Josefína Buriánková, Klára Fittnerová, Jana Kalendovská, Veronika Šťastná. Turci v Řecku. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2015 http://www.hks.re/wiki/2015:turci_v_recku

Obr. č. 1: Řecká a turecká vlajka¹⁾

V této práci bude nejprve lehce nastíněna problematika turecko-řeckých vtahů. Řecko a Turecko jsou všeobecně známé pro své vzájemné neshody trvající již po staletí. Kdykoli se situace začala zklidňovat a mohlo se zdát, že mezi nimi třeba vznikne i přátelské pouto, následovalo opět vyhrocení vztahů, které nezřídka vedlo i k válečným konfliktům. Mezi těmito dvěma státy neustále pokračuje soupeření o získání většího politického a hospodářského vlivu v oblasti jihovýchodní Evropy a Egejského moře.

Turci jsou spolu s Pomáky a Romy řazeni do jediné oficiální národnostní menšiny v Řecku, kterou jsou muslimové. Ti tvoří při počtu cca 100 000 lidí zhruba 1 % obyvatel Řecka. ²⁾

Mezi Řeckem a Tureckem existuje několik zásadních problémů, které spolu vzájemně souvisí. Jedním z nich je zájem o Kypr. Ten byl v historii pod nadvládou Osmanské říše (od roku 1571), ale v 19. století ho ke svému státu chtěli připojit Řekové. Turci na to odpověděli zabráním severní části ostrova prostřednictvím vojenských sil. Jižní část Kypru má v současné době ve správě kyperská vláda, ale v severní části si zachovává významnou roli Turecko. Na Kypru proběhlo v roce 2004 referendum o sjednocení turecké severní částí s řeckou jižní částí, která byla na rozdíl od severní části mezinárodně uznávaná. Severokyperskou tureckou republiku uznalo z ostatních států pouze Turecko. V případě sjednocení by následně vstoupil do EU celý Kypr. Turci na severu se vyslovili pro sjednocení, Řekové na jihu ale opačně, proto ke sjednocení nedošlo a do EU vstoupila pouze řecká část Kypru. Turci tak přišli o možnost výrazně se přiblížit Evropě.

Oba státy – jak Řecko, tak Turecko – usilují o zajištění „strategické rovnováhy“, ve skutečnosti ale chtějí mít mírnou převahu nad tím druhým. Významnou roli v neshodách Řecka a Turecka hraje minoritní problém. Ankaře se nelíbí, že muslimské obyvatelstvo v řecké západní Thrákii nemá možnost přihlásit se k turecké národnosti. Naopak Athény mají za to, že Ankara se snaží diskriminovat řeckou menšinu v Turecku, a to zejména v náboženské oblasti.

Mohlo by se zdát, že řecko-turecké vztahy se do své současné podoby dostaly v důsledku téměř tisíciletého vzájemného kontaktu rozdílných etnických prostředí, především pak po období expanze osmanských Turků na Balkán v 15. století. Ve skutečnosti ale významnější roli hrály události z 19. a první poloviny 20. století, kdy Osmanská říše upadala a postupně ztrácela další a další území. V roce 1923 zanikla a následoval vznik Turecké republiky. Při psaní o historii řecko-tureckých vztahů se nelze vyhnout zmínkám o Osmanské říši, proto bude následující odstavec věnován jejímu stručnému představení.

Osmanská říše byla státním útvarem fungujícím v letech 1299-1922. Vládli v ní Osmané a státním náboženstvím byl stanoven islám, konkrétně jeho sunnitská forma. Prostřednictvím mnoha válečných výprav se postupně Osmanská říše rozšiřovala a zasahovala do oblastí Malé Asie (tj. Anatolie, která odpovídá dnešní asijské části Turecka), Balkánu, oblasti kolem Černého moře, na Blízký a Střední východ i na sever Afriky. V oblasti Anatolie převládalo do 13. století křesťanství, které Osmané nahradili islámem. Když se pak Osmanská říše zúčastnila 1. světové války, ze které vyšla na straně poražených, získali Řekové zpět svá dříve ztracená území v Evropě, Anatolie ale připadla Turecké republice, která vznikla po zániku Osmanské říše.

Cílem této práce je zjistit, jakým způsobem v Řecku funguje soužití turecké menšiny a řeckých obyvatel. Dále bude charakterizován většinový pohled a názor Řeků na Turky a naopak.

Jaké aspekty ovlivňují soužití turecké menšiny a řeckých obyvatel v Řecku?

• Jaký je pohled Řeků na tureckou menšinu?

• Jaký je pohled turecké menšiny na řecké obyvatelstvo?

• Jaký je pohled Turků žijících v Turecku na tureckou menšinu v Řecku?

Popisem řecko-tureckých vztahů od dávné historie až do devadesátých let 20. století se zabývá ve své knize „Řekové a Turci – Nepřátelé nebo spojenci?“³⁾ autor Pavel Hradečný. Poukazuje na to, že do té doby nebyla v české odborné literatuře historické, právní ani politologické věnována tomuto tématu větší pozornost. Dle Hradečného se řecko-turecké vztahy neustále točí v kruhu. Období konfliktů střídají období naděje na přátelské soužití těchto dvou sousedních národů, ve výsledku se ale situace zatím nikdy nezklidnila definitivně.

Předsudky o konfliktech, které stále panují mezi Turky a Řeky, vyvrací ve svém článku s názvem „Turecko-řecký problém“⁴⁾ autorka Julie Urbišová. Poukazuje na to, že ačkoli v politické sféře neshody přetrvávají, mezi běžnými obyvateli obou zemí jde v dnešní době spíše už o škádlení než o opravdové hádky. V některých oblastech mezi sebou Turci a Řekové dokonce navazují nejen přátelské vztahy, ale i manželství.

Vztahy mezi Turky a Řeky a hlavně otázkou, proč Turci nenávidí Řeky a naopak, se zabývá Harry Foundalis ve svém článku „Why Greeks and Turks hate each other“⁵⁾. Autor popisuje, jak vzájemná nesnášenlivost vznikla, a také důvod, proč ani jeden národ nechápe nenávist ze strany toho druhého. Jako příklad uvádí naprostou neinformovanost Řeků o válce v první třetině 20. století. Podle autora se mladí Řekové už ve školách učí o masakru Turků na řecké obyvatelstvo na území Turecka, ale to, že se zabíjením začali Řekové, už je jim zatajeno. Celý článek je psán s myšlenkou, že pokud už někdo někoho chce soudit, musí mít úplné informace.

Tureckou kulturou, historií a Tureckem obecně se zabývá kniha od Gabriela Pirického s názvem Turecko⁶⁾. Autor v této knize nastiňuje stručnou historii Turecka. Popisuje také tureckou společnost a vše, co k ní patří. Nejdůležitější součást turecké společnosti vidí Pirický v náboženství. Celý jejich život je ovlivňován náboženstvím, ať už jde o rodinu, kde islám jasně vymezuje práva a povinnosti muže a ženy, nebo jde o tureckou kuchyni, kde třeba z náboženských důvodů nenajdeme vepřové maso. Pirický tak svou knihou podává celkový pohled na Turecko v historických souvislostech i s vysvětlením jejich náboženství a s ním souvisejících zvyklostí.

Řeckou povahou, kulturou a celkovou charakteristikou Řeků se zabývá kniha Řekové⁷⁾ od spisovatelky Alexandry Fiada. Tato kniha s trochou nadsázky a s humorem odhaluje myšlení Řeků a jejich charakteristické rysy. V knize je například popsáno, jak funguje pravá řecká rodina, kde nejčastěji tráví Řekové svůj volný čas, i jak nahlíží na cizí státní příslušníky. Řekové podle autorky jsou nekonfliktní národ, který vyjde se všemi ostatními národy až na jejich turecké sousedy. Autorka také popisuje, jaké mají Řekové zvyky a tradice, jak jsou pověrčiví a také pohostinní. Mnoho jejich tradic a zvyků vychází z náboženství, ale hodně jich má také pohanské kořeny. Tato kniha podává celkový obraz řecké povahy a lze díky ní lépe pochopit řecké myšlení.

Aby tato práce působila komplexně, bylo třeba vytvořit obecný rámec, do kterého budou posléze zasazeny poznatky a názory dotazovaných respondentů. Proto byla sesbírána sekundární data, a to jak z knižních, tak elektronických zdrojů (viz Zdroje). Poté byly doladěny výzkumné otázky a podotázky.

V této práci budou využívány hlavně kvalitativní metody, které se v menší míře budou opírat o metody kvantitativní (statistické). „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem je tu odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“⁸⁾ Hlavní metodou kvalitativních metod využitou v tomto výzkumu jsou polostandardizované rozhovory. Ty zahrnují jak strukturované otázky, tak možnost respondentů libovolně se rozmluvit na dané téma. Všichni respondenti byli z důvodu vzdálenosti dotazováni technikou chatu, a to konkrétně přes aplikace Facebook messenger a Whatsapp. Výhodou této techniky je rychlost interakce, která je téměř srovnatelná s rozhovorem prováděným osobně či přes telefon. Další výhoda je okamžité pokládání doplňujících otázek, čímž se získá detailnější obraz na danou odpověď, než například při dotazování emailem. Naopak nevýhodou této techniky je nezachytitelnost neverbální komunikace. Emoce, řeč těla a intonace se nedají zachytit, a proto mají všechny odpovědi stejnou hodnotu.

Pro účely výzkumu byli vybráni následující respondenti:

Narod, žena, 22 let, Turkyně, studentka psychologie na univerzitě v tureckém Istanbulu, v Istanbulu žije od narození (externí pohled)

Alper, muž, 34 let, Turek (žijící v Istanbulu), jehož babička emigrovala z Řecka do Turecka a jehož kamarád emigroval z Turecka do Řecka (externí pohled + zprostředkovaný pohled minority na majoritu)

Papazis, muž, 23 let, Řek, student italské literatury na univerzitě v řecké Soluni, v Soluni žije od narození. (pohled majority na minoritu)

Dimitris, 32 let, Řek z Athén (pohled majority na minoritu)

V první třetině 20. století, když byla první světová válka u konce, neexistovalo žádné Turecko. Byla pouze Osmanská říše, která patřila po skončení války na stranu poražených. Vítězné státy jako Velká Británie, Francie či Itálie nabídly Řecku, že za jejich pomoc ve válce si mohou dobýt Malou Asii – území, které dřív bylo jejich (za éry Byzantské říše). Řekové to přijali. První vojáci se vylodili v Izmiru v květnu 1919. Během let 1919 až 1921 řecká armáda postupovala dál a nesetkávala se ani s žádným větším odporem. Pálila vesnice, zabíjela turecké obyvatelstvo. Pak nastal zlom. Do čela tureckého odporu se postavil Kemal Atatürk, a co se týče vojenského vybavení, začal Turky podporovat Sovětský svaz. Řekové se dali na ústup. Turci znovu obsadili Izmir a vypálili řecké a arménské části města. V roce 1923 Řekové a Turci podepsali mírovou smlouvu v Lausanne, což válku ukončilo. Dohodli se na vzájemné výměně obyvatelstva na základě náboženství. Tato výměna se týkala asi 1,5 milionu anatolských Řeků a přibližně 356 000 muslimů. „Turci v řecké (západní) Thrákii byli z řecko-turecké výměny obyvatelstva v roce 1923 vyňati. Řekové přesídlení do Turecka či Bulharska se ale museli vrátit a usadit v Thrákii.“⁹⁾

Obr. č. 2: Západní Thrákie¹⁰⁾

Ke konci 19. století získala kontrolu nad Kyprem Velká Británie. Nadvláda se kyperskému obyvatelstvu nelíbila a usilovali o připojení k Řecku. V roce 1959 tak byla mezi Londýnem, Athénami a Ankarou uzavřena dohoda o budoucnosti ostrova. Součástí dohody bylo také vyhlášení nezávislé Kyperské republiky. Vyhlášení samostatnosti ale nevyřešilo všechny problémy. Spory mezi řeckými a tureckými obyvateli Kypru v roce 1964 vygradovaly natolik, že musely zasahovat jednotky OSN. Ale ani OSN situaci nevyřešila.

Obr. č. 3: Spor o Kypr¹¹⁾

15. července 1974 se řeckokyperské oddíly rozhodly učinit převrat a zaútočily na prezidentský palác v hlavním městě Nikósii. Na to zareagovali Turci invazí na Kypr a důvod, který pro to měli, byla ochrana tureckého obyvatelstva na Kypru. Po pár týdnech měla turecká armáda pod nadvládou více jak třetinu ostrova. V listopadu 1983 byla v severovýchodní okupované části vyhlášena Severokyperská turecká republika. Její existenci ale uznalo jen Turecko. Od této doby bylo spoustu pokusů o sjednocení ostrova, ale žádný z nich neuspěl. Nejblíže ke sjednocení byl Kypr v roce 2004, kdy se tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan snažil prosadit návrh na vznik konfederativního státu, který by následně vstoupil do EU. Jeho pokus o sjednocení neuspěl. (viz Úvod)

Obr. č. 4: Rozdělení Kypru¹²⁾

Konec studené války silně zasáhl do vztahů Řecka a Turecka. Ze severu je ohrožoval komunismus a zároveň zde vyvstávalo nové nebezpečí nestabilního nového uspořádání sousedních zemí. Zpočátku na tom byly lépe Athény nežli Ankara, protože Turecko ztratilo svou pozici vůči Západu a jejich snaha o integraci do Evropy závisela na postoji Řecka. Řecko v souvislosti se svou demokracií a fungující ekonomikou doufalo, že se stane balkánskou velmocí a zaujme místo Turecka jakožto prostředníka Západu s Balkánem.

Zvrat v rámci konce studené války vyústil ve změnu stavu vztahů Řecka a Turecka. Nový prezident Mitsotakisov chtěl uzavřít novou dohodu s USA o obranné a hospodářské spolupráci, aby vylepšil svou pozici. Řecký premiér se v té době nechal slyšet, že obnovení řecko-tureckého dialogu závisí na tureckých ústupcích, a to hlavně v otázce Kypru. Tento postup vnucovali i Bruselu. Turci se ohradili vůči zaujatosti a navíc v té době Kypr předal svou žádost o vstup do Evropského společenství, což vytvořilo další aspekt konfliktu. Turecko začalo svou pozici vylepšovat v souvislosti s íránsko-kuvajtským konfliktem. Vstoupilo do protisaddámovské světové koalice a nechalo OSN s USA používat své území k vojenským operacím. Turecko chtělo vytvořit nový mocenský blok, který by zahrnoval turkycké republiky zaniklého Sovětského svazu. Turecko ve své snaze začleňovat se k Evropě rušilo některé své zákony, které nevyhovovaly evropskému formátu.

Turecká aktivita na Balkáně zahrnovala i starost o muslimské a turecké minority, hlavně pak o Turky v řecké Thrákii. Turci neměli minoritní práva, říkalo se jim řečtí muslimové. Řecko to vnímá jako prosazování Turků v Řecku a dialog stáčí na Řeky v Turecku.

V roce 1991 je Řecko přijato do Západoevropské unie, na rozdíl od Turecka. Od tohoto roku probíhají další bezvýsledné snahy o obnovení dialogu o Kypru. V této době zásoba zbraní vzrostla v Řecku o 16% a v Turecku dokonce o 24%.

V roce 1993 turecko-kyperské zdroje uvádějí až 30 000 tureckých kolonistů na Kypru. Zato řecko-kyperské zdroje jich uvádějí více jak 100 000. Zvyšující se osídlení Turků bylo popudem pro Kyperskou republiku, aby vystoupila s požadavkem na odchod tureckých kolonistů zpět do Turecka. Nesmiřitelnost mezi Turky a Řeky na Kypru rostla spolu s jejich nacionalitou - více si zakládali a ctili svůj jazyk a příbuzenství. Skupiny snažící se o „neo-kyperství“ a usilující o jednotnou kyperskou identitu byly dokonce podezřívány ze zrady na národních zájmech. Ankara a Athény se přely také o teritoriální vody, ale největší problém tkvěl v nemožnosti dohody ohledně Kypru.

V roce 1996 se Řecko a Turecko dostaly na pokraj války kvůli sporům o vlastnictví dvou neobydlených ostrůvků v Egejském moři. Ty se v řečtině nazývají Imia, v turečtině Kardak. Vše začalo tak, že na útes u těchto ostrůvků narazila turecká nákladní loď. Její kapitán však odmítl pomoc od řeckého plavidla. Zdůvodnil to tak, že nehoda se stala na území, které náleží jeho státu - Turecku. Starosta řeckého Kalymnu jako reakci na tuto událost nechal na Imii vztyčit řeckou vlajku. Novináři z Turecka ji poté za značné pozornosti médií odstranili a umístili tam vlajku tureckou. Vojáci z Řecka posléze opět vlajky vyměnili. Obě země soustředily do oblasti konfliktu nemalé námořní i vzdušné vojenské síly. Hrozícímu ozbrojenému konfliktu zabránil až americký prezident Clinton, díky kterému byly z Imie koncem ledna 1996 odstraněny státní symboly obou států a byly také odpoutány vojenské síly obou stran.

Obr. č. 5: Ostrovy Imia (Kardak)¹³⁾

Po naléhání Spojenců v roce 1997 podepsalo Řecko s Tureckem konečně smlouvu o neútočení. V roce 1997 se řešila také otázka Evropské unie – Kypru a Turecka. Turecko žádalo Brusel o přehodnocení jeho rozhodnutí o rozšiřování EU – chtělo vstoupit. Řecko naznačilo svým evropským partnerům, že když budou Turecko vetovat, budou Athény vetovat ostatní možné příchozí do EU (i ČR). Evropská rada se dohodla, že na předvstupních rozhovorech v roce 1998 bude spolu s dalšími kandidáty i Kypr, nikoliv však Turecko. Nabídli mu však účast na Evropské konferenci. V reakci na to se Turecko chtělo zasadit o rozdělení Kypru na dvě republiky.

Dle odpovědí respondentů hrají historické události dodnes významnou roli ve vztazích mezi Řeckem a Tureckem.

Turek Alper: „Významnou roli v konfliktech mezi Řeky a Turky hraje historie, především křížové výpravy. Mezi lety 1453 a 1900 mezi Řeckem a Tureckem nebyly snad žádné problémy, ty se objevily až po 1. a 2. světové válce a spolu s nezávislostí Řecka. Mezi národy jako takovými problémy podle mě nejsou, ty jsou vytvářeny spíše politickými a náboženskými rozdíly.“ Svou vinu zřejmě částečně nese i školství, neboť podle Alpera jsou Turci ve škole vzděláváni v tomto duchu: „Učitelé dějepisu nám říkali, že Řekové jsou nedůvěryhodný národ. Prý nám dělali hodně špatných věcí, diskriminovali Turky, kteří žili ve stejné oblasti, někdy dokonce ve stejné ulici.„ V dospělosti pak ale došel k vlastnímu názoru na Řeky. „Potkal jsem mnoho Řeků během studií v Anglii i během obchodních vztahů a neměl jsem s nimi nikdy žádný problém. S některými jsme velmi dobří přátelé. Jako Turek si myslím, že Řekové mají velmi podobnou kulturu jako my - žili jsme přece zhruba 500 let ve stejné oblasti, stejném podnebí i prostředí.“

Řek Dimitris: „Učili jsme se o válkách v historii. Historie je pryč, ale neměla by být zapomenuta. Měli bychom ji použít k tomu, abychom sami v budoucnu byli lepší. Historie je užitečný prostředek k tomu, abychom neopakovali znovu stejné chyby. Otázka je, jak přesné je to, co se učíme my v řeckých školách a Turci v tureckých školách. Je to něco, co by si měl každý sám dohledávat, aby si rozšířil obzory a rozuměl věcem lépe.„

Pro pochopení konfliktu mezi těmito etniky je zcela elementární zjistit jejich diference. Vzhled Turků a Řeků je prakticky nerozpoznatelný. Obě etnika mají většinou tmavé vlasy, jsou snědší pleti a vyznačují se velkými nosy. Jejich odlišnost tedy ve vzhledu není.

Náboženství tvoří významnou (v podstatě stěžejní) odlišnost a zdroj konfliktů. V Řecku vyznává řeckou pravoslavnou církev až 94,5% obyvatel.

Obr. č. 6: Náboženské rozdělení Řecka, vlastní zpracování¹⁴⁾

V Turecku tvoří 99,7% obyvatel muslimové, a to ve většině sunnité, menšinově alenité. Zbylé tři desetiny % zahrnují lidi ortodoxního, gregoriánského, židovského, katolického a protestantského vyznání.

Obr. č. 7: Náboženské rozdělení Turecka, vlastní zpracování¹⁵⁾

Lze tedy říci, že Řecko i Turecko jsou nábožensky velmi homogenní státy a svá náboženství staví na vysokou příčku svých priorit. „Není divu, že Turci v Evropě jsou velmi dobře organizovaní v náboženských a etnických komunitách. Být členem těchto komunit je důležitou součástí pro projevení jejich etnických a náboženských hodnot.“¹⁶⁾

„Náboženství ovlivňuje strukturu společnosti a chování jejích členů, můžeme vidět rozdíly v každodenním životě. Když se ale setkám s Turkem, vše, co dělám, je, že plně respektuji jeho náboženství, zvyky a tradice a kromě toho se k němu prostě chovám tak, jako by to byl také Řek nebo člověk jakékoli jiné národnosti,“ říká Řek Dimitris.

Důkazem pro velmi významnou roli náboženství může být i polostandardizovaný rozhovor s tureckou respondentkou.

Narod: „Můj přítel se se mnou rozešel, protože nejsem muslimka. Jeho matce to velmi vadilo. Nechtěla, aby její budoucí snacha byla jiného vyznání. Můj zbabělý a teď už bývalý přítel ji musel poslechnout a ukončil vztah.“

Milostný život je v homogenním Turecku ovlivňován rodinou. Mladí Turci si nemohou vybrat partnerku jen tak. Rodina je pro ně velice důležitá. A stejně tak tomu je i v Řecku, kde hlavní roli tvoří naprostý protipól islámu.

Odlišné náboženské tradice tvoří i podstatnou část životního stylu. Turci nepijí alkohol, nejsou na to zvyklí. Například, když byla turecká respondentka této práce na návštěvě v ČR, velice se divila českému stylu oslav. Dokonce řekla, že nikdy nevypila tolik alkoholu jako za dobu své návštěvy v ČR. V Řecku je tradice oslav velice významná. Řecké víno je tradicí k večeři a panák ouza na slehnutí po vydatné hostině taktéž. Toto tvrzení mohou potvrdit i autorky této práce, které Řecko nejednou navštívily.

Řek Dimitris si myslí, že mezi oběma etniky sice jsou rozdíly, ale ne automaticky i problémy. „Velmi důležitým faktorem je globalizace a internet (sociální média atd.), které k sobě lidi přibližují a přes silné rozdíly mezi nimi se daří vytvořit jednotnost v nových generací, především pokud si uvědomíme počet obyvatel ve městech. Možná kvůli neexistenci internetu byly v minulosti rozdíly mezi oběma zeměmi silnější a dnes slábnou. Domnívám se, že mnohé věci se od doby před 400 lety změnily v mysli a srdci lidí (Turků a Řeků). Obě země mají vůli překlenout propast a dívat se do budoucnosti s optimismem. Snaží se o respektování vzájemných práv a rozdíly mezi nimi jim mohou v budoucnu přinést podle mě jen dobré věci.“

Jak již bylo zmíněno v úvodu, v západní Thrákii v dnešní době žije dle posledních odhadů cca 100 000 Turků. Dalo by se tedy předpokládat, že pobyt tam považují za lepší volbu než návrat do své vlasti.

Z výzkumu ale vyplynulo zajímavé zjištění. Zástupci všech pohledů si myslí, že domov je jen jeden a že by bylo nejlépe nejen Turkům v Turecku, ale i obecně každému člověku v jeho původní zemi.

Dimitris: „Domnívám se, že pokud člověk v zemi, kde žije, nemá kořeny (rodiče, prarodiče atd.) nebo pokud tam nebyl přistěhován jako velmi malé dítě a nevyrostl tam, je to velice obtížné. Nezáleží přitom na zemi, do které se přistěhujete (Řecko, Turecko, Anglie, Francie, USA, Brazílie atd.). Nic nebude jako vaše „mateřská země“. Vždy vám bude vaše země chybět a na té zemi, ve které budete žít, uvidíte vždy chyby. Nikdy se 100% neadaptujete.“

Turek Alper má v této otázce jasno: „Pro Turky je lepší bydlet v Turecku.“ Sám žije celý život v Turecku, ale o turecko-řeckou otázku se zajímal odmalička a často si o tom povídal se svojí babičkou. Ta žila dlouho v Řecku, ale nikdy tam nebyla úplně šťastná, nesplnilo to její očekávání a stále se chtěla vrátit zpět. Nakonec opravdu emigrovala zpět do Turecka. „Turci v Turecku si myslí, že Turci v Řecku jsou diskriminováni. Hlavně proto, že se nemohou vzdělávat a přemýšlet ve svém rodném jazyce a také proto, že mešity v malých vesnicích a městech jsou zavřené nebo zničené.„

Obecně se má v Řecku za to, že Turci se v Řecku plně neintegrovali. Rozdíl je však v Turcích s vyššími příjmy a těmi s nízkými příjmy, alespoň tak to tvrdí Řek Yordanis: „Ten obecný obrázek je takový, že zámožný Turci v Řecku se ani integrovat nechtějí, zatímco ti chudí musí.“

Opačný názor na to má Turkyně Narod: „O Turcích v Řecku se u nás v Istanbulu moc nemluví, ale myslím si, že tam nemají moc problém a kromě náboženství si už adoptovali řeckou kulturu.„

Se soužitím Turků s Řeky souvisí samozřejmě předsudky. Všichni z dotazovaných tvrdili, že obecně jsou vůči Turkům i Řekům předsudky, ale nikdo z nich je vůči nim osobně nemá. Zde mohlo dojít k určitému zkreslení ze strachu, že výzkumný tým by mohl morálně odsoudit respondenty. Situace se vyřešila alespoň obecnou otázkou jaké obecně panují předsudky o Turcích. Papazis se odpovědi nezdráhal: „Má se za to, že Turci jsou barbaři a že žijí ve městě, které by mělo být naše. Myslím tím samozřejmě Istanbul.“

Cílem práce bylo odpovědět na výzkumnou otázku „Jaké aspekty ovlivňují soužití turecké menšiny a řeckých obyvatel v Řecku?„. K detailnějšímu zodpovězení otázky byly využity tyto podotázky:

• Jaký je pohled Řeků na tureckou menšinu?

• Jaký je pohled turecké menšiny na řecké obyvatelstvo?

• Jaký je pohled Turků žijících v Turecku na tureckou menšinu v Řecku?

Podle nastudované literatury a polostandardizovaných rozhovorů bylo zjištěno, že existují tři hlavní aspekty ovlivňující soužití turecké menšiny a řeckých obyvatel, a to jsou kultura, náboženství a historie. Náboženství, které je oproti řeckému protipólní, tvoří odlišnost. Sám Řek Papazis však přiznal, že Turci v Řecku jsou od těch ve východním Turecku zcela odlišní a jejich náboženství nepřikládají takový důraz jako ti z východního Turecka. Historie Turků a Řeků je víceméně společná, a to jak teritoriálně, tak právě vzájemnými konflikty, které probíhaly zejména v minulém století.

Pohled Řeků na tureckou menšinu není tak negativní, jak by se dalo čekat. Sice se na základních školách učí o Turcích jako o nepříteli, který může za úpadek řeckého obyvatelstva, ale každý si v dospělosti udělá obrázek sám. K tomu v dnešní době napomáhají především sociální sítě a obecně internet. Papazis žijící i studující přímo v západní Thrákii má mezi Turky své spolužáky i přátele. I druhý respondent Dimitris má blízký vztah k Turkům a oba, i když se neznají, naznačili, že turecká kultura je té řecké velmi podobná. Vzájemně respektují to, že někdo má jiné náboženství, a snaží se chovat k Turkům jako k jakémukoliv jinému národu. Myslí si, že konflikt mezi těmito národy býval spíše v minulosti a nyní si Řekové na Turky v Řecku už zvykli a Turci se lépe integrovali. Pomohl tomu i vynález sociálních sítí, díky kterým nejen Řekové a Turci poznávají vzdálené osoby z různých zemí a utvářejí si tak obraz ne o etniku jako o komplexním celku, ale o jednotlivých jeho členech jako o individuích s vlastními názory. Ty mohou být odlišné od generalizovaných názorů na etnikum. Babička jednoho z respondentů, která byla Turkyní žijící v Řecku, vliv sociálních sítí už nezažila, a tak se na Turky dívala komplexním pohledem kolektivní viny. Dalším faktorem může být i to, že konflikty mezi Turky a Řeky jsou za námi a mladí lidé je osobně nezažili, na rozdíl od jejich prarodičů.

Pohled turecké menšiny na Řeky je však odlišný. Turci se cítí být v Řecku diskriminováni, protože se nemohou učit ve svém rodném jazyce a ani nápisy vesnic, kde převažuje turecké obyvatelstvo, nemohou být v turečtině. Sami ale nijak zvlášť extrémisticky nevybočují - nepáchají teroristické útoky ani demonstrace. Mají ale velmi dobře strukturovanou komunitu. Stejně jako třeba Řekové, kteří žijí v New Yorku, nezapomínají na to, že jsou Turky, a při společných setkáváních si své kořeny připomínají.

Turci v Turecku si dle výsledků výzkumu myslí, že by se Turkům žilo lépe v Turecku. Někteří Turci podle Narod mají předsudky vůči Řekům žijícím v Turecku. Myslí si, že jsou bohatší a sofistikovanější, a proto na ně žárlí. Tento problém se však týká spíše méně vzdělaných Turků. Turečtí respondenti mají řecké přátele a Řecko je jim blízké a sami ho několikrát navštívili. Turečtí Turci však berou Turky v Řecku jako něco jiného než Turky, mají za to, že mají blíže k Řekům. Proto se turečtí Turci o tureckou menšinu v Řecku až tolik nezajímají.

Vzhledem ke zjištěným informacím lze závěrem této práce říci, že Turci v Řecku nejsou plně asimilovaní, přesto jsou integrovaní. Plně si uvědomují, že jsou Turky, a nepovažují se za Řeky. Mezi těmito etniky vidí rozdíly, ale stejně tak i podobnosti. Rozdíly nemusejí být nutně důvodem ke konfliktu. Řekové si zvykli na tureckou menšinu a její rozdíly vnímají jako jejich běžnou součást. Obecně se ví, že jsou určité předsudky, ale nikdo jim už nevěří. V dnešní době si (hlavně díky internetu) jak Turci, tak Řekové vytvářejí vlastní názor na druhé etnikum. Postupně tak slábne vliv škol, kde jsou často z historických konfliktů obviňováni „ti druzí“. Obzvlášť u starší generace je ale stále patrné, že mezi Turky a Řeky panuje rivalita.

V práci však mohlo dojít k určitému zkreslení, a to z toho důvodu, že výzkum byl zaměřen na citlivé téma. Respondenti tedy mohou, ale nemusí, tvořit reprezentativní vzorek menšiny. Vybraní respondenti jsou vysokoškolsky vzdělaní a nekonfliktní lidé, proto vytvořili obraz, že Turci v Řecku jsou na vysoké úrovni integrace a většinou nedělají problémy a mají mezi sebou navzájem přátele. Sociální realita problému může být jiná, jen pohled skrz vybraný vzorek respondentů utvořil relativně mírumilovný obraz.

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Lidové noviny, 2000, 226 s. Knižnice dějin a současnosti, sv. 12. ISBN 8071063789.

PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s., sv. 38. ISBN 80-727-7323-2.

FIADA, Alexandra. Řekové. Praha: XYZ, 2011, 111 s. ISBN 978-80-7388-515-1.

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000, s. 285. ISBN 80-246-0139-7.

URBIŠOVÁ, Julie. Turecko-řecký problém. In: rozhlas.cz [online]. 6. 10. 2010 [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/svet/_zprava/tureckorecky-problem--792848

FOUNDALIS, Harry. Why Greeks and Turks hate each other. In: Harry Foundalis [online]. [cit. 6. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.foundalis.com/soc/Why_Greeks_and_Turks_hate_each_other.html

Thrace (region), Europe. Encyclopædia Britannica [online]. 2014 [cit. 17. 4. 2015]. Dostupné z: http://eds.a.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/eds/detail/detail?sid=640881a5-ebd2-4a97-84e2-0e2dfe0ffe98%40sessionmgr4004&vid=10&hid=4210&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1lZHMtbGl2ZQ%3d%3d#db=ers&AN=87325176. Získáno přes databázi EBSCO.

GUVELI, Ayse. 2015. Are Movers More Religious than Stayers? Religiosity of European Majority, Turks in Europe and Turkey. Review of Religious Research [online]. str. 56 [cit. 8. 5. 2015]. ISSN 0034673x. Dostupné z: http://infozdroje.czu.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=a9h&AN=101471386&lang=cs&site=eds-live. Získáno přes databázi EBSCO.

Řecko: Základní informace o teritoriu. In: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [cit. 7. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/recko/

Turecko: Základní informace o teritoriu. In: Businessinfo.cz [online]. [cit. 18. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/turecko-zakladni-informace-o-teritoriu-19209.html#sec6

Řecko a Turecko [online]. [cit. 7. 3. 2015] Dostupné z: http://eu.greekreporter.com/files/Greece-and-Turkey.jpg

Rozdělení Kypru [online]. [cit. 7. 3. 2015] Dostupné z: http://www.tyden.cz/obrazek/201004/4bcf1583db2e4/kypr-4bcf1cf065a2e.jpg

Imia (Kardak) [online]. [cit. 7. 3. 2015] Dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d2/Imia_with_legends.svg/570px-Imia_with_legends.svg.png

Spor o Kypr [online]. [cit. 7. 3. 2015] Dostupné z: http://www.cypnet.co.uk/ncyprus/culture/mofa/caricature/other/cumhuriyet.gif

Západní Thrákie [online]. [cit. 17. 4. 2015] Dostupné z: http://2.bp.blogspot.com/-SBJdYW049no/T1jN7khRK1I/AAAAAAAAAMQ/Rc775WBDdZE/s1600/thraki.gif

Počet shlédnutí: 108