Děti parohaté sobí máti

Čingiz Ajtmatov

Stalo se to dávno a dávno, za pradávných časů, kdy na zemi bylo lesů víc než trávy a vody bylo v našich krajích víc než souše. Tehdy žilo na břehu veliké a studené řeky jedno plemeno Kirgizů. Ta řeka se jmenuje Enesaj. Teče daleko odtud až na Sibiři. Na koni bychom tam jeli tři roky a tři měsíce, Teď se jmenuje Jenisej, ale tenkrát se ještě jmenovala Enesaj. Zpívala se o ní taková píseň:

Zdaž je na světě řeka širší než ty, Enesaji,
zdaž je na světě kraj milejší než ty, Enesaji,
zdaž je na světě boře hlubší než ty, Enesaji,
zdaž je m světě volnost volnější než ty, Enesaji?
Není na světě řeky širší, než jsi ty, Enesaji,
není na světě kraje milejšího, než jsi ty, Enesaji,
není na světě hoře hlubšího, než jsi ty, Enesaji,
není na světě volnosti volnější nad tebe, Enesaji!

Na Enesaji žily tenkrát různé národy. Vedlo se jim špatně, protože mezi sebou ustavičně válčily. Kirgizy obklopovaly spousty nepřátel. Střídavě útočili jedni nebo druzí, pak zase Kirgizové přepadli jiné plemeno, odehnali dobytek, vypálili obydlí, zabili lidí. Zabili každého, kdo jim přišel pod ruku – takové to byly doby. Jeden druhého nelitoval. Jeden druhého zabíjel. Nakonec to došlo tak daleko, že už nebyl nikdo, kdo by sel obilí, staral se o dobytek, chodil na lov. Snazší bylo loupit – přijít, zabít, okrást. Ale za vraždu se platí ještě většími oběťmi a za pomstu pomstou ještě větší. Prolévalo se krve víc a víc. Lidem se zatemnil rozum a nikdo nedokázal usmířit nepřátele. Za nejchytřejšího a nejlepšího platil ten, kdo uměl nepřítele překvapit, kdo vyvraždil cizí kmen do posledního člověka, kdo se zmocnil stád a majetku.

V tajze se objevil podivný pták. Celé noci až do svítání plakal a bědoval lidským hlasem, poletoval z větve na větev a opakoval: „Stane se veliké neštěstí! Stane se veliké neštěstí!“

A opravdu se to stalo – strašlivý den nadešel. Toho dne pochovávali Kirgizové na břehu Enesaje svého stařičkého vůdce. Mnoho let jim vládl batyr Kulce, vedl mnohá tažení a nezraněn prošel mnohou sečí. Z bojů se vrátil živ a zdráv, ale pak nadešla jeho hodinka. Dva dny strávil jeho lid v hlubokém smutku – třetího dne chtěl odevzdat batyrovy ostatky rodné půdě. Podle prastarého obyčeje mělo být vojevůdcovo tělo neseno po břehu Enesaje, po svazích a stržích, aby se duše zesnulého rozloučila s matkou řekou, protože „ene“ znamená matka a „saj“ znamená říční koryto. Aby si duše zesnulého naposledy zazpívala píseň o Enesaji:

Zdaž je na světě řeka širší než ty, Enesaji,
zdaž je na světě kraj milejší než ty, Enesaji,
zdaž je na světě boře hlubší než ty, Enesaji,
zdaž je m světě volnost volnější než ty, Enesaji?
Není na světě řeky širší, než jsi ty, Enesaji,
není na světě kraje milejšího, než jsi ty, Enesaji,
není na světě hoře hlubšího, než jsi ty, Enesaji,
není na světě volnosti volnější nad tebe, Enesaji!

Na pohřebišti u otevřeného hrobu měl být batyr vyzvednut do výše, aby viděl na všechny čtyři světové strany. – Tam je tvá řeka. Tam je tvé nebe. Tam je tvá země. Tady jsme my, kdo jsme se zrodili ze stejného kmene jako ty. My všichni jsme tě přišli vyprovodit. Klidně spi!

Na věčnou památku se na batyrův hrob stavěl veliký balvan. V pohřební dny si rodiny z celého plemene postavily jurty podél břehu, aby se od svého prahu mohly rozloučit s vojevůdcem. Až ponesou kolem jeho tělo, v každé jurtě se na znamení smutku skloní k zemi bílý prapor, lidé budou plakat a naříkat a s ostatními půjdou k dalším jurtám, a tak to bude pokračovat dál a dál až k pohřebišti.

Když byly skončeny všechny přípravy, slunce už se vydávalo na svou pouť. Kirgizové přichystali bunčuky, zdobené koňskými ohony, vynesli batyrovo brněni, štít a kopí. Kůň měl pohřební čabraku. Trubači pozvedli válečné trubky a bubeníci se chystali udeřit do bubnů tak, aby se tajga otřásla a ptáci se jako mračno vznesli vzhůru a s nářkem a bědováním zakroužili pod oblohou a zvěř aby prchala s divokým řevem, aby se tráva přitiskla k zemi a v horách zaburácela ozvěna, až by se skály zachvěly. Plačky si rozpustily vlasy, aby v slzách opěvovaly batyra Kulče. Džigitové poklekli na jedno koleno, aby zvedli vojevůdcovo tělo. Všechno bylo připraveno. Na kraji lesa bylo uvázáno devět obětních kobyl, devět obětních býků a devětkrát devět obětních ovcí na tryznu.

A tehdy se stalo, co nikdo nepředvídal. Enesajci žili sice v neustálém sváru se svými sousedy, ale v den, kdy se pochovával vojevůdce, nepřítel nikdy nezaútočil. Zato teď vyrazily z úkrytu pluky nepřátel, kteří za úsvitu nepozorovaně obklíčili tábořiště truchlících Kirgizů, takže se nikdo nestačil ani vyhoupnout do sedla a chopit se zbraně. Strhla se nevídaná bitva. Nepřátelé zabíjeli šmahem. To byl záměr – aby jedinou ranou zdrtili neústupné plémě Kirgizů. Zabíjeli každého, aby nikdo nemohl vydat svědectví o zločinu, aby se nikdo nemohl pomstít, aby čas sypkým pískem zavál stopy minulých dob.

Dlouho trvá, než se člověk narodí a dospěje, ale zabit může být v jediném okamžiku. Bylo už mnoho porubaných, mnozí se topili v krvi, mnozí se vrhali do řeky, aby unikli mečům a kopím, a tonuli ve vlnách Enesaje. Podél břehu, nad srázy a svahy, hořely plamenem kirgizské jurty. Nikdo nestačil uprchnout, nikdo nezůstal naživu. Všechno bylo zničeno a spáleno. Zabitá těla svrhli nepřátelé do Enesaje. „Teď patří tato země nám! Lesy jsou naše! Všechna stáda jsou naše!“ jásali.

Odcházeli s bohatou kořistí a nepostřehli, že se z lesa vracejí dvě děti, chlapec a děvčátko. Byly to neposlušné, zlobivé děti – hned ráno utekly rodičům do blízkého lesa, aby si naloupaly lýko na košíky. Zabraly se do hry a ani si nevšimly, jak hluboko zašly. Když se k nim donesl hluk a křik bitvy, rozběhly se zpátky, ale naživu už nebyli ani rodiče, ani bratři, ani sestry. Zůstaly na světě samy. S pláčem přebíhaly od jednoho požářiště k druhému, ale nikde nebylo živé duše. V jediné hodině osiřely. V dálce se zvedala mračna prachu, nepřátelé odháněli stáda koni a dobytka, kterých se zmocnili po krvavém přepadení.

Děti viděly prach zvířený kopyty a rozběhly se za ním. S pláčem a voláním běžely po stopách krutých nepřátel. Tak mohly jednat pouze děti. Chtěly dohonit vrahy, místo aby se před nimi skryly. Jen aby nezůstaly samy, jen aby mohly odejít z těch prokletých míst. Držely se za ruce a úpěnlivě volaly, aby na ně ti lidé počkali a vzali je s sebou. Ale jak mohli nepřátelé v tom hluku, v tom dusání kopyt a ržání koní, v té horečce vítězství, jak mohli zaslechnout dva dětské hlásky!

Dlouho za nimi běžely zoufalé děti, ale nedohonily je. Klesly na zem. Bály se rozhlédnout, bály se pohnout. Bylo jim hrozně. Přitiskly se k sobě a usnuly, ani nevěděly jak.

Nadarmo se neříká, že skočky má pánbůh rád. V noci se jim nic nepřihodilo. Žádné zvíře jim neublížilo, žádné strašidlo je neodvleklo. Když se probudily, bylo už ráno. Svítilo slunce. Zpívali ptáci. Děti vstaly a znovu vykročily ve stopách nepřátel. Cestou sbíraly jahody a kořínky. Třetího dne dorazily na temeno hory. Na širokém palouku v údolí zahlédly velké množství hodujících lidí. Stálo tam nespočetně jurt, z ohnišť stoupal dým. Děvčata se houpala na houpačkách a prozpěvovala. Siláci pro pobavení lidí zápasili a kroužili kolem sebe jako skalní orli. Tak nepřátelé oslavovali své vítězství.

Chlapec a děvčátko stáli na svahu a netroufali si dolů. Ale velice toužili být blízko hořících ohňů, kde tak pěkně vonělo pečené maso, chléb a cibule.

Nevydrželi to a sestoupili k ohňům. Hodovníci se podivili a obstoupili je.

„Kdo jste? A odkud přicházíte?“

„Máme hlad,“ řekly děti, „dejte nám jíst.“

Podle řeči hostitelé poznali, o koho jde. Nastal hluk a šum. Máme to nepřátelské sémě zabít hned, nebo je odvedeme k chánovi? ptali se lidé. Zatímco se tak hádali, nějaká milosrdná žena podstrčila dětem kousek vařeného koňského masa. Nepřátelé je vlekli až k chánovi, ale děti se nemohly odtrhnout od jídla. Dovedli je k vysoké červené jurtě, před kterou stála stráž se stříbrnými sekerami. Celým tábořištěm se roznesla znepokojivá zpráva, že neznámo odkud se objevily dvě děti kirgizského původu. Mnozí zanechali her a hodování a za okamžik se k chánově jurtě seběhl ohromný zástup. Chán seděl se svými vojevůdci na koberci, bílém jako padlý sníh. Popíjel kumys, přislazený medem, a naslouchal oslavným písním. Když se dověděl, s čím k němu poddaní přicházejí, strašlivě se rozzuřil:

„Jak se opovažujete rušit mě s takovou záležitostí? Copak jsme nepobili celé plémě Kirgizů? Neučinil jsem vás vládci nad Enesajem na věčné časy? Proč jste přiběhli, vy zbabělci? Pohleďte, kdo stojí před vámi! Hej, Ošklivá kulhavá stařeno,“ zvolal chán. Když stařena vystoupila kupředu, přikázal jí: „Odvěcí je do tajgy a učiň tak, aby byl provždy konec veškerému plemeni Kirgizů, aby po nich nebylo památky a jejich jména navěky upadla v zapomnění. Jdi, Ošklivá kulhavá stařeno, a učiň, co ti přikazuji…“

Mlčky se podřídila Ošklivá kulhavá stařena, vzala chlapce a děvčátko za ruku a odvedla je pryč. Dlouho šli lesem, až došli na vysoký sráz nad Enesajem. Tady se Ošklivá kulhavá stařena zastavila a postrčila děti až na okraj strže. A dřív než je shodila dolů, pravila:

„Ó, veliká řeko Enesaji! Kdybych horu shodila do tvých hlubin, ponoří se jako kámen! Kdybych shodila stoletou borovici, odneseš ji jako třísku. Přijmi tedy do svých vod dvě nepatrná zrníčka písku, dvě lidské děti. Na zemi není pro ně místa. Vždyť ty to dobře víš, řeko Enesaji! Kdyby se hvězdy proměnily v lidi, nestačily by jim řeky ani moře. Vždyť ty to dobře víš, řeko Enesaji! Vezmi si je! Ať v útlém mládí opustí náš ohavný svět, v mládí, kdy jsou jejich duše čisté, kdy mají ještě svědomí dětí, nezkalené zlými úmysly a skutky, v mládí, dokud nepoznaly lidské utrpení a ještě nezpůsobily bolest druhým. Vem si je, veliký Enesaji. .

Děti plakaly a naříkaly. Neposlouchaly stařeninu řeč, jímala je hrůza, když pohlédly ze srázu do hlubiny, kde se převalovaly lesklé vlny.

„Naposled se obejmete, dětičky, a rozlučte se,“ řekla Ošklivá kulhavá stařena. A vysoukala si rukávy, aby snáz mohla děti shodit dolů. „Odpusťte mi to, dětičky,“ řekla, „je to váš osud. Skutek, ke kterému se chystám, nečiním ze své vůle, ale pro vaše dobro…“

Sotva dořekla ta slova, ozval se vedle ní hlas: „Posečkej, Velká moudrá ženo, nezabíjej nevinné děti!“ Ošklivá kulhavá stařena se otočila a strnula úžasem: vedle ní stála sobí kráva, Měla obrovské oči, které smutně a vyčítavě hleděly na stařenu. Sobí kráva byla bělostná jako mlezivo prvorodičky, na břiše se jí kadeřila hnědá srst, hedvábná jako srst malého velblouďátka. A parohy měla velice krásné – košaté jako koruny stromů na podzim. Vemeno měla tak čisté a hladké jako prs kojící matky.

„Kdo jsi? Proč mluvíš lidskou řečí?“ zeptala se Ošklivá kulhavá stařena.

„Jsem Parohatá sobí máti,“ řekla kráva. „A promluvila jsem proto, že bys mi neporozuměla a neposlechla bys mne.“

„Co si přeješ, Sobí máti?“

„Nech ty děti, Velká moudrá ženo! Prosím tě, dej mi je.“

„Proč je potřebuješ?“

„Lidé zabili má dvojčátka, sobí mláďátka. Chci mít děti.“

„Chceš je odkojit?“

„Ano, Velká moudrá ženo,“

„Rozmyslela sis to dobře, Sobí máti?“ zasmála se Ošklivá kulhavá stařena. „Vždyť jsou to lidské děti. Až vyrostou, budou zabíjet tvá mláďata.“

,,Až vyrostou, nebudou je zabíjet,“ odpověděla Sobí máti. „Budu jejich matka a ony budou mé děti. Mohly by snad zabíjet své sestry a bratry?“

„Nemluv tak, Sobí máti, ty neznáš lidi,“ řekla Ošklivá kulhavá stařena a potřásla hlavou. „Jeden nemá slitování s druhým, a co teprve s lesní zvěří! Ráda bych ti ty sirotky darovala, jen abys poznala, že mám pravdu, ale vždyť lidé ti zabijou i tyhle děti. Proč bys měla poznat tolik utrpení?“

„Odvedu je do dalekého kraje, kde je nikdo nenajde. Slituj se nad dětmi, Velká moudrá ženo, a pusť je! Budu jejich věrná máti. Mé vemeno přetéká. Mému mléku se stýská po dětech. Mé mléko prosí o děti.“

Ošklivá kulhavá stařena chvíli váhala a pak řekla:

„Když si tedy přeješ, dobrá, vezmi si je a rychle je odveď pryč. Odveď si je do daleké země. Ale jestli ti na té daleké pouti zahynou, jestli je zabijou lupiči, na které cestou narazíš, jestli ti tvé lidské děti oplatí černým nevděkem, bude to tvá vina!“

Parohatá sobí máti poděkovala Ošklivé kulhavé stařeně, chlapci a děvčátku pak řekla:

„Teď jsem vaše matka a vy mé děti. Odvedu vás do daleké země, kde uprostřed zasněžených, lesnatých hor leží horké moře Issyk-kul.“

Chlapec a děvčátko se zaradovali a čiperně se rozběhli za Parohatou sobí mátí. Ale zanedlouho pocítili únavu, zeslábli a přitom měli před sebou ještě dalekou cestu z jednoho konce světa na druhý. Nebyli by došli tak daleko, kdyby je Sobí máti nekojila svým mlékem a kdyby je za noci nezahřívala svým teplem. Šli dlouho. Kdesi daleko, předaleko zůstala jejich stará vlast na Enesaji, ale nová vlast u Issyk-kulu byla stále ještě v nedohlednu. Léto a zimu, jaro a léto a podzim a ještě jedno léto a zimu, další jaro, další léto, další podzim procházeli hlubokými lesy, rozžhavenou stepí, sypkým pískem, přes vysoké hory a hluboké řeky. Štvaly je vlčí smečky, ale Parohatá sobí máti si posadila děti na hřbet a prchala s nimi před krutou zvěří. Lovci na koních je pronásledovali, mířili na ně šípy a volali: Pohleďte, sobí kráva ukradla lidské děti! Chyťte ji! Chyťte ji! Stříleli po ní, ale Sobí máti ochránila děti před nežádoucími spasiteli. Běžela rychleji než šíp a jenom šeptala:

„Držte se pevně, děti, pronásledují nás!“

Konečně dovedla své děti až k Issyk-kulu. Stáli všichni na vysoké hoře a nemohli se vynadívat. Kolem se táhly zasněžené hřbety, ale uprostřed hor, porostlých zelenými lesy, všude, kam oko dohlédlo, se mihotalo moře. Na modré vodě se houpaly bílé vlny, z dálky je pobízel vítr a v dálce se znovu ztrácel. Nebylo vidět, kde Issyk-kul začíná a kde končí. Na jednom konci vycházelo slunce, na druhém konci byla ještě noc. Nedalo se spočítat, kolik hor se tyčí kolem Issyk-kulu a kolik dalších zasněžených vrcholů se za těmi horami zvedá.

„Tak to je vaše nová vlast,“ řekla dětem Parohatá sobí máti. „Tady budete žít, orat půdu, lovit ryby, pěstovat dobytek. Žijte zde s pokojem po tisíc let. Kéž váš rod trvá a množí se. Ať vaši potomci nezapomenou řeč, kterou jste s sebou přinesli, ať cítí blaženost, až budou mluvit a zpívat vaším jazykem. Žijte tak, jak lidé mají žít. A já budu s vámi a s dětmi vašich dětí po věky věkův…“

Tak se poslední potomci kirgizského rodu usadili v nové vlasti u blahoslaveného, věčného Issyk-kulu.

Čas rychle plynul. Chlapec dospěl ve statného muže, z děvčátka vyrostla žena. Vzali se, stali se z nich manželé. Parohatá sobí máti Issyk-kul neopustila a žila ve zdejších lesích.

Jednou za svítání se náhle Issyk-kul rozzuřil. Ženě se blížila její hodinka a velice trpěla. Muž se polekal. Vyběhl na skálu a zvolal:

„Kde jsi, Parohatá sobí máti? Slyšíš, jak hučí Issyk-kul? Tvá dcera rodí. Rychle přijď, Sobí máti, a pomoz nám…“

Z dálky zaznělo drobounké vyzvánění, jako když cinká zvoneček karavany. Znělo stále blíž a blíž. To běžela Parohatá sobí máti. Na parozích nesla kolébku. Kolébka byla z bílé březové kúry a na držadle cinkal stříbrný zvoneček. Dodnes takový zvoneček vyzvání na issykkulských kolébkách. Když matka kolébá, zvoneček stříbrné zvoní, jako by z dálky přibíhala Parohatá sobí máti.,.

Sotva se Sobí máti objevila, žena porodila.

„Ta kolébka je pro vašeho prvorozeného,“ řekla Parohatá sobí máti. „Budete mít mnoho dětí. Sedm synů a sedm dcer!“

Matka a otec se zaradovali. Na počest Parohaté sobí máti nazvali svého prvorozeného Bugubajem. Bugubaj dospěl, oženil se s krasavicí z rodu Kipčaků a rozmnožoval rod Bugů, rod Parohaté sobí máti. Rod Bugovců na Issyk-kulu byl silný a mohutný. Bugovci uctívali Parohatou sobí máti jako posvátné božstvo. Sobí paroží zavěšovali na své jurty, aby už z dálky bylo vidět, že náležejí k rodu Bugovců. Když odráželi útoky nepřátel, když vítězili na dostizích, vždycky znělo volání: Bugu! – A Bugovci pokaždé zvítězili. V lesích kolem Issyk-kulu žilo tenkrát velké množství parohatých bílých sobů, jejichž kráse se obdivovaly i hvězdy na nebi. Byly to děti Parohaté sobí máti. Nikdy se jich nikdo nedotkl, nikdo jim neublížil. Když Bugovec potkal soba, ustoupil mu z cesty. Krása milované dívky byla srovnávána s krásou bílého soba…

Trvalo to tak dlouho, dokud jednou neumřel velmi bohatý a velmi vznešený Bugovec. Vlastnil tisíce tisíců ovcí a tisíce tisíců koní a lidé z celého okolí mu sloužili jako pastevci. Jeho synové uspořádali bohatou pohřební hostinu. Sezvali nejprosluleji! lidí ze všech končin. Pro hosty vystavěli tisíc sto jurt na břehu Issyk-kulu. Nedá se spočítat, kolik dobytka padlo, kolík kumysu bylo vypito, kolik ne (roztodivnějších pochoutek přišlo na stůl. Boháčovi synové si připadali velmi důležití. „Jen ať lidé vědí,“ říkali si, „jen ať vědí, jaké bohaté a Štědré dědice nebožtík zanechal, ať vidí, jak si ho umíme vážit a jak uctíváme jeho památku …“

Pěvci seděli na turkmenských hřebcích, které jim darovali synové zesnulého, nafukovali se v sobolích čapkách a v hedvábných chalátech, které jim rovněž darovali synové zesnulého boháče, a o překot vychvalovali nebožtíka i jeho dědice.

„Kde jinde pod sluncem najdete tak šťastný život, tak nádhernou hostinu?“ zpíval jeden,

vOde dne, kdy byl stvořen svět, zde ještě nic takového nebylo!'4 zpíval druhý.

„Pouze u nás dětí tak ctí své rodiče, umějí vzdát úctu a čest a váží si jejich svatého jména!“ zpíval třetí.

„Ó vy bláhoví tlachalové, mlátíte prázdnou slámu! Nejsou na světě slova, která by byla hodna takové štědrostí, nejsou na světě slova, která by byla hodna slávy zesnulého!“ zpíval čtvrtý…

A tak soupeřili den a noc.

Ta slavná pohřební hostina trvala po mnoho dnů, Boháčovi nadutí synové velmi toužili po tom, aby každého předstihli, aby překonali celý svět, aby se jejich sláva rozletěla po celé zemi, A vymysleli si, že na otcův hrob umístí sobí parohy, aby každý věděl, že zde je pochován jejich slavný předek z rodu Parohaté sobí máti.

Boháčovi synové si zamanuli, že otci prokážou tu neslýchanou čest, a nic je nemohlo zadržet. Tak řekli, tak učinili. Vyslali lovce, kteří zabili soba a usekli paroží. Bylo to velmi košaté paroží, široké jako orlí křídla v letu. Synům se parohy velice líbily. Na každém bylo osmnáct odnoží a to znamenalo, že ten sob byl stár osmnáct let. Nařídili mistrům řemeslníkům, aby paroží postavili na hrob bohatého otce.

„Jakým právem jste se opovážili nabít soba?“ rozzlobili se starci. „Kdo si dovolil vztáhnout ruku na potomstvo Parohaté sobí máti?“

„Sob byl zabit na našem pozemku,“ odpověděli dědicové.

„Všechno, co chodí, leze a lítá na našich pozemcích, od mouchy až po velblouda, patří nám. My sami dobře víme, jak nakládat s tím, co nám patří. Táhněte!“

Sluhové zbili starce důtkami, na znamení pohany je posadili na koně hlavou k ocasu a s hanbou je vyhnali.

Tím to všechno začalo. Potomstvo Parohaté sobí máti postihlo veliké neštěstí. Téměř všichni lovili v lesích bílé soby. Každý Bugovec považoval za svou povinnost postavit na hrob předků sobí parohy. Teď se to pokládalo za ušlechtilý čin, za projev mimořádné úcty k památce zesnulých. A kdo neuměl parohy získat, ten platil za méněcenného ubožáka. S parožím se začalo obchodovat, lidé si pořizovali zásoby. V rodu Parohaté sobí máti se našli i takoví, kteří si z lovu sobů udělali řemeslo a paroží prodávali za peníze.

Záhuba pronásledovala bílé soby ve všech lesích kolem Issyk-kulu. Nikdo s nimi neměl slitování. Sobi prchali na nepřístupná skaliska, ale i tam se lidé dostali. Štvali na ně honící psy a spolehliví střelci je z úkrytů pobíjeli. Lidé postříleli celá stáda. Uzavírali navzájem sázky, jaké paroží kdo ukořistí.

A sobi vymizelí. Hory zely opuštěností. Ani o půlnoci, ani za svítání nezazněl sobí hlas. Ani v lese, ani na mýtině už se nepásli sobí, už nebylo vidět, jak se s parohy zakloněnými jako ptáci v letu přenášejí přes propasti. Světlo světa spatřili lidé, kteří nikdy neuzřeli bílého soba. Pouze o něm slýchali v pohádkách a viděli paroží na hrobech.

A co se stalo s Parohatou sobí máti?

Urazila se a velmi na lidi zanevřela. Když prý už sobově nemohli vydržet pronásledování honících psů a střelbu, když jich bylo tak málo, že se dali spočítat na prstech, vystoupila Parohatá sobí máti na nejvyšší horský vrcholek, rozloučila se s Issyk-kulem a své poslední děti odvedla velikou soutěskou do jiného kraje, do jiných hor.

Takové věci se dějí na světě. A to je celá pohádka. Když chceš, tak tomu věř, a když nechceš, věřit nemusíš.

Na odchodu Parohatá sobí máti řekla, že už se nikdy nevrátí…



---

Počet shlédnutí: 31