatelé jsou mu v patách. Sotva Tanabaj přivedl stádo zpátky, objevili se dva koňáci z aulu. A odvedli Gülsaryho ze stáda. Ale brzo se vrátil znovu. Tentokrát bez uzdy a bez sedla. Vyvlíkl nějak hlavu z postroje a v noci utekl ze stáje. Tanabaj se zprvu smál, ale potom zmlkl, zamyslel se a hodil na mimochodníkovu šíji laso. Chytil ho a sám ho odváděl do aulu, mladého pastevce od sousedního stáda poprosil, aby ho popoháněl zezadu. V půli cesty potkali koňáky, kteří už si jeli pro uprchlíka. Když jim Tanabaj Gülsaryho předával, zahučel nevrle: „Nemáte ruce, že neumíte udržet předsedova koně? Aspoň ho pořádně přivažte.“ A když Gülsary přiběhl potřetí, Tanabaj se doopravdy rozzlobil: „Troubo jeden! Který čerchmant tě sem nese? Jsi ty ale pitomec pitomá,” láteřil a běhal s lasem za mimochodníkem. A znovu ho odvedl nazpátek, znovu vynadal koňákům.

Ale Gülsary ne a ne dostat rozum, při každé vhodné příležitosti přiběhl zase. Šel už na nervy koňákům i Tanabajovi.

…Toho dne Tanabaj nemohl dlouho usnout, vrátil se pozdě z pastvy. Pro všechny případy přihnal stádo až k jurtě a usnul těžkým neklidným spánkem. Za celý den byl jako rozlámaný. Zdály se mu strašné sny, že je znova ve válce nebo někde na jatkách. Kolem dokola samá krev, ruce měl od ní celé ulepené. A ve snu si říkal, že ta krev neznamená nic dobrého. Chtěl si někde umýt ruce. Ale ze všech stran do něho strkali, smáli se mu, chechtali se a pištěli, a on nevěděl kdo. „Tanabaji, v krvi si umýváš ruce, v krvi. Tady žádná voda není, Tanabaji, tady je samá krev! Cha-cha-cha! Chi-chi-chi!“ „Tanabaji! Tanabaji!“ tahala ho žena za ruku. „Probuď se!“

140

„Co je?“ „Něco se děje ve stádu, slyšíš? Rvou se tam hřebci. Nejspíš zase přiběhl Gülsary.“ „Zatraceně! Člověk nemá chvíli pokoj!“ Tanabaj se rychlé oblékl, chytil bič a rozběhl se do žlebu, odkud se ozýval hluk zápasu. Bylo už světlo.

Přiběhl blíž, a vidí Gülsaryho. Ale co to? Mimochodník skáče, a nohy má spoutané řetězy. Železo na nohou řinčí, kůň se motá, vzpíná se, bolestné řičí. A ten mamlas — vůdce stáda — ho kouše a kope, co se do něho vleze. „Ty mezuláne jeden!“ Tanabaj se na něho obořil jako kat, přetáhl hřebce, až se mu násadka biče zlomila. Odehnal ho a oči měl plné slz. „Co to s tebou udělali, Gülsary? Koho to jen napadlo nasadit ti pouta? Co tě sem přineslo, blázne bláznovská?“ Měl to zapotřebí, takovou dálku, přes hřbety a přes rokliny ? Přiskákal až sem v poutech, doběhl ke svému stádu. Celou noc se musel trmácet, celou noc byl na cestě. Sám, v řinčících okovech, jako uprchlý trestanec! „To jsou mně nápady!“ vrtěl hlavou Tanabaj. Začal mimochodníka hladit, přitiskl tvář na jeho pysky. A kůň přebíral pyskama, lechtal ho a mhouřil oči.

„Co teď ale budeme dělat? Tos neměl, Gülsary, to tě přijde draho. Blázne bláznovská! Kdyby tys věděl…“ Tanabaj si prohlížel mimochodníka. Rány utržené v boji se zahojí. Ale nohy má od těch okovů pořádně odřené. Korunky kopyt krvácejí. A jak by ne? Plátěná podložka je zpuchřelá a rozežraná od molů. Když se kůň brodil přes vodu, plst se rozmočila a železo zůstalo holé. A rozedřelo mu nohy do krve. Ty řetězy určitě někde vyhrabal Ibrahím. To je jeho dílo, pomyslel si vztekle Tanabaj. Koho jiného by to napadlo? Vždyť jsou to stará řetězová pouta. Jejich zámek se bez klíče nedá otevřít. Kdysi se tohle připínalo nejlepším koním, aby je zloději nemohli odehnat z pastvy. Provazová pouta přeřezali nožem a bylo, ale kůň s řetízky na nohou se tak lehko

141

odehnat nedá. To bylo dávno, dneska jsou řetízky vzácnost. Může je mít schované na památku leda nějaký dědek. Někdo jim to musel nakukat, jinak to není možné. Spoutali mimochodníka, aby nemohl uprchnout z aulu. Ale on přece utekl. Gülsaryho osvobozovala z pout celá rodina. Džajdar ho držela za uzdu a zakrývala mu oči, děvčata si hrála opodál, Tanabaj přivlekl bedničku s nářadím a pořádně se zapotil, než se mu podařilo vyrobit k zámku klíč. Teď mu šikovnost nabytá v kovárně přišla vhod. Dlouho funěl a pachtil se, celé ruce si odřel, ale nakonec přece jen zámek odemkl. Odhodil řetízky daleko od sebe, aby je neměl na očích. Krvácející rány na nohou namazal mimochodníkovi mastí a Džajdar ho zavedla k úvazišti. Starší dcerka vzala sestřičku na záda a odnesla ji do stavení.

Jen Tanabaj pořád ještě seděl a oddychoval, byl velmi unaven. Potom sklidil nářadí, sebral ze země pouta. Musí je vrátit, ještě by ho kvůli nim honili. Prohlížel si zrezavělá pouta a obdivoval jejich mistrovskou práci. Všechno bylo provedeno s nesmírným důmyslem. Stará-dobrá kovářská práce! Ba, tohle řemeslo už vymřelo, zaniklo navždycky.

Taková pouta jsou dnes k nepotřebě. Ale škoda, že zanikly i jiné věci. Jaké kdysi uměli dělat ozdoby, nádobí ze stříbra, z mědi a ze dřeva nebo i z kůže! A na tu krásu nebyly ty věci nijak zvlášť drahé. Každý kus jiný, co kus, to unikát. Dneska už se něco takového nevidí. Všechno se lisuje z hliníku. Hrnky i šálky, lžičky, náušnice i mísy — kam člověk přijde, všude stejné věci. Že to až leze krkem.

Mistři sedláři jsou už taky na vymření. A jaká uměli dělat sedla! Dřív každé sedlo mělo svou historii — kdo, kdy a pro koho je dělal, jakou odměnu dostal za práci… Za chvilku asi budou všichni jezdit autem, jako tam v Evropě. A auta jsou jedno jako druhé, rozeznáš je leda podle čísla. Zapomínáme staré dovednosti. Starou ruční práci jsme nadobro pochovali. Ale v rukou je přece duše i zrak člověka… To se Tanabajovi časem stávalo. Začínal mudrovat o lidovém

142

řemesle, zlobil se a nevěděl, komu dávat vinu, že to všechno nenávratně mizí. A přece zamlada zrovna on dělal hrobaře starých časů. Dokonce jednou na jakési komsomolské schůzi pronesl plamenný projev o likvidaci jurt. Kdesi zaslechl, že jurty musejí zmizet, že prý je to přežitek.

„Pryč s jurtou! Po staru se žít nedá!“ A tak jurtu zlikvidovali. Začali stavět domy, jurty se bouraly. Plst se rozstříhala na všechno možné, dřevo rozebrali na ploty a ohrady pro dobytek a nejvíc na topení. A pak se ukázalo, že pastevní chov dobytka je bez jurt nemyslitelný. Teď se Tanabaj sám nestačil divit, jak tenkrát mohl něco takového tvrdit, jak mohl na jurtu nadávat, když zatím nikdo nic lepšího pro kočování nevymyslel. Jak jen mohl nevidět v jurtě podivuhodné dílo svého národa, kde každá maličkost byla prověřena staletými zkušenostmi pokolení.

Teď bydlel v děravé začouzené jurtě, kterou zdědil po Torgojovi. Bylo jí už spoustu let a jenom dík nekonečné trpělivosti Džajdar držela ještě jakžtakž pohromadě. Žena látala a spravovala jurtu celé dni, aby se v ní dalo bydlet, ale za pár týdnů se vetchá plst znovu rozlezla, znova v ní svítila spousta děr, uvnitř se proháněl vítr, padal sníh a zatékal déšť. A žena se znovu pouštěla do správky a pořád to nebralo konce.

„Jak dlouho ještě se s tím budeme mrzet?“ naříkala. „Jen se podívej, vždyť to už není žádná plsť, to je řezanka, sype se to jako písek! A jak vypadá kostra — hanba mluvit. Kdyby ses aspoň postaral, aby nám dali nové potažení! Jsi hospodář, nebo nejsi? Jednou bysme přece měli bydlet jako lidi.“ Tanabaj ji zpočátku uklidňoval a sliboval. Ale když se v aulu zmínil, že by potřeboval novou jurtu, ukázalo se, že staří řemeslníci dávno poumírali a mladí nemají ani potuchy, jak se něco takového dělá. Ani tu plst v kolchoze neměli. „Tak dobrá, dejte nám vinu, zvalchujem si plst sami,“ žádal Tanabaj. „Vlnu? Blázníš?!“ pustili se do něho. „Spadl jsi z měsíce nebo co ? Všechnu vinu musíme odevzdat, abychom splnili

143

plán, doma nesmí zůstat ani gram.“ A nabídli mu stan. Džajdar rázně odmítla: „To radši budu bydlet v děravé jurtě než ve stanu!“ Mnoho pastevců bylo v té době nuceno přejít do stanů. Ale jaképak to je bydleni?! Ve stanu se nedá ani stát, ani oheň se v něm nedá rozdělat. V létě je tam nemožné vedro, v zimě bys tam neudržel ani psa. Ve stanu není kam uložit věci, není kde zařídit kuchyň, nedá se kloudně uklidit. A nedej pánbůh, aby přišli hosté — jeden neví, kam je strčit. „Ani za nic!“ bránila se Džajdar. „Dělej jak chceš, ale já ve stanu bydlet nebudu. Stan je dobrý leda pro toho, kdo nemá žádnou rodinu, a to leda na chvilku. Nás je moc, máme děti.

Musíme je koupat, učit se s nima, ne kdepak, tam já nepůjdu!“ Zrovna v těch dnech Tanabaj náhodou potkal Čora a všechno mu vysypal. „Co je to za pořádek, předsedo ?“ Čoro smutné pokýval hlavou: „Na to jsme měli oba dva myslet tenkrát. A tam nahoře taky. Teď píšeme a čekáme, co nám odpoví. A víš, co říkají? Že vlna je vzácná surovina, nestačí ani na export. Plýtvat ji pro vnitřní potřebu prý je neúčelné.“ A Tanabaj mlčel. Co dělat, bude to asi i jeho vina.

A v duchu se vysmíval své vlastní hlouposti: Neúčelné! Cha-cha-cha! Ono je to neúčelné! Tak žili ve staré, mnohokrát záplatované jurtě, na jejíž opravu by stačila obyčejná vlna. A té vlny nastříhali z kolchozních ovcí tuny a tuny. Tanabaj zamířil k jurtě s řetízky v ruce. Zdála se mu najednou ubohá, dostal takový vztek na všecko, na sebe, na ty řetízky, které rozřezaly mimochodníkovi nohy až do krve, a zaskřípal zuby. A vtom mu přišli pod ruku koňáci, přijeli si pro Gülsaryho. „Chytněte si ho!“ křikl na ně Tanabaj. Rty mu vztekem cukaly. „Ty řetízky zaneste předsedovi a řekněte mu, jestli

144

dá ještě jednou mimochodníka spoutat, že mu těma železama rozbiju hlavu! Můžete mu to vyřídit!“ To neměl říkat, to ne! Nikdy se mu ta jeho prchlivost a přímost nevyplatila. 9 Byl jasný slunečný den. Jaro mžouralo do sluníčka, kadeřavilo se mladým listím, pařilo se nad oranisky a dralo se trávou na pěšiny, rovnou pod nohy. Vedle stájí hráli kluci špačka. Čiperný klučina nadhodí špačka vysoko do vzduchu a odpálkuje ho daleko po cestě. Začne měření — jedna, dvě, tři, sedm, deset, patnáct pálek. Přísní soudci jdou v houfu za ním, dohlídnout, aby nešvindloval. Dvaadvacet. „Osmasedmdesát jsem už měl, teďka dvaadvacet,“ počítá klučina a když to sečetl, vykřikne, radostí celý bez sebe: „Sto!“ „Hurá, stovka!“ přizvukují mu ostatní. Udělal čáru. Ani víc ani míň. Poražený Teď musí „troubit“. Vítěz odchází k metě a znovu odpálkovává špačka. Jak může nejdál. Všichni se rozběhnou k místu, kam špaček dopadl — pak ještě jednou odpálkovat a tak třikrát po sobě. Poražený div nebrečí, takový kusanec bude muset „troubit“! Ale zákon hry je neúprosný. „Co stojíš, trub!“ „Trumpetr“ nabírá do plic vzduch, běží a skanduje:

Tú tu tú, tá ta ta, nehoň krávy do žita. Esli ty je neuhlídáš, bude večer vejplata… Tú tu tú… Už ho brní hlava, ale pořád troubí. Běda, do konce mu nestačil dech. Musí se vrátit zpátky a začít znova. A zase mu dech došel. Vítěz triumfuje. Když ti nestačí dech, nastav záda! leze „trumpetrovi“ na ramena a ten s ním klusá jako mezek.

145

„Vjó, rychle!“ popohání ho jezdec patama. „Koukejte, kluci, Gülsary ! Helejte, jakej má můj Gülsary krok!“ A Gülsary stál za stěnou ve stáji. Nudil se. Bůhví proč ho dneska nesedlali. Od rána mu nedali žrádlo ani pití. Asi na něj zapomněli. Stáj se už dávno vyprázdnila, rozjely se bryčky, jezdci si rozebrali koně, jenom on zůstal v maštali. Stájníci vyvážejí hnůj. Kluci za stěnou rámusí. Rozběhnout se tak ke stádu, do stepi! Vidí širokou rovinu, po ní se volně toulají stáda. Nad nimi hejna šedých hus, mávají křídly a volají ho s sebou… Gülsary sebou trhl, zkusil přervat pouta. Marně. Je pevně přivázán dvěma řetězy. Snad ho tam v dálce aspoň uslyší! Gülsary zvedl hlavu k okýnku vysoko pod střechou, netrpělivě přešlápl na stání a hlasitě, dlouze zaržál: „Tadý-y-y-y-“ „Stůj, mrcho, však ono tě to řičení přejde!“ ohnal se po něm lopatou stájník. A křikl na kohosi venku: „Mám ho teda vyvést, nebo co ?“

„Samozřejmě,“ zněla odpověď. A už dva koňáci vyvádějí mimochodníka na dvůr. Tolik světla! A ten vzduch! Gülsary mu se zachvělo citlivé chřípí, vdechl z plných plic opojný vzduch jara. Nahořklá vůně listí, vůně vlažné hlíny. V těle se mu zpěnila krev. Moci se tak rozběhnout! Gülsary si chtěl poskočit.

„Stůj! Stůj!“ srazilo ho několik hlasů najednou. Co je dneska kolem něho tolik lidí? Vyhrnuté rukávy, silné chlupaté ruce. Ten v šedém plášti rozkládá na bílý hadřík jakési lesklé ocelové nástroje. Blýskají na slunci, až oči bolí. Ostatní drží provazy. Je tu i nový pán. Stojí důležitě, krátké tlusté nohy v širokánských rajtkách sebevědomě rozkročené. Obočí nasupil jako ti ostatní. Jenom rukávy nemá vyhrnuté. Jednu ruku si opřel v bok, druhou kroutí knoflíkem u kabátu. Včera z něho zase čpěl ten odporný pach. „Tak co stojíte, dejte se do toho! Můžeme začít, Džorokule Aldanoviči?“ obrací se Ibrahím na předsedu. Ten mlčky přikyvuje.

146

„Tak jedem!“ pobízí Ibrahím a spěšně věší svou liščí beranici na dveře stáje. Čepice se svezla a spadla do hnoje. Ibrahím ji štítivě oprašuje a znovu ji věší. „Vy běžte kousek dál, Džorokule Aldanoviči,“ upozorňuje předsedu, „co kdyby vás kopl? Kůň je nerozumné zvíře, kdoví co ho může napadnout.“ Když Gülsary ucítil na šíji žíněný provaz, škubl kůží. Škrtilo ho to. Provaz mu uvázali pod krkem na volnou smyčku a konec hodili dozadu. Co zase mají v úmyslu? Proč přitahují provaz k zadní noze, ke kotníku, a proč mu ještě nohy spoutávají? Gülsary začíná být nervózní, frká, ohlíží se. K čemu je to všecko?

„Rychle,“ hartusí Ibrahím a hlas mu přeskakuje. „Dělejte!“ Dva páry mohutných chlupatých paží prudce trhly provazem a Gülsary padl jako podťatý k zemi. Slunce udělalo na obloze kotrmelec, země se pod úderem zakymácela. Co se děje? Proč leží na boku? Proč jsou obličeje lidí tak nepřirozeně vysoko, proč stromy vyletěly do výše? Proč leží na zemi v tak neobvyklé poloze? Já nechci! Gülsary pohodil hlavou a napjal celé tělo. Provazy se mu zařízly do masa jako nůž a zkroutily nohy pod břicho. Mimochodník napjal svaly, prudce sebou škubl, zoufale kopal volnou zadní nohou. Provaz se napjal a zapraštěl. „Lehněte na něho, přitlačit, držte ho!“ běhal kolem Ibrahím. Všichni se navalili na koně a tiskli ho koleny. „Hlava, přitisknout k zemi hlavu! Svažte ho! Utáhnout! Tak. Ale rychle! A tady taky. Omotat, ještě jednou, ještě. V pořádku. Teď tady, a zavázat na uzel!“ ječel bez přestání Ibrahím. A stále pevněji: omotávali provazem nohy mimochodníka, až byly spoutané dohromady pevným uzlem. Gülsary volal a naříkal, stále ještě se pokoušel osvobodit ze smrtelného sevření provazů, setřást ty lidi, co mu leželi na hlavě a na krku. Ale oni ho znova přitiskli koleny. Po zpoceném těle Gülsary ho přeběhla křeč, nohy mu zmrtvěly, kůň se vzdal.

147

„Tfí, konečně!“ „Ten má ale sílu!“ „Teď už se ani nehne, kdyby měl sílu jako traktor.“ A k povalenému mimochodníkovi přiskočil on, jeho nový pán, přisedl na bobek u jeho hlavy a dýchl na něj pachem včerejší kořalky, zasmál se nenávistným vítězoslavným smíchem, jako by před ním neležel kůň, ale člověk, jeho nejúhlavnější nepřítel. Vedle přisedl zpocený Ibrahím a začal se otírat kapesníkem. Seděli vedle sebe, zapálili si cigarety, čekali na něco, co mělo teprve přijít. A za zídkou hráli kluci špačka: Tú tu tú, tá ta ta, nežeň krávy do žita. Esti ty je neuhlídáš, bude večer vejplata…Tú-u-u-u-ú… Slunce pořád tak svítilo. A on uviděl naposledy široširou step, viděl, jak se tam svobodně toulají stáda. Nad nimi letí šedé husy, mávají křídly a volají ho s sebou … A pysky měl plné much. A nemohl je odehnat.

„Začneme, Džorokule Aldanoviči?“ zeptal se znova Ibrahím. Předseda mlčky přikývl. Ibrahím vstal. Všichni se znovu vzchopili, nalehli koleny a celým tělem na svázaného mimochodníka. Ještě pevněji mu přitiskli hlavu k zemi. Něčí ruce mu začaly přejíždět po slabinách. Kluci se usadili na zídce jako vrabčáci.

„Koukejte, co to tam dělají?“

„Čistí mimochodníkovi kopyta.“

„Ty tomu rozumíš! Kopyta! Houby s voctem!“

„Už ať jste dole, co tam děláte? Mazat!“ zahnal je Ibrahím. „Běžte si hrát. Tady nemáte co pohledávat.“ Kluci sjeli se zídky. Bylo ticho. Gülsary se pod dotyky a nárazy čehosi studeného celý třásl.

148

A nový pán seděl na bobku před ním a na cosi čekal. A vtom ostrá bolest oslepila koni zrak. Ach! Vyšlehl jasně červený plamen a najednou byla černá tma. Když bylo všechno skončeno, nechali Gülsary ho ležet svázaného. Musí se počkat, až přestane krvácet.

„Tak vidíte, Džorokule Aldanoviči, a všechno je v pořádku,“ mnul si ruce Ibrahím. „Teď už nám nebude utíkat. Už má doběháno. A na Tanabaje nedbejte. Kašlete na něho! Ten byl odjakživa takový. Ani před vlastním bratrem se nezastavil, rozkulačil ho a poslal na Sibiř. Myslíte, že ten přeje někomu co dobrého?“ Ibrahím spokojeně sundal z hřebíku liščí beranici, ofoukl ji, přihladil a nasadil si ji na zpocenou hlavu. A kluci pořád hráli špačka.

Tú tu tu, tá ta ta, nežeň krávy do žita…

„Kiš kiš, nestačils s dechem, nastav záda! Vjó, Gülsary, - jedeme, jedem! Hurá-á-á, to je můj Gülsary !“ Byl jasný slunečný den…

Noc. Hluboká noc. Starý člověk a starý kůň. Na kraji rokle hoří oheň. Plamen uhasíná a opět vyšlehuje ve větru Tvrdá umrzlá zem studí mimochodníka do boku. V týlu mu sedí olověná tíha, hlava ho bolí od toho neustálého pohybu nahoru a dolů, jako tenkrát, když skákal spoután řetízky. A zrovna jako tenkrát se Gülsary nemůže rozběhnout, nedokáže přetrhat okovy. Chtěl by volně běžet, až by se mu kouřilo od kopyt, chtěl by se rozletět nad zemí, vdechnout vzduch z plných plic, co nejrychleji doběhnout na pastvu a zaržát ze všech sil, přivolat stádo a potom uhánět s kobylami a hříbaty

149

široširou pelyňkovou stepí. Ale okovy nepovolují. Řinčí řetězy a on se plouží jako uprchlý trestanec, poskakuje krok za krokem. Sám, tmou, opuštěn. Nahoře vane vítr a probleskuje měsíc. Kdykoli mimochodník zvedne hlavu, vyhoupne se mu před očima, a když ji skloní, padá opět jako kámen k zemi. Světlo a tma, světlo a tma… Unavené oči bolí. Řinčí řetězy a rozdírají nohy do krve. Skok, ještě jeden skok. Pusto a tma. Jak dlouho trvá cesta v okovech, jak je ta cesta v okovech těžká! Na kraji rokle hoří oheň. Tvrdá umrzlá zem studí mimochodníka do boku…

Za čtrnáct dní se měli stěhovat na nové stanoviště, znova do hor. Na celé léto, podzimek a zimu, až do příštího jara. Stěhovat se z jednoho obydlí do druhého není žádný med. Kde jen se nabere tolik harampádí? Snad proto Kirgizové odedávna říkávají: Myslíš-li, že jsi chudý, začni se stěhovat. Byl čas chystat se na cestu, zařídit spoustu všelijakých věcí, zajet do mlýna, na bazar, k ševci, za synem do internátu. A Tanabaj chodil jako vrtohlavý. Ženě v těch dnech připadal moc divný. Ráno spěchá, že s ním člověk nestačí kloudného slova promluvit, už aby byl u stáda. K obědu se vrací zamračený a podrážděný. A pořád jako by na něco čekal, pořád jako na jehlách. „Co je s tebou?“ vyptávala se Džajdar. Tanabaj mlčel. Ale jednou řekl: „Měl jsem tuhle zlý sen.“ „To říkáš, abys měl ode mne pokoj?“ „Ne, vážně. Pořád mi to nejde z hlavy.“ „Prosím tě! Jako bys nebyl odjakživa největší bezbožník v aulu. Vzpomeň si, jak tě tenkrát staré báby proklínaly!

150

Stárneš, Tanabaji, to je to celé, motáš se kolem stáda, ale že máme na krku stěhování, to tě vůbec nezajímá. Copak já si s čím poradím s dětmi sama? Kdyby ses aspoň zajel podívat za Čorem! Slušný člověk zajede nemocného kamaráda před stěhováním navštívit.“ „Ještě to stihnu,“ mávl rukou Tanabaj. „Až pak.“ „Kdy až pak? Bojíš se jet do aulu, či co? Tak pojedeme zítra spolu. Seberem děti a pojedeme. Já tam mám taky nějakou práci.“ Na druhý den požádala mladého souseda, aby dohlédl na stádo, a všichni se rozjeli na koních do osady. Džajdar s mladší dcerkou na jednom, Tanabaj se starší na druhém. Posadili si je před sebe. Jeli ulicemi aulu, na potkání se zdravili se známými. Vedle kovárny Tanabaj z ničeho nic zastavil. „Počkej,“ řekl ženě. Seskočil z koně a přesadil starší dcerku dozadu za Džajdar. „Co je? Kam jedeš?“ „Hned tě dohoním, Džajdar. Jed napřed, řekni Čorovi, že přijedu za chvilenku. Musím si něco vyřídit v kanceláři, přes poledne tam mají zavřeno. A taky se potřebuju stavit v kovárně, aby nám nachystali na cestu podkovy.“ „Jak to bude vypadat, když přijedeme každý zvlášť?“ „Neboj se. Jen jed. Hned tě doženu.“ Ani v kanceláři ani v kovárně se Tanabaj nestavil. Rozjel se rovnou ke stájím. Sesedl, na nikoho nepromluvil a vstoupil do konírny. Než se v pološeru rozkoukal, vyschlo mu v krku. V konírně bylo prázdno a ticho, všichni koně byli pryč. Tanabaj se rozhlédl a s ulehčením si oddechl. Vyšel postranními dveřmi do dvora, podívat se, jestli tam neuvidí někoho známého. A vtom spatřil to, čeho se celé dni obával. „Svině jedny, já to věděl!“ řekl tiše a zaťal pěsti. Gülsary stál pod přístřeškem se zavázaným ohonem, přitaženým motouzem ke krku. Mezi rozkročenýma zadníma nohama

151

se černala zatvrdlá zanícená opuchlina, veliká jako čepice. Kůň stál bez hnutí, s hlavou smutně svěšenou ke žlabu. Tanabaj se kousl do rtů, v duchu klel jako pohan, měl sto chutí vrhnout se k mimochodníkovi. Ale nenašel k tomu dost odvahy. Bylo mu na zvracení. Šla na něho hrůza z té prázdné maštale, opuštěného dvora i osamělého vykleštěného mimochodníka. Obrátil se a mlčky se ploužil pryč. Už se nedalo nic dělat. Když se večer vrátili do jurty, řekl Tanabaj smutně: „Tak se můj sen přece jen vyplnil.“ „Co je?“ „Tam jsem o tom nechtěl mluvit. Gülsary už k nám víckrát nepřiběhne. Víš, co s ním udělali? Vykleštili ho, svině!“

„Vím. Proto taky jsem tě táhla do aulu. Tys měl strach, vid? Ale z čeho? Nejsi přece malé děcko. Copak je to první kůň, kterého vykleštili? Dělá se to odjakživa a bude se to dělat dál. To ví přece každý!“ Tanabaj neodpovídal. Jenom sklesle dodal:

„Ať si říká kdo chce co chce, ale mně se zdá, že ten náš nový předseda je špatný člověk. Cítím to.“

„To jsou nesmysly, Tanabaji,“ řekla Džajdar. „Vykastrovali ti tvého mimochodníka, a předseda je podle tebe špatný člověk. Jak jsi na to přišel? Je nový, hospodářství je velké, práce nad hlavu. Čoro říkal, že se teď život v kolchozech změní k lepšímu, že nám pomůžou. Už prý se to plánuje. A ty všechno soudíš dopředu. Co my o tom můžeme vědět?“

Po večeři odjel Tanabaj ke stádu a zůstal tam pozdě do noci. Říkal si, že je blázen, snažil se na všechno zapomenout, ale to, co dnes viděl v konírně, mu pořád nešlo z hlavy. Objížděl stádo, motal se po stepi a pořád jen uvažoval: Třeba se takhle opravdu nemá člověk posuzovat. Vždyť je to hloupost. Nic nevím a ničemu nerozumím. Nejspíš proto, že stárnu a že jsem celý boží rok jenom u stáda. Jak dlouho ještě bude trvat takovýhle život? Když člověk poslouchá ty jejich řeči, vypadá to, jako by bylo všechno v pořádku. Dobrá, dejme tomu, že se

152

mýlím. Kdyby pánbu dal a já se mýlil! Ale lidi určitě uvažují stejně jako já. Tanabaj bloudil po stepi, přemýšlel a pořád nenalézal odpověď na své pochybnosti. Přišlo mu na mysl, jak kdysi s kolchozem začínali, jak lidem sliboval šťastný život, jak měli všichni plné hlavy snů a fantazií. A jak se za ty své fantazie rvali. Všechno převrátili, předělali starý život. Ano, zpočátku se jim nevedlo zle. A bylo by ještě líp, nebýt té zatracené války. Jenže teď? Kolik let už od války uběhlo, a pořád všechno látáme jako starou jurtu. Na jednom konci ji zaflikuješ, a na druhém se ti rozleze. Čím to? Jak to, že kolchoz už lidem nepřipadá jako vlastní košile, jako to bývalo tenkrát, že je jim teď cizí? Když se tenkrát schůze na něčem usnesla, platilo to jako zákon. Všichni věděli, že si ten zákon dali sami a že ho musejí dodržovat. Teď jsou všechny schůze jenom mlácení prázdné slámy. Jako by nešlo o člověka. Jako by kolchoz nespravovali kolchozníci, ale někdo cizí. A ten jako by vždycky věděl líp než oni, co dělat a jak dělat, jak hospodařit. Jednou se dělá tak, podruhé jinak, a výsledek žádný. Člověk se bojí potkat lidi, aby se ho nezeptali: „Poslouchej, ty jsi straník, když kolchoz začínal, nejvíc jsi křičel, tak nám teď vysvětli, jak je to možné!“ Co jim má člověk povědět? Kdyby aspoň dali lidi dohromady_ a řekli co a jak! Poptali se, co má kdo na srdci, na co pořád myslí, co ho trápí. Ale kde! A když přijede někdo z okresu, taky už to není, jak bývalo. Dřív šel takový člověk mezi lidi, každý si s ním mohl promluvit. Ale teď přijede, vynadá v kanceláři předsedovi a s vesnickým sovětem se ani nenamáhá pohovořit. Vezme si slovo na stranické schůzi, mluví sáhodlouze o mezinárodní situaci, ale situace v kolchoze jako by ani nestála za zmínku. Dělejte, plňte dodávky, a basta. Tanabaj si vzpomněl, jak nedávno jeden takový rozumbrada vykládal o jakémsi novém učení o jazyce. A když si s ním Tanabaj chtěl promluvit o tom, jak to chodí v kolchoze, jenom se na něj škaredě podíval. Máte prý jakési pochybné názory! A dál se s ním nebavil. Takové je to všechno divné!

153

„Ale jen co Čoro vstane z postele,“ umiňoval si Tanabaj, „však já ho už donutím, aby řekl, co si o tom všem myslí. A já mu taky povím svoje. Jestli nemám pravdu, ať mi to řekne, a když ano… Co potom? Ne, ne, to není možné. Určitě se mýlím. Kdo vlastně jsem? Obyčejný pastevec koní. A tolik chytrých lidí …“ Tanabaj se vrátil do jurty a dlouho nemohl usnout. Pořád si lámal hlavu, v čem to může vězet. A odpověď nenalézal. S Čorem nakonec vůbec nemluvil.

Nevěděl před stěhováním, kam dřív skočit. Znovu se vydali do hor na celé léto, podzim a zimu, až do příštího jara. Znova hnali stáda koní a ovcí po loukách kolem řeky. Karavany mezků. Všude plno hlasů, šátky a šaty žen hýřily barvami, děvčata zpívala o loučení. Tanabaj hnal své stádo po veliké louce, přes pahorky kolem aulu. Na okraji osady pořád ještě stál ten známý dům se dvorkem, kam jezdíval na svém mimochodníkovi. Srdce se mu sevřelo. Teď už pro něho ta žena ani mimochodník Gülsary neexistovali. Všechno se propadlo do minulosti, odletěl onen krásný čas, jako hejno šedých hus po jaru… … Běží velbloudice mnoho dní, hledá a volá své děcko. Kde jsi, temnooké velblouďátko? Ozvi se! Mléko se řine z vemene, z obtíženého vemene, stéká mi po nohou. Kde jsi? Ozvi se! Mléko prýští z vemene, z obtíženého vemene. Bílé mléko…

Na podzim toho roku se osud Tanabaje Bakasova nečekaně změnil. Přihnal průsmykem na podzimní pastviny v podhůří a chystal se co nejdřív přejít se stády na zimní stanoviště na horských lukách. A zrovna v těch dnech se objevil posel z kolchozu.

154

„Posílá mě Čoro,“ řekl Tanabajovi. „Mám ti vyřídit, abys zítra přijel do aulu, pojedete na poradu na okres.“ Příštího dne se Tanabaj dostavil do kolchozní kanceláře. Čoro byl vedle ve svém kamrlíku. Vypadal mnohem líp než zjara, ale z promodralých rtů a pohublého obličeje se dalo usoudit, že v něm pořád ještě hlodá jeho stará choroba. Byl čilý, kolem něho byla spousta lidí, nevěděl co dřív. Tanabaj měl ze svého přítele radost. Jak vidět pookřál, už je zase v kalupu. Když zůstali o samotě, Čoro se na Tanabaje podíval, přejel si rukou vpadlé pichlavé tváře a usmál se na něho: „Ty vůbec nestárneš, Tanabaji, jsi pořád stejný. To jsme se dlouho neviděli, už od samého jara! Kumys a horský vzduch, to je náramná věc. Zato já pomaloučku scházím. No, co naděláme, léta jsou léta.“

Na chvíli se odmlčel a pak přešel k věci: „Poslouchej, Tanabaji, já vím, že řekneš — po dej člověku prst, a on chytí celou ruku. Ale co bych přešlapoval kolem horké kaše? Zítra jedeme na poradu chovatelů. Zatím jsme na tom se živočišnou výrobou špatně, nejhůř ovce, a v našem okrese zvlášť. Situace je zoufalá. Okresní výbor vydal provolání, aby komunisti a komsomolci přešli na zaostávající úseky, na salaše. Pomoz nám. Tenkrát, když bylo zle s koňma, takys pomohl, všechna čest, pomoz ještě jednou. Vem si stádo ovcí a přejdi na salaš.“

„Jdeš na to zprudka, Čoro,“ Tanabaj se odmlčel a v duchu uvažoval: Už jsem si zvykl na koně. Ovce — to bude nuda. A kdo ví, jak to všechno půjde?

„Já tě k ničemu nenutím, Tanabaji,“ řekl znova Čoro. „Ale co se dá dělat, jednou je to stranický úkol. Nezlob se na mě. Někdy mně to ještě po kamarádsky připomeneš a všecko najednou mi oplatíš.“ „Já ti to připomenu tak důkladně, že tě všechen smích přejde,“ zasmál se Tanabaj. Netušil, že není daleko doba, kdy bude opravdu muset všechno Čorovi připomenout. „A s těma ovcema si to musím rozmyslet, promluvím si o tom se ženou.“

155

„To je samozřejmé. Jenže se musíš rozhodnout do rána, zítra před poradou to potřebuju vědět. S Džajdar si promluvíš potom, však jí to vysvětlíš. Já se u vás příležitostně stavím a sám si s ní o tom povykládám. Je to rozumná ženská, ona to pochopí. Nebýt jí, dávno by sis někde srazil hlavu,“ zažertoval Čoro. „Jakpak se jí daří? A co děti?“

A rozhovořili se o svých rodinách, o nemocech, o tom i o onom. Tanabaj měl sto chutí vážně si s Čorem pro mluvit, ale začali se trousit lidé svolaní z hor, Čoro se po díval na hodinky a najednou měl naspěch. „Tak jsme domluveni. Koně si dej do stáje. Ráno pojedete všichni společně autem. Dostali jsme novou dodávku. A dostaneme ještě jednu. Vzmáháme se! Já jedu hned teď, v sedm mám být na okrese. Předseda už je tam. Snad to do večera na mimochodníkovi stihnu, ten si nezadá s auťákem.“ „Co, ty jezdíš na Gülsary m?“ žasl Tanabaj. „To si tě předseda nějak váží.“ „Jak se to vezme. Váží neváží, prostě přidělil mně ho. Ono to zas nebude tak zlé, víš,“ rozhodil se smíchem rukama. „Gülsary nějak na předsedu zanevřel. Čert ví, čím to je? Ani se k němu nesmí přiblížit, vyvádí pokaždé jako ďas. Zkoušeli to s ním všelijak, ale všechno marné. Nedá si říct a nedá, kdybys ho třeba zabil. Ale se mnou je zadobře, šlape jako hodinky, dobře jsi ho vydrezíroval. Někdy ti mě chytne taková hrozná bolest u srdce, víš, ale když jedu na mimochodníkovi, po pár krocích všechny bolesti jako když odfoukne. Už jenom kvůli tomu bych byl ochoten dělat tu funkci nadosmrti. Ten kůň je pro mě hotová medicína,“ smál se Čoro. Tanabaj se nesmál.

„Já ho taky nemám v lásce,“ řekl. „Koho?“ zeptal se Čoro a utřel si oči uslzené smíchem. „Předsedu.“ Čoro zvážněl. „A pročpak ho nemáš v lásce?“ „Nevím, Zdá se mně, že je to omezený člověk, omezený a zlý.“

156

„Víš, tobě je těžko se zavděčit. Mně jsi celý život vyčítal slabost, a jeho, jak říkáš, taky nemáš v lásce. Nevím. Nepracuju s ním ještě dost dlouho. Zatím to nemohu posoudit.“ Odmlčeli se. Všechno, co chtěl Tanabaj Čorovi povědět — o želízkách a o kastraci —, připadalo mu Teď zcela vedlejší a nedůležité. Aby neprotahoval mlčení, začal o tom, co ho příjemně překvapilo: „To je dobře, že jsme dostali auto. Tak teďka už i kolchozy budou dostávat auta? No, to je dost. Už byl nejvyšší čas. Pamatuješ, jak nám před válkou přidělili první jedenapůltunku ? Byla to opravdu náramná sláva. Bodejť, kolchoz — a vlastní auťák! Tys tenkrát stál na valníku a řečňoval: Po hleďte, soudruzi, to jsou plody socialismu! A pak nám ji vzali na frontu.“ Ba, byla to tenkrát doba. Báječná doba, jako slunečné jitro. Copak auto! Ale když se vrátili ze stavby čujského kanálu a přivezli první gramofon, lidé se nemohli ani nabažit těch nových písní. Bylo to koncem léta. Vynášeli gramofon na ulici a poslouchali desku o údernici v rudém šátku. „Ej, úderničko v šátku rudém, samovar roztop, čaj pít budem!“

I to pro ně byly plody socialismu. „A pamatuješ, Čoro, jak jsme po té schůzi nalezli do náklaďáku — div se nerozletěl!“ rozveselil se vzpomínkou Tanabaj. „Stál jsem za kabinou s rudým praporem, jako na Prvního máje. A rozjeli jsme se jen tak bez potřeby na nádraží a potom podle trati na druhou zastávku, až do Kazachstánu. V parku jsme si dali pivo. A celou cestu tam a zpátky jsme zpívali. Z těch mládenců už je naživu málokterý — všichni padli. Ach jo … Ani v noci jsem ten rudý prapor nedal z ruky, víš? Jako by ho v noci mohl někdo vidět. Ale já ho pořád držel a nepouštěl ho z ruky. Byl to můj prapor. A pořád jsem zpíval, až do ochraptění, dobře si na to vzpomínám. Proč už teď vůbec nezpíváme, čoro?“ „Stárneme, Tanabaji, nějak už se to pro nás nehodí.“ „Tak jsem to nemyslel, my už si svoje odzpívali. Ale co

157

mládež? Občas zajedu za synkem do internátu. Co mně tam z něho vychovají? Kluk už ví, jak se zavděčit nahoře. ,Tati, a nezapomeň přivést řediteli kumys.` Proč, prosím tě? Učení mu jde dobře. A měl bys slyšet jejich zpěv. Sloužil jsem zamlada u Jefremova v Alexandrovce a ten mě jednou o velikonocích vzal s sebou do kostela. A ti tam v internátě zpívají zrovna tak; postaví se na pódium do řady, ruce připažené, tváře jako z kamene, načisto jako v kostele. Je to jedno a to samý. Nelíbí se mně to. A vůbec, moc věcí Teď nemůžu po chopit, potřeboval bych si s tebou o tom pohovořit. Život mě předběhl, máločemu už rozumím.“ „Dobrá, Tanabaji, podruhé si povykládáme, až na to bude víc času.“ Čoro začal skládat papíry a strkal je do brašny. „Jenom si z toho nedělej hlavu, já například věřím, doopravdy věřím, že ať je jak chce těžko, my to překonáme a zařídíme si život tak, jak jsme o tom kdysi snili,“ říkal už na odchodu. Na prahu se ještě obrátil, vzpomněl si na cosi. „Poslyš, Tanabaji, jel jsem tuhle kolem tvé chalupy — hrozně ti chátrá. Nestaráš se o ni. Pořád jsi v horách, a stavení chybí hospodář. Džajdar za války si s tím sama poradila líp. Běž se tam podívat. Pak mně řekneš, co bys potřeboval, a my ti zjara nějak s opravou pomůžeme. Náš Samansur tu byl v létě na prázdninách, a už se na to nemohl dívat. Vzal kosu a povídá: ,Musím tam u Tanaků na dvoře vysíct aspoň plevel. Omítka jim opadává, okna jsou vytlučená, vrabci se prohánějí po světnicích jako na humně,' povídá.“ „S domem máš pravdu. A že Samansurovi děkuju. Jakpak mu jde učení?“ „Už je ve druhém ročníku. Myslím, že dobře. Tys prve žehral na mládež, ale já podle syna soudím, že dnešní mládež není tak zlá. Z toho, co říká, vidím, že u nich na vysoké jsou šikovní mládenci. No, však uvidíme. Mladí jsou dneska vzdělaní, oni už se o sebe postarají.“ Čoro odešel do stáje a Tanabaj se jel podívat na svůj dům. Obešel stavení kolem dokola. Pod nohama mu chrastilo suché

158

zaprášené buřání, které tu v létě posekal Čorův student. Zastyděl se, že nechal dům tak zchátrat.

Pravda, druzí mají v aulu příbuzenstvo, někdo jim na stavení dohlídne. Ale jeho dvě sestry bydlely daleko, s bratrem Kulubajem nebyl zadobře a Džajdar vůbec neměla blízké příbuzné. A tak dům zůstával opuštěn. A teď už zase čeká práce na pastvě, čekají ovce. Tanabaj dosud váhal, ale už předem věděl, že ho Čoro stejně přemluví, že nedokáže říct ne, že přikývne jako vždycky. Ráno vyjeli z aulu na autě a uháněli na okres. Nový tří tunový gazik se všem líbil.

„Jedeme si jako páni!“ smáli se pastevci. Radoval se i Tanabaj. Dávno se nevezl autem, snad od samé války. Tenkrát se něco najezdil na americkém studebakeru po cestách na Slovensku a v Rakousku. Byly to silné vozy se třemi nápravami. Něco takového bychom potřebovali, říkal si tenkrát Tanabaj. To by bylo něco na svážení obilí z hor! Takový auťák aspoň nikde neuvázne. A věřil, až skončí válka, že ho budou mít také. Až zvítězíme, bude všechno…

Na otevřeném valníku se ve větru moc mluvit nedalo. Všichni větším dílem mlčeli, až musel Tanabaj mladé pobídnout: „Tak něco zazpívejte, chlapci. Co koukáte na nás dědky? Zpívejte, my si poslechnem.“ A mladí zpívali. Nejdřív jim to moc nešlo, ale potom se rozezpívali. A hned se jim jelo veseleji. To je dobře, říkal si Tanabaj. Takhle je to hned lepší. A hlavně je dobře, že si nás konečně svolali. Snad se tam dovíme jak a co, jak bude s kolchozem dál. Nahoře to musejí vědět líp než my. My víme, jak to chodí u nás, a to je všecko. Snad nám poradí, a my se do toho doma pořádně opřeme. V okresním městečku bylo hlučno a živo. Auta, vozy, spousty jezdeckých koní zaplnily náměstí před klubem. A prodavači šašliků a čaje měli žně. V čmoudu a kouři svolávali zákazníky. Čoro už na ně čekal. „Honem slezte a jdeme. Hleďte se rychle usadit. Za chvilku to začne. Kam jdeš, Tanabaji?“

159

„Hned jsem zpátky,“ křikl Tanabaj a prodíral se houfem jezdeckých koní. Už z auta poznal svého Gülsaryho a honem spěchal k němu. Neviděl ho od jara. Osedlaný mimochodník stál mezi ostatními koňmi a zřetelně se od nich odlišoval svou světle žlutou žemličkovou barvou, širokým pevným zadkem a klabonosou suchou hlavou s temnýma očima.

„Bud zdráv, Gülsary!“ zašeptal Tanabaj, když se protlačil až k němu. „Tak jak se máš?“ Mimochodník po něm stočil oko, poznal svého pána, přešlápl z nohy na nohu a odfrkl. „Vypadáš dobře, Gülsary. Vida, jak jsi v prsou zesílil! Asi hodně běháš. Bylo ti tenkrát zle, já vím. Aspoň že ses dostal do dobrých rukou. Chovej se slušně a všecko bude v po řádku,“ domlouval mu a potěžkával zbytky ovsa v pytlíku u sedla. Jak je vidět, Čoro ho hladem nemoří. „Tak pěkně stůj, já už musím jít.“

Před vchodem do klubu visely červené transparenty s hesly: Komunisté — vpřed! Komsomol — avantgarda sovětské mládeže! Lidé se hrnuli a jejich proud se roztékal po foyeru i po sále. Ve dveřích potkal Tanabaj Čora s předsedou kolchozu Aldanovem. „Pojď sem, Tanabaji,“ kývl na něj Aldanov. „Už jsme tě podepsali. Tady máš svůj blok. Musíš si připravit příspěvek do diskuse. Jsi straník, náš nejlepší pastevec.“ „A o čem mám mluvit?“ „Řekneš, že ses jako komunista rozhodl přejít na zaostávající úsek. Za pastýře matečného stáda.“ „A to je všechno ?“

„Kdepak! Vyhlásíš svůj závazek. Zavazuju se straně a lidu, řekneš, že odchovám sto deset jehňat od každé stovky matek a nastříhám po třech kilech viny na kus.“

„Jak můžu něco takového slibovat, když jsem ovce ještě ani neviděl?“

160

„Prosím tě, čeho se bojíš? Však je dostaneš.“ Čoro ho začal chlácholit: „Vybereš si stádo, které se ti bude líbit. Jen neměj strach. A ještě řekneš, že si bereš pod patronát dva mládežníky, komsomolce.“ „Koho ?“ Lidé se strkali. Čoro se podíval do seznamu. „Ešima Bolotbekova a Bektaje Zarlykova.“ „Ale vždyť jsem s nimi ani nemluvil, nevím, co tomu řeknou.“ „Ty pořád něco máš!“ zlobil se předseda. „Ty jsi divný člověk. Jaképak s nimi potřebuješ vést řeči? Na co? Nikam ti neutečou, přidělili jsme je tobě, a hotovo.“ „Když je to hotovo, tak co se se mnou ještě bavíte?“ Tanabaj se obrátil a šel. „Počkej,“ chytil ho Čoro. „Zapamatoval sis všechno ?“ „To víš, že zapamatoval,“ odsekl Tanabaj podrážděně.

Porada skončila k večeru. Okresní městečko se vyprázdnilo, lidé se rozjeli po svém. Do hor, ke stádům koní a ovcí, na farmy, do aulů a osad.

Tanabaj se vracel s ostatními na nákladním autě přes Alexandrovský kopec a dále stepní planinou. Byla už tma, studil podzimní vítr. Tanabaj se uvelebil v rohu valníku a ukryl se se svými myšlenkami do zvednutého límce. Sám na poradě nic kloudného neřekl, ale zato si poslechl, co mluvili druzí. Jak to tak vypadá, dá ještě spoustu práce, než bude všechno klapat. Správně to říkal ten obrýlený tajemník krajského výboru: „Nikdo nám cestu vpřed neurovná, musíme si ji prorazit sami!“ Zajímavé, už od třicátých let to jde pořád nahoru dolů, z kopce do kopce. Ono to s kolchozem není tak jednoduché. Člověk už skoro zplesnivěl, celé mládí ztratil, něco viděl a zkusil, kolikrát plácal nesmysly, a pokaždé si

161

myslel, to je ono, to je to pravé. A těžkosti v kolchoze nepřestávají. No, co se dá dělat. Každá práce je dřina. Správně to říkal ten tajemník — život se nepohne dopředu sám od sebe, jak si mysleli tenkrát po válce. Člověk ho pořád musí postrkovat, dokud žije. Jenomže on se ten život k němu pořád obrací tou ostrou hranou a ruce už jsou samý mozol. Copak mozoly, jen kdyby člověk byl aspoň spokojen s tím, co dělá a co dělají druzí, kdyby ta práce přinášela aspoň trochu štěstí! Jakpak mu to Teď půjde s ovcemi? Co na to asi řekne Džajdar? Neměl ani čas zaskočit do krámu koupit děvčatům pár bonbónů.

Ale nasliboval toho na poradě! Ono se lehko řekne sto deset jehňat na stovku a po třech kilech viny z kusu. Jenže každé jehně se musí nejdřív vylíhnout a vypiplat. A proti němu je déšť, vítr, zima. A vina? Jeden vlásek není skoro ani vidět, foukneš — a je pryč. A takových jsou potřeba kila! To jsou zlatá kila. Někteří lidé nemají nejspíš ani ponětí, co to obnáší. Ale že ho ten Čoro zblbnul! Přihlas se ke slovu, ale stručně, a hlavně nezapomeň na závazky. Nic jiného do toho nepleť, to ti povídám. A Tanabaj poslechl. Vystoupil na tribunu, dostal trému a nevysoukal ze sebe ani slovo z toho, co měl na srdci. Odhrkal závazky a sedl si. Když si na to vzpomene, je mu hanba. Ale Čoro byl spokojen. Cože je najednou takový opatrný? Že by to bylo tou jeho nemocí, nebo že už Teď nemá v kolchoze hlavní slovo? Co potřeboval Tanabaje přesvědčovat? Opravdu, cosi se v něm změnilo, převrátilo. Asi proto, že celý život táhl v kolchoze předsednictví a pořád jen poslouchal, jak dostává shora vynadáno. Jak to tak vypadá, naučil se chytračit. Ale počkej, kamaráde, já ti to mezi čtyřma očima jednou připomenu, říkal si Tanabaj a zachumlal se ještě těsněji do kožichu. Bylo zima, foukal vítr a domů ještě daleko. Co ho tam jenom čeká?

162

Čoro jel na mimochodníku. Jel sám, na ostatní nečekal. Spěchal domů, pobolívalo ho u srdce. Popustil koni otěže, Gülsary byl za celý den odpočinutý a šel dlouhým vytrvalým mimochodem. Kopyta klapala po večerní cestě jako dobře namazaný stroj. V mimochodníkovi pořád ještě neuhasla stará vášeň k běhu. Všechno ostatní v něm dávno zemřelo. Schválně to zabili, aby znal jenom sedlo a cestu před sebou. V běhu byl celý Gülsary ho život. Běhal poctivě a neúnavně, jako by mohl dohonit, co mu lidé vzali. Běžel, ale nikdy to nedohonil. Cestou na čerstvém vzduchu se Čorovi poněkud ulevilo. Bolest u srdce přestala. S poradou byl vcelku spokojen, moc se mu líbil diskusní příspěvek tajemníka krajského výboru. Už o něm hodně slyšel, ale dneska ho viděl poprvé. A přece jen se necítil ve své kůži. Trochu ho hryzlo svědomí. Ale vždyť to přece myslel s Tanabajem dobře. Takových schůzí, porad a zasedání on už něco prodělal, věděl, co se kdy může říct a kdy je lepší raději mlčet. Měl s tím své zkušenosti. Tanabaj sice poslechl, ale nejspíš se na něho zlobí. Po poradě už s ním nepromluvil ani slovo. Nasedl do auta a obrátil se na druhou stranu. Dělal uraženého.

Ech, Tanabaji, Tanabaji! Ty jsi hrozně naivní, život tě vůbec ničemu nenaučil. Nic nevíš a ani nechceš vědět. Jakýs byl za mlada, takový jsi zůstal. Všechno bys lámal přes koleno. Jenže časy se změnily. Teď je nejdůležitější, jak se co řekne a před kým se to řekne. Člověk si musí dát pozor, aby nevybočil z řady, aby mluvil kulatě a hladce, jako když tiskne. Potom jde všechno jako na drátkách. Tebe tak nechat dělat podle tvého rozumu, Tanabaji, ty bys natropil hloupostí a já abych pak ještě za tebe zodpovídal. Jak to tam členy vaší organizace vychováváte? Jakápak je to disciplína? Co je to za manýry? Ech, Tanabaji, Tanabaji…

163

Pořád ta noc, která je zastihla na cestě. Starý člověk a starý kůň. Na kraji rokle hoří oheň. Tanabaj vstává a už pokolikáté opravuje kožich, přehozený přes dodělávajícího koně. A znova usedá k jeho hlavě. Probírá v myšlenkách celý svůj život. Roky, roky, roky jako běh mimochodníka. Jak to vlastně tenkrát bylo, onoho roku, v tom pozdním podzimu, když začal dělat ovčáka?

Celý říjen v horách byl jako pozlacený. Jen na začátku dva dni pršelo, bylo chladno a mlhavo. Pak se přes noc vyčasilo, rozjasnilo a ráno, když vyšel Tanabaj z jurty, div neoslepl — hory byly najednou blízko a na vrcholcích ležel čerstvý sníh. Jak jim to slušelo! Stály pod vysokým nebem jako vykoupané, každá podrobnost na slunci i ve stínu ostře ohraničená, jako by je pánbůh právě stvořil. Tam, kde ležel sníh, začínaly modré nekonečné dálky. A v jejich hlubině, v dalekém modrojasu zářila přízračná propast vesmíru. Tanabaj se až otřásl tím přívalem světla a svěžesti a pocítil neurčitý stesk. Vzpomněl si opět na tu ženu, za kterou jezdíval na Gülsary m. Kdyby byl měl mimochodníka po ruce, skočil by na něho, výskl nadšením a radostí a pře kvapil by ji jako ten bílý sníh po ránu. Věděl však', že je to jen sen. Ach, ano, polovina života jsou jenom sny, snad proto je život tak sladký. Snad proto je člověku tak drahý, že se mu nesplní, zdaleka se mu nesplní všecko, o čem sníval. Díval se na hory a na nebe a přemýšlel o tom, že všichni lidé sotva mohou být stejně šťastni. Každý má svůj vlastní osud. Své radosti a strasti, jako světlo a stín na jednom kopci v jedné a téže době. A to je život. Určitě na mě už ani nečeká. Bůh ví, jestli si aspoň vzpomněla, když uviděla ten čerstvý sníh na horách.

164

Člověk stárne, ale srdce se nechce vzdát, z ničeho nic se rozbuší, znova se hlásí ke slovu. Tanabaj osedlal koně, otevřel ovcím ohradu a křikl na ženu do jurty: „Džajdar, ženu ovce. Než poklidíš, vrátím se zpátky.“

Stádo se rozběhlo, potok hřbetů a. hlav se hrnul do svahu. Sousední pastýři také právě vyháněli. Tu i tam po pahorcích, úžlabinách a po roklích se rozlézala ovčí stáda sbírat odvěkou daň země — trávu. Jako šedobílé chumáčky bloudily ovce hnědým a rezavým porostem podzimních hor. Zatím šlo všechno dobře. Stádo, které dostal Tanabaj, ne bylo špatné — bahnice druhého a třetího vrhu. Pět set kusů. Pět set starostí. A po jehnění jich bude víc jako dvakrát tolik. Ale do jehnění, do těch ovčáckých žní, bylo zatím ještě daleko. Práce kolem ovcí je klidnější než u stáda koní, ale přece jen chvíli trvalo, než si Tanabaj zvykl. Koně, to je něco jiného! Ale jejich chov prý ztrácí význam. Je doba strojů. Koně prý se už nevyplácejí. Teď je důležitější chov ovcí, vina, maso, kůže. Tyhle střízlivé úvahy Tanabaje rozčilovaly, i když chápal, že v tom je kus pravdy. Dobré stádo s dobrým hřebcem může pastevec občas na půl dne a třeba i déle opustit a jít za jinou prací. Ale od ovcí se nemůže hnout. Ve dne aby je člověk ustavičně vodil a v noci hlídal. Ovčák má mít ke stádu jednoho pomocníka, ale jemu žádného nedali. A tak aby byl pořád v práci, bez odpočinku, bez vystřídání. Džajdar hlídala občas v noci, ve dne se od dětí utrhla málokdy. Do půlnoci obcházela s puškou kolem ohrady, ale pak musel hlídat opět Tanabaj. Ibrahím, který v kolchoze dělal vedoucího živočišné výroby, dovedl všechno zdůvodnit: „Kde mám pro vás vzít pomocníka, Tanake?“ říkal se zkormoucenou tváří. „Vy jste přece rozumný člověk. Všichni mladí jsou na školách. A ti, co zbyli, nechtějí o ovcích ani slyšet, nejradši by se rozutekli ke dráze nebo do dolů. Já už

165

nevím sám, co počít. Vy máte jenom své stádo, a naříkáte. A co já? Já mám na krku celou živočišnou výrobu. Jsem po řád jednou nohou v kriminále. Že jsem do toho, já blázen, lezl! Přál bych vám jenom takového Bektaje, kterého máte pod patronátem. Zajisti mně rádio, kino, noviny, novou jurtu, každý týden ať za mnou přijede pojízdná prodejna. Jestli ne, seberu se a jdu od toho. Aspoň kdybyste s ním pro mluvil, Tanake!“ Ibrahím nelhal. Už ho opravdu mrzelo, že se vyšplhal tak vysoko. A s Bektajem měl plnou pravdu. Tanabaj si občas utrhl chvilku a rozjel se ke svým komsomolcům, co je měl pod patronátem. Ešim Bolotbekov by si dal ještě říct, ale je to nekňuba. Bektaj byl fešák, krasavec, ale z jeho černých šik mých očí sršela zloba. Na Tanabaje koukal jako hrom a říkal:

„Jen se nepřetrhni, Tanake. Kdyby ses radši staral o děti! Kontrolorů mám nad sebou dost i bez tebe.“

„A tobě vadí, že jsem přijel?“

„Vadí nevadí. Takové, jako seš ty, nemám rád. Vy byste se strhali. To je pořád hurá! Sami jste po lidsku žít neuměli a nás byste taky nejradši schvátili.“

„Tak prr!“ cedil Tanabaj skrz zuby a tak tak že se ovládl.

„Moc do mně nerej. Tebe to mrzet nemusí. My dřeli do ztrhání, a ne ty. A nelitujem toho. To všechno kvůli vám. Kdybysme se byli nedřeli, viděl bys, jak bys teďka skákal. Kdepak kino a noviny, ani pořádný jméno bys neměl. Byl bys jednoduše otrok a nic víc.“ Tanabaj neměl Bektaje rád, ačkoliv si ho kdesi v skrytu srdce za jeho přímost vážil. Škoda, že je takový paličák. Bylo by ho škoda. Tanabaje mrzelo, když viděl, jak se mladík dostává na šikmou plochu. Ale ani pak, když se jejich cesty rozešly a on ho náhodou jednou potkal ve městě, nic mu nevytýkal, ale ani se s ním nebavil. Tenkrát začátkem zimy… Přihnala se rychle na své sveřepé bílé velbloudici a začala pastýře mučit a sužovat za jejich neprozřetelnost.

166

Celý říjen byl suchý a nazlátlý. Ale v listopadu rázem uhodila zima. Tanabaj přihnal večer ovce a pustil je do ohrady. Vypadalo to, že je všecko v pořádku. Ale o půlnoci ho žena začala budit: „Vstávej, Tanabaji, jsem už celá zmrzlá. Padá sníh.“ Ruce měla studené a celá voněla mokrým sněhem. Puška byla také mokrá a chladná. Venku byla bělavá noc. Hustě chumelilo. Ovce ležely v ohradě neklidné, udiveně otáčely hlavy, a sníh pořád padal a padal. Jen počkejte, ještě si spolu užijeme, pomyslel si Tanabaj a zapjal si těsněji kožich. Brzo nás ráčila poctít paní zima, moc brzo. Kdo ví, je to k dobrému, nebo ke zlému? Třeba potom zase dřív skončí. Jen kdyby odtáhla ještě před jehněním. Víc bychom ani nežádali. Zatím ať dělá, co umí. Její čas je tady, nikoho se ptát nepotřebuje. A mladá zima mlčela a tiše se potmě činila, aby ráno všichni vydechli překvapením a nevěděli pilnem, kam dřív skočit.

Hory stály ve tmě jako temné obrovité balvany. Ze zimy si nic nedělaly. Ať si pastýři kolem svých stád třeba uběhají nohy. Hory budou stát, jako stávaly. Začala ona památná zima, ale nikdo zatím neměl tušení, co chystá. Sníh zůstal ležet, za několik dní ho ještě přibylo, pak ještě víc, až vyhnal pastýře z podzimních stanovišť. Stáda se začala rozlézat, schovávat se v roklinách, v závětří, kde bylo víc holo. Ke slovu přišlo odvěké umění ovčáka — nacházet pro stádo pastvu i tam, kde obyčejný smrtelník mávne rukou a řekne, že tu nic není, krom toho sněhu. Od toho byli ovčáky. Občas přijde někdo z vedení, trochu se ochomejtne, vyptá se, naslibuje hromadu všeho možného — a honem dolů z hor. A ovčák znovu zůstane sám, tváří v tvář zimě. Tanabaj měl sto chutí odskočit si do kolchozu, vyzvědět, jak si to vlastně s jehněním představují, jestli je všecko uděláno

167

a připraveno. Ale kde! Neměl čas ani si pořádně vydechnout. Džajdar aspoň zajela za synem do internátu, ale moc se tam nezdržovala, věděla, že je jí potřeba u ovcí. Tanabaj zatím pásl stádo s děvčaty. Mladší si posadil do sedla před sebe, zabalil ji do kožichu — bylo jí tam teplo jako v pelíšku. Starší musela vzadu za tátou mrznout. Ba i oheň v ohništi hořel nějak divně a nehřál. A když se máma na druhý den vrátila, to bylo radosti! Dcerky se jí vrhly kolem krku, násilím je musela setřást. Já vím, táta je táta, ale bez mámy to není ono. Tak čas utíkal. Zima byla vrtkavá — hned přituhlo, hned se zas oteplilo, asi dvakrát zuřila sněhová bouře, potom se počasí ustálilo, nastala obleva. A právě to dělalo Tanabajovi starosti. Bude dobře, jestli jehnění vyjde na teplé dni, ale když ne, co potom? Životy ovcím čím dál víc nabíhaly. Těm, které nosily větší plod nebo dvojčata, visely málem k zemi.

Březí bahnice ohodily ztěžka, opatrně a silně pohubly. Hřbety jim trčely jako pila. Nebylo se co divit — plod v útrobách rostl, naléval se mateřskými šťávami, a každou travičku bylo třeba vyhrabávat pod sněhem. Ovčáci by potřebovali bahnice ráno i večer přikrmovat, do hor by se měla dovážet píce, ale v kolchozních stodolách bylo jako vymeteno. Krom osiva a ovsa pro tažné koně tam nebylo ani smítko.

Když Tanabaj vyháněl ráno ovce z ohrady, pokaždé jim ohmatával životy a vemena. Jestli to dobře dopadne, uvažoval, svůj 'závazek, pokud jde o jehňata, určitě splní. Ale s vinou to asi bude horší. Stříž rostla přes zimu pomalu a některým ovcím vina dokonce řídla, začala vypadávat, potřebovaly lepší krmení. Tanabaj se mračil a vztekal, ale co mohl dělat? Bil se do hlavy, že tenkrát Čora poslechl. A že toho na té poradě tolik nasliboval. To musel rovnou z tribuny žvanit: Já, jako přední pracovník, slibuju straně a vládě… Aspoň to kdyby neříkal! Jakápak strana a vláda!' Strana a vláda nebude ovcím čistit ocasy. Ale chyba lávky. Strana

168

a vláda prý se musí jmenovat. Proč jen se těmi slovy na každém kroku tolik oháníme? No, co se dá dělat, sám si to zavinil. Měl si to rozmyslet dřív. Nemá si nechat od každého všechno nakukat. Copak oni, ti se z toho vždycky nějak vykroutí.

Ale Čora je mu líto. Chudák, má smůlu. Jeden den je zdravý a dva dni postonává. Celý život se stará, mluví do lidí, slibuje — a výsledek žádný. Teď už je opatrnější, dává si pozor na jazyk. Kdyby šel raději do penze, když je tak nemocný. A zima šla svým chodem, jednou pastýřům dávala naději, podruhé je zneklidňovala. V Tanabajově stádu uhynuly dvě bahnice — byly už velice zesláblé. To by ještě nebylo tak zlé, desítka ovcí pokaždé přes zimu uhyne. Nejhlavnější je teprve čeká, to nejhlavnější přijde, až se přiblíží jaro.

A najednou se začalo oteplovat. Ovcím se rázem nalila vemena. Byly vychrtlé až běda, sotva unesly nafouklé životy, ale struky jim začaly růžovět a nalévaly se ne den ze dne, ale z hodiny na hodinu. Jak je to jenom možné? Kde se v nich bere taková síla? Proslechlo se, že komusi se už několik bahnic ojehnilo. Nejspíš je připustili o něco dřív. Ale byl to první signál. Za jeden dva týdny začnou jehňata pršet jako zralé hrušky. A bude pilno. Začnou opravdové ovčácké žně! Chlapi se budou třást o každé jehňátko, budou proklínat den, kdy se uvázali pečovat o stádo, a jejich radosti nebude konce, když se jim podaří vypiplat přírůstek, až se jehňátka postaví na nohy a ukážou zimě své oháňky. Jen kdyby se to podařilo, jen kdyby to dobře dopadlo! Aby pak nemuseli klopit před lidmi oči.

Z kolchozu jim poslali pomoc — ženy, větším dílem přestárlé a bezdětné, které se podařilo dostat ven z vesnice, aby pomohly při jehnění. Přišly dvě i k Tanabajovu stádu. Přijely s pokrývkami, se stanem a spoustou harampádí. A hned bylo veseleji. Ale bylo by jich bývalo potřeba nejmíň sedm. Ibrahím sliboval, že určitě budou, že je pošle, až ovce přeženou do porodnice v údolí Pěti stromů. Zatím musejí stačit ty dvě.

169

Stáda se hnula, začala se stěhovat níž, k porodnicím. Tanabaj poprosil Ešima Bolotbekova, aby pomohl ženským se stěhováním a zařizováním. Sám že požene stádo. Všechny je zrána vypravil, byla to celá karavana, a sám začal pěkně pomaloučku shánět ovce, aby se bahnice před jehněním moc neunavily. Bude muset tu cestu do údolí Pěti stromů projít ještě dvakrát, pomoct svým svěřencům. Ovce se táhly pomalu, spěchat se na ně nedalo. Pes se už začal nudit, běhal a lítal kolem. Slunce stálo nízko nad obzorem, ale dosud ještě hřálo. A čím níž do podhůří stádo sestupovalo, tím bylo tepleji. Na výsluní už vyrážela zeleň. Cestou došlo k malému zdržení — ojehnila se první bahnice. To se nemělo stát, zlobil se Tanabaj, když profukoval jehňátku nozdry a uši. Mělo to začít až za týden, ne dřív. A zatím, tumáš!

Aby se tak začaly rozsypávat už po cestě! Prohlédl ovce, ale ne, nezdálo se. Uklidnil se a měl hned veselejší náladu. Děvčata budou mít z prvního jehňátka radost. První je vždycky nejvzácnější. A bylo opravdu hezounké. Celé bílé, s černými řasami a černými kopýtky. Ve stádě bylo několik polohrubosrstých ovcí a právě jedna z nich se ojehnila. Mívají zpravidla silná jehňata, celá chundelatá, ne jako jemnosrsté, které vrhají jehňata skoro holá.

„No, když už sis tak přispíšilo, rozhlídni se po tom božím světě,“ rozmlouval s ním Tanabaj. „AI nám přineseš štěstí. Přines nám tolik dalších jehňátek, aby tu nebylo k hnutí, aby od vašeho bečení zvonilo v uších a aby nám všechna do jednoho taky vydržela.“ A zvedl jehňátko nad hlavou. „Hleď, ochránče stád, tady je máš, to první, a pomoz nám!“ Kolem stály mlčící hory. Tanabaj schoval jehňátko pod kožich, popohnal ovce a vykročil dál. Stará běžela vedle a ustrašeně bečela. „Jdem, jdem,“ domlouval jí Tanabaj, „tady je máš, však se ti neztratí.“

170

Jehňátko pod kožichem obeschlo a zahřálo se. Na místo přihnal Tanabaj k večeru. Všichni už tu byli, nad jurtou stoupal proužek kouře. Kolem stanu běhaly ženské. Jak vidět, dojely v pořádku. Ešim se neukazoval. Ovšem, odvedl s sebou velblouda, zítra se stěhuje sám. Zatím všechno klape. Ale co Tanabaj spatřil potom, to ho ohromilo jako blesk z čistého nebe. Nic dobrého nečekal, ale že rákosová střecha plemenné salaše bude tak prohnilá a propadlá, ve stěnách samá díra, dveře a okna nikde, že se bude šalandou volně prohánět vítr, toho se přece jen nenadál. Kolem už nebyl té měř žádný sníh, ale v ovčíně ležely celé závěje.

Ohrada, zbudovaná kdysi z kamene, byla také v troskách. Tanabaj byl tak rozčilen, že si ani nevšiml, jakou mají dcerky z jehňátka radost. Strčil jim je do náručí a šel zjistit co a jak. Všude, kam se vrtl, stejné hospodářství, svět to neviděl! Od samé války tady určitě nikdo ani stéblo křížem nepřeložil, každý tu jakžtakž přestál jehnění, a pryč odtud, nechal to tu na pospas dešti a větrům.

Na patře ležela slehlá kupka sena, pár rozházených otýpek slámy, a to bylo všechno krmení i podestýlka pro celé stádo bahnic a jehňat, když nepočítáme dva splasklé pytle ječné mouky a bedničku soli v koutě. Ještě se tam povalovalo pár luceren s rozbitými skly, rezavá plechovka petroleje, dvě lopaty a polámané vidle. Měl sto chutí polít to všechno petrolejem a podpálit, ať to čert vezme, vykašlat se nato.

Tanabaj klopýtal přes zmrzlé hromady loňského hnoje a sněhu a nevěděl, co si má o tom všem myslet. Nenacházel pro to slov. Opakoval jako pomatený: Jak je to možné? Jak je to jenom možné? A potom vyběhl z ovčína a začal o překot sedlat koně. Ruce se mu při tom třásly. Okamžitě se tam rozjede, vzbouří všechny třeba o půlnoci, bůh ví, jaký jim tam ztropí kravál! Chyt í pod krk toho Ibrahíma i s předsedou Aldanovem a Čora s nimi. Jenom ať si ho nepřejou! Když oni takhle — ať si ho nežádají! Vletí tam na ně a basta!

171

„Počkej,“ chytla Džajdar koně za uzdu. „Kampak? Ať tě ani nenapadne. Slez, poslechni mě.“

Ale kdepak Tanabaj! Nedal se zadržet.

„Pusť! Pusť mě!“ křičel a rval jí otěže z ruky, tloukl koně a strhl ho proti ženě. „Pusť, povídám! Zabiju je! Zabiju je! Zabiju!“

„Nepustím. Když už musíš někoho zabíjet, tak si zab mě!“ Ženské přiběhly Džajdar na pomoc, přihnaly se děti a daly se do křiku.

„Tati! Tati! To nesmíš!“

Tanabaj zchladl, ale pořád vedl svou: „Nech mě, copak nevidíš, jak to tady vypadá? Jsi slepá — co ovce s jehňaty? Kam je zítra dáme? Kde máš pro ně aspoň kus střechy? Kde je krmení? Pochcípají nám, a koho za to vezmou k zodpovědnosti? Pusť“

„Počkej, tak přece počkej. No dobrá. Pojedeš tam, spustíš křik, ztropíš melu. A co z toho? Když neudělali nic až doteďka, tak na to asi nestačí. Myslíš, že by kolchoz nepostavil novou salaš, kdyby měl z čeho?“

„Ale aspoň střechu vyspravit mohli! A co ty dveře? A okna? Všechno je rozvalené, v ovčíně sníh, hnůj nikdo nevyvážel nejmíň deset let! A jak dlouho vystačí ta trocha ztuchlého sena, co? To je nějaké krmení pro jehňata? A kde vezmeme podestýlku? Jehňata v tom marastu můžou po chcípat, co? Ty myslíš, že je to v pořádku? Pusť mě!“

„Tak dost, Tanabaji, přestaň! Ty musíš mít pořád nějaké zvláštnosti! Druzí na tom nejsou o nic líp. A to si říkáš chlap!“ vyčítala mu žena. „Radši uvažuj, co se dá ještě udělat, než bude pozdě. Vykašli se na ně. Nás budou volat k zodpovědnosti, my si to musíme zařídit. Po cestě do žlebu jsem viděla šípky. Píchá to, pravda, ale nasekáme trní a aspoň trochu tu střechu zalátáme. Nahoru naházíme hnůj. A na podestýlku nasečeme slanobýlu. Nějak už to tady přetlučeme, jestli nám počasí bude jen trochu přát.“ Ženské rovněž začaly Tanabaje chlácholit. Sesedl z koně,

172

odplivl si a vrátil se do jurty. Dlouho seděl se svěšenou hlavou, jako po těžké nemoci. Všichni doma ztichli, báli se promluvit. Džajdar posta vila na oheň čajník, ohřála vodu, vzala džbán a nalila mužovi na ruce. Prostřela čistý ubrus, dokonce odněkud vykouzlila bonbóny, nakladla na talíř žluté plátky přepuštěného másla. Pozvali ženy a dali se do čaje. Ty ženské! Srkají ze šálků horkou tekutinu, brebentí, jako by byly někde na návštěvě. Tanabaj mlčel. Potom vyšel ven a začal spravovat povalenou kamennou zídku. Práce bylo všude nad hlavu. Ale musel udělat aspoň něco, aby měli kam na noc zahnat ovce. Ženské vyšly za ním a rovněž se pustily do kamení. Také dcerky se snažily nosit. „Běžte domů,“ řekl otec. Bylo mu hanba. Nosil kamení se sklopenou hlavou. Čoro měl pravdu, nebýt Džajdar, bylo by to s Tanabajem už dávno špatně dopadlo.

Na druhý den se Tanabaj rozjel pomoci se stěhováním svým dvěma svěřencům a potom celý týden dřel až do úpadu. Ani nepamatoval, kdy se takhle pachtil naposledy, snad na frontě, když celé dni budovali obranná postavení. Ale tam pracoval společně celý pluk, divize, armáda. A tady on sám, se ženou a s jednou pomocnicí. Druhá pásla kousek dál ovce. Nejhorší svízel byla s vyvážením hnoje a sekáním trní. Křoví bylo husté, samý pichláč. Tanabaj nadobro roztrhal holínky, dodělal svůj vojenský plášť, že z něho visely cáry. Nasekané trní vázali do otýpek a na provaze je tahali k salaši, protože na koni se vozit nedalo a na zádech taky ne — strašně to píchalo. Tanabaj klel — říká se tady údolí Pěti stromů, a zatím ani pět pařezů tady nezbylo! Sehnuti k zemi a zpoceni

173

až běda, tahali to proklaté trní a celou cestu k salaši jím uvláčili. Tanabajovi bylo ženských líto, ale co se dalo dělat? A nervózní při tom byli! Čas je honil, pořád jenom koukali po nebi, co bude. Jestli začne sněžit, bude všechno k ničemu. Starší dcerka musela v jednom kuse běhat k. salaši, jestli se už ovce nezačaly jehnit. A s hnojem to bylo ještě horší. Bylo ho tolik, že by ho za půl roku nevyvezl. Když pod pořádnou střechou leží suchá mrva, je radost s ní dělat. Ukrajuje se jako buchty. A dá se naskládat do velikých rázů na sušení.

Ovčí hnůj dává příjemný plamen, čistý jako zlato, a za krutých zimních mrazů pastýře pěkně hřeje. Jenže když hnůj ležel tak dlouho v dešti a sněhu jako tady, není horší dřiny. To jsou potom hotové galeje. Ale čas nečekal. A tak rozsvítili čadící lucerny a vynášeli na nosítkách studenou, lepkavou, olověně těžkou břečku i v noci. Už druhý den. Za ohradou navršili velikánskou hromadu, a v salaši hnoje pořád neubývalo. Snažili se vyčistit aspoň jeden kout ovčína pro čerstvě narozená jehňata.

Ale co je to jeden kout, když celá ta velikánská salaš je pro všechny bahnice s mladými i tak malá. Denně mohou očekávat dvacet až třicet jehňat! Co budeme dělat? To byla jediná Tanabajova myšlenka, když nakládal hnůj na nosítka, vynášel ho, znova se vracel a tak pořád dokola až do půlnoci a dál do rána. Únavou div ne padl. Ruce už ani necítil. A vítr co chvíli zhášel lucernu. Ještě že ženské nereptaly a dřely stejně jako Tanabaj a Džajdar. Uplynul den, druhý a třetí. A oni pořád nosili a nosili hnůj, ucpávali díry ve stěnách i ve střeše. Až jednou v noci, když Tanabaj vycházel s nosítky z ovčína, uslyšel v ohradě zaplakat jehňátko, matka mu odpověděla zabečením, ozvalo se dupání. Už to začalo! píchlo Tanabaje u srdce.

„Slyšelas?“ obrátil se k ženě. Okamžitě pustili nosítka, sebrali lucerny a rozběhli se do ohrady.

174

Blikavé světlo luceren začalo šmátrat po stádu. Kde je? Tamhle v koutě! Máma už olizovala drobounké třesoucí se tílko novorozeňátka. Džajdar zabalila jehňátko do podolku. Ještě že přišli včas, určitě by v ohradě zmrzlo. Vedle se ojehnila další bahnice. Vrhla dvojčata. Ta sbalil do podolku pláště Tanabaj. V porodních bolestech leželo ještě asi pět dalších matek a přidušeně bečely.

Tak už to začalo! Do rána se i tyhle ojehní. Zavolali ženské. Začali matky vyvádět z ohrady, chtěli je umístit v koutě salaše, který už byl jakžtakž v pořádku. Tanabaj nastlal ke stěně slámu, uložil jehňátka nacucaná prvním mateřským mlezivem a přikryl je pytlem. Aby jim nebylo chladno. Bahnice pustil k nim. A začal usilovně přemýšlet a kousal se při tom do rtů. Ale co se dá vymyslet? Zbývalo pouze spoléhat, že to všechno nějak dopadne. Tolik práce, tolik starostí. Kdyby aspoň bylo dost slámy, ale ani ta není. Ibrahím určitě i pro tenhle šlendrián najde nějakou omluvu. „Ať to někdo zkusí navozit v tomhle marastu slámu do hor,“ řekne. Ale děj se vůle Páně. Šel a přinesl lahvičku rozředěného inkoustu. Prvnímu jehněti namaloval na záda dvojku, dvojčatům po trojce. Stejně očísloval i matky. Kdo by se v tom vyznal, až se jich tu budou hemžit celé stovky? Už to na sebe nenechá dlouho čekat, ovčáci budou mít napilno.

Začalo to naráz a tvrdě, jako při obraně, když máš holé ruce a tanky útočí. A ty stojíš v zákopu a neustupuješ, protože nemáš kam. Zbývají dvě možnosti — bud se nějakým zázrakem ubráníš, nebo padneš. Tanabaj stál po ránu na návrší, než vyžene stádo na pastvu, a mlčky se rozhlížel kolem, jako by hodnotil své postavení. Jeho obrana byla ubohá a nedostatečná. Ale jeho povinnost byla držet se a vytrvat. Neveliké klikaté údolí s říčkou bylo vklíněno mezi stráněmi, dál se zvedaly kopce, stále výš a výš, všude samý sníh. Nad bílými úbočími se černaly holé kamenité skály a na hřbetech spoutaných ledovým krunýřem ležela

175

zima. Sem měla na dosah ruky. Stačilo, aby se hnula, setřásla dolů mraky, a údolí utone v mlze, že nebudeš vidět na špičku vlastního nosu. Nebe bylo šedivé, zatažené kalnými mraky. Dole pofukoval vítr. Kolem dokola pusto. Hory, kam se podíváš — samé hory. U srdce ho studil nepokoj. A v rozvalené salaši už bečela jehňata. Před chvilkou odehnali ze stáda asi deset dalších ovcí, všechny už byly na rozsypání. Stádo pomaloučku odtáhlo hledat skrovnou potravu. Tam na pastvě aby teď člověk měl oči taky jako ostříž. Někdy ovce vůbec nejeví příznaky brzkého jehnění, a najednou tu-máš — zalehne někde za křovím a vyklopí to. Stačí trochu nedohlídnout, jehně se na syrové zemi zastudí, a je po něm. Ale Tanabaj už stojí na návrší nějak dlouho. Teď mávl rukou a vykročil k salaši. Je tam ještě práce až nad hlavu, aspoň něco kdyby se ještě stihlo! Pak přijel Ibrahím, přivezl mouku — aby ho husa kopla!…

„Kdepak mám pro vás vzít z ničeho nic paláce?“ povídá. „Jaké salaše jsem od kolchozu převzal, takové jsou. Jinačí nemám. Ke komunismu máme ještě daleko.“

Tanabaj se tak tak udržel, aby se na něho nevrhl a nezmlátil ho. „Nech si ty své ouchcapky! Já mluvím vážně, mám toho plnou hlavu. Mě budete hnát k zodpovědnosti.“

„A já toho nemám mít plnou hlavu? Vy zodpovídáte za pouhé jedno stádo, ale já za všechno, za vás, za všechny ostatní, za celou živočišnou výrobu. Myslíte, že mně je hej?“

A najednou se ten lišák k Tanabajovu úžasu rozbrečel. Hlavu do dlaní a se slzami v očích blekotal: „Přijdu před prokurátora! Zavřou mě! Člověk nikde nic nesežene. Lidi nechtějí jít ani přechodně vypomoct. Zabte si mě, rozkrájejte si mě, ale víc nemůžu! A nic ode mne nečekejte. Že já kdy do toho chomoutu lezl!“ A odejel, chudáka Tanabaje zanechal v naprostém zmatku. Víckrát ho tam neviděli.

176

Zatím se ojehnila první stovka bahnic. Ve stádu u Ešima a Bektaje, kteří byli trochu výš v údolí, jehnění ještě nezačalo, ale Tanabaj už tušil hrozící katastrofu. Všichni, co jich tu bylo — tři dospělí i se starší dcerkou, starou babku, která Teď pásla stádo, nepočítaje, stačili sotva jehňata odebírat, utírat je a dávat zpátky k matkám, zahřívat je jak se dalo, vyvážet hnůj, nosit roští na podestýlku. A už se ozývalo hladové bečení jehňat — nebylo dost mléka, matky byly vychrtlé a nebylo čím je nakrmit. A co je ještě čeká v budoucnosti? Ovčácké dny a noci zavířily v bláznivém kolotoči, nalehly starosti, člověk nestačil vydechnout a narovnat si záda. A včera ještě to počasí! Najednou se silně ochladilo, přivalily se černé mraky, z nebe se začaly sypat pichlavé sněhové krupky. Všechno se zatmělo a utonulo v mlze… Ale brzo se mraky zase rozešly a začalo se oteplovat. Vzduch zavoněl jarem a vláhou. Snad dá bůh, a opravdu přijde jaro! Jenom aby to bylo doopravdy, není nic horšího, než když je každý den jinak, rozvažoval Tanabaj, když vynášel na vidlích vodnaté plodové koláče se slámou.

A jaro přišlo, jenomže ne tak, jak si to Tanabaj představoval. Přikvačilo znenadání za jedné mlhavé deštivé noci, plné vodnatého sněhu. Celou svou mokrou a studenou hmotou se obořilo na salaš, na jurtu, na ovčí ohradu, na všechno kolem. Promrzlá blátivá země nabobtnala potoky a kalužemi.

Voda promočila prohnilou střechu, podemlela stěny a začala zaplavovat ovčín, zimnice pronikala všem jeho obyvatelům až do morku kostí. A všechny zvedla na nohy. Jehňata se shlukla ve vodě do houfu, bahnice řvaly a vstoje se jehnily. Jaro novorozence nemilosrdně křtilo ledovou vodou. Lidé v pláštích a s lucernami v rukou zmateně pobíhali. Nejvíc napilno měl Tanabaj. Jeho veliké holínky se míhaly ve tmě přes kaluže a přes hromady rozbředlého hnoje jako pár uštvaných zvířat. Šosy pláště mu vlály jako křídla postřeleného ptáka. Křičel ochraptěle na sebe i na ostatní: „Rychle, sochor! Lopatu! Naházejte sem hnoje! Zastavte vodu!“

Aspoň ty proudy vody, které se hrnuly do ovčína, bylo třeba svést stranou. A tak kopal promrzlou zemi a hloubil strouhy. „Sviť! Sviť sem! Co koukáš?“ A noc tonula v mlze. Padaly chuchvalce sněhu s deštěm. A ta pohroma se nedala ničím zastavit. Tanabaj se rozběhl do jurty. Rozsvítil lampu. Také tam všude kapalo. Ale ne tolik, jako v ovčíně.

Děti spaly a pokrývka na nich byla nasáklá vodou. Tanabaj chytil děvčata i s lůžkem do náručí a přenesl je do kouta, aby uvolnil v jurtě co nejvíc místa. Hodil na ně ještě jednu houni, aby přikrývka shora nemokla, vyběhl ven a křikl na ženské v ovčíně: „Noste jehňata do jurty!“ a rozběhl se za nimi. Ale kolik jehňat se dalo v jurtě umístit? Několik desítek, a to bylo všecko. A kam s ostatními? Zachránit aspoň, co se dá! Konečně přišlo ráno. A ta břečka z nebe pořád padá a padá. Chvilku přestane, a znova déšť a sníh, déšť a sníh. Jurta je nacpaná jehňaty k prasknutí. Křik a bečení neberou konce. Puch k nevydržení. Všechny věci složili na jednu hromadu, přikryli celtou a sami se přestěhovali do stanu. Děti mrznou a pláčou.

Černé dny nastaly ovčákovi. Zoufale proklíná svůj osud. Klne všemu a všem na světě. Nespí, nejí, z posledních sil se pachtí mezi ovcemi, mokrými od noh až k hlavě, mezi stydnoucími jehňaty. A smrt už je kosí v syrové kolibě. Nedalo jí moc práce vniknout dovnitř — vstup volný ze všech stran. Prohnilou střechou, vytlučenými okny, prázdnými otvory dveří. Vešla a začala kosit jehňata i zesláblé matky. A ovčák vynáší promodralé mrtvolky po několika najednou, skládá je za kolibou. A venku v ohradě, v dešti a sněhu stojí břichaté březí matky. Dnes nebo zítra se ojehní. Déšť do nich seká a křeče

178

jim svírají čelisti. Mokrá vlna na nich visí v špinavých chuchvalcích. Ovce už ani nechtějí vycházet na pastvu. Jakápak pastva v té zimě a mokru! Stará pasačka s pytlem přes hlavu je vyhání, ale ovce utíkají nazpátek. Tanabaj zuří. Zmlátit ta pitomá zvířata klackem! Ale jsou březí. Přivolává ostatní a všichni společně se snaží vyhnat stádo na pastvu. Od chvíle, kdy se na ně navalilo to neštěstí, Tanabaj ztratil představu o čase, ztratil přehled o počtu jehňat, která mu uhynula před očima. Většinou se rodila dvojčata, ba i trojčata. A všechno to bohatství se obracelo vniveč. Všechna námaha byla zbytečná. Jehňata se rodila, a ještě téhož dne v marastu a hnojůvce zdechala. A která vydržela, kašlala, chroptěla, trpěla průjmem a kálela po sobě. Osiřelé matky řvaly, pobíhaly, vrážely do sebe, šlapaly po těch, které zrovna rodily. Bylo v tom všem cosi fantastického a obludného. Och, jak Tanabaj toužil, aby se jehnění aspoň trochu protáhlo! Ale bahnice se jehnily jedna za druhou jako smluvené. A v Tanabajově srdci narůstala temná, strašná zloba. Rostla a zastírala mu zrak černým mrakem nenávisti ke všemu, co se zde dělo, nenávisti k té zatracené kolibě, k ovcím, k sobě samému, k celému životu, ke všemu, kvůli čemu se tady tak dřel. Pak se ho zmocnila jakási otupělost. Bylo mu z těch myšlenek na zvracení, odháněl je od sebe, ale nemohl se jich zbavit, lezly mu do srdce i do hlavy.

K čemu to všecko? Komu je to potřeba? Nač pěstujeme ovce, když je nedokážeme odchovat? Kdo je tím vším vinen? Kdo? Odpověz, kdo? Takoví mluvkové jako ty sám! Všechno zmůžem, všechno dokážeme, všechny předhoníme, závazky splníme! Krásné řečičky. Jen si sbírej zdechlá jehňata a vynášej je ven. Odtáhni tamtu matku, co chcípla v kaluži! Tady ukaž, co dovedeš. A nejvíc v noci, když se čvachtal po kolena v břečce a ovčí moči, Tanabaj se zrovna zalykal svými neveselými, trudnými myšlenkami. Ach, ty bezesné noci jehňátek! Pod nohama říd179ká břečka rozbředlého hnoje, a shora cedí a cedí. Vítr se prohání kolibou jako v poli a zháší lucerny. Tanabaj poslepu šmátrá, klopýtá, leze po čtyřech, aby neumačkal narozená jehňátka, hledá lucernu, rozžíhá ji a v jejím světle vidí své černé opuchlé ruce, umazané hnojem a krví. Dávno už se na sebe nedíval do zrcadla. Neuvědomoval si, že zešedivěl a zestárl o mnoho let. A že už je z něho dědek. Teď na to nemyslel, teď měl jiné starosti. Neměl čas se najíst ani umýt. Nedopřál chvilku klidu sobě ani ostatním. Když viděl, že hrozí úplná katastrofa, posadil mladší z žen na koně. „Jed a najdi Čora. Řekni mu, ať sem okamžitě přijede! A kdyby nechtěl, vyřiď mu, ať se mně víckrát neukazuje na oči!“ Vrátila se zpátky k večeru, svalila se ze sedla celá zmodralá, promoklá na kůži.

„Je nemocný, Tanake. Leží v posteli. Ale říkal, že nejdýl za dva dni přijede, i kdyby měl smrt na jazyku.“ „Aby ho ta zatracená nemoc pořádně skřípla!“ klel Tanabaj. Džajdar ho chtěla okřiknout, ale netroufala si, neměla dost odvahy. Na třetí den se začalo počasí vybírat. Mraky lenivě odtáhly, mlha stoupala do hor. Vítr se utišil. Ale bylo už pozdě. Březí ovce za těch pár dní zhubly, že byl strach na ně pohledět. Vyzáblé příšery s nafouklým břichem na tenkých nožkách! Kdepak by se v nich vzalo mléko? A ty, které už slehly a jehňata, která přežila — kolikpak z nich vydrží do léta a spraví se na zelené trávě? Dřív nebo později je sklátí nějaká choroba. A i kdyby ne, co z takových vyzáblin? Ani vina ani maso. A jen se počasí vybralo — nové neštěstí! Začalo namrzat náledí. Přišel holomráz. Ale k polednímu zima povolila. Tanabaj se zaradoval. Snad se mu přece jen podaří něco zachránit. Znova přišly ke slovu lopata, vidle a nosítka. Aspoň tro180chu proházet cesty k salaši, nedá se tam pořádně stoupnout. Ale dlouho u té práce nevydrželi. Bylo potřeba krmit osiřelá jehňata, přidávat je ovcím bez jehňat. Není jednoduché starou ošidit, aby přijala cizí mládě. Jehňátka prosí a žebrají o mléko. Studenými čumáčky chytají lidi za prsty a cucají. Odeženeš je, a začnou cucat špinavé šosy plášťů.

Mají hlad. V plačtivém houfu běhají lidem za patama. Jeden by brečel, ale co je to platné, i kdyby ses rozkrájel na kousky? Kolik práce ještě můžeš naložit na tyto ženy a na malou holku? Sotva se drží na nohou. Už kolik dní na nich oblečení neoschlo. Tanabaj jim radši ani nic neříká. Jednou se nezdržel. Stará pasačka přihnala v poledne stádo do ohrady a chtěla Tanabajovi pomoci. Vyběhl ven, podívat se, co je. Koukne — a horko ho polilo. Ovce stály a jedna druhé okusovaly vinu. Tak to už stádu hrozí uhynutí hladem! Rozběhl se a obořil se na ženu:

„Bábo zatracená! Jsi slepá? Proč nic neřeklas? Ven! A honit stádo! Ať se ani na chvilku nezastaví. Aby ovce neměly čas ožírat si vlnu. Pořád ať chodí. Nesmějí stát ani minutu! Jinak tě zabiju!“

A potom přišlo další trápení. Kterási bahnice s dvojčátky začala jehňata odhánět. Trkala je, nepouštěla je k sobě, kopala po nich. A jehňátka k ní dolézala, padala jedno přes druhé, bečela. Něco takového se může stát jenom tehdy, když zvítězí krutý pud sebezáchovy, matka instinktivně odmítá kojit mladé, protože její organismus není s to mládě uživit. Je to jako nakažlivá choroba. Stačí, když jedna ovce začne, a ostatní to dělají po ní. Tanabaj se polekal. S dcerkou vy hnali hladem zdivočelou bahnici s jehňaty na dvůr k ohradě a tam ji začali nutit, aby dala mladým pít. Nejdřív držel starou Tanabaj a dcerka přikládala jehňata k cecíkům. Ale matka se kroutila, uhýbala, bránila se. Dcerka s ní nic nesvedla. „Tati, ony nemůžou cucat.“ „Ale můžou, jenže ty jsi nešika.“

181

„Opravdu, podívej se, vždyť se neudrží na nohách!“ A div se nerozplakala. „Tak pojď držet, já sám.“ Ale jakoupak má dítě sílu? Sotva přistrčil jehňata k vemeni, sotva kterési zatáhlo za cecík, ovce sebou škubla, podrazila děvčátku nohy a utekla.

Tanabajovi došla trpělivost. Vlepil děvčeti pohlavek. Nikdy děti nebil, ale tenkrát mu selhaly nervy. Děvčátko popotáhlo nosem. A Tanabaj raději odešel. Vykašlal se na všechno a šel pryč. Za chvíli se vrátil, nevěděl, jak by se děvčeti omluvil, ale dcerka k němu přiběhla sama: „Tati, už je přijala! S maminkou jsme jí je podstrčily. Už je neodhání!“ „Tak vidíš. Jsi šikovná holka.“ A hned se mu ulevilo. Snad to ani nebude tak zlé. Možná se ještě podaří něco zachránit. Vida, i počasí se už umoudřuje! A třeba přijde doopravdy jaro a ovčákům nastanou lepší časy. A znova se dává do práce. Dřít, dřít a zase dřít, jen v tom je jeho spása … Pak přijel jakýsi kontrolor, takový mlíčňák. Konečně! Vyptával se, co a jak. Tanabaj měl sto chutí poslat ho k čertu. Ale copak on za to může?

„Kde ses tak dlouho motal?“ „Jak to, kde? Objíždím všecky stáda. Jsem na to sám, nestačím to.“ „A jak je jinde?“ „Všude je to stejné. Ty tři dni ale nadělaly škody!“ „Co říkají ovčáci?“ „Co? Nadávají. Někteří se mnou ani nechtěli mluvit. Bektaj mě rovnou vyhodil. Zuří. Radši dál od něho.“ „M-hm. Neměl jsem ani chvilku volného času, abych za ním zaskočil. Jen jak se trochu uvolním, musím se za ním podívat. Co říkáš?“ „Co já? Já jenom sepisuju škody.“ „A dostaneme nějakou pomoc?“

182

„Dostanete. Čoro prý už vstal z postele. Poslal sem nahoru vozy se senem a slámou, všechno ze stájí muselo ven, ať prý raději pozdechají koně. Jenže povozy asi někde uvázly, cesty jsou teď špatné.“

„Jo, cesty jsou špatné! A to dřív nevěděli? Co nám to teď pomůže? To je pořád to samý. Ale já jim ukážu!“ hrozil Tanabaj. „Mě se na nic neptej, běž si to spočítat a sepsat sám. Mně je to už jedno.“ Mávl rukou a šel do koliby za ovcemi. Ten den se ojehnilo dalších patnáct bahnic.

Tanabaj chodil kolem jehňat a skupinář s papírem za ním. „Podepište protokol o počtu uhynulých kusů.“ Tanabaj se do papíru ani nepodíval. Vztekem zlomil tužku. „Tak na shledanou, Tanake. Mám tam něco vyřídit? Řekněte, co byste potřeboval.“ „Nic.“ Potom si to přece jen rozmyslel. „Zastav se u Bektaje. Řekni mu, že se za ním zítra kolem poledne podívám.“ Tanabaj si dělal zbytečné starosti. Bektaj ho předešel. Přiběhl s bandurskou… Té noci začalo znova pofukovat, poletoval sníh, ne sic pří liš hustě, ale do rána bylo bílo. Sníh pocukroval i ovce v ohradě, celou noc stály na nohou. Ani teď si nelehly. Shlukly se do houfu, stály netečně a naprosto apaticky. Hlad trval příliš dlouho, příliš dlouho zápasilo jaro se zimou. V kolibě bylo chladno. Vločky padaly roztrhanou střechou, kroužily v kalném svitu luceren a zlehka se snášely dolů na zkřehlé matky a jehňata. A Tanabaj se bez přestání motal mezi ovcemi, dál plnil svou povinnost, jako voják pohřbívací čety po masakru na bojišti. Už si zvykl na své chmurné myšlenky, jeho rozhořčení se změnilo v mlčenlivý vztek. Trčel v něm jako kůl, že se ani sehnout nemohl. Chodil sem a tam, boty mu čvachtaly v blátě, dělal všechno, co bylo potřeba a ustavičně v těch nočních hodinách vzpomínal na svůj uplynulý život…

Jak tenkrát jako kluk sloužil za pasáka. Pásli s bratrem Kulubajem ovce u jednoho vzdáleného příbuzného. Po roce

183

se ukázalo, že dělali jenom za stravu. Hospodář je vyhnal. Ani se s nimi nebavil. Nakonec táhli v roztrhaných botách, se splasklými uzlíky přes rameno a s prázdnýma rukama. Když odcházeli, Tanabaj hospodáři pohrozil: „Až budu veliký, já ti to jednou připomenu!“ Kulubaj mlčel. Byl o pět let starší. Věděl, že se hospodář nelekne. Kdyby se tak sám mohl stát hospodářem, pořídit si dobytek, pronajmout pole, to by byla jiná. „Až já budu hospodářem, nikdy nebudu čeledi ubližovat,“ říkal už tenkrát. S tím se také toho roku rozloučili. Kulubaj šel pást k jinému sedlákovi a Tanabaj se pustil do Alexandrovky, dal se za pacholka k ruskému kolonistovi Jefremovovi. Jefremov nebyl zrovna bohatý — měl pár volů, dva koně a kousek pole. Pěstoval obilí. Pšenici vozil do válcového mlýna v městečku Aulie-Ata. Dřel ode tmy do tmy, Tanabaj jezdil ponejvíc s koňmi a volky. Hospodář byl přísný, ale nikdo mu nemohl upřít spravedlnost. Platil, co se patřilo. Tehdejší kirgizská chudina, věčně odíraná místními boháči, hledala raději práci u ruských sedláků. Tanabaj se tam naučil rusky, dostal se s formankou do-městečka Aulie-Ata, poznal aspoň kousek světa. Pak přišla revoluce. A všechno se převrátilo vzhůru nohama. Přišel čas Tanabajů.

Tanabaj se vrátil do aulu. Nastal nový život. Zatočil s ním, až se mu zamotala hlava. Všechno přišlo tak náhle — půda, svoboda, právo. Zvolili ho do výboru vesnického proletariátu. V těch letech se skamarádil s Čorem. Čoro uměl číst a psát, učil mládež malovat písmenka a slabikovat. Tanabaj strašně potřeboval umět číst a psát, když byl ve výboru. Vstoupil do komsomolské buňky. I tohle udělali společně s Čorem. Do strany šli také společně. Všechno se změnilo, chudina se dostala nahoru. A když začala kolektivizace, Tanabaj se pro ni nadchl celým svým srdcem. Kdo jiný, když ne on, by se měl rvát za nový život rolníka, za to, aby bylo všechno společné, půda i dobytek, práce i sny? Pryč s kulaky! Byla to tvrdá a bouřlivá doba. Přes den v sedle, v noci na schůzích a na poradách. Pořizovaly se seznamy kulaků. Baje, mully

184

a všechny možné jiné boháče vytrhávali jako koukol z pšenice. Pole potřebovalo vyčistit, aby mohlo vzejít nové osení. Na soupisu kulaků se ocitl i Kulubaj. Zatímco Tanabaj jezdil na koni, schůzoval a manifestoval, bratr se postavil na vlastní nohy.

Oženil se s jednou vdovou a vyženil menší hospodářství. Měl teď dobytek — ovce, krávu, pár koní, dojnou kobylu s hříbětem, pluh, brány a všechno ostatní. Na žně si přijednával lidi. Nedalo se říct, že by se z něho stal boháč, ale chudák už taky nebyl. Řádně žil a poctivě pracoval. Když na schůzi vesnického sovětu došlo na Kulubaje, Čoro řekl: „Soudruzi, musíme si dobře rozmyslet, jestli ho máme rozkulačit nebo ne. Takoví lidé jako on by se nám v kolchoze hodili. Je přece původem chudák. Nepřátelskou agitaci nikdy nevedl.“

Názory se různily. Jedni byli pro, druzí proti. Dali slovo Tanabajovi. Seděl tam nasupený jako havran. Třeba nevlastní, ale přece jen je to bratr. A postavit se proti bratrovi? Žili spolu v míru a pokoji, i když se vídali málokdy. Každý měl své starosti. Ale kdyby teď řekl „vynechat“, co potom ostatní? Každý má svého zastánce, nějakého toho orodovníka. Má snad říct — rozhodněte sami? Mysleli by, že chytračí. Lidé čekali, co řekne.

A jejich čekání v něm vyvolávalo zarputilost. „Ty jsi pořád stejný, Čoro!“ řekl a povstal. „V novinách se takovým lidem říká inteligenti. Ty jsi taky takový inteligent. Věčně váháš, bojíš se, abys něco neudělal špatně. Jaké pak dlouhé cavyky? Jednou je v seznamu, tak je to kulak! A žádné ciráty s ním! Pro sovětskou vládu nebudu šetřit ani vlastního tátu. Na to se neohlížejte, že je to můj bratr. Když to neuděláte vy, rozkulačím ho sám.“

Na druhý den přišel Kulubaj k němu. Tanabaj přivítal bratra chladně, ani mu ruku nepodal. „Proč ze mě děláš kulaka? Copak jsme nesloužili oba

185

u jednoho sedláka? Nevyháněli nás boháči oba stejně ze dvora ?“

„To je vedlejší. Z tebe se stal boháč.“

„Jakýpak jsem já boháč? Všechno jsem si pořídil vlastníma rukama. Nevadí. Vemte si to všecko. Ale proč ze mě děláte kulaka? Že se boha nebojíš, Tanabaji!“

„Nech si ty řeči. Jsi třídní nepřítel. Musíme tě zlikvidovat, abychom mohli vybudovat kolchoz. Stojíš nám v cestě, musíme tě z ní odklidit.“ To byl jejich poslední rozhovor. Už je to dvacet let, co na sebe slovo nepromluvili. Když tenkrát poslali Kulubaje na Sibiř, byla řečí a pomluv celá dědina. Málokdo se Tanabaje zastal. Všichni ho odsuzovali: Bůh chraň před takovým bratrem! To radši žádného nemít. Někteří mu to říkali přímo do očí. Ano, upřímně řečeno, všichni se od něho tenkrát odvrátili. Ne sice otevřeně, ale když došlo k hlasování o jeho kandidatuře, zdrželi se někteří hlasování. Tak ho pomalu odstavili na vedlejší kolej. On se ospravedlňoval tím, že kulaci přece podpalovali kolchozy, stříleli na lidi. Ale nejhlavnější ze všeho bylo, že se kolchoz postavil na nohy, lidem se vedlo rok od roku líp. Začal docela jiný život.

Ne, nebylo to tenkrát nadarmo! Tanabaj vzpomínal na všechno, co prožil, do nejmenších podrobností. Jako by celý jeho život byl tam, v té úžasné době, kdy kolchozy nabíraly sílu. Znova si připomněl písně oněch dob — o „údernici v šátku rudém“, vzpomněl si na první kolchozní náklaďáček i na to, jak tam stál v noci u kabiny s rudým praporem v ruce. Motal se v noci po kolibě, konal svou strastiplnou službu a přebíral se v trudných myšlenkách. Proč se Teď všechno hroutí? Co když se tenkrát mýlili, co když se dali nesprávnou cestou? Ne, to přece není možné, to nemůže být možné! Ta cesta byla správná! Ale kde se potom stala chyba? Že by byli postupně zabloudili? Sešli z cesty? Kdy a jak se to vlastně stalo? Podepsali jsme závazky, a víc se už nikdo nestará,

186

co děláš a jak-děláš, jak se s tím potýkáš. To je to dnešní soutěžení. Dřív bývaly tabule cti a hanby. Kolik to bylo kolem nich každý den sporů a řečí, lidem na tom záleželo, kdo byl na které. Teď se říká, že ty doby minuly, že se to přežilo. A co nám dali místo toho? Prázdné řeči a sliby. A skutek utek. Proč to tak je? Komu to dávat za vinu? Tanabaj byl z těch bezvýchodných myšlenek k smrti unaven. Zmocňovala se ho lhostejnost a otupělost. Práce mu padala z rukou. Všiml si, že se mladší z žen opřela o stěnu. Viděl, jak se jí zavírají zarudlé oči, jak zápasí se spánkem, jak se začala pomaloučku sesouvat, jak zůstala sedět na zemi a hlava jí klesla do klína. Nebudil ji. Také se opřel o stěnu a také se začal pomalu hroutit a nemohl se už ovládnout, nemohl přemoci tu tíhu, která mu seděla na ramenou a ohýbala ho níž a níž. Probudil ho přidušený křik a jakási dutá rána. Ovce se polekaně shlukly do houfu a začaly mu šlapat po nohou. Vyskočil, nechápal, co je. Už se rozednívalo. „Tanabaji! Tanabaji, pomoc!“ volala Džajdar. Obě ženy se vrhly po hlase a on skočil za nimi. Kouká — Džajdar přimáčkl krov prolomené střechy. Jeden konec po-zednice sjel z rozmočené stěny a pod tíhou shnilé krytiny se prolomily trámy. Všechen spánek z něho rázem spadl. „Džajdar!“ vykřikl, opřel se ramenem do krovu a jedním trhnutím ho nadzvedl. Džajdar vylezla s nářkem ven. Ženy lamentovaly a ohmatávaly ji, jestli se ji něco nestalo. Odstrčil je, celý bledý leknutím, a třesoucíma rukama sáhl ženě pod kazajku. „Co je s tebou? Co je ti?“ „Kříž! To je kříž!“ „Bolí? Pomozte mi!“ Rychle shodil plášť, Džajdar položili na něj a vynesli z koliby. Ve stanu ji prohlédli. Nebylo na ní nic vidět. Ale zmáčklo to asi pořádně. Ani pohnout se nemohla. Džajdar se rozplakala:

187

„Co teď budeme dělat? Takové pilno, a já… Co jen budeme dělat?“

Bože můj! blesklo Tanabajovi hlavou. Musím být rád, že žije. A ona… Čert vem práci! Jen když ty budeš v pořádku, chuděro malá. Začal ji hladit po hlavě.

„Neboj se, Džajdar, uklidni se. Jenom když budeš zdravá. Všechno ostatní je vedlejší, s tím si už poradíme.“ Teprve teď se všichni vzpamatovali a jeden přes druhého začali Džajdar chlácholit a uklidňovat. A jí jako by se tím ulevilo. Usmála se v slzách: „Už je to v pořádku. Nezlobte se na mě, že to tak dopadlo. Já nebudu dlouho ležet. Za dva dni jsem zase na nohách, uvidíte.“ Ženské jí odestlaly lůžko, rozdělaly oheň a Tanabaj se vrátil do koliby. Pod krovem našel zamáčknutou bahnici. Ani si ji před tím nevšiml. Jehňátko tahalo mrtvou mámu za struky. Tím větší leknutí a tím větší radost se Tanabaje zmocnila při myšlence, že žena žije. Vzal osiřelé jehňátko a šel mu hledat druhou matku. A potom stavěl podpěry pod krov a trámkem podepíral nahnutou stěnu a pořád si říkal, že se musí podívat, co je se ženou. Vyšel ven a nedaleko uviděl stádo ovcí. Zvolna se ploužily sněhem. Nějaký cizí člověk je hnal k němu. Co je to za stádo? Proč je sem žene? Ovce se pomíchají, tak to přece nejde! Tanabaj honem běžel ovčáka upozornit, že zabloudil do cizího rajónu. Když přiběhl blíž, viděl, že je to Bektaj. „To jsi ty, Bektaji, co blázníš?“ Bektaj neodpovídal. Hnal mlčky stádo, mlátil ovce klackem přes záda. Takhle na březí matky! pomyslel si Tanabaj s rozhořčením. „Odkudpak ženeš? Kam máš namířeno? Tak tě teda vítám.“ „Odtamtud, kde už teďka nejsem. A kam, sám vidíš.“

188

Bektaj pokročil k němu, pevně přepásaný motouzem, rukavice zastrčené v záňadří pod pláštěm. Několik kroků od něho zůstal stát s holí za zády. Ani ne pozdravil. Vztekle si odplivl a slinu zlostně zašlápl do sněhu. Zvedl hlavu. Byl černý, zarostlý vousisky, jakoby přilepený mi k jeho krásné hladké tváři. Jeho rysí oči hleděly nevraživě, vyzývavě a s nenávistí. Znova si odplivl, křečovitě sevřel hůl a rozmáchl se nad stádem.

„Ber. Můžeš si je přepočítat, jestli chceš. Když ne, taky dobře. Tři sta pětaosmdesát kusů.“

„Co blázníš?“

„Odcházím.“

„Jak to? Kam?“

„Nevím.“

„A co já s nima?“

„Seš přece můj patron, ne?“

„No a? Počkej, počkej, kam? Kam jdeš?“ Teprve teď Tanabajovi došlo, co mladý ovčák zamýšlí. Horko ho zalilo, krev mu stoupla do hlavy. „Co blázníš?“ vykoktal zmateně.

„Nic. Už toho mám zrovna dost. Přestalo mě to bavit. Celej ten život mně leze krkem.“

„Víš, co říkáš? Dnes nebo zítra se ti začnou ovce jehnit! To přece nemyslíš vážně?“

„Myslím. Když oni s náma tak, tak já taky. Sbohem!“ Bektaj zatočil holí nad hlavou a odhodil ji co nejdál mohl. A šel.

Tanabaj zůstal jako opařený. Slova mu uvázla v hrdle. A Bektaj šel, ani se neohlédl. „Vzpamatuj se, Bektaji!“ A rozběhl se za ním. „To není možné! Uvažuj, co děláš! Slyšíš?“

„Nech mě!“ Bektaj se prudce otočil. „Uvažuj si sám. Já chci taky jednou žít jako člověk. Copak jsem horší než druzí? Můžu taky dělat ve městě a brát pěkně plat. Proč bych se měl tady mordovat s těma zatracenýma ovcema? Bez krmení, bez koliby, bez jurty nad hlavou. Nech mě být! Jestli chceš,

189

můžeš se třeba strhat, můžeš se tady utopit v hnoji. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Za chvilku u toho zdechneš. Ale to ti nestačí. Ještě si vymýšlíš závazky! Chceš s sebou strhnout druhé? Tudle! Už toho mám dost!“

A šel, šlapal po bílém neporušeném sněhu s takovým vztekem, že stopy pod jeho váhou rázem černaly a naplňovaly se vodou.

„Poslyš, Bektaji, něco ti povím!“ dohonil ho Tanabaj. „Všechno ti vysvětlím.“

„Vysvětluj si komu chceš. Nejlíp nějakému hlupákovi!“

„Stůj, Bektaji! Dej si říct!“ Ale Bektaj pořád šel a nedbal na něho. „Skončíš u prokurátora.“

„Aťsi, radši u prokurátora, než tady…,“ utrhl se Bektaj a víc se neobrátil.

„Jsi dezertér!“ A Bektaj pořád šel. „Takové lidi jsme na frontě stříleli!“ A Bektaj pořád šel. „Stůj, povídám!“ Tanabaj ho chytil za rukáv.

Bektaj mu vytrhl ruku a šel dál. „

To nedovolím, k tomu nemáš právo!“ Tanabaj ho chytil za rameno, a najednou bílé hory kolem před jeho očima zamotaly a rozplynuly se ve tmě. Nečekaný úder na bradu ho srazil k zemi. Když zvedl tupou hlavu, Bektaj už byl za kopcem. Za ním se táhla osamělá pentle tmavých stop. „Je ztracen, není mu pomoci,“ zasténal Tanabaj a pozvedl se na ruce. Vstal. Dlaně měl umazané od bláta a od sněhu. Vydýchal se. Sehnal dohromady Bektajovo stádo a zamračeně se ploužil ke kolibě.

190

Dva jezdci vyrazili z aulu a zamířili do hor. Jeden na plavákovi, druhý na hnědce. Koně měli ohony podvázané na uzel — čekala je dlouhá cesta. Bláto se sněhem čvachtalo a odletovalo jim od kopyt, stříkalo a mlaskalo. Gülsary šel ostrým krokem a napínal otěže. Za dlouhou pánovu nemoc byl odpočatý. Ale dnes na něm neseděl jeho pán, nýbrž kdosi neznámý v koženém kabátě a nepromokavém plášti. Jeho oděv páchl barvou a gumou. Čoro jel vedle něho na druhém koni. Svého mimochodníka nechával obyčejně soudruhům z okresu. A Gülsary mu to vlastně bylo jedno, koho na hřbetě veze.

Od té doby, co ho odloučili od stáda a vzali ho dřívějšímu pánovi, jezdilo na něm už mnoho lidí. Všelijakých, dobrých i špatných. Někteří byli zvyklí na sedlo, druzí ne. Občas ho dostal do ruky i nějaký ztřeštěnec. A to pak je špatná jízda. Takový blázen se rozjede, z ničeho nic trhne otěžemi, zvedne koně na zadní, a znova do klusu a znova ho na místě zarazí. Sám neví, co chce. Jen aby se všichni obdivovali, že má pod sebou mimochodníka!

Gülsary už byl zvyklý na všechno. Jen když nemusel nečinně stát v maštali. Pořád v něm hárala stará vášeň k běhu. Běžet, běžet, běžet! Ale koho nese, to mu bylo jedno. Jezdci to však jedno nebylo, na jakém koni sedí. Když mu dali plavého mimochodníka, věděl, že si ho v kolchoze váží a bojí se ho. Gülsary byl pořád silný a krásný kůň. A jelo se na něm pohodlně a bezpečně. Tentokrát na mimochodníkovi seděl okresní prokurátor Segizbajev.

Poslali ho do kolchozu s plnými mocemi. Doprovázel ho vedoucí stranické skupiny — to také byl důkaz úcty a vážnosti. A Čoro mlčí, má asi strach, s ovcemi je to moc špatné. Ale ať si mlčí. Ať má strach. Segizbajev sám od sebe řeč nezačne, lidé musejí mít před vrchností respekt. Jakýpak by to jinak byl pořádek? Někteří soudruzi si zvykli jednat s podřízenými, jako by jim byli rovni, a pak od nich často

191

dostanou ránu, že se z nich zapráší jako ze starého kožichu. Moc — to je veliký a zodpovědný úkol a ne každý k němu dorostl. Segizbajev jel, pohroužen v takových a podobných myšlenkách, houpal se v sedle v rytmu mimochodníkova kroku a nedalo se říct, že je ve špatné náladě, třebaže jel na kontrolu a věděl, že u ovčáků nic dobrého neuvidí. Zima se chytila do křížku s jarem a ani jeden z těch dvou zápasníků nechce ustoupit.

A nejhůř tuhle jejich zábavu odnášejí ovce. Hynou jehňata, umírají vyhublé matky a nedá se s tím nic dělat. A rok co rok je to stejné a všichni o tom vědí. Jenže když ho sem už jednou poslali, bude muset pohnat někoho k zodpovědnosti. A kdesi hluboko v skrytu své duše si uvědomoval, že vysoké procento uhynulého dobytka v jeho okrese mu dokonce hraje do karet. Za situaci v živočišné výrobě neodpovídá koneckonců on, okresní prokurátor a člen byra okresního výboru. To je starost prvního tajemníka. Je tu nový, na okrese je chvilku, ať si to vylíže. On, Segizbajev, je na to strašně zvědav. Ať se nahoře chytnou za nos a uvažují, jestli neudělali chybu, když sem poslali tajemníka odjinud. Segizbajev měl vztek, když se to stalo, nemohl se smířit s tím, že neudělali tajemníkem jeho. Dávno už zde slouží jako prokurátor, nejednou prokázal své schopnosti. Ale nevadí, má své přátele, ti zatlačí, až bude potřeba. Je nejvyšší čas, aby přešel na stranickou práci, příliš dlouho trčí na místě prokurátora…

Ten mimochodník je ale dobrý kůň, kolébá se jako koráb, bláto a plískanice mu vůbec nevadí. Druhý už je zpěněný, a mimochodník se ještě nezačal potit. Také Čoro přemýšlel. Vypadal velmi špatně, ztrhanou tvář měl zažloutlou, oči zapadlé. Kolik let ho zlobí srdce, a je to čím dál horší. Chmurné myšlenky na něj doléhaly. Ano, Tanabaj měl pravdu. Předseda křičí, křičí, ale kde nic tu nic. Je víc na okrese než doma, pořád tam má nějakou práci. Mělo by se to projednat na stranické schůzi. Jenže z okresu říkají, aby s tím počkali. Ale proč mají čekat? Proslýchá se,

192

že prý chce Aldanov odejít, tak možná proto. Už aby byl pryč. On, Čoro, by toho už měl taky nechat. Vždyť není k ni-čemu. V jednom kuse je na hromadě. Když tady byl Samansur na prázdninách, taky mu radil, ať toho nechá. Odejít by mohl, ale co svědomí? Samansur není hloupý, lecčemu rozumí. Líp než táta. Pořád vykládá, jak by se vlastně mělo hospodářství vést. Dobře je tam učí, jednou to možná doopravdy bude tak, jak jim to vykládají profesoři, ale než k tomu dojde, bude otec stejně pod drnem. A svému trápení nikam neuteče. Člověk se sám před sebou neschová. A co by řekli lidé? Mluvil, sliboval, dostal kolchoz až po krk do dluhů, a sám si teď uteče do penze. Ale pro něho stejně žádná penze není a ne-bude, raději dotáhnout káru až do konce. Určitě přijde po-moc, dlouho to už trvat nemůže. Jen aby přišla brzo. A opravdovská, ne jak to myslí tenhle. „Budeme soudit za takové hospodářství!“ Jen si suď! Jenomže tím nic nespravíš. Kouká jako hrom, jako by tam v horách byli samí zločinci a on jediný jako by hájil zájmy kolchozu. A přitom je mu to na-čisto jedno, to on se jenom tak tváří. Ale zkus mu to povědět do očí!

Vysoké hory stály v šedé mlze. Slunko se ani neukázalo a je-jich vrcholky byly zamračené jako uražení obři. Jaro bylo jakési churavé. Všude teskno a syrovo. Tanabaj se pachtil na své kolibě v psí zimě a v hrozném pachu. Jehnilo se vždycky několik matek najednou a jehňata nebylo kam dát. Jeden by řval vztekem. Ovce naříkají, bečí a strkají do sebe. Všechno to chce jist, všechno chce pít a padá to jako mouchy. A k tomu žena leží s pochroumaným křížem. Už chtěla vstát, ale pořád se nemůže narovnat. Ale ať to dopadne jak chce. On už nemá víc sil. Bektaj mu nešel z hlavy, měl na něho bezmocný vztek. Ne

193

proto, že odešel — ať si jde kam chce. Ne proto, že opustil stádo, jako kukačka opouští své mladé — koneckonců pošlou snad někoho jiného, aby po něm ovce převzal. Měl vztek proto, že nedokázal Bektajovi pořádně odpovědět, až by se hanbou chytil za nos. Až by zalezl jako spráskaný pes. Takový uličník! Takový soplák! A on, Tanabaj, starý komunista, který celý svůj život obětoval kolchozu, nedokázal mu dát náležitou odpověď. Holomek, zahodí ovčáckou hůl, a jde. Copak Tanabaje kdy napadlo, že to dojde k takovým koncům? Copak ho mohlo napadnout, že se někdo bude smát všemu, co je mu tak drahé? Tak dost! říkal si v duchu, ale za chvilku se znova vracel ke svým myšlenkám. A další matka se ojehnila, vrhla dvojčata, pěkná jehňátka. Ale kam s nimi? Vemeno má splasklé, kde by se v něm vzalo mléko ? Zdechnou stejně, jako zdechla ta ostatní. Á, je to bída! Už je tam kupa ztuhlých mrtvolek. Tanabaj je začal brát a vynášet.

Přiběhla udýchaná dcerka: „Tati, někdo k nám jede!“

„Tak ať jede,“ zahučel Tanabaj. „Ty hleď opatrovat maminku.“

Když vyšel Tanabaj z koliby, uviděl dva jezdce. Och, Gülsary! zaradoval se. V srdci se mu rozezvučela stará strunka. Tak dlouho jsme se neviděli! Hleďme, jak se nese, je pořád stejný! Jeden z jezdců byl Čoro. Druhého v koženém kabátě na mimochodníkovi Tanabaj neznal. Asi někdo z okresu. No tak, jen pojeďte. Konečně … říkal si škodolibě. Teď by si mohl postěžovat, poplakat si nad svým osudem, ale ne, nebude fňukat. Oni ať se zastydí, oni ať se začervenají. To je pane jednání! Nejdřív ho nechají napospas osudu, a teď sem lezou. Tanabaj nečekal, až budou blízko, zašel za roh koliby a hodil mrtvá jehňata na hromadu. Potom se pomalu vracel. Ti dva už byli ve dvoře. Koně těžce oddychovali. Čoro se tvářil žalostně a provinile. Věděl, že se bude kamarádovi

194

zodpovídat. Jezdec na mimochodníkovi vypadal rozkaceně a výhružně, ani nepozdravil. A hned si vyjel: „To je svinstvo!

Všude stejný pořádek! Podívej, jak to tu vypadá!“ obrátil se rozhořčeně k Čorovi. Potom si vyjel na Tanabaje: „Jak si to vlastně představuješ, soudruhu,“ kývl k hromadě mrtvých'jehňat, kterou právě Tanabaj rovnal.

„Jsi komunista, a jehňata ti zdechají!“

„Asi nevědí, že jsem komunista,“ odsekl Tanabaj a najednou jako by v něm prasklo nějaké péro. Naplnila ho prázdnota, trpkost a lhostejnost.

„Jak to myslíš?“ zrudl Segizbajev. A odmlčel se. „Socialistický závazek jsi podepsal?“ otázal se po chvilce.

„Podepsal.“

„A co tam stojí psáno?“

„Nepamatuju se.“

„Proto ti taky chcípají jehňata!“ Segizbajev píchl rukojetí bičíku za roh, nazvedl se ve třmenech, nemohl se dočkat, až dá tomu drzému ovčákovi za vyučenou.

Ale nejdřív se obořil na Čora: „O co se vlastně staráte? Lidé ani neznají své závazky! Neplní plán, dobytek jim zdechá! Co vlastně děláte? Jak vychováváte komunisty? Jakýpak je tohle komunista, co?“

Čoro mlčel a klopil hlavu. V rukou žmolil otěže.

„Takový, jaký je,“ klidně za něho odpověděl Tanabaj.

„No ovšem! Člověče, vždyť ty jsi sabotér! Ničíš kolchozní majetek! Ty jsi nepřítel lidu! Patříš do vězení, a ne do strany. Děláš si ze soutěžení legraci.“

„Tak, tak, do vězení se mnou,“ přisvědčil Tanabaj, pořád ještě klidný. Rty mu cukaly, zasmál se v záchvatu vzteku a zoufalství, zdrcen hořkostí porážky a vším, čím přetékala číše jeho trpělivosti.

„Tak co?“ upřel zrak na Segizbajeva a pořád se snažil ovládnout cukající rty. „Co mi ještě řekneš?“

„Proč zase začínáš, Tanabaji?“ ozval se Čoro. „Řekni, proč! Rozumně všechno vysvětli.“

„To je ohromné! Tobě to mám taky vysvětlovat? Proč jsi

195

sem přijel, Čoro ?“ rozkřikl se Tanabaj. „Proč jsi přijel ? Co? Abys mně pověděl, že sedím po krk ve sračkách? To vím i bez tebe! Že jsem byl celej život trouba, že bych se byl kvůli kolchozu ztrhal? To vím nejlíp sám.“

„Tanabaji! Tanabaji! Vzpamatuj se!“ Čoro celý bledý seskočil s koně.

„Padej!“ odstrčil ho Tanabaj. „Kašlu ti na tvé závazky, kašlu na celý život! Běž! Já patřím do vězení! Proč jsi sem přivedl toho satrapu v kožeňáku? Aby mě urážel? Aby mě posílal do arestu? No tak, hajzle, dej mě zavřít!“ Tanabaj skočil, rozhlédl se, co honem chytit do ruky, uchopil vidle, které stály u přepážky a vrhl se na Segizbajeva. „A ven, smrade! Táhni!“ A jako pomatený zamával vidlemi.

Polekaný Segizbajev cloumal zmateně mimochodníkem z jedné strany na druhou, vidle tloukly splašeného koně po hlavě, jen to dunělo, odskakovaly a znova dopadaly na koně. Rozzuřený Tanabaj nechápal, proč sebou hlava Gülsary ho tak křečovitě trhá, proč udidla drásají jeho červené, popálené koutky, proč tak zmateně a ustrašeně před ním poskakují koňské oči, vylézající z důlků.

„Uhni z cesty, Gülsary! Pusť mě na toho koženého panáka!“ řval Tanabaj a zasazoval nevinné mimochodníkově hlavě jeden úder za druhým. Přiběhla mladší z žen a pověsila se mu na ruce, snažila se mu vytrhnout vidle, ale on ji odhodil.

„Zpátky! Ujížděj! Zabije tě!“ Čoro se vrhl mezi Tanabaje a Segizbajeva, který zatím vyskočil do sedla. Tanabaj se po něm rozehnal vidlemi a oba jezdci vyrazili ze dvora. Pes se hnal se štěkotem za nimi, chňapal po třmenech a koňských ohonech. Také Tanabaj se rozběhl, klopýtal za nimi, sbíral po cestě hroudy zmrzlé hlíny, házel po nich a nepřestával hulákat:

„Zavřít byste mě chtěli? Do arestu? Táhněte odtud! Mažte! Pošlete si mě do arestu. Klidně!“ Potom se celý udýchaný vrátil a stále ještě mumlal: „Do

196

arestu, mě, do arestu!“

Pes s pocitem dobře splněné povinnosti si vykračoval hrdě podle něho. Čekal, že ho pán pochválí, ale ten si ho ani nevšiml. Proti němu se belhala o holi bledá vylekaná Džajdar.

„Cos to udělal? Cos to jen udělal!“

„Já vím, bylo to zbytečné.“

„Tak vidíš. Pravdaže zbytečné.“

„Neměl jsem toho koně mlátit.“

„Ty ses snad zbláznil. Víš, cos nadělal?“

„Vím. Podle nich jsem sabotér. Nepřítel lidu!“ vyrazil ještě celý udýchaný, potom zmlkl, sevřel tvář do dlaní, shrbil se a hlasitě se rozplakal.

„Uklidni se, no tak se uklidni,“ prosila ho žena a dala se do pláče s ním. Ale on plakal a plakal a kýval se ze strany na stranu. Ještě nikdy Džajdar neviděla Tanabaje plakat…

Na třetí den po té ostudné události svolali byro okresního výboru. Tanabaj Bakasov seděl ve vedlejší místnosti a čekal, až ho zavolají do kanceláře, kde se o něm jednalo. Mnoho se za ty dni napřemýšlel, ale stále nemohl rozhodnout, je-li vinen či nikoliv. Chápal, že se dopustil těžkého prohřešku, že pozvedl ruku na představitele moci, ale kdyby šlo jenom o to, bylo by všechno jednoduché. Za své nepřístojné chování byl ochoten přijmout jakýkoli trest. Ale když on v návalu hněvu vyplýtval naprázdno všechnu svou lítost nad kolchozem, zesměšnil všechny své obavy a pochybnosti. Kdo mu teď uvěří? Kdo ho pochopí? A třeba přece jen ano, napadala ho nesmělá naděje. Všechno jim povím. O letošní zimě, o kolibě i o jurtě, o zoufalém nedostatku píce, o bezesných nocích, o Bektajovi… Ať to všechno posoudí. Copak je tohle nějaké hospodářství? A už nelitoval ničeho, co se stalo. Aťsi mě potrestají,

197

říkal si, jen když to aspoň druhým pomůže. Snad si potom konečně všimnou ovčáků, snad pochopí naše problémy a naše trápení. Ale když si za okamžik připomněl, jak to všecko bylo, znova začínal zuřit, zatínal pěsti mezi koleny a zarputile si opakoval: Ne, já nejsem vinen, nejsem! A potom znovu upadal do pochybností. V místnosti bůhvíproč seděl také Ibrahím.

Co ten tady chce? Přiletěl jako sup na mršinu, vztekal se Tanabaj, obrácen na druhou stranu. A Ibrahím mlčel, vzdychal, úkosem se ohlížel na ovčákovu svěšenou hlavu. Co to tak natahují? poposedl Tanabaj na židli. Co ještě chtějí — když řezat, tak řezat! Tam za dveřmi, zdá se, byli už všichni pohromadě. Poslední přišel před pár minutami Čoro. Tanabaj ho poznal podle žlutých chlupů nalepených na holínkách. Byla to srst plavého mimochodníka. Musel asi pospíchat, pořádně mimochodníka zpotil, pomyslel si, ale hlavu nezvedl. A holínky se šmouhami koňského potu a s koňskými chlupy na lýtkách chvíli nerozhodně přešlapovaly vedle Tanabaje a pak zmizely za dveřmi. Čas se zdlouhavě vlekl, až konečně z kanceláře vystrčila hlavu sekretářka: „Pojďte dál, soudruhu Bakasove.“ Tanabaj sebou trhl, vstal, ohlušen údery vlastního srdce, a za této kanonády vešel do kanceláře. V očích se mu zatmělo. Tváře lidí téměř nerozeznával. „Posaďte se.“ První tajemník okresního výboru Kaškatajev ukázal Tanabajovi židli na konci dlouhého stolu. Tanabaj si sedl, těžké ruce položil na kolena a čekal, až se rozejde mlha, kterou měl před očima. Potom se rozhlédl kolem. Po pravé straně prvního tajemníka seděl Segizbajev a tvářil se zarputile. Tanabaj zaťal zuby nenávistí k tomu člověku a mlha před očima se mu rázem rozplynula. Všechny tváře kolem stolu vystoupily jasně a zřetelně. Nejčervenější byl Segizbajevův brunátný obličej a nejbledší, úplně bezkrevná byla tvář Čorova. Seděl docela z kraje, nejblíže k Tanabajovi.

198

Jeho pohublé ruce se nervózně chvěly na zeleném sukně stolu. Předseda kolchozu Aldanov seděl naproti Čorovi, rozčilením hlasitě funěl a nasupeně se rozhlížel kolem. Vůbec své stanovisko k nastávajícímu jednání netajil. Ostatní zřejmě ještě vyčkávali. Konečně se první tajemník odtrhl od papírů, které měl ve složce před sebou. „Přistoupíme k projednání záležitosti komunisty Bakasova, soudruzi,“ pronesl s důrazem.

„S odpuštěním taky komunisty,“ prohodil kdosi posměšně. Jak jsou jedovatí, pomyslel si Tanabaj v duchu. Žádná milost se od nich čekat nedá. A proč bych já měl čekat milosti? Copak jsem nějaký zločinec? Netušil, že při projednávání jeho záležitosti se srazí dvě skrytě soupeřící skupiny, připravené využít tohoto politováníhodného případu ve svůj prospěch. Jedna strana, reprezentovaná Segizbajevem a jeho stoupenci, chtěla vyzkoušet, jak je nový tajemník pevný v kramflecích. Zjistit, jestli by nešlo dostat ho pro začátek do vleku. Druhá — to byl Kaškatajev. Byl sám. Tušil, že má Segizbajev zálusk na jeho funkci, a spekuloval, jak to zařídit, aby si nezadal, a přitom aby se zbytečně s těmi nebezpečnými lidmi nerozešel ve zlém.

Tajemník okresního výboru přečetl Segizbajevův raport. Ve zprávě byly podrobně vypsány všechny zločiny, které slovem i skutkem spáchal Tanabaj Bakasov, ovčák kolchozu Bílé kameny. Nestálo tam nic, co by byl mohl Tanabaj popřít, ale tón a formulace vznášených obvinění přímo ohromily. Celý se zpotil pocitem naprosté bezmocnosti před tím obludným papírem. Ukázalo se, že Segizbajevovo hlášení je mnohem strašnější než on sám. Proti papíru se nedá postavit s vidlemi v ruce. A všechno, co Tanabaj hodlal na své ospravedlnění povědět, se rázem zhroutilo, pozbylo všechen smysl. Byly to jenom ubohé nářky mizerného pastýře na každodenní trampoty. Není vlastně hlupák? Jakou cenu mají jeho obhajoby před tím hrozným papírem? S kým se chce chytit do křížku?

„Soudruhu Bakasove, uznáváte objektivnost faktů, uvedených

199

ve zprávě člena byra OV soudruha Segizbajeva?“ zeptal se Kaškatajev, když dočetl.

„Ano,“ odpověděl Tanabaj přiškrceným hlasem. Všichni mlčeli. Vypadalo to, jako by byli tím papírem zastrašeni. Aldanov vítězoslavně přeměřil přítomné vyzývavým pohledem — vidíte, tak se věci mají!

„Soudruzi členové byra, když dovolíte, chtěl bych vám objasnit podstatu věci,“ promluvil rázně Segizbajev. „Předem bych chtěl některé soudruhy varovat před pokusem kvalifikovat jednání komunisty Bakasova jako běžný chuligánský kousek. Kdyby tomu tak bylo, věřte mi, nechodil bych s tím na byro. S chuligány si dovedem poradit jinak. A samozřejmě že nejde ani o mou uraženou ješitnost.

Já přece reprezentoval byro okresního výboru strany, já v tomto případě, když dovolíte, zastupoval celou stranu a nemohu připustit, aby její autorita byla špiněna. Nejzávažnější na celé věci je, že všechno to svědčí o velmi nízké úrovni naší politickovýchovné práce mezi komunisty i bezpartijními, o vážných nedostatcích v ideologické práci okresu. My všichni jsme přece zodpovědní za způsob myšlení takových řadových komunistů, jako je Bakasov. Ještě si budeme muset ověřit, je-li to pouze ojedinělý případ, či mají-li podobné smýšlení i jiní.

Vezměme například jeho výrok: Satrapa v kožeňáku! Ten kožeňák ponechme prosím stranou. Podle Bakasova jsem tedy já, sovětský člověk, představitel strany, prostě satrapa, feudál, utiskovatel lidu. Chápete prosím, co to znamená, co se skrývá za těmito slovy? Myslím, že komentář je zbytečný. A nyní uvažme druhou stránku věci. Ohromen katastrofální situací živočišné výroby v Bílých kamenech, v odpověď na všechna ta pohoršlivá slova jakéhosi Bakasova, který zapomněl na své socialistické závazky, nazval jsem ho sabotérem a nepřítelem lidu, vyjádřil jsem se o něm, že jeho místo není ve straně, nýbrž ve vězení. Připouštím, že jsem ho tím mohl urazit a byl jsem ochoten se mu omluvit. Ale teď docházím k přesvědčení, že jsem měl pravdu. Nic z toho, co jsem řekl, nemohu tudíž

200

odvolat, naopak tvrdím, že Bakasov je nebezpečný a nepřátelský element…“

Co všechno Tanabaj neprožil! Válku prodělal od začátku až do konce, ale netušil, že srdce může tak strašně křičet, jako teď. Ten křik se rozléhal v jeho uších jako neumlkající kanonáda, srdce padalo a zvedalo se, dralo se nahoru a znovu padalo do propasti, znovu se pokoušelo vstát, ale střely je zasahovaly jedna za druhou.

Bože můj! hučelo Tanabajovi v hlavě, kam se jen podělo všechno to, v čem byl smysl mého života, smysl celé mé práce? To jsem to dopracoval — udělali ze mne nepřítele lidu! A já se užíral kvůli jakési kolibě, kvůli těm zasraným jehňatům, kvůli nezodpovědnému Bektajovi. Koho to teď zajímá?

„Chtěl bych ještě jednou zopakovat závěry svého hlášení,“ pokračoval Segizbajev nemilosrdně. „Bakasov nenávidí naše zřízení, nenávidí kolchoz, nenávidí socialistické soutěžení, kašle na všecko, nenávidí celý náš život. Prohlásil to zcela otevřeně za přítomnosti vedoucího stranické skupiny kolchozu soudruha Sajakova. V jeho jednání lze dokonce vysledovat skutkovou podstatu trestného činu — napadení představitele moci při plnění služebních povinností. Prosím, aby mně bylo správně rozuměno. Žádám o souhlas, aby byl Bakasov po-hnán k trestní zodpovědnosti a po skončení tohoto jednání byl vzat do vazby. Skutková podstata jeho činu plně odpovídá paragrafu padesát osm trestního zákona. O členství ve straně nemůže být u Bakasova podle mého názoru ani řeči!“

Segizbajev věděl, že přehání, ale počítal s tím, že byro, i když možná neuzná za nutné pohnat Tanabaje Bakasova k trestní zodpovědnosti, určitě schválí jeho vyloučení ze strany. Proti tomuto návrhu se Kaškatajev v žádném případě nebude moci postavit a Segizbajevova pozice se tudíž ještě více upevní.

„Soudruhu Bakasove, chcete uvést něco na obhajobu svého jednání?“ zeptal se Kaškatajev podrážděně.

201

„Ne. Všechno jste už slyšeli,“ odpověděl Tanabaj. „Z toho plyne, že jsem vždycky byl a zůstal nepřítelem lidu. K čemu ještě potřebujete vědět, co si myslím? Suďte mě, vy tomu rozumíte líp.“

„A vy sám se považujete za poctivého komunistu?“

„Teď to nemohu nijak dokázat.“

„Uznáváte tedy svou vinu?“

„Ne.“

„Jak to, vy se domníváte, že jste moudřejší než všichni zde přítomní?“

„Ne, právě naopak, hloupější.“ „Prosím o slovo.“ Za stolem povstal mladík s komsomolským odznakem na klopě. Byl nejmladší ze všech, takový mrňavý, s protáhlým obličejem, vypadal ještě jako kluk. Tanabaj si ho všiml až teď. Jen do toho, chlapče, nic se neohlížej, povzbudil ho v duchu. Kdysi jsem byl taky takový, řezal jsem napravo nalevo.

„Prosím, Kerimbekove,“ přikývl Kaškatajev.

„Neschvaluju jednání soudruha Bakasova: Domnívám se, že by mu měl být udělen přísný stranický trest. Ale nesouhlasím ani se soudruhem Segizbajevem.“

Kerimbekov se musel ovládat, aby se mu netřásl hlas.

„A navíc si myslím, že bychom měli projednat i chování soudruha Segizbajeva.“

„Tumáš, čerte, kropáč!“ přerušil ho kdosi. „To tam u vás v Komsomolu máte asi pěkné pořádky!“

„Jako všude jinde,“ odpověděl Kerimbekov ještě víc rozrušen a celý zrudl. Zarazil se, jako by hledal vhodné slovo a snažil se překonat trému, a najednou vybuchl s jakýmsi zoufalým odhodláním: „Jaké jste měl právo urážet kolchozníka, pastýře, starého komunistu? Zkuste mne nazvat nepřítelem lidu. Své jednání vysvětlujete tím, že jste byl nanejvýš rozhořčen situací v živočišné výrobě kolchozu. A nemyslíte, že ovčák tím byl rozhořčen neméně než vy? Když jste tam přijel, zajímal jste se, jak žije, jak se mu vede? Proč jehňata

202

hynou? Ne, podle toho, co stojí ve vaší zprávě, jste mu začal hned spílat. Pro nikoho není žádným tajemstvím, jak to s ovcemi v kolchoze vypadá.

Jezdím často do terénu a musím se stydět, je mi před komsomolci trapně, co po nich žádáme a jak jim prakticky pomáháme. Podívejte se, jaké jsou naše kolchozní salaše, jak to vypadá s krmením! Já sám jsem syn ovčáka. Vím, jaké to je, když hynou jehňata. Ve škole nás učili, jak by to mělo vypadat, ale v praxi to pořád jde postaru. Člověku krvácí srdce, když se má na to dívat.“

„Soudruhu Kerimbekove,“ skočil mu do řeči Segizbajev. „Nepokoušejte se nás rozplakat, emoce jsou věc velmi ošidná. Fakta potřebujeme, fakta, a ne city.“

„Promiňte, ale nesoudíme tady zločince, řešíme případ našeho soudruha, člena strany,“ pokračoval Kerimbekov. „Uvažujme tedy, proč soudruh Bakasov jednal právě tak a ne jinak. Jeho jednání musíme přirozeně odsoudit. Ale jak se mohlo stát, že jeden z nejlepších pracovníků kolchozu, jakým je soudruh Bakasov, došel až k takovým koncům?“

„Posaďte se,“ řekl nespokojeně Kaškatajev. „Odbíháte od podstaty celého případu, soudruhu Kerimbekove. Podle mého názoru je všem absolutně jasné, že se komunista Bakasov dopustil velmi těžkého provinění. Je něco takového vůbec možné? To je neuvěřitelné. My nikomu nedovolíme brát vidle na představitele strany, my nikomu nedovolíme podrývat autoritu našich pracovníků. Měl byste se raději zamyslit nad tím, soudruhu Kerimbekove, jak zkvalitnit práci Komsomolu, a vy se zatím zabýváte zbytečným filozofováním o duši a citech. City jsou jedna věc, a skutky druhá. To, co si dovolil Bakasov, musí nám všem být výstrahou, a je samo-zřejmé, že pro podobné lidi není ve straně místa. Soudruhu Sajakove, vy jako stranický funkcionář kolchozu potvrzujete pravdivost celého případu?“ zeptal se Čora.

„Ano, potvrzuju,“ promluvil Čoro celý bledý a pomalu vstal. „Ale chtěl bych na vysvětlenou dodat…“

„Copak ?“

203

„Především bych chtěl požádat, abychom měli možnost projednat Bakasovův případ v základní organizaci.“

„To není vůbec nutné. Stačí, když budete o rozhodnutí byra okresního výboru členy vaší organizace dodatečně informovat. A dál?“

„Chtěl bych vysvětlit…“

„Co chcete pořád vysvětlovat, soudruhu Sajakove? Bakasovovo protistranické jednání je naprosto zřejmé. Tady není co vysvětlovat. A vy na tom máte také svůj díl viny. Poženeme vás k zodpovědnosti za špatnou výchovnou práci mezi komunisty. Proč jste se pokoušel soudruha Segizbajeva přemluvit, aby tento případ nedával do byra? Chtěl jste jej zatajit? To je neslýchané! Posaďte se.“

Začala diskuse. Ředitel strojní traktorové stanice a redaktor okresních novin se přidali ke Kerimbekovovi. Jednu chvíli se dokonce zdálo, že se jim podaří Tanabaje obhájit.

Ale ten, skleslý a zmatený, už nikoho neposlouchal. Stále se jenom ptal sám sebe: Kam se podělo všechno to, pro co jsem žil? Tady přece žádného ani trochu nezajímá, jak to tam u nás nahoře s ovcemi doopravdy vypadá. A já byl takový hlupák! Celý život jsem obětoval kolchozu, ovcím a jehňatům. A teď jako by toho nebylo. Teď jsem nebezpečný element. Ale vlezte mně všichni na záda! Dělejte si se mnou, co chcete. Jestli to bude k něčemu dobré, nebudu litovat. Jen do mne, až ze mě bude peří lítat! Já už jsem stejně vyřízen, tak jen do mne, nic se neohlížejte…

Ke slovu se přihlásil předseda kolchozu Aldanov. Podle výrazu tváře a podle jeho gestikulace Tanabaj usoudil, že někoho z čehosi obviňuje, ale koho, to nevnímal, dokud neuslyšel slova: řetízky… a mimochodník Gülsary.

„Jen si představte,“ rozčiloval se Aldanov. „Veřejně vyhrožoval, že mně rozbije hlavu jen proto, že jsme byli nuceni spoutat koni nohy. Soudruhu Kaškatajeve, soudruzi členové byra, jako předseda kolchozu žádám, abyste nás konečně Tanabaje zbavili. Jeho místo je opravdu za mřížemi. Nenávidí

204

všecky vedoucí pracovníky. Soudruhu Kaškatajeve, vedle čekají svědci, kteří mohou Bakasovovy výhrůžky na mou adresu potvrdit. Mám je dát zavolat?“

„Ne, není třeba,“ zamračil se štítivě Kaškatajev. „TO stačí. Posaďte se.“

Potom se hlasovalo. „Byl zde podán návrh na vyloučení soudruha Bakasova ze strany. Kdo je pro?“

„Okamžik, soudruhu Kaškatajeve,“ vyskočil znovu Kerimbekov. „Soudruzi členové byra, nedopouštíme se vážné chyby? Dávám protinávrh — omezit se na přísnou důtku se záznamem do Bakasovových kádrových materiálů a současně udělit důtku také členu byra Segizbajevovi za urážku stranické cti a lidské důstojnosti komunisty Bakasova a za zcela nepřípustné metody práce ve funkci zmocněnce okresního výboru.“

„To je demagogie,“ vykřikl Segizbajev.

„Uklidněte se, soudruzi,“ začal je chlácholit Kaškatajev. „Nejste někde mezi sebou, ale na byru okresního výboru. Prosím, abyste se chovali ukázněně.“ Všechno teď záleželo na něm, na prvním tajemníkovi okresního výboru. A on usměrnil celé jednání tak, jak očekával Segizbajev.

„Hnát Bakasova k trestní zodpovědnosti nepokládám za nutné,“ řekl, „ale ve straně nemá samozřejmě nadále co dělat. V tom máte, soudruhu Segizbajeve, úplnou pravdu. Dávám hlasovat. Kdo je pro Bakasovovo vyloučení?“

Byro mělo sedm členů. Tři zvedli ruku pro vyloučení, tři byli proti. Zbýval Kaškatajev. Chvíli jako by váhal, pak zvedl ruku pro. Nic z toho Tanabaj neviděl. Uvědomil si, že o jeho osudu bylo rozhodnuto, až když uslyšel, jak se Kaškatajev obrací k sekretářce: „Dejte do zápisu: rozhodnutím byra OV byl soudruh Bakasov vyloučen ze strany.“ Konec! řekl si Tanabaj v duchu. Byl bledý jako stěna.

205

„Já trvám na udělení důtky Segizbajevovi,“ nevzdával se Kerimbekov. Možná že nebylo nutné dávat o jeho návrhu hlasovat a raději se tomu vyhnout, ale Kaškatajev usoudil, že bude lepší nechat proběhnout hlasování. Také v tom byl skrytý úmysl.

„Kdo je pro návrh soudruha Kerimbekova? Zvedněte prosím ruku.“

Opět tři proti třem. A opět Kaškatajev zvedl ruku jako čtvrtý a zachránil Segizbajeva před důtkou. Jenom jestli to pochopil a jestli tu službu ocení? Kdopak se v něm má vyznat? Je zákeřný a lstivý. Lidé zašoupali židlemi a chystali se k odchodu. Tanabaj myslel, že už je všechno skončeno, vstal a mlčky, aniž se na koho podíval, zamířil ke dveřím.

„Kampak, Bakasove?“ zarazil ho Kaškatajev. „Odevzdejte svou stranickou legitimaci.“

„Stranickou legitimaci?“

Teprve teď Tanabajovi došlo, co se vlastně stalo.

„Ovšem. Položte ji na stůl. Nejste už členem strany a nemáte právo ji nosit.“

Tanabaj sáhl pro legitimaci. V nastalém tichu mu to trvalo strašně dlouho. Byla tam, na svém místě hluboko pod kazajkou, pod kazajkou, pod zimníkem, v koženém pouzdře, které mu ušila Džajdar. Tanabaj nosil to pouzdro na řemínku kolem krku. Konečně je vytáhl, vyndal stranickou legitimaci, zahřátou na nahé hrudi, ještě teplou, prosáklou pachem jeho těla, a položil ji na studený leštěný stůl před Kaškatajeva. Sám se až otřásl, jak ho najednou přešla zima. A pak, aniž se na koho podíval, začal strkat prázdné pouzdro pod kabát a chystal se k odchodu.

„Soudruhu Bakasove,“ ozval se z druhého konce stolu Kerimbekov. „A co vy nám řeknete? Zatím jste nám nic nepověděl. Bylo to pro vás asi příliš tvrdé. Ale doufáme, že dveře zpátky nezůstanou pro vás zavřené, že se dříve či později zase do strany vrátíte. Povězte nám, co teď hodláte dělat?“

206

Tanabaj se obrátil, bylo mu trapně, styděl se před tím neznámým mládencem, který se pořád ještě snažil nějak zmírnit neštěstí, které na něho dopadlo.

„Co mám povídat?“ promluvil smutně. „Všechny tady neumluvím. Chtěl bych říct jenom jedno, že jsem nevinen, i když jsem na něho vztáhl ruku, i když jsem třeba nevážil slova. Ale vysvětlit vám to nedovedu. To je všechno.“

Nastalo tíživé mlčení.

„Hm. Tak ty se na stranu zlobíš?“ řekl Kaškatajev. „Soudruhu, soudruhu! Strana tě vede na správnou cestu, zachránila tě před soudem, a ty ještě nejsi spokojen, hraješ si na uraženého! Pak ovšem opravdu nejsi hoden nosit jméno člena strany. A sotva kdy ti budou otevřeny dveře nazpátek.“

Z okresního výboru vyšel Tanabaj navenek klidný. Až příliš klidný. A to bylo zlé. Byl teplý, slunečný den, schylovalo se k večeru. Lidé šli a jeli po své práci. Kolem klubu na náměstí běhala drobotina. A Tanabajovi se při pohledu na to všechno dělalo zle, hnusil se sám sobě. Rychle pryč odtud, domů do hor! Dokud se nestane něco horšího. Na úvazišti stál vedle jeho koně Gülsary. Veliký, dlouhý, silný, když se k němu Tanabaj blížil, přešlápl z nohy na nohu, jeho tmavé oči na něho hleděly klidně a důvěřivě. Už nevěděl o tom, jak ho Tanabaj mlátil vidlemi po hlavě. Kůň je jenom kůň.

„Zapomeň, Gülsary, nezlob se na mě,“ zašeptal Tanabaj mimochodníkovi. „Velké neštěstí, strašně velké neštěstí mě potkalo.“ Zavzlykal, objal koňovu šíji, ale nakonec se přemohl a nedal se do pláče, styděl se před lidmi. Nasedl na koně a rozjel se domů.

Za Alexandrovským kopcem ho dohonil Čoro. Tanabaj za sebou uslyšel známý klapot klusajícího mimochodníka, sevřel uraženě rty a nasupil se. Ani se neohlédl. Pocit křivdy ho zatvrzoval a kalil mu zrak. Dnešní Čoro už pro něho nebyl tím, co kdysi. Bodejť, stačilo, aby Kaškatajev zvýšil hlas, a on si poslušně sedl na své místo jako hodný žáček. Co po něm

207

ještě chce? Lidé mu věří, a on se bojí promluvit pravdu. Bojí se o sebe, je opatrný na každé slovo. Kdopak ho tomu naučil? Tanabaj je zaostalý člověk, obyčejný dříč, ale on přece je vzdělaný, všechno zná, celý život zastával vedoucí funkce. Copak Čoro nevidí, že všechno je jinak, než to říkají ti Segizbajevové a Kaškatajevové? Že jejich slova jsou sice navenek krásná, ale uvnitř prázdná a lživá? Koho chce oklamat a proč? Tanabaj neotočil hlavu, ani když ho Čoro dohonil a klusal vedle něho, přidržuje rozběhnutého mimochodníka.

„Myslel jsem, Tanabaji, že se svezeme spolu,“ řekl Čoro celý udýchaný. „Ale než jsem se vzpamatoval, tys už byl pryč.“

„Co chceš?“ zeptal se Tanabaj ledovým hlasem a pořád se díval kamsi stranou. „Jed si svou cestou.“

„Rád bych si s tebou pohovořil. Nebuď tvrdohlavý, Tanabaji. Promluvíme si jako přátelé, jako komunisté,“ začal Čoro, ale vtom se zarazil.

„Já nejsem žádný tvůj přítel a komunista už teprve ne. A ty už taky dávno nejsi komunista. Ty už ho ze sebe jenom děláš.“

„To myslíš vážně?“ zeptal se Čoro sklesle. „Docela vážně. Já se nenaučil vybírat slova, co, kde a jak mám mluvit. Tak sbohem. Tvá cesta vede přímo, já musím doprava.“

Tanabaj sjel s koněm z cesty, neotočil se na kamaráda, nepodíval se mu do tváře, rozjel se přes pole do hor. Neviděl, jak Čoro smrtelně zbledl, jak ho chtěl zadržet, jak už zvedal ruku, ale pak se zhroutil, chytil se za prsa, padl mimochodníkovi do hřívy a zalapal po dechu. „Je mně zle,“ šeptal Čoro a nesnesitelná bolest u srdce ho celého zkroutila. „Strašně zle!“ chroptěl, modral a dusil se. „Honem domů, Gülsary, rychle!“

Mimochodník s ním uháněl temnou opuštěnou stepí k aulu, hlas člověka v sedle koně lekal, bylo v něm něco strašného a děsivého. Gülsary přitiskl uši k hlavě, pádil a polekaně frkal. A člověk v sedle trpěl, kroutil se, křečovitě zatínal prsty i zuby do koňské hřívy. Otěže visely Gülsary mu podle šíje a v běhu jej plácaly do krku.

208

V pozdní hodinu, kdy Tanabaj byl ještě na cestě k horám, cválal aulem jezdec, provázen štěkotem vyplašených psů. „Hej, je někdo doma? Pojďte ven!“ volal do stavení. „Ihned do kanceláře, na stranickou schůzi!“ „Co je? Co tak najednou?“ „Nevím,“ odpovídal posel. „Čoro volá. Říká, abyste přišli co nejdřív.“ A zatím Čoro seděl zhroucený v kanceláři, opíral se o stůl, svíjel se, dusil, rukou se držel za prsa pod košilí. Skučel bolestí a kousal se do rtu. Studený pot mu vystupoval na zsinalé tváři a znovu se mu zdálo, že ho mimochodník nese temnou stepí a on chce zavolat na Tanabaje, ale ten se ani neohlédne, probodává ho na rozloučenou slovy studenými jako led.

Tanabajova slova se mu propalují do srdce, celou duši mu spalují. Přivedli ho ze stáje, museli ho podpírat, našli ho tam celého zchváceného na seně. Stájníci ho chtěli odvést domů, ale odmítl. Jednoho z nich poslal svolat komunisty a teď na ně netrpělivě čekal. Uklízečka rozsvítila lampu, nechala Čora o samotě, šukala ve vedlejší místnosti kolem kamen, občas nakoukla pootevřenými dveřmi, vzdychala a vrtěla hlavou.

Čoro čekal na lidi a čas po kapkách odkapával. V hořkých těžkých kapkách vteřinu za vteřinou odkapával vyměřený čas života, jehož cenu si uvědomoval teprve teď, když už ho měl valnou část za sebou. Nedohlídal se svých dní, ani se za nimi nestačil ohlédnout, přeletěly v práci a starostech. Leccos v životě se mu nepodařilo a nevyšlo tak, jak by si byl přál. Staral se, bojoval, někdy i ustupoval, uhýbal, aby zbytečně nenarazil, ale přece jen se tomu nakonec nevyhnul. Síla, se kterou se bál srazit, ho nakonec přitlačila ke zdi a už nebylo kam ustoupit, tady cesta končila. Ach, kdyby se byl vzchopil dřív, kdyby se byl dříve přinutil podívat se životu přímo do očí…

209

A čas odkapával po hořkých kapkách zvonících v pádu. A ti lidé tak dlouho nejdou, tolik si dávají na čas! „Jen abych vydržel,“ říkal si Čoro se strachem. „Jen abych jim stačil všecko vypovědět!“ Bezhlasým, zoufalým křikem zadržoval odcházející život. Zatínal zuby a připravoval se k poslednímu boji. „Všechno jim povím, jak to doopravdy bylo. Jak probíhalo zasedání byra, jak Tanabaje vyloučili ze strany. Ať vědí, že já s rozhodnutím byra okresního výboru nesouhlasím. Ať vědí, že nesouhlasím s Tanabajovým vyloučením ze strany. Všechno jim povím, co si myslím o Aldanovovi. Potom, až budu hotov, ať si třeba poslechnou i jeho. Ač komunisté rozsoudí. I o sobě jim všechno povím, jaký jsem. O našem kolchoze, o lidech… Jen abych to stihl, jenom aby už přišli, už aby tu byli …“

První přiběhla žena s léky. Celá vyděšená začala plakat a naříkat:

„Máš ty rozum?! Ještě nemáš dost toho schůzování? Jdeme domů! Jen se na sebe podívej. Bože, kdyby ses aspoň trochu nad sebou zamyslel!“ Čoro nechtěl ani slyšet. Zapíjel prášek a odmítavě mávl rukou. Zuby mu cvakaly o sklenici, voda mu šplíchala na prsa.

„To nic, už je mi líp,“ chlácholil ji a snažil se vypadat klidně.

„Počkej vedle, potom mě odvezeš. Neboj se, běž.“ A když se na ulici ozvaly kroky, Čoro za stolem se narovnal, zakousl se do své bolesti, sebral všechny své síly, aby vykonal to, co považoval za svou poslední povinnost.

„Co se děje? Co je s tebou, Čoro?“ vyptávali se ho. „Nic. Hned se to dovíte, jen co budou všichni pohromadě,“ odpovídal. A čas odkapával po hořkých kapkách zvonících v pádu. Když se komunisté sešli, vedoucí stranické skupiny Čoro Sajakov vstal, smekl čapku a zahájil schůzi…

210

Tanabaj se vrátil domů v noci. Džajdar vyšla na dvůr s lucernou. Čekala, div si oči nevykoukala. A na první pohled poznala, jaké neštěstí muže potkalo. Mlčky odsedlával a odstrojoval koně a ona mu svítila. Neřekl ani slovo. Kdyby se ve městě aspoň napil, třeba by se mu ulevilo, říkala si, a on pořád mlčel a z jeho mlčení šel strach.

A ona mu chtěla udělat radost — zvěstovala mu, že dovezli trochu krmení, slámu, ječnou mouku a že už se oteplilo, jehňata vyhánějí na pastvu, už oštipují travičku.

„Bektajovo stádo odehnali. Poslali sem pro ně nového ovčáka,“ řekla.

„Čert vem Bektaje i s jeho stádem i toho tvého ovčáka.“

„Jsi unavený, vid?“

„Kdyby jen unavený! Vyrazili mě ze strany!“

„Nekřič, uslyší to ženské.“

„No a co? Co bych to tajil? Vyhnali mě jako prašivého psa, a konec. Patří mně to. A tobě taky. Dobře nám tak. Co stojíš? No, co koukáš?“

„Běž si odpočinout.“

„Nestarej se.“

Tanabaj zašel do koliby. Prohlédl ovce. Potom šel do ohrady, chvíli se tam potmě motal a znova se vrátil do koliby. Nikde neměl stání. Nechtěl jíst, nechtěl mluvit. Svalil se na slámu v koutě a zůstal bez hnutí ležet. Život, starosti, všechny obavy ztratily smysl. Nechtělo se mu žít, nechtělo se mu myslet, nechtělo se mu nic kolem sebe vidět. Převracel se, snažil se usnout, zapomenout na všecko, ale kdepak, sám sobě člověk neuteče.

Znova si vzpomněl, jak odcházel Bektaj, jak se za ním táhly černé stopy na bílém sněhu, jak nevěděl, co mu má odpovědět, znovu si představil, jak na něho Segizbajev z koně hulákal, jak ho častoval nejhoršími nadávkami, jak vyhrožoval, že ho pošle do kriminálu, jak na něho potom na byru hleděli jako na sabotéra a nepřítele lidu

211

a jak tím všecko skončilo, celý jeho život. A znova měl sto chutí popadnout vidle a s křikem se na někoho vrhnout, rozběhnout se do noci, křičet zoufale na celý svět, dokud se nezřítí někam do rokle a nesrazí si vaz. Když usínal, říkal si: Raději zemřít, než takový život. Ano, ano, raději smrt! Probudil se s těžkou hlavou. Několik okamžiků si nedovedl vybavit, kde je a co se s ním stalo. Vedle kašlaly ovce a bečela jehňata. Aha, je v kolibě. Venku se rozednívalo. Proč jen se probudil?! Proč? Raději ani neměl procitnout. Zbývá mu jenom umřít, co nejdřív to skoncovat… Potom pil přehršlemi vodu z říčky. Chladnou, studenou vodu s chřestícím ledovým škraloupem. Voda mu crčela mezi třesoucími se prsty, znovu nabíral, pil a vyléval ji na sebe. Konečně popadl dech a vzpamatoval se.

A teprve teď si uvědomil všechnu nehoráznost sebevražedných úmyslů, všechnu hloupost, s kterou si hrál na svého vlastního soudce. Nesmysl! Jak si může člověk chtít sáhnout na život, když má jenom jeden! Copak za to vůbec takoví Segizbajevové stojí? Ne, Tanabaj bude ještě žít, ještě bude hory převracet! Vrátil se a nenápadně schoval pušku, brašnu s náboji a celý den horlivě pracoval.

Zatoužil projevit víc vlídnosti ženě, dcerkám, svým pomocnicím, ale přemohl se, aby na něm nic nepoznaly. Dělaly, jako by se nic nestalo, jako by se nic zvláštního nepřihodilo, jako by všechno bylo v pořádku. Tanabaj jim za to byl vděčný, mlčel a pracoval.

Zašel na pastvu a pomohl jim zahnat stádo. Večer se počasí pokazilo. Určitě přijde déšť nebo sníh. Hory kolem dokola zahalila mlha, nebe pokryly těžké mraky. Znova bylo potřeba myslet na to, jak ochránit jehňata před zimou. Znova bylo třeba čistit kolibu, podestýlat slámu, aby zase nevypukl mor. Tanabaj se kabonil, ale snažil se zapomenout, co se stalo, a neklesat na mysli.

212

Už se setmělo, když se na dvoře objevil jezdec. Džajdar mu vyšla vstříc. O čemsi spolu rozmlouvali. Tanabaj v tu chvíli pracoval v kolibě.

„Nech toho na chvilku,“ zavolala na něho žena.

„Máš tady návštěvu.“ Už podle toho, jak na něj volala, vytušil něco nedobrého. Vyšel ven. Pozdravil. Byl to ovčák ze sousedního stanoviště.

„To jsi ty, Ajtbaji? Slez z koně. Odkud?“

„Z aulu. Měl jsem tam nějakou práci. Prosili mě, abych ti vyřídil, že je Čoro těžce nemocen. A že prý máš přijet.“

Zase Čoro! Znova v něm vyšlehl uhasínající pocit křivdy. Ani vidět ho nechtěl.

„Co já, jsem snad doktor? Ten stůně pořád. Mám tady i bez něho starostí až po krk. Počasí se nám kazí.“

„No, jak myslíš, Tanake. Musíš sám nejlíp vědět, jestli máš nebo nemáš. Já jsem ti vzkaz vyřídil. Na shledanou. Musím už jet, za chvilku bude tma.“

Ajtbaj pobídl koně, ale pak ho znovu zarazil. „Ještě si to rozmysli, Tanabaji. Je mu zle. Poslali do školy pro syna. Jeli mu naproti na dráhu.“

„Děkuju za vyřízení. Ale nikam nepojedu.“

„Pojede,“ snažila se to zamluvit Džajdar. „Nebojte se, určitě tam zajede.“

Tanabaj už nic neříkal, ale když Ajtbaj vyjel ze dvora, utrhl se na ženu: „Odvykni si mluvit za mne. Já vím, co dělám. Jednou jsem řekl nejedu — tak nejedu.“

„Uvaž, co říkáš, Tanabaji.“

„Jaképak uvažování. Už toho mám dost. Tak dlouho jsem uvažoval, až mé vyrazili ze strany. Nikoho neznám. A kdybych já se rozstonal, ať za mnou taky nikdo nejezdí. Chcípnu sám!“

Mávl rozhořčeně rukou a zamířil ke kolibě. Ale neměl klid. Odebíral matkám jehňata, pomáhal jim na svět, ukládal je v koutě, okřikoval bečící ovce, odstrkoval je od sebe, klel a vrčel:

213

„Měl toho už dávno nechat a nehonit se. Celý život je samá nemoc, pořád jen naříká, chytá se za srdce, ale z koně nesleze. Co mě teď ještě bude… Po tom, jak ses ke mně zachoval, nechci tě ani vidět. Zlob se nebo nezlob, já se taky zlobím. A nikoho to nezajímá.“

Venku byla noc. Sníh se polehounku sypal a kolem bylo takové napjaté ticho, že bylo slyšet šustění sněhových vloček snášejících se k zemi. Tanabaj vešel do jurty a nebylo mu do řeči. Džajdar také mlčela. Jen si mlč, říkal si. A nepojedu, nemysli si! Mně už je všecko jedno. Už nemám s Čorem nic společného. On jde svou cestou a já taky svou. Bývali jsme kamarádi, ale to už je pryč. A jestli si myslí, že se nic nezměnilo, měl si to uvědomit dřív. Ne, mně už je teď všecko jedno. Ale Džajdar přece jen začala. Přinesla mu plášť, nové holínky, šálu, rukavice, čapku, kterou si brával na cesty.

„Oblékej se,“ řekla.

„Zbytečně se staráš. Nikam nepojedu.“

„Neztrácej čas. Abys potom třeba celý život nelitoval.“

„Čeho, prosím tě? Nic se mu nestane. On se z toho zase vylíže. Není to poprvé.“

„Tanabaji, nikdy jsem tě o nic neprosila. Ale teď tě prosím. Nech svou zlobu a své hoře doma a jed. Nebuď tak zatvrzelý.“

„Ne,“ Tanabaj zavrtěl zarputile hlavou. „Nepojedu. Mně je teď všecko jedno. Ty myslíš na slušnost, na povinnost. Co tomu řeknou lidé? Já už teď nechci nic vědět.“

„Rozmysli si to, Tanabaji! Já se zatím podívám na oheň, jestli nějaký uhlík nevypadl do houní.“

Odešla a jeho věci tam nechala, ale on se nehnul z místa. Seděl v koutě, nemohl se přemoci, nemohl zapomenout na slova, která řekl Čorovi po cestě. A teď by měl jít a tvářit se jakoby nic? Dobrý den, přišel jsem se podívat, jak se vede. Nemohl bych vám nějak pomoci? Ne, to nedokáže, to neumí. Džajdar se vrátila.

214

„Ty ještě nejsi oblečený?“

„Dej už pokoj. Řekl jsem, že nikam nepojedu.“

„Vstaň!“ křikla hněvivě. A on ke svému vlastnímu údivu poslušně jako voják vstal. Pokročila k němu a v kalném světle lucerny se na něho podívala usouženým a vyčítavým pohledem.

„Jestli nejsi chlap, jestli jsi ubrečená bába, můžeš si tu zůstat a fňukat. Pojedu místo tebe. Teď a hned. Okamžitě mi běž osedlat koně.“ A on poslušně šel vykonat její rozkaz. Venku poletoval sníh. Zdálo se, jako by tma kolem vířila nehlučným pomalým vírem, jako voda v hluboké tůni. Hory nebylo ve tmě vidět. To mi tak ještě scházelo! Kam teď v noci pojede? říkal si, když potmě přehazoval koni sedlo. Ta si to vymluvit nedá, kdepak. Ta nepovolí. Kdyby ji zabil, ne. Ale co když zabloudí? Ať si pak dává vinu sama sobě.

Tanabaj sedlal koně a začínalo mu být hanba. Jsem já to ale mezek. Taková bolístka, a jsem z toho celý špatný. Čekám, až mně ji někdo pofouká — podívejte, jaký jsem chudáček, jak je mně zle. Leda ženě starosti přidělávám. Copak ona za to může? Proč ji tak trápím? Já bych ale zasloužil! Zač vlastně stojím? Mezek jsem, hotový mezek! Tanabaj začal váhat. Nebylo lehké ustoupit od toho, co jednou řekl. Vrátil se celý nasupený a očima uhýbal stranou.

„Už je osedlaný?“

„Ano.“

„Tak jeď.“ A Džajdar mu podala plášť.

Tanabaj se začal oblékat, byl rád, že žena první nabízí usmíření. Ještě chvíli vzdoroval, aby se neřeklo. „A co kdybych jel až ráno?“

„Ne, musíš teď hned. Než bude pozdě.“ Noc se převalovala po horách jako voda v tiché zátoce. Tiše a měkce se snášely veliké vločky posledního sněhu. Sám uprostřed temných srázů jel Tanabaj za hlasem zavrženého přítele. Sníh mu sedal na hlavu, na ramena, na vousy i na ruce. Tanabaj seděl nehybně v sedle a neoprašoval jej. Tak se

215

mu líp přemýšlelo. Myslel na Čora, na všechno, co je dlouhá léta spojovalo, od těch dob, co ho Čoro učil číst a psát a kdy spolu vstupovali do Komsomolu a potom do strany. Vzpomínal, jak spolu pracovali na stavbě kanálu a jak mu Čoro první přinesl noviny, ve kterých byl článek s jeho fotografií, první mu přišel blahopřát a stisknout mu ruku. Tanabaj tál a jihl, zmocňoval se ho tísnivý pocit neklidu. Jakpak mu asi je? Co když je mu doopravdy zle? Proč by jinak volal syna? Nebo mu chce něco povědět? Rozloučit se s ním.

Už svítalo. Sníh pořád ještě poletoval. Tanabaj pobídl koně do klusu. Tam za těmi pahorky v dolině leží aul. Jakpak je Čorovi? Už aby byl u něho. A najednou k. němu v ranním šeru dolehl z aulu nezřetelný vzdálený hlas. Vyšlehl čísi výkřik a náhle se zlomil a zmlkl. Tanabaj zarazil koně a nastavil ucho proti větru. Ne, nic. To se mu asi jen zdálo. Kůň vyjel s Tanabajem na návrší. Dole před ním, uprostřed bílých zasněžených zahrad, mezi holými stromy ležely ulice aulu, v tuto ranní dobu dosud opuštěné. Nikde ani človíčka. Jenom kolem jednoho stavení se tlačil černý zástup lidí, pod stromy stáli osedlaní koně. Byl to Čorův dům.

Proč se tam sešlo tolik lidu? Co se stalo? Že by snad… Tanabaj se zvedl ve třmenech, křečovitě spolkl pichlavý chuchvalec studeného vzduchu a na okamžik strnul, ale hned zase pobídl koně klusem dolů po cestě. To není možné! Jak to? To není možné! Najednou měl ošklivý pocit, jako by za to, co se tam stalo, mohl on. Čoro, jediný jeho přítel, ho volal na poslední schůzku před věčnou rozlukou, a on si postavil hlavu a z uražené ješitnosti vzdoroval. Zač vůbec stojí? Že mu žena nenaplila do tváře! Co může být na světě důležitějšího nad poslední prosbu umírajícího člověka? Tanabaj si znova v duchu představil cestu ve stepi, místo, kde ho dohonil Čoro na mimochodníkovi. Co mu v té chvíli odpověděl? Bude si to moci vůbec kdy odpustit?

216

Tanabaj jel zasněženou ulicí jako v horečce, schýlen pod tíhou své viny a hanby, a vtom v dálce u Čorova domu spatřil velkou skupinu jezdců. Blížili se v mlčícím houfu a na-jednou vyrazili jednohlasý nářek, kolébajíce se v sedlech: „Ojbaj, baurymaj! Ojbajaj, baurym!“

„Kazaši přijeli!“ uvědomil si Tanabaj a pochopil, že už není žádná naděje. Z druhé strany za řekou přijeli Kazaši a oplakávají Čora, svého bratra, souseda, člověka známého všem lidem široko daleko. Díky, bratři, napadlo v té chvíli Tanabaje. Vždycky společně, v neštěstí a trápení, na svatbách i o závodech, vždycky spolu…

Plačte, plačte společně s námi! A spolu s jejich hlasy se ranním aulem rozlehl i jeho zoufalý srdceryvný výkřik: „Čoro-o-o! Čoro-o-o! Čoro-o-o!“ Cválal nakloněn ze sedla hned na levou, hned na pravou stranu a usedavě oplakával svého přítele, který právě odešel z tohoto světa. A už je tu dvůr a vedle stavení stojí Gülsary ve smuteční čabrace. Padá na něho sníh a taje. Mimochodník ztratil svého pána. Stojí sám a opuštěn. Tanabaj klesá koni do hřívy, zvedá hlavu a znovu ji tiskne ke koňské šíji. Kolem jako v mlze stěží rozeznatelné tváře lidí, pláč. Ani neslyšel, jak kdosi říká: „Pomozte Tanabajovi ze sedla. Odveďte ho za Čorovým synem.“ Několik párů rukou se natáhlo k němu, pomohli mu s koně, odváděli ho zástupem. „Odpusť, Čoro, odpusť mi!“ plakal Tanabaj. Na dvoře, tváří ke zdi, stál Čorův syn, student Samansur. Se slzami se obrátil k Tanabajovi, s pláčem se objali. „Táta ti odešel, odešel můj Čoro! Odpusť mi, Čoro, odpusť mi!“ vzlykal a zajíkal se Tanabaj. Odtrhli se od sebe. A tu Tanabaj mezi ženami vedle sebe uviděl Bübüžan. Dívala se na něho a mlčky ronila slzy. Tanabaj se ještě víc rozplakal.

217

Plakal nad celým svým životem, oplakával všechno, co ztratil, oplakával Čora i to, čím se na něm provinil, plakal bezútěšným pláčem, že nemůže vzít nazpět slova, kterými ho odbyl na cestě, plakal nad ženou, co teď stála vedle jako cizí, nad svou láskou, oplakával i onu bouřlivou noc i to, že potom zůstala sama a už stárne, plakal nad svým mimochodníkem Gülsarym, který tu stál ve smuteční čabrace, nad svými křivdami a trápením, nade vším, co nestačil v životě vyplakat.

„Odpusť mi, Čoro, odpusť mi!“ opakoval. A jako by si tím i od ní vyprošoval odpuštění. Zatoužil, aby Bübüžan přistoupila k němu a utěšila ho, aby mu setřela slzy, ale ona nešla. Stála a plakala. Lidé kolem ho chlácholili: „Přestaň, Tanabaji. Pláčem mu nepomůžeš, uklidni se!“ A jemu bylo ještě hůř, ještě bezútěšněji.

Čora pochovávali odpoledne. Kalný sluneční kotouč matně prosvítal špinavou vrstvou nehybných mračen. Vzduchem pořád ještě poletovaly měkké vločky vlhkého sněhu. Po bílém poli se jako černá mlčenlivá řeka vinul pohřební průvod. Nikdy tu taková řeka nebývala, jako by si najednou razila nové koryto.

Vpředu na autě se sklopenými bočnicemi vezli nebožtíka Čora, navždycky pevně zavinutého do pohřební přikrývky z bílé plsti. Vedle něho seděla žena, děti a příbuzenstvo. Všichni ostatní jeli za autem na koních. Jenom dva lidé šli pěšky — syn Samansur a Tanabaj, který vedl za uzdu koně zesnulého přítele, mimochodníka Gülsaryho s prázdným sedlem.

Cesta za vsí byla celá zavátá měkkým sněhem. Táhla se za průvodem širokým tmavým pruhem udusaným koňskými kopyty. Jako by značila poslední pouť zesnulého. Mířila ke hřbitovu na návrší. A zde pro Čora nenávratně končila.

218

Tanabaj vedl mimochodníka za uzdu a tiše k němu promlouval: „Tak vidíš, Gülsary, oba jsme ztratili našeho Čora. Odešel nám, už není. Proč jsi na mě tenkrát nezavolal a nezarazil mě? Já vím, bůh ti nedal jazyk. Já jsem člověk, a zachoval jsem se hůř než kůň. Opustil jsem kamaráda na cestě, ani jsem se neohlédl, neobměkčil jsem se. To já Čora zabil, zavraždil jsem ho svým slovem…“

Celou cestu ke hřbitovu si Tanabaj vyprošoval na Čorovi odpuštění. A když se se Samansurem spustili do hrobu a ukládali Čorovo tělo na věčné zemské lože, ještě ho prosil: „Odpusť mi, Čoro. Sbohem. Slyšíš mě, Čoro, odpusť!…“

Do hrobu padaly hroudy hlíny, potom ji začali hrnout lopatami ze všech stran. Naplnili jámu, až vyrostla v čerstvý pahorek mohyly.

„Odpusť mi, Čoro!“ Po smuteční hostině si Samansur zavolal Tanabaje stranou. „Rád bych vám něco řekl, Tanake, potřebuju si s vámi promluvit.“ A vykročili přes dvůr, zanechali za sebou lidi, kouřící samovary a ohně. Vyšli za humna, na zahradu. Kráčeli po kraji zavodňovací strouhy, u vyvráceného stromu za zahradou se zastavili. Usedli. Chvíli mlčeli zabráni ve svých myšlenkách.

Takový je život, uvažoval Tanabaj. Znal jsem Samansura jako děcko, a teď je z něho chlap. Zmužněl tím zármutkem. Zaujal Čorovo místo. Jsme si teď jako rovný s rovným. Tak už to bývá. Synové nastupují na místo otců. V synech je pokračování rodu, v synech je pokračování jejich díla. Dej bůh, aby byl stejný jako jeho otec. A aby došel dál než my, aby nás předčil rozumem i dovedností, aby připravil štěstí sobě i jiným. Od toho jsme otci, proto plodíme syny s pevnou nadějí, že budou lepší než my. V tom je smysl života.

„Teď jsi ty hlavou rodiny, Samansure,“ řekl Tanabaj a hladil

219

si při tom bradu. „Ty jsi teď pro mne Čoro, chci tě vyslechnout, jako by mluvil on.“ „Musím vám, Tanake, vyřídit otcovo poručení,“ promluvil Samansur. Tanabaj sebou trhl, zřetelně rozpoznal v synově mluvě otcův hlas, jeho intonaci, a poprvé si všiml, že se velmi podobá tátovi, tomu mladému Čorovi, kterého on neznal, ale kterého dobře znal a pamatoval Tanabaj. Možná že právě proto se říká, že člověk neumírá, dokud žijí ti, kteří ho znali.

„Poslouchám, synu.“

„Zastal jsem otce ještě naživu, Tanake. Přijel jsem včera v noci, hodinu před jeho koncem. Byl při vědomí až do posledního dechu. Strašně moc na vás čekal, Tanake. Pořád se ptal: ,Kde je Tanabaj? Ještě nepřijel?' Ujišťoval jsem ho, že jste už na cestě a že tu budete každou chvilku. Chtěl vám asi něco povědět. A už nestačil.“

„Vím, Samansure, vím. Potřebovali jsme se ještě vidět. Moc jsme potřebovali. Do smrti si to budu vyčítat. Je to má vina, že jsem nepřijel včas.“

„Prosil mě, abych vám něco vyřídil. Chlapče, povídal, řekni Tanake mu, že ho prosím za odpuštění, řekni mu, aby se na mne nezlobil a aby odvezl mou stranickou legitimaci na okresní výbor. Ať mou stranickou legitimaci odevzdá vlastnoručně Tanabaj, vyřiď mu to, nezapomeň. Potom pozbyl vědomí. Moc se trápil. Ještě když umíral, pořád se díval na dveře, jako by někoho čekal. A plakal, ale už mu nebylo rozumět.“

Tanabaj neodpovídal. Vzlykal a nervózně si probíral bradu. Odešel Čoro. A odnesl s sebou polovinu Tanabaje, půl jeho života.

„Děkuji ti, Samansure, za tvá slova. A otci taky děkuju,“ promluvil nakonec, když se trochu vzpamatoval.

„Ale jedno mně dělá starosti. Víš, že mě vyloučili ze strany?“ „Vím.“

220

„Jak teda můžu jako vyloučený člen strany vézt Čorovu legitimaci na okres? Na to nemám právo.“

„Nevím, Tanake. To si musíte rozhodnout sám. Mou povinností bylo splnit otcovu poslední vůli. A prosím vás, abyste udělal, jak si přál, když nás opouštěl.“

„Já bych ze srdce rád. Ale když mě potkalo takové neštěstí! Nebylo by lepší, kdybys ji tam odvezl ty, Samansure?“

„Ne, nebylo. Otec dobře věděl, co žádá. A jestli on vám věřil, jak bych vám mohl nedůvěřovat já? Řekněte na okrese, že to bylo poslední přání mého otce Čora Sajakova.“

Časně ráno, ještě za tmy, vyjel Tanabaj z aulu. Gülsary, slavný mimochodník Gülsary, kůň stejně spolehlivý v radostech i strastech, klusal pod sedlem a drtil kopyty hroudy zmrzlé hlíny. Tentokrát nesl opět Tanabaje se zvláštním poručením jeho zesnulého přítele, komunisty Čora Sajakova. Vpředu nad neviditelným okrajem země začínaly pomalu rudnout červánky. V jejich lůně se rodil nový den. Rostl a vstával uprostřed šedé mlhy. Mimochodník klusal k ranní zoře, k osamělé hvězdě zářící na nebeské báni. Sám na opuštěné cestě, a země duněla pod jeho kopyty. Dávno už na něm Tanabaj neseděl. Krok Gülsaryho byl pořád pevný a jistý. Vítr mu čechral hřívu, vál jezdci do tváře. Gülsary byl dobrý kůň a ještě stále v plné síle.

Celou cestu Tanabaj uvažoval, nevěděl, jak si vysvětlit, proč právě jeho, člověka vyloučeného ze strany, Čoro před svou smrtí pověřil úkolem odvézt na okres svou legitimaci. Co tím myslel? Chtěl ho jen zkoušet? Nebo snad chtěl ukázat, že nesouhlasí s Tanabajovým vyloučením ze strany? Teď už se to nikdy nedoví, nikdy to nevypátrá. Čoro nikdy víc nepromluví. Jaká strašná slova — nikdy víc! Nemůže být nic strašnějšího A znovu se v něm vyrojily všechny možné myšlenky, znovu ožilo všechno to, co chtěl zapomenout, vytrhnout ze sebe navždycky. Ne, patrně ještě není všemu konec. Ještě je tu

221

Čorova poslední vůle, kterou má splnit. Přijde s jeho legitimací a poví jim všecko, poví jim, jak to je, poví, co znamenal Čoro pro lidi, co znamenal pro něho. I o sobě jim poví, protože on a Čoro byli jako prsty jedné ruky. Ať vědí, jací byli tenkrát zamlada, jaký prožili život. Pak možná pochopí, že on, Tanabaj, si nezaslouží, aby ho odlučovali od Čora, ani zaživa ani potom. Jenom aby ho vyslechli, jen aby jim to mohl všechno povědět!

Tanabaj si představoval, jak vejde k tajemníkovi okresního výboru, jak položí na stůl Čorovu stranickou legitimaci a jak mu všechno poví. Přizná svou vinu, omluví se, jenom když ho vezmou zpátky do strany, bez ní pro něho život nemá cenu, bez ní si nedovede sám sebe představit. Ale co když mu řeknou, že jako vyloučený straník neměl právo vozit stranický dokument? Neměl jsi právo dotýkat se stranické legitimace komunisty, neměl jsi právo brát na sebe ten úkol. Však by se našel někdo jiný. Ale taková přece byla Čorova poslední vůle. Tak si to přál na smrtelné posteli. Jeho syn Samansur to může potvrdit.

No a? Člověk na smrtelné posteli může říct v předsmrtných mrákotách kdoví co. Co jen na to odpoví? A Gülsary běžel po zvonící umrzlé cestě, za zády step, a už se blížil k Alexandrovskému kopci. Rychlým klusem donesl Tanabaje na místo. Tanabaj ani nevěděl, jak tam dojeli. Když přijížděl do okresního města, právě začínaly úřední hodiny. Nikde se nezdržoval a zamířil na zpoceném mimochodníkovi rovnou k okresnímu výboru, přivázal ho k úvazišti, oklepal ze sebe prach a s bušícím srdcem vstoupil do budovy.

Co mu řeknou? Jak ho přivítají? Chodby byly dosud opuštěné. Lidé z aulů se ještě nesjeli. Tanabaj vešel do tajemníkova předpokoje. „Dobrý den,“ řekl sekretářce. „Dobrý den.“ „Soudruh Kaškatajev je tady?“ „Ano.“

222

„Potřebuju s ním mluvit. Jsem ovčák z kolchozu Bílé kameny. Jmenuju se Bakasov,“ začal.

„Ale ovšem, já vás přece znám,“ usmálo se děvče.

„Povězte mu, prosím vás, že zemřel Čoro Sajakov, náš vedoucí stranické skupiny, a na smrtelné posteli mě žádal, abych odvezl jeho stranickou legitimaci na okresní výbor. Tak jsem tady.“

„Dobře. Počkejte okamžik.“ Sekretářka se v pracovně u Kaškatajeva dlouho nezdržela, ale Tanabaj se nemohl dočkat, byl jako na trní.

„Soudruh Kaškatajev nemá čas,“ řekla a zavřela za sebou dveře. „Máte Sajakovovu legitimaci odevzdat na evidenčním oddělení. Rovně přes chodbu a pak doprava.“

„Evidenční oddělení… Rovně přes chodbu a pak doprava… Jak to?“ nemohl se hned vzpamatovat Tanabaj. Potom náhle všechno pochopil a ucítil v sobě strašnou prázdnotu. Jak to? Copak je všechno tak jednoduché? A on si myslel…

„Musím s ním mluvit. Běžte mu to, prosím vás, povědět. Že je to důležité.“ Sekretářka vešla nejistě k tajemníkovi, a když se vrátila, opakovala:

„Má velmi mnoho práce.“ Potom soucitně dodala: „S vámi už přece domluvili.“ A ještě tišeji řekla: „Ten vás nepřijme. Jeďte raději domů.“

Tanabaj šel po chodbě, potom zahnul doprava. Tabulka „Evidenční oddělení“. Ve dveřích okýnko. Zaklepal.

Okýnko se otevřelo.

„Co si přejete?“

„Přišel jsem odevzdat legitimaci. Zemřel nám Čoro Sajakov. Kolchoz Bílé kameny.“ Vedoucí evidenčního oddělení trpělivě čekala, než Tanabaj vytáhl zpod kabátu kožené pouzdro na řemínku, ve kterém ještě nedávno nosil svou stranickou legitimaci a v němž teď přivezl legitimaci přítele Čora. Odevzdal knížečku do okýnka.

„Sbohem, Čoro!“ Díval se, jak pracovnice zapisovala do seznamu číslo legitimace,

223

Čorovo příjmení, jméno, jméno po otci, rok vstupu do strany — poslední památka po něm. Potom ho požádala o podpis.

„To je všecko?“ zeptal se Tanabaj.

„Ano.“

„Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Okýnko sklaplo. Tanabaj vyšel na ulici. Začal odvazovat mimochodníka.

„To je všecko, Gülsary,“ řekl koni. „Tak to je všecko.“ A neúnavný mimochodník ho odnášel nazpátek do aulu. Široká jarní step běžela proti nim s větrem o závod, zvonivě cvakala kopyta. Jenom klus koně uklidňoval a tišil Tanabajovu bolest. Ještě toho večera se Tanabaj vrátil do hor. Žena ho přivítala mlčky. Vzala koně za uzdu, pomohla mužovi ze sedla, přidržela ho za loket. Tanabaj se k ní obrátil, objal ji, klesl jí na rameno. Také ona ho s pláčem objala. „Tak už jsme Čora pochovali. Odešel, Džajdar. Skonal můj nejvěrnější kamarád!“ řekl Tanabaj a znova mu vyhrkly slzy. Potom mlčky usedl na kámen vedle jurty. Chtěl být sám, díval se, jak vychází měsíc, jak pomalu vyplouvá za zubatými vrcholky bíle zasněženého hřbetu.

Žena v jurtě ukládala děti ke spaní. Bylo slyšet, jak na ohništi praská oheň. Potom se ozvala srdceryvně zvučící struna temir-komuzu. Jako když úzkostlivě zalká vítr, jako když člověk běží přes pole s pláčem a žalostnou písni. A všechno kolem mlčky naslouchalo a jenom ten osamělý hlas lidského stesku a hoře se nesl nad krajinou. Jakoby někdo běžel a nevěděl, kam se podít se svým žalem, jak se utěšit v tom mlčení liduprázdné pustiny, ze které nikdo neodpovídá. A člověk plakal, sám se svým hořem. Tanabaj pochopil, že to pro něho žena zpívá Píseň starého lovce…

… Za dávných časů žil jeden starý lovec a ten měl syna. Byl mladý a statečný. Otec vyučil syna nesnadnému loveckému umění. A syn ho překonal. Nikdy se neminul. Ani jediné živé stvoření neuniklo před jeho přesně mířenou smrtonosnou střelou. Postřílel v horách široko daleko všechnu divokou zvěř. Nešetřil březí matky, nešetřil nevinná mláďata. Vyhubil stádo Šedé kozy, pramáti kozího rodu. Zůstala Šedá koza se starým Šedým kozlem. I jala se mladého lovce úpěnlivě prosit, aby ušetřil starého kozla a nezabíjel ho, neboť v něm bylo pokračování rodu. Ale lovec neuposlechl, dobře mířeným výstřelem složil mohutného Šedého kozla. A kozel se zřítil ze skály. Zanaříkala Šedá koza, obrátila se k lovci bokem a řekla:
„Střel mě do srdce. Neuhnu z místa. Ale ty netrefíš — a to bude tvůj poslední výstřel!“
Zasmál se mladý lovec slovům šílené staré Šedé kozy. Zalícil. Zahřměl výstřel. A Šedá koza zůstala stát. Kulka zasáhla pouze její přední nohu. Lovec se lekl — to se mu ještě nikdy nestalo.
„Vidíš,“ obrátila se k němu Šedá koza. „A teď si mě zkus chytit, třeba jsem chromá!“ Opět se mladý lovec zasmál.
„Tak dobře, utíkej! Ale až tě dohoním, nečekej slitování! Podřežu tě, ty stará rebeko, za to tvé vychloubání!“ Chromá stará Šedá koza se dala do běhu a lovec za ní. Mnoho dní trvala honička po horách, po skalinách, sněhem a přes kamení. A Šedá koza se nevzdávala. Dávno už lovec zahodil pušku, šaty na něm visely v cárech. A nepozoroval, že ho Šedá koza zavedla na nepřístupné skály, odkud nevedla cesta nahoru ani dolů, odkud se nedá skočit ani sešplhat. A tam ho Šedá koza opustila a proklela ho:
„Nikdy odtud neunikneš a žádný tě nezachrání! Ať tě tvůj otec opláče, jako já oplakávám své ubité děti, jako oplakávám svůj vyhubený rod. Ať tvůj otec kvílí a úpí sám a sám uprostřed kamenných hor, uprostřed studených hor, tak jako kvílím já, stará Šedá koza, pramáti kozího rodu. Buď proklet, Karagule, bud proklet…“ S pláčem odběhla Šedá koza — z kamene na kámen, z hory na horu. A mladý lovec osaměl na závratně vysokém útesu. Stál na úzkém výstupku, přitisknut tváří ke stěně, bál se ohlédnout nahoře ani dole, napravo ani nalevo neměl kam stoupnout.
Neviděl nebe a neviděl zemi. A otec ho zatím všude hledal. Obešel všechny hory. A když našel na pěšině jeho odhozenou pušku, vytušil, že syna potkalo neštěstí. Rozběhl se přes skalnaté soutěsky, přes temné rokle.
„Kde jsi, Karagule? Kde jsi, ozvi se!“
A kamenné hory mu odpovídaly kamenným smíchem, odpovídaly jeho vlastními slovy.
„Kde jsi, Karagule… Ozvi se …“
„Tady jsem, otče!“ dolétl k němu najednou hlas odkudsi z výše. Staroch se podíval vzhůru a uviděl svého syna, jako vraní holátko na kraji srázu, na vysoké nepřístupné skále. Stál tam zády k světu, a nemohl se obrátit.
„Jak ses tam dostal, nešťastný synu?“
„To je můj trest. Zavedla mne sem stará Šedá koza a proklela mne strašlivou kletbou. Stojím zde mnoho dní, nevidím slunce, nevidím nebe, nevidím zemi. Nespatřím tvoji tvář, otče. Zastřel mne, ulehči mi v mém trápení, velmi tě prosím. Zastřel a pochovej mne.“
Co mohl otec dělat? Plakal a zoufal si, ale syn stále prosil: „Rychle mne zastřel! Střel, otče, smiluj se nade mnou, střílej!“ Do samého večera se otec nemohl odhodlat. Ale než slunce zapadlo, zalícil a střelil. Pušku roztříštil o kamení a nad mrtvým synovým tělem zapěl žalostnou píseň.
Zabil jsem dítě své, synu můj Karagule. A teď jsem zůstal sám, synu můj Karagule. Osud mne potrestal, synu můj Karagule, pomstil se surově, synu můj Karagule. Proč jsem té naučil, synu můj Karagule, lovecké řemeslo, synu můj Karagule? A proč jsi vyhubil, synu můj Karagule, vše živé stvoření, synu můj Karagule, proč smrt jsi rozdával, synu můj Karagule, všemu, co chtělo žít, synu můj Karagule? Jsem teď sám na světě, synu můj Karagule. Ach, kdo mi odpoví, synu můj Karagule, svým pláčem na můj pláč, synu můj Karagule? Já jsem tě zahubil, synu můj Karagule, vlastníma rukama, synu můj Karagule…

…Tanabaj seděl před jurtou, naslouchal starému kirgizskému pláči, díval se, jak nad temnými mlčenlivými horami pomalu vyplouvá měsíc a visí nad mořem nakupených skal. A znovu prosil mrtvého za odpuštění. A Džajdar v jurtě pořád hrála a hrála na temir-komuz pláč nad velikým lovcem Karagulem: Zabil jsem dítě své, synu můj Karagule. A teď jsem zůstal sám, synu můj Karagule…

Blížilo se ráno. Starý Tanabaj seděl při ohni u hlavy umírajícího mimochodníka a vzpomínal, co bylo dál. Nikdo nevěděl, že byl tenkrát až v krajském městě. Byl to jeho poslední pokus. Chtěl se dostat k tajemníkovi krajského výboru, kterého slyšel tenkrát mluvit na té poradě na okrese, a vypovědět mu všechny svoje trampoty. Věřil, že by ho ten člověk pochopil a pomohl mu. Čoro o něm mluvíval také velmi pěkně a ostatní ho rovněž chválili. O tom, že ho mezitím přeložili do jiného kraje, se dověděl až na krajském výboru.

„Jestli máte něco důležitého, ohlásím vás našemu novému tajemníkovi, snad vás přijme,“ navrhla mu sekretářka.

„Ne, děkuju,“ odmítl Tanabaj. „Já jenom tak, v soukromé záležitosti. Víte, já jsem ho znal a on znal mne. Jinak bych neobtěžoval. Promiňte, na shledanou.“

Vyšel z místnosti pevně přesvědčen, že opravdu dobře znal toho tajemníka a on že znal osobně jeho, ovčáka Tanabaje Bakasova. Proč ne? Mohli se docela dobře znát a vážit si jeden druhého, proto také to tak řekl. Tanabaj šel po ulici k zastávce autobusu. Vedle kiosku

227

nakládali dva chlapi na auto prázdné pivní sudy. Jeden stál na valníku a druhý koulel bečku nahoru k němu. Ten dole se náhodou na Tanabaje ohlédl a zůstal jako opařený.

Byl, to Bektaj. Přidržoval bečku na líhách a díval se nepřátelsky na Tanabaje upřeným pohledem úzkých rysích očí. Čekal, jestli něco řekne.

„Hej, usnuls tam dole, či co?“ houkl na něj jeho parťák z valníku. Bečka klouzala dolů, Bektaj ji zadržoval, shrben pod její tíhou. A pořád se díval na Tanabaje. Ale Tanabaj se k němu nehlásil. Tak vida, tady jsi. Kabrňák. To se musí nechat. Tak ty vozíš pivo, pomyslel si Tanabaj a šel svou cestou. A není ho tady škoda? napadlo ho potom a zvolnil krok. Třeba by z něho byl ještě slušný člověk, neměl bych s ním promluvit? Už se chtěl vrátit, bylo mu najednou Bektaje líto, byl hotov všechno mu odpustit, jenom když se zase vzpamatuje. Ale neudělal to. Lekl se, že by to nemělo žádný smysl, Bektaj už možná ví o jeho vyloučení ze strany. Nechtěl tomu zlému člověku zavdávat příčinu, aby se mu vysmál, aby zhanobil posměchem pastýře a jeho osud a také věc, které zůstal věren. A tak odešel.

Z města jel stopem a celou cestu musel myslet na Bektaje. Pořád ho viděl, jak tam stál, sehnut pod tíhou sjíždějící bečky, jak se na něho upřeně díval a čekal… Když později Bektaje soudili, řekl Tanabaj jenom tolik, že Bektaj opustil stádo a odešel. Víc nic. Strašně moc si přál, aby Bektaj konečně pochopil, že udělal chybu a aby ji uznal. Ale toho nejspíš vůbec ani nenapadlo něčeho litovat.

„Až si to odsedíš, přijeď ke mně. Uvidíme, co dál,“ řekl mu Tanabaj. Ale Bektaj mu neodpověděl, ani nezvedl A Tanabaj víc nenaléhal. Od té doby, co ho vyloučili ze strany, začal být nejistý, přede všemi měl pocit jakési viny. Jako by se pořád něčeho bál. V životě by ho nenapadlo, že ho něco takového může potkat. Nikdo mu nic nevyčítal, ale on se přesto lidí stranil, vyhýbal se hovoru a většinou mlčel.

228

Mimochodník Gülsary ležel nehybně u ohně, hlavu položenou na zemi. Život ho pozvolna opouštěl. V koňském hrdle to klokotalo a chrčelo, oči upřené do plamene se rozšiřovaly a kalily, strnule natažené nohy dřevěněly. Tanabaj se loučil se svým mimochodníkem a naposledy k němu promlouval: „Býval jsi slavný kůň, Gülsary. Bývals mým přítelem, Gülsary. Odnášíš s sebou má nejlepší léta, Gülsary. Nikdy na tebe nezapomenu, Gülsary. Už jsi pro mne vlastně jen vzpomínka, protože umíráš, můj milý koníčku. Jednou se spolu na onom světě ještě setkáme. Škoda, že tam neuslyším dusot tvých kopyt. Tam nejsou cesty, tam není tráva, tam není život. Ale dokud budu živ, neumřeš, protože na tebe budu vzpomínat, Gülsary. Klapot tvých kopyt mně bude znít jako nejmilejší píseň…“

Tak přemýšlel starý Tanabaj a tesknil po čase, který odletěl klusem mimochodníka. Nějak rychle oba zestárli! Možná že je ještě brzo na to, aby se Tanabaj počítal mezi starce. Ale člověk nestárne jenom od stáří, nestárne pouze prožitými léty, ale spíš myšlenkou, že je stár, že jeho čas minul, že zbývá už jen dožít … – A teď, této noci, kdy umíral jeho mimochodník, přehlížel Tanabaj pozorně a soustředěně celý svůj život, a bylo mu líto, že tak předčasně podlehl stáří, že neposlechl rady toho člověka, který na něj nezapomněl, který ho sám vyhledal a přišel za ním.

Stalo se to sedm let poté, co ho vyloučili ze strany. Tanabaj tenkrát dělal hlídače na kolchozních polích v Sarygouskérn žlebu, žil tam se svou stárnoucí Džajdar v malém domku.

Dcery odjely do škol a potom se vdaly. Syn po skončení průmyslovky dostal místo v okresním městě a také už měl rodinu. Jednou v létě sekal Tanabaj na břehu říčky trávu. Byl parný

229

den bez jediného mráčku, jak se na senoseč sluší. Ve žlebu se nepohnul ani větýrek. Kobylky vrzaly ostošest.

Tanabaj v širokánských bílých kalhotách, jaké už nosí jen staří tatíci, a ve vytažené košili postupoval za zvonící kosou a rovným vysokým pokosení kladl trávu do řádku. Práce mu šla od ruky. Ani nepozoroval, že opodál zastavil osobní gazik, z auta vystoupili dva muži a zamířili k němu.

„Dobrý den, Tanake. Pomáhej pánbůh!“ ozvalo se za ním. Ohlédl se a spatřil Ibrahíma. Byl pořád stejně horlivý a buclatý, bříško se mu kulatilo.

„Tak jsme vás přece jen našli, Tanake,“ rozzářil se jako úplněk. „Sám tajemník okresního výboru za vámi přišel, chce vás vidět.“

Liška podšitá! pomyslil si Tanabaj s bezděčným obdivem. Ten se dokáže přizpůsobit za každé situace. Med a máslo! Učiněná dobrota. Každému vyhoví, každému se hledí zavděčit. „Vítám vás!“ Tanabaj jim podal ruku.

„Vy mě asi nepoznáváte, otče?“ zeptal se přívětivě soudruh, který přišel s Ibrahímem, a podržel jeho ruku ve své pevné dlani. Tanabaj zaváhal. Kde jsem ho jenom viděl? uvažoval.

Před ním stál strašně známý člověk, aspoň jemu se tak zdálo, a zároveň nějak velmi změněný. Mladý, zdravý, opálený, s upřímným energickým pohledem, v šedém plátěném obleku, se slamákem na hlavě. Asi někdo z města, pomyslel si Tanabaj.

„Ale vždyť to je soudruh…“ chtěl honem pomoci Ibrahím.

„Počkej, počkej, já si vzpomenu,“ zarazil ho Tanabaj, usmál se v duchu a řekl: „Teď tě poznávám, chlapče. Bodejť bych tě nepoznal! Ještě jednou tě pěkně vítám. Jsem moc rád, že tě zas vidím.“

Byl to Kerimbekov, tajemník Komsomolu, který se tenkrát Tanabaje tak neohroženě zastal, když ho na okresním výboru vylučovali ze strany.

„Tak, a teď si můžeme pohovořit, když jste mě přece jen poznal, Tanake. Víte co, projdeme se kousek po břehu. A vy se zatím chopte kosy a trochu si zasečte,“ navrhl Ibrahímovi.

230

Ten si honem s náramnou ochotou začal svlékat kabát. „Ale samozřejmě, velmi rád, soudruhu Kerimbekove.“ Tanabaj s Kerimbekovem poodešli kousek po louce a usedli na kameny u řeky.

„Možná že už tušíte, proč jsem za vámi přišel, Tanake,“ začal Kerimbekov. „Jak se tak na vás dívám, jste pořád ještě chlapík, když si troufáte na sečení. Je vidět, že vám zdraví slouží. Mám z toho radost.“

„Poslouchám tě, chlapče. Já z tebe taky.“

„Tak aby vám bylo jasno, Tanake. Jak víte sám, mnoho se u nás v poslední době změnilo. Leccos se dává do pořádku. To víte stejně dobře jako já.“

„Ano. Co je pravda, to je pravda. Můžu to posoudit podle našeho kolchozu. Zdá se, že se to obrací k lepšímu. Ani se tomu věřit nechce. Nedávno jsem byl v údolí Pěti stromů, tam, co jsem v tom nešťastném roce dělal ovčáka. Až jsem jim záviděl. Stojí tam nový ovčín. Solidní stavení s břidlicovou střechou, nejmíň pro pět set kusů. Dokonce domek pro ovčáka. A vedle seník, stáj. Kdepak dřív! A na druhých zimovištích je to stejné. Lidé v aulech také stavějí. Pokaždé, když tam přijdu, stojí zas nějaký nový dům. Dej bůh, aby to tak šlo i dál.“

„To bychom taky rádi, Tanake. Všechno sice ještě není, jak má být, ale časem to dáme do pořádku. Víte, přišel jsem vám říct, abyste se vrátil do strany. Přezkoumali jsme váš případ, mluvili jsme o vás na byru. Pozdě, ale přece, jak se říká.“

Tanabaj mlčel. Byl na rozpacích. Cítil radost i trpkost zároveň. Vzpomněl si na všecko, dávná křivda v něm vězela velmi hluboko. Neměl chuť křísit minulost, neměl chuť se k tomu znovu vracet.

„Děkuju za dobré slovo,“ poděkoval tajemníkovi okresního výboru. „Děkuju, žes na dědka nezapomněl.“ A po krátkém zamyšlení řekl upřímně: „Jsem na to už starý. Co já teď můžu pro stranu znamenat? Co pro ni můžu udělat? Já už k ničemu nejsem. Můj čas minul. Nezlob se, potřebuju si to rozmyslet.“

231

Dlouho se Tanabaj nemohl rozhodnout, pořád odkládal — zítra tam zajedu, pozítří — a čas utíkal. Už se teď tak snadno k něčemu neodhodlal. Nakonec se přece jen sebral, osedlal koně a jel. Ale z půli cesty se vrátil. Proč? Uvědomoval si, že to od něho byla hloupost. Říkal si: Jsem já to ale trouba, už jsem načisto zdětinštěl. Uvědomoval si to, ale nemohl si pomoci.

Ve stepi uviděl mračno prachu, zvířeného klusem mimochodníka. Ihned poznal Gülsary ho. Teď ho vídával jen zřídka. Za mimochodníkem se táhla po suché letní stepi bílá pohyblivá čára. Tanabaj se zpovzdálí díval a čím dál víc se mračil. Dřív ten prach zvířený kopyty koně nedostihoval. Gülsary vždycky letěl jako černý pták vpředu a za ním se táhl dlouhý, vzdouvající se ohon prachu. Teď ten prach každou chvíli mimochodníka zahaloval šedým oblakem. Kůň pokaždé vyrazil, ale za okamžik znovu zmizel v hustých kotoučích šedého prachu. Už mu nedokázal uběhnout. Jak vidět, taky už pořád-ně zestárl, už to není, co bývalo. Jde to s tebou s kopce, Gülsary, pomyslil se Tanabaj se sžíravým smutkem.

Představoval si, jak ten prach koně dusí, jak těžko se Gülsarymu běží, jak jezdec zuří a švihá ho bičíkem. Viděl před sebou mimochodníkův bezradný pohled, cítil, jak se ze všech sil snaží uniknout z mračna prachu, a nejde to. A třebaže jezdec nemohl Tanabaje slyšet — byl příliš daleko, — staroch na něho křikl:

„Stůj, nežeň tak toho koně!“ a začal mu cvalem nadjíždět.

Ale za chvilku si to rozmyslel a zase koně zarazil. Kdyby ho ten člověk pochopil, bylo by dobře. Ale co když nepochopí? Co když mu řekne: Co je ti po tom? Nech si svoje rozumy. Já si jedu, jak já chci! Táhni k čertu, dědku pitomá!

A zatím se mimochodník nepravidelným unaveným klusem stále víc vzdaloval, chvílemi se ztrácel v kotoučích prachu a opět se z něho vynořoval. Tanabaj se za ním dlouho díval. Potom obrátil svého koně a rozjel se nazpátek. Už jsme si svoje odběhali, Gülsary, říkal si pro sele. Zestárli jsme, viď?

232

Kdo nás teď potřebuje? Já už taky nejsem žádný mladík. Teď už nám oběma zbývá jenom čekat na konec. A za rok Tanabaj spatřil mimochodníka zapřaženého do vozu. A znova ho to rozrušilo. Byl to opravdu žalostný pohled na starého odstaveného klusáka, jehož údělem teď bylo šlapat v chomoutu rozežraném od molů a táhnout za sebou chatrný vozík. Tanabaj se raději obrátil na druhou stranu, aby ho ani neviděl. Pak potkal Tanabaj mimochodníka ještě jednou. Seděl na něm asi sedmiletý klučina v trenýrkách a roztrhaném tričku. Pobízel koně holýma patama, tvářil se hrdě a vítězoslavně, pyšný, že ho kůň poslouchá. Bylo vidět, že sedí na koni po-prvé, proto ho posadili na tu nejmírnější a nejposlušnější herku. Tak teď cenili bývalého mimochodníka.

„Dědo, koukej!“ holedbal se klučina před starým Tanabajem. „Já jsem Čapajev! A teď se vrhneme do vody!“

„Tak jeď, já se podívám,“ povzbudil ho Tanabaj. Klučina trhl kurážně otěžemi a rozjel se přes říčku. Ale když se kůň začal šplhat na druhý břeh, neudržel se a žuchl dolů.

„Ma-a-ami-i,“ rozeřval se kluk leknutím. Tanabaj mu pomohl z vody a odnesl ho na koně. Gülsary stál poslušně na pěšině a zvedal střídavě jednu a druhou nohu. Bolí ho, je to s ním už nadobro špatné, uvědomil si Tanabaj. A vysadil klučinu na starého mimochodníka.

„Jed, a dej pozor, ať zase nespadneš.“ Gülsary zvolna vykročil po cestě. A nakonec se mimochodník znovu vrátil k pastýři Tanabajovi. Už se zdálo, že ho staroch přece jen dal dohromady a postavil ho na nohy. A zatím ho kůň vezl do Alexandrovky naposledy a teď tu na cestě umíral. Tanabaj byl u syna a snachy na křtinách, narodil se mu vnuk, jejich druhé děcko. Vezl jim zaříznutého berana, pytel brambor a pytel mouky, žena napekla všelijakých dobrot. Až potom si Tanabaj uvědomil, proč Džajdar nechtěla jet s ním,

233

dělala, že je nemocná. Nikomu to nikdy neřekla, ale neměla snachu ráda. Syn byl bačkora, mouchy snězte si mě, a ženu dostal ostrou, zkrátka metr. Seděla doma a muže jen komandovala a sekýrovala, vylévala si na něm své vrtochy.

Někteří lidé už mají takovou náturu, dělá jim dobře, když mohou druhého urazit, ublížit mu, jenom když mají vrch, jen když se cítí na koni. A to byl právě synův případ. Nedávno měl povýšit, ale pak na to místo dali jiného a jeho přeskočili.

A ona se pustila do chudáka nevinného dědy: „Potřeboval jste lézt do strany, stejně jste celý život pásl jen ovce a koně! Nakonec vás z ní vyrazili, a syn má teď kvůli tomu pokaženou kariéru. Nadosmrti aby seděl na jednom fleku. Vy si tam žijete v horách, jste staří, stejně už nic nepotřebujete, a my abychom se kvůli vám uskrovňovali!“

Narepetila toho až až. Tanabaje už mrzelo, že tam vůbec jezdil. Aby snachu nějak uchlácholil, řekl nejistě:

„Když teda myslíš, mohl bych požádat, aby mě vzali zpátky.“

„Vás tam zrovna potřebují! Už na vás čekají! Bez vás se určitě neobejdou!“ štěkala.

Kdyby to nebyla snacha, žena vlastního syna, ale nějaká cizí ženská, sotva by Tanabaj snesl, aby s ním mluvila takovým tónem. Ale takhle — co měl dělat? Mlčel, neodporoval jí, nesnažil se ji přesvědčit, že syna nepovýšili ne kvůli tátovi, ale proto, že je nekňuba, darmo si nevzal takovou semetriku, které se každý pořádný člověk vyhne na sto honů. Ono se říká: Dobrá žena udělá ze špatného muže slušného, ze slušného solidního a ze solidního udělá chlapa, že mu není rovno.

Ale staroch nechtěl syna před snachou shazovat. Ať si ženská radši myslí, že je to Tanabajova vina. Proto také se tak brzo rozjel domů. Byl tam u nich už jako na trní. Náno jedna pitomá! lál jí v duchu u ohně. Že se takoví lidé

234

vůbec rodí! Nemají ke druhému kouska úcty a vážnosti, ni-komu nic dobrého nepřejou. Znají jenom sami sebe. A každého soudí podle toho, jaký z něho mají prospěch. Ale to si nemysli, že máš pravdu. Já ještě k něčemu jsem, a budu!

Přišlo ráno. Nad zemí vstávaly hory, a jak se rozednívalo, kolem dokola se otvírala step. Na kraji rokle byly bělavé uhlíky uhasínajícího ohně. Vedle stál šedivý stařík s kožichem přes ramena. Teď už nepotřeboval mimochodníka přikrývat. Gülsary odešel na onen svět, k nebeským stádům.

Tanabaj se díval na mrtvého koně a divil se, co se to s ním stalo. Gülsary ležel na boku s křečovitě nataženou hlavou, na které bylo vidět hluboké rýhy — stopy po uzdě. Nehybně napjaté nohy s odřenými podkovami na rozpraskaných kopytech byly ztuhlé. Víckrát už nebudou šlapat po zemi a zanechávat na stepních cestách stopy kopyt. Byl čas jít.

Tanabaj se naposledy sklonil nad koněm, stáhl mu přes oči studená víčka, vzal uzdu a bez ohlédnutí odcházel. Odcházel stepí do hor. Šel pohroužen ve svých myšlenkách. Přemýšlel o tom, že už je starý a jeho dny jsou sečteny. Nechtělo se mu umírat jako umírá osamělý pták, který se odloučil od svého rychlokřídlého hejna. Chtěl umřít v letu, aby nad ním s křikem zakroužili druhové, s kterými vyrůstal v jednom hnízdě, s nimiž letěl jednou cestou. Napíšu Samansurovi, rozhodl se Tanabaj. Jestlipak se pamatuješ na mimochodníka Gülsary ho? Musíš se pamatovat. Vezl jsem na něm na okres stranickou legitimaci tvého otce. Ty sám jsi mě tenkrát poslal. Včera v noci jsem se vracel z Alexandrovky, a cestou můj slavný mimochodník skonal, víš…

Celou noc jsem proseděl vedle koně, celičký svůj život jsem znova promyslel. Dlouho to nepotrvá, a padnu na cestě jako můj mimochodník Gülsary. Musíš mi pomoci, synu můj

235

Samansure, vrátit se do strany. Zbývá mně už jen málo času. Chci být tím, kým jsem býval dříve. Teď už vím, že si tvůj otec darmo nepřál, abych právě já vezl jeho legitimaci na okresní výbor. Ty jsi jeho syn, znáš mě, znáš starého Tanabaje Bakasova… Tanabaj odcházel stepí s uzdou přes rameno. Slzy mu kanuly po tváři a smáčely mu bradu. Ale neutíral je. Plakal nad svým mimochodníkem Gülsarym. Staroch se díval závojem slz na nové ráno, na osamělou divokou husu, veslující rychlým letem k horám. Pospíchala za svým hejnem.

„Jenom si leť, jen let!“ zašeptal Tanabaj. „Dožeň své družky, dokud nemáš unavená křídla.“ Potom s povzdechem dodal: „Sbohem, Gülsary !“ Šel a v uších mu zněla starodávná píseň:
Běží velbloudice mnoho dní. Hledá a volá své děcko. Kde jsi, temnooké velblouďátko? Ozvi se! Mléko se řine z vemene, z obtíženého vemene, stéká mi po nohou. Kde jsi? Ozvi se! Mléko prýští z vemene, z obtíženého vemene. Bílé mléko…



---

Počet shlédnutí: 49