NEZAPOČTENO

Difuzionismus Úvod Difuzionistická antropologie je směr v sociokulturní antropologii, kde základním paradigmatem je difuzionismus (z latiny: dif-fundere, diffusiō, „rozptylovat, šířit; vylévat, rozlévat“). Literární rešerše V druhé polovině 19. století vystřídala evolucionismus a znatelně ovlivnila vědy o člověku a kultuře. Difuzionisté (i předchůdci evolucionisté) se hlavně věnovali studiu kulturní změny. Ačkoliv evolucionalisté vysvětlovali změnu kultury pomocí inovaci uvnitř té dané kultury, neboli endogenní změnou, difuzionisté se přikláněli k ovlivnění kultury vlivy vnějšími, neboli exogenní změny. K těmto vnějším vlivům řadili šíření kulturních prvku a komplexů mezi společenství navzájem, a to hlavně pomoci kontaktu mezi příslušníky různých kultur. A proto při studiu kultury kladli důraz na prostor (geografický) proti času a konkrétní vývoj oproti abstraktně stanoveným evolučním stádiím. Mezi hlavními pojmy difuzionistické antropologie se tedy projevily mechanismy difuze kulturních prvku a migrace etnických systému v prostoru. Difuze byla definována jako proces, při kterém byli navzájem předávané různé prvky lidské činnosti (ideje, artefakty) mezi nejrůznější kultury, tedy jako rozptýlení prvku a komplexů daných společnosti z jedné do druhé. Oproti tomu migrace je definována jako vlastní pohyb obyvatelstva z jedné geografické oblasti do druhé. • Za zakladatele evropského difuzionismu jsou považování Friedrich Ratzel (jeho dílo Anthropogeographie. I: Grundzüge der Anwendung der Erdkunde auf die Geschichte, 1882. II: Die geographische Verbreitung des Menschen, 1891. [Antropogeografie. I: Základy aplikace zeměpisu na dějiny. II: Geografické rozšíření člověka] a jeho žák Leo Frobenius, neboť byli mezi prvními, kdo prosazoval výzkum kulturních kontaktů etnik v minulosti, migrace, hustoty obyvatelstva a jiných faktorů, které pomohli k objasnění průběhu kulturního vývoje. Z knih těchto autoru je znatelná interpretace společnosti jako biologického organismu. Největší rozkvět difuzionizmu, v prvních desetiletích 20. století, přinesl ří základní směry, neboli tři difuzionistické školy: - Boasova škola historismu, kde se jedná o americkou variantu difuzionismu, někdy také označovaná jako škola historického partikularismu - německo-rakouská škola kulturních okruhů, jejíž představitele rozvíjeli danou difuzionistickou koncepci především v Evropě - Britská heliolitická škola,jedná se o monocentrické pojetí dějin kultury, kde kromě osobností William Henry Robert Rivers a William James Perry, byl hlavním představitelem Grafton Elliot Smith Teoretická východiska difuzionismu Difuzionisté stejně jako evolucionisté věnovali primární pozornost studiu kulturní změny. Na rozdíl od evolucionistů, kteří se pokoušeli kulturní změnu vysvětlit inovací uvnitř dané kultury (endogenní změnou), difuzionisté považovali za hybnou sílu dějin změnu vnější (exogenní změnu). Za její zdroj označili kontakt mezi příslušníky různých kultur a šíření kulturních prvků a komplexů z jednoho společenství do druhého. Proto také při studiu kultury zdůrazňovali: 1. geografický prostor proti času; 2. konkrétní vývoj proti abstraktně stanoveným evolučním stadiím; 3. migraci jednotlivých etnik a difuzi kulturních prvků proti významu vynálezů a univerzální evoluci celého lidstva. K rozpadu difuzionismu přispělo více faktorů: - na území současné Číny byly objevený pozůstatky starověkých civilizací a to hlavně z doby předkolumbovské v Americe. Tyto objevy, které byly zcela odlišné od stanovených difuzních center - změna představy o časové posloupnosti evropského pravěku, která byla způsobená radiokarbonovým datováním, zpochybněla jednoznačnou představu o panorientálním vlivu. Díky těmto faktům zaniká představa o několika světových kulturních centrech a samotné ideje o jedinečnosti a výlučnosti invencí a naopak, to vše přispělo k náhledu o možnosti konvergence. K oživení pojetí tohoto myšlenkového směru došlo v nedávné době. Gustafa Kossinny se pokusil o vzkříšení difuzionismu a migracionismu (prohlašuje, že téměř každá změna kultury znamená příchod nového lidu s jinou kulturou). Jednalo se o německého archeologa, který prosazoval hypotézu o výlučnosti nordické rasy. Zásluhou tohoto pokusu o vzkříšení, který byl izolovaný a neumělý, získal hyper difuzionismus relativně širší základnu. Osobnostmi tohoto konceptu jsou G. Kraus a C. E. Joel, kteří založili časopis The New Diffusionist: A Study of Inter-Relationships in Cultural Anthropology (Nový difuzionista: Studie vztahů v kulturní antropologii), kde se snažili o renesanci koncepce z dob W. J. Perryho a G. E. Smitha. V důsledku ani tento pokus nebyl přijat a nenašel odezvu ani podporu, neboť byl řízen v podstatě stejnými prostředky jako v dobách vzniku a rozkvětu. Závěr V současném období ob antropologie se projevilo, že koncepce migracionismu a difuzionismu zůstávají stále nosnými (pokavaď jsou užívány k vysvětlení pouze některých jevů). Prokazatelné to je obzvláště v poslední době, kdy bylo rozpracováno více technik a metod pro účely monitorování zákonitosti šíření nějakého jevu v prostoru z určitého centra. Bylo prokázáno, že i přes všechny nesrovnalosti monitorovaných jevu, jako jsou migrace historických etnik, šíření infekčních nemocí, genové skladby v populacích, probíhá jejich difuze v podstatě podobně. Jako příklad můžeme uvést šíření neolitického zemědělství v Evropě. Jedná se o jev tak rozlehlý, že můžeme ho sledovat jak archeologií, tak i paleoekologií, genetikou ale i jinými vědami. Každý z jednotlivých výsledků je možné navzájem propojovat a konfrontovat. Situaci si můžeme názorně ukázat na italských badatelích Luigi Luca Cavalli-Sforza (1973) a Alberta J. Ammermana, kteří onen daný jev v zemědělství identifikovali s nálezy domestikovaných obilnin, kde za středisko této difuze považovali Přední východ. Předpokladem těchto badatelů pro šíření zemědělství byla přímá závislost s migraci zemědělců vzhledem k počtu obyvatelstva. V tom jim pomohly nejstarší zemědělské pozůstatky archeologické evidence, aby uvedli matematický model difuze a vypočítali standardní odchylku „migrace“. V současném období ob antropologie se projevilo, že koncepce migracionismu a difuzionismu zůstávají stále nosnými (pokavaď jsou užívány k vysvětlení pouze některých jevů). Prokazatelné to je obzvláště v poslední době, kdy bylo rozpracováno více technik a metod pro účely monitorování zákonitosti šíření nějakého jevu v prostoru z určitého centra. Bylo prokázáno, že i přes všechny nesrovnalosti monitorovaných jevu, jako jsou migrace historických etnik, šíření infekčních nemocí, genové skladby v populacích, probíhá jejich difuze v podstatě podobně. Jako příklad můžeme uvést šíření neolitického zemědělství v Evropě. Jedná se o jev tak rozlehlý, že můžeme ho sledovat jak archeologií, tak i paleoekologií, genetikou ale i jinými vědami. Každý z jednotlivých výsledků je možné navzájem propojovat a konfrontovat. Situaci si můžeme názorně ukázat na italských badatelích Luigi Luca Cavalli-Sforza (1973) a Alberta J. Ammermana, kteří onen daný jev v zemědělství identifikovali s nálezy domestikovaných obilnin, kde za středisko této difuze považovali Přední východ. Předpokladem těchto badatelů pro šíření zemědělství byla přímá závislost s migraci zemědělců vzhledem k počtu obyvatelstva. V tom jim pomohly nejstarší zemědělské pozůstatky archeologické evidence, aby uvedli matematický model difuze a vypočítali standardní odchylku „migrace“. Klíčová slova: antropologie, difuzionismus, evolucionismus, migrace, heliolitická kultura Zdroje Difuzionistická antropologie [online] Nakladatelství Portál [citováno 29.04.2015] Dostupné z WWW: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3623. SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2004. s. 39 - 50 ISBN 80-7178-929-1 [citováno 29.04.2015] KOKAISL, Petr. Základy antropologie. Praha: Česká zemědělská univerzita Praha. s. 146 - 151 ISBN 978-80-213-1722-2. 

---

Počet shlédnutí: 60