Albánci v Řecku

1. Vlajky Albánie a Řecka propojeny do jedné, zdroj:

Albánská menšina se řadí mezi početnější skupiny obývající Řecko. Nelze s přesností ohraničit území, která obývají, žijí na pevninské části Řecka i na přilehlých ostrovech. Nejčetnější výskyt se však mapuje kolem hlavního města Athén, a také na severu v pohraniční oblasti s Albánií. Nezanedbatelné jsou vzhledem k počtu stálých obyvatel i procenta žijící na ostrovních částech. V historii byly zaznamenány dvě větší migrační vlny.V minulosti byly vyvolány náboženskými spory, později hrály svou roli hlavně důvody ekonomické a sociální, i nyní je však velké procento lidí, kteří se rozhodnou opustit svou zem. V dnešní době je, i nehledě na hospodářskou krizi pohlcující Řecko, stále velký zájem Albánců hledat zde své útočiště a najít si pracovní pozici či se zde natrvalo usídlit. Snaha zvýšit svou životní úroveň a hlavně příjmy celé rodiny jsou jejich hlavní cíle. Důvody, proč je Řecko velmi často jejich destinací, je hlavně výhodná geografická poloha i podobné klimatické podmínky.

Cílem práce je více přiblížit problematiku albánské menšiny žijící v Řecku. Pokusit se přiblížit jejich kulturní i náboženské rozdíly a vše zasadit do historického kontextu. Dále je třeba zabývat se schopností menšiny asimilovat se a podřídit se pravidlům majoritních Řeků. Pro objektivnější pohled na celou situaci jsou zde použita data získaná během rozhovorů s jednotlivými členy menšiny a nebudou zde opomenuty ani názory na celou věc z pohledu majoritní skupiny Řeků.

Pro tuto práci byl zvolen převážně kvalitativní typ výzkumu. Výzkum v dané lokalitě trval přibližně tři měsíce, během nichž byla data získávána průběžně pomocí neřízených rozhovorů. Po delší době byly totožné otázky daným respondentům opakovány, aby se zamezilo nepravdivým či jinak zkresleným informacím. Cílem bylo získávat informace nejen z pohledu minoritní albánské skupiny, ale dozvědět se názory i majoritních Řeků. V případě, že byla potřeba doplnit výzkum o nějakou novou informaci, byly využity kontakty získané během výzkumu v Řecku a respondenti znovu kontaktováni pomocí sociálních sítí.

Vlastní výzkum byl následně doplněn o informace získané z četby dokumentů či literatury věnující se dané problematice. Odborných knih zabývajících se touto problematikou však není mnoho, proto zde bylo čerpáno hlavně z internetových zdrojů a úryvků odborných článků. Dalo by se tedy říci, že osobně získané kvalitativní informace byly pouze doplněny těmito daty a celý výzkum se odvíjel hlavně od údajů získaných danou minoritou.

Lokace výzkumu

2. Terénní výzkum probíhal v červeně vyznačené oblasti (ostrov Rhodos), zdroj: http://recko.nacesty.net/recke-ostrovy/

Terénní výzkum probíhal od července do září roku 2013. Převážná část výzkumu se odehrávala na řeckém ostrově Rhodos, kde bylo získáno velké množství kontaktů. Bylo zde velmi překvapivé, jak velkou část zdejších obyvatel tvoří právě albánští imigranti. Nenastala zde žádná větší jazyková bariéra, neboť většina ovládala anglický jazyk, alespoň na základní úrovni. V případě nějaké nesrozumitelnosti byl vždy v přítomnosti nějaký z Řeků, který jim ochotně otázku přeložil do řečtiny. Během pobytu nebylo těžké naučit se pár základních frází, bohužel však byly nedostačující na plnohodnotnou konverzaci. Během rozhovoru byla stejná otázka popřípadě zopakována, avšak položena jiným způsobem a jinými slovy, aby zde nedocházelo k chybám v překladu. Po delší době zde strávené nebyl již problém rozlišit, zda mezi sebou respondenti hovoří Řecky či Albánsky. Albánština má velké množství háčků, tudíž zní oproti řečtině více výrazněji.

Respondenti byli v začátcích velice zdráhaví odpovídat na osobní otázky týkající se jejich odchodu z Albánie. Jejich národní hrdost jim v počátcích nedovolovala říct nic špatného o jejich rodné zemi. Později již otevřeně mluvili o všech záporech a nelehkých situacích, kterým museli v Albánii čelit. Ve většině případů hrála velikou roli rodina a touha Albánců zlepšit životní podmínky pro svoje děti. Často zde byla vylíčena jejich nelehká pozice outsiderů, s kterou se každodenně v Řecku potýkají.

Většinou se zde setkáme se skupinou sezónních pracujících, kteří trvale žijí na pevninských částech Řecka. Díky tomuto faktu mi bylo umožněno nahlédnout i do života Albánců žijících v Řecku i v jiných částech než na zmíněném ostrově. Výzkum byl proveden i v hlavním městě v Athénách a v druhém největší řeckém městě Thessaloniky. V části Athén, kde se měli Albánci zdržovat v největším počtu, nebyly žádné větší rozdíly oproti zbytku města.

Výzkum byl proveden s různými věkovými kategoriemi Albánců. Pohled dospělé generace byl většinou dosti rozdílný oproti mladším generacím. Starší generace většinou více tíhly k Albánii, zatímco mladší generace by se ve většině případů do Albánie nevracela. Viděli hlavně možnosti, které jim Řecko poskytuje a svou budoucnost si většinou představovali zde.

Pokud měli Albánci odpovídat na předem připravené otázky, setkala jsem se se značnou neochotou. Nechtějí se cítit nijak zkoumáni, ani vyslýcháni. Necítí se být nijak zvláště odlišní, že by zrovna jimi se měl někdo zabývat a zkoumat je. Většina se zde necítí být ani jako minorita, nýbrž sami sebe zařazují mezi Řeky. Z těchto důvodů nebyly nadále používány připravené otázky a všechny dotazy byly pokládány více méně spontánně z návaznosti na společnou konverzaci.Pokud se Albánci rozmluví, jsou to většinou dobří a vytrvalí vypravěči.

Na otázku týkající se náboženství se chce vyjadřovat jen málokdo. Během výzkumu se zde konaly i místní náboženské svátky. Tyto slavnosti trvají celý týden a je zde připravováno mnoho typických řeckých pokrmů, najdeme zde i kolotoče a atrakce pro děti a vše je zakončeno návštěvou kostela a zapálením svíčky. Pomodlit se a zapálit svíci by si měl každý řádný křesťan. Zajímavostí bylo potkat zde i mnoho známých Albánců provádějících stejný rituál.

Klíčoví respondenti:

Albánie i Řecko jsou díky své geografické poloze spjaty od pradávna. Hranice se v historickém rámci dost často měnily a posouvaly. Albánie se nyní řadí mezi evropské země s ne příliš prosperující ekonomikou, nebylo tomu však vždycky tak. V 7.století byla Albánie velmi bohatá na minerální suroviny. Hlavně zdejší stříbrné doly byly velkým lákadlem pro řecké kolonisty. V těchto dobách byla právě kvůli boji o nerostné suroviny hranice mezi Helény (Řeky) a Illyry, neboli původními kmeny dnešní Albánie, velmi nejistá. Helénské osady byly na dnešním území jižní Albánie a severního Řecka promíchány. Illyrská kultura se dala považovat za velmi rozmanitou a charakteristickou mnoha typickými prvky, pro Řeky si však byly jednotlivé kmeny tak podobné, že je považovali za jednotné. Komunikace mezi Řeky a Illyry byla nadále velmi spjatá i později díky obchodu. Právě obchody s řeckými koloniemi se staly velmi významnou součástí jejich životů. Illyrská kultura přejímala zvláště díky obchodům různé helénistické prvky. Jasného důkazu si můžeme povšimnout například u starých Illyrských šperků. Z vytěženého stříbra a mědi vyráběly různé spony, které si dívky zaplétaly do vlasů, spirálové brože, neboli fibulae, náramky zvané byzylyk, které nosily na pažích a na nohou, vše s výraznými prvky tou dobou typickými pro Helény.

Dalším důležitým zlomem v kontaktu mezi Albánií a Řeckem došlo v roce 1204, kdy padl Konstantinopol, pod jehož nadvládu Albánie spadala. Po této éře byly dlouhodobé boje o nadvládu nad tímto krajem a jedním z vítězných nástupnických států se stalo Řecko. Také známé jako epirský despotát (řecky Δεσποτάτο της Ηπείρου). Epirský despotát byl jedním ze středověkých řeckých států, které se přihlásili k odkazu Byzantské říše. Stalo se tak po čtvrté křižácké výpravě.

Kontakt mezi Albánií a Řeckem byl nejvíce oslaben v době turecké nadvlády. Turci vstoupili na Balkánský poloostrov roku 1354. Turecká nadvláda také zdůvodňuje pro Evropu nepříliš typické náboženství islám. Do té doby bylo na území Albánie převážně křesťanství, které zde bylo rozšířeno pod vlivem říše římské. Obyvatelé Albánie nebyli nuceni konvertovat k islámu, ale přesto tak činili ve větším množství než kdekoliv jinde v osmanské Evropě. Jejich důvody byli většinou čistě praktické, jelikož křesťané platili daně, které muslimové platit nemuseli. V Řecku však byl islám nemyslitelný, takže i tento fakt stavěl bariéru mezi těmito zeměmi. Albánie se začala rozdělovat nejen podle náboženství, ale i podle písma. Muslimská část psala arabským písmem, pravoslavní obyvatelé jižní části užívali řeckou abecedu a severní katolíci psali latinkou. K oficiálnímu sjednocení písma zde došlu roku 1909. Zavedení společné abecedy se stalo cílem hnutí Rilindja a jako společné písmo byla zavedena latinka, která se zde používá doteď. I z tohoto důvodu se mnoho Albánských imigrantů v Řecku musí potýkat s rozdílným písmem a bariérou z toho plynoucí. Náboženství bylo také pádným důvodem pro mnohé Albánce opustit své domovy a emigrovat do Řecka, kde bylo téměř jediné přípustné náboženstvím pravoslavné křesťanství. Usazovali se hlavně v okolí hlavního města Athén.

Roku 1912 došlo k první balkánské válce, které se obě země účastnily. Konflikt oficiálně vypukl po násilném vpádu Černé Hory do Albánie. Řecké válečné loďstvo napadlo Albánii z jihu. 28.listopadu 1912 se sešlo 83 delegátů ze všech částí Albánie a ti vyhlásili nezávislost země na turecké nadvládě. Formální nezávislost Albánie byla uznána v květnu roku 1912. Zároveň byla ustanovena i mezinárodní kontrolní komise, která měla určit hranice nové Albánie. Značná část, která byla přisuzována Řecku se najednou ocitla za hranicemi Albánie. Do čela Albánie byl postaven německý princ Wilhelm z Wiedu, jehož vláda však trvala pouhých šest měsíců. V Albánii poté propukly boje o moc způsobené albánskými vůdci proti sobě samým. Během první světové války se země rozpadla na množství státečků fungujících pod vlivem různých zemí. Podle Londýnského paktu měla velkou část Albánie dostat Itálie a zbytek měl náležet právě Řecku. Albánie však zůstala po zásahu amerického prezidenta nezávislým státem.

Albánie však byla ve velmi těžké ekonomické situaci a v porovnání s jinými evropskými státy, značně zaostávala. To také způsobuje značné problémy a těžké životní podmínky místním obyvatelům. Země se nestačila vzpamatovat a nastala druhá světová válka. Po skončení této války nastal v Albánii komunistický režim. Země byla velmi zbídačená válkou a mnoho Albánců využilo příležitosti opustit zem. Lepší budoucnost měla pro Albánii nastat až v padesátých létech, které se nesly ve znamení industrializace. Roku 1967 bylo dokonce v Albánii zakázáno praktikovat náboženství a stala se tak prvním ateistickým státem.

Po nastolení demokracie se Albánie opět snažila vylepšit vztahy se sousedními zeměmi Řeckem nevyjímaje. Dnes je Albánie parlamentní demokracií. Možnost opustit zem využívá stále více lidí. Pravidelně se do Řecka vydává mnoho občanů Albánie a následně posílají remitence své rodině.¹⁾

Albánci v Evropě

3. Přehled albánské minority v Evropě , zdroj:

Jazykové rozdíly mezi Albánií a Řeckem jsou pochopitelně velké. Přestože se oba jazyky řadí do skupiny indoevropských jazyků, najdeme zde značné rozdíly. Nejenže mají tyto dva jazyky rozdílnou slovní zásobu, albánština navíc oproti řečtině používá velké množství interpunkčních znamének, tudíž pro nerodilé mluvčí zní její výslovnost poněkud krkolomně. Z tohoto důvodu Řeckým obyvatelům působilo zopakování i jednoduché albánské fráze značné problémy. Pro Albánce naučit se řecky je většinou z hlediska výslovnosti jednodušší varianta, než by tomu bylo opačně. Rozdíly jsou však ve většině případů pro Řeky slyšitelné. Pokud mají imigranti jako původní jazyk albánštinu, většinou jsou rozdíly slyšitelné i po delší době strávené v Řecku. Na otázku srozumitelnosti mi bylo odpovězeno i jednou z respondentek. Adriana Tsiola od narození žila v Řecku až do svých patnácti let, nyní žije v České Republice. Na otázku odpověděla, že zjednodušeně řečeno, lze na české poměry situaci přirovnat k výslovnosti Rusů žijících v České republice. Více vše objasnila tak, že většina Rusů i po delší době, když řekne větu gramaticky správně, má problém s výslovností a používají velmi výrazné R. Své výrazné hlásky si tudíž přenášejí i Albánci do řečtiny. Nejmenší problémy s řečtinou obvykle mívají lidé žijící na pohraničí. Zde většinou s jazykem přichází do styku již v dětství, a tudíž je pro ně později více srozumitelný.

S největšími problémy se potýkají převážně starší generace. Mladší generace přicházejí do styku s řečtinou na školách, tudíž mají ideální podmínky naučit se tento jazyk správně, gramatiky nevyjímaje. Mnoho Albánců mezi sebou, či se svými rodiči komunikují albánsky. Ve většině případů dotazovaní respondenti odpověděli, že s jinou albánsky mluvící osobou používají tento jazyk téměř vždy, hlavně se uchovávají v domácnostech. Pokud však z důvodů horšího náhledu Řeků na Albánce nechtějí na svou národnost upoutávat pozornost, používají na veřejných místech právě řečtinu.

Používání albánštiny na území Řecka by se dalo shrnout do tří hlavních skupin. V případu první skupiny se jedná o rodiny, které nemají zájem udržovat vztahy se zbytkem své rodiny stále žijící v Albánii. Jedná se o menší skupiny, které se rozhodly nepřenášet jazyk jako znak jejich kultury na své děti. Opakem je druhá, více četnější skupina, která má zájem zachovat jazyk jako znak své etnicity. Rodiny učí své děti albánsky, jelikož vidí značnou výhodu v ovládání více jazyků a pozdější schopností komunikovat s ostatními členy rodiny v jejich jazyce. A třetí, nejpočetnější skupina, vyjádřila svůj postoj kladně k zachování Albánského jazyka. Neprojevují však přehnané snahy v učení a rozvíjení schopnosti dětí ovládat tento jazyk, jelikož mají pochybnosti, zda by to nebránilo rozvoji majoritního jazyka. ²⁾

Další překážkou, s kterou se musí imigranti potýkat je rozdílné písmo. V Albánii se píše latinkou, zatímco řečtina má svou abecedu. Ve větších městech a turistických oblastí lze nalézt mnoho nápisů psaných vícejazyčně a názvy měst jsou často překládány do latinky. Horší situace nastává u novin, které nalezneme pouze ve vzácných případech psané jinak než řecky. Pokud nějaké nalezneme, jedná se většinou o zahraniční noviny odebírané majiteli novinových stánků kvůli turistické poptávce. Samozřejmě lze naleznout i cizojazyčné knihy psané v originále, pouze však v menší míře a opět psané anglicky.

Identita

Albánci jsou velmi hrdý národ. Slovo čest pro ně má velký smysl a velmi si potrpí na svou rodinu. Rodiny v Albánii jsou také velmi početné oproti řeckému standardu rodiny. V případě imigrantů hledajících pouze práci, zde můžeme vidět velkou známku solidarity, kdy někteří členové rodiny opouštějí své domovy a vydávají se na nelehkou a nejistou výpravu do Řecka, aby si zde vydělaly dostatečný obnos, který pošlou zbytku rodiny. Sami se snaží vyžít s co nemenšími náklady, aby vydělaný obnos mohl být co největší. Často se jedná i o nedostudované mladistvé. Zde je vidět další výrazný rozdíl, neboř Řekové berou jako svůj životní standart jedno teplé jídlo v restauraci denně. Oba národy jsou však vyznavači delšího posezení během jídla, které si náležitě vychutnávají, nejlépe s co největším počtem lidí, či rodinou.

Rozdílů mezi oběma kulturami najdeme samozřejmě mnoho. Podstatný vliv na tom nese jiný historický základ obou zemí, ale samozřejmě i rozdílná mentalita obou národů. Na tom, jak jsou Albánci schopni se začlenit do řeckého kolektivu záleží i doba, po jakou Řecko obývají. Většinou starší generace měly více problémů přizpůsobovat se, učit se nové věci, či vzdát se svých obvyklých zvyklostí. Mladší generace již takové problémy nemívají. Hlavně pokud byly narozeny v Řecku, málo kdy samy sebe označí za Albánce.

Imigranti, kteří byli narozeni v Albánii a v dnešní době se rozhodli odstěhovat do Řecka, se kvůli obecně zažitému špatnému pohledu Řeků na albánské imigranty snaží co nejméně vyčnívat. Je obecně známo, že se snaží přizpůsobovat jazykem, zvyky, ale i čistě osobní věcí, jako je jméno. Albánská křestní jména jsou mnohokrát pro Řeky těžko vyslovitelná, proto se zjednodušují na jména řecká. Jako je v České republice známé, že například Vietnamské děti si vyberou jméno z českého kalendáře a dále se pod tímto jménem představují, je možné se s tímto jevem setkat i na území Řecka. Zvláště vyžaduje-li jiné jméno jejich pracovní pozice, neváhají si jej pozměnit. Například v turistickém ruchu, kdyby pro hosty bylo složité vyslovit jméno zaměstnance napsané na jmenovce, trvají kvůli většímu pohodlí hostů zaměstnavatelé na změně jejich původních jmen.

Kultura

Albánská kultura se vyznačuje mnoha významnými znaky. Albánci by se dali považovat za národ velmi hrdý a dominantní. Slovo čest zde hraje velkou roli, hlavně v mužské části populace. Dodnes se zde můžeme setkat se slabším vlivem žen. Tato skutečnost je zde pevně zakořeněna již delší dobu a je způsobena hlavně po vzoru bývalého tureckého vlivu.

Tradice

Krevní msta

Velkou dominantnost a hrdost Albánců můžeme vidět v jejich výrazném a poněkud krvavém kulturním zvyku, krevní mstě. Krevní msta, neboli vendeta, je nejen právo, ale i povinnost pozůstalého pomstít smrt zavražděného příbuzného vlastní rukou. Krevní msta není pouze historický fakt a mnohdy se s ním můžeme setkat i dnes. Oproti Řecku je to velmi významný rozdíl, neboť zde by byl tento úkon nelegální. Krevní msta je většinou výhrada hlavně mužů, na pomstě se však mohou podílet i ženy, jednalo by se o takzvané černé vdovy. Všeobecně platí pravidlo, že krev se mstí krví. Pro rodiny to většinou znamená dlouhodobé krvavé spory, neboť při pomstě smrt za smrt se obě strany dostávají do začarovaného kruhu. Traduje se tak po staletí, že na rodinu, která nechá utéci pachatele vraždy, znásilnění nebo zneuctění, padne hanba. Ale nikoli pouze ten, kdo zabil, bude ztrestán. Pomsta se vztahuje i na ostatní členy rodiny mužského pohlaví, a to bez ohledu na jejich věk. Všechny oběti musí být nejprve varovány samotným útočníkem. Znamená to pro ně signál k urychlenému útěku do neprostupných hor nebo k zabarikádování se doma. ³⁾

Tradiční oděvy

Tradiční albánské kroje nejsou příliš pestré. Je zde velká folklorní tradice, která nesmí chybět na jakékoliv větší slavnosti či sešlosti, proto i albánské tradiční kroje nesou folklorní prvky. Většinou se jedná o jednoduché bílé oděvy se zdobenou vestou.

Většina obyvatel hlavně v muslimských částech země zde nosí dlouhé černé hábity. Zvláště u starších obyvatel či na vesnicích a menších městěch mají velkou tradici.

Muži zde nosí vysoké bílé čapce. Tyto čapce jsou většinou dědičné a předávají se v mužské linii. Většina dnešních mužů tento čepec vlastní, nosí se však pouze výjimečně v rámci různých festivalů či slavností.

Kuchyně

V albánské tradiční kuchyni najdeme mnoho jídel i surovin společných s Řeky. Obě kuchyně často volí jako nejvhodnější přípravu masa grilování či opékání. Nejčastější a houfně konzumované zde nalezneme skopové maso. V Albánii se hojně konzumuje také maso hovězí. V Řecku je konzumované i velké množství masa vepřového, které si v Albánii dopřeje z náboženských důvodů jen málokdo. Oba státy, hlavně v přímořských městech, konzumují hojně i rybí a mořské plody. Na Řecku je velmi zvláštní, že přestože se jedná o přímořský stát, kde není o ryby a mořské plody nouze, ceny těchto surovin zde dosahují nehorázných výšek. Množství zkonzumovaných ryb tu zvyšují hlavně během turistické sezóny, turisté neváhají vysokou částku obětovat.

Typickou specialitou je Fërgës – paprikovo-smetanová omáčka s dušenými vnitřnostmi a masem velice silné chuti a vůně. Cena se pohybuje okolo 800 leků, ale stejně jako u ostatních jídel je běžné, že k objednanému jídlu dostanete automaticky salát a bílý chléb. Dalším častým pokrmem je shisgebab – maso napíchnuté na špejlích s cibulí a paprikou, marinované a grilované. Podává se k němu jogurt nebo kysaná smetana. ⁴⁾

Je zřejmé, že tradiční pokrm shisgebab se velmi podobá tradičnímu řeckému jídlu nazývanému souvlaki (řecky Σουβλάκι.). Jedná se malé kousky masa, mnohdy i zeleniny napíchaných na špejli a grilovaných.

Pro Albánce žijící v Řecku nenastává co se stravy týče žádný výrazný šok. Oproti své domácí zemi v Řecku konzumují více oliv a vodních melounů, které se u nich nevyskytují tak často.

Literatura

Nejstaršími psanými dokumenty v albánštině jsou náboženské spisy katolických kněží. Zachovala se modlitební kniha ze 16. století a několik spisů poezie. Albánská literatura se však na světlo vynořila až v 19. století, v rámci kulturní obrody, která úzce souvisela s nástupem albánského vlasteneckého hnutí. Mezi spisovatele 19. století nacházíme esejisty i dramatiky, ale převládající literární formou byla lyrická poezie, jejíž představitelé pocházeli z celého albánsky hovořícího světa. Pashko Vasa (1825-1892) a Gjergj Fishta (1871-1940) byli Shkodërané; Cajupi (1866-1930) a Naim Frashëri (1843-1900) pocházeli z jihu. Jeronim de Rada (1814-1903) byl Arbëresh a Fan Noli (1880-1965) se narodil v albánské vesnici nedaleko Adrianopole. Mezi další významné literáty té doby patří Asdreni (1872-1947), autor básně, která se později stala národní hymnou, a esejista Faik Konica (1875-1942).

Lyrická tradice pokračovala až do 20. století, reprezentována v té době shkodërskými básníky Migjeni (1911-1938) a Martinem Camajem (1925-1993) a byla doplňována romány, hrami a krátkými povídkami. Výtahy z albánských historických příběhů předávaných ústní tradicí uvedené v této knize jsou přeloženy z verzí Mitrushe Katali (pseudonym Dhimitëra Paska; 1907 – 1967). Nejznámějším a nejčtenějším romanopiscem té generace je Ismail Kadare, narozen v Gjirokastëru roku 1936. Kadareho práce z oblasti krásné literatury vám mohou poskytnout vítané představení země před její návštěvou. Jeho nejznámějšími a patrně nejdostupnějšími romány jsou knihy Kamenná Kronika a Generál mrtvé armády.

Mezi nejmladší albánské spisovatele patří Bardhyl Londo (narozen 1948), Besnik Mustafaj (narozen 1958), Prec Zogaj (narozen 1957) a Visar Zhiti (narozen 1952), jehož první svazek poezie byl údajně natolik podvratný, že mu vynesl deset let v komunistickém táboře. ⁵⁾

Albánie se často řadí mezi nejchudší země Evropy. I přes momentální krizi sužující Řecko, stále nabízí v mnoho ohledech více perspektivy i lepší životní podmínky. V roce 2013 si však albánská ekonomie vedla o 0,7% lépe než v minulém roce. Kurz měny byl stabilní, míra nezaměstnanosti však stoupla z minulých 14,4% na celých 17%. Přesto však s porovnáním se samotným Řeckem, které v roce 2013 hlásilo obrovskou nezaměstnanost dosahující téměř až 28% ,je trochu zarážející, že stále tak velké procento Albánců jezdí hledat zaměstnání právě do Řecka. Přestaneme se divit až po prostudování faktu, že garantovaná minimální mzda v Albánii je 22 000 ALL, v přepočtu 157 EUR a minimální mzda v Řecku byla stanovena na 684 EUR.

Meziroční míra inflace v Albánii dosáhla 1,9%. Velmi kladný obrat v albánské ekonomii je fakt, že procento vývozu předčilo procento dovozu a byl zaznamenán rekordní příliv zahraničních investic. Za první tři čtvrtletí roku 2013 dosahovaly investice částky až 690,7 mil. EUR, což velice příznivě podpořilo domácí ekonomiku. Tento převrat je mnohými přičítán i tomu, že v Albánii začali upřednostňovat domácí výrobky před těmi dovezenými. Přestože by se dalo říci, že Albánská ekonomie se ubírá dobrým směrem, nelze opomenout fakt, že růst ekonomiky je stále velmi pomalý. Za tento fakt může v první řadě nedostatek veřejných a privátních investic, svůj podíl má i pokles remitencí zaznamenaný v posledních letech a pokles příjmů z turistiky. Značným problémem také zůstává výše veřejného dluhu, který rostl nevídaným tempem a ke konci roku 2013 dosahoval výše až 70,5% HDP včetně státních závazků vůči soukromým firmám za provedené práce a služby ve výši kolem 5,3%HDP. Vláda se rozhodla na podzim roku 2013 požádat o pomoc MMF (Mezinárodní měnový fond). MMF na tuto žádost vyslal tým expertů, kteří zhodnotili ekonomický stav Albánie. Byla jim poskytnuta půjčka ve výši 330,9 mil. EUR na podporu finanční konsolidace a vládních reforem. Jak je již známé, Řecko také pojmulo velké množství půjček, které mají celkově zemi pomoci.

Původní plán na deficit státního rozpočtu 3,5% nebyl dodržen. Výsledný deficit byl na konci na úrovni 4,8% HDP. Vláda má do budoucnosti pro svoje občany dva hlavní sliby. První se týká zrušení rovné daně a snížení daňové zátěže příjmů a vyšší zdanění zisků větších firem až o 50%. ⁶⁾

Náboženství v Albánii je velmi citlivým tématem. Dokud byla Albánie pod vlivem Říše římské, hrálo v zemi velmi významnou roli křesťanství. Po vpádu Osmanů na území země se začala značná část Albánie islamizovat. Náboženství v zemi poté bylo značně nábožensky rozdělené, přesto v zemi více převládal islám. Katolíci přežívali ve vysokohorských oblastech na severu a v přímořských městech. Naopak pravoslavní jsou hlavně na jihu země. Velká početnost invertovaných lidí k islámu se dala pochopit, neboť muslimové měli značná práva a výhody.

Velký náboženský převrat nastal v roce 1967, kdy komunistická vláda zakázala náboženství a země se stala jediným ateistickým státem na světě. Kostely a mešity byly tou dobou zbořeny nebo přeměněny na bezvýznamné skladiště nebo sportovní haly. Praktikování náboženství se stalo trestným činem. Situace se nezměnila až do roku 1990.

Přestože již není trestné účastnit se náboženských obřadů, Albánie se i nadále staví k náboženství dosti pasivně. Při sčítání lidu z roku 2001 nebyla otázka náboženského vyznání zahrnuta v dotazníku, tudíž není možné s přesností říci, kdo je jakého náboženského vyznání. Tradičně se uvádí, že je v zemi okolo 55-70% muslimů, 13-17% katolíků a 15-20% pravoslavných křesťanů. Přesto tato čísla vyjadřují jen formální náklonnost ke každé víře. ⁷⁾

Řekové však jiné náboženství než pravoslavné prakticky neuznávají. Proto je pro mnohé albánské imigranty mnohem jednodušší přejít ke křesťanství. Mnohdy hrálo rozdílné náboženství roli ve stížení uzavření sňatku. Například u smíšených párů, kdy jeden partner pocházel z Albánie a druhý byl Řek, docházelo ke komplikacím, pokud byl Albánský partner muslim. Nebyla jim povolena svatba v pravoslavném kostele, na kterou si obyvatelé Řecka velmi potrpí. Nehledě na to, že žena muslimka by měla být provdána pouze za muslima.

Soužití Albánců a Řeků je poměrně poklidné. Potýkají se s běžnými problémy jako téměř každá menšina na území cizího státu a velkou roli hraje délka jejich pobytu v Řecku. Je možné se setkat s problémy s udělováním občanství či složitými a zdlouhavými procesy na řeckých úřadech. Problémy nastávají i v případě jazykové bariéry. Ačkoli k problémům s přijetím imigrantských nezletilých dětí na řecké školy téměř nedochází, učitelé si občas stěžují zvláště na špatnou morálku albánských dětí, které jsou zvyklé z jejich rodné země na jiný styl výuky. Pro děti zde narozené a pocházející z rodin, kde rodiče byly také narozeny v Řecku, nenastávají problémy téměř žádné. Pokud nedochází k odříznutí určité komunity od řeckých obyvatel, dochází u Albánců k asimilace poměrně snadno a jejich silně zakořeněné zvyky a způsoby časem polevují. K příliš časté separaci však nedochází a většinou žijí pohromadě s majoritními Řeky. Touha nezakládat vlastní oddělené komunity poukazuje na snahu Albánců nevyčnívat z davu a asimilovat se. Stále je zde však složité zbavit se panujích dogmat o kriminalitě. V případě krádeže v ulici, se často s vinou pohlíží na albánské obyvatele. Mnoho lidí však daleko lépe popisuje soužití s Albánci než s Turky.

Počet shlédnutí: 97