Etnicko-jazyková situace Aromunů v Makedonii

Kruševo: mládež jako indikátor etnické identity a vztahu k jazyku

Leoš Šatava

Abstract:
Ethnic and language situation of Aromanians (Vlachs) in Macedonia.
Young people in Kruševo as an indicator of ethnic identity and attitude to the language.
The text presents the outcome of the sociolinguistic questionnaire survey conducted among the pupils attending lessons of the Aromanian (Vlach) language at a primary school in Kruševo (Macedonia).
The survey focused on: the rate of use of Aromanian in individual language domains; the proportion of Aromanian in the overall framework of speaking activities; the reception of Aromanian culture and active participation in this culture; subjective ethnic, linguistic and cultural attitudes and assessments.
According the current situation of the Aromanian language, the questionnary detected decisive differences between individual respondents concerning the “mother tongues of the parents”, sex and other aspects. Computing the (non)homogeneity of the answers (standard deviation) proved highly relevant as well.

Keywords: Aromanians (Vlachs); Macedonia; Kruševo; youth; ethnolinguistic situation; sociolinguistics

Aromuni (Arumuni) ¹⁾ – zvaní v závislosti na teritoriu, jazyce či době i Vlaši, Kucov(a)laši,²⁾ Pindovlaši, Cincaři, Makedorumuni, Arvanitovlahi, Çoben aj. – žijí v současnosti rozptýleni ve všech balkánských zemích. Nalezneme je zejména na severu Řecka a v jižní Albánii; dále také v Makedonii, Bulharsku, Srbsku a coby přesídlence i v Rumunsku (zejména při pobřeží Černého moře a v Bukurešti).³⁾ Uvést – alepoň přibližně – celkový počet příslušníků etnika je mimořádně nesnadné.⁴⁾ Reálné odhady hovoří o několika stovkách tisíc, maximalisticky nadsazené dokonce o jednom až dvou milionech.⁵⁾ Počet osob „aromunského původu“⁶⁾ je bezpochyby relativně značný – protože se však u aromunské populace výrazněji nevytvořilo moderní (novodobé) etnické vědomí, srovnatelné s identitou plně zformovaných a stabilizovaných evropských národů,⁷⁾ je třeba brát statistická data s mimořádnou opatrností a rezervou.⁸⁾

Ani otázka původu etnika a jeho jazyka není dosud jednoznačně objasněna.⁹⁾ Je možno se setkat se dvěma hlavními teoriemi: první z nich hledá původ Aromunů a aromunštiny v kontextu a interakci s jazykově a kulturně blízce příbuznými (Dáko)rumuny, sídlícími severně od Dunaje;¹⁰⁾ zastánci druhé se domnívají, že se jedná o autochtonní trácké, ilyrské i jiné obyvatelstvo jižního Balkánu, romanizované v době vlády Římského impéria na Balkáně.¹¹⁾ Vzhledem k výrazné blízkosti s rumunštinou pohlíží také část lingvistů na aromunštinu jako na pouhý dialekt rumunštiny (v daném kontextu jde především o rumunskou interpretaci). Osobitý historickopolitický vývoj Aromunů a teritoriální vzdálenost od Rumunska však hovoří spíše pro jejich vymezení jako samostatného etnika a pojímání aromunštiny jako specifického jazyka.¹²⁾

Život Aromunů byl po staletí těsně spjat zejména se sezónním polonomádským pastevectvím (transhumance),¹³⁾ ve městech pak s drobným, později však i rozsáhlejším a obchodem včetně dálkového.¹⁴⁾ Zejména na pomezí Epiru, Albánie a jihozápadní Makedonie vznikla i aromunská sídla městského typu – kupř. Moskopole¹⁵⁾ –, resp. „urbanizované vesnice“.¹⁶⁾ I když v prvních stoletích osmanského panství lze jen sotva hovořit o vědomém „etnickém“ cítění velké části Aromunů, jejich jazyk a kultura přetrvávaly. Po církevní stránce byli Aromuni příslušníky řeckého ortodoxního ritu; vlivem toho byli často grekizováni a mnohdy se stávali i nositeli panhelénských myšlenek v neřeckém (především slovanském) prostředí Makedonie.¹⁷⁾ Postupně se mezi nimi vydělila řada skupin, nazývaných zejména podle teritoriálního původu¹⁸⁾ či způsobu života a kultury.¹⁹⁾

Po roce 1800 dochází k určitému sebeuvědomování Aromunů. Výrazněji se však tyto prvky projevují teprve od 60. let 19. století, kdy jsou cíleně povzbuzovány a často i přímo vycházejí zvenčí – ze strany nově vzniklého rumunského státu, který především v rámci svých zahraničněpolitických snah projevoval o tyto své „spolubratry“ značný zájem. Pro aromunskou populaci byly od roku 1864 zakládány školy (jako první v obci Trnovo na jihozápadě dnešní samostatné Makedonie) s výukou v rumunštině (resp. aromunštině), financované z Rumunska; jazyk byl užíván i při bohoslužbách.²⁰⁾ Tyto politicky motivované snahy narážely na odpor řeckého i slovanského obyvatelstva, přesto ale – nejvýrazněji ve městech střední Makedonie (Bitola, Ochrid, Struga, v dnešním Řecku pak Veroia, Édessa…) – došlo ke vzniku určité vrstvy „národně uvědomělého“ aromunského obyvatelstva. V roce 1905 byli Aromuni uznáni tureckou vládou za zvláštní „millet“, tj. administrativní církevně pojímanou „národnost“ s určitými jazykovými, kulturními a politickými právy. ²¹⁾ Po skončení balkánských válek a teritoriálním rozdělení Balkánu mezi řadu zemí v roce 1913 se většina aromunské populace ocitla na území Řecka a Srbska (později Království SHS, resp. Jugoslávie); značná část žila i v jižní Albánii a jihozápadním Bulharsku. V žádné ze svých nových „mateřských zemí“ se však Aromuni nemohli vyvíjet jako národnostní menšina s určitými právy. V meziválečném období došlo k likvidaci možností užití aromunského jazyka ve školní výuce či v rámci bohoslužeb. Uskutečnil se také organizovaný přesun třiceti až čtyřiceti tisíc příslušníků etnika na území Rumunska, především do jižní Dobrudže při pobřeží Černého moře, odkud byli po její ztrátě ve prospěch Bulharska v roce 1940 přesídleni dále k severu do okolí města Constanţa a také do Banátu. Disperzní charakter usídlení v řadě (v řadě případů i navzájem nepřátelských) států znemožnil vytvoření jednotné aromunské identity a (spolu s mnohdy i násilnými asimilačními tlaky) vyústil ve stále silnější identifikaci Aromunů s majoritními populacemi a loajalitu k jimi obývaným státním útvarům. Je však třeba připomenout, že s názory o „brzkém úplném zániku“ Aromunů a jejich jazyka se můžeme setkat již před rokem 1900 – do dnešní doby se však nestal skutečností.²²⁾ K tomu výrazně přistoupily i nové (mnohdy i násilné) tlaky ze strany jednotlivých států. V souvislosti s tím došlo i k postupnému „zapomínání“ samotné existence aromunské populace jako jednoho z evropských etnik v obecném povědomí. Na této skutečnosti nemohly nic změnit ani nereálné vize o aromunském samosprávném státním útvaru po obou světových válkách – zejména loutkové „knížectví Pindos“²³⁾ pod italským protektorátem s „vládou“ Alchiviada Diamandiho²⁴⁾ v letech 1941–1944. Faktická absence národního vědomí (jen málo se pojícího s užívaným jazykem a kulturními specifiky) vedla k výše uvedené běžné identifikaci se „státními národy“ a tudíž i absenci „reálných“ číselných údajů o počtu Aromunů.²⁵⁾

Aromunská populace v jednotlivých balkánských státech²⁶⁾

Zmíněná – v novodobém evropském kontextu spíše méně běžná – schopnost a ochota pružně, „situacionisticky“²⁷⁾ či až „oportunisticky“ přizpůsobovat svou (etnickou) identitu momentální (geo)politické a společenské situaci vynesla Aromunům – spolu s nevraživostí na jejich ekonomickou zdatnost – i nepříliš lichotivý přídomek „chameleoni Balkánu“.²⁸⁾ Je toto etnikum skutečně „zrozeno k asimilaci“,²⁹⁾neboť nikdy nedosáhlo „etnické identity“?³⁰⁾ Anebo může za jejich neuspokojivou národní situaci – jak se již před více než stoletím vyjádřil jeden z informátorů německého lingvisty Gustava Weiganda (1860–1930), zakladatele aromunských studií – „prostě špatná hvězda, pod kterou byli Aromuni zrozeni?“³¹⁾ Jiný příměr přirovnává Aromuny ke sněhu: „Dokud jsou na horách, existují, jakmile se dostanou do nížiny, je s nimi konec. Roztají a rozpustí se v tamních národech.“³²⁾

Určitou distanciaci, „mimikri“ a následnou skrytost či neviditelnost („fantómovost“)[1] Aromunů je možno vedle politických kontextů dát do souvislosti i s jejich obchodními aktivitami, pro něž byli nazýváni i „Židé Balkánu“ (a mnohdy rovněž stigmatizováni a očerňováni).( U řady balkánských etnik nalezneme předsudečné příběhy o hamižnosti Aromunů, v nichž sehrávají obdobnou stereotypní roli jako Skotové na evropském Západě. Podle slov J. Cvijiće: „Vykořisťující práce cincarských a řeckých krčmářů a hokynářů, kteří jsou kromě toho i skrblíci, byly hlavní příčinou antagonismu, který se vyvinul mezi širokými slovanskými masami, srbskými i bulharskými, a mezi Řeky a Cincary.“; Jovan CVIJIĆ, Balkánské otázky, Praha 1924, s. 108. Srov. pozn. 17.))Celkově lze na situaci Aromunů v řadě kontextů možno aplikovat řadu Goffmanových zjištění a tezí o působení stigmatizace a reakci na ni.³³⁾ Aromuni se navíc (na rozdíl od řady jiných evropských etnik) tradičně vyznačovali výraznou vícejazyčností – paralelní užití více jazyků a jejich střídání bylo pro mnohé z nich spíše běžnou normou než zvláštností. I po příchodu moderních nacionalismů na Balkán také nadále cítili výrazně teritoriálně, tj. zejména „makedonsky“ (v územním smyslu slova).³⁴⁾

Vlivem historických okolností tak Aromuni v 19. století takřka neprošli fází „obrození malých evropských národů“³⁵⁾ a nestali se tak „standardním etnikem“. To, spolu s jejich vnitřní různorodostí a rozptýleností v řadě zemí, přispívalo a dodnes přispívá k určité amorfnosti, mimořádně ztěžující pokusy o vymezení, analýzu a interpretaci etnicity Aromunů³⁶⁾ a jejich vztahu k aromunskému jazyku.

1/ Oblastí s největším počtem Aromunů – reálné odhady hovoří o tři sta tisících, z toho je však jen zhruba sto tisíc aktivních uživatelů jazyka – je severní Řecko.³⁷⁾ Tato země je také místem nejkompaktnějšího, sevřeného a místy dosud většinového usídlení aromunského etnika – řada oblastí Makedonie, Thesálie a Epiru, především pak pohoří Pindos v okolí města Metsovo(n) (arom. Aminciu) a pohoří Gram(m)os. Je však třeba mít na paměti fakt, že Aromuni (zvaní Koutsovlachoi/Koutsoblachoi) jsou v této zemi považováni spíše za specifickou skupinu řeckého národa („romanofonní Řekové“)³⁸⁾ a sami se s tradičním kulturním začleňováním do kontextu „helénství“ z velké většiny ztotožňují.³⁹⁾)Vedle praktické nemožnosti rozvinout vlastní školství, média a kulturně-politické aktivity na oficiální bázi bylo přetrvávání aromunské materiální a duchovní kultury narušeno i příchodem velkého počtu (údaje 1,2–1,5 milionu) řeckých přesídlenců z Malé Asie aj. po roce 1923 (tzv. Lausannská smlouva s Tureckem o výměně obyvatel), z nichž zhruba polovina byla usazena právě v severním Řecku (Makedonie). Nověji se v tomto smyslu nepříznivě projevil již zmíněný rozpad tradičního modelu pastevectví, dále i rozvoj dopravy a s ním spojené zpřístupnění dříve odlehlých a izolovaných, dnes již do značné míry vylidněných oblastí. Dlouhodobá krajně odmítavá až otevřeně nepřátelská politika řeckých státních orgánů vůči všem etnickým menšinám v zemi⁴⁰⁾ (zejména v období vojenského režimu mezi lety 1967–1974 hrozily za užívání jiných jazyků než řečtiny na veřejnosti výrazné postihy včetně vězení!)⁴¹⁾se výrazně projevila i v kontextu etnicko-jazykové asimilace aromunské populace. V daném kontextu jsou jen málo četné (a také zřídkakdy objektivní) odborné práce řecké provenience věnované problematice a postavení tohoto etnika.⁴²⁾ Po roce 2000 sice došlo (mj. i pod tlakem mezinárodních evropských institucí) k jistým náznakům uvolnění a také nárůstu aromunských kulturních aktivit; ty jsou však často i nadále (včetně mnohými Aromuny samotnými) chápány jako specifický projev řecké (resp. „helénské“) kultury.⁴³⁾

2/ V Albánii byli do roku 1990 Aromuni (zvaní zde Rëmer, Çoben) oficiálně považováni za romanizované obyvatelstvo stejného etnického původu jako Albánci a o jejich situaci bylo díky politické izolovanosti země jen minimum zpráv. Přes silnou albanizaci však dosud (zejména na jihu) představují výraznou složku populace (odhady podle užitých kritérií kolísají mezi padesáti a dvěma sty tisíci osob).⁴⁴⁾ Albánie je tak po Řecku státem s druhou nejpočetnější aromunskou populací (která je současně nejpočetnější etnickou menšinou v zemi). Prestiž aromunštiny je v této zemi (ve srovnání s Řeckem) výrazně vyšší.⁴⁵⁾ Od roku 1990 sílí aromunské aktivity a kontakty s Aromuny v okolních zemích i s Rumunskem.⁴⁶⁾Na území jihovýchodní Albánie leží již zmíněné „kultovní“, historické centrum Aromunů Moskopole (alb. Voskopojë)⁴⁷⁾– část albánských Aromunů bývá proto zvána i Moskopoleni.

3/ Další zemí s relativně výraznou (cca 15 000–20 000 osob, z hlediska „původu“ výrazně více)⁴⁸⁾aromunskou populací je v roce 1991 vzniklá republika Makedonie. Na její území přišli Aromuni poměrně nedávno (ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století) z jihu a jihozápadu. Jejich hlavní koncentrace vznikla v Bitole a západně od ní. Převážně aromunským městem bylo Kruševo na jihozápadě země, osídlené uprchlíky z Moskopole; zde dnes toto etnikum představuje stále výraznou (a v rámci země zřejmě nejkompaktnější) část populace.⁴⁹⁾ Vedle této usedlé složky se ve východomakedonských pohořích Ogražden, Belasica a Plačkovica pohybovaly skupiny aromunských pastevců. Právě na jihozápadě dnešní samostatné Makedonie došlo na konci 19. století v kontextu rumunských školních a kulturních aktivit a „národní“ agitace ke vzniku určité „národně uvědomělé“ aromunské vrstvy. Od první světové války docházelo k rozpadu tradičních sídelních struktur a odchodu Aromunů do velkých měst Makedonie i mimo ni.

V rámci bývalé socialistické Jugoslávie bylo na „Vlachy“ nahlíženo (na rozdíl oficiálně vymezených šesti „národů“ a deseti „národností“)⁵⁰⁾ pouze jako na „etnickou skupinu“ s prakticky žádnými možnostmi jazykového či kulturního rozvoje. Aromunské etnojazykové aktivity ožily teprve v rámci nově vzniklého samostatného makedonského státu (1991); je to také především právě Makedonie, která (vedle specifického případu Rumunska) oficiálně umožňuje a financuje aromunské kulturní projevy (výuka jazyka v několika školách, publikační činnost, rozhlasové a televizní vysílání, plány na výuku jazyka na univerzitě ve Skopji aj.).⁵¹⁾ Vedle limitovaných finančních zdrojů či mnohdy jen formálního uplatňování nově nabytých práv chybí i výraznější projevy „dobré vůle“ ze strany státních orgánů. Kupř. ani po osmdesáti letech od nucené slavizace úředních jmen a příjmení se Aromuni nemohou navrátit k jejich původní podobě.⁵²⁾Stejně tak nedošlo k navrácení budov bývalých aromunských škol etnickým organizacím či zajištění liturgických služeb v aromunštině.⁵³⁾Pro praxi a šance aromunské revitalizace je však ještě výraznější překážkou skutečnost, že hnutí je spíše než do budoucnosti „obráceno do minulosti“ (akcent na folklór, starší literaturu v jazyce, památná místa a chvíle historie…) a je jen málo atraktivní pro mládež.⁵⁴⁾ Fakt mimořádně vysokého podílu etnických menšin v zemi (dosahující 35 %) navíc činí národnostní fenomén v Makedonii vysoce citlivým politikem.

4/ Oproti tomu v Bulharsku dnes nepředstavuje roztýlená aromunská⁵⁵⁾populace významnější fenomén (pouze dva až tři tisíce osob)⁵⁶⁾ a je již značně asimilována. Menší skupiny nalezneme dosud v horských oblastech na jihozápadě země (Pirin, západní Rodopy, Rila); značný počet osob aromunského původu však sídlí i ve velkých bulharských městech (sídlem centrální etnické organizace je Sofia). Přes svůj malý počet a výraznou jazykovou asimilaci však v posledních dvou dekádách projevují rovněž bulharští Aromuni markantní revitalizační snahy. Tato populace bývá někdy směšována s Karakačany, pro něž byl typický obdobný pastevecký způsob života, avšak jejich tradičním jazykem je (resp. byla) řečtina.⁵⁷⁾

5/ V Srbsku jsou Aromuni rozptýleni; již v 18./19. století, zejména pak v době existence Jugoslávie se usadili v řadě především větších center (Bělehrad, v němž se prosadili i coby část srbských elit, bývá někdy označován jako „největší aromunské město“). Výrazná skupina aromunských usídlenců žije také ve Vojvodině na severu země. Od roku 1990 sílí i v Srbsku aromunské aktivity (vedle Bělehradu kupř. i Pančevo). Z dnes udávaného počtu 15 000 příslušníků etnika v zemi však již většina aromunsky nehovoří.⁵⁸⁾S „pravými“ Aromuny bývají často spojováni „Vlaši“, žijící ve východosrbském regionu Timok.⁵⁹⁾

6/ Specifickou skupinu představují aromunští přesídlenci a jejich potomci žijící v počtu několika desítek tisíc osob v Rumunsku (především Dobrudža, dále i Banát, Bukurešť). Přes působení asimilačních vlivů v jazykově a kulturně velmi blízkém rumunském prostředí⁶⁰⁾se zde dosud v překvapivě silné míře udrželo vědomí osobitého původu a prvky aromunské materiální a duchovní kultury. Přes podporu na kulturním poli však rumunský stát Aromunům status etnické menšiny nepřiznává. Ani mezi rumunskými Aromuny samotnými však nepanuje shoda v tom, zda se mají deklarovat jako výrazná etnografická (sub)skupina rumunského národa (starší, folklórně orientovaná představa) nebo jako svébytné etnikum (tento směr zřetelně sílí od 90. let 20. století; řada aktivit v kontextu celoaromunského „obrození“). Oba zmíněné tábory jsou navzájem v antagonistickém vztahu (bojkot akcí druhé strany apod.)⁶¹⁾

Socialistické Rumunsko na systematický zájem o Aromuny v ostatních balkánských zemích (z politických důvodů) nenavázalo. V této epoše však byly v zemi publikovány sborníky aromunské lidové poezie a prózy a přetiskována starší literární díla psaná v aromunštině. ⁶²⁾ Od 90. let pak v nových podmínkách sílí trend osobité etnické sebeidentifikace rumunských Aromunů. Vedle produkce periodik a knih existuje také rozhlasové a (limitované) televizní vysílání v aromunštině). Došlo i k navázání v předchozích desetiletích zpřetrhaných kontaktů s ostatními větvemi rozptýlené populace, chápané mnohdy jako „jižní větev rumunského národa“. Rumunský stát také uděluje studijní stipendia mladým Aromunům ze zahraničí.⁶³⁾

7/ Významnou složkou aromunských aktivit je pak „diaspora“ – tj. aromunští emigranti a jejich potomci žijící v Německu, Francii, USA, Kanadě, Austrálii aj.⁶⁴⁾ Paradoxně se právě u příslušníků těchto skupin uchovalo/vytvořilo aromunské vědomí mnohdy ve větší míře, nežli v „mateřských“ balkánských zemích.

8/ V neposlední řadě lze jako „aromunská centra“ chápat i některé katedry romanistiky na univerzitách mimo Balkán. Mimořádně významnou roli na tomto poli sehrála od poloviny 80. let především univerzita v německém Freiburgu,⁶⁵⁾ soustřeďující snahy aromunské inteligence a sympatizantů z řad jiných národů. V současnosti přebraly funkci společné aromunské platformy některé internetové aktivity.⁶⁶⁾

Pokud jde o celkovou etnopolitickou orientaci Aromunů, je možno vydělit tři hlavní linie:

a/ Sebeidentifikace jako svébytné etnikum je celkově slabá; její míra ovšem výrazně teritoriálně kolísá. Kupř. v Řecku je ojedinělá; u části makedonských Aromunů relativně silná.

b/ Stále výrazná je mnohde představa jednoty s rumunským národem a jazykem, posilovaná v minulosti (zčásti i v současnosti) z Rumunska. Právě v této zemi však paradoxně mezi částí aromunských přesídlenců došlo i k výraznému etnickému sebeuvědomování.

c/ Dříve významná kulturní „helénská“, tj. prořecká orientace (Aromuni pojímaní coby „Řekové svébytného jazyka“ – posilováno i řečtinou jako jazykem církve) je dodnes zčásti patrná i mimo Řecko (Albánie, Makedonie) a politicky stále ožehavá.⁶⁷⁾

Koncem 20. století tak došlo k situaci, kdy Aromuni coby živoucí etnická entita takřka vymizeli z vědomí Evropy. I na katedrách romanistiky renomovaných univerzit je sice možno dozvědět se leccos o aromunském lexiku, gramatice či hláskosloví, ale jen málo o současné etnické či sociolingvistické situaci a problematice tohoto etnika.

Počet společenskovědných textů věnovaných aromunské problematice je přitom relativně značný. Ze starší produkce je stále vysoce ceněna klíčová zakladatelská práce, „úhelný kámen“ aromunských studií: Gustav WEIGAND, Die Aromunen. Ethnographisch-philologisch-historische Untersuchungen über das Volk der sogenannten Makedo-Romanen oder Zinzaren, 1. díl, Land und Leute, Leipzig 1895, 2. díl, Volksliteratur der Aromunen, Leipzig 1894, stejně jako Aromunům věnované kapitoly z práce: Gustav WEIGAND, Ethnographie von Makedonien, Leipzig 1924; dále Jovan CVIJIĆ, Aromuni ili Cincari u zapadnoj Makedoniji, Pregled, č. 1–3, Sarajevo 1911; Alan J. WACE – Maurice THOMPSON, Nomads of the Balkans: An Account of Life and Customs among the Vlachs of Northern Pindus, London 1913; Dušan J. POPOVIĆ, O Cincarima, Beograd 1937; Theodor CAPIDAN, Die Mazedorumänen, Bucharest 1941.

Z novějších textů je jako zásadnější možno uvést: Max Demeter PEYFUSS, Die Aromunische Frage. Ihre Entwicklung von den Ursprüngen bis zum Frieden von Bukarest (1913) und die Haltung Österreich-Ungarns, Wien – Köln – Graz 1974; Tom J. WINNIFRITH, The Vlachs. The History of a Balkan People, London 1987, v rozšířené formě in: TÝŽ, Shattered Eagles. Balkan Fragments, London 1995; Thede KAHL, Ethnizität und räumliche Verteilung der Aromunen in Südosteuropa, Münster 1999; Birgül DEMIRTAŞ-COŞKUN, The Vlachs. A Forgotten Minority in the Balkans, London – Portland 2001; Nicolae SARAMANDU, Studii aromâne şi meglenoromâne, Constanţa 2003; Nicolas TRIFON, Les Aroumains: un peuple qui s’en va, Vienne 2005; Thede KAHL, Istoria Aromânilor, Bucureşti 2006; Ewa NOWICKA, Nasz język rozumieją aniołowie. Arumuni we współczesnym świecie, Kraków 2011. Ve srovnání s knižní a časopiseckou produkcí je také stále aktuálnějším zdrojem informací internet – viz pozn. 70.

Vzhledem ke zmíněnému přístupu všech „mateřských“ států k aromunské otázce se tak donedávna zdálo, že rychlá a úplná asimilace je již neodvratná. Vzhledem k praktické neexistenci vrstvy aromunské, národně orientované inteligence tak zájem o přetrvávání a další rozvoj aromunského jazyka a kultury (publikace, snaha o vytvoření spisovného jazyka) paradoxně nevycházel z Balkánu, ale z jiných zemí (Německo, Francie, USA, dokonce i Austrálie…), resp. orgánů Evropské unie či některých nevládních organizací.⁶⁸⁾ Teprve od roku 1990 došlo k výraznějším změnám i v jednotlivých „mateřských“ zemích etnika. „Obrozenecké“ revitalizační hnutí je však roztříštěné; mnohdy stále spíše v počátečním stádiu a limitovaném rozsahu. Vedle finančních omezení a komplikovaných vztahů k příslušným státním orgánům (kde – především v Řecku – naráží i na protitlak), se potýká i s nedostatečným zájmem mnoha Aromunů samých. Ve všech zemích s tradičním aromunským osídlením na Balkáně (nejzřetelněji zřejmě v Makedonii a v Albánii) však přesto v uplynulých dvou dekádách došlo k určitému posunu směrem k etnické sebeidentifikaci. Ten je patrný i u řady rodin aromunských přesídlenců v Rumunsku, i když zde je otázka jejich specifické etnicity předmětem diskusí. Pokud jde o Řecko, dlouhodobá, vůči národnostním menšinám antagonistická státní politika v praxi nadále trvá; i poté, co Rada Evropy v roce 1997 zařadila Aromuny mezi „kulturní a jazykové menšiny“,⁶⁹⁾ se tento stát coby člen Evropské unie a signatář Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin staví k aromunské problematice (stejně jako k otázkám práv dalších etnických minorit) odmítavě či vyhýbavě.

O nadějích vlastenecky orientovaných Aromunů vypovídá jeden z jejich současných symbolů – pařez pokáceného stromu a z něj rašící výhonek s mladým lístkem a připojeným nápisem: „Aromânlu nu keare“ („Aromuni nezahynou“).⁷⁰⁾

Uvedená obecná fakta platí i o situaci aromunské populace a jejího jazyka v Makedonii.⁷¹⁾V této zemi však dosud nalezneme několik enkláv, ve kterých je aromunština (alespoň zčásti a v některých doménách) stále jazykem běžné komunikace.

Zřejmě nejvýraznější z nich je městečko Kruševo (aromunsky Crushuva, Cruşuva) s více než pěti tisíci obyvateli, ležící v jihozápadní Makedonii. Jde o nejvýše (kolem 1250 m/n.m.) položené městské sídlo v zemi, vzhledem ke strategické poloze na prudkém úbočí⁷²⁾ ne nepodobné kavkazským aulům. Aromunští přesídlenci sem přišli ke konci 18. století ve dvou vlnách (1769, 1788) po opuštění zničeného prosperujícího města Moskopole a vsí v jeho okolí (v dnešní jihovýchodní Albánii);⁷³⁾ v letech 1812–1821 byly tyto migrační vlny doplněny ještě přesídlenci z pohoří Grammos.⁷⁴⁾ Dříve nevýznamné pastevecké sídliště⁷⁵⁾ se díky nově příchozím stalo prosperujícím řemeslnickým a obchodním centrem, které získalo spíše městský nežli venkovský charakter.⁷⁶⁾ Pro polovinu 19. století je ve městě udáváno 12 i více kostelů.⁷⁷⁾ Vedle škol s vyučovacím jazykem řeckým a bulharským zde od roku 1876 působily i rumunské školy.⁷⁸⁾ Přesto však zde byli „aromunsky uvědomělí“ i v době vrcholu rumunské propagandy na konci 19. století (na rozdíl od některých jiných aromunských sídel v jihozápadní Makedonii – kupř. Ochridu, Malovište nebo Gopeše) v menšině; velmi silná zde byla prořecká orientace.⁷⁹⁾ Přes vznik samostatného aromunského kostela s bohoslužbami v rumunštině přetrvával v církevní oblasti silný řecký vliv, prosadila se i bulharština.⁸⁰⁾

Kruševo získalo i značný symbolický význam jako svého druhu „náhrada Moskopole“ coby „vlašského duchovního centra“;⁸¹⁾ ten si do značné míry v kontextu aromunské „národní mytologie“ a atributů uchovává (i v očích Nearomunů) dodnes.⁸²⁾Město však zaujímá mimořádně významné místo i v rámci makedonských dějin.⁸³⁾Do obecného povědomí vešlo především s protiosmanským, tzv. „Ilindenským“⁸⁴⁾ povstáním z roku 1903, které je v kontextu makedonské historiografie a národní symboliky či paměti mimořádně vysoce ceněno.⁸⁵⁾Tehdejší deset dní existující „Kruševskou republiku“ připomíná mohutný betonový památník nad obcí z jugoslávské epochy; dnes je však již (pokud jde o návštěvnický zájem) zastiňován nedalekým muzeem makedonské (resp. celobalkánské), v mládí předčasně zemřelé popové hvězdy Toše Proeskiho.⁸⁶⁾Připočteme-li roli Kruševa jako centra zimních sportů, je toto místo již po delší dobu jednou z předních destinací domácího turistického ruchu v Makedonii; tradiční charakter obce je v současnosti touto skutečností výrazně ovlivňován. V roce 2010 byl navíc zahájen projekt „Etno-grad“, jehož cílem je vytvářet v Kruševu každoročně (mj. při rekonstrukci ilindenského povstání v rámci letních festivalů) atmosféru připomínající stav na počátku 20. století – město by se podle těchto plánů mělo ještě významnějším turistickým magnetem.

Kontext obou zmíněných památných míst Kruševa je výrazně využíván i v aromunské národní propagandě. Mezi vůdčími osobnostmi a hrdinskými postavami Ilindenského povstání byli i Aromuni (Pitu Guli, Nikola Karev)⁸⁷⁾ Pokud jde o T. Proeskiho, bývá často zdůrazňován jeho údajný aromunský původ, resp. píseň v aromunštině, přednesená při jeho prvním vystoupení v roce 1992. ⁸⁸⁾Na druhé straně je ovšem jistě možno spekulovat i o tom, nakolik mohou mít pravidelné komemorace ilindenského povstání a zdůrazňování významu lokality v makedonském národním diskurzu vliv na příklon kruševské aromunské populace k mnohem prestižnější makedonské identitě.⁸⁹⁾

Údaje o počtu i podílu Aromunů na populaci Kruševa v průběhu minulých 150 let jsou proměnlivé a pravděpodobně ne vždy zcela plně validní; podíl původně majoritních Aromunů se však zřejmě postupně spíše snižoval. S. I. Verković k roku 1868 konstatoval 8 108 (tj. 73,8 %) Aromunů z celkových 10 984 obyvatel Kruševa).⁹⁰⁾ Místní učitel Ivan Šumkov udává k roku 1870, že z 2 500 rodin žijících ve městě je 1 900 aromunských (průměr příslušníků jedné rodiny je odhadován na pět).⁹¹⁾Podle G. Weiganda bylo v době jeho návštěvy Kruševa (1889) z 12 000 obyvatel 7 000 Aromunů.⁹²⁾ Detailní statistika V. Kănčova z roku 1900 zaznamenává 4 000 Aromunů z celkových 9 350 obyvatel Kruševa.⁹³⁾Ve 20. století, po devastaci města při Ilindenském povstání, se ale zejména vlivem izolovanosti od moderních železničních a silničních dopravních tras počet obyvatel výrazně snížil (v roce 1921 pouze 3 862 obyvatel); důsledkem poklesu významu Kruševa bylo i přenesení zdejších administrativních úřadů do Prilepu v roce 1952.⁹⁴⁾ K roku 1937 odhadoval D. Popović počet kruševských Aromunů kolem 1 500.⁹⁵⁾ Sčítání z roku 1947 vykazuje ve městě 2 328 Makedonců a 1 312 „Vlachů“.⁹⁶⁾ Osobní pozorování J. Trifunoskeho z 50. let hovoří o zhruba 260 aromunských rodinách ve městě.⁹⁷⁾Polský lingvista Z. Gołąb odhadl v jen o málo pozdější době počet Aromunů na „nejméně polovinu“ populace města.⁹⁸⁾

Zejména v průběhu 20. století se postupně také velký počet (celkový údaj 11 000–12 000)⁹⁹⁾ obyvatel Kruševa vystěhoval do řady balkánských zemí i do zámoří.

Nejnověji, podle oficiálního cenzu z roku 2002, mělo Kruševo 5 330 obyvatel (tedy zhruba polovinu stavu kolem roku 1900), z nichž se 1 020 (19,1 %) deklarovalo jako „Vlasi“ (Vlaši, tj. Aromuni). Obec je tak místem s nejvyšším podílem tohoto etnika v zemi.¹⁰⁰⁾ Je však možno se domnívat, že nejen počet a podíl osob aromunského původu, ale i počet obyvatel Kruševa aktivně užívajících aromunštinu či alespoň částečně (resp. latentně či za jistých okolností) se identifikujících s „aromunstvím“ bude ještě výrazně vyšší.¹⁰¹⁾ Tato skutečnost se odrazila také v tom, že v roce 2005 byla aromunština v Kruševu (jako na jediném místě na světě!) vyhlášena za úřední jazyk (vedle makedonštiny a albánštiny).¹⁰²⁾ Město bývá tradičně označováno za „aromunskou baštu“;¹⁰³⁾přesto je však při porovnání jen několik desetiletí starých údajů¹⁰⁴⁾ zřejmé, že i zde v současnosti dochází k výraznému ústupu užití aromunštiny jako jazyka běžné komunikace (je již užívána především osobami nad čtyřicet let věku) z řady domén a jazykové erozi. V kontextu již jen zřídkavého předávání jazyka dětem – zejména v důsledku nízké prestiže aromunštiny – je možno v současnosti hovořit o jazykovém posunu/směně („language shift“).¹⁰⁵⁾Tato skutečnost je umocňována pouze výjimečnou existencí mladých endogamních aromunských manželství,¹⁰⁶⁾ jejichž význam prakticky není příslušníky etnika pociťován. To vše přispívá ke skutečnosti, že socializace dnešní mladé generace aromunských rodin v Kruševu tak probíhá takřka plně při užití makedonštiny a (v intencích „barthovského situacionismu“)¹⁰⁷⁾ vede k „fluidní, kontinuálně reformované identitě“¹⁰⁸⁾ a následnému příklonu k makedonské etnické orientaci.

Aromunský substrát v Kruševu je dnes jen málo viditelný; na první pohled působí město čistě „makedonsky“. V kontextu vizuální „jazykové krajiny“ (linguistic landscape)¹⁰⁹⁾ se zde prakticky nesetkáme s nápisy v aromunštině.¹¹⁰⁾ „Aromunskost“ navíc není v Kruševu z pohledu majority (ale i velké části zdejších Aromunů samotných) definována výrazně „dichotomicky“, tj. v opozici k „makedonskosti“ – v běžné rovině je mnohdy nahlížena spíše jen jako jakýsi alternativní kulturní projev druhého ze zmíněných jevů (kupř. ve formě prezentace aromunských písní na lokálních slavnostech). Do značné míry tak můžeme hovořit o „skryté menšině“ (hidden minority).¹¹¹⁾ aromunského dílu obce.

Základem aromunského dialektu v Kruševu je moskopolská nářeční varianta, doplněná i o pozdější gramosteanské vlivy; v Makedonii spíše málo rozšířená.¹¹²⁾ Přes její vyšší prestiž – v kontextu „městskosti“ a dřívější literární produkce – se však dnes v této zemi v rámci snah o aromunskou „revitalizaci“ prosazuje – i vzhledem k počtu mluvčích a některým výrazným osobnostem – spíše gramosteanská verze, běžná zejména na východě (Štip, Sveti Nikole), ale i v některých místech jihozápadu země (mezi Ochridem a Bitolou).¹¹³⁾jednotlivá nářečí a lokální varianty jsou však stále živé a uplatňují se i v mediální produkci a školní výuce.¹¹⁴⁾

V novější době sice vznikly jazykovědné texty, zabývající se aromunštinou obecně či v jednotlivých zemích jejího rozšíření včetně Makedonie;¹¹⁵⁾ aktuální sociolingvistické studie, týkající se situace a užití aromunštiny v této zemi, však prakticky neexistují.¹¹⁶⁾ V červnu (školní rok 2010/11), resp. listopadu 2011 (škoilní rok 2011/12) uskutečnil autor (dotazníkové) sociolingvistické výzkumy mezi žáky 8. třídy (ve věku 14–15 let), podílejícími se na výuce aromunštiny na základní škole „Nikola Karev“ v Kruševu.¹¹⁷⁾ Tato obec je v současnosti zřejmě místem nejvyšší koncentrace aromunsky hovořící a s aromunským (etnicko–kulturním) původem alespoň zčásti se identifikující mladé generace v Makedonii. Zmíněná věková kohorta byla zvolena především z důvodu skutečnosti, že aromunština jako jazyk běžné komunikace se v současnosti nachází v přelomovém období. V řadě rodin již došlo k jazykovému posunu směrem k makedonštině; v jiných je k němu blízko. Zjištění, dosažená na základě odpovědi dospívajících mladých respondentů, jsou tak chápána jako průkazný doklad současného stavu vitality a perspektiv aromunského jazyka v Kruševu (resp. Makedonii).¹¹⁸⁾

Ve školním roce 2010/2011 absolvovalo v Kruševu výuku aromunštiny celkem 135 z cca 800 žáků zdejší školy. Školní třídy s výukou aromunštiny existují i v jiných městech (Skopje, Štip, Bitola); podle získaných údajů je však výuka v nich mnohdy pouze formální a také vztah žáků k aromunštině je zde podstatně vlažnější nežli v Kruševu (ne-li přímo odtažitý až odmítavý). O tom vypovídají i současná (2011) sondážní zjištění z výuky aromunštiny v základní škole ve východomakedonském Štipu.¹¹⁹⁾ Na rozdíl od Kruševa tamní žáci při této příležitosti ostentativně prezentovali nezájem o aromunský jazyk a demonstrativně se prohlašovali za Makedonce.

Hlavním cílem výzkumu bylo (při současné převaze kvalitativně zaměřených společenskovědných studií k aromunské problematice)¹²⁰⁾ získání kvantitativních „pevných dat“, o něž by bylo možno se v rámci analýzy a interpretace opřít a z nichž by bylo možno vycházet i v budoucnu. Žáci nebyli o bližších cílech výzkumu blíže informováni; pravděpodobnost jejich ovlivnění směrem k pomyslným „ne/žádoucím“ odpovědím je malá. Jazykem dotazníků byla (vzhledem k neustálenosti písemné formy aromunštiny a rozdílnému jazykovému zázemí i znalostem žáků) makedonština. Reakce respondentů při vyplňování byly vstřícné.

Sledovány byly zejména následující tematické roviny:

1/ míra a podíl užití aromunštiny v jednotlivých jazykových doménách a na celkové mluvní aktivitě;

2/ recepce aromunské kultury a aktivní podílení se na ní;

3/ fenomény etnického vědomí, kulturních vazeb, subjektivní znalosti aromunštiny, resp. makedonštiny (a vztahu/postoje k nim); hodnocení celkové situce Aromunů v Makedonii.

Zkratky:

A – aromunština; aromunský jazykový původ; aromunský fenomén

M – makedonština; makedonský jazykový původ; makedonský

fenomén

A/M – jazykově/etnicky smíšená skupina; aromunsko/makedonský

fenomén

AI – aromunská identita

MI – makedonská identita

n – počet žáků

CH – chlapci

D – dívky

ø – průměr

SD – směrodatná odchylka

Respondentské skupiny:

Jednalo se o výběr žáků 8. tříd, navštěvujících (od 4. třídy) společně výuku aromunštiny jako nepovinného volitelného předmětu v rozsahu dvou hodin týdně. V rámci žákovské skupiny bylo možno vysledovat výraznější rozdíly, pokud jde o úroveň znalosti aromunštiny a frekvenci jejího užití (viz dále Diagram 1; Tabulka 4). Tyto rozdíly souvisejí mj. s domácím jazykovým zázemím žáků. Vedle současné (od roku 1997) standardizované (makedonské) formy aromunštiny je při výuce široce používán i lokální dialekt.¹²¹⁾ Učiteli byli v době výzkumu tři místní rodilí mluvčí.¹²²⁾Výuka jazyka je komplikována výrazným nedostatkem učebnic a dalších učebních materiálů.

Dotazníkový výzkum byl realizován ve dvou termínech a skupinách (celkem 68 osob).

1/ Dotazník I (duben 2011) – 17 osob;¹²³⁾

2/ Dotazník II (listopad 2011) – 51 osob.¹²⁴⁾

Jazykový (resp. etnický) původ respondentů:

Vzhledem k nízkému statusu aromunštiny a silnému společenskému tlaku na příslušníky méně početných etnických menšin země deklarovat se jako Makedonec¹²⁵⁾ nebyla přímá otázka po „národnosti“ v dotaznících pokládána; jedna z otázek však byla zaměřena na míru aromunské identity.

Dotaz týkající se „mateřského jazyka“ zodpověděli takřka všichni respondenti slovem „makedonský“. Jedinou výjimku představují dva respondenti v Dotazníku 1, kteří udali termín „vlaški“ (tj. „aromunský“).

Hlavním zdrojem určení „jazykového pozadí“ respondentů jsou tak deklarované údaje o „mateřském jazyce/jazycích“¹²⁶⁾ jejich rodičů. Zde se již údaj o aromunštině objevuje mnohem častěji. Rozlišeny byly tři skupiny: 1/ aromunský původ (oba rodiče A); 2/ smíšený aromunsko-makedonský původ (A/M)¹²⁷⁾; 3/ makedonský původ (oba rodiče M).¹²⁸⁾

Je symptomatické, že i žáci, kteří udali aromunštinu jako rodný jazyk obou rodičů, označili za svůj rodný jazyk makedonštinu (sic!).¹²⁹⁾ V daném kontextu by bylo ještě třeba blíže analyzovat, nakolik se zde již projevuje „mezigenerační jazykový posun“, resp. nakolik se jedná spíše (či také) o demonstrativní odklon od aromunské tradice a příklon k mnohem prestižnější makedonské etnojazykové rovině. Celkově je sice možno předpokládat, že podíl žáků s aromunskými jazykovými/kulturními „kořeny“ je vyšší nežli data uvedená v Diagramu 1; mnohé ze zjištěných údajů však jasně hovoří o výrazném oslabení jejich aromunského vědomí směrem k „soft-identity“ a rovněž o jejich neochotě identifikovat se s jazykem s nízkou prestiží a image. I když je tak vymezení některých skupin – zejména „aromunského“ (A) a „smíšeného“ (A/M) jazykového pozadí – brát s výraznou rezervou, přesto jejich komparace a analýza přinesla cenné a s vysokou pravděpodobností do značné míry validní výsledky.

Diagram 1: Jazykové pozadí žáků – dle udaného mateřského jazyka matky/otce (v %)

Tematické zaměření:

Realizovány byly dva dotazníkové průzkumy:

Dotazník 1(květen 2011):

(sedmibodová Likertova škála);

· Subjektivní etnicko-jazykové a kulturní postoje a hodnocení – 6 dotazů

(etnická identita – A, M; zájem o zachování aromunštiny a aromunské kultury; jazyková kompetence (autostereotyp) – A, M; hodnocení národní situace Aromunů)

Dotazník 2(listopad 2011):

(pěti–, resp. sedmibodová Likertova škála);

· Míra užití aromunštiny v jednotlivých jazykových doménách – 15 dotazů;

· Podíl aromunštiny v celkovém rámci mluvních aktivit;

· Recepce aromunské kultury a aktivní podílení se na ní – 15 dotazů;

· Subjektivní etnicko-jazykové a kulturní postoje a hodnocení – 6 dotazů s vyšší mírou abstrakce (etnická identita – A, M; zájem o zachování aromunštiny a aromunské kultury; jazyková kompetence (autostereotyp) – A, M; hodnocení národní situace Aromunů)

Zpracování:

Udané postoje byly následně ohodnoceny číslicemi 1–5 (resp. 1–7), přičemž hodnota 1 označuje nulovou „aromunskou“ aktivitu/recepci, hodnota 5 (7) aktivitu/recepci maximální a hodnoty 2, 3, 4 (resp. 5, 6) adekvátní mezistupně mezi těmito dvěma krajními polohami.

Pro každé ze sledovaných témat (otázek) byly jak v rámci celku, tak i dílčích skupin vypočítány jak statistický průměr, tak i směrodatná odchylka (SD – standard deviation)¹³⁰⁾ a medián.¹³¹⁾Odpovědi respondentů byly dále komparovány v souvislosti s jejich pohlavím, dále jazykovým pozadím a údaji o mateřském jazyce (jazycích) matky/otce.¹³²⁾

(Dotazník 2, listopad 2011) ¹³³⁾

Jedním z cílů výzkumu bylo sledování míry a podílu užití aromunštiny (resp. makedonštiny) v různých (privátních i společenských) situacích – tzv. jazykových doménách. Pozornost byla věnována i aplikovatelnosti obou jazyků v různých situacích, jejich prestiži a hodnotové roli.

V kontextu aromunské populace v Kruševu je možno hovořit o „dvojjazyčnosti“. V souladu se sociolingvistickými koncepcemi¹³⁴⁾ je však třeba rozlišovat mezi dvěma podobami tohoto fenoménu. Na jedné straně se jedná o dvojjazyčnost ve smyslu individuální znalosti dvou jazyků, užívaných v každodenní praxi – tedy makedonštiny a aromunštiny – určitou částí populace. (Tato dvojjazyčnost se týká především aromunské složky obyvatel.) Na druhé straně se zde pak – stejně jako v mnoha jiných menšinových oblastech světa – setkáme s diglosií, tj. užitím jazyků v závislosti na společenském kontextu.¹³⁵⁾ Aromuni – z ryze praktických, ale i dalších příčin¹³⁶⁾ – oba jazykové kódy užívají a střídají v souvislosti s funkční distribucí – rozlišováním specifických jazykových funkcí.¹³⁷⁾

„Diglosická komunita“ tak může být definována jako „sociální jednotka, sdílející (ve smyslu prestiže) stejné H (tj. ‚high‘ – ‚vysoké‘) a L (‚low‘– ‚nízké‘) variety užití jazyka.“¹³⁸⁾V daném kontextu je dnes aromunština v Kruševu jednoznačně jazykem v „nízké“ pozici.

V souvislosti se sledováním tzv. „jazykových nik“¹³⁹⁾ či „komunikačních domén“¹⁴⁰⁾– tedy sfér praktického užití jazyka a četnosti (míry) této skutečnosti, je možno rozlišit větší či menší škálu stanovených kontextů. V čím větším počtu komunikačních sfér je jazyk užíván, tím „normálnějším“ prostředkem komunikace je, a jako takový je i vnímán.

Kupř. K. MacKinnon vymezuje v souvislosti s gaelskou populací v severním Skotsku pět komunikačních domén užití jazyka: 1/ „osobní“ (např. snění, klení, modlení se); 2/ „rodinnou“ (mluvní interakce s partnerem a dalšími členy rodiny); 3/ „komunální“(obecní či církevní záležitosti), 4/ „transakční“ (obchodní interakce) a 5/ „oficiální“ (místní úřední styk, komunikace s učiteli aj.).¹⁴¹⁾ S. V. Parasher vymezuje v daném kontextu sedm typů: 1/ rodina; 2/ přátelé; 3/ blízké okolí; 4/ obchod; 5/ vzdělávání; 6/ úřední styk; 7/ pracovní sféra.¹⁴²⁾

U menšinových jazyků se jako nejsilnější nejčastěji ukazuje „rodinná“ doména, dále pak doména „komunální“ – viz kupř. obdobná zjištění kupř. u Západních Frísů v Nizozemsku¹⁴³⁾ či z Lužice.¹⁴⁴⁾

TABULKA 1: „V následujících situacích hovořím…“

(pětibodová škála – průměr)¹⁴⁵⁾

Pouhý mechanický výčet udané míry užití aromunštiny v jednotlivých komunikačních doménách nemůže sám o sobě vést k plnohodnotným závěrům. Je třeba věnovat pozornost i sociálně-psychologickým aspektům a kontextům.

Kupř. S. Herman hovoří v souvislosti s volbou jazykového kódu (language choice) o třech psychologických polohách, ve kterých se dvojjazyčná osoba současně nachází. Na jedné straně se jedná o rovinu osobních potřeb (personal needs), na druhé straně o další situační aspekty, spjaté se sociálním sdružováním: o bezprostřední situaci (immediate situation), ale i o situační pozadí (background situation). V rámci toho, jak se tento potenciální konflikt rozřeší a která z uvedených psychologických poloh převáží, může být právě „situační pozadí“ mimořádně významným, volbu (minoritního) jazykového kódu ovlivňujícím fenoménem – v souvislosti s tím, zda konkrétní osoba chce nebo nechce demonstrovat svoji příslušnost k „širšímu sociálnímu milieu, jež se nepodílí na bezprostřední situaci.“¹⁴⁶⁾

V rámci testování postoje/vztahu k jazyku je možno vymezit tři psychologické dimenze: způsobilost (competence), osobní integritu (personal integrity) a společenskou atraktivitu (social atractiveness). První z nich má – v intencích termínů E. Haugena – vztah ke statutu jazyka (language status), druhé dvě jsou spjaty s intimní sférou a společenskými vazbami (language intimacy).¹⁴⁷⁾

Různé projevy toho, jak je tento potenciální konflikt řešen, najdeme bezpochyby i v každodenní jazykové praxi aromunské populace v Kruševu.

Shrnutí:

Bližší vyhodnocení pěti nejvýše a pěti nejníže udávaných pozic užití A v rámci 15 sledovaných jazykových domén/situací (za jednotlivé subskupiny zvlášť) přineslo přehledná zjištění (viz Tabulka 2, Tabulka 3). Tento způsob prezentace je vhodný právě vzhledem k problematičnosti validnosti (resp. nereliabilnosti) při přímém matematickém srovnávání číselných údajů¹⁴⁸⁾ zjištěných u jednotlivých skupin. Výrazně při něm vynikly shodnost či až „monolitnost“ recepce aromunštiny v rámci některých domén; na druhé straně ale i rozdíly ve výsledcích jednotlivých skupin. Některé z 15 domén se tedy (zdánlivě paradoxně) mohou objevit jak mezi „nejvýše“, tak i „nejníže“ recipovanými. Daná zjištění je tak možno chápat i jako průkazný verifikační činitel.¹⁴⁹⁾

Aby bylo eliminováno zkreslení, vzniklé ze začleněním výsledků „makedonských“ žáků do celkového průměru, byla v rámci nejvýše, resp. nejníže udávaných pozic užití A navíc vyhodnocena i data pro skupiny A a A/M (tedy hypoteticky „nejaromunštější“), rozdělená dále ještě podle pohlaví (CH/D). Cenné srovnávací údaje přináší i celkové shrnutí všech 15 otázek v rámci jednotlivých skupin (spodní řádky 16 v Tabulkách 1 a 5).

TABULKA 2: Pět nejvýše udávaných situací mluvního užití aromunštiny

Jazykové domény s nejvyšším užitím aromunštiny:

Pokud jde o podíl užití A v různých situacích, potvrdil se vcelku jednoznačný předpoklad, že hlavní doménou jazyka je „domácí sféra“, tj. komunikace v rámci rodiny (avšak s výjimkou sourozenců!). Stejně jako jiné evropské menšinové jazyky, je i aromunština užívána především v soukromých a rodinných vztahových relacích; ve veřejné komunikaci plní pouze druhotnou roli. Celkově bylo zdaleka nejvyšších hodnot dosaženo v mluvním styku s prarodiči (průměr 3,36; medián 4,00; u skupiny 15 žáků „aromunského původu“ hodnota 4,43, medián dokonce 5,00!) Tato doména je tak v kontextu intergeneračního uchovávání aromunštiny jednoznačně zdaleka nejvýznamější.¹⁵⁰⁾ Znatelně nižší hodnoty již vykázal kontakt s rodiči – zde je přitom výrazný rozdíl mezi komunikací s otcem (2,98)¹⁵¹⁾ a s matkou (2,36). U skupiny žáků A původu ovšem dané hodnoty znatelně vzrostly na 3,29, resp. 4,07. Poměrně vysoká je i hodnota komunikace „se sousedy“ (2,63); ta vzhledem k „nahodilosti“ této situační domény spolu s aromunským původem výrazně nevzrůstá. Až nečekaně nízký je pak mluvní kontakt v A se sourozenci (2,04), a to i u žáků plně „aromunského“ původu (2,62). K „rodinné sféře“ je do jisté míry možno přiřadit hovor na domácí zvířata (2,46).

Do jisté míry překvapivě bylo spíše pouze nižších či průměrných hodnot (průměr 2,35, maximální hodnota 2,76 u skupiny A/M) dosaženo i v soukromých sférách, jako jsou exaktně obtížně postižitelné, subtilní roviny „přemýšlení“ či „snění“. Tato skutečnost by mohla být potvrzením předpokladu o malém významu aromunštiny při socializaci sledovaného vzorku mládeže (srov Tabulka 3).

Podle očekávání byly nejvyšší hodnoty užití A zjištěny u žáků plně aromunského původu v kontextu rodinné domény – kupř. hovor žáků mužského pohlaví (A/CH) s prarodiči 4,67 je vůbec nejvyšším udaným údajem celého dotazníku)! Pokud jde o hovor se sourozenci, udali však i oni nečekaně nízké hodnoty (A/CH 2,83; A/D 2,33). Tato skutečnost dokumentuje trend asimilace nejmladší generace, vnímající „aromunštinu“ jako jazyk málo vhodný pro komunikaci v jejím rámci.

O něco nižší celkové hodnoty přinesly odpovědi respondentů ze smíšených manželství a zcela specifickou skupinu pak tvořili žáci, kteří udali „makedonsk铹⁵²⁾ jazykové pozadí – zde se jejich preference užití A logicky objevují ve zcela jiných doménách a kontextech, mj. i coby „tajný jazyk“ (viz blíže Tabulka 2).

Údaje, dosažené v souvislosti s rodinnou či sousedskou komunikací však nelze zcela mechanicky srovnávat. Je totiž třeba brát v potaz existenci etnicky (a tedy i „jazykově“) smíšených manželství, ve kterých může komunikace s „mateřskou“ či „otcovskou“ stranou probíhat v rozdílných jazycích, resp. v obou jazycích (s různou mírou kvantity i kvality). I vzhledem k relativně malému počtu respondentů tak hraje významnou roli i prvek náhody, výrazný kupř. i v (ne)možnosti sousedské komunikace.

TABULKA 3: Pět nejníže udávaných situací mluvního užití aromunštiny

Jazykové domény s nejnižším užitím aromunštiny:

Při vyhodnocování situací s nízkým užitím A a příčin této skutečnosti je třeba jasně odlišit dva faktory: objektivní (kupř. původ ze smíšené či „makedonské“ rodiny; sousedé Makedonci apod. a subjektivní (nízká hladina národního vědomí, ostych či strach hovořit aromunsky v určitých situacích, pocit, že makedonština je v řadě situací vhodnější, nedostatečná slovní zásoba v A aj.).

V prvním případě se jedná o praktickou nemožnost užívat A (zvláště markantní v případě úřadů, služeb, při komunikaci s makedonskými mluvčími…). Subjektivní faktor však může oslabit míru užití A i tam, kde z čistě komunikačního hlediska by bylo její užití možné (rovina přemýšlení).

Zjištění jasně demonstrují slabou pozici aromunštiny ve veřejné sféře. Jedny z nejnižších hodnot užití A vykazují údaje týkající se komunální a úřední sféry. Jde o úřední styk (1,78) či hovor v obchodech (1,95) v místě bydliště. Hodnota SD je v uvedených případech dosti vysoká. Nízký je i údaj týkající se mluvního kontaktu s učiteli (1,91); zde je však homogenita odpovědí naopak vysoká.

Dosud uvedené roviny nízkého užití A jsou ve značné míře ovlivňovány zmíněnými „objektivními“ faktory. Překvapivě nízké údaje se však vztahují i k ke komunikaci se sourozenci a také „privátní“ oblasti „přemýšlení“ a „snění“ (dokonce i u podskupiny žáků aromunského původu pouze 2,22 a 2,10). Na relativně nízkých pozicích se pak A nachází i v rámci užití při hněvu a klení (zejména u dívek).

Pokud jde o komparaci vzhledem k pohlaví respondentů: i když rozdíly nejsou v rámci všech 15 otázek zcela průkazné, v 10 otázkách z 15 a také celkově udali vyšší míru užití aromunštiny chlapci. Největší rozdíl byl zjištěn u otázky 14 (hněv; klení) – CH: 2,61; D: 1,90). Pozoruhodná je i vyšší míra užití aromunštiny v hovoru s prarodiči u chlapců – nejvýše u žáků aromunského původu (CH: 4,67, D: 4,14).

Při porovnání jazykového pozadí respondentů jsou údaje získané od žáků z A, resp. A/M rodin v řadě domén logicky nejvyšší. Zřejmý je výrazný rozdíl, zjištěný (Tabulka 1, řádek 16) u skupiny žáků s M matkou (2,17) v protikladu k respondentům s M otcem (1,37). Tato disproporce je však vysvětlitelná skutečností, že zatímco manželství makedonských otců byla prakticky endogamní, většina aromunských otců vstoupila do manželství s Makedonkou.¹⁵⁴⁾ To také do značné míry komplikuje možnost sledování vlivu národnosti rodičů v etnicky/jazykově smíšených manželstvích na (ne)předávání aromunského jazyka dětem (tato otázka by si zasluhovala ještě detailnější výzkum).¹⁵⁵⁾ Za zmínku stojí i otázky 14 a 15 („přemýšlení“; „snění“), kde jsou údaje týkající se „užití“ aromunštiny u žáků ryze A původu nižší nežli u skupiny A/M původu.

Propočet směrodatné odchylky (SD), hodnotící míru rozptylu odpovědí a tedy jejich větší či menší nejednotnost, v podstatě potvrdil spíše nízkou homogenitu odpovědí. Relativně nejnižších odchylek (ale u celku i tak kolem cca 50 %) od průměru bylo dosaženo v rodinných doménách (komunikace s rodiči, prarodiči či sourozenci); dosti vysokou míru homogenity však vykázaly i některé situace se spíše nízkým užitím A, jako kupř. kontakt na úřadech a obchodech v místě bydliště… Naopak vysokých hodnot SD (a tedy nesourodého postoje zkoumaného vzorku) bylo dosaženo u subtilních rovin „přemýšlení“ a „snění“.

U respondentských skupin dle jazykového pozadí (A; A/M; M) resp. jazykového pozadí rodičů je pak SD obecně mnohem nižší a homogenita odpovědí výrazně vyšší.

Zajímavá zjištění přináší i sledování hodnot mediánu, vypovídající o „střední hodnotě“ sledovaného jevu jiným způsobem nežli průměr.

4.2.2 Podíl aromunštiny na celkových jazykových aktivitách (sebehodnocení)

(Dotazník 2, listopad 2011)¹⁵⁶⁾

TABULKA 4: „Podíl aromunštiny na všech mých mluvních aktivitách činí…“ (v procentech)

Shrnutí:

Sloučená hodnota dvou nejvyšších procentuálních kategorií (tj. deklarovaný podíl užití aromunštiny na celkovém mluvním projevu vyšší než 50 %) dosáhla nečekaně vysokých hodnot. U sledovaného celku činila 50,0 %; vyšší byla u žen (52,4 %) nežli u mužů (44,4 %). Pouze ženy jsou také zastoupeny v kategorii „více než 70 %“.

Nejvyšších deklarovaných procentuálních mluvních hodnot bylo dosaženo u kategorie respondentů z aromunským jazykovým pozadím (69,2 %), resp. s aromunsky hovořící matkou/otcem (v obou případech přes 64 %). Také podíl (údajně) používané aromunštiny ve „smíšené“ kategorii A/M je překvapivě vysoký – 52,4 %). Pokud jde o porovnání dětí s A otcem a A matkou, jsou výsledky (součet dvou nejvyšších kategorií) takřka shodné (64,2 %, resp. 64,5 %).

Naopak žáci s deklarovaným makedonským jazykovým pozadím uvedli dle očekávání nejnižší hodnotu nadprůměrného užití aromunštiny (12,5 %). Stejně jako u jiných odpovědí byl zjištěn výrazný rozdíl mezi respondenty s makedonsky hovořící matkou (42,9 %) a otcem (11,1 %).¹⁵⁷⁾ Vzhledem k možnému (pravděpodobnému) „přecenění“ subjektivně vnímané míry užití aromunštiny, resp. i nebezpečí eventuálního „observer’s paradox“ v intencích W. Labova¹⁵⁸⁾ by ovšem bylo třeba provést detailnější, exaktnější a kontrolovatelnější měření a také podrobit validitu dat, zjištěných pomocí dotazníků, zúčastněným pozorováním a celkové výsledky blíže komparovat.¹⁵⁹⁾

4.2.3 Recepce aromunské kultury a aktivní podílení se na ní

¹⁶⁰⁾

Sledována byla také sféra recepce aromunské kultury a její podíl v rámci aktivit dotazovaných žáků. Do této části byly zařazeny i některé jazykové domény – tato část dotazníků se tak zčásti doplňuje a prolíná s odd. 4.2.1.

TABULKA 5: „V uvedených situacích se mne týká…“

(pětibodová škála – průměr)¹⁶¹⁾

Shrnutí:

Při pohledu na Tabulku 5 a její srovnání s Tabulkou 1 vyvstanou (ve srovnání s jazykovou sférou) nižší hodnoty kulturní recepce.¹⁶²⁾Udané průměrné hodnoty se většinou pohybují mezi 2,00–2,50. Sférami s nejvyšší rovinou recepce A jsou „TV programy“,¹⁶³⁾ „zpěv aromunských písní“ a „počítání v aromunštině“ (vše 2,69); dále i užití A jako „tajného jazyka“ (2,61).¹⁶⁴⁾Relativně nízké hodnoty, zjištěné v kontextu recepce A periodik a knih, mohou být zčásti ovlivněny i skutečností, že jsou (na rozdíl od makedonských) tištěny v latince.¹⁶⁵⁾

V souvislosti s pohlavím respondentů je (pokud jde o sumu všech 20 otázek) u většiny otázek míra odpovědí CH a D takřka identická či podobná. Přesto však je možno upozornit na některé výraznější odchylky kupř. v souvislosti s vyššími údaji chlapců pokud jde o aktivní podíl na A kultuře (CH: 2,42; D: 2,03) či vedení osobních zápisků v A (CH: 2,28; D: 1,80). Naopak dívky požívají A častěji než chlapci jako „tajný jazyk“ (CH: 2,44; D: 2,76).

Porovnání jazykového pozadí respondentů potvrdilo očekávané výsledky. Nejvyšších hodnot bylo (dle očekávání) dosaženo u žáků s A jazykovým pozadím; některé – kupř. recepce aromunského vysílání rozhlasu a televize – dokonce překročily hodnotu 3,00 (tj. „recipuji často“). Na nejvyšších místech umístil „poslech TV“ (3,27), „poslech rozhlasu“ (3,14) a „počítání“ (3,07). Celkově ovlivnil ve sledované kulturní oblasti „čistě aromunský“ původ výši udaných výsledků prakticky v totožné míře, jako tomu bylo u domén jazykové komunikace (srov. řádky 16 v Tabulkách 1 a 5). Žáci se smíšeným jazykovým pozadím udali v průměru o něco nižší čísla; žáci makedonského původu pak výrazně nižší – zde mj. příznačně vysoké hodnoty u: „zpěv písní“ (1,80) a „tajný jazyk“ (1,82) při mimořádně velké heterogenitě respondentů. Stejně jako v Tabulce 1, i v Tabulce 5 (řádek 16) se projevila výrazně nižší (1,50) míra recepce A u žáků s M matkou ve srovnání s recipienty s M otcem (2,14), související se skutečností, že makedonské matky žily často v etnicky smíšeném manželství, otcové nikoli.

SD (v rámci sledovaného celku) vykazuje spíše střední až vysokou míru nejednotnosti (SD se blíží či dokonce překračuje 50 % průměru) – kupř. u „podílení se na A kultuře“. Výjimkou jsou kupř. četba knih, poslech A programu televize a některé roviny hovoru v A (otázky 12, 15), ve kterých respondenti udali vyšší míru homogenity. U žáků s A původem je celkově jednotnost odpovědí mnohem vyšší; to samé (většinou) „zrcadlově“ platí i o žácích M původu – s výjimkou otázek s relativně vyšší mírou užití A (otázky 5, 14, 15), kde nesourodost vzrůstá.

O „středním“ trendu sledovaného jevu pak vypovídají dosažené hodnoty mediánu.

TABULKY 6, 7: Subjektivní etnicko-jazykové a kulturní postoje a hodnocení (etnická identita; pociťovaná míra významu zachování aromunštiny a aromunské kultury; vlastní znalost aromunštiny, resp. makedonštiny; národní situace Aromunů)

(sedmibodová škála – průměr)

1 2 3 4 5 6 7

VŮBEC NE VELMI SILNĚ

VŮBEC NE VELMI VÝZNAMNÉ

VELMI ŠPATNÁ VELMI DOBRÁ

Dotazník 1

(květen 2011)

Dotazník 2

(listopad 2011)

Diagram 1 k Tabulkám 6 a 7

Komparace údajů celku respondentů (Dotazník I.; Dotazník II.)

– průměr odpovědí

Shrnutí:

Srovnání dvou linií grafu, zobracujících údaje získané v Dotazníku 1 a Dotazníku 2 (realizovaných v jiných termínech a s rozdílnými žákovskými skupinami) ukazuje, že zjištěná data se téměř absolutně kryjí. Tuto skutečnost je možno chápat jako významný verifikační činitel.

Ze statistického hlediska je pozoruhodné, že hodnota mediánu v Tabulkách 6 a 7 je většinou vyšší než průměr příslušného zjištění – tj. většina respondentů má ke sledovanému jevu „pozitivnější“ postoj nežli naznačuje průměr.

Vzhledem k výrazné shodě obou výsledků (a menšímu počtu respondentů v Dotazníku 1) jsou dále blíže analyzovány pouze výsledky Dotazníku 2.

4.1Etnická identita

Dotaz I.: „Jak silně se cítíte jako Aromun/Aromunka?“

Dotaz II.: „Jak silně se cítíte jako Makedonec/Makedonka (nehledě na státní příslušnost)?“

Diagram 2 k Tabulce 7

Dotazy I., II.: Výsledky dotazníku jasně ukázaly převahu makedonské identity (MI) nad aromunskou identitou (AI) téměř ve všech skupinách. Výjimkami jsou subskupina žáků s plně A jazykovým pozadím (zde výrazný rozdíl ve prospěch AI: 6,67 v porovnání s MI: 5,93), resp. subskupin s A matkou či otcem (zde oproti MI jen malé rozdíly). Je však třeba připomenout již zmíněnou (statistickou výpověď limitující) skutečnost problematického etnického sebevymezování se Aromunů…

Mimořádně nízká je dle očekávání míra aromunského uvědomění u žáků, deklarujících M původ. U této skupiny je nápadný daleko nižší vliv M matky (ve srovnání s M otcem) na pokles „aromunské identifikace“.¹⁶⁶⁾

Pokud jde o srovnání odpovědí obou pohlaví (CH, resp. D), nejsou v kontextu A a M identity výraznější rozdíly. Dívky však vykázaly o něco vyšší hodnotu SD.

Právě tato míra rozptylu odpovědí a tedy ne/jednotnosti souboru respondentů ukazuje na řadu rozdílů. V rámci celku respondentů je SD vysoké ve vztahu k A a nízké ve vztahu k M. U výběrových skupin A či M jazykového pozadí je míra SD obecně malá (tj. vysoká homogenita odpovědí), u žáků „smíšené“ skupiny A/M potom (pouze vzhledem k A) středně vysoké.

5.2 Pociťovaná míra významu zachování aromunštiny a aromunské kultury

Dotaz III.: „Jak významné je pro vás zachování aromunského jazyka a kultury?“

Diagram 3 k Tabulce 7

Dotaz III.: Průměrné hodnoty, udané respondenty v rámci této otázky, jsou poměrně značně vysoké – vypovídají ovšem pouze o deklarované abstraktní míře zájmu o zachování aromunského jazyka a kultury.¹⁶⁷⁾ Nejvyšší hodnoty udali žáci ryze „aromunského“ původu. Podstatně nižší čísla byla dosažena v rámci subskupiny žáků M jazykového pozadí, resp. u respondentů s M otcem.¹⁶⁸⁾

Průměr odpovědí v kontextu obou pohlaví je shodný; medián u chlapců je však 5,00, u dívek 6,00.

Homogenita odpovědí je většinou značně vysoká, vůbec nejvyšší u skupiny s A jazykovým pozadím a rodiči. Podstatně vyšší nejednotnost ve vztahu k otázce pak lze doložit mezi žáky M jazykového původu, resp. s M otcem či matkou.

5.3 Subjektivní hodnocení vlastní znalosti aromunštiny, resp. makedonštiny

Dotaz IV.: „Jak hodnotíte vaši znalost aromunštiny?“

Dotaz V.: „Jak hodnotíte vaši znalost makedonštiny?“

Diagram 4 k Tabulce 7

Dotazy VI., V.: Dotazy, zaměřené na tzv. autostereotyp dotazovaných, jsou ze sociolingvistického hlediska významné. Obsahují v sobě totiž kombinaci subjektivně vnímaných jazykových schopností stejně jako komponenty postoje/vztahu („attitude“) k řeči a její vitality.

Sebehodnocení jazykové kompetence (v aromunštině i makedonštině) ukázalo značné rozdíly mezi hodnocením obou jazyků. Vlastní znalost makedonštiny je všemi jednotlivými respondentskými kohortami hodnocena velmi vysoko (mezi 6,32–7,00); žáci „makedonského“ původu udali jen o něco vyšší hodnoty než respondenti „aromunského“ původu.

Naopak hodnocení vlastní znalosti aromunštiny se pohybuje u většiny respondentů výrazně níže než v případě makedonštiny – kolem 5,5 (nejvýše u kohorty „aromunského“ původu – 5,93). U žáků „makedonského“ původu pak linie grafu výrazně klesá (až k 3,64).

Mezi 49 žáky, kteří zodpověděli uvedené dvě otázky, se však nicméně našlo pět respondentů, hodnotících svou znalost aromunštiny výše nežli znalost makedonštiny (čtyřikrát o jeden bod, jednou dokonce o dva). Dalších 16 respondentů považuje svou znalost obou jazyků za srovnatelnou.

Pokud jde o homogenitu odpovědí, je v případě M vysoká; pokud jde o A, jsou hodnoty SD výrazně vyšší.

Pokud jde o hodnocení znalosti M, je medián ve všech případech 7,00.

Dotaz VI.: „Jaká je podle Vašeho názoru situace Aromunů v Makedonii?“

Diagram 5 k Tabulce 7

Dotaz VI.: Hodnocení celkové situace Aromunů v rámci Makedonie přineslo relativně vysoké hodnoty, pohybující se kolem osy 6,00. Do jisté míry překvapivým zjištěním je skutečnost, že žáci makedonského původu nahlížejí na národní situaci Aromunů jako na méně uspokojivou než respondenti „aromunských“ kohort. Jistým limitujícím faktorem této otázky může být její „abstraktní“ charakter.

Při srovnání pohlaví jsou o něco kritičtější a nejistější (vyšší míra SD) jsou v daném kontextu chlapci.

Míra homogenity odpovědí je vcelku vysoká.

Medián je ve všech případech vyšší než průměr.

Kvantitativní sociolingvistický dotazníkový průzkum (2011) některých aspektů současné etnojazykové situace mezi aromunskou mládeží v Kruševu (Makedonie) potvrdil řadu předpokládaných faktů a hypotéz.

Jedná se zejména o výraznou dominanci makedonštiny nad aromunštinou nejen v praktické sféře (velká část jazykových domén), ale i v rámci jazykových postojů a autostereotypu. Přes výrazný trend jazykové asimilace aromunštiny v Kruševu se však mezi sledovanou částí zdejší mládeže nepotvrdily její naprostá neznalost ani nulová komunikace v tomto jazyce. Statistické zpracování průzkumu naopak současně prokázalo i některá relativně „silná místa“ aromunštiny.

Specifická je rovina etnické sebeidentifikace a určení „mateřského jazyka“, kde u většiny respondentů aromunského původu převažuje příklon k „makedonské“ orientaci.

Zjištěny byly současně zásadní rozdíly mezi jednotlivými respondenty, zejména v závislosti na „rodném jazyku“ rodičů, méně již na pohlaví či dalších aspektech. Vysoce sdělná zjištění přinesl i výpočet (ne)stejnorodosti odpovědí (SD).

Přes určitý pokrok na poli užití v kulturní oblasti v minulých dvou desetiletích zůstává i v Makedonii aromunština stále výhledově výrazně ohroženým jazykem. K bližší konkretizaci aktuálního stavu se snaží přispět i tento text, jenž je vůbec prvním pokusem zachytit dnešní sociolingvistickou situaci mezi aromunskou populací (zejména mládeží) v Makedonii. Publikovaná zjištění by se mohla stát i materiálem či podkladem v rámci etnojazykových revitalizačních snah.

Summary:

The quantitative sociolinguistic questionnaire survey conducted among the pupils attending lessons of the Aromanian (Vlach) language at a primary school in Kruševo (Macedonia) has been the first attempt ever to capture fixed data concerning the current sociolinguistic situation among the Aromanian population (particularly the young generation) in this country.

At present Macedonia is the only state which grants the Aromanian ethnic group certain rights in the field of the use of Aromanian in the areas of education and media. Despite this fact the ongoing ethnic and language assimilation of the Aromanians, who, moreover, live in a number of separate enclaves in this country, is under way here as well.

In terms of the current use, survival and vitality of the Aromunian language, the town of Kruševo seems the most important of all these enclaves. At the time of the survey (2011) the instruction of Aromanian at the primary school here was attended by 135 pupils. The questionnaire survey among the pupils focused on:

· The rate of use of Aromanian in individual language domains;

· The proportion of Aromanian in the overall framework of speaking activities;

· The reception of Aromanian culture and active participation in this culture;

· Subjective ethnic, linguistic and cultural attitudes and assessments: ethnic identity; concern for maintaining the Aromanian language and culture; language competence (the Aromanian and Macedonian languages); assessing the ethnic situation of the Aromanians.

The results of the survey confirmed a number of assumed facts and hypotheses. They are, first of all, considerable domination of Macedonian over Aromanian not only in the practical sphere (comprising a large part of the language domains) but also within the language additudes and autostereotyping. In spite of the distinct trend of language assimilation of the Aromanian language in Kruševo, the part of the observed young people of this town did not confirm the expected complete lack of competence and communication in this language. Statistic processing of the survey, however, showed some relatively strong points of Aromanian.

The level of ethnic self-identification and “mother-tongue identification” is quite specific as most of the respondents tend towards the “Macedonian” orientation.

The survey also detected decisive differences between individual respondents, especially those tied to with the “mother tongues of the parents”; links to the sex or other aspects were less important. Computing the (non)homogeneity of the answers (standard deviation) proved highly relevant as well.

Contrary to some progress made in using Aromanian in Macedonia over the past two decades, the language still remains strongly threatened even here. This text attempts to provide a more detailed and particular analysis of the current situation of the language. It could also possibly become a basic material for the ethnolinguistic revitalising efforts.



Počet shlédnutí: 83