Nejmenší zemí Střední Asie je Tádžikistán a právě o něm bude řeč. Jaký režim panuje v této postsovětské republice a jaké hrozby nad Tádžikistánem visí dnes? Vznik tohoto státu se datuje na deváté září roku 1991 a typ vlády je popsán jako autoritativní prezidentská republika v čele s Emomalim Rahmomem a to od roku 2002. Již v minulosti byl Tádžikistán nejchudší v SSSR a dodnes se to na poli zemí Střední Asie nezměnilo, dokonce v roce 2001 vyhlásil Červený kříž hladomor a požádal o mezinárodní pomoc. Populační růst sice patrný je, ale zároveň zde panuje vysoká úmrtnost při porodech, kdy na tisíc novorozenců zemře 36,16 živého novorozence. Hlavním zdrojem příjmů jsou pastevectví, pěstování bavlny a výroba hliníku a to v továrně vlastněné státem (3).
V 19. století pomalu ovládala Střední Asii Ruská říše. Mezi roky 1920 a 1924 se region nazýval Bucharská lidová sovětská republika a byla pod ruskou nadvládou. Postupem času se region transformoval na autonomní součást Uzbecké sovětské socialistické republiky (SSR). Později vznikla v rámci Sovětského svazu samostatná Tádžická SSR. Po rozdělení, města Samarkand a Buchara zůstala na území Uzbecké SSR a dodnes jsou částí Uzbekistánu. V Tádžikistánu vzrostl významně podíl občanů ruské národnosti, poté co se začlenil do Sovětského svazu (SSSR)(3).
V květnu 1992 vypukly po demonstracích v hlavním městě Dušanbe ozbrojené srážky mezi stoupenci komunistického prezidenta Rachmona Nabieva a opozicí, vedenou Islámskou stranou obrody Tádžikistánu. Mezi příčiny tohoto konfliktu patří boj o moc mezi jednotlivými elitami. Již za Bucharského emirátu zde existovalo mnoho územně ohraničených státních útvarů. Kromě Chodžentu (dříve Leninabadu), to byla území Kulyabu (jih Tádžikistánu), Karateginu (jihozápadní část země) a pamírské oblasti (dnešní AO Horský Badachšán). V dobách komunismu převažovaly síly v Tádžikistánu tvořené Uzbeky. Tyto klany měly v rukou především ekonomiku, zatímco politickou moc držely v Dušanbe spřízněné kulyabské klany. Z Kulyabu pocházel i prezident Rachmon Nabijev (1). Po několika jednání podepsal Rachmonov a předák Spojené tádžické opozice Said Abdullo Nurí mírovou smlouvu dne 27. 6. 1997 v Moskvě, díky níž získala opozice v politických postech třicetiprocentní zastoupení, ale nedokázala toho využít. Během války zemřelo odhadem 100 000 lidí a přes milion obyvatel nemělo střechu nad hlavou nebo utekla do zahraničí (3). Země se dodnes potýká s následky této občanské války – hospodářství a centrální vláda v Dušanbe nemá pod kontrolou východní část země, kde faktickou moc v rukou mají dosud velitelé opozice (skupina Džumy Nomongoního) a místní opoziční předáci, kteří nesouhlasili s mírovou smlouvou (1). Jednou ze záchran Tádžiků jsou příjmy od lidí, kteří před válkou utekli do zahraničí a posílají do země remitence (3).
Události v Afghánistánu ohrožují především státy, které s ním hraničí. Hnutí Taliban zajišťuje přepravu narkotik z Afghánistánu přes státy bývalého Sovětského svazu do Evropy. Odhady tvrdí, že Afghánistán má 75% podíl na světové produkci opia a z toho 80% vývozu se uskutečňuje přes středoasijské státy, přes autonomní provincie Horský Badachšán, dále přes jižní Tádžikistán a hraniční řeku Pjandž. Příjmy se využívají na nákup zbraní (1). Tádžikistán je tranzitním i konzumentským územím narkotik (2).
Fergánská kotlina. V této kotlině se scházejí hranice 3 států - Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu a žijí zde zástupci národnostních menšin například Uzbeků v Kyrgyzstánu apod. Také se jedná o důležité místo z hlediska víry. Právě zde vypukly na přelomu 80. a 90. let konflikty (1).
Mezi další problémy bychom mohli zahrnout islámský extremismus, korupci, rotační politiku, prorůstání ekonomiky do politiky a hledání vlastní státnosti v prezidentském státě, kde panuje silný etatismus, který vysvětlujeme jako vládu, která řeší i společenské a hospodářské problémy státu a autoritativnost vládce. Jedna z největších strastí dnešního Tádžikistánu je přeprava drog z Afghánistánu a také slabé hospodářství, díky nestabilnímu prostředí a nízkým investicím (2). Navíc 90% povrchu země pokrývají hory a země leží výše než tři tisíce metrů nad úrovní moře, proto se zaměřují na energetiku, vystavují přehrady a snaží se nalákat investory k projektům hydroelektráren (3). Další negativním faktorem je prezident, který nestojí v čele státu z vůle lidu. Nečistý průběh parlamentních voleb zaznamenala v roce 2010 i zahraniční média. Silnou kritikou je častována cenzura tisku, omezená svoboda slova a kontrolovaný obsah četných webových stránek. Tádžici si nemohou dovolit jakoukoliv kritiku vlády a veškeré náznaky protestů jsou ostře potlačeny a do médií se ani nedostanou. ,,Vláda v čele s Emomalim Rahmonem zkrátka nedovolí Tádžikům nic, co by přesahovalo jejich status „obyčejných občanů“, což ovšem neznamená, že má prezident situaci pevně v rukou“ (3). V roce 2010 z vězení uteklo 25 islámských bojovníků a téhož roku začalo na východě země docházet k opakovaným útokům na státní armádní jednotky. V červenci 2012 vypukly v oblasti Horského Badachšánu (autonomní část na východě státu, která zaujímá 45 % jeho celkové plochy) boje. Údajně při střetech mezi jednotkami prezidenta Rahmona a vojáky vůdce Toliba Ajombekova zemřelo okolo dvou set lidí. Ajombekov je přitom jedním z představitelů dlouhodobé islámské opozice, a občanská válka mezi starými rivaly tedy dosud neskončila (3).
Závěrem lze říci, že se jedná o rozvojovou ekonomicky slabou zemi, v které je nutná podpora ze zahraničí a rozvoj ekonomiky, ale i přes své nehostinné podmínky a blízkost nestálého Blízkého Východu se země snaží vyvíjet.
(1) Horák, S. Konfliktní zóny ve Střední Asii. [online] 2015 [citováno 26. 4. 2015] Dostupné z: http://slavomirhorak.euweb.cz/MP92000.htm
(2) Horák, S. Konfliktní zóny ve Střední Asii. [online] 2015 [citováno 26. 4. 2015] Dostupné z: http://slavomirhorak.euweb.cz/SA_uvod.htm
(3) Telička, M. Tádžikistán. Hory, drogy a cenzura. [online] Lidé a země. 13. 3. 2014 [citováno 26. 4. 2015] Dostupné z: http://www.stoplusjednicka.cz/tadzikistan-hory-drogy-cenzura
Počet shlédnutí: 32