Příslušníci ruského etnika v ČR

Citace:

Guldana Abdramanova, Lira Faskhudinova, Jitka Koudelková, Igor Tsybolyuk. Příslušníci ruského etnika v ČR. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU v Praze, 2011. Dostupný z: http://www.hks.re/wiki/abdramanova_faskhudinova_koudelkova_tsybolyuk_-_rusove_v_cr

Představitele ruského etnika můžeme najít v každém státě Evropy, území České republiky není výjimkou. Důvodů, proč se Rusové stěhují do ČR, je několik. V první řadě to jsou důvody historické, podobnost ruského jazyka českému a vhodné ekonomické podmínky pro průměrného Rusa. V tomto jsme se zaměřili na představitele tohoto etnika. Zaujala nás otázka, jak vůbec žijí Rusové v ČR, kteří již mají občanství. Zda jsou spokojeni, cítí se tu jako doma anebo mají stále pocit, že žijí v cizině.

1. Zmapovat vývoj ruské imigrace do ČR v průběhu času.
   1. Zjistit, jaká je úroveň integrace Rusů, kteří imigrovali do ČR a mají české občanství.
2. Vyzkoumat, zda se cítí ruský občan na území České republiky jako doma.

Výzkumná otázka:

Jak probíhala imigrace příslušníků ruského etnika na území České republiky v minulosti a jak probíhá v současnosti?

Podotázky:

• Jak dlouho žijete v ČR, jak jste obdržel občanství, je to opravdu tak obtížné jak se říká?
• Cítíte se být v některých situacích diskriminován?
• Jaký máte vztah k náboženství, chodíte do pravoslavných kostelů a slavíte náboženské svátky?
• Používáte jiný jazyk ve veřejném životě a jiný v soukromém? Mluvíte jazykem země, ze které pocházíte?
• Slavíte ruské svátky? Slavíte také české svátky?
• Vaříte ruská jídla? Navštěvujete ruské restaurace v ČR?
• Uvažoval jste někdy o návratu do Ruska? Máte se kam vrátit?
• Cítíte rozdíl v mentalitě ruského a českého národa, případně jaký? Koho máte mezi svými kamarády: více Rusů nebo více Čechů?

Pro vypracování této seminární práce jsme využili kvalitativní výzkumné metody, které většinou pracují s menším počtem respondentů než kvantitativní výzkumné metody, zato však přinášejí hlubší a komplexnější pohled na danou problematiku.

Pro základní seznámení s tématem výzkumu a historií imigrace příslušníků ruského etnika do České repuliky nám posloužila kvalitativní metoda - studium dokumentů - tj. odborná literatura a internetové stránky. Tato metoda nám zajistila dostatek poznatků pro teoretický základ našeho vlastního výzkumu. Mimo jiné jsme se setkali s výstupy kvantitativního šetření - tj. grafy a číselnými daty.

Pro výzkum jako takový jsme zvolili metodu semistandardizovaného dotazníku. Dotazník respondenti vyplňovali v elektronické podobě, komunikace mezi výzkumníky a respondenty tedy probíhala elektronicky. Pro úplnost našeho výzkumu jsme se dotazovali příslušníků ruského etnika s českým občanstvím, Čechů žijících v ČR a Rusů žijících v Rusku.

Dostatek informací o etnickém zázemí samotného Ruska nám poskytnul odborný článek Who are the Russians?, ve kterém autor Daniel Rancour - Laferriere zmiňuje problematiku dohledání skutečných etnických kořenů jednotlivých obyvatelů Ruska. Autor dále uvádí, kolik existuje způsobů včlenění se mezi „etnické“ Rusy.

Při seznamování se s historickým aspektem imigrace Rusů na území dnešní České republiky nám potřebné informace poskytla kniha Ruská a ukrajinská emigrace v letech 1918 - 1945. V této knize je zachycena nejpodstatnější informace o historii vzniku česko-ruských vztahů, o vzájemné pomoci a spolupráci dvou národu. Můžeme v ní najít přehled o osudech ruských emigrantů (vědců, spisovatelů, profesorů), kteří v emigraci stále pokračovali ve svém díle.

Kniha Russian Immigrants in the United States: Adapting to American Culture nám pomohla lépe pochopit ruskou kulturu a mentalitu jako takovou. Autorka knihy, Vera Kishinevski, se zmiňuje např. o významu vaření, pokrmů a stravování, o důležitosti roli ženy v ruské společnosti a postupně se měnícího ruského ideálu krásy.

Další publikací, kterou můžeme zmínit, je kniha Ruská diaspora v České republice. Na stránkách této knihy nalezneme výpověď o ruských migrantech na základě jejich vlastních zkušenostech se zdejším životem. Vyzdviženy jsou především oblasti života jako je náboženství, politické smýšlení a sociální zázemí.

Pro lepší seznámení čtenářů s ruskou tradicí a kulturou začínáme obecným přehledem o Rusku.

Ruská federace vznikla dne 15. 12. 1991 po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik. Podle posledních odhadů má Ruská federace 143 200 000 obyvatel a rozlohu 17 075 400 km². Zřízením je to Federativní poloprezidentská republika s 86 subjekty. Prezidentem je Dmitrij Medveděv a předsedou vlády je Vladimir Putin. Na celém území Ruské federace je úředním jazykem ruština. Z neruských jazyků jsou nejpoužívanější tatarština, čuvašština a ukrajinština. Ruskou měnou je rubl, který se dále dělí na kopějky.

Ne všichni obyvatelé Ruské federace jsou etnickými Rusy. Je pravda, že etničtí Rusové jsou majoritou, jejich počet se odhaduje na 82% veškeré dnešní populace. Ale je tu významné množství příslušníků i jiných etnik: Tataři, Čečenci, Kazaši, Ukrajinci, Arméni, Finové, Němci, Židé, Burjati, Baškirové a mnoho dalších. V současné době je v Rusku přes 100 různých etnik a národnostních skupin. Rusko je tedy zemí s velkou etnickou diverzitou. Skutečnost ještě komplikuje fakt, že minulé generace různých etnik se ve velké míře přizbůsobily ruské kultuře a asimilovali se, tzn. že přijali ruskou identitu. Například v pozdní carské době bylo možné, aby se Židé stali etnickými Rusy po přijetí do ruské pravoslavné církve. Někteří neetničtní Rusové uzavřeli sňatek s příslušníkem ruského etnika a vychovávali své děti jako etnické Rusy. Někteří neetničtí Rusové jednoduše poruštili svá jména. A tak dále. Z toho všeho vyplývá, že mnoho lidí, kteří se dnes považují za etnické Rusy mají smíšené etnické předky. Jak říká jedno jihoruské přísloví: Papa turok, Mama grek, a ya russky chelovek (táta Turek, máma Řekyně, ale já jsem Rus). Kdo je tedy Rus (v etnickém slova smyslu)? Vzhledem k historii asimilace v Rusku a nemožnosti definovat příslušníka ruského etnika na základě biologické podobnosti, navrhuji odpověď, která platí minimálně v 99% případů: Rusové jsou ti lidé, kteří sami sebe za Rusy považují.¹⁾

V Rusku dnes neexistuje žádná oficiální statistika o hlášení se k jednotlivím náboženstvím. Onáboženství Rusů můžeme tedy soudit jenom podle průzkumů veřejného mínění obyvatel. Průzkum, který byl proveden v březnu 2010, ukázal následující výsledky:

Ortodoxní – 75%

Islám – 5%

Katolicismus, protestantismus, judaismus, buddhismus - 1%

Ostatní vyznání - asi 1%

Nevěřící - 8%

Kromě toho 3% respondentů vyjádřilo názor, že jsou věřící, ale nezařazují se do žádné konkrétní konfese. Současně dodržuje náboženské obřady pouze 66% Rusů, a to jenom o svátcích anebo jen epizodicky.

Křesťanství v Rusku

V Rusku jsou zastoupeny všechny tři pilíře křesťanství - pravoslaví, katolicismus a protestantismus. Navíc tam jsou stoupenci různých nových křesťanských proudů, kultů a sekt.

Pravoslavná církev

Federální zákon od 26.září 1997 № 125-FZ „o svobodě svědomí a náboženských společnostech“, který nahradil zákon RSFSR od 25.října 1990 № 267-I „o svobodě náboženského vyznání“, v preambuli zahrnuje uznání „zvláštní role pravoslaví v dějinách Ruska“.
Pravoslaví (v odborném smyslu) je v Ruské federaci zastoupeno Ruskou pravoslavnou církví, staroobřadnými sdruženími a několika nekanonickými (alternativními) pravoslavnými organizacemi ruské tradice.
Ruská pravoslavná církev - největší náboženská společnost na území Ruska - se pokládá za historicky první křesťanskou komunitu v Rusku. Oficiálně-státní vztah založil svatý kníže Vladimír v r. 988, podle tradiční historiografie.

Katolicismus

Historická přítomnost katolicismu v zemích východních Slovanů vychází od počátků Kyjevské Rusi. V různých časových etapách se vztah vládců ruského státu ke katolíkům měnil z úplného odmítání do shovívavosti. V současné době katolická komunita v Rusku má několik set tisíc lidí.

Po říjnové revoluci roku 1917 katolická církev nějakou dobu i nadále volně působila v Rusku, ale od počátku 20. let 20. století sovětská vláda zahájila politiku zničení katolicismu v Rusku. V 20. a 30. letech bylo zatčeno a popraveno mnoho katolických kněží, byly zavřeny a vykradeny téměř všechny chrámy. Prakticky všichni aktivní farníci byli pronásledováni a vyhnáni. V období po druhé světové válce v RSFSR existovaly jen dva katolické kostely, kostel sv. Ludovika v Moskvě a kostel Panny Marie Lurdské v Leningradě.

Od roku 1990 dostala katolická církev možnost volně působit v Rusku. Byly založeny dvě Apoštolské správy katolíků latinského obřadu, které byly následně přeměněny na biskupství a také Vysoké školy katolické teologie a vyšší duchovní semináře .

Podle Federální registrační služby (prosinec 2006) na území Ruska funguje kolem 230 farností, přičemž čtvrtina z nich nemá církevní stavby. Organizačně jsou farnosti rozděleny do čtyř diecézí dohromady tvořících metropolie:

• Arcibiskupství Matky Boží
• Diecéze proměnění v Novosibirsku
• Diecéze svatého Josefa v Irkutsku
• Diecéze svatého Klimenta v Saratově

Odhad počtu katolíků v Rusku je orientační. V letech 1996-1997 jich bylo zaregistrováno 200 až 500 tisíc lidí.

Protestantismus

Protestantismus v Rusku je zastoupen následujícími denominacemi:

• Luteránství
• Evangeličtí křesťané-baptistové
• Křesťany z evangelickou vírou
• Mennonité
• Adventisté sedmého dne

Islám

Podle výzkumu odborníků je v Rusku kolem 8 milionů muslimů. Duchovní správa muslimů v evropské části Ruska říká, že muslimů je v Rusku kolem 20 milionů. Podle výzkumů veřejného mínění (leden 2010) v roce 2009 podíl respondentů, kteří se počítají za stoupence islámu, klesl ze 7% na 5%.
Mezi nimi je většina tzv. „etnických“ muslimů, kteří plně nežijí v souladu s požadavky muslimské víry, ale cítí sounáležitost s islámem v souvislosti s tradicí nebo místem pobytu (zejména většinou v Tatarstánu a Baškortostánu). Silnější společenství je na Kavkaze (kromě křesťanské oblasti Severní Osetie).
Většina muslimů žije ve Volžsko-uralské oblasti, stejně jako na severním Kavkaze, Moskvě, Petrohradu a západní Sibiři.

Judaismus

Počet Židů v Rusku - přibližně 1,5 milionu. Z těchto, podle Federace židovských obcí v Rusku (FJC), v Moskvě žije asi 500 tisíc a v Petrohradě asi 170 tisíc. V Rusku existuje kolem 70 synagog.

Další významnou unií náboženské židovské komunity je Kongres židovských náboženských organizací a sdružení v Rusku.

Buddhismus

Buddhismus je tradiční pro tři regiony Ruské federace: Burjatsko, Tuva a Kalmykia. Podle buddhistické asociace Ruska je počet lidí, kteří se hlásí k buddhismu, 1,5 - 2 miliony.
V 90. letech 20. století snahy zahraničních misionářů a místních oddaných ve velkých městech, začaly objevovat buddhistické komunity, obvykle patřících ke škole zen nebo tibetskému směru.
Nejsevernější dacan „Gunzečojnej“, postavený před revolucí v Petrohradě, dnes slouží jako turistické a kultovní centrum buddhistické kultury. Připravuje se výstavba buddhistického chrámu v Moskvě, který by mohl sjednotit všechny buddhisty.

Ruská federace slaví několik státních svátků, některé jsou totožné s těmi našimi, jiné nikoliv. Kalendářní rok začíná státním svátkem Nového roku 1. ledna, 7. ledna se slaví svátek Narození Páně (= Vánoce). Další státní svátek - Den obránců vlasti - následuje 23. února. Státní svátek 8. březen - Mezinárodní den žen. 1. květen Svátek jara a práce, 9. květen Den vítězství, 12. června se slaví Den Ruska a 4. listopad znamená Den národní jednoty.

Vaření a způsob podávání pokrmů jsou odjakživa tradičními projevy lásky v ruské kultuře. Přivítání hosta chlebem a solí je prastarý zvyk, který se ovšem praktikuje i dnes při oficiálních návštěvách.²⁾ Je jasné, že v tomto ohledu jsou si česká a ruská kultura blízké, ale i přesto můžeme nalézt rozdíly ve vařených jídlech. Proto jsme zařadili do naší seminární práce i zmínku o tradičních ruských pokrmech.

V kuchyních mnoha národů mají podobné pokrmy. Zejména v Itálii je to - ravioli a tortellini, v Číně – Tzao tzii, Baoczi, Wonton aŠuj Jao (známé slovo dim sum, kterým se na západě často označují čínské předkrmy jako takové), v západních oblastech Ruska – čarodějové, v židovské kuchyni - kreplach, v kuchyni národů střední Asie, Kavkazu, Tibetu a Koreji také existují obdoby ravioli (manty, chinkali, momo, mandu a tušpara a čučvara, dyušbara). Ruské pelmeně pocházejí od severoruské populace z poloviny 2. tisíciletí n.l. - předchůdců Komi-Permi (Velká Perm) a Zyran (Vyčegodská Perm). Ruské slovo peľměni je vypůjčeno z jazyka Komi pelnjan „chlebové ucho“: pel‘ = „ucho“ + njan‘ = „chléb“. Slovo peľměni (také pelnyani a další) se dostalo nejprve do vyatského, uralského a severoruského dialektu a odtud se přeneslo do spisovného ruského jazyka.

Viněgret je tradiční ruské jídlo, jehož název je francouzského původu „vinaigre“. Ve francouzštině znamená vinný ocet, „vinnaigrette“ – omáčka z octa, soli a olivového oleje. Právě z tohoto slova bylo nazváno oblíbené jídlo, i když ocet se do salátu obvykle nepřidává. Nicméně na každý ruský svátek ho určitě najdete v každém domě.

Olivje – salát populární v bývalém Sovětském svazu, který je považován za tradiční sváteční a novoroční jídlo. Pojmenován na počest svého tvůrce, šéfkuchaře Luciena Oliviera, který měl v Moskvě na počátku 60. let 19 st. restauraci s pařížskou kuchyní – „Hermitage“. V zahraničí je znám jako „ruský salát“ (v Čechách jako bramborový salát).

Boršč považují za své národní jídlo Rusové, Poláci, Litevci, Rumuni, Bělorusové a Ukrajinci. Každý národ má své zvláštnosti tohoto pokrmu. Žádný jasný kánon. Boršč je zmíněn v knihách Novgorodských Jamských r. 1586–1631. V 16. st. boršč důrazně doporučuje Domostroj. Boršč měli velmi rádi Kateřina II., Alexander II., Anna Pavlová.

Kvas - tradiční slovanský nápoj s podílem etanolu méně než 1,2%, připravený v procesu neúplného alkoholického a mléčného kvašení.
Podle klasifikace organizace Beer Judge Certification Program, která se věnuje školení a certifikaci soudců pro soutěže v degustaci piva, spadá kvas do kategorie „pivo historické, tradiční, místní“ (historical, traditional or indigenous beers). V Rusku se kvas považuje za národní nápoj.

První světová válka způsobila, že se mimo Rusko ocitly ještě před vítězstvím bolševiků v r. 1917 statisícové masy vojáků, ať se již jednalo o vojenské jednotky, které carská vláda poslala do Francie, či o zajatce ústředních mocností, kteří se ocitli i na území Rakousko-Uherska. V Německu se koncem války nacházelo na 1,2 milionů ruských zajatců. Na území Československa jich bylo v této době přibližně osm tisíc. Druhá vlna emigrantů z Ruska spadá do roku 1920 a byla spjata především s evakuací československých legií z Ruska. Lodními transporty z Dálného východu se dostávali v průběhu roku 1920 do Československa. Spolu s československými vojáky přijížděli do ČSR i jejich ruské manželky s rodinnými příslušníky. Jejich počet lze zatím jen odhadovat. Uvádí se, že z Ruska bylo přes Dálný východ lodní cestou evakuováno 56 tisíc vojáků. Celkový počet legionářů v Rusku byl 92 tisíc. V lodních transportech byli kromě našich vojáků i naši krajané z Ruska. Nejvíce jich bylo na Ukrajině v jižním Rusku. Na Sibiři a na Dálném východě jich bylo poskrovnu. Ruský kontingent se skládal kromě rodinných příslušníků legionářů i z ruského důstojnictva, které působilo v československém vojsku a z ruských činitelů demokratických sil ze Sibiře a z Dálného východu, kteří se na československá vojska orientovali. Zároveň však do Československa přicházeli i běženci z evropských okrajových území Ruska, kteří se zachraňovali před postupující Rudou armádou a bolševickým terorem, a to hlavně přes jižní Rusko a Ukrajinu a též přes Pobaltí a Polsko. Příchod ruských běženců pochopitelně vyvolával otázku, jak zabezpečit jejich pobyt na československém území, zvláště když uvážíme, že většina z nich přicházela nejen ve zbídačeném stavu, ale i bez elementárních osobních věci. Bylo nutné je ubytovat, vybavit, zajistit jim stravování a stovky dalších věcí každodenní potřeby. K prvním akcím patřilo založení tzv. Ruského a Krymského pomocného výboru v říjnu 1920. Koncem roku byl přejmenován na Výpomocný komitét pro krymské uprchlíky. Jeho výzvu, v niž bylo apelováno na slovanské cítění lidí, podepsaly v české veřejností známe osobností politického, hospodářského, vědeckého a kulturního života. Tento záměr potvrdil i prezident T. G. Masaryk, který ve svém dopise Benešovi z 28.července 1921 podotkl, že „…nemůžeme zapomenout na četné občany ruské, kteří žijí mezi námi v Evropě, a které již podporujeme.“ Tím byly položeny základy pro pomocnou akci, kterou byly ochotny podporovat všechny státotvorné politické síly v republice, od Československé národní demokracie, přes Hrad až po socialistické strany. Také agrární kruhy, průmysl i banky na tom měly zájem.³⁾

Vrcholnou vysokou ruskou školou v Československu byla Ruská právnická fakulta. Její činnost byla zahájena 18. května 1922. Podnětem k jejímu zřízení byla skutečnost, že normální výuka právních věd přestala v sovětském Rusku existovat. Bylo třeba připravit pro Rusko právníky, kteří by byli vzděláváni podle ruských právních norem. Ty nebylo možné osvojit si na zahraničních školách. Kromě toho se do Československa dostali četní vysokoškolští juristé, kteří mohli zajistit výuku na velmi kvalitní úrovní. Pedagogický sbor fakulty měl špičkové složení a mohl soutěžit s kteroukoliv ruskou univerzitou. V květnu 1922 bylo na této fakultě 255 studentů. Nejvíce jich bylo v r. 1923 a 1924 – 488 a pak jejich počet začal klesat jak v důsledku toho, že studenti ukončovali svá studia, tak v důsledku toho, že nové studentské generace již nebyly. V letech 1922-28 složilo závěrečné zkoušky 321 studentů.
Základním problémem Ruské právnické fakulty byl její statut. I když její založení bylo schváleno ministerstvem školství a národní osvěty ČSR, nezískala statut československé vysoké školy. Její absolventi se tudíž nemohli prokázat diplomem, který by jim umožnil vykonávat právnickou praxi v ČSR. Druhou ruskou vysokou školou byl Ruský pedagogický ústav Jana Amose Komenského. Vznikl v r. 1923 a fungoval do r. 1926. Jeho posláním byla výchova pedagogických kádrů. Celkem na něm získalo diplom 100 studentů.
Ruský ústav zemědělského družstevnictví vznikl v říjnu 1921. Jeho ředitelem se stal S. V. Marakujev. Absolventi této školy dostávali titul inženýra. Ústav měl směr družstevní, obchodní a agronomický. Do r. 1928 měl 585 posluchačů. Ukončilo ho 259 studentů, z toho 48 získalo titul inženýra. Další ruskou vysokou školou byla Vysoká obchodní škola, jejímž posláním bylo připravit odborníky pro budoucí hospodářské styky ČSR s Ruskem. Program budování této školy počítal s tím, že se začne s obchodními kurzy a postupně se dospěje k čtyřleté škole, která bude přeměněna ve všeslovanský ústav obchodních a sociálních nauk. Od ledna 1923 byly zahájeny obchodně-účetnické kurzy. Zvláštní institucí byla Ruská lidová univerzita v Praze. Vznikla v r. 1923 a její poslání bylo světové, tj. pořádání přednášek a seminářů o politickém a hospodářském dění, o ruské literatuře a umělecké tvorbě, přírodních a aplikovaných vědách a také o agronomii. Univerzita spolupracovala s místními rusko-českými jednotami v mnoha městech. S nimi pořádala koncerty, literární večery a umělecké pořady. Značné místo v její činnosti přitom zaujímaly kurzy ruštiny i dalších jazyků. Kromě osvětového poslání se tedy Univerzita starala o rozvíjení rusko-české vzájemnosti. Kromě vysokých škol vznikly v Československu i školy střední. Ruské gymnasium v Praze získalo svou střechu ve Strašnicích. Na počátku bylo gymnasium podřízeno ministerstvu zahraničních věcí. Od 1928 přešlo do výhradní kompetence ministerstva školství. Program výuky se řídil programem českých reformovaných reálných gymnasií. Gymnasium mělo v r. 1921-22 jen 44, v r. 1926-27 pak 297 žáků a žákyň.
Ruské školství mělo i mateřské školky a základní školy. Základní školy byly fakticky součástí gymnasií. V r. 1928-29 bylo v Československu 29 ruských mateřských škol s 820 dětmi a 52 základních, resp. obecných škol, do nichž chodilo 1452 děti. Počítaly se k nim však i místní školy na Podkarpatské Rusi.⁴⁾

Výstavba ruského školství v Československu pochopitelně předpokládala potřebný počet pedagogických sil. Když v r. 1921 vznik Komitét pro umožnění studia ruských studentů v ČSR, začalo se ministerstvo zahraničních věcí ČSR starat o pedagogické síly. V té době vznikl samostatný Sbor ruských profesorů. Ministerstvo zahraničních věcí ho pověřilo vyhledáváním vědců a profesorů k tomuto účelu, protože v tehdejší době jich bylo v Československu jen asi 50. Vybraným odborníkům bylo zajištěno právo na působení v ČSR a příslušné hmotné zajištění. Zvláštní pozornost byla při výběru kandidátů věnována vědeckým výsledkům a hmotným a sociálním podmínkám, v nichž v emigraci žili. Kromě toho šlo o to, zajistit Ruské právnické fakultě obsazení všech jejich směrů. Zpočátku byla hmotná podpora poskytována asi 50 profesorům. Jejich počet však rostl a v r. 1925 dosáhl 130. Byli rozděleni na tři základní kategorie. První se vztahovala na profesory ze státních škol s vědeckou autoritou a pedagogickými výsledky. Do druhé kategorie patřili profesoři a docenti nestátních škol, kteří vykonávali pedagogickou práci v zahraničí. Třetí kategorii tvořili lidé, kteří zahájili vědeckou činnost, ale museli se jí v důsledku poměru v Rusku či v emigraci vzdát, jakož i ti, kteří se připravovali na vědecké hodnosti. Posláním Sboru byla kromě péče o vědeckou práci příprava nových profesorů a hlavně pak pomoc studentům při jejich vědecké činnosti. V r. 1927 sdružoval Sbor 96 členů, kteří byli podporováni Komitétem pro umožnění studia ruských studentů v ČSR. Učitele středních a základních škol sdružoval Svaz ruských pedagogů. Iniciativu v tomto směru vyvinuli pedagogové moravskotřebovského gymnasia. V říjnu 1922 byl Svaz zaregistrován. Kromě zastupování profesních zájmů si Svaz dal za úkol navázat styky s českými, jakož i s ruskými učitelskými organizacemi v zahraničí. Ve vedení Svazu byli především ředitelé ruských gymnasií a jejích spolupracovníci.⁵⁾

Ruská Jednota emigrantských studentských organizací (ORESO) byla orgánem prvního mezinárodního emigrantského studentského sjezdu v r. 1921. Jejím posláním bylo evidovat ruské studenty, žijící v zahraničí často v těžkých podmínkách, začlenit je do existujících svazů a všestranně jim pomáhat při studiu. Vedení ORESO se podařilo navázat spojení s 54 organizacemi z Evropy, se dvěma africkými a jednou asijskou organizací. ORESO kromě toho udržovalo styk s dalšími organizacemi, které neměly statut svazů. V Československu byly členy ORESO tyto organizace: * Svaz ruských studentů v ČSR, který existoval od r. 1922. Jeho pobočky byly v Brně a Příbrami. * Ruský studentský svaz, který vznikl v r. 1922 secesí od Svazu, jenž z počátku sdružoval většinu demokraticky zaměřených studentů. Ruský demokratický studentský svaz vznikl v r. 1924 secesí od Ruského studentského svazu, v němž zůstala socialisticky orientovaná mládež. * Všekozácká studentská stanice s pobočkami v Brně, Příbrami a Bratislavě. * Ruský demokratický studentský svaz v Brně. * Svaz ruských studentů z Haliče a Bukoviny. Organizace, která pečovala o studenty, kteří ukončili vysokou školu v Československé republice, byla Jednota Rusů. Zřídila pobočky v Brně a Příbrami. Její činnost našla v Československu ohlas, zvláště u představitelky Československého Červeného kříže a Mezinárodního úřadu práce Dr. Alice Masarykové. Prostředky na tuto agendu poskytl Zemgor. Do roku 1928 bylo v evidenci Jednoty 1346 doktorů a inženýrů. Z toho se vystěhovalo z Československa 734 lidí, 382 se podařilo umístit podle jejich kvalifikace v ČSR. 80 procent lidí s humanitním vzděláním získalo kvalifikaci v oboru služeb. Ruské studentské náboženské hnutí v Československu vzniklo na podzim r.1923 na mezinárodním sjezdu v Přerově. Již předtím podporovalo studentské náboženské hnutí ruské oddělení YMCY v Praze. Hnutí bylo součástí Ruského křesťanského studentského hnutí, které každoročně konalo mezinárodní sjezdy v Československu. K r. 1928 mělo Ruské studentské náboženské hnutí v ČSR na 150 členů a přibližně stejný počet lidí blízkých tomuto hnutí a podílejících se na jeho činnosti. ⁶⁾

Literární život ruské komunity v meziválečném Československu utvářeli umělci, jejich díla a polemiky na stránkách tisku, činnost nakladatelství, knižní trh a vzájemné vztahy se čtenářskou obcí. Měl své specifické rysy, ale jako součást života ruské emigrace nesl na sobě pečeť některých obecných tendencí a problémů. Byl především poznamenán konfliktem generačním, střety „otců a dětí“. Na jedné straně stála generace, která dozrála ještě v Rusku a do nového prostředí přišla zformovaná, s relativně pevnou oporou v dosaženém vzdělání, v životních zkušenostech a profesionálních a lidských kontaktech. Byla to generace, která již okusila kontakt se svým publikem a řečeno slovy Vladimíra S. Varšavského „zažila reálnou společnost, měla svůj „životopis“…“. Ve zcela jiné situaci byla generace lidí, kteří se v Rusku sice většinou narodili, ale Rusko pro ně bylo zemí neznámou, vysněnou a neexistující. Tato generace byla rozkolísanější, obtížněji hledala cestu k vlastní identitě a nutně dospívala k jiným uměleckým hodnotám a projevům. Jakýmsi prostředníkem mezi „otci“ a „dětmi“, pokolením relativně stabilním, zralým a zároveň inspirativním byla tzv. střední generace emigrační literatury. Autoři, kteří do literatury vstoupili ještě v Rusku, ale místo na uměleckém Olympu si vydobyli teprve v emigraci. Ze spisovatelů působících v Československu k „otcům“ bezpochyby patřili prozaici V. I. Nemirov-Dančenko, A. M. Amfiteatrov, J. N. Čirikov a A. T. Averčenko. Ve střední generaci byli nejvýraznějšími osobnostmi básnířka M. I.Cvetajevová a literární kritici A. L. Bém, M. L. Slonim a generačně spřízněný, ale v jejich uměleckém stínu, tvořil prozaik J. F. Kallinikov. Generaci nejmladší, „děti“, zastupovali především členové literárního kroužku „Poustevna básníků“ a mezi nimi zejména V. M. Lebeděv, A. S. Golovinova, E. K. Čegrincevová a jediný prozaik V. G. Fedorov. Vasilij Ivanovič Nemirovič-Dančenko byl bratrem slavného ruského divadelního režiséra a spisovatele Vladimíra Ivanoviče Němiroviče-Dančenka. Jeho práce byly do češtiny překládány už od 80. let 19. století. Pod těmito překlady jsou podepsáni například Žofie Pohorecká, Otakar Vančura, Vincenc Červinka, Bohumil Mužík, Václav Chab. Když byl autor nucen na počátku 20.let 20.století opustit Rusko, nalezl v Československu poměrně příznivé podmínky pro svou další literární práci. Spisovatelem, který se u nás etabloval ještě před svou emigrací, byl také prozaik a dramatik Jevgenij Nikolajevič Čirikov, který žil v Praze od r. 1922 do konce svého života. Čirikovy práce se do češtiny překládaly už od r. 1905 a nabídky k dalším publikacím začaly přicházet záhy po Čirikovově příjezdu. Prestižní nakladatelství „J. Otto“ přistoupilo v r. 1924 k vydávání jeho čtrnáctidílných sebraných spisů v rámci své „Ruské knihovny“. Práce J. Čirikova do češtiny překládali například V.Podhorský, E. Čech, V. Červinka, L. Baudyšová. Samozřejmá byla Čirikovova spolupráce s ruskými zahraničními periodiky v Paříži a ve Varšavě. V dosavadním přehledu ruských umělců, kteří spojili svůj emigrantský osud s Československem, zaujímá básnířka Marina Ivanovna Cvetajevová výjimečné postavení. Zatímco předchozí autory a jejich tvorbu vnímáme více méně jako jednu z ukončených etap literární historie, osobnost Mariny Cvetajevové na nás stále působí. Básnířka je přítomna svou expresivitou, rušením navyklých hranic a protikladu, zvláštní hudebností, která nezní ani v dur, ani v moll. Jen jakoby saxofon vyluzoval tu táhlé nekonečné melodie. „…Zarputilá představa vlastní cesty. Ani s těmi, ani s tamtěmi, ani s oněmi, ani s dalšími, ani s tisícími, a nejenom s politiky, ani se spisovateli jsem nešla, s nikým, jsem sama, po celý život, bez knih a čtenářů, bez přátel, bez skupiny, bez generace, bez jakékoli záštity, účasti, hůř než pes, a za to - a za to mám - všecko“. Básnířka byla a cítila se být mimo proudy a je obtížné ji do některého z poetických směrů ruské literatury 1.čtvrtiny 20 století zařadit. Do emigrace odešla Cvetajevová v r. 1922. Cílem její cesty byla Praha, kde S. Efron, její manžel, získal možnost studovat na vysoké škole. První překlad básně M. Cvetajevové do češtiny se objevil v r. 1916 a za jejího pobytu v Čechách vyšly pouze dva další překlady. Teprve ve 30. a 40. letech začaly vycházet česky její básně z pražského období. Mezi prvními překladateli M.Cvetajevové byli F.Kubka a O.F.Babler, později J.Vyplel, J.Teichmann a M. Marčanová. V 60.letech začala tvorbu M.Cvetajevové systematicky uvádět do českého prostředí překladatelka Jana Štroblová, ale poezii Cvetajevové překládali další překladatelské veličiny, jakými byli Hana Vrbová a Jan Zábrana.⁷⁾

Podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů 2001 žije v ČR 12 369 osob ruské národnosti. Zástupci ruské menšiny však počet odhadují na 16 - 20 000 osob. Geografické usídlení v ČR je celoplošné, s větší mírou koncentrace v Praze, Karlových Varech, Brně a dalších větších městech. Rusové přišli na území dnešní České republiky ve dvacátých letech 20. stol ve velkém množství v důsledku komunistického puče v Rusku. Jen z Krymu tehdy odešlo do exilu 150 000 lidí. Druhá vlna migrace přišla o několik let později a tvořily ji většinou manželky českých studentů. Poslední vlna, početně zatím nejsilnější, se zde objevila po rozpadu SSSR. Dnes je ruskojazyčná menšina značně roztříštěná, jednotlivé skupiny si vzájemně nedůvěřují, odlišují se životními postoji, zkušenostmi a politickou orientací.⁸⁾

V letech 2001-2009 získalo české občanství 730 dřívějších občanů Ruské federace.

Získat české občanství není jednoduché. Musí se projít několika stupni. Postupně žádat a přecházet z dlouhodobého pobytu k trvalému a po pěti letech se může požádat o občanství. Nejtěžší jsou první roky, kdy kvůli vízu stojíte v nekonečných frontách u cizinecké policie, kde jeden předbíhá druhého. Není zde žádný pořádek ani organizovanost. Dalším stupněm je trvalý pobyt, podání žádosti funguje na stejném principu. Ale s trvalým pobytem je život klidnější. Vydává se na dobu neurčitou, ale po pěti letech se musí prodloužit. Trvalý pobyt umožňuje např. kupovat a prodávat nemovitosti, mít zdravotní pojištění jako občané ČR, bydlet v této zemi neomezenou dobu, studovat, pracovat. To samé i v zemích EU. Celá Evropa je před vámi. Nemusíte už žádat o další vízum, které se nazývá schengenské, aby se mohlo cestovat do sousední země.

Samozřejmě existují i věci, které se bez občanství neobejdou - český pas a možnost volit. Cizinci, kteří žili na území ČR deset let, a z toho měli pět let trvalý pobyt, můžou žádat o změnu svého občanství. V tomto případě musí potvrdit svůj „ideální životopis“ a doložit výpis z trestního rejstříku z rodné země, atd. Dále plynule ovládat český jazyk, ze kterého je povinnost složit zkoušku. Toto se netýká starších osob, hluchoněmých nebo lidí s jinou vážnou nemocí. Žadatel se bude muset vzdát své rodné státní příslušnosti poté, až české orgány vydají oznámení o přijetí státního občanství ČR. V tomto případě má obvykle žadatel jeden rok na to, aby se vzdal svého původního občanství.

Zákon o občanství ČR je na „pokrevním“ principu - musíte se narodit matce Češce anebo musíte mít otce Čecha. Nezáleží na místě narození. Netýká se to dítěte narozeného na území ČR, které nemá alespoň jednoho rodiče Čecha.

Ruské středisko vědy a kultury je nejvýznamnější ruské sdružení na území České republiky. Za cíl si klade seznámení české veřejnosti s ruskou kulturou a tradicí. Mezi jeho hlavní činnosti patří příprava a realizace programů v oblasti vědy, kultury a vzdělávání, propagace ruského jazyka a Ruska. Svoji činnost zahájilo v roce 1971 a je jedním ze zahraničních zastupitelství Federální agentury pro záležitost Společenství nezávislých států, krajanů, žijících v zahraničí a mezinárodní humanitární spolupráci.
RSVK tradičně působí jako spojovací článek pro Rusy, kteří se nacházejí v zahraničí, pro občany, jenž studovali nebo pracovali v Rusku, a rovněž pro ty, kdo nikdy nebyli v naší zemi, ale rádi by se dozvěděli více o ruské historii a kultuře, mají zájem o obchodní spolupráci či chtějí studovat ruský jazyk.
Ruské středisko vědy a kultury také pomáhá občanům ČR, kteří mají zájem studovat v Rusku. Zájemci mohou ve Středisku udělat zkoušku z ruského jazyka a obdržet osvědčení, jež odpovídá mezinárodním standardům. Každoročně organizuje pro českou mládež mezinárodní letní školu s výukou ruského jazyka.
Ve Středisku působí: Klub milovníků kina, Klub cestovatelů po Rusku, Studentské divadlo, Klub studujících ruský jazyk, Literární salon, Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR, Pěvecké studio.

První česko - ruské gymnázium s.r.o. je česká soukromá střední škola odpovídající standardům českého a evropského vzdělávání a poskytující úplné střední vzdělání ukončené maturitou. Je řádně zapsaná ve vzdělávacím systému ministerstva školství ČR.⁹⁾ O jeho založení se zasloužil Ruský institut.

Mezi další významné ruské instituce patří Ruská tradice, Ruská občina či OČAG.

Výzkum jsme započali zasláním dotazníků všem respondentům, které jsme našli, přes metodu nabalování sněhové koule. Dotazníky byly zaslány v elektronické podobě. I přes strohé odpovědi se pokusíme o shrnutí získaných poznatků.

První respondentka bydlí v ČR 14 let, české občanství má už 4 roky, na dotaz, jestli bylo těžké dostat občanství napsala, že to bylo pracné, ale nebylo to nemožné. Na otázku ohledně pocitu diskriminace v ČR odpověděla, že ji cítí mnohem méně než v jiných zemích. Uvedla, že je ateistka a do stánků pravoslavné církve chodí jako turistka. Slaví náboženské svátky jen občas a nepřikládá jim náboženský smysl. Pouze připravuje speciální jídla. Doma mluví většinou rusky. Z ruských svátku slaví 23. únor (původně den Sovětské Armády, ale respondentka tomuto svátku přikládá jiný smysl a vidí v něm spíše Den Mužů), 8. březen - Den Žen, 12. duben – Den Kosmonautiky (V tento den v roce 1961 letěl Gagarin do vesmíru.), 9. květen – Den Vítězství, 1. záři - Den Vědění, 31. prosinec - Nový Rok a 13. leden – dříve slavený termín Nového roku. České svátky slaví také, ale ještě si nepamatuje správně všechna data. Vaří ruská jídla a občas také chodí do ruské restaurace. Skutečně nikdy neuvažovala o návratu do své rodné vlasti, ale kdyby nastaly obtíže, má příbuzné v Saratově, Naberežných, Čelnach, Jakutsku a Ulan-Ude. Má spoustu kamarádů v Moskvě a několik v Petrohradu. Kamarádi respondentky jsou většinou Bulhaři. S Rusy se moc nepřátelí. Má ale i několik českých kamarádů.

Druhá respondentka má 31 let, občanství dostala po 10 letech manželství s občanem České republiky. Projevy diskriminace cítí pořád, nejvíce v zaměstnání. Doma mluví česky i rusky. Mezi ruskou a českou kuchyní nedělá rozdíly, vaří obě jídla stejně často. Na otázku o návratu odepsala, že kdyby se to muselo stát, vrátila by se do města, odkud pochází. Podle respondentky je česká mentalita velice odlišná od té ruské. Češi nejsou tak přátelští, ale mezi jejími kamarády Češi převažují.

Třetí respondent bydlí v ČR již 45 let. Získat občanství pro něj nebylo těžké. Necítí žádnou diskriminaci a nemá se svým původem problém. Do kostela nechodí, ale ani o sobě nemůže říct, že je ateista. Jako jazyk většinou používá češtinu, pouze občas ruštinu. Vaří pelmeně, boršč a navštěvuje ruské restaurace. Nikdy neuvažoval o návratu do Ruska, v ČR se cítí jako doma. O mentalitě Čechů řekl, že cítí velký rozdíl, ale to záleží na vztahu ku konkrétnímu člověku. Mezi kamarády má hodně Čechů a několik Rusů.

Čtvrtá respondentka bydlí v ČR už od roku 1964, to je 47 let. České občanství má od roku 1990. Seznámila se s budoucím manželem - Čechem - v Moskvě, kde spolu studovali a pak se vzali. Získat občanství bylo pro respondentku docela obtížné (za komunismu), byl problém 2 roky žít se SSSR občanstvím. Diskriminaci nejvíce cítila po roce 1968, teď ne. Napsala, že mladá generace o historickém kontextu příliš neví. Doma s rodinou mluví česky, ale její děti umí i rusky. Slaví ruské i české svátky, je věřící, ale do kostela chodí jen v dny náboženských svátků. Vaří česká i ruská jídla, ale většinou ruská, protože jí více chutnají. O návratu do Ruska nepřemýšlí kvůli rodině a manželovi, tady se cítí lépe. Jela by pouze na návštěvu za známými či příbuznými.

Poslední respondent nám na otázky odpovídal velice stroze, pouze ano či ne. Žije v ČR již déle, občanství získal ještě před rokem 1989 a jeho získání pro něj nebylo těžké. Ruské svátky neslaví a ruské náboženské tradice také nedodržuje.

Mezi respondenty - Čechy nalezneme jak příslušníky mladší generace, která nezažila rok 1968 a proto se předpokládá, že u nich ovlivnění historickými aspekty bude minimální, tak i dříve narozené, kteří si ruský národ stále spojují především s rokem 1968.

Mladší generace je indiferentní k ruskému národu a ruskému státu jako takovému, většina odpovídá, že o Rusko se nezajímá. A pod samotným pojmem Rusko se jim vybaví jak neutrální dojmy jako např. hokej, vodka, Sibiř, tak i negativní pojmy např. okupace, gulagy, komunismus. Pozitivní dojmy schází.

K příslušníkům ruského národa v ČR mají většinou indiferentní vztah, ale je zde cítit jistá nevraživost. Jedna z respondentek uvedla, že spíš negativní, ale pokud to není ruská mafie, tak jí nevadí. Další respondentce vadí, že i přes podobnost našich jazyků se většina z nich nedokáže naučit dobře česky. Na otázku, zda se respondenti setkali s nějakým projevem faktu, že na našem území žijí příslušníci ruského etnika odpovídali, že ano a vesměs tyto projevy byly negativní. Na otázku, zda mají mezi Rusy přátelé dva respondenti odpověděli kladně, dva záporně.

Na další otázku: Jak byste reagoval/a jako (budoucí) rodič na fakt, že Vám Vaše dítě přišlo představit jako partnera příslušníka ruského etnika?;

Respondentka č. 1: „Negativně - neměla bych k Rusovi takovou důvěru jako k Čechovi, přestože záleží na konkrétním člověku; navíc je to úplně jiná země, jiná kultura, jiné zvyky, jiná morálka…“¹⁰⁾

Respondenta č. 2: „K partnerovi svého dítěte se budu snažit přistupovat tak, aby moje dítě nemělo pocit, že ho diskriminuji nebo jím opovrhuji z důvodu jeho etnické příslušnosti.“¹¹⁾

Respondent č. 3: „Indiferentně, ruské etnikum nepatří mezi ty, které bych odmítal.“¹²⁾

Respondentka č. 4. „Indiferentně, člověk za život pozná tolik Čechů, kteří mu „nesedí“, proto by se nemělo škatulkovat a nemít zbytečné předsudky.“¹³⁾

Na otázku: V případě, že byste byl zaměstnavatel a vybíral si nového spolupracovníka na pracovní pozici např. manažera a dva nejlepší kandidáti by se zcela shodovali v nejvyšším dosaženém vzdělání, kvalifikaci, praxi atd., jeden z nich by byl příslušníkem českého etnika a druhý by byl příslušníkem ruského etnika uveďte, komu byste dal přednost a zdůvodněte svoje rozhodnutí. dotazovaní odpověděli:

Respondentka č. 1 „Diskriminující odpověď - Čechovi. Je to otázka pohledu okolí, dojmu člověka na ostatní, na Rusy je v ČR pohlíženo jinak než na Čechy; byla by má firma víc úspěšná, kdybych přijala Rusa? Ne.“¹⁴⁾

Respondentka č. 2: „Záleželo by na tom, koho by takový manažer vedl, pokud Čechy, tak vyberu Čecha, pokud příslušníky národa z východní Evropy, vybrala bych Rusa.“¹⁵⁾

Respondent č. 3: „Příslušníkovi českého etnika dám přednost před jakýmkoliv jiným etnikem.“¹⁶⁾

Respondentka č. 4: „Indiferentně, člověk za život pozná tolik Čechů, kteří mu „nesedí“, proto by se nemělo škatulkovat a nemít zbytečné předsudky.“¹⁷⁾

Na otázku, zda se ruská menšina projevuje nějak více a upoutává na sebe více pozornosti na rozdíl od ostatních menšin, odpověděla polovina respondentů pozitivně (zdůvodnili to jejich benevolentním vztahem k alkoholu a historickým pozadím) a polovina negativně, hlavně ve spojitosti s romskou menšinou: „Ne. Myslím, že nejvíc pozornosti na sebe dokážou upoutat Romové a Rusové je těžko předběhnou.“¹⁸⁾

Poslední otázka dotazníku se týkala otevřenosti české společnosti k minoritám, konkrétně tedy k té ruské.

I na tuto otázku odpovídali respondenti rozporuplně, polovina odpověděla v duchu optimismu a lepších vyhlídek, že se vztah Čechů k příslušníkům jiných etnik zlepšuje, druhá polovina se domnívá, že česká společnost je spíše konzervativní a nemá zájem o začleňování jiných etnik mezi sebe.

Dříve narození respondenti mají k příslušníkům ruského etnika vztah pozitivní, indiferentní, ale i negativní. Pod pojmem Rusko se jim vybaví národ jako takový, hokejisté, obchodní partneři, vojáci a okupace.

K příslušníkům ruského národa v ČR mají většinou pozitivní nebo indiferentní vztah, ale byl vyjádřen i vztah negativní. Na otázku, zda se respondenti setkali s nějakým projevem faktu, že na našem území žijí příslušníci ruského etnika, odpovídali kladně a tyto projevy byly vesměs indiferentní.

Na otázku, zda mají mezi Rusy přátele, respondenti odpověděli většinou záporně.

Z námi provedeného šetření vyplývá, že střední a starší generace respondentů je v závěru mnohem benevolentnější a méně kritická k ruské menšině v ČR i přes fakt, že osobně zažili rok 1968. Na rozdíl od nich je mladší generace k ruské minoritě mnohem méně tolerantní.

Většinový názor našich ruských respondentů je takový, že Rusové, kteří emigrovali, jsou pro ně samozřejmě i nadále příslušníky jejich národa, mají na ně pozitivní názor a jejich emigraci chápou.

Co nechápou, je jejich případný návrat do Ruska. Jsou totiž přesvědčeni, že život v zahraničí je lepší než život v Rusku.

Většina by chtěla odjet někam pryč, kdyby měla dostatečné finanční prostředky. Ti, kteří je mají, odcházejí. Buď oni osobně nebo alespoň jejich děti.

Nemůžeme s jistotou říci, zda se nám podařilo objektivně zodpovědět veškeré otázky, které jsme si stanovili v úvodu seminární práce. Domníváme se, že optimální metodou pro takovýto výzkum by byl rozhovor, ale neměli jsme možnost této metody využít. Přesto se domníváme, že jsme zjistili mnoho o historii a významných ruských osobnostech, které žili na území dnešní ČR.
Od respondentů jsme se dozvěděli, že jsou zde většinou spokojeni a považují ČR za svůj domov. Na svůj mateřský jazyk nezapomínají, stále používají ruštinu, i když tu někteří bydlí už dlouhou dobu. Mezi kamarády mají jak Čechy, tak Rusy. Jsou věrni své kultuře a slaví své svátky, i když některé jen symbolicky. Ohledně nabytí českého občanství většina respondentů uvedla, že to nebylo až tak těžké. Domníváme se, že důvodem bylo získání občanství před mnoha lety, za jiného režimu a podmínek. Dnes je získání občanství mnohem obtížnější záležitost.

Literatura:

SLÁDEK, Karel. Ruská diaspora v České republice. 1. vydání. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2010. 148 stran. ISBN 978-80-87378-49-6

VEBER, Václav. Ruská a ukrajinská emigrace v letech 1918 - 1945. 1. vydání. Praha: Vydavatelství Karolinum, 1996. 130 stran. ISBN 80-7184-191-9

Internet:

KISHINEV, Vera. Russian Immigrants in the United States: Adapting to American Culture. [on-line] Národní knihovna ČR. [cit. 10. 9. 2011]. Dostupné z <http://site.ebrary.com/lib/natl/docDetail.action?docID=10115168&p00=russian>

Praktické informace pro pobyt v Rusku. [on-line] Za sluncem. [cit. 10. 9. 2011]. Dostupné z <http://info.zasluncem.cz/rusko/>

První česko-ruské gymnázium s.r.o. [on-line] První česko-ruské gymnázium s.r.o. [cit. 10. 9. 2011]. Dostupné z <http://www.gymnazium.com/home%20cech.html>

Rada vlády pro národnostní menšiny. [on-line] Vláda České republiky. [cit. 10. 9. 2011]. Dostupné z <http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=6645>

RANCOUR-LAFERRIERE, Daniel. Who are the Russians? [on-line] Social Scicences. [сit. 11. 10. 2011]. Dostupné z <http://search.proquest.com.infozdroje.czu.cz/socialsciences/docview/223990821/131BD53AF6B7DA790DA/10?accountid=26997>

Ruské středisko vědy a kultury v Praze. [on-line] Ruské středisko vědy a kultury v Praze. [cit. 10. 9. 2011]. Dostupné z <http://rsvk.cz/cz/>

Rusko. [on-line] Wikipedie. [cit. 10. 9. 2011]. dostupné z <http://cs.wikipedia.org/wiki/Rusk%C3%A1_federace>

Státní občanství ČR nabytá během roku, podle předchozího státního občanství 2001-2009. [on-line] Český statistický úřad. [cit. 10. 9. 2011]. Dostupné z <http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/42004408D3/>

Počet shlédnutí: 173