Nejstarší dřevěný kostel v ČR

Hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově je poprvé písemně doložen v roce 1383, kdy byl zmíněn hlavní oltář zasvěcený Panně Marii. Kostel a přilehlý hřbitov pravděpodobně vznikly již ve druhé polovině 13. století nebo na začátku 14. století, vzhledem k potřebě většího pohřebiště pro obyvatele Broumova a okolních vsí.

Původní dřevěný kostel byl zničen požárem během husitského obléhání města ve dnech 17. až 20. června 1421 pod vedením Čeňka z Wartenberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka. Nová stavba byla realizována ve druhé polovině 15. století, přičemž běžně citované roky 1449 nebo 1450 nejsou dokumentačně podložené. Ze zápisu v městských knihách je možné zjistit pouze to, že v roce 1449 kostel ještě nestál, protože bylo městskou radou rozhodnuto o jeho výstavbě a o sbírce peněz pro tento účel. Dřevo na stavbu nového kostela ovšem bylo pokáceno už v zimě 1436 až 1437 (podle dendrochronologického datování – podle letokruhů). Stavitelé, pravděpodobně tesaři ze slezského kulturního okruhu, vytvořili hrázděnou konstrukci z mohutných dubových trámů, což kostelu dodalo unikátní vzhled a trvanlivost.
Na oltáři se nachází benediktýnský kříž s exorcismem (podobný je i na oltáři v broumovském klášterním kostele sv. Vojtěcha):
EXORCIE - Kříž sv. Benedikta (CSSML NDSMD VRSNSMV SMQLIVB)
Crux sancta sit mihi lux / Svatý kříž ať je mi světlem
Non draco sit mihi dux / a drak ať není mým vůdcem.
Vade retro satana / Odstup, Satane,
Nunquam suade mihi vana / nepokoušej mne marnostmi.
Sunt mala quae libas / To, co nabízíš, je zlé,
Ipse venena bibas / sám vypij svého jedu.

Doslovný překlad do češtiny nemá rytmus původního latinského textu, volněji by to mohlo znít třeba takto:
Svatý kříž mi svítí v tmách,
ne drak, jenž vede zpátky v strach.
Vzdej se, Satane, pryč couvej,
k prázdnotě mě nikdy nepřemlouvej.
Zlé jsou dary, jež nabízíš,
pij sám jed, jímž mě pobízíš.

Kostel je výjimečný nejen svým stářím, ale i technikou stavby. Má hrázděnou konstrukci s dubovými trámy a unikátním pobití prkny na vnější straně i veškerých vnitřních stěnách. Kostel se dochoval díky tomu, že po požáru v roce 1421 byl kompletně přestavěn, přičemž strop a krovy tvoří s lodi a kněžištěm jednotný celek. Portály hlavního a bočního vchodu zdobí okosené a profilované ostění typické pro pozdně gotickou architekturu.

V polovině 18. století došlo k pozměnění harmonické siluety kostela přístavbou malé zvoničky, což souviselo se stavbou nového hlavního oltáře a malé sakristie. Loď kostela je obklopena ochozem, jehož současná podoba pochází z obnovy po pruském vpádu v roce 1779, kdy byl původní uzavřený ochoz se stěnami z prken zbořen z rozkazu generála Anhalta, aby nebránil vojenskému využití kostela.

Interiér kostela je 21,1 metru dlouhý a 8,7 metru široký, rozdělený na obdélnou loď a trojboce uzavřené kněžiště. Strop nad kněžištěm je zdoben šablonovou výmalbou s vegetabilními a zvířecími motivy a „tajnými nápisy“ gotickou frakturou, která je ovšem pouze ozdobou, písmena se opakují, a jako celek nic nevyjadřují. Tříbarevná dekorace stropu byla pravděpodobně provedena v polovině 16. století.

Kostel uchovává bohatý inventář, včetně pozdně gotické sochy Madony, známé jako Mater Amabilis Braunae, jejíž originál je nyní vystaven v klášterním kostele. Podobně, originál velkého obrazu z roku 1609, zobrazujícího Svatou Trojici s Pannou Marií a českými patrony, byl nahrazen věrnou kopií a uložen do bezpečí. V podlaze lodi je náhrobní deska rodiny J. M. Köppela von Capellen z roku 1678. Kazatelna z konce 17. století je zdobená výjevy čtyř evangelistů. Nad postranním vchodem do lodi je zavěšen deskový obraz se scénou vzkříšení Lazara, který v roce 1742 kostelu věnoval broumovský soukeník Johann Georg Meissner se svou ženou Martou Johannou.

Desky s kronikářskými zápisy v ochozu kostela

V ochozu jsou umístěny desky s kronikářskými zápisy z let 1570-1630, které zaznamenávají katastrofické události jako přílet kobylek, velký požár města, neúrodu a hlad. Nejstarší desky byly zhotoveny v době, kdy kostel užívali broumovští protestanti, což ovlivnilo i některé pohádky a legendy o kostelu.

Originální deska uložená v benediktýnském klášteře v Broumově a kopie zavěšená v ochozu kostela

V protestantském prostředí byly pravděpodobně vymyšleny i dodnes stále ještě populární pohádky o založení kostela v roce 1177 pohanskou princeznou a o existenci Broumova již ve 12. století. Inspirací byl nepochybně probuzený dobový zájem o regionální dějiny a snaha o doplňování bílých míst historie vymyšlenými příběhy a přesnými daty (Václav Hájek z Libočan, trutnovský Simon Hüttel), ale pravděpodobně i snaha o vyloučení benediktinů a jejich zakladatelské role z nejstarší historie kostela a města. Originály desek byly přemístěny do kláštera, a na jejich místa byly zavěšeny kopie. Na ochozu jsou také renesanční a empírové náhrobní kameny z dříve zrušených hrobů.

Kostel na starých pohlednicích

Broumov - Braunau, 1902 a cca 1908 – záběr interiéru kostela v důkladném ručním kolorování.

Broumov - Braunau, cca 1900

Broumovský hřbitovní kostelík, který je zde zachycen s hřbitovní bránou, pískovcovou kašnou a křížkem z roku 1758 na pohledu od severu, je celodřevěná stavba hrázděné konstrukce, vzácná nejen svým stářím, ale především estetikou a kvalitou provedení, svou zachovalostí a tajemností. Kostelík svou historií odkazuje do doby před vznikem benediktinského kláštera a před německou kolonizaci a je zdrojem mnoha legend a pověstí.

Dávno předtím, než se nad krajinou Broumova rozezněly zvony kostelů, žila tam pohanská princezna, dcera místního vládce. Její duše toužila po hlubokém poznání pravdy o světě a síle, která by spojovala srdce lidí.

Jednoho dne přišel do kraje benediktýnský mnich, nositel nové víry, jež mluvila o lásce, odpuštění a světle pravdy. Ten vyprávěl princezně o křesťanství a o tom, jak lze srdce naplnit pokojem a duši světlem.

Po mnoha rozhovorech pocítila princezna v srdci zvláštní klid a rozhodla se, že se stane křesťankou. Toto rozhodnutí změnilo nejen její život, ale i osud celého kraje. V touze ukázat svůj nový život a víru, rozhodla se postavit kostel, prostor, kde by se lidé mohli sejít, modlit a hledat útěchu.

Místo pro nový kostel vybrala na samém okraji osady, kde se rozkládal starý hřbitov. Chtěla, aby kostel byl blízko lidem, kteří přicházejí položit kytičku na hroby svých milovaných, kteří již odešli do jiného světa.

Kostel byl vystavěn z kamene, který se těžil z nedalekého kopce, a z lesního dřeva, které vonělo po jehličí a zemi. Okna byla barevná, aby slunce i uvnitř svými paprsky světla ukazovalo na krásu světa. A když slunce zapadalo, bylo vidět, jak se barvy mění a hrají si s tmou.

Když byl kostel hotov, lidé z daleka i blízka přicházeli, aby viděli toto místo klidu a naděje, které princezna s mnichem vytvořili. A tak se stalo, že kostel se stal srdcem vesnice, místem, kde se lidé scházeli nejen v smutku, ale i v radosti.

Po vysvěcení se kostel stával stále více místem, kde se setkávali nejen ti, kteří v novou víru už věřili, ale i ti, kteří víru, naději i lásku odmítali bez ohledu na to, kdo jim na tyto ctnosti ukazoval. Dveře kostela ale byly vždy otevřené pro každého, kdo hledal útočiště, radu, nebo jen chvíli klidu. Bylo to místo, kde se srdce otevírala a staré zlozvyky a pochybnosti mizely ve světle nové naděje. A právě zde, v tomto novém světle, našel jednoho bouřlivého večera svou cestu k proměně i starý mlynář, jehož srdce bylo do té doby tvrdé jako kámen jeho vlastního mlýna.

Jedné bouřlivé noci, když se z nebe snášely blesky a duněly hromy, stala se nečekaná a strašná věc. Mlýn zachvátil požár, a vše, co mlynář měl, se zdálo být navždy ztraceno.

V největším zoufalství vyběhl mlynář do noci a směřoval k novému kostelu. Dveře byly otevřené, a tak vešel dovnitř, aby našel útočiště před pohromou i svým vlastním strachem.

Uvnitř kostela byl pouze mnich, který se modlil u oltáře. Přestože mlynář neznal slova jeho modliteb, cítil jejich pokoj a upřímnost. V té chvíli mlynář pocítil, jak se jeho srdce, které bylo dlouho tvrdé jako kámen, začíná měnit. Slzy mu stékaly po tvářích, když poznal, že i on může najít mír a pokoj. Mnich ho ujistili, že ve víře není nikdy konec, ale vždy nový začátek.

Od té noci se mlynář stal jedním z nejoddanějších křesťanů a návštěvníků kostela. Jeho mlýn byl s pomocí vesničanů znovu postaven a každý, kdo prošel jeho dveřmi, slyšel od něj vyprávění o noci, kdy se mlynářovo kamenné srdce proměnilo v srdce z masa. Když ostatní viděli, jak je mlynář proměněný, kostelík se stal opravdovým domovem pro spoustu dalších, kdo hledali cestu ze tmy ke světlu.



Počet shlédnutí: 81