Vypracoval: Jiří Malý

Obor: VSRR Klatovy

„Konflikt zájmů mezi muži a ženami není jako jiné konflikty, například třídní konflikty. Dělníci a kapitalisté spolu obvykle nežijí pod jednou střechou a nesdílí společné starosti a zkušenosti, nevystupují jako rodina. Z tohoto aspektu „vzájemnosti“ vyplývají některé specifické rysy genderového konfliktu.“ ¹⁾

Gender studies, tedy studium vztahů mezi muži a ženami, je dynamicky se rozvíjející oblast sociologie s klíčovým významem pro tuto vědní disciplínu. Na dříve pevně dané rozdíly mezi mužskou a ženskou identitou a typickými vzorci chování je dnes pod vlivem změn v moderní společnosti nahlíženo jiným úhlem pohledu. Stále více se diskutuje o postavení mužů a žen ve společnosti, rovnost mužů a žen je v demokratických společnostech zaručena Listinou základních práv a svobod. Nezpochybnitelné jsou pozitivní změny v této otázce, stále však přetrvávají rozdíly ve vnímání toho, co je mužská a ženská práce nebo jaké má být rozdělení rolí v rodinném životě a péči o děti. Nejčastějšími argumenty odpůrců rovnosti pohlaví jsou odlišné fyzické a psychické dispozice mužů a žen, které je do jisté míry pro dané činnosti a role předurčují. Velká část společnosti si udržuje představy o muži – živiteli rodiny a ženě – ochránkyni rodinného krbu. V poslední době sice stoupá počet mužů a žen, které se vymykají těmto zažitým rolím (např. muži na mateřské dovolené nebo ženy v ozbrojených složkách státu), ale pro mnohé lidi je tento trend stále nepřijatelný. Na otázku, zda tradiční uspořádání vztahů mužů a žen není pouze zastaralý společenský stereotyp, hledají odpovědi studia o genderu a feminismus. V teoretické rovině se vztahům (resp. nerovnostem) mezi muži a ženami věnují tzv. studia rodu (z angl. gender studies) a feministická sociologie, v praxi s nerovnostmi bojuje feminismus ve formě ideologie nebo sociálně – politických hnutí. Pro gender studies a samotný výraz gender se v češtině nepodařilo nalézt vhodný ekvivalent. Použití výrazu studie rodu či studie pohlaví se obvykle považuje za zavádějící, proto se používá anglický termín. Tato práce si klade za cíl přiblížit čtenáři problematiku genderu a jeho blízkého jevu feminismu, což jsou témata, která v současnosti relativně silně rezonují společností a také společnost názorově rozdělují.

O definici pojmu gender se velkou měrou zasloužila jedna z nejvýznamnějších amerických antropoložek Margaret Meadová (1901 – 1978). Přestože oficiálně není zařazována mezi genderové antropoložky, stylem své práce a prezentací výsledků výzkumu mnohem více odpovídá společensky angažované ženě, reformátorce a popularizátorce vědy, než nestranné vědkyni. Meadovou během studia na Barnard College, což byla přidružená instituce Kolumbijské univerzity, zaujaly přednášky Franze Boase (1858–1942), vášnivého zastánce kulturního determinismu a odpůrce rasových teorií. Později si zvolila jako hlavní obor kulturní antropologii a u Boase absolvovala postgraduální studium. Meadová se zaměřila na vztah mezi pohlavími, výchovou, dětstvím a rodičovstvím.²⁾

Pojetí genderu jako sociálního pohlaví vychází z práce této autorky, která pod názvem Sex and Temperament in Three Primitive Societies vyšla roku 1935 a prezentuje výsledky výzkumu charakteru a rolí pohlaví ve třech relativně málo asimilovaných kmenech na Nové Guinei³⁾. Gender je termín používaný pro skupiny vlastností a chování formované kulturou (tzv. kulturně determinované) a spojené s obrazem muže a ženy. Zatímco pohlaví je dáno biologicky a je (většinou) neměnnou kategorií, gender je soubor vlastností, které jsou biologickému rodu přisuzovány sociálně a mění se během historického vývoje, což platí i v příkladu relativně jasně vymezeného společenství. Pohlaví je biologickou charakteristikou, gender společenskou konstrukcí odrážející očekávání spjatá s chováním muže či ženy.

Kategorie gender tedy neoznačuje biologické (mužské a ženské), ale sociální aspekty pohlaví. Gender, sociální pohlaví, pracující s kategoriemi maskulinity a feminity, je původně anglické označení pro gramatický rod, který se stal označením pro rod sociální. Má tři významy:

1. gramatický rod;

2. sexuální identitu (muž, žena) nebo orientaci (heterosexuální, homosexuální, bisexuální, transsexuální);

3. roli přisouzenou jedinci určitého pohlaví v určité společnosti, tj. kulturně konstruovanou sexuální identitu nebo orientaci, tzv. sociální pohlaví.

Záměrem rozlišení mezi sociální a biologickou podstatou pohlaví bylo odlišit rozdíly, které jsou přirozeně (biologicky) dané od odlišností socio – kulturně produkovaných a na základě toho požadovat změny v mocenském uspořádání vztahů mezi muži a ženami ve společnosti 20. století, tedy odstranění nerovností v procesu emancipace společnosti.⁴⁾

Margaret Meadová ve své koncepci zkoumání odlišnosti kultur v podstatě navázala na svou současnici, neméně známou americkou antropoložku Ruth Benedictovou (1887 – 1948), podle které hlavním kritériem lidské odlišnosti není jazyk, politický nebo sociální systém, adaptace na přírodní prostředí, genotyp nebo fenotyp, ale kultura generující svébytné psychologické typy, jejichž identifikace je hlavním smyslem antropologického výzkumu.⁵⁾

Na dílo Margaret Meadové pak navazuje například Ann Oakleyová (nar. 1944), která ve své knize Pohlaví, gender a společnost (1972), srovnává dvě společnosti, pygmejský kmen Mbuti a indiánský kmen Mundurucu ve střední Brazílii. V první uvedené společnosti nemá faktor biologického pohlaví téměř žádný vliv na sociální role a status obou pohlaví, ve druhé jsou naopak pohlavní role striktně rozděleny a odlišnost pohlaví se zde stává základním organizačním principem sociální struktury. Tato polarita proniká nejen do ekonomických úkolů a sociálních rolí, ale i do lidských osobností ve formě dominance a submisivity. ⁶⁾

Jako další autorku můžeme zmínit Phyllis Mary Kaberryovou (1910 – 1977), studentku Bronislawa Malinowskeho, která myšlenkově navázala na jeho dílo a aplikovala funkcionalistický přístup ve studiu genderových vztahů a struktur. Kaberryová se stala jednou z hlavních představitelek britské školy genderové antropologie. Provedla například terénní výzkum formou zúčastněného pozorování k získání co největšího množství informací o životě aboriginských žen v Austrálii.⁷⁾

Významnou představitelkou genderové kritiky společenských věd se stala americká novinářka, intelektuálka a jedna z vůdčích osobností druhé vlny ženského hnutí, Betty Friedanová (1921 – 2006). Její kniha Ženská mystika z roku 1963 bývá udávána jako nejdůležitější zdroj této nové fáze feministického hnutí v USA.⁸⁾

Jenou z nejvýznamnějších osobností poststrukturalistického směru, která se explicitně zabývá genderovou problematikou, je americká filozofka Judith Butlerová (nar. 1956). Ve svých pracích propojuje téma identity, subjektu, genderu a sexuality. Butlerové dílo je z hlediska genderové antropologie významné zejména kritikou teorií vycházejících z binárního konstruktu kultura – příroda a tzv. teorií performativity. Butlerová zároveň zpochybňuje dualitu pohlaví – gender a přiklání se k názoru, že nejen gender, ale také pohlaví je kulturním konstruktem. To neznamená, že by biologická odlišnost mužského a ženského těla nebyla reálným faktem. Kulturní významy se však podle Butlerové netýkají pouze vlastností a rolí mužů a žen, ale také jejich tělesnosti. Lidské tělo je tzv. genderováno už od narození. Jelikož gender má kulturní podstatu, vzniká na základě souhry různých výroků, představ a očekávání, které existují už v okamžiku narození dítěte. Už pouhý fakt, že člověk je od narození nazýván chlapcem nebo dívkou, vede k tomu, že se z něj později chlapec nebo dívka stane. V roce 2003 u nás vyšlo Butlerové stěžejní dílo Potíže s rodem (1990), kde autorka vychází z Foucaultova názoru, že lidské tělo a sexualita neleží mimo kulturu a že sexualita je historicky specifickou organizací moci, diskurzu, těl a afektů, která produkuje pohlaví jako umělý koncept rozšiřující a skrývající mocenské vztahy odpovědné za jeho vznik. Umístění pohlaví, potažmo genderu mimo nebo před kulturu je podle Butlerové právě produktem kultury a diskurzu, aby obhajovalo platnost tvrzení o lidské přirozenosti. Pohlaví a gender jsou spojité nádoby, které se vzájemně podporují. Gender proto nelze oddělit od pohlaví, protože pohlaví je nahlíženo a interpretováno právě skrze gender.⁹⁾

Genderová socializace

Socializace je dlouhodobý proces, v průběhu kterého se dítě učí společenským normám a hodnotám. Společnost ve shodě s pohlavím předpokládá automaticky existenci dvou genderů, tedy mužského a ženského. Pro každý z nich existuje soubor předpokladů, stereotypů, přičemž jedním z prvních, vesměs nevědomých procesů při sociální interakci je zařazení si druhé osoby do kategorie žena / muž. Je známo, že genderová charakteristika se nemusí shodovat s charakteristikou příslušného jedince (řada žen je odvážných či dominantních, stejně tak řada mužů je citově založených či submisivních). Lidé však gender vnímají jako určitou předem danou roli, která je jiná pro ženské a mužské pohlaví. Mluvíme o tzv. genderové socializaci. Chlapci se učí být chlapci a dívky dívkami. Zpravidla se děti učí napodobováním od osob stejného pohlaví. V důsledku strategie „pokus - omyl“ se dítě učí, co je pro něj jako pro chlapce či dívku společensky vhodné a přijatelné (hračky, oblečení, aktivity, chování, postoje, hodnoty, plány apod.). Genderová socializace přitom probíhá v celém průběhu života. Nesoulad mezi genderovým stereotypem a chováním jedince je často trestán negativní pozorností (holčička, která si hraje se stavebnicí Merkur je označena jako „divná“).¹⁰⁾

Genderová role

Genderová role je soubor očekávání spojených s představou o mužství a ženství. Přestože genderová role je jen jednou z mnoha dalších sociálních rolí, často dochází k vnímání genderových rolí jako přirozených (biologicky odvozených nebo historicky potvrzených - tedy zdánlivě správných). Takový (nevědomý) přístup přispívá ke vzniku a fixaci další struktury – genderových stereotypů. Tak, jako se nemluví o rasových rolích, třídních rolích, nemělo by se uvažovat ani o genderových rolích jako daných, ani jako o spravedlivých, či přirozených. Stejně jako je bariérou demokracie rasismus, je jí i sexismus. Ve společnostech, které usilují o rovnost pohlaví, přestává být obsah genderových rolí přísně společensky vymezen. To, co je obsahem rovnosti role se mění v závislosti na situaci, v níž se ženská nebo mužská role očekává – dcera, matka, milenec, otec, šéf… Rovnost role se tak prolíná s dalšími sociálními rolemi. I mezi mnoha výzkumníky a výzkumnicemi chybí reflexe genderových rozdílů jako kulturně – historického konstruktu, který umožňuje změnu. Sociální role vždy úzce souvisí s hodnotovým systémem společnosti, která ji formuje. Role je tak jakési předepsané chování a jednání (mluvíme o předpisu role či ideální“ roli). Její konkrétní „výkon“ (hraní) však podléhá aktuálnímu nositeli či nositelce sociální pozice, na kterou se sociální role vztahuje. Aktuální výkon role jednotlivců může být vzhledem k ideálním rolím různý: nutné chování (nositel role se chová, jak musí), žádoucí chování (nositel role se chová, jak má), přípustné chování (nositel role se chová, jak může) a nepřípustné chování (nositel role se chová, jak se nesmí). Výkon sociální role je tedy flexibilní, podléhá však sociální kontrole, a někdy i sociálním sankcím. Součástí role jsou znaky vnější (oblečení, účes, make-up, způsob držení těla apod.) a vnitřní (postoje, názory, myšlení, emocionální prožívání apod..) Znaky, které nemusí být v souladu s předpisem role. Role, která omezuje jednotlivce v jeho či jejich ambicích a životě, je stereotypní představa mužskosti a ženskosti obsahující předsudky. Na symbolické rovině genderu proto klíčovou roli hrají genderové stereotypy, projevující se i v jazyce.¹¹⁾

Genderové normy

Genderová norma je nástroj socio – kulturní regulace prosazující společensky žádoucí chování. Jde o vzor toho, co by jednotlivci (příslušníci a příslušnice skupiny), reprezentující určitou společenskou pozici, měli dělat, co se od nich za daných okolností očekává. Aby norma plnila tento účel, musí reprezentovat jistý společenský kontrolní mechanismus, charakteristický obecností (lze jej aplikovat v různých kontextech – není to soubor konkrétních dílčích návodů, ale spíše principů) a uvědoměním (jednotlivci jsou si vědomi obecných pravidel, která řídí činnost jednotlivců – aby norma plnila regulační úlohu, musí být známá). S normou jsou vždy spojeny sankce. Zuzana Kiczková definuje rodové normy jako „více či méně skryté strukturální prvky, které organizují a usměrňují svou mocí náš duchovní, sociální, symbolický svět i oblast naší komunikace“.¹²⁾

Genderové stereotypy

Genderový stereotyp je velmi stabilní prvek v našem vědomí (resp. psychický a sociální mechanizmus regulující naše vnímání a hodnocení určitých jevů, ovlivňující názory, mínění, postoje a chování. Pro stereotyp je typické nediferencované paušální přisuzování určitých vlastností všem členům dané skupiny. Je charakteristický emocionálností a iracionalitou, zjednodušujícím výkladem jevů – jako takový je velmi často zneužíván v propagandě. Genderové stereotypy mají značnou setrvačnost a mění se jen velmi pomalu. Mají výrazný, ale málo zjevný vliv na vědomí. V průběhu dějin se obsah genderových stereotypů měnil s ohledem na historické změny ve vztazích mezi muži a ženami. Přesto nadále plní funkci udržování hierarchického, nerovného vztahu mezi gendery. A to je jeden z důvodů, proč genderová diskriminace stále přetrvává navzdory změnám genderových rolí.¹³⁾

V této kapitole je představena problematika feminismu v podobě, v jaké ji zpracoval Tomáš Novák z katedry filosofie Národohospodářské fakulty VŠE v Praze.¹⁴⁾

Základní pojmy feministické teorie

Odlišné postavení mužů a žen ve společnosti je fakt. Můžeme ho zjistit prostě tak, že budeme statisticky sledovat dva soubory lidských bytostí, které rozdělíme podle jejich pohlaví – tedy na muže a ženy. Jelikož se nám jedná o rozdílnou sociální zkušenost mužů a žen, začněme vymezením těchto základních pojmů. Muž a žena jsou pojmy vymezené určitými soubory vlastností – zpravidla nazývanými maskulinita a femininita (či mužskost a ženskost). Mužskost a ženskost je dána jednak pohlavím, které odkazuje k fyzickým rozdílům lidského těla, a dále charakteristikami, které překračují hranice anatomie a fyziologie. Tato rozšířená definice femininity a maskulinity je v angloamerické literatuře označována pojmem gender. Gender je chápán jako společenská dimenze pohlaví. Gender se týká psychologických, sociálních a kulturních rozdílů mezi osobami mužského a ženského pohlaví. Tento rozdíl mezi pohlavím a genderem je zásadní, neboť mnoho rozdílů mezi osobami mužského a ženského pohlaví není biologického původu. Rozlišením pojmů gender a pohlaví dosáhla sociologie nového pohledu na zkušenosti mužů a žen. Definovat vazbu biologické odlišnosti mužů a žen a genderu je jedním z klíčových výzev, stojících před feminismem a feministickou teorií. Čistě biologická determinace genderu je přístupem překonaným; vyskytuje se převážně v radikálních feministických teoriích. Její přijetí vlastně znemožňovalo jakoukoliv emancipaci žen. Podřízené postavení žen bylo z tohoto pohledu přirozené – dané přírodou, biologií. Naprosté popření vlivu biologických rozdílů naopak problematizuje existenci jakékoliv „feministické“ vědy, jako vědy spojené se ženami a ženstvím, což je proměnlivá kategorie, závislá na společenském konsensu. Skutečnost bude nejspíše kompromisem mezi těmito dvěma přístupy. Míra společenské determinace maskulinity a femininity může posloužit jako kritérium pro třídění feministických teorií na esencialistické a sociálně konstruované. Esencialistické modely umisťují gender do jednotlivce. Gender je termínem vytvořeným v souvislosti se sociálním konstruktivismem, ale v tomto případě rozšiřujeme jeho použití i mimo tuto oblast. Z pohledu esencialismu je gender souborem fundamentálních vlastností, které jsou trvalé a v zásadě odlučitelné od sociopolitického kontextu života. Feministická věda tak především reagovala na předchozí androcentrické uvažování s cílem zhodnotit a ocenit vlastnosti tradičně spojované se ženami. Esencialismus vychází buď z biologického determinismu, nebo z psychoanalytického determinismu. V případě konstruktivismu argument zní, že gender není vůbec rysem jednotlivce, ale konstruktem, který vymezuje určité transakce jako přiměřené pouze pro jedno pohlaví. Při takto definovaném genderu můžeme všechny vlastnosti určité osoby považovat za genderově určené, a pod jeho vlivem konstruované. Konstruktivismus tedy zkoumá společenskou definici genderu. Přijetí tezí esencialismu nebo konstruktivismu má zajímavé dopady na případné spekulace o světě, ze kterého by byli odstraněni muži se svými špatnými vlastnostmi (agresivita, touha po moci atd.). Příznivci esencialismu mohou přijmout stanovisko, že ženy – jakožto nositelky opačných vlastností – by vytvořily lepší a spravedlivější společnost. Z čistě konstruktivistického pohledu žádné jednoznačné řešení neexistuje – ženy mohou ve vzájemném společenském styku rozvinout přesně ty vlastnosti, které jsou nyní spojeny s maskulinitou.

Feminismus, cíl a hlavní proudy

Feminismus je společenským hnutím a ideologií spojenou s bojem žen západního světa za rovnoprávnost. Své kořeny má novodobý feminismus v anglosaských zemích, kde vrcholil ve dvou vlnách. První vlna feminismu souvisela s bojem za volební právo, druhá vlna se dostavila s ženským hnutím 60. let. V anglosaských zemích sahá tradice kritiky postavení žen ve společnosti až do 17. století. V dějinách zemí třetího světa se také vyskytují ženská hnutí, ale nejsou spojována s feminismem, který je novodobým západním konceptem. Cílem feminismu jako společenského hnutí je odstranění společenských vztahů, charakterizovaných převládající úlohou muže v hospodářství, společnosti a rodině. Feministická teorie přijímá pro toto nevýhodné postavení žen název patriarchát. Feminismus kritizuje a problematizuje současnou zaběhlou praxi, která je vnímána jako přirozená a normální. Odlišné postavení mužů a žen ve společnosti vytváří předpoklady pro existenci feministicky pojatých společenských věd. Feministická kritika tradičních společenských věd vychází ze stanoviska, že stávající teorie jsou pouze či z velké většiny dílem mužů, a tudíž jsou jednostranné a zaujaté. Takto vyvinuté modely považují feministky za nereprezentativní; popírají jejich nárok na univerzální platnost, protože neobsahují názory a postřehy žen, reflektující odlišnou sociální zkušenost. Účelem feministické teorie je popsat příčiny diskriminace žen v některých společenských oblastech, a tím přispět k odstranění této diskriminace. Feministická teorie bývá klasifikována různě. Tyto klasifikace jsou založeny jednak na tematickém rozdělení této teorie – ve smyslu identifikace problémů ve vztazích mužů a žen, a navrhovaných způsobů řešení – jednak podle použité metodologie. Jako hlavní ideologické proudy feminismu v politické teorii bývají uváděny liberální, radikální a socialistický (či marxistický) feminismus. V případě feministické teorie mezinárodních vztahů je uváděno dělení na feministický empirismus, feministické stanovisko a feministický postmodernismus. Toto dělení je založeno na použité metodologii. R. B. J. Walker uvádí jako příklady klasifikace feministické teorie dělení na sociální, liberální a radikální; alternativně empirismus, stanovisko a poststrukturalismus (postmodernismus). Další možnou klasifikací je dělení teorií na esencialistické a konstruktivistické (či historické). Vzhledem k tomu, že všechny klasifikace jsou zjednodušující a slouží nám zejména k orientaci v problematice, můžeme se pokusit zkombinovat výše uvedené klasifikace. Nezapomínejme přitom, že z jakékoliv klasifikace feministické teorie vyplývá především neexistence jednotné feministické perspektivy. Na základě uvedených poznatků o tematickém a metodologickém členění je možné navrhnout následující členění:

Liberální feminismus (feministický empirismus): Liberální feminismus nárokuje pro ženy stejná práva, jako mají muži, ale zaměřuje se pouze na odstraňování současného nepříznivého stavu, aniž by reflektoval jeho příčiny. Jako feminismus je kritický k víře ve spravedlnost svobodného trhu a technologického pokroku, a upozorňuje na odlišný dopad těchto fenoménů na muže a ženy. K odstranění těchto nerovnoměrných dopadů předepisuje plné a rovnocenné zapojení žen do procesu rozvoje. Liberální feminismus prosazuje úplnou rovnost na základě tradičních hodnot. Z pozic ostatních směrů je kritizován, protože požaduje rovnocennou integraci žen do společnosti, namísto uznání jejich současné role. Tím nutí ženy, aby se jednostranně přizpůsobily současnému světu.

Radikální feminismus (feministické stanovisko): Radikální feminismus vidí v sexistické nadvládě mužů nad ženami základní mocenský vztah v lidské společnosti. Z pohledu radikálních feministek je cílem feminismu odstranění této hierarchie, případně převrácení všech struktur mužských sociálních a osobních privilegií, a moci. Základem této teorie je pokus definovat ženy tak, aby nebylo nutné tuto definici vztahovat k definici muže. Tato snaha je reakcí na tradiční, pro ženy degradující definice ženství jako méně hodnotného ve vztahu k mužnosti (méně silné, méně inteligentní), protikladné k mužnosti (slabé, hloupé) nebo jako jinou část druhu (kde síla a inteligence již nehraje roli). Ale ve všech případech s muži, jako dominantní referencí. Zatímco liberální feminismus směřuje k přizpůsobení žen společenské situaci, radikální feminismus požaduje změnu společenských vztahů, tak, aby více vyhovovaly ženám; typicky ženské vlastnosti totiž považuje za nadřazené nad vlastnostmi mužskými. Radikální feminismus je kritizován pro svou jednostrannost, která je stejná jako jednostranné upřednostňování tradičně mužských vlastností. Nevede ke zrovnoprávnění postavení mužů a žen ve společnosti. Radikální feministky často přistupují na ideje společenské změny formou separace mužů a žen.

Marxistický feminismus (feministické stanovisko): Marxistický feminismus zkoumá zejména postavení žen na pracovním trhu, všímá si neplacené domácí práce žen a jejich závislého ekonomického postavení. Marxistický feminismus vidí podřízené postavení žen ve společnosti jako podstatnou vlastnost globálního kapitalismu. Marxistické feministky argumentují, že schopnost kontrolovat ženskou práci a reprodukci je zásadní podmínkou procesu akumulace kapitálu. Zaostalost domácnosti je udržována, aby se kapitalismus mohl pohnout kupředu. Tento stav je umožněn přímým najímáním práce z domácnosti, vybíráním nadhodnot produkovaných domácností, udržování domácnosti jako místa reprodukce, i zdroje nové levné pracovní síly, a žen jako rezervní pracovní síly pro případy krize. Marxistický feminismus vidí řešení situace v socialistické antipatriarchální revoluci ve světovém měřítku. Útlak žen je základní vlastností kapitalismu; skutečný socialismus nemůže být dosažen bez odstranění patriarchátu. Liberální feminismus kritizuje marxistické feministky s poukazem na to, že socialistické revoluce ukázaly, že útlak žen není výhradně vlastností kapitalismu. Socialistické experimenty dvacátého století ukázaly, že ani odstranění kapitalismu nevede ke zrovnoprávnění žen.

Feministický postmodernismus: Feministický postmodernismus kombinuje feminismus a nástroje postmodernismu v kritiku předpokladů moderní vědy. Modernismus, založený na osvícenství, předpokládá, že existují universální pravdy, které mohou být odhaleny s pomocí objektivní vědy. Postmodernismus zpochybňuje existenci univerzálních pravd a tvrdí, že pravda je vždy relativní, a věda vždy subjektivní. Postmodernismus odrazuje od pokusů vytvářet teorie, které budou platit vždy, všude a pro všechny. Ve vztahu k přítomnosti mocenských struktur ve společnosti souhlasí s liberály (moc je přítomná ve státě), s marxisty (moc je přítomná v národně i mezinárodně dominantních společenských třídách), ale upozorňuje také na její přítomnost v jazyce, symbolech a vědění. Postmodernismus nabízí možnost dekonstruovat základy stávajícího vědění i struktur moci. Na druhou stranu je z hlediska postmodernismu problematické vytvářet jakákoliv zobecnění – a tím i jakoukoliv teorii – jako posun od prostého popisu k hledání souvislostí a vysvětlení.

Feminismus třetího světa (jako další proud objevující se ve feministické literatuře): Feminismus třetího světa vychází z kombinace marxistického feminismu a postmodernismu. Z marxistické analýzy si bere analýzu vlivu kapitalismu na ženy. Feministický postmodernismus mu slouží k odmítnutí univerzálních nároků západního marxismu a feminismu, jako cizích modelů založených na cizí filosofii, která pomáhala při vykořisťování třetího světa. Feminismus třetího světa zkoumá zkušenosti žen, které musí čelit ekonomickým a společenským selháním, způsobeným aplikací západních modelů rozvoje. Feminismus třetího světa upozorňuje na nerovný vztah mezi vyspělým severem a rozvojovým jihem; varuje před přijímáním západních modelů, které slouží především potřebám a blahobytu západu. K překonání této nevýhodné situace doporučuje vyvinout nové přístupy k řešení společenských problémů, založené na zkušenostech žen třetího světa.

Tato kapitola přibližuje postoj k genderovým teoriím z pohledu dvou jejich kritiků - časopisu Distance a církve. „Církev“ je velice široký pojem, pro naši ilustraci přístupu k tématu je ale snad toto zjednodušení přijatelné.

Časopis Distance s podtitulem Revue pro kritické myšlení, který proklamuje orientaci „na klasický realismus, který má východisko v aristotelském myšlení“ a jako své programové určení udává kritické zkoumání, se řadí mezi hlasité kritiky genderové ideologie. Již v prvním oddílu článku Vyšší humanita nebo měkká totalita?, věnovaném politice Evropské unie, je tento přístup doložen slovy: Dříve byly humanitní obory monopolizovány marxismem. Dnes se v nich se stejnou vlezlostí roztahují toxické programy multikulturalismu a genderového feminismu, což jsou varianty ideologie neomarxistů.¹⁵⁾

Dále autor článku konstatuje, že politika Bruselu je ve službách antropologické a hodnotové revoluce kulturních marxistů a hledá v ní znaky totality. V této části se kromě politické korektnosti a multikulturalismu věnuje problematice genderu:

Vnucování pseudomorálky neomezenou politickou mocí pro nelidské ideologické cíle je patrné i v prosazování revolučních vymožeností radikálních feministek. Ty mají na starosti destrukci západních hodnot zevnitř. Čím jsou přistěhovalci pro multikulturalisty, tím jsou sexuální menšiny pro genderovou ideologii radikálních feministek. Za jejich pokryteckou rétorikou o nápravě křivd na homosexuálech se skrývá útok na jádro společnosti – na rodinu. V ní se především udržovaly a předávaly tradiční hodnoty a vzorce chování. Bylo nutné ji tedy zrelativizovat a odhalit ji jako zdroj fašismu. Tzv. gender mainstreaming také patří mezi hlavní politické strategie EU. Atakem na rodinu se vlamuje do soukromí občanů a řádí v něm jako slon v porcelánu. Vedle nových lidských práv žen vymysleli i lidská práva dětí. Těmi skutečnými lidskými právy, která jsou dána lidskou přirozeností, pohrdli. Sdílený etický relativismus je logicky zrušil. Protože tedy podle feministů není v rodině nic, co by bylo dáno přirozeně, všechno v nich jsou prý jen nahraditelné socio-konstrukty, mohly vypuknout pravé orgie levičáckého rovnostářství a dekonstrukce rodiny. Na mušce mají aktivisté gender feminismu otcovskou autoritu, mateřský instinkt, různost rolí mužů a žen, právo rodičů na přednostní výchovu dětí, pojmy otce a matky, výjimečnost manželství, fyzické trestání dětí. Naproti tomu prosazují kolektivistickou absurditu, že děti jsou majetkem státu, absurdní sexualizaci malých dětí, zrovnoprávnění všech partnerských vztahů, údajně lidská práva ženy na potrat či homosexuálů na adopci dětí. Tyto absurdity jsou korunovány zrůdnou praxí juvenilní justice, která z malicherných až vymyšlených důvodů loupí rodičům děti a bez ohledu na jejich dobro je v logice pozitivní diskriminace nabízí homosexuálům. Že jsou tím děti kromě jiných traumat vystavovány i rizikům pedofilního zneužívání? Naplnění ideologicky předepsaných práv je nade vše.¹⁶⁾

Silný odpor k genderu lze zaznamenat také u církví, které při obhajování tradiční rodiny a rozdělení rolí mužů a žen často používají argumenty, které nestranný člověk bude pravděpodobně vnímat přinejmenším jako zavádějící. Představitelé církví často „burcují“ společnost podobně jako francouzský jezuitský kněz a psychoanalytik Tony Anatrella. Ten o genderové teorii hovoří jako o totalitní ideologii a v jednom rozhovoru například uvádí:

Nyní ještě není vidět důsledky popírání odlišnosti mezi pohlavími, ale za takových dvacet let to bude zřejmé: pokud to takhle půjde dál, staneme se svědky velké krize identity a šíření psychických problémů. Skutečnost se smíchá s představami a nic se již nebude považovat za stabilní. Chronická nejistota navíc plodí násilné chování. Dítě vyrůstá zdravě a bezpečně, když může zvnitřnit pohlavní rozdílnost. Pokud nastává konflikt u jejího akceptování, protože ho mentalita okolí nutí, aby nepřijalo rozdílnost, stává se náchylnější k tomu - jak se to stává u homosexuálů -, že vyrůstá v depresi, je nejisté a není schopno akceptovat rozdílnost. Obrovské psychické škody způsobené rozvody, které v současnosti konstatujeme, nejsou ničím oproti tomu, co může způsobit genderová ideologie pro budoucí generace.¹⁷⁾

Dále se v tomto rozhovoru vyjadřuje k homosexualitě:

Říkáme, že narcistická mentalita, která odmítá jinakost jako prvek nezbytný pro naplnění člověka, usnadňuje homosexualitu. Případy homosexuálního chování přibývají, protože společnost, namísto toho, aby pomáhala člověku přijmout nejprve své a potom opačné pohlaví, napomáhá jeho regres do infantilní fáze sexuality, v níž se jinakost nechápe jako pozitivní. Pokud však nebudeme pomáhat dítěti, aby vyšlo ze sebe samého a překonalo tyto infantilní fáze, např. anální, může dojít k velmi vážným problémům: kromě homosexuality jsou to alkohol, drogy, bulimie a mnohé jiné.¹⁸⁾

Teoretickými aspekty vztahů mezi muži a ženami se v České republice zabývají genderové studie probíhající především na akademické půdě nebo v režii různých neziskových organizací, z nichž je patrně nejznámější Gender studies o. p. s. Výsledkem jejich snažení je zřejmý posun v otázkách rovnosti mužů a žen, ale v informovanosti veřejnosti zůstávají podle mého názoru relativně velké mezery. Je zřejmé, že zejména starší generaci nemusí být tyto otázky blízké, mladá generace k nim obvykle přistupuje mnohem otevřeněji. Některé změny plynoucí z rovnosti pohlaví (např. i maličkost, jako je ženou odmítané otevření dveří od muže se slovy, že je přeci dost silná na to, aby to zvládla sama) se mi osobně nelíbí a v určitých situacích jsem pro určitou staromódnost v mezích slušného vychování a galantnosti k ženám. V této souvislosti mě napadá otázka – jak asi k problematice genderu a feminismu přistupuje Ladislav Špaček, kterého si (určitě nejen já) vážím jako odborníka na společenskou etiketu?

Některé výsledky, ke kterým přispěly studie o genderu a feminismus, jsou veřejností přijímány veskrze kladně – dnes by se již těžko někdo pozastavil nad právem žen na vzdělání nebo tím, že na stejné pracovní pozici požadují stejné finanční ohodnocení, jako mají muži (i když toto ještě není samozřejmé). Také si asi více mužů uvědomuje, že jestliže má žena svou kariéru a k tomu domácnost a děti, nemůže celá váha zodpovědnosti ležet jen na ní, ale je třeba si povinnosti a role rozdělit.

Otázky genderu a feminismu ale dokáží vyvolat také velice bouřlivé reakce. Pokud se jedná o ženu sloužící v armádě nebo muže pracujícího v nemocnici jako zdravotní „sestra“, většina lidí to pravděpodobně přejde maximálně s určitou poznámkou nebo úšklebkem. Pokud ale dojde na soužití dvou osob stejného pohlaví, otázku vychovávání dětí těmito páry nebo třeba transgender problematiku, tak reakce většinové společnosti bývají hodně vyhraněné a nezřídka se objevují silně extremistické názory. Samostatnou kategorii tvoří náboženská ideologie, která se proti těmto otázkám staví velice intenzivně.

Sám v těchto otázkách nemám jednoznačný názor. Na jedné straně uznávám hodnoty jako je tradiční rodina a do jisté míry i tradiční rozdělení rolí mužů a žen, na straně druhé chápu, že mnozí lidé mohou mít důvody chovat se a žít odlišně. Pokud toto jejich konání neomezuje svobodu mou nebo jiných, tak jsem jednoznačně pro liberální přístup. S čím ovšem nemohu souhlasit, je současný trend přehnané korektnosti. Nelíbí se mi útoky na Jiřího Žáčka kvůli formulaci v básni „Holky jsou na světě, aby byly maminky“, která podle kritiků podporuje negativní stereotypy, ani zavádění společných toalet jako součást boje proti diskriminaci.

Nabízí se otázky na závěr – dočkáme se doby, kdy bude platit skutečná rovnost pohlaví? Za jak dlouho taková doba nastane? A přinese to lidstvu opravdu štěstí a užitek?

MEAD Margaret. Sex and Temperament in Three Primitive Societies, New York: W. Morrow & Company, 1935

SEN, A. Gender and kooperative conflicts in TINKER, I. Persistent Inequalities. Oxford: Oxford University Press

ŠEREDOVÁ PURSCHOVÁ, Adéla. Genderová antropologie. Akademické nakladatelství CERM, 2014, ISBN 978-80-7204-876-2

Genderové role, normy a stereotypy [online]. Monda.cz, výstup projektu Global E-learning [cit. 25. 4. 2017]. Dostupné z: www.monda.eu/files/modules/gender/annex3_cs.pdf

FUCHS, Jiří. Vyšší humanita nebo měkká totalita? [online] Distance. 2016, č. 3 [cit. 24. 5. 2017] ISSN 1212-7833. Dostupné z: http://www.distance.cz/rocnik-2016/3-cislo/vyssi-humanita-nebo-mekka-totalita

NOVÁK, Tomáš. Feminismus a společenské vědy. [online] E_LOGOS: Electronic Journal for Philosophy. 2001 [cit. 25. 4. 2017] ISSN 1121-0442. Dostupné z: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/student/novak1.htm

TOMEK, Roman. U homosexuality se téměř všechny studie shodují v tom, že zde jde o narušení psychiky. [online] FATYM. 2013 [cit. 24. 5. 2017] Dostupné z: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=u-homosexuality-se-temer-vsechny-studie-shoduji-v-tom-ze-zde-jde-o-naruseni-psychiky&cisloclanku=2013060089

Úvod do studia gender history [online], UNIVERZITA PARDUBICE, Ústav historických věd Fakulty filozofické [cit. 25. 4. 2017]. Dostupné z http://uhv.upce.cz/cs/uvod-0/

Počet shlédnutí: 79