Vypracovala: Lenka Davidová

VSRR Klatovy, 2. ročník

Anotace: Cílem této práce je přiblížit čtenářům význam náboženství, mýty, rituály a symboly. Seznamuje čtenáře s myšlenkami známých antropologů, kteří se zabývali s výše uvedenou tématikou.

Klíčová slova: antropologie náboženství, mýtus, rituál

Náboženství a víra v nadpřirozeno v různých podobách provází člověka už od pravěku. Některé vysvětlení pro přírodní úkazy si pravěcí lidé neuměli vysvětlit a z tohoto důvodu se uchýlili k myšlence nějaké nadpřirozené síly. Dnes máme dostupné informace z jakých důvodů vznikají povodně, bouřky, tornáda, zemětřesení erupce sopky nebo pády meteoritů. I přes výše uvedenou informovanost existují miliony lidí, kteří se hlásí k nějaké víře. Co definuje člověka? Co je smysl života? Takové otázky dělají z náboženství významný předmět studia antropologie. Seznámíme se s pojmem mýtus, který v antropologii klade velký význam na příběhy o vzniku světa v orální kultuře. Jedná se i o historické příběhy, jež si domorodá etnika vypráví, přičemž vysvětlují přirozený, sociální a nadpřirozený řád k utvrzení mocenských vztahů, jejich význam symboliky.

Antropologie náboženství zkoumá teoretické přístupy k oboru i jevy, jako jsou mýty, rituály či symboly, a vztahy mezi kulturou, společností a náboženstvím. V 19. století probíhalo mnoho etnografických výzkumů kmenových společenství. Je to vědní disciplína, která významně ovlivňovala každodenní život kmenových společenství.

Za předchůdce považujeme:

Johna Lubbocka: (1834-1913) Evolucionistický antropolog, archeolog a přírodovědec, politolog, Zabýval se etnologií. Zkoumal vývojové stupně náboženství. Přichází s hypotézou o neexistenci náboženství v primitivních společnostech (primitivní ateismus). Podle evolucionistického schématu měl být prvotní ateismus následován etapou fetišismu, totemismu, šamanismu a pohanství ¹⁾.

James George Frazer: (1854-1941) Britský regionalista, antropolog, etnolog a stoupenec evolucionismu. Byl považován za „kabinetního učence“. Údaje pro své publikace získával téměř výhradně zprostředkovaně od misionářů, cestovatelů, koloniálních úředníků. Sám Frazer příliš necestoval, kromě návštěvy Itálie a Řecka. Frazer sleduje rovněž stadiální posloupnost lidských myšlenkových forem a vytváří schéma magie – náboženství – věda. Svět magie je ovládaný pomocí zaříkání, tajných formulí a rituálů. Nadpřirozené síly (duchové, bozi) jsou rovněž ovladatelní, protože podléhají silám šamana a mága ²⁾.

Magii dělí na homeopatickou, kdy žádoucího výsledku dosahuje napodobením a kontaktní, kdy lze ovlivnit člověka i když byl předchozí styk přerušen, tak na sebe navzájem působí.

Fergusona Mc. Lenana: (1827-1881) Skotský právník a etnolog. Zabývá se možnostmi vývoje rodiny. V knize „Primitive Marriage“ upozorňuje na poznatky výskytu násilného získávání nevěst při obřadech, upozorňuje na význam příbuzenských vztahů. Z přežitku únosů nevěst, který se v mnoha rituálech vyskytuje do současnosti v Americe, Austrálii, na Novém Zélandě, na mnohých pacifických ostrovech, v různých částech Asie a Evropy, odvozuje MCLennan dávnou situaci, kdy bylo nutné získat ženu z jiného kmene krádeží, nebo za použití síly ³⁾. Endogamie a exogamie jsou pojmy, které stojí za zmínku. Exogamie ve smyslu vývoje rodiny a příbuzenských vztahů - jsou narozená děvčátka, která pro muže stejného kmene nemají hodnotu, protože se nemůžou stát jejich manželkami a to vede k zabíjení novorozených děvčátek a následně k polyandrii, kdy muži musí hledat manželku mimo svojí skupinu a z výše uvedeného vyplývá, že je nedostatek nevěst. Zmínil i pojem čistá exogamie a čistá endogamie.

Za samotného zakladatele antropologie náboženství se považuje:

Edward Burnett Tylor: (1832-1917) Evolucionistický antropolog, narozen v Londýně. Zabýval se i samostudiem etnografie. Vytvořil první anglickou učebnici antropologie a za svého působení předložil první vědeckou definici kultury. Ve svém díle „Primitive Culture“ sloučil poznatky náboženství jako „víra v nadpřirozené bytosti“ a seznámil s teorií a pojmem „animismus“, který považoval za prvopočátek náboženství, pokračuje přes polyteismus a končí u monoteismu. Animismus v určité míře je protějškem k teorii dynamismu Herberta Spencera (1820-1903), který zastává názor, že kult předků se vyvinul z důvodu strachu z mrtvých a je dobré si je naklonit. Tímto nahrazuje kult předků existencí duše. ⁴⁾.

Claude Lévi- Strauss: (1908-2009) Zakladatel strukturální antropologie. V jeho díle „Le totémisme aujourd´hui“ se snažil se vyvrátit teorie tvrzením, že se totemismus nemá pokládat za aspekt náboženství. Vyhýbal se funkcionalistickému vysvětlení, že zvířata jsou „dobrá k jídlu“ a místo toho tvrdil, že totemy se vybírají a používají, protože jsou „dobré k myšlení“. Po té co odmítl představu totemismu, Lévi-Straus se k tomuto tématu vrátil podrobněji v díle Le pensée sauvage ⁵⁾.

Náboženství má velký význam pro utváření kultury a dějin lidstva. Náboženství není snadné definovat, snad by se mohlo říct, že se jedná o lidský fenomén. Definic o pojmu náboženství je značné množství. Například známý psycholog, Sigmund Freud, který „považoval náboženství za kolektivní neurózu„, respektive funkci individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého“ ⁶⁾.

Vědecká disciplína, která se zabývá náboženstvím je teologie, kde vědecký pohled stanoví religionista. Religionista z latinského religare = svázat. Zabývá se vazbou člověka na vyšší moc nebo autoritu.

Každé náboženství vyžaduje určité dodržování pravidel, morálku a umístění člověka v něm, má společné rituály nebo bohoslužby. Akt bohoslužeb, obřadů je vázána k posvátným místům, ať se jedná o chrám, či obětiště a váže se ve většině případů k svátkům. Zpravidla je výkon aktu svěřen osobám, kněžím, které jsou pověřeny ve většině případů církví. Ztotožňují se v některých případech s vírou k bohu.

Z celkového počtu světové populace kolem 15% osob nevyznává náboženství žádné. Dokonce kolem 4% osob se staví proti jakékoli formě náboženské víry či praxe ⁷⁾.

Z psychologického hlediska význam náboženství může mít charakter osobní. Spočívá v tom, že člověk má přirozenou potřebu něčemu věřit, mít naději a to mu víra v nadpřirozeno dává. Zbaví se obav, strachu, stresu, emocí. Lidská bytost si uvědomuje rozdíl mezi životem a smrtí. Člověk přirozeně hledá záchranou pomoc při všech životních krizích, bezmocnosti, mezi nereálnými a vysněnými prostředky, splnění iluzí a touhy a pomocí nadpřirozených sil lze vše lépe překonat, protože víra v nadpřirozeno mu ji může dát.

Význam náboženství ze sociálního hlediska může mít charakter kulturních a morálních hodnot, které se snaží společnost dodržovat, snaha stát se lepším člověkem. Rostoucí majetkové a sociální rozdíly mezi lidmi nutí společnost k rozpadu a následnému rozdělení do různých skupinových tříd dle majetku. Lidé ve skupinách proti sobě bojují. Společenské síly jsou nepřemožitelné – udržuje si moc a volí vůdce a následně dochází k ovládání lidí prostřednictvím víry. Dochází ke zcizování majetku, práce a odměny za odvedenou práci a náboženství mu umožnilo najít řešení tam, kde nebyl logický úsudek, lépe snášet sociální nespravedlnosti. Udržuje si lid prostřednictvím víry. Ke kladům společnost významně podporuje, ospravedlňuje a přispívá k upevnění morálních hodnot. Náboženství je podporováno vládnoucími vrstvami. Náboženství je sociálně přitažlivé a proto existuje dodnes. Ovládá myšlení lidí, udržuje sociální smír, zakrývá mnohé zdánlivé sociální konflikty, které jsou ve skutečnosti konflikty sociálně – ekonomické, usiluje o vlastní moc. Svým autoritářským dogmatismem vede ve vypjatých situacích masy lidí k fanatismu, který se snadno zneužitelný k jakýmkoliv cílům. Náboženství je významný nástroj pro ovládání lidí, rozšiřuje se a mění se spolu s politickou mocí. Stalo se i významnou společenskou konvencí, kterou není lehké opustit. Centralizované náboženské systémy, tím že se staly součástí kultury a ovlivňovaly morálku, pomohly v určité míře rozšířit a ustálit některé předchozí lidské zkušenosti týkající se potravy, hygieny, sociálních vztahů ⁸⁾.

Vzhledem k volbě antropologického pohledu na zvolené téma bylo nutné prostudovat knihy zabývající se náboženstvím a rituálem jako antropologickým jevem. Thomas Hylland Eriksen v knize Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál vysvětluje vztah rituálu.

Pojem rituál lze hledat v latinském slově ritus znamenající obřad, řád nebo obyčej. Je vázán pevnými pravidly, posiluje kvalitu života. Rituál jako antropologický jev definuje Václav Soukup: „Rituál (též ritus) (…) označení výrazného individuálního nebo kolektivního způsobu chování, který je standardizován, tj. založen na vnucených nebo tradičních pravidlech. Vzniká jako reakce jednajících osob na situaci rozhodování nebo strachu, přičemž pro svou identickou opakovatelnost funguje jako stabilizátor chování. Je nástrojem, pomocí něhož dané společenství udržuje a upevňuje své normativní uspořádání a organizaci“ ⁹⁾ .

Rituál se v různé formě objevuje v každé společnosti a ve všech dobách. Vykazuje prvky s tradiční formou. Zkoumá mezní situace související pouze s pochody těla a přírody. Jedná se např. o narození, smrt nebo sňatek, v přírodě se jedná např. o jarní rovnodennost nebo zimní slunovrat. Eriksen to vystihuje slovy: „Rituál je definován jako sociální aspekt náboženství. Pokud definujeme náboženství jako systém představ o nadpřirozeném a posvátném, o životě po smrti a tak dále (se zřejmými politickými důsledky), potom jsou rituály společenské procesy, jež dávají těmto představám konkrétní výraz. Velmi obecně můžeme předpokládat, že rituály jsou veřejné události svázané pravidly, jež tím či oním způsobem tematizují vztah mezi pozemským a duchovním světem“ ¹⁰⁾ .

Lze tedy považovat rituál za „jakési“ konstituční náboženství. Vlastním prožitkem je člověk vracen k prapůvodním kořenům života bez ohledu na vyspělost a rozvoj civilizovaného světa. Dochází k hlubšímu uvědomění vlastní podstaty a setkání se s vlastním tajemstvím života. Společnost a kultura je v mnoha aspektech odlišná, přičemž v širším pohledu v těchto situacích spatřuje společného jmenovatele. V našem životě jsou období které se potýkají s prudkými změnami a z toho vyplývá nutná změna stavu a k tomu slouží přechodové rituály. Fiona Bowie je definuje takto: „Termín, rituál přechodu“ se často užívá k označení rituálů „životního cyklu“ nebo „životní krize“ a souvisí se změnou stavu v životě jednotlivců a celých skupin“ ¹¹⁾.

Úloha žen v různých společnostech v období 70 let dvacátého století se snaží odhalit jednotné, základní principy , které by objasnily rozdíly a podrobnosti ve zkušenosti žen. Hlavní aktivistka Peggy Reeves Sandayová se zabývala ženskou nerovností a nadvládou mužů podrobněji. Její předchůdkyně o generaci dříve Margaret Meadová se zabývá kulturou a jistými kulturními ideály své společnosti, standardizovanými povahovými typy, které si určí. Sandayová dospěla k tomu, že mužská nadvláda není jen neodmyslitelným rysem v lidských scénářích sexuálních rolí ¹²⁾.

Mezi mýty, rituály, životním prostředím a genderovými rolemi je úzký vztah. Lze je chápat jako odraz ekologických a sociálních skutečností. Lidé rozpoznávají intuici, tužby i svá přání. Společenská struktura nevzniká z mýtů.

Mýty otevírají výhledy na to, co by mohlo být, a rituály umožňují lidem, aby se „stali čaroději“ předvedením své role. Rituály nám ukazují způsob, jak můžeme ovlivnit a usměrňovat vztahy mezi přírodními silami a lidským životem. U Etnika Mbutiů žijícího v lese při řece Ituri ve střední Africe žijí například příslušníci obou pohlaví spolu a podílejí se na rozhodovacích pravomocích. V Izokrétské lize v Severní Americe jsou naopak pohlaví krajně diferencována, ale obě pohlaví se stále podílejí na rozhodovacích pravomocích. V obou těchto společnostech poskytují ženám scénáře týkající se sexuálních rolí pravomoc ve světské i náboženské oblasti. Jejich Kosmologie a rituály mají celkově kladný vztah ke světu a k postavení lidí v něm. Ve společnostech, kde je rozhodování nerovnoprávné a ženy jsou odsunuty do podřízené role v oblasti světské i náboženské se zdůrazňuje mužské božstvo. Pohlaví jsou vždy oddělená, jak je tomu u Hausů v severní Nigérii nebo u etnika Janoáma ve Venezuele a Brazílii ¹³⁾.

V případě, že ženy vybočí z řady a poruší pravidla a obřadní příkazy u indiánského etnika Kajapóů a Mundurukú ve střední Brazílii, jsou potrestány obřadným ponižováním, skupinovým znásilněním a mladé dívky jsou nuceni k pohlavnímu styku. Podle tukunského mýtu byla dívka, která tajně pozorovala posvátné flétny zabita, rozčtvrcena a snědena, přičemž matka a sestra byly pozvány na hostinu ¹⁴⁾.

V současné době se mnoho jistot moderní civilizace hroutí, svět se ocitl v krizích, ze kterých se těžko dostává pomocí zděděných prostředků. Všude se volá po alternativních řešeních: alternativní pedagogika, medicína, politika atd. K postmodernímu kulturnímu pohybu patří také nová otevřenost vůči náboženským a duchovním zájmům. Část mladší generace, podle některých šetření zejména středoškoláků, více v kulturních centrech, méně na venkově, se pídí po podnětech z oblasti náboženství a duchovních směrů. Jednou z podob náboženské obnovy, k níž dochází převážně v mladší generaci, zejména v její vzdělanější části, je jistá forma návratu k praktikování tradičních náboženských směrů. . .Mezi mladým lidmi se objevuje nový příklon k víře, k modlitbě, misijní nadšení a někdy i nasazení v neformální charitativní službě. Tato duchovní obnova bývá provázena silným citovým prožitkem ¹⁵⁾.

Definice náboženství podle různých osobností, jak je uvádí webová prezentace občanského sdružení Kritické myšlení, je následující ¹⁶⁾:

Americký psychiatr M. S. Peck píše: „Pokud roste naše sebekázeň, láska a životní zkušenost, prohlubuje se současně i naše chápání světa a vlastního místa v něm… Toto chápání smyslu života je naším náboženstvím. Každý má nějakou představu o světě, světonázor, ať je jakkoli omezený, nepřesný a primitivní; každý má své náboženství.“ Toto individuální náboženství je ovlivněno rodinou, kulturním prostředím, zkušenostmi a dalšími faktory.

Proti této definici stojí pojetí náboženství u I. O. Štampacha. Náboženství podle něj nevyjadřuje pouze vztah ke skutečnosti, ale je to i veřejný postoj, jakási skořápka kolem duchovního života, který tvoří jádro. Někdy ale náboženství, pokud je příliš těsné a uzavřené, udusí své jádro.

L. Feurbach se snaží redukovat teologii na antropologii. Bůh je v podstatě esence samotného člověka. Člověk v dějinách promítal svou pravou esenci ze sebe, učinil z ní nadpřirozený předmět, který vybavil všemi vlastnostmi po nichž sám toužil. Tajemstvím náboženství je tedy člověk. Tradiční náboženství je podle Feurbacha stav sebezdvojení, odcizení člověka sobě samému. Bohem člověka se musí stát člověk.

Pro Marxe je náboženství jako ideologická nadstavba materiálně ekonomické základny odrazem negativních, odcizujících výrobních vztahů. Vykořisťování v třídní společnosti vede člověka k tomu, aby svou pravou skutečnost promítal do fantastického nadpřirozena. Náboženství je povzdech utlačeného tvora. Je to „opium lidu“. Náboženství je iluzorní štěstí lidu.

Zakladatel psychoanalýzy S. Freud spatřuje počátek náboženství v oidipovském komplexu. Za Bohem se skrývá postava otce. Představa Boha je projekce vztahu dítě – otec. Osobní Bůh není nic jiného než povýšený otec. Všemohoucí, spravedlivý Bůh a dobrotivá příroda se jeví jako sublimace otce a matky.

Fromm připouští, že určitým způsobem prožívané náboženství přispívá k rozvoji osobnosti. Náboženství je výrazem vrozené potřeby orientace v hodnotách a potřeby úcty.

Německý ekumenický teolog H. Küng říká: „Náboženství se v nějaké tradici a společenství živě uskutečňuje (prostřednictvím učení, étosu a většinou i ritu ) jako sociálně a individuálně realizovaný vztah k něčemu, co překračuje či zahrnuje člověka a jeho svět : k nějaké – ať už jakkoli pochopené – nejzazší pravé skutečnosti (absolutnu, bohu, nirváně …). Na rozdíl od filozofie jde v náboženství zároveň o poselství spásy a o cestu spásy.

Z mého podhledu jsou závěry srovnání mezi náboženstvím, rituálem, genderem a životním prostředím poněkud drsné. Není problém nalézt příklady, které jsou v rozporu s koncepcí až otřesné a nelze je klasifikovat. Myslím, že praktiky některých kmenů jsou dost přehnané až nelidské. Samozřejmě záleží za jaké delikty je žena odsouzena kmenem k smrti. V případě vraždy, pokusu o vraždu nebo úmyslné újmy na zdraví by bylo na pováženou. V případě spíše přestupků mi přijde smrt jako neadekvátní.

Velice morbidní se mi zdá u kmene Kajapóů, že ženu znásilňují, po té ji zabijí, rozčtvrtí a sní. Ještě jsou tak nelidští, že pozvou matku a sestru. V některých výše uvedených kmenech žena není rovnocenný partner a nesmí rozhodovat a v případě vzpoury je tvrdě potrestána. Nemyslím, že době 21. století jsou nutné tyto tresty. V civilizovaném světě si myslím, že by k takovým praktikám nemělo vůbec docházet.

Samozřejmě rituály a obřady se netýkají jen Indiánských kmenů, ale i církví a sekt. Mnoho rituálů přetrvává i u nevěřících.

Ovlivňuje náboženství zvyky a tradice? Jsem přesvědčena, že náboženské zvyky a tradice nás všechny ovlivňují i když to ani sami tak nevnímáme. I nevěřící věří v sebe sama, šťastnou budoucnost, věří ve své blízké a další. Rituálem jsou i různé svátky, kdy dodržujeme zažitá pravidla. Můžeme mezi ně zařadit např. Vánoce, Velikonoce. Jsme věřící? Většina naší populace, aniž by byla věřící, nevědomky dodržují tradiční zažité rituály od předchozích generací, aniž by si je spojovali s náboženstvím a vírou. O Vánocích si zdobíme stromeček, setkáváme se s blízkými lidmi, na Štědrý den jdeme na půlnoční mši a dodržujeme jistá morální a kulturní pravidla. Na Velikonoce hospodyně barví vejce, aby na Velikonoční pondělí měly připravenou výslužku pro chlapce, kteří je přijdou vyšupat symbolicky pomlázkou, aby byly zdravé. Tento zvyk se přenáší na dcery a syny. Můžeme přiřadit i svatební obřady, které mají svá pravidla a zakořeněné rituály. Dále oslava narození dítěte atd. Jedná se o rituály a obřady, které naše společnost nechápe jako náboženské, ale jsou považované za zvyklost.

V mém okolí neznám nikoho z mých vrstevníků, kteří by se přikláněli k jakékoliv náboženské víře. Je slovo „věřící“ v dnešní racionální době téměř jako „sci-fi“ nebo něco reálného? Nejsem si jistá, zda se jedná o kladný nebo záporný jev. Necítím náklonnost k žádné víře (rozhodně nechodím do kostela pravidelně na bohoslužby, nemodlím se), ale zase naopak musím přiznat, že moji zvídavou dceru zmiňované téma zajímá. Chodí se občas dívat do kostela a má dotazy týkající se této tématiky.

Rozhodujeme o své víře svobodně? Člověk v naší zemi může svobodně rozhodnout o své víře, ale nebylo tomu tak vždy a v mnoha zemích není samozřejmostí ještě dnes. Lidé v ČR mají nedůvěru k náboženskému vyznání. Patříme k zemím s nejnižším počtem osob hlásících se k nějakému vyznání.

Předpokládám, že je tu spoustu lidí, kteří budou hájit a bránit naše evropské tradice a hodnoty a ve své podstatě je neznají. K církvi spíš chováme negativní postoje a od spousty lidí slyšíme nelichotivé označení „pánbíčkáři“. S tím ale nemohu úplně souhlasit, protože si myslím, že v dnešní vyspělé době by každý měl mít možnost svobodné víry. I když jsem sama nevěřící, nemyslím si, že je náboženství něco nesmyslného. Pro některé jedince to je třeba naděje, když v někoho nebo něco věří a přináší jim to určitá pozitiva do života. Díky náboženství máme mnoho morálních hodnot, také ovlivňuje politickou i ekonomickou stránku, a to na celém světě.

BOWIE, Fiona. Antropologie náboženství. Přeložil Vladimír Petkevič. Praha: Portál, 2008

KOKAISL, Petr. Základy antropologie: Náboženství a magie z pohledu evolucionistů. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2008. s. 128-130

SOUKUP Václav. Dějiny antropologie: encyklopedický přehled dějin fyzická antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie. Praha: Slon, 1993. s. 126

ŠTAMPACH, I. O.. Náboženství v dialogu. Portál, Praha 1998, s. 138

LEDVINA, František. Náboženství [online] Marxismus.cz [cit. 9. 6. 2017]. Dostupné z: http://www.marxismus.cz/hismat/nabozen.htm

Náboženství – základní informace [online] Národní informační centrum pro mládež [cit. 25. 5. 2017]. Dostupné z: http://www.nicm.cz/nabozenstvi-zakladni-informace

PLÍHALOVÁ, Alena. Definice náboženství [online] Kritické myšlení, o.s. [cit. 9. 6. 2017]. Dostupné z: http://www.kritickemysleni.cz/klisty.php?co=klisty3_defin_naboz

Světová náboženství [online] Informační web o náboženství ve světě [cit. 9. 6. 2017]. Dostupné z: http://www.svetova-nabozenstvi.cz/



Počet shlédnutí: 89