Aristoteles: Etika Nikomachova

V první knize Ar. rozvrhuje celkovou látku, kterou pak bude probírat v jednotlivých knihách.

25 Praktické jednání směřuje k dobru, tedy dobro je to, k čemu všechno směřuje.

26 Postup donekonečna není možný, tedy poslední cíl je nejvyšší dobro, a ten řeší nejvíce nauka politická, která užívá ostatních nauk jako nástrojů.

27 Mladíci nezralí povahou se honí za vším podle svých dojmů. Nadřazují žádosti a nezdrženlivost nad úsudek rozumu.

28 Každé vědění a záměrná volba touží po nějakém dobru – politika. Blaženost: dobře – žíti; jednati; se míti x dobro o sobě, je jejich příčinou, že jsou dobré.

29 Blaženost: v rozkoši; politický život – čest; rozjímavý

30 Výdělečný život je užitečný pro něco jiného, tedy není dobrem. Jsou dobra o sobě a dobra užitečná pro ně.

33 Činnost – záměr, cíl a účel. Cíl všeho, co máme konati bude tím uskutečnitelným dobrem.

34 Dokonalé: je to, co je cílem úsilí o sobě a nikdy pro něco jiného – blaženost; je soběstačné – o sobě činí život žádoucím a ničeho nepostrádajícím.

35 Tedy blaženost je nejvyšší dobro. Jaký je tedy úkol člověka? Život: rostlinný (výživový); smyslový; činný – u rozumné bytosti: poslouchá rozumového důvodu; má rozum a myslí. To je tedy činnost skutečná, protože je nejvyšší.

36 Lidským dobrem se stává činnost duše z hlediska zdatnosti – v životě úplném, protože jedna vlaštovka jara nedělá.

37 Dobra: zevnější; tělesná; duševní – nejvyšší, nejvíce dobrá (dušs – jednání a duševní činnosti). Dobro je cílem činnosti – tedy účelem – ve skupině dober duševních.

38 Ti kteří správně jednají – jejich život je pak příjemný. Ctnostné jednání – milovníci krásna – libé je to, co je libé přirozeně; jsou libá i sama o sobě – i bez nějakého přívěsku.

39 Nejlepší, nejkrásnější a nejslastnější je blaženost - v nejlepších skutečnáých činnostech + potřeba zevnějších dober.

40 Blaženost: naučit; navyknout; cvikem nabýti; božským údělem – božím darem – blaženost náleží tomu, co má nejvíce božskou podstatu; náhodou. Blaženost je skutečná činnost z hlediska zdatnosti. Ostatní dobra josu nutně spojena – jako nástroje, nebo přirozeně. Blaženost je nejlepší cíl nauky politické.

41 Dítě není blažené – není schopno potřebných výkonů (dokonalá ctnost, dokonalý život).

44 je člověk blažen i po smrti? – Je-li člověk mrtvý, nemůže se stát nic tak zásadního, co by narušilo jeho stav (duše je nesmrtelná).

42 Blažený člověk vždy zůstane takový, jaký jest, tedy vždy bude jednat ctnostně a pevně.

43 Jsou–li v životě rozhodující činnosti, žádný šťastný člověk se namůže stát bídným – protože nikdy nebude konat špatné. Blažený člověk se nikdy nestane bídným, ale nemůže ani zůstat šťastným, když ho potká zlý osud. Co tedy brání nazývat blaženým toho, kdo je činný v dokonalé ctnosti a zevnějšku je dostatečně opatřen – v celém životě?

44 naprosto blažený je jen Bůh – je blažený sám sebou. Člověk je složen z duše a těla, a tedy je blaženjen někdy.

46 Blaženost: věc hodná cti a dokonalá (ctnost je duševní zdatnost, blaženost je duševní činnost).

47 Duše: nerozumná: vegetativní (rostlinná) – dobří i špatní ve spánku; účastná rozumu – odporuje rozumu a vzpírá se mu, je překážkou svobodného počínání, není li ovlídnuto, uspořádáno, člověk je proti němu nesvoboden.

48 Tedy pohyby nezdrženlivých jdou opačným směrem. Žádává, touživá stránka rozumu – pokud jej poslouchá. Nerozum se dá rozumem přemluvit. Ctnosti – stavy hodné chvály: Rozumové – moudrost, chápání, rozumnost; mravní – štědrost, uměřenost.

249 Člověk se učí radovat se z toho, z čeho se radovat má a nenávidět co nenávidět má. Tak si člověk žádá toho, co je libé a varuje se nelibého. Obecné množství otročí rozkoši – je tedy lépe ji klást mezi zla a tím se dojde ke středu.

250 Věc citů (a jednání) – skutečné konání je důležitější než úvahy. Jsou však rozkoše stejného druhu?

251 K čemu vše směřuje je dobro – to všichni lidé uznávají. Kdo tutou souhlasnou víru vyvrací, sám nedovede říct nic věrohodnějšího.

253 Bolest – nedostatkem něčeho, rozkoš – naplněním toho x rozkoš není naplněním ale nastane–li naplnění, lze z toho mít libý pocit (jídlo x učení).

254 Ani rozkoš není dobrem.

255 Rozkoš – vždy celá a hotová – není pohybem. Druhový tvar rozkoše je ukončen a dokonán v kterékoliv době., liší se tedy v pohybu – je to celek ukončený a dokonalý.

256 Každý smysl má svou slast – je–li náležitý předmět a podmět, dostaví se slast.

257 Slast dovršuje a zdokonaluje činnosti – a tedy i život, k němuž všichni směřují. Po slasti všichni touží, poněvadž i k žití všichni směřují.

258 Slasta žití jsou vzájemně propojeny. Slast: nevzniká bez činnosti; dovršuje každou činost a zdokonaluje. Jsou různé slasti náležející zůsným činnostem.

259 Různé slasti se vylučují – dokonce cizí libosti působí skoro stejně jako vlastní nelibosti (na náměstí chceme poslouchat krásnou hudbu, ale ruší nás oduševnělý řečník z druhé strany). Slast vlastní ctnostné činnosti je dobrá – žádost hodná chvály. Slast vlastní špatné činnosti je špatná – žádost hanebná.

260 O všem (slasti) rozhoduje zdání člověka, který je v dobrém stavu, tedy měrou všeho je ctnost a ctnostný člověk; pravá slast je určována podle něj. Slasti, které byly takto souhlasně uznány jako hanebné nelze nazvat rozkošemi – jen pro lidi pokažené. Podle slušných lidí se slasti druží k činnostem a podle činností se třídí.

261 Blaženost - cíl a účel lidského konání. Není to stav, život rostlin, nehody – blaženost je vždy nutno klást v nějakou činnost.

262 Ctnost a rozum – zdroje krásných věcí. Vzácné a dobré se určuje podle člověka dobrého + dle vlastního stavu každého člověka. Blaženost – ctnostný život, práce, nikoliv hra.

263 Otrok nemá podíl na příslušném životě – blažený není, ale tělesné rozkoše má. Blaženost je činností z hlediska ctnosti. Ctnost nejhodnotnější – ctnost toho, co je v nás nejušlechtilejší. Tedy něco, co přirozeně vládne a vede a má poznání věcí božských. Tedy činnost rozjímavá – skutečná činnost. Nejhodnotnější je tedy rozum. Je i nejstálejší. Činnost se zřením k moudrosti je nejslastnější z ctnostných činností. Filosofie - poskytuje slasti podivuhodné čistoty a trvalosti. Činnosti rozjímavá je tedy v tomto ohledu soběstačná.

264 Moudrý člověk nepotřebuje jiné lidi k tomu, aby mohl rozjímat. Moudrost jako jediná je pro sebe milována – rozjímáme jen pro rozjímání samo a pro nic dalšího. Správa obce a války jsou činnosti krásné, ale směřují k cíli mimo sebe. Ale činnost rozumu nesměřuje mimo sebe k žádnému cíli.

265 Je–li rozum vzhledem k člověku něco božského, je božský také život podle rozumu. Život podle rozumu je v nejvyšší míře blažený. Člověk se má snažit stát se nesmrtelným. Na druhém místě je teprve život podle ostatních ctností – lidské činnosti.

266 Pro blaženost podle rozumu stačí malé vybavení vnějšími prostředky. Život rozjímavý - je uskutečňován člověkem – koná skutky i podle mravní ctnosti. Potřebuje další věci, protože žije mezi lidmi.

267 Skutečná činnost Boha – která nade vše vyniká blažeností je činnost rozjímavá. Blaženost: Bozi – všichni; lidé – potud, pokud se jim dostává jakési podobné činnosti; ostatní – nikdo - nemají účast na rozjímání.

268 Blažený člověk potřebuje i vnější pohody – jeho přirozenost se nespokojí s rozjímáním. Potřebuje i zdravé tělo, potravu, ostatní péče… Stačí nutné prostředky – a ne čím víc tím líp. Cílem je ctnostná činnost.

269 Člověk moudrý je nejvíce bohumilý. Poznávat x konat. Při ctnosti nevystačíme s pouhým věděním (narozdíl od blaženosti), je potřeba mít ctnost a užívat ji. Úvahy nestačí, aby se lidé stali ctnostnými. Všeobecné množství však neposlouchá rozumového důvodu. Neposlouchá ostych (hanebno, krásno) ale bázeň a tresty.

270 Nedovede pochopit, co je krásné a opravdu slastné, poněvadž toho nikdy neokusilo. Vášeň neustoupí poučení, ale jen donucení. Proto je potřeba výchovu mladých uspořádat zákony. Dobré (co bylo takto uznáno) se jim stane zvykem příjemné. A tomu se věnuje nauka politická.

Počet shlédnutí: 133