Albánci v Řecku

Obrázek 1: Vlajka Albánie a Řecka ¹⁾

Albánie, stát ležící v jihovýchodní Evropě, jehož historie, události, politika a ekonomika v minulém století zasáhla do životů místních Albánců natolik, že řadu z nich donutila k opuštění rodné země a emigraci do sousedních států, v případě této práce do Řecka. Mezi hlavní faktory, které je k tomuto rozhodnutí donutily, patří náboženská nesvoboda v Albánii, jelikož Albánie byla v 60.letech vyhlášena prvních ateistickým státem na světě, s tresty následujícími za projev víry. Dalším push - faktorem pro emigraci bylo zhoršování hospodářské a ekonomické situace země v období lidové socialistické republiky. Od 90. let 20.století se zvyšovaly snahy opozice o demokratizaci státu, jež vedly k vyhlášení demokratické republiky Albánie, což zapříčinilo konec stávající izolace země od evropských států. Ovšem již zmíněná hospodářská situace se nezlepšovala a v důsledku toho došlo k nárůstu emigrantů do Řecka. V první řadě se jednalo o ilegální pracovní migraci do řeckých měst. Albánci, kteří začali migrovat do Řecka počátkem roku 1990, nyní tvoří více jak 60% všech migrantů na řeckém území a jejich počet se pohybuje okolo 600 000.

Albánce lze označit za nejpočetnější minoritu v Řecku, ale již z úvodu je patrné, že albánská menšina nezahrnuje veškeré Albánce na řeckém území, ale pouze jejich část. Albánští migranti, zmínění v předchozím textu, se i přes jejich množství neřadí do albánské minority. Základní rozdíl mezi zmíněnými dvěma skupinami je hlavně v pohledu na občanství, jelikož občan Řecka je členem místní národnostní (albánské) menšiny, kdežto migrant nikoli. Tento fakt je pro seminární práci stěžejní, protože jejím předmětem zkoumání budou obě ze zmíněných skupin Albánců v Řecku.

Práce se skládá z teoretické části, v níž je představena historie a současnost Albánie k vysvětlení důvodů odchodu mnoha Albánců z Albánie do Řecka. Následují údaje o Řecku a jeho snaze o integraci cizinců a nechybí ani přiblížení albánské a řecké kultury, jejichž střetem a vzájemným vlivem se práce mimo jiné také zabývá. Práce dále obsahuje praktickou část, jež je odpovědí na předem stanovenou výzkumnou otázku, a opírá se zejména o výpovědi respondentů.

Za cíl práce lze označit zodpovězení výzkumné otázky: Jak se liší vliv řecké majoritní skupiny na etnickou identitu albánské minority v Řecku v porovnání s albánskými emigranty do Řecka?

Dále práce hledí odpovědi na výzkumné podotázky, které zní:

• Jaký je postoj Albánců, jakožto členů albánské menšiny v Řecku, k řecké majoritě?
• Jaký je pohled albánských migrantů na Řecko a jeho obyvatele?
• Jaký je pohled Řeků na Albánce v Řecku?
• Jaký je pohled Albánců na Albánce v Řecku?

Albánci a jejich menšinami nejen v Řecku se ve své knize Národní menšiny v Evropě zabývá Leoš Šatava.²⁾ Podle informací z roku 1994, kdy byla kniha vydána, je Albánie velmi jednonárodním státem. Bez několika málo procent tvoří obyvatele tohoto státu pouze albánci. Je tu také velmi vysoký přirozený přírustek obyvatelstva (největší v Evropě), díky kterému se od roku 1950 do roku 1989 zvedl počet obyvatel o necelé 2 miliony. Dále Šatava ve své knize uvádí, že v Řecku jsou hlavní dvě skupiny Albánců. První z nich se začala vytvářet již ve 14. století přímo v srdci Řecka a stále zde udržuje albánské zvyky a tradice. Místy je však zjevný vliv asilmilace. Druhou skupinou jsou pak původní Albánci usazení v Řecku u hranic s Albánií. Je zde mnoho muslimů a vzhledem k tomu, že v Řecku převládá křesťanství, odešli někteří z nich do Turecka.

Robert Elsie a Bejtullah Destani³⁾ ve své knize „The Cham Albanians of Greece: A Documentary History“ představují objektivní dokumentární informace ze zápisků, poznámek a biografických informací svědků anebo historiků, které se touto otázkou dlouhou dobu zabývali. V knize není žádná polemizace, jen historické události z různých úhlů pohledu. Autoři mluví o jedné ze zapomenutých tragédii 20.století. Rozebírají události, které vypukli mezi Řeky a Albánci při vzniku nového státu - Albánie. Začátkem všeho bylo rozdělení území, při kterém došlo ke konfliktu kvůli tomu, že hodně Albánců zůstalo na teritoriích Řecka (Čamerie, část Jižního Epirusu) nebo Srbska. Většina z nich nedostala ani status menšiny a byla diskriminována. Lidé, žijící v Čamerii, mezi dvěma bojujícími stranami, během let vybudovali svou kulturu na základě kultury Řecké a Albánské. Informace, uvedené v knize pomáhají pochopit příčiny sporů mezi jednotlivými národy a ulehčují vnímaní chování obou stran.

Vlivem řeckého prostředí na stravovací návyky Albánců v Řecku se zabývali autoři Bucaj, Sourtzi, Galanis, Kalokerinou a Velokanis⁴⁾ ve svém odborném článku. Pomocí týdenního pozorování spotřeby albánských rodin v Řecku porovnali výsledky zjištěné u Albánců s různě dlouhou dobou pobytu na řeckém území. Dospěli k závěru, že u lidí mladšího věku je samozřejmě tato změna jídelníčku podle řeckých možností snažší než u starších lidí. Vzhledem ke geografické blízkosti obou zemí se tu pěstují převážně podobné potrvainy, které jsou součástí denní stravy, ovšem v Řecku se Albáncům dostalo kvalitnějších potravin, čímž se zlepšila jejich životní úroveň. Autoři tedy vyvodili závěr, že v případě albánských přistěhovalců do Řecka je stravovací akulturace doprovázena pozitivním vlivem.

Tématu migrace Albánců do Řecka po roce 1991 věnoval pozornost také Stelios Gialis^{5) 6)} hned ve dvou článcích o albánských přištěhovalcích v oblasti Epiru a Jónských ostrovech v Řecku. Za dva hlavní faktory, které ovlivňují rozhodnutí albánských přistěhovalců o místě usazení, označuje blízkost k albánským hranicím a možnost integrace do řecké společnosti a pracovní příležitosti. Autor dospěl ke stanovisku, že periferní města v Epiru, Korfu a v blízkosti albánských hranic nabízejí celkem dobré životní podmínky i pracovní příležitosti přistěhovalcům. Právě tyto skutečnosti alespoň z části kompenzují negativní stránku jejich života v Řecku, kterou je diskriminace a nejistota zaměstnání, a zvyšují tím jejich ochotu zde zůstat.

Studie od Nicka Drydakise⁷⁾ Ethnic Identity and Immigrants' Wages in Greece (etnická identita a plat imigrantů v Řecku) se mimo jiné zabývá tím, jak a kdy se začali Albánci (spolu s dalšími národy) stěhovat do Řecka a jakými způsoby se migranti v Řecku asimilují. Uvádí zde teorii, která říká, že člověk, který jde do nového státu s etnickou identitou své původní země, se snaží o vytvoření prostoru pro své tradice a zvyky. Jako další z teorií je uveden závěr z jiných studií, které říkají, že začlenění člověka neovlivňuje tolik etnická identita, jako etnicita konkrétních migrantů, které definují spíše jejich ekonomické možnosti. Z velké vlny migrace v 90. letech 20. století pak uvádí, že albánci byli nejpočetnějším národem, který do Řecka migroval a tvořili tak 57.5% všech přistěhovalců do Řecka.

Vypracování této práce bylo založeno na kombinaci kvantitativní a kvalitativní metody výzkumu.

Kvalitativní výzkum se opírá zejména o indukci, jakožto postupu od obecného k jednotlivému, nenumerické šetření a interpretaci nashromážděných dat. Tato metoda si postačí s menším počtem respondentů a zároveň obsahuje obsáhlejší otázky, které pronikají do hloubky tématu, což je její značnou výhodou, i když nutno upozornit na větší náročnost zpracování dat.

Kvantitativní výzkum, který je zaměřen na numerická a statistická data, používá zejména dedukci, jejímž výsledkem je interpretace dat a zobecnění závěrů. Nejčastějším zdrojem numerických dat jsou grafy, statistické výzkumy, atd. Kvantitativní výzkum lze aplikovat na daleko větší počet respondentů, přičemž jeho vyhodnocení je jednodušší než v případě výše zmíněné metody. Ovšem jeho nedostatkem je nemožnost zkoumání detailů a hlubší podstaty problému.

Tyto dva přístupy nejsou úplným opakem jeden druhého, nýbrž se navzájem doplňují a právě z toho důvodu se výzkumy opírají o obě z nich.

Užité metody a techniky výzkumu ve vlastní práci

První část práce, zabývající se základními údaji, je založená zejména na shromažďování literatury a dokumentů souvisejících s tématem. Získané informace pak napomohly k vysvětlení dané problematiky a získání základních informací zejména o historii a kultuře příslušníků zkoumaných národů a vytvoření podkladu pro část praktickou. Jednalo se hlavně o rozbor odborných knih a článků o dané problematice. Toto studium posloužilo nejen pro získání údajů kvalitativní povahy, ale také kvantitativních informací, reprezentovaných zejména statistickými údaji ze statistik, charakterizujících dané dvě země, včetně počtu příslušníků národnostní menšiny. Metoda tedy posloužila k získání dat, k srovnání dvou zemí a zároveň i k porovnání minulosti a současnosti. V neposlední řadě byla využita k ověření některých údajů získaných další metodou sběru dat a to rozhovorem.

Část, do které jsou zapracovány výpovědi respondentů byla zpracována na základě informací, získaných čistě kvalitativními metodami. Konkrétně byla využita metoda polostandardizovaného, plánovaného, řízeného rozhovoru, jehož otevřené otázky byly zaměřeny na zodpovězení výzkumné otázky a daných podotázek této práce. Výhodou polostandardizovaného rozhovoru je možnost měnit či doplňovat otázky zodpovídané respondentem, čili je lepší možnost získat více informací než u druhého typu rozhovoru, jenž byl využit pro tuto práci, a to polostrukturovaného dotazníku. Ten byl rozeslán respondentům přes internet. I když obsahuje dostatečné množství otevřených otázek, tak je jeho nevýhodou nemožnost pokládání doplňovacích otázek ze strany výzkumníka. Na druhou stranu však poskytuje přehledné odpovědi a ulehčuje následné zpracování získaných dat oproti polostandardizovaného rozhovoru. Mimo tento typ rozhovoru se naskytla také příležitost pro jinou kvalitativní techniku sběru dat a to individuální rozhovor, v němž respondent sám volně vyprávěl o svém životě při setkání a výzkumník ho jen vedl k tomu, aby sám vyprávěl. Samotnými technikami, které byly použity v práci jsou rozhovory přes Skype nebo rozesílání emailů s polostrukturovanými dotazníky jednotlivým respondentům.

Respondenti

Rozhovory poskytlo celkem 8 respondentů, z nichž byl jeden Albánec, čtyři Řekové a tři Albánci žijící v Řecku. Takovéto složení respondentů umožnilo získání informací o různých pohledech na albánskou minoritu žijící v Řecku, tedy takových informací, které posloužili k zodpovězení výzkumné otázky. Konkrétně se tedy jednalo o zaznamenání pohledu Řeků na albánskou menšinu a přistěhovalce v Řecku, dále členů albánské menšiny na sebe samu a na albánské migranty bez řeckého občanství a v neposlední řadě pohledu Albánců z rodné země na albánskou menšinu a migranty v Řecku.

Většině z těchto respondentů byl zaslán polostrukturovaný dotazník, jelikož kontaktování probíhalo nejčastěji přes sociální sítě (Facebook) či e-mail z důvodu pobytu v zahraničí (jedná se o výše zmíněné techniky). Narativní rozhovor v kombinaci s polostandardizovaným rozhovorem byl použit u jednoho z respondentů při osobním setkání s výzkumníkem.

Respondenti:

Řekové:

• Lazaros: 21 let, dotazník přes facebook (Soluň)
• Stella: 29 let, dotazník přes facebook (ostrov Chania)
• Giannis: 25 let, rozhovor (Athény)
• Marina: 23 let, dotazník přes facebook (ostrov Evia)

Albánci z Albánie:

• Adela: 21 let, dotazník přes facebook (Tirana)

Albánci z Řecka:

• Giorgos: 25 let, doba pobytu 22 let, rozhovor (Athény) - migrant
• Giorgosův otec, rozhovor přes skype - migrant
• Stavro: 24 let, doba pobytu 4 roky, dotazník přes facebook (+překladatel) - minorita
• Nensi: 28 let, doba pobytu 22 let, dotazník přes mail (Athény) - minorita
• Rafael: 20 let, doba pobytu 9 let, dotazník přes facebook - minorita
• Dívka: 19 let, doba pobytu 16 let, dotazník přes facebook - minorita

Uvedení základních údajů o Albánii a Řecku je podstatné pro prvotní porovnání zemí, které spojuje nejen geografická blízkost, ale také sled historických událostí, které zasáhli Albánii a vyústili do migrace albánských obyvatel na řecké území. Právě tato migrace zaznamenala nejmarkantnější nárůst na konci minulého století a byla vyvolána jistými historickými událostmi 20. století, které znatelně ovlivnili hospodářskou situaci Albánie. Zejména tato migrační vlna přispěla k vytvoření nynější albánské minority v Řecku, ovšem nutno podotknout, že zdaleka ne všichni albánští migranti obdrželi řecké státní občanství. Migranti z Albánie jsou v Řecku zastoupeni také nemalým počtem a jejich počet stále roste, proto bude v teoretické části práce také zmínka o imigrační politice Řecka, která klade překážku přeměně statutu migranta na člena albánské menšiny.

Albánie je jedna z nejchudších a nejzaostalejších zemí Evropy, která leží na jihozápadě Balkánského poloostrova u Jaderského moře a sousedí s Makedonií, Černou Horou, Kosovem a pro tuto práci klíčovým Řeckem, s nímž sdílí jihovýchodní hranici. Území Albánské republiky o velikosti téměř 30 000km2 aktuálně obývá zhruba 2,8 mil. obyvatel, z nichž třetina žije v hlavním městě Tirana.⁸⁾ Ovšem kvůli zdejší ekonomické situaci a podmínkám pro život přes 3 milióny Albánců zemi opustilo a odešlo zejména do Kosova, Itálie a Řecka. Právě v Řecku žije momentálně okolo půl milionu Albánců, kteří zde tvoří největší etnickou skupinu hned po domácích Řecích. ⁹⁾ Tuto skutečnost, kdy se prvotní velké množství migrantů z Albánie, kteří odešli kvůli špatným místním podmínkám do Řecka, přeměnilo na nejpočetnější skupinu přistěhovalců v Řecku, je možné vysvětlit tím, že migranti získali zdejší občanství. Uvedené dokládá i následující výňatek z odborného článku: „Řecko má zvláštní migrační profil kvůli zřejmému přechodu z masové migrace do masového přistěhovalectví - podobně jako jiné jihoevropské země, od kterých je zároveň odlišné v dominanci jednoho národa, Albánců.“ ¹⁰⁾

Obrázek 2: Mapa Albánie ¹¹⁾

Dějiny Albánie poskytují seznam hned několika důvodů k migracím albánských obyvatel v průběhu staletí, které daly za vznik četným albánským menšinám nejen v sousedních státech, ale také v Německu, Švýcarsku, Turecku či v USA.

Původní kmen Ilyryů, žijící na území Albánie, byl vytlačen ve 3.stol.př.n.l. sousedními Řeky.¹²⁾ Jejich vztahy a kontakty byly propojeny zejména díky obchodu. Nutno podotknouti, že v této době území dnešní Albánie vynikalo svými zásobami nerostných surovin, a právě tohoto potenciálu začali využívat Římané, kteří okupovali území až do přelomu letopočtů a postarali se o rozvoj této země. ¹³⁾ Ve 4. století se do země, která se po rozpadu Říše římské ocitla pod nadvládou Byzantské říše, rozšířilo křesťanství.¹⁴⁾

První písemné zmínky o Albáncích pocházejí z konce 11. století, kdy byli známí jako výborní bojovníci, najímaní do bojů na území Řecka. Právě oni se často usazovali v oblastech bojů a dodnes je v egejském Řecku a severním Peloponnésu k nalezení albánská menšina, kterou tvoří potomci těchto přistěhovalců.¹⁵⁾

Po několika staletích neustálého dobývání území nastala další změna v nadvládě, které se ujmula Osmanská říše na počátku 15. století a udržela si jí až do roku 1912. Během nadvlády Turků byl zaveden v doposud převážně křesťanské zemi islám. Nutno říci, že se nejednalo o násilné konvertování k islámu, ale přijetí islámu s sebou neslo jisté výhody a společenský vzestup.¹⁶⁾ Nakonec se více jak dvě třetiny obyvatel Albánie staly muslimy, ale i tak nadále Albánie zůstala velmi zaostalou zemí.¹⁷⁾ Právě během dlouhé turecké nadvlády, došlo k další četné migraci a to hlavně muslimských Albánců.

Albánské národní obrození nakonec uspělo v získání autonomie a roku 1912, i když země zůstala pod svrchovaností sultána. O rok později byla uznána autonomním knížectvím. Po vypuknutí První světové války došlo však k útěku knížete ze země a Albánské knížectví se stalo bojištěm světové války. Po ukončení války bylo území málem rozděleno mezi Řecko a Itálii, ale zásluhou amerického prezidenta se stalo Albánskou monarchií. Hlavním městem se však stala Tirana namísto stávajícího Drače. Prvním prezidentem a poté prvním albánským králem, který prohlásil zemi královstvím, se stal diktátor Ahmet Zogu, pod jehož vedením země začala spolupracovat s fašistickou Itálií, která značně ovládla albánskou ekonomiku formou půjček pro rozvoj země a různých smluv. Právě smlouvy a neochota albánského krále vedla k ozbrojenému útoku a obsazení země Itálií a následně Němci.

Obrázek 3: Ahmet Zogu ¹⁸⁾

Proti nim se vytvořilo komunistické protifašistické partyzánské hnutí, které zemi osvobodilo a následně se ujmulo zavedení komunistického režimu a reforem v Albánii. Roku 1944 došlo pod jejich vedením k vyhlášení Albánské lidové republiky, k znárodnění, pozemkovým reformám a vyvlastnění půdy soukromých osob a k tvorbě socialismu. Samozřejmě zde nechyběla spolupráce s Jugoslávií či SSSR, které lze nazvat „sponzory v oblasti hospodářského rozvoje země“. ¹⁹⁾

Do 70. let 20. století nechyběla ani spolupráce s Čínskou lidovou republikou, ale po oslabení těchto vztahů se Albánie ocitla v naprosté izolaci. V roce 1968 se také stala prvním ateistickým státem na světě, což vyústilo v zákaz náboženství. Země se ale v izolaci doslova začala hroutit a místo plánovaného hospodářského růstu se situace stále více zhoršovala. V roce 1976 byla vyhlášena lidově socialistickou republikou. Ve špatně hospodářské situaci docházelo od té doby k růstu opozičních stran proti komunismu, které požadovali demokracii a svobodu náboženského vyznání. Opozice uspěla a roku 1991 byla změněna vláda, upraveny zákony, vyhlášena demokratická republika, známá jako dnešní Albánská republika s náboženskou svobodou. Ovšem i přes tento úspěch došlo k značnému zhoršení hospodářské situace.²⁰⁾

Právě tato skutečnost se stala důvodem pro emigraci, většinou ilegální, mnoha Albánců do Řecka a jiných zemí.
Oslovení respondenti se s tímto důvodem migrace ztotožňují. Nejčastěji uvádějí nízkou úroveň ekonomiky, nezaměstnanost a politickou krizi. Jedná se především o rodiče respondentů, kteří byli kvůli uvedeným důvodům nuceni z Albánie odejít.
I přesto, že na počátku 80. let 20. století byli Albánci národem s nejmenší teritoriální pohyblivostí v rámci bývalé Jugoslávie, kdy zhruba dvě třetiny z nich žilo celý život v rodném místě, tak právě počátkem 90. let tomu bylo přesně naopak. ²¹⁾

Jediný Rafael, který žije v Řecku 9 let, uvedl: „Já a moje rodina jsme odešli proto, že jsme cítili diskriminaci od ostatních Albánců kvůli tomu, že jsme křesťani a protože jsme měli dobré vztahy s Řeky v místě našeho bydliště. Po incidentu v otcově práci jsme se rozhodli přestěhovat do Řecka.“

Obrázek 4: Albánská diaspora v Evropě ²²⁾

Ze všech zmíněných migračních vln z Albánie v minulosti nejvíce zasáhla Řecko právě ta poslední, kdy od roku 1991 nebylo v silách Řecka zastavit tok albánských migrantů, i když s tím zdaleka nebylo spokojeno. ²³⁾ V souvislosti s albánskou migrací je také zajímavé uvědomit si, že „Dočasné migrace mají jednoznačně vliv na trh práce v zapojených zemích, čímž ovlivňují řadu ekonomických ukazatelů, jako jsou mzdy, platební bilance HDP. Naopak dlouhodobá migrace má za následek celou řadu politických a sociálních problémů, které se odvíjejí od jejich politické a sociální integrace, porodnosti a demografických důsledků.“ ²⁴⁾

Na druhou stranu je albánská menšina v Řecku tvořena hlavně potomky migrantů, kteří emigrovali již dříve a v menších počtech než tomu bylo v minulém století.

Řecko neboli Řecká republika, jež je členem EU, se rozléhá na území o velikosti zhruba 130 000 km2, což je asi 4 krát větší než v případě Albánie, s níž sdílí své severozápadní hranice. V Řecku žije zhruba 11 milionů obyvatel, z nichž přibližně 10 mil. má řecké státní občanství. Co se týká národnostního složení, tak albánští přistěhovalci patří do skupiny legalizovaných občanů třetích zemí, která tvoří 6,5% (708 tis.) zdejších obyvatel. Z počtu legalizovaných občanů třetích zemí tvoří Albánci většinu, konkrétně kolem 490 tis.²⁵⁾ Podle většiny oslovených respondentů (Řeků) se v Řecku nachází kolem 500 tis. Albánců a pouze jeden z nich uvedl, že by se počet mohl pohybovat až kolem 1 mil. Je tedy vidět, že značná část respondentů má poměrně dobré informace o velikosti této minority.

Graf 1: Grafické zobrazení rozložení menšin v Řecku ²⁶⁾

Zajímavý je fakt, že jedinou oficiálně uznávanou národnostní menšinou v zemi je menšina muslimská, skládající se z Turků, Pomáků a Rómů. ²⁷⁾

Pro enormní nárůst registrovaných cizinců v Řecku byl klíčový již zmíněný rok 1990. Pro porovnání poslouží například počet obyvatel Řecka před rokem 1991, který činil 10 260 tis., kdežto po roce 1991 jich bylo už o 700 tis. více. V průběhu hospodářské krize v Řecku od roku 2009 se snížila zdejší registrace přistěhovalců. Dle údajů z roku 2010 získalo povolení k pobytu okolo 500 000 přistěhovalců, z čehož 70% těchto povolení připadlo Albáncům. Je tedy patrné, že zdaleka ne všichni Albánci žijící v Řecku jsou právoplatnými obyvateli Řecka.²⁸⁾

Vzhledem k tak velkému počtu přistěhovalců, kteří do Řecka přišli za relativně krátkou dobu, se řecká vláda snaží vyřešit problém s jejich integrací. Problém se netýkal pouze příchodu cizinců (zejména albánského původu), ale také vzniklé rasové nenávisti a diskriminaci v Řecku, například ve formě násilí na imigrantech.²⁹⁾

V průběhu let již přijala několik opatření, upravujících zákonné postupy pro legalizaci přistěhovalců a jejich integraci, a to převážně kvůli tlaku EU a organizací pro ochranu lidských práv, ale i přesto se nedaří legalizovat většinu. V roce 2001 byl přijat podstatný zákon pro legalizaci postavení cizinců, který jim zajišťoval podmínky pro prokázání bydliště po dobu jednoho roku. Přesto proces legalizace nebyl úspěšný a roku 2005 byl vydán další zákon s podmínkami dlouhodobějšího pobytu a diferencoval pobyt na pobyt pro studium, sloučení rodiny, práci s podmínkou znalosti řečtiny, řecké historie a kultury. Během těchto let bylo legalizováno zhruba 500 tis. přistěhovalců a pro zbylé přišla další možnost se zákonem z roku 2007, 2010, 2012 podmíněné hlasovacím právem při volbách (v rámci EU) a také možnost získání občanství prvorozeným dětem přistěhovaleckým rodičům a dalšími podmínkami.³⁰⁾ I přes tyto legislativní úpravy je zde doposud mnoho ilegálních migrantů, což je také předmětem této práce - porovnat život albánských migrantů a legalizovaných občanů, tedy příslušníků neoficiální albánské minority v Řecku.

Náboženská příslušnost hraje u Albánců roli ve výběru řecké lokality, kde žijí. Obecněji lze říci, že do Řecka migrují zejména Albánci z muslimsko-pravoslavné jižní Albánie. Muslimští Albánci jsou v Řecku v největším počtu k nalezení zejména v severozápadní části Řecka, v blízkosti albánských hranic. Naopak v oblasti Athén žije většina ortodoxních Albánců. Právě na tento fakt je také předmětem výzkumu v praktické části této práce, jelikož není zcela jasné, zda-li se jedná o dlouhodobý vliv majoritního řeckého pravoslavného prostředí na tuto skupinu zdejších Albánců nebo zcela o individuální rozhodnutí. V Řecku je velký počet věřících. Dominantní postavení zaujímá řecká pravoslavná církev s 94,5%. Nejvíce věří lidé na venkově. S posledního sčítání roku 2010 se v Řecku přihlásilo k islámu přibližně 527 tisíc muslimů, kteří tak tvoří 4,7% obyvatel. Vzhledem k tomu, že k ostatním náboženstvím se zde hlásí 0,8% obyvatel, má řecká pravoslavná církev vysoké postavení. ³¹⁾

Obrázek 5: Albánci na Balkáně ³²⁾

V následujících kapitolách jsou uvedena některá kulturní specifika Řecka a především Albánie. Tyto údaje jsou důležité kvůli následnému porovnávání kultur, dále z hlediska asimilace Albánců v Řecku a v neposlední řadě k určení vliv řecké kultury na etnickou identitu Albánců.

Albánce jako národ nejvíce spojuje jazyk a tradiční zákony, které se v určité formě dodržuji dodnes. Co se týká zvyků, záleží zejména na místě, kde lidé bydlí. Ve velkých městech nejsou lidé o moc odlišní od lidí v dalších metropolích světa. Na vesnicích a na severu se však tradice dodržují mnohem více (jedná se zejména o typické oblečení). Zvláštností pro dnešního člověka může být, že chlapci se z pravidla drží za ruce a tráví většinu času zvlášť od dívek, které tvoří vlastní skupinky. Toto rozdělení vyplývá z tradice, kdy si sami muži nebo ženy nevybírají své partnery, ale tento výběr závisí na rodičích. Podobné rozdělení na město a vesnici funguje i v Řecku. Ve městech například panuje rovnost mužů a žen, kdežto na vesnicích se ženy spíše starají o domácnost. Obecně jsou potom Řekové přátelští, rádi se baví a k hlasitější mluvě také patří výraznější gestikulace, než je zvykem například ve střední a severní Evropě. ³³⁾

Albánci jsou velmi vstřícní, pohostinní a loajální ke své rodině, což je podle některých mimo jiné následek vlády komunismu. K této loajalitě se váže také krevní msta, která je v Albánii zvykovým právem již mnoho let. Za vlády komunismu byla tato msta zakázána a jediný stát měl právo popravy. Nyní se toto zvykové právo opět dodržuje a to zejména na severu země. Kvůli padesátileté izolaci komunismem byly některé zvyky částečně zapomenuty a po uvolnění si je každý dotvořil po svém. I proto jsou pravidla vendety spravována pro všechny stejným způsobem, aby nemohlo docházet k nekonečnému vyvražďování. Dalším typickým rysem Albánců je dodržení slova. Čestné slovo je stále důležité a tak málokterý Albánec slíbí něco, čím si není jistý, že může splnit. Co se týče rodiny, jsou Řekové velmi podobní Albáncům. Rodina je pro ně nejdůležitější a o její členy se dobře starají. V Řecku se také uzavírá nejvíce sňatků s minimální rozvodovostí.

Nejznámějším a nejrozšířenějším znakem Albánců, který se netýká charakterových vlastností a dodržování zvyků, je Černý dvouhlavý orel (v jejich podání orlice), který dominuje na státní vlajce a jehož historie sahá až do antického Říma. ³⁴⁾

Oblečení

Dalším projevem albánské kultury je typické oblečení. V jeho používání není celá Albánie jednotná. Největší rozdíly jsou mezi městem a vesnicí, ale také mezi severem a jihem. Na jihu je znát vliv Řecka a Itálie, kdežto na severu se udrželo více původních tradic a zvyků. Tímto se obyvatelé dělí do dvou skupin, které jsou geograficky odděleny řekou Shkumbin. Jedná se o Tosky (jih) a Gegy (sever). „Obě skupiny se liší mnoha znaky: dialektem, náboženskou příslušností, mentalitou a stylem života, projevy lidové kultury, údajně i určitými fyziognomickými rysy. S největší pravděpodobností spadají prvopočátky diferenciace Tosků a Gegů už do raného středověku a úzce souvisejí s rozložením řecko-římských vlivů na Balkáně. Hranici mezi řeckým a římským civilizačním okruhem procházející napříč Balkánským poloostrovem.“ ³⁵⁾

Jak už bylo uvedeno, pro tyto dvě skupiny je typické oblečení, které je v dnešní době spíše krojem. Typické pro jihoalbánské muže byla řasená suknice z plátna oproti Gegům, kteří se oblékali do světlé vlněné kalhoty s černým lemováním. V chladných oblastech se pak nosila plstěná tunika. Neodmyslitelná součást oděvu byla pro všechny muže pokrývka hlavy, která se v různých oblastech lišila tvarem. Pro ženy byl typický tmavý kroj se světlou výšivkou na jihu a různobarevné kroje na severu.

Adela z Albánie na toto téma uvedla: „Lidé nenosí tradiční oblečení všude v Albánii nebo v běžném životě. Někteří ho nosí na Den nezávislosti nebo na Den osvobození. Ale nosí je také tanečníci, kteří účinkují na různých koncertech organizovaných právě při příležitosti uvedených svátků nebo na dětských dnech.„ Albánci prý upřednostňují nošení červeného nebo černého oblečení, což jsou barvy albánské vlajky.

Obyvatelé dnešního Řecka se oblékají jako většina lidí ve státech Evropy nebo Ameriky. Známí jsou Řekové spíše oblékáním ve starověku. Látka, která se používala na odívání, nebyla stříhaná ani sešívaná, ale řasila se do záhybů a upevňovala se případně zavázáním v pase. Pozdější chitón byl z plátna a poskytoval větší prostor k pohybu. Měl košilovitý tvar a na ramenou se spínal sponami. Pracující lidé, mládež a bojovníci nosili krátkou verzi tohoto úboru, kdežto ženy, muži, kteří nemuseli pracovat nebo aristokracie nosili šat dlouhý. ³⁶⁾

Obrázek 6: Rozdíly v klasickém odívání ³⁷⁾

Svátky

Obyvatelé Albánie slaví katolické, pravoslavné i muslimské církevní svátky bez ohledu na vyznání. Jak již bylo uvedeno, Albánci jsou velmi tolerantní, pokud se jedná o víru.

Z islámských svátků se v Albánii slaví malý Bajram, který má pohyblivé datum a odpovídá islámskému al-Eid Saghir a také velký Bajram, který připadá na islámský Eid al-Adha a jeho datum je také pohyblivé. 14. března je dalším svátkem den léta, který je národním svátkem od roku 2004. V březnu dvacátého druhého přichází na řadu jarní rovnodennost, počátek jara. V dubnu slaví Albánci katolické a ortodoxní Velikonoce. V listopadu potom přichází dva významnější svátky, které jsou: den nezávislosti (vyhlášení nezávislosti na Osmanské říši 1912), který je také nazýván dnem vlajky a den nezávislosti, který se pojí s koncem 2. světové války a osvobozením od fašismu. Posledním svátkem v roce jsou Vánoce, které stejně jako například v Americe připadají na 25. prosince. ³⁸⁾

V Řecku je hodně svátků spojených s náboženstvím. Mezi svátky, které se slaví i u nás patří Nový rok, Tři králové, 1. května, Svatý Mikuláš, Silvestr, Velikonoce a Vánoce. Vánoce se v Řecku slaví stejně jako v Albánii 25. prosince s tím, že děti chodí 24. večer na koledu. Dalším svátkem je Masopust, který začíná 40 dní před Velikonocemi, a s každým týdnem jsou spojené různé stravovací zvyky. V prvním týdnu se pořádají zabíjačky, ve druhém týdnu v sobotu se smí jíst maso a třetí týden je hlavní jídlo sýr. Poslední neděli před půstem se pořádají karnevaly. V březnu se dvacátého třetího slaví Den nezávislosti, který však na rozdíl od Albánců oslavuje povstání proti Turkům v roce 1821. Zajímavým svátkem je tzv. Den „NE“, který se slaví 28. října a připomíná jasné NE, které řekl Metaxas Musolinimu. Slaví se průvody školáků a vojenskými přehlídkami. Dále Řekové slaví svátek sv. Konstantina a Heleny (21. května).³⁹⁾

Co se týče slavení svátků, jsou oslovení Albánci v Řecku většinou za jedno: „Albánské zvyky nedodržujeme, ale ty řecké ano“. Giorgos dokonce uvedl: „Žádné albánské zvyky nedodržujeme. Většina chce na život v Albánii zapomenout a přizpůsobit se životu novému.“ Jediný Kekezi k této otázce napsal: „Jsem stále spojený s Albánií a slavím všechny naše národní svátky. Ale také slavím všechny svátky řecké.“ Značné sympatie s řeckou kulturou úzce souvisí i s níže uvedeným náboženstvím, které oslovení respondenti vyznávají.

Albánština tvoří samostatnou větev ve skupině Indoevropských jazyků. Nejvíce se jí mluví v Albánii a Kosovu, rozšířená je však o v Černé hoře, Srbsku, Itálii, Řecku, Makedonii, Turecku a Bulharsku. Touto řečí na světě mluví okolo 7 milionů lidí.

Dva nejpočetnější dialekty tohoto jazyka jsou pojmenovány po dvou již zmíněných kulturních skupinách. Jedná se o toskický (jižní) a gegský (severní) dialekt. Současná spisovná albánština se ustálila až v druhé polovině dvacátého století a vychází především z toskického dialektu, který byl podporován komunistickým režimem.⁴⁰⁾ Albánština převzala mnoho slov z řečtiny a latiny a byla ovlivněna slovanskými jazyky. Nejdelší trvání měly řecko-albánské jazykové kontakty. „Grecismy sahají ještě hluboko do předhistorického období albánštiny, tedy do období ovlivňování jazyka Ilyrů starořečtinou. Klíčovou úlohu v kulturních a jazykových kontaktech mezi antickými Řeky a Ilyry sehrál proces řecké kolonizace přímořských oblastí dnešní Albánie.“⁴¹⁾ Střety s řečtinou probíhaly po dlouhou dobu a jeden z významnějších nastal v pozdním středověku, kdy albánské obyvatelstvo migrovalo směrem na jih.

Možná i díky některým podobnostem v těchto dvou jazycích respondenti uváděli, že nebyl moc velký problém naučit se řecky. Všichni z oslovených Albánců žijících Řecku mluví oběma jazyky, z čehož někteří z nich mluví albánsky jenom kvůli rodičům (nebo jednomu z nich), kteří si již řečtinu nedokázali plně osvojit a je jim příjemnější hovořit v rodném jazyce. Mají však také známé a kamarády, kteří jsou Albánci a proto mezi sebou také používají albánštinu.

V předkřesťánské éře vyznávali Albánci pohanství. Byly například uctívány vodní prameny nebo prastaré stromy. Existoval zde také kult slunce,hada a kult mrtvých předků. Křesťanství se do Albánie rozšířilo ve 3. století a po jeho zrovnoprávnění Kontstantinem I. se postupně začali budovat církevní organizace. Neustále spory mezi dvěma větvemi například o to, zda je Duch Svatý pochází pouze z Otce nebo i ze Syna, vyvrcholily roku 1054 ve Velké schizma. Uvedené dvě skupiny Albánců byli takto rozdělené i náboženstvím, kdy Toskové byli pravoslavní, zatímco Gegové se stali římskými katolíky. ⁴²⁾

V době osmanské nadvlády sice obyvatelům dnešní Albánie nebyla jejich víra zakazována. Museli však kvůli ní platit daně. Proto se v této době zvedla velká vlna islamizace, která nastala v důsledku zmíněných okolností. I když slám přijali do 18. století zhruba dvě třetiny obyvatel, většina z nich ho praktikovala pouze navenek. Dále se tak scházeli skupiny věřící v jednu z větví křesťanství a potajmu ho tak praktikovali. ⁴³⁾

Albánie je dnes převážně muslimským státem a k islámu se zde hlásí zhruba 55%. Dalším náboženstvím je zde křesťanství, které má zastoupení 17% katolíků a 15% pravoslavných. Zbytek obyvatel je bez vyznání. ⁴⁴⁾ I přes velkou dominanci islámu uvedli tři respondenti, že jsou katolíci a stejně tak tomu bylo i u jejich rodičů. Další dva pochází z muslimských rodin, ale sami se v Řecku nechali pokřtít a nyní jsou ortodoxními křesťany.

Místní muslimové jsou velmi tolerantní vůči ostatním náboženstvím a oni sami mají k islámu spíše laxní přístup. I když po celém státu můžeme vidět mnoho mešit, navštěvují je věřící spíše proto, že je to jakási povinnost. Tento přístup k jakémukoliv náboženství lze odvodit z uvedené náboženské historie státu.

Nejznámější je Albánie vzhledem k náboženství tím, že zde byl roku 1957 vyhlášen ateistický stát. Tento verdikt vynesla komunistická vláda s tím, že neuposlechnutí zákona se velmi tvrdě trestalo. Veškeré náboženské stavby byly státem zabrány a zavřeny. Tento režim trval až do roku 1990, kdy vláda padla. I díky této situaci hraje v Albánii náboženství malou roli. Kvůli komunistickému zřízení také řada Albánců emigrovala do sousedních států.

Sami Řekové (respondenti) říkají, že jejich země má v dnešní době problémy a příliv migrantů je jedním z nich. Každý z respondentů se s Albánci stýká, nebo s nimi byl v kontaktu a mají tak vlastní zkušenosti, ze kterých mohli čerpat při odpovědích. Kromě Albánců do země migrují lidé z mnoha okolních států, kteří chtějí v Řecku najít nový domov, nebo je pro ně Řecko „branou do Evropy“. Co se týče konkrétně migrace a menšiny Albánců, shodují se dotazovaní na tom, že je mezi těmito dvěma skupinami velký rozdíl. Mariana: „Ano, je tu velký rozdíl. Když se tu narodí, dostane se jim ve školách stejného (našeho) vzdělání a od začátku se učí pravidla chování v naší zemi. Díky tomu považují Řecko za svou zemi a liší se tak od migrantů.“ Jsou také za jedno ohledně důvodů migrace a jejich názory korespondují s uvedenými důvody samotných Albánců. Nejčastěji uvádějí politickou a ekonomickou situaci a právě Řecko si podle nich vybírají proto, že je to sousední země s lepšími životními podmínkami.

Řekové mají poměrně dobrou znalost historie, co se týče této problematiky. Znají data migračních vln a počty přistěhovalců do jejich země a nemají tak zkreslenou představu, která často vede k předsudkům. Říkají, že Albánci jsou dobří pracanti. Jsou šikovní, zastanou mnoho pozic a často pracuji mnoho hodin denně, aby uživili své rodiny. A právě rodina je jeden ze společných prvků těchto kultur. Velmi si na ní zakládají a udělají vše pro podporu jejích členů. To je však v případě Albánců v Řecku někdy na úkor jejich pověsti. Mnoho dotazovaných uvádí, že když bylo pro Albánce nemožné nalézt práci, začali krást nebo dokonce zabíjet. Giannis: „Když přijeli, začali krást, protože neměli práci a peníze. Řek potřebuje kolem 700 euro za měsíc, aby uživil rodinu, oproti tomu Albáncům stačí jenom 300 euro. Navíc pracují i ilegálně, aby si něco vydělali. Ale nejsou všichni takový. Mám mezi nimi přátele a ti jsou v pohodě.“ Na Giannisově výpovědi, a nejenom jeho, je vidět, že Albánci se jako každý jiný národ liší člověk od člověka. Zároveň silné pouto k rodině, s níž se většinou přestěhují do Řecka, snižuje tlak a pravděpodobnost návratu do Albánie. ⁴⁵⁾

Obecně se však výpovědi shodují v tom, že pokud se Albánci nijak výrazně nevystřeďují a neprojevují, nevidí je lidé jako problém. Nevadí jim, když slaví svoje svátky nebo to, jaké mají náboženství. Důležité je, aby se navzájem respektovali. Jak uvedli sami Albánci, nemají potřebu se vázat na staré zvyky. Jsou rádi, že našli nový a lepší domov a pravě stejně tak je vidí Řekové. Mariana: „Určitě mohou slavit své svátky, ale musí respektovat zemi, ve které žijí.“ Stela: „Myslím, že mohou slavit své svátky, mít své tradice a zvyky, ale nemělo by to nijak zvlášť kontrastovat s řeckou vírou a přesvědčením.“ Zajímavou věc uvedl také Giannis a to: „Neviděl jsem, aby propagovali svou kulturu, ale nevadilo by mi, kdyby ano. Řekové mohou vypadat přátelsky, ale přece jenom jsou to nacionalisti a nechtějí moc podporovat cizí kulturu.“

Albánci žijící v Albánii vnímají migrační vlny z jejich země a také vědí o minoritě jejich krajanů v Řecku. Podle Adely, která je respondentkou z Albánie, jsou důvodem odchodu lepší pracovní podmínky, ekonomická situace a více příležitostí. Potvrzuje tím výpovědi ostatních respondentů a její názor koresponduje i s vysvětleními migrace v odborné literatuře. Říká však také: „S počátkem ekonomické krize v Řecku se někteří lidé začali vracet zpět do Albánie. Já sama bych si Řecko nikdy nevybrala.“ Ohledně přijetí jejich krajanů mezi řecké občany se vyjadřuje tak, že: „zřejmě to není lehké. Necítí se tam vítáni. Řekové mají spoustu předsudků ohledně Albánců a nedůvěřují jim.“

Jak již bylo uvedeno, Albánci jsou velmi vstřícní a potvrzuje to i výpověď Adely: „Jsme velmi známí svou pohostinností. Líbáme se na tváře dvakrát až čtyřikrát.“ Další typické zvyky a tradice, které respondentka uvedla, jsou: oblíbenost folkové muziky nebo velké oslavy na svatbách a pohřbech. Albánci také pijí spoustu kávy a jejich oblíbený alkohol je raki. Adela se domnívá, že Albánci v Řecku se snaží své rodné tradice zachovávat a to i když se je Řekové snaží asimilovat. To však nesouhlasí s výpověďmi respondentů z Řecka, kteří ve výše uvedené části zmiňují, že se snaží na život v Albánii zapomenout a nedodržují mnoho tradic, pokud vůbec nějaké.

Co se týče volnosti výběru víry a náboženství vůbec, má Adela za to, že je v obou zemích možnost volby a jediné co podle ní platí je, že se rodiče snaží předat svou víru dětem. „Nemyslím si, že by tu byly velké rozdíly ve volbě víry. Albánci v Řecku podle mě nemají problém kvůli víře, kterou vyznávají.“ Sama Adela je muslimka (pro porovnání s Albánci žijícími v Řecku, kteří shodně odpověděli, že jsou křesťané).

Pohled Albánce žijícího ve své vlasti je takový, že migranti a minorita se snaží zachovávat své tradice a zvyky. A i když zná důvody jejich odchodu, nespojí si je s možnou nelibostí k původní vlasti a tím s potřebou kompletní změny života. V odpovědích na ostatní otázky se však s respondenty žijícími v Řecku shoduje. Nijak se od nich nedistancuje a neodsuzuje. Ale jak sama uvedla, do Řecka by odejít nechtěla.

Jak již bylo zmíněno v předchozím textu albánští přistěhovalci tvoří podle statistik dominující národnostní menšinu v Řecku s počtem 490 tisíc. Většina respondentů, zastupujících zmíněnou minoritu, se do Řecka dostala společně s jejich rodiči a sourozenci. Nutno poznamenat, že jako první odešel do Řecka většinou otec a až potom děti s matkou. Důvodem toho byla složitá a nelegální cesta přes hranice, často nebezpečná nebo snaha najít si v Řecku nejprve práci k uživení rodiny. Vše je patrné na výpovědi Albánky, žijící v Řecku od 3 let: „Žiji tu od malička, ale narodila jsem se v Albánii. Můj otec šel do Řecka první, ale ne legálně, a potom jsme přijeli já a mamka už legálně.“

Důvody migrace do Řecka, které byly již zmíněny, potvrdili i respondenti, kteří šli s jejich rodinami za lepším životem spojeným s lepším výdělkem. Důvodem bylo to, že se Albánie od 90. let potýkala s politickou, ekonomickou a hospodářskou krizí a špatnými podmínkami pro život a sousední Řecko nabízelo značně lepší podmínky. Nikdo z dotazovaných členů minority neuvedl jiný důvod odchodu z Albánie a počet Albánců v Řecku pouze a jenom stvrzuje vážnost ekonomické situace v Albánii. Na druhou stranu častou odpovědí bylo, že všichni ostatní příbuzní těchto rodin žijících v Řecku zůstali v Albánii. Je tu patrný typický znak Albánců, jenž zmiňují také Řekové a to, důležitost rodinné soudržnosti pro Albánce. Všichni potvrdili, že se se stýkají se svou rodinou v Albánii, při nejmenším jsou s nimi v kontaktu přes telefon či sociální sítě a řada z nich za nimi pravidelně dojíždí do Albánie, stejně jako Stavro: „Mám hodně přátel a všechny moje příbuzné v Albánii. Jezdíme je navštěvovat každé dva týdny.“

Řada z respondentů v Řecku vyrostla, jelikož tam přišli s rodiči už jako malé děti, a právě to má vliv i na jejich národnostní uvědomění. Všichni si uvědomují svou národnost, ale na druhou stranu se cítí býti více Řeky, protože je to země, kde žijí. Nensi uvedla: „Je to těžké říct to jednoznačně. Vyrostla jsem v Řecku a myslím, že vypadám jako Řekyně a cítím se doma v Řecku, ale nemůžu zapomenout, že jsem se narodila v Albánii. To, co mě odlišuje od Řeků je, že žiji v cizí zemi a často si uvědomuji rasismus, ne vůči mě, ale vůči Albáncům obecně.“ Stavro k tématu dodal: „Všichni jsme lidi, ale já cítím být odlišným jenom v chování. Oni mají jiný styl života.“ Na druhou stanu velký vliv na jejich vnímání sebe sama má zajisté i délka jejich pobytu v Řecku, což svědčí i o tom, co většinou říkali o svých rodičích, kteří žijí sice v Řecku stejně dlouho, ale emigrovali v pozdějších letech života a jejich adaptace na zdejší prostředí byla pomalejší, což ovlivňuje i vnímání jejich národnosti, kterou jednoznačně vnímají jako albánskou. Zajímavým poznatkem je, že tři ze čtyř zástupců albánské minority uznali, že by se do Albánie klidně chtěli vrátit, ale jen kdyby tam byly lepší podmínky pro život a celková situace, což svědčí o tom, že jejich albánský původ je pro ně stále důležitý.

Pohled albánské minority na Řeky

Obecně známým faktem je, že Albánci jsou z důvodu jejich počtu v Řecku a pověsti nepříliš oblíbenými mezi Řeky, ovšem jak potvrdili řečtí respondenti, ne všichni Řekové jsou takoví. Řada z nich nemá žádný problém s Albánci obecně, ale mají výtky pouze proti jednotlivcům. Ze strany Albánců, žijících v Řecku, se dostalo potvrzení existence diskriminace vůči albánské národnosti v Řecku, ale opět bylo upozorněno na to, že to zdaleka neplatí o všech Řecích: „Ano, to je něco špatného na Řecích. Albánci a Řekové nesnáší jeden druhého. Myslím, že být Albánec v Řecku není to nejlepší. Netvrdím, že některá strana je lepší než druhá, ale můžu Řekům říct, že ne všichni Albánci jsou zloději a zabijáci. A to samé můžu říct Albáncům, že ne všichni Řekové jsou rasisti a nesnáší nás.“ Nikdo z dotazovaných se nesetkal s diskriminací osobně a naopak mají mezi Řeky řadu přátel, ale zároveň mohou potvrdit jistou diskriminaci z pohledu jejich albánských přátel, kteří jí zažili. Všichni albánští zástupci se i tak cítí v Řecku vítáni a sami sdělili důvod proč tomu tak je a to kvůli již zmíněnému pocitu začlenění do řecké společnosti. Daleko větší problémy s diskriminací mají lidé, kteří neumí plynně řecky, odlišují od většiny nebo nejsou legálními občany Řecka. V souvislosti s tím nutno říci, že respondenti potvrdili, že mluví bez problému řecky i albánsky. Albánština jakožto jejich rodný jazyk je udržována pouze v rodině, protože albánsky hovoří jen s rodiči či příbuznými v Albánii, stejně jako Nensi: „Albánsky mluvím s mými příbuznými a s rodiči, ale ti umějí celkem dobře také řecky.“ O řečtině řada z nich řekla, že ji ovládají skoro lépe než albánštinu, protože se ji jako malé děti po příjezdu do Řecka učili snadno a rychle ve školách a užívají ji v každodenním životě. Opět tak lze upozornit na rozdíl mezi těmi, kteří vyrostli v Řecku, a jejich rodiči, kteří ještě neumí zdaleka tak dobře řecky jako albánsky.

Podle Albánců, žijících v Řecku, jsou patrné některé odlišné vlastnosti spojené s rozdílnou národností, i když obecně jsou si Řekové a Albánci podobní, problém však jsou zažité stereotypy Řeků vůči Albáncům v Řecku, které z nich dělají špinavé, zlé, uzavřené, agresivní, nevzdělané lidi. Ale opak je pravdou, jak zmínil Rafael, Řekové jsou v tomto ohledu velice uzavření a věřící stereotypům, o čemž svědčí i následující: „Znal jsem dvě kamarádky-jedna byla Albánka a druhá Řekyně, bylo jim 7 let a chodily spolu do školy. Jednou pozvala Albánka Řekyni k sobě domů na oběd, ta ale řekla, že jí to maminka nedovolila, protože by v jídle od Albánců mohl být jed.“ Albánci označují za společné vlastnosti s Řeky radost ze života, kdy si chtějí užít každý den, jsou stateční a jsou také horkokrevní, což ovšem Řekové daleko více dávají najevo ve svých hlasitých projevech na rozdíl od tišších Albánců. Obě národnosti jsou velmi přátelské, i když podle Rafaela je v tomto ohledu jistá zdrženlivost Albánců vůči ostatním, jež je dána zejména minulostí Albánie, neustále ohroženou válkami a nadvládami. Poznatek Řeků o Albáncích, milujících svou rodinu je však pravdivý, snaží se s příbuznými v Albánii zůstat v kontaktu a drží při sobě i navzdory mnoha kilometrů.

Jak bylo jíž zmíněno, většina Albánců je muslimského vyznání, ale zároveň je zde i řada ortodoxních křesťanů, mezi které patří i všichni respondenti. U dvou respondentů je patrný vliv Řeckého ortodoxního prostředí - oni a jejich rodiče jsou ortodoxní křesťané, ale příbuzní, žijící v Albánii, jsou muslimové. „Moji prarodiče byli muslimové.“ odpověděla Nensi. Ale nikdo z nich neuvedl jak se k pravoslaví dostal, z jakého důvodu konvertovali oni či jejich rodiče. K tématu také přispěl zajímavý příběh Rafaela: „Já a moje rodina jsme byli diskriminováni od ostatních Albánců, protože jsme byli křesťané a protože jsme měli dobré vztahy s Řeky v našem městě. Po incidentu v otcově práci se rozhodl přestěhovat se do Řecka.“ Právě z důvodu pravoslavného vyznání respondentů z řad minoritních Albánců, všichni slaví stejné křesťanské svátky jako Řekové (Vánoce, Velikonoce, …) a žádné typicky albánské. „Slavíme Vánoce a Velikonoce stejně jako Řekové, ale někdy moje mamka chce uvařit něco albánského více než řeckého.“ Stavro jediný se svou rodinou slaví kromě křesťanských svátků také albánské národní svátky jako je například albánský Den nezávislosti.

Giorgos a jeho otec byli respondenty zastupující Albánce bez řeckého občanství, kteří do Řecka emigrovali ze stejného důvodu jako zástupci minority, tedy kvůli špatné albánské situaci. Zbytek příbuzných mají v Albánii, ale i tato rodina je důkazem výrazné rodinné soudržnosti a často se navštěvují. Jeho otec šel také jako první do Albánie ilegální nebezpečnou cestou. „Přešel z Albánie do Řecka s několika svými kamarády za 7 dní. Jeho život byl v nebezpečí, protože kdyby ho chytli policisti, mohli by ho zmlátit nebo dokonce i zabít. Ale i tak to musel zkusit, protože v Albánii bylo daleko hůř. Na začátku neuměl ani slovo řecky. Našel si ilegální práci.“, vyprávěl Giorgos o svém otci. Ovšem v tomto případě, neměl ani on (byli mu 3 roky) ani jeho matka doklady pro legální emigraci a tak ani jejich cesta přes hranice nebyla lehká oproti menšinovým Albáncům, kteří měli pro přechod hranic víza z řecké ambasády: „Vím, že jsme běželi přes hranici a strávili jsme v horách 2 až 3 dny, protože jsme se schovávali před policií. Ted' žiju v Řecku už 22 let.“

Respondent uvedl, že z důvodu jeho pobytu v Řecku od tří let neměl problém se naučit řecky a řecky mluví velmi dobře, ale Giorgos nepřikládá velký význam udržování rodného jazyka, albánštiny. Naopak je zde patrný rozdíl mezi první a druhou generací migrantů, kdy pro jeho otce je albánština stále důležitou a i když celá rodina mluví plynně řecky vyžaduje doma rozhovory v albánštině. „S tatínkem občas mluvíme albánsky, to chce on. Jinak bych už albánštinu zapomněl.“ Souvisí to i s tím, že Giorgos se cítí býti spíše Řekem než Albánce, dokonce se ani nestýká s jinými místními Albánci, protože ani nechce a stejně tak pro něho nehraje roli vrátit se do Albánie, což dokazuje i následující: „V Řecku se cítím dobře. Všechno se mi tu moc libí a cítím se být Řekem, chci být Řekem, ale je vidět, že jím nejsem.“ Kdežto jeho otec chce také zůstat v Řecku a nevracet se do Albánie, ale je to spíše kvůli lepším životním podmínkám a práci než kvůli tomu, že by nechtěl. To potvrzuje také následující: „Rodiče vidí jejich návrat stále jako možný, ale jejich děti raději vyrůstají a zůstávají v Řecku nebo cestují dál.“ ⁴⁶⁾

Pohled albánských migrantů na Řeky

Oba respondenti potvrdili zažité stereotypy Řeků vůči Albáncům a s diskriminací se setkali oba i v praxi, hlavně v době jejich příchodu, kdy neuměli řecky (což je hlavním předmětem diskriminace) a navíc i kvůli jejich ilegálnímu pobytu. Otec byl diskriminován zaměstnavatelem a mohl jíst pouze tehdy, když mu to nadřízený dovolil, což nebylo často. S mladším z respondentů zas nikdo na základní škole nechtěl mluvit kvůli jeho národnosti, kvůli čemuž si tam stále nemohl zvyknout a až na střední škole si našel nějaké přátelé a dnes už má pouze kamarády z Řecka a žádného z Albánie. Ale i ze strany učitelů ve škole se setkal s diskriminací proti Albáncům: “Jednou jsem měl rvačku se spolužákem, jednoho jsem uhodil, abych se bránil, protože oni to začali. Když se o tom ředitel dozvěděl, tak přišel do naší třídy, vyzval mě a pak mi dal facku na obličej. Toto chování bylo vůči Albáncům běžné. Řeka by ale nikdy neuhodil.“

Přesto vidí Řeky jako přátelské a spolehlivé lidi. Sám Giorgos říkal, že Albánci jsou mnohem lstivější, ale na druhou stranu jsou přizpůsobivější, na rozdíl od Řeků, kteří potřebují mnohem lepší podmínky pro život (požadavky na lepší plat, atd.). Zároveň stejně jako předchozí respondenti i Řekové samotní upozornili na fakt, že pokud se Albánec chová slušně, nekrade, snaží se pracovat a mluvit řecky, nemají s nimi nejmenší problém. Všechno jejich chování a nesnášenlivost vůči cizincům v Řecku obhájil Giorgos tím, že jsou to velcí nacionalisti, kteří mají pocit, že jim ostatní evropské země nechtějí pomáhat a zároveň, že v jejich zemi je až příliš cizinců, kteří jim berou práci. Tento názor potvrzuje také článek Michaila Domna, který říká, že: „V současné době jsou Albánci vnímáni jako cizinci, kteří chtějí ,,ukrást chléb“ místnímu obyvatelstvu zrovna v době, kdy „není dostatek chleba“ ani pro Řeky samotné.“ ⁴⁷⁾ Velký rozdíl je mezi mladými a staršími lidmi obou národností. Mladí lidé jsou více otevření, přátelští, ochotní a nemají předsudky vůči lidem, hodnotí je individuálně a nemají problém se přizpůsobit. U starších lidí to je o něco horší, protože jsou uzavření, často agresivní a dají na názory okolí.

U zástupců albánských migrantů je také patrná neochota změnit své náboženství. Například rodiče a zbytek rodiny Giorgose jsou muslimové. Rodina žije v Athénách, kde je naprostá většina ortodoxních Albánců, stejně jako byli předchozí minoritní respondenti a tak zde muslimové příliš podporovaní nejsou spíš naopak: „V Řecku jsem neviděl ani jednu mešitu a není to tam podporované. Takže žádné muslimské svátky, nic.“ Rodiče, kteří jsou první generace migrantů se nenechávají ovlivnit svým ortodoxním okolím a zůstávají věrní své víře. Naopak mladý Giorgos, silně ovlivněný řeckým prostředím se rozhodl pro změnu víry a konvertoval od islámu k pravoslaví. Rozhodl se tak sám, protože se považuje spíše za Řeka a nemá vztah k rodné zemi, v jeho případě je patrná přizpůsobivost mladých lidí okolnímu prostředí i v případě, že nemá řecké občanství.

Problémy se získáním státního občanství v Řecku jsou způsobeny zejména počtem migrantů, které nestíhá řecká politika integrovat. Giorgos je důkazem, že cesta k dokladům nemusí být pro všechny snadná a rychlá, čeká na občanství už přes 20 let a i když je v podstatě Řekem, splňuje podmínku délky pobytu v Řecku, znalosti řečtiny i historie a kultury Řecka, kterou považuje za vlastní, ale stále je migrantem bez občanství. Jedinou cestou k získání statusu legalizovaného občana je mu vojenská služba.

Cílem práce bylo odpovědět na výzkumnou otázku, která zněla Jak se liší vliv řecké majoritní skupiny na etnickou identitu albánské minority v Řecku v porovnání s albánskými migranty v Řecku? K zodpovězení hlavní výzkumné otázky bylo zapotřebí zabývat se také doplňkovými výzkumnými podotázkami, týkajících se pohledu na Albánce v Řecku.

Důvody vzniku početné albánské skupiny v Řecku, která je složená nejen z členů albánské menšiny, ale i z velkého počtu migrantů, jsou známé nejenom Albáncům samotným, ale mají o nich povědomí i Řekové. Špatná hospodářská, politická i ekonomická situace celé Albánie od 90.let se stala příčinou rozhodnutí desetitisíců albánských rodin k odchodu, kdy se jednou z cílových destinací migrace stalo právě sousední Řecko. Ale i tak se v Albánii najdou lidé, kteří nejsou zastánci této migrace, i když vědí, že za hranicemi jsou lepší pracovní podmínky, lepší ekonomická situace. Problémem ale je, že Řekové si občas neuvědomují, jakým nebezpečím si museli Albánci projít při nelegální cestě přes hranice a že to dělali pro lepší život své rodiny.

Největším problémem života Albánců v Řecku je diskriminace ze strany Řeků. Jedná se o známý jev, kterého si jsou vědomi jak samotní Řekové, tak Albánci a to včetně těch, kteří v Řecku nikdy nežili. Řekové věří zažitým stereotypům vůči Albáncům, kvůli kterým je vidí všechny jako špinavé, nevzdělané, zlé, agresivní lidi, kteří kradou a zabíjejí. Jak respondenti ukázali, všichni z Albánců žijících v Řecku se už někdy setkali s takovýmito problémy ať už osobně nebo je znají od svých přátel. Nejčastěji se jedná o projevy diskriminace od starších, dospělých Řeků, kteří nevnímají rozdíly mezi jednotlivci, ale dívají se tak na Albánce jako celek. Na druhou stranu všichni respondenti potvrdili, že mladší Albánci jsou přizpůsobivější než například jejich rodiče, učí se snadněji řecky a často mají také řecké občanství, což na ně v očích Řeků vrhá „lepší“ světlo a integrují se tak do společnosti snáz. Ovšem z toho je velmi patrné, jaký tlak může mít řecké prostředí na změnu etnické identity, kultury a jazyka Albánců. Jelikož jsou Albánci pod takovýmto tlakem, jsou nuceni se přizpůsobit okolí. Je to vidět zejména na výpovědích albánských respondentů z Řecka, kteří se většinou dostali do Řecka s rodiči jako malé děti, kteří zde vyrostli a sžili se zdejším prostředím natolik, že sebe sama považují spíše za Řeky než za Albánce. Zároveň je ale okolí a jejich některé vlastnosti neustále nutí si přiznávat, že jsou a vždycky budou Albánci. Na druhou stranu je zde zřetelný také rozdíl mezi první a druhou generací přistěhovalců - první generace (tedy rodiče) se daleko hůře integrují do společnosti a zároveň sebe sama považují jednoznačně spíše za Albánce. Stejně tak to je vidět na uvažování o návratu do Albánie, mladší Albánci z Řecka tuto možnost neberou ani v úvahu, Řecko je pro ně domovem, ale první generace Albánců to má stále stále jako jednu z možností.

Albánci si jednak uvědomují, jak se na ně dívají Řekové, což berou jako jednu z jejich špatných vlastností, ale zároveň vědí, že jsou si vzájemně dost podobní, což Řekové nikdy nepřiznají. Ve výpovědi jednoho z respondentů (Řek) bylo dokonce uvedeno, že Řekové jsou velmi hrdý národ. Samozřejmě nějaké rozdíly se vždy najdou například v tom, že Albánci jsou nenáročnější, pracovitější, tišší.

Integrace Albánců do Řecké společnosti není jednoduchá, ale přesto na ně mají Řekové velký vliv. To lze pozorovat například v oblasti náboženství a související kultury. Řada z Albánských respondentů uvedla, že jejich příbuzní v Albánii (hlavně prarodiče) jsou muslimové, což je nejrozšířenější víra v Albánii, ale všichni respondenti a jejich rodiče jsou již pravoslavní křesťané, což je náboženství většinově zastoupené právě v Řecku. Jeden z respondentů také zmínil, že jeho rodiče jsou muslimové, ale on sám je křesťan, pro což se rozhodl sám. Muslimové však podle jeho slov v Řecku nejsou příliš podporovaní a nemají ani žádné mešity nebo prostor pro projev své víry. Od víry se pak odvíjí také vliv na tradice a svátky dodržované Albánci v Řecku. Naprostá většina dotazovaných slaví s rodinou pouze pravoslavné svátky a tradice s nimi spojené, tedy stejné jako řecká majorita a také typické řecké národní svátky, protože se považují z větší části za Řeky. Nutno však podotknouti, že díky rodičům se v rodinách některých z nich zachovalo slavení některých albánských národních svátků nebo poslouchání albánské hudby, na kterou jsou Albánci pyšní, nebo vaření albánské kuchyně. Z uvedeného pak vyplývá, že Albánci v Řecku mají sice svobodu náboženského vyznání, ale zároveň nemají dostatek prostoru pro projev víry jiné než ortodoxní a touha začlenit se hraje také velkou roli v tom, že je často donutí ke změně víry. To si Řekové ani Albánci z Albánie neuvědomují. Zejména Albánci z Albánie si myslí, že řečtí Albánci dodržují albánské tradice a jsou stále nositeli albánské kultury, ale opak je skutečností. Zejména mladí Albánci, kteří žijí v Řecku už nepřikládají význam ani albánštině, kterou hovoří jen kvůli rodině, ale ani albánské kultuře, kdy mnohdy ani neznají albánské zvyky a tradice. V tomto směru je z velké části pohltila řecká kultura, která je jim bližší.

Nutno ještě zmínit rozdíly mezi albánskými migranty a minoritou v Řecku. Život v Řecku se statusem migranta je daleko horší než pro člena menšiny. Řekové jednají lépe s Albánci, kteří umí řecky a jsou legálními občany Řecka, s čímž souvisí i nižší míra diskriminace. Zároveň zejména u první generace migrantů je dosti patrná nižší míra asimilace k okolnímu prostředí, kdežto druhá mladá generace touží získat občanství a zůstat v Řecku. Vliv řeckého prostředí má tak menší vliv na etnickou identitu, ovšem opět pouze v případě první generace migrantů, kteří zde neprožili celý život. Pozorovat to lze na menší ochotě změnit náboženství nebo větší míře zachování albánštiny či albánských tradic v rodině. Migranti jsou také důkazem občasné složité cesty za řeckým občanstvím, což se odvíjí od markantních počtů Albánců v Řecku, které není řecká integrační politika schopna pohltit.

Z předešlého textu je tak patrné, že řecké prostředí má velký vliv na změnu etnické identity Albánců žijících v Řecku a to hlavně v případě albánské menšiny, která se v mnoha případech téměř vzdala albánských znaků kultury, náboženství, jazyka a ztotožnila se s Řeckem. Nutno však podotknout, že tito lidé asimilaci postupují zcela dobrovolně a jsou si jí vědomi. Vliv řecké majority na albánské uvědomění migrantů je tak značně menší a důvodem toho mohou být například horší podmínky pro život mezi Řeky a znevýhodněné postavení ve společnosti než v případě minority.

Knižní zdroje

DESTANI, Bejtullah. JASINI, Rudina. The Cham Albanians of Greece: A Documentary History. London: I.B.Tauris & Co.Ltd., 2013. 288 s. ISBN: 9781780760001.

GULLOVÁ, Soňa. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3., dopl. a přeprac. vyd. Praha: Grada, 2013, 335 s. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-4418-6.

HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Řecka. 2., dopl. a rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 768 s. Dějiny států. ISBN 978-807-1068-839.

SUROVČÁK, Martin. Základy albanistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 60. ISBN 978-802-1065-901. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/128886/Books_2010_2019_022-2013-1_5.pdf?sequence=1

ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě: encyklopedická příručka. Vyd. 1. Praha: Ivo Železny, 1994, 385 p. ISBN 80-711-6375-9.

Odborné články

NIKAS, Ch., ASPASIOS, D. The changing characteristics and the maturity of Albanian emigration to Greece [online]. 2011. [cit.2015-05-05]. Získáno přes databázi EBSCO.

DOMNA, Michail. Social development and transnational households: resilience and motivation for Albanian immigrants in Greece in the era of economic crisis [online]. 2013. [cit.2015-05-05]. Získáno přes databázi EBSCO.

Elektronické zdroje

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky: Albánie [online]. [cit. 2015-03-15]. Dostupné z :http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/

TESAŘ, Filip. Albánská migrace a emigrace. Migraceonline [online]. 2013. [cit. 2015-03-14]. Dostupné z : aa.ecn.cz

HISTORY WORLD. History of Albania [online]. [cit. 2015-03-14]. Dostupné z : historyworld.net

SVETOVEUDALOSTIVDATECH.Dějiny Albánie od roku 700 [online]. [cit. 2015-03-15]. Dostupné z : http://svetovedejinypismemiobrazem.blog.cz/1112/dejiny-albanie-od-roku-700

PHOTIUS COUTSOUKIS. Greece Telations with Albania [online]. 2014. [cit. 2015-03-14]. Dostupné z : www.photius.com

MEDITERRANEAN MIGRATION OBSERVATORY. Immigrants, racism and the new xenophobia of greece’s immigration policy. 2014.[online]. [cit. 2015-03-15]. Dostupné z : http://mmo.gr/pdf/publications/mmo_working_papers/MMO_WP11.pd

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky: Řecko [online]. [cit. 2015-03-15]. Dostupné z :http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/recko/

MIGRATION POLICY INSTITUTE. Greece: Illegal immigration in the midst of crisis. [online]. [cit. 2015-03-15]. 2012. Dostupné z : http://www.migrationpolicy.org/article/greece-illegal-immigration-midst-crisis

Oblékání v antickém Řecku. České reálné gymnázium s.r.o. [online]. 2004 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://crg.cz/sekce/historie/referaty/starovek/recko/oblekani.htm

Albánie. OCestování.cz [online]. 2007 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://www.ocestovani.cz/albanie/predpoved-pocasi-ceny/

Informace o Řecku. CK Mundo [online]. [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://www.mundo.cz/recko/svatky

Albánština. Univerzita obrany [online]. 1999 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://user.unob.cz/fisera/files/jazyk/Albanstina_KFOR-a.pdf

Zdroje obrázků

Obrázek 1: http://www.fes-tirana.org/pages/en/home.php?lang=EN

Obrázek 2: http://mojetvoje.cz/index.php?mod=advert-detail&id=35

Obrázek 3: http://en.wikipedia.org/wiki/Zog_I_of_Albania

Obrázek 4: http://chr1salbo.deviantart.com/art/Albanian-Diaspora-in-Europe-254152335

Obrázek 5: zdroj: wiki.hks.re

Obrázek 6: SUROVČÁK, Martin. Základy albanistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, ISBN 978-802-1065-901. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/128886/Books_2010_2019_022-2013-1_5.pdf?sequence=1

Zdroje grafů

Graf 1: MEDITERRANEAN MIGRATION OBSERVATORY. Immigrants, racism and the new xenophobia of greece’s immigration policy. 2014.[online]. [cit. 2015-03-15]. Dostupné z : http://mmo.gr/pdf/publications/mmo_working_papers/MMO_WP11.pdf

Počet shlédnutí: 81