Kalhoty

Povím vám anekdotu. Či vlastně karikaturu. V pozadí obrázku veliký lidožroutský kotel, pod kotlem oheň a v kotli to bublá. Před kotlem sedí dva kanibalové u elegantního skládacího stolku. Jeden má ve vlasech vpletenou stehenní kost, v nose kroužek, na sobě smokingové sako. V sevřených pěstích třímá vidličku a nůž. Oproti němu sedí druhý kanibal, na hlavě vyleštěný cylindr, na nahém těle naškrobenou náprsenku a bílého motýlka, pak už nic, a praví prvnímu: „Teď ještě kalhoty a vstoupíme do Evropy.“

Stačily by opravdu kalhoty a případně třeba lakýrky? Někdy mám neblahý pocit, že si to tak představujeme – že Evropu a evropanství opravdu chápeme jen jako otázku spotřební úrovně a že rozdíl mezi Evropou a třetím světem se nám jeví jako rozdíl mezi smokingem – či případně značkovými džíny – a onošenými modráky. Jenže smokingy jsem viděl i v zemích Střední a Jižní Ameriky, kde negramotné miliony přežívají v nouzovkách na okraji velkoměsta a po ulicích se potulují smečky zdivočelých dětí, kde školy a nemocnice jsou výsadou těch ve smokinzích a veřejná doprava se dělí na limuzíny se šoférem na jedné straně, na omlácené ruční káry na druhé a mezi nimi nic. Je to pak Evropa?

V čem je vlastní rozdíl mezi Evropou a tím, co velmi nepřesně označujeme pojmem „třetí svět“? Není to jen otázka spotřební úrovně. Ta může být vysoká i v zemích, které mají s Evropou pramálo společného. Není to ani otázka tržního hospodářství oproti státní ekonomice. Obojí se vyskytuje i ve třetím světě.
Jsou země jako Čína či Kuba, které jsou až groteskní karikaturou státního hospodářství. Jsou země, které jsou neméně groteskní karikaturou tržní ekonomiky. Rada afrických, asijských i jihoamerických zemí se skutečně vyznačuje tržním hospodářstvím tak neomezeným, že se o tom Evropě ani nezdá: žádné ohledy, ať sociální, kulturní či ekologické, tu nekladou sebemenší meze podnikání. Přesto to není o nic víc Evropa.

Rozdílnost Evropy a třetího světa bych hledal jinde - totiž v základní společenské strategii. Evropa se vyznačuje především tím, že vědomě usiluje nejen o individuální výhodu, nýbrž též o společné dobro. Hned na první pohled vám to naznačí ulice, Evropa pečuje o společný prostor. O soukromý prostor pečují lidé všude na světě, pokud jen soukromý prostor mají. I chudší byty či příbytky bývají pečlivě upravené a čisté. Úpad péče o soukromý prostor je všude na světě známkou osobního rozkladu, jakési rezignace na vlastní lidství. Jen tam, kde lidé propadají pocitu beznaděje, pocitu bezmoci, pocitu vlastní bezcennosti, se setkáváme s demolovaným soukromým prostorem. Péče o soukromý prostor není evropskou zvláštností. Je společná všem lidem, kteří si zachovali pocit základní sebeúcty a nezpochybněné vlastní hodnoty.

Co je evropské, je péče o společný prostor, ať už je to ulice, náměstí, park či prostě hygienické zařízení ve vlaku. Třetí svět se vyznačuje tím, že lidé pečují o soukromý prostor, avšak chovají se s naprostým despektem k veřejnému prostoru. Odpadky pečlivě odstraňují z bytu, soukromého prostoru a s naprostou samozřejmostí je vyhazují, často doslova, oknem, přímo na ulici. Mým nejhlubším dojmem z třetího světa jsou spousty odpadu - slupek od banánů, pomerančové kůry, zbytků jídla – v hromadách na ulici. O ulici se jedinci nestarají, ani společnost jako celek se o ni nestará. Není ochotná ze společných zdrojů jednat proti individuální nezodpovědnosti. Péče o společný prostor je jí cizí. Evropa, to jsou především metaři, koše na odpadky a kontejnery na recyklování odpadu. Za tím však jsou lidé, kteří je užívají, a společnost, která o ně pečuje. Evropan je člověk, který svou slupku od banánu odnese do koše na odpadky - i když se nikdo nedívá. Jistě, i v Evropě žijí lidé, kteří slupky pohazují: taková je skutečnost. Ideál je však jiný: ideál úcty ke společnému prostoru a aktivní péče o společné dobro. Tato péče se pak rozšiřuje do ostatních oblastí, které jsou obci společné. Příkladem je zdravotnictví. Všude na světě vyhledávají lidé pomoc v nemoci a všude na světě jsou lidé, kteří takovou pomoc poskytují. Evropa se vyznačuje něčím jiným: aktivním úsilím o zajištění sítě zdravotní péče, tedy péčí nejen o vlastní zdraví, nýbrž o celkovou úroveň zdravotnictví či zas o společné zdraví. Není to rozdíl mezi státním zdravotnictvím, jak je zná třeba Anglie, či soukromým zdravotnictvím, zajištěným nemocenskou pokladnou jako v Rakousku. Obojí je možné. Je to rozdíl mezi společností, která tak či onak pečuje o veřejné zdraví, a společnostmi typickými pro třetí svět, které péči odmítají.

Totéž platí i o všech dalších oblastech společných zájmů. Platí to o školství: jsou země, které o ně pečují, ať už individualistické Švýcarsko či sociálně demokratické Norsko, a země, které vzdělanost přenechávají náhodě: to jsou pak země třetího světa. Totéž platí o veřejné dopravě: i to je výrazně evropský postoj. Evropa o veřejnou dopravu pečuje. Třetí svět ji přenechává náhodě. Nevytváří ji, jen nechává vzniknout světu limuzín a dřevěných kár.

Snad nejvýrazněji tento rozdíl prokazuje péče o životní prostředí. Evropa se vyznačuje péčí, třetí svět nezodpovědností. I ve třetím světě jsou a rostou továrny. Jenom ve třetím světě vypouštějí toxický odpad přímo do vodních toků. Protože, co dělá třetí svět třetím a co bývalý druhý svět svádí do třetího světa - je nezodpovědnost za společný prostor. Evropa chápe společný prostor jako svou polis, svou obec, a pečuje o něj.

Vstoupit do Evropy znamená především překonat bezohledný egoismus třetího světa - obrazně řečeno, učit se neodhazovat slupky do ulice, učit se úctě ke společnému dobru. Třeba jet tramvají, když výfuky neúnosně zatěžují společné ovzduší. Protože třetí svět je světem osobního blahobytu na společný úkor. Vstupenkou do Evropy nejsou kalhoty. Je to kultura soužití.



Počet shlédnutí: 33