OD

PAVLA ŠEBESTY

I. DÍL

HISTORIE, GEOGRAFIE, ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, DEMOGRAFIE A ANTROPOLOGIE NEGRITŮ

ST.-GABRIEL-VERLAG • VÍDEŇ-MÖDLING
1952

V této práci „Pygmejové Země“, jejíž druhou sérii tento svazek otevírá, se zabývám Negrity z jihovýchodní Asie. Název však neznamená, že považuji africké Bambuti, které bych jako jediné chtěl nazývat jako Pygmeje, za rasovou a etnickou jednotku s Negrity, ale spíše to, že je třeba znovu prozkoumat otázku genetické souvislosti mezi Bambuti a Negrity.

Názor A . de Quatrefagese¹⁾ zařadit Negrity mezi Pygmeje kvůli jejich nízkému vzrůstu (jejich průměrná výška se pohybuje kolem 150 cm) a některým černošským rysům již dnešní výzkum Pygmejů plně nesdílí, protože na základě novějších poznatků musel být pojem „Pygmej“ definován úžeji. Již v prvním svazku první řady této práce jsem navrhl, aby se jako Pygmejové zatím označovali pouze Bambuti a aby se za pygmejské považovaly pouze jejich rasové a kulturní projevy. Negriti a další formy lidí malého vzrůstu by proto mohly být zařazeny po bok Pygmejů pouze tehdy, pokud by byla prokázána rovnost nebo podobnost jejich ras a kulturních charakteristik s rasami a charakteristikami Bambuti. „Pygmejové“ je souhrnné označení pro všechny lidi malého vzrůstu na Zemi, zejména Pygmejů z Ituri ve střední Africe.„²⁾ Tímto způsobem jsem zúžil pojem Pygmej o mnohem více, než tomu bylo dříve³⁾. V tomto směru jsem následoval určité, zpočátku jen nejisté, pokusy jiných o použití rasového termínu Pygmej pro úzce vymezenou skupinu lidí. Doposud se například lidé vyhýbali - a ne bezdůvodně - zařazení malých Křováků mezi Pygmeje a nikoho by dnes nenapadlo označovat malé Mongoly za Pygmeje. V případě Negritů se však dosud nepodařilo dosáhnout úplného objasnění; nejnověji W. Nippold ⁴⁾ považoval Negrity, Andamánce, Semangy a Aety za Pygmeje pouze kvůli jejich nízkému vzrůstu.Pygmejové a lidé malého vzrůstu však nesmí být bez dalšího ztotožňováni, naopak, Pygmejové musí být považováni za rasově a kulturně zvláštní formu vzhledu v rámci skupiny trpaslíků, za kterou lze prozatím považovat pouze Bambuti nebo africké Pygmeje. To také vyvolává otázku o postavení Negritů mezi Bambuti nebo Pygmeji a jejich původu obecně.

Dnes se pod pojmem Negriti rozumí rasově a kulturně blíže vymezené lidstvo jihovýchodní Asie a sousedních ostrovů, které se odlišuje od všech ostatních skupin lidí velkého i malého vzrůstu. Podle nejnovějších názorů ani všichni negroidní malí obyvatelé oceánských ostrovů a jihovýchodní Asie nespadají pod Negrity. Z toho je pochopitelné, proč námitky a pochybnosti o tradičním názoru na příslušnost Negritů a Bambuti, a tím i na jednotu asijských a afrických Pygmejů, byly stále hlasitější, takže otázka jednoty těchto Pygmejů, která od A. de Quatrefagese až po W. Schmidta ⁵⁾ je opět nahlížena skepticky a kriticky. Nedávný výzkum mezi výše uvedenými kmeny přinesl nový materiál, který nabízí širší základ pro srovnávací studie. Skutečnost, že naše znalosti pygmejské problematiky, zejména pokud jde o africké Pygmeje, byly vždy nedostatečné, nepociťoval pravděpodobně nikdo jiný než sám W. Schmidt, který se pygmejskou problematikou zabývá od roku 1906, a proto opakovaně vyzýval k novému výzkumu Pygmejů.

Poměrně rozsáhlá literatura o problematice Pygmejů může laiky klamat, že naše znalosti o Pygmejích jsou ve skutečnosti nedostatečné. Tato literární díla lze považovat pouze za milníky na cestě bádání, které mohou poskytnout přehled o jejich stavu, ale o to jasněji ukazují odborníkovi zející mezery v našem poznání. Pygmejská literatura nepochybně obsahuje některé zásadní publikace. Máme k dispozici méně obsáhlé práce A. B. Meyera ⁶⁾, které odrážejí tehdejší stav znalostí o Negritech, a H. Panckowse⁷⁾ a H. Schlichtera⁸⁾, které informují o stavu výzkumu afrických Pygmejů. Za první ucelený pokus o doložení jednoty asijských Pygmejů (Negrito) s africkými tak lze považovat knihu A. de Quatrefagese „Les Pygmees“, částečně na základě pocitů a částečně srovnáním rasových aspektů, čímž dal autor zvláštní výraz své oblíbené myšlence dokázat celosvětové rozšíření Pygmejů.

O dvacet let později se W. Schmidt snažil dokázat jednotu Pygmejů především na etnologickém základě, aby obhájil tezi J. Kollmanna, který označil pygmejskou rasu za kořen lidstva. Tím však výzkum Pygmejů neskončil. Novější a zčásti i nejnovější bádání již využilo dvou prací ze školy H. Plischkeho, již zmíněného W. Nippolda a W. Immellrotha ⁹⁾, které však nezohledňují celou problematiku, ale spokojují se s tím, že pečlivým a také kritickým zpracováním veškerého dostupného badatelského materiálu podávají vynikající rasové a zejména kulturní dějiny Negritů a Pygmejů v Africe.

Má práce o pygmejských národech Země se neomezuje pouze na shrnutí všech dosavadních výsledků výzkumu, ale představuje zejména výsledky mého vlastního výzkumu mezi těmito národy in extenso. Hlavním cílem této práce je zveřejnění vlastního výzkumného materiálu, doplněného a kontrolovaného výzkumným materiálem dřívějších badatelů. Její první řada sloužila studiu Bambutiů, druhá řada, kterou tento svazek otevírá, se zabývá Negrity, zejména Semangy a Aety, mezi nimiž jsem měl možnost provádět výzkum. Andamance, které jsem kvůli vypuknutí války v roce 1939 nemohl navštívit, jsem zařadil jako doplněk. Pouhý popis tří negritských skupin by plně neodpovídal cíli této práce, neboť jejím cílem je také objasnit jejich vzájemné vztahy na základě srovnání antropologických a etnografických podmínek. Závěrečný svazek pak bude vyhrazen pro posouzení genetické souvislosti mezi Negrity a Bambuti, tj. pro potvrzení či popření jednoty všech Pygmejů.

Ačkoli můj výzkum mezi Semangy (vlastně Sěmáng, ě je šumová hláska / Murmelvokal, důraz je na koncové slabice) předcházel výzkumu mezi Bambuti, dal jsem v publikaci přednost africkým Pygmejům, protože jsou ve všech ohledech primitivnější, a proto se i z historických důvodů ukázalo, že jsou to skuteční Pygmejové. Doufám, že zveřejnění materiálu o Bambuti lépe poslouží k objasnění problému Pygmejů. Kromě toho se však domnívám, že samotné podrobné představení veškerého mého výzkumného materiálu, i když se kvůli nepříznivým okolnostem opozdí, nebude zbytečné.

Jak chabé byly naše dosavadní znalosti například o Semanzích, a proto ospravedlňují jakýkoli nový výzkum, může ukázat následující vtipná poznámka R. J. Wilkinsona ¹⁰⁾, která sice přestřelila, ale není zcela mylná. „If the extent of our knowledge of the wild tribes of Malaya was to be measured by the mere weight of the books that have been written about them, the suhject would not afford much scope for further research. The work of Messrs. Skeat and Blagden covers some 1,600 pages; Dr. Rudolf Martins book is almost as volurainous; then we have a fifteenshilling ,Fasciculus' by Messrs. Annandale and Robinson.“ („Kdybychom měli rozsah našich znalostí o divokých kmenech Malajsie měřit pouhým počtem knih, které o nich byly napsány, neposkytoval by tento objekt mnoho prostoru pro další výzkum. Práce pánů Skeata a Blagdena má asi 1 600 stran, kniha Dr. Rudolfa Martinse je téměř stejně objemná, pak tu máme patnáctišilinkový „Fasciculus“ pánů Annandala a Robinsona.“)
(Pak cituje další práce a články a uzavírá:) „But with all this inass of literature we know next to nothing about the aborigines of the Malay Peninsula.„ („O domorodcích na Malajském poloostrově však při vší té spoustě literatury nevíme téměř nic.“)

O Aetech bylo sice napsáno méně obsáhlých svazků než o Semanzích, ale i naše znalosti o nich jsou skromnější. Od doby Wilkinsona se však stav negritských studií zlepšil, neboť výzkum mezi Semangy prováděl I. H. N. Evans a já. W. A. Reedem, Vanoverberghem a mnou byly shromážděny nové poznatky také mezi Aety, které jsou zde poprvé uceleně prezentovány. Doufám také, že kritické využití výsledků dřívějších badatelů z mé strany bude produktivnější a plodnější, protože jsem díky dlouhému soužití s Negrity schopen podat přesnější interpretaci cizích zpráv.

Jak již bylo řečeno, mé výzkumné výpravy za Pygmeji se datují od podnětů mého ctěného učitele W. Schmidta, který mi v mnoha případech také připravil cestu. Z pěti expedic, které jsem uskutečnil, byla první a čtvrtá věnována Negritům. První expedice k Negritům (1924/25) se uskutečnila v politicky i finančně složité době. Za to, že jsem se do ní vůbec mohl pustit, vděčím velkorysé pomoci tehdejšího papeže Pia XI, který mi velkoryse poskytl finanční prostředky, a dále několika londýnským přátelům, kteří mě seznámili s malajštinou (O. Blagden), představili mi podmínky výzkumu v této zemi (W. Skeat) a připravili mi cestu do Malajsie. Bez této pomoci vládních a církevních kruhů by se výzkumná cesta v tehdejší době neklidu a nedůvěry neuskutečnila. V samotné Malajsii jsem se těšil velké přízni koloniálních úřadů. Jsem zvláště zavázán kosmopolitním misionářům z pařížského semináře za jejich pohostinnost a všestrannou podporu, mezi nimi zejména R. Cardonovi, který byl tehdy v Taipingu, a P. Pagesovi, řediteli semináře v Pulo-Penangu. Pomohli mi však i úředníci, zejména kpt. H. Berkeley, obyvatel Griku, a I. H. N. Evans, tehdejší ředitel Tchajpchingského muzea, jemuž vděčím za mnoho podnětů a nejnovější literaturu.
S pomocí těchto dobromyslných přátel se mi podařilo rychle se v zemi uchytit. Provedení výpravy však bylo ponecháno pouze na mně, protože nikdo kromě kapitána Berkeleyho a Evanse neměl se Semangy žádné spojení. Jedinou mou starostí zůstávalo vystopovat je v džungli a být s nimi v neustálém kontaktu. To, že se mi podařilo tyto mimořádně plaché lidi zcela získat, je jedním z hlavních úspěchů mé výpravy.
Druhá cesta k Negritům se uskutečnila v letech 1938/39; co do délky trvání a výsledků se s první nedá srovnávat. Na druhé cestě jsem získal cenné zkušenosti, ale už jsem nebyl schopen zvládnout velké vypětí expedice jako dříve. V popředí mého badatelského zájmu byli filipínští Aetové, navíc jsem měl v plánu další výzkum mezi Semangy a návštěvu Andamanských ostrovů. Financování tohoto podniku se zčásti ujal Fond A. Hrdličky a Univerzitní fond v Praze, za jehož podporu vděčím především zesnulému Prof. Dr. J. Matiegkovi (Praha), který vždy projevoval velký zájem o mé badatelské aktivity, a zčásti jsem se uchýlil k vlastním prostředkům. Podporu na pořízení sbírek poskytlo Lateránské muzeum v Římě. Na Filipínách jsem se těšil pomoci misionářů Božího slova, zejména W. Duschaka (nyní apoštolského vikáře na Mindoru), který mě seznámil s Negrity ze Zambales. V Malajsii mě však opět podpořili otec R. Cardon a otec Francis. Proto se mi podařilo dokončit plánovaný výzkum mezi Semangy. Cestu na Andamany zmařily přetrvávající záchvaty horečky a vypuknutí války. Tento svazek se zabývá demografií a antropologií, jakož i některými nezbytnými předběžnými otázkami historické a geografické povahy. Druhý svazek se bude zabývat etnografií (ekonomií, sociologií a intelektuálním životem). V dalším svazku budou uvedeny jazyky původních obyvatel, pokud se je podařilo zaznamenat. Pro antropologickou část tohoto svazku jsem si zajistil spolupráci kolegů nebo jsem použil materiály již publikované v časopisech, např. V. Lebzeltera +. Prof. Dr. J. Matiegka + byl opět zodpovědný za měření dětí, Dr. M. Weninger za papilární vzory. Dr. R. Routil se věnoval zpracování výzkumu krevních skupin a dostupného kosterního materiálu. Všem těmto kolegům děkuji za cennou pomoc, stejně jako nejmenovaným kolegům, kteří se podíleli na výpočtu antropologických hodnot, a paní H. Seifertové, která mi opět pomáhala při psaní této práce.

Tento svazek vyšel tiskem již v roce 1940. Missionsverwaltungs-Gesellsehaft, Cáchy, prostřednictvím svého generálního sekretáře Dr. Breuera poskytl dílu velkorysý finanční příspěvek. Bohužel dvě třetiny dokončeného díla byly zničeny bombami ve Stuttgartu v roce 1943.

Následné neutěšené ekonomické podmínky v Německu nebyly příznivé pro nový tisk díla, zejména proto, že zahraniční instituce, které jsem při různých příležitostech oslovil s žádostí o finanční podporu, příspěvek neposkytly.

Teprve díky současnému generálnímu představenému Societas Verbi Divini P. Dr. A. Große-Kappenbergovi mohlo dílo po desetiletém zpoždění vyjít tiskem, byť s méně bohatou výzdobou, než bylo připraveno, a s některými textovými zkratkami.

St. Gabriel, Mödling, prosinec 1951.
Paul Schebesta

Slovo Negrito (pl. Negritos) je španělského původu. Již Pigafetta, společník a historiograf Magalhäese a jeho cesty kolem světa, se zmiňuje o černošském obyvatelstvu podobném Etiopanům z jednoho z filipínských ostrovů, které nazývá Panilongon. Následně se španělští dobyvatelé na různých ostrovech opakovaně setkávali s touto černošskou a malou populací, které dali jméno „Negritos del Monte“ (horští černoši) nebo zkráceně „Negritos“¹¹⁾. Ačkoli se tento název někdy používá pro všechny divoké vnitrozemské kmeny Filipín, pravděpodobně se jednalo o malou populaci s tmavou pletí a kudrnatými vlasy, které se také říká „Aetové“. V informovaných kruzích se dnes termín Negrito používá pouze pro označení rasově a kulturně vymezeného obyvatelstva žijícího na různých filipínských ostrovech. Když však bylo postupně rozpoznáno, že kmeny příbuzné těmto filipínským Negritům nebo Aetům žijí i mimo Filipíny, dostaly následně stejné jméno Negrito. Původně se to týkalo malajských Semangů. Stamford Raffles, zakladatel moderního Singapuru, rozpoznal rasovou odlišnost Semangů na přelomu 18. a 19. století a oddělil je jako negroidní prvek od Malajců¹²⁾. O několik let později (1811) J. Leyden¹³⁾ jako první spojil Semangy a Papuánce, čímž myslel filipínské Negrity, a Andamance do jednoho celku. Tím se název Negrito rozšířil nejen na Aety, Semangy a Andamance, ale také došlo k potvrzení jejich rasové a etnické jednoty, což platí dodnes. Po něm následoval J. Crawfurd¹⁴⁾, který souhlasil s Leydenovým názorem, ale také stavěl Negrity do protikladu k ostatním černochům Východu, tj. k Melanésanům a Papuáncům. Tím se otevřela cesta k nezávislé černošské rase, jejíž existenci však bylo třeba nejprve prokázat.

Někteří pozdější autoři udělali krok zpět a opět spojili Negrity s Papuánci do jednoho celku, což učinil například G. W. Earl ¹⁵⁾, který k Papuáncům připojil Andamánce a všechny ostatní kudrnaté kmeny asijského ostrovního světa. O dvě desetiletí později A. B. Meyer¹⁶⁾ a N. v. Miklucho-Maclay¹⁷⁾, který chybně označuje Weddidy Sakai a negritoidní Semangy jako Melanésany a pak výslovně zdůrazňuje, že Negrito a Papuánci, ačkoli první jsou brachy-, druzí dolichocefalové, jsou přesto jedním a týmž kmenem. Miklucho-Maclay však již tušil, že mezi Papuánci lze rozlišit několik rasových typů. To, co se tehdy předpokládalo a opakovaně říkalo, dnes považujeme za fakt a skutečnost. Tzv. Papuánci jsou složitou rasovou strukturou; zdá se, že je nutné alespoň jedno rozdělení na dvě části, jak uvádí v. Eickstedt ¹⁸⁾, který rozlišuje mladší a starší melanéskou vrstvu.

Další, které v. Eickstedt nazývá Palaemelanesidy, mohli připomínat A. B. Meyerovi, v. Maclayovi a Earlovi Negrity, i když i u nich jsou hluboké rozdíly. De Quatrefages zde zřejmě viděl hlouběji, a proto rozdělil východní Pygmeje na vlastní Negrito a Papua-Negrito. De Quatrefages¹⁹⁾ a Hamy byli přesvědčeni o existenci negritského prvku v Melanésii, ale byli daleko od toho, aby Melanésany (Papuánce) nazývali Negrity jako takové; pro ně byli větví nebo podrasou.

Nous avons cru devoir, M. Hamy et moi, accentuer la distinction précédemment établie (c. a. d. la race négrito, rameau oriental et rameau occidental) et nous avons considéré chacun de ces types secondaires comme constituant une sous race. Pour nous les petits nègres orientaux sont les Négritos-Papous, ceux de l'Occident sont les Négritos proprement dits.

M. Hamy a já jsme považovali za nutné zdůraznit dřívější rozlišení (tj. rasu Negrito, východní větev a západní větev) a každý z těchto sekundárních typů jsme považovali za podrasu. Pro nás jsou východní černoši Negritos-Papous, ti ze západu jsou vlastní Negritos.

Tento názor obou francouzských badatelů již představuje významný pokrok oproti názoru Fr. A. Allena²⁰⁾ a dalších, kteří ve své snaze prokázat souvislost mezi černou rasou z Afriky přes Andamany až k Papuáncům považovali Negrity za příslušníky černé rasy, ale pouze za odnož Papuánců.

Jak lze vidět, názory na příslušnost Negritů a Papuánců se měnily. Všechny snahy jednotlivých badatelů přiřadit Negrity k Melanésanům (Papuáncům) jako takovým nebo pouze k melanéské trpasličí formě, které se postupem času stále více prosazovaly²¹⁾, ale nedokázali otřást převládajícím míněním o vlastní rase Negrito.

Toto uvádí anonymní autor²²⁾:

Pan Wallace, který strávil na souostroví mnoho let, souhlasí s těmito pány v tom, že Semangové z Malackého poloostrova jsou stejné rasy jako Andamané, a také je považuje za stejnou rasu jako malé černochy zvané Negrito na Filipínách. Ale nepovažuje je za příbuzné australské nebo papuánské rase, jak to činí významný spisovatel pan Logan, který je nazývá „Drávido-Australany“.

Další etapa diskuse o problému Negritů, která v podstatě sahá až k francouzské škole s de Quatrefagesem, spočívá v tom, že Negritové, kteří byli z různých důvodů odděleni od Papuánců nebo Melanésanů, byli nyní spojováni s africkými Pygmeji, kteří se právě stali známými vědeckému světu díky výzkumům du Chailluse a Schweinfurtha, a to pro svůj nízký vzrůst a další rasové znaky podobné Pygmejům. Od té doby se mluvilo pouze o pygmejské rase jako takové, nebo nanejvýš o afrických a asijských Pygmejích. Vrcholem tohoto přístupu byla známá práce W. Schmidta: Die Stellung der Pygmäenvölker in der Entwicklungsgeschichte des Menschen, 1910, ve které předpokládá jednotu asijských (Negrito) a afrických Pygmejů (Bambuti) jako prokázanou (s. 26) a obě skupiny, které jsou geograficky vzdálené, považuje za jeden celek a spojuje je s J. Kollmannem²³⁾ jako dětské formy lidství na počátku lidského vývoje. Tím však diskuse o tomto problému v žádném případě neskončila. Nové názory prorazily. Například V. Eickstedtz²⁴⁾, který považuje Pygmeje na Zemi za „specializovanou formu negridské hlavní rasy“, staví asijské Pygmeje do protikladu k melanéským malým vzrůstovým formám na Nové Guineji a melanéských ostrovech na jedné straně a k bambutidům v Africe na straně druhé, čímž iniciuje jiný pohled na problematiku Pygmejů.

Největší překážkou pro navázání genetického příbuzenského vztahu mezi oběma skupinami však vždy zůstávalo velké místní oddělení asijských a afrických Pygmejů. To pociťovala již francouzská škola de Quatrefagese a Hamyse, kteří vymýšlením zvláštních názvů pro africké Pygmeje, které nazývali „Negrillové“ podle slova Negrito, nejen potvrzovali, že asijští a afričtí Pygmejové patří k sobě, ale chtěli také oddělit Negrity od Melanésanů a Negrilly od Negrů / černochů. Byli to právě tito badatelé, kteří se - aby dodali své tezi větší důraz - pokusili vybudovat geografický most od asijských k africkým Pygmejům a na základě malých kmenů z dávných i novodobých dob nejen prokázat souvislost mezi Bambuti a Negrito, ale také věrohodně doložit možné celosvětové rozšíření této pygmejské rasy. Kritické, i když stručné vyjádření k těmto pokusům se zdá být nezbytné pro zahájení střízlivého hodnocení problému Negrito, resp. Pygmejů. ²⁵⁾

Ze starověkých spisovatelů se pro naši otázku hodí zejména dvě zprávy, jedna od Plinia v jeho Historia naturalis c. 2 a druhá od Ktesiase podle zprávy Fotiovy.

De Quatrefages se domníval, že Pliniovu zprávu lze interpretovat tak, že Brahuiové mohou být považováni za potomky Pliniových legendárních trpaslíků, protože měli negritské rysy, i když jsou nyní smíšenou rasou; žili také v oblasti, kterou měl Plinius zřejmě na mysli. Důležitější však pro něj byla zpráva Ktesiase, v níž se píše následující: „Uprostřed Indie žijí černoši, kterým se říká Pygmejové. Nejvyšší z nich jsou vysocí jen dva lokty, ale většina z nich je vysoká jen jeden a půl lokte. Mají velmi dlouhé vlasy, které jim sahají až ke kolenům. Mají delší vousy než ostatní lidé. Nenosí oblečení, ale jako pokrývku používají vlasy a vousy. Mají široký nos a jsou oškliví; s lukem umí zacházet velmi obratně.“

De Quatrefages, který si je vědom legendárního charakteru tohoto vyprávění, se přesto domnívá, že něco lze považovat za historickou skutečnost. U Pygmejů, které popisuje Ktesias předpokládá, že se jedná o místo Bandra Loks v pohoří Vindhja.

Základ, na kterém staví svou hypotézu, je však mimořádně slabý, protože se opírá pouze o jednoho jedince z Bandra Loks, který je popsán jako Pygmej. Nehledě na to, že základna pro srovnání je nedostatečná, je třeba poukázat i na okolnost ve zprávě Ktesia, která dokládá, že dotyčná populace není negritoidní, jak na to upozornil již R. Martin²⁶⁾. Růst vlasů a vousů těchto lidí zmíněných ve zprávě není negritoidní. Pokud by se podařilo objevit Negrity na Blízkém východě, což se zatím rozhodně nestalo, pak by s nimi nemohli být spojováni trpaslíci popisovaní Ktesiem kvůli jejich ne-negritoidním vlasům. ²⁷⁾.

Tento pokus dokázat výskyt Negritů na Blízkém východě a v Balúčistánu ze starověkých historických pramenů byl tedy stejně neúspěšný jako jiný pokus potvrdit jejich výskyt na Blízkém východě ze staroíránských a mezopotámských památek. Hamy a de Quatrefages ²⁸⁾ se domnívali, že na starověkých perských vyobrazeních rozpoznávají jedince podobné Negritům, kteří měli žít v jižní Persii. Jiní francouzští učenci tuto domněnku jednoduše potvrdili tím, že prohlásili vyobrazení na některých památkách ze Súsy za negritoidní lidi par excellence²⁹⁾. De Morgan jde dokonce tak daleko, že předpokládá, že oblast rozšíření této domnělé negritské populace sahá od Perského zálivu až po deltu Indu. Protože však dotyčné znaky na památkách ze Sús, které byly považovány za negritoidní, nelze s jistotou interpretovat jako takové, nelze z nich usuzovat na přítomnost Negritů v Persii o nic více než z výkladů G. Hüsingse ³⁰⁾, který na základě podobných památek ze 7. století př. n. l. dospěl k závěru, že v Mezopotámii žila trpasličí rasa, a tedy černé domorodé obyvatelstvo. E. v. Eickstedt³¹⁾ ponechává možnost výskytu negritoidního lidstva v jižním Íránu otevřenou, ale i on odmítá důkazy, které výše zmínění autoři získali z památek v Súse, o skutečném výskytu této lidské rasy v této oblasti jako neplatné.
Domnívá se, že vyobrazení těchto malých lidí na triumfální stéle Naram-Sina z Akkadu ukazuje spíše weddoidní než negritoidní typy. To potvrzují i dnes žijící obyvatelé Sús.

###

Podle našich současných poznatků je tedy třeba považovat výskyt negritoidního lidstva v oblasti Přední Asie za neprokázaný jak pro starověk, tak pro dnešek. To nelze se stejnou jistotou říci o regionech Blízkého východu (Vorderindien). Prozatím nelze popírat možnost jejich výskytu v této oblasti, poté co byla potvrzena pro Mezopotámii a Írán. Zcela nezávisle na domněnkách a interpretacích Hamyho a de Quatrefagese a dalších starších autorů se zdá, že nejnovější zprávy podporují názor, že na Blízkém východě stále žijí pozůstatky negritského obyvatelstva. To je to, co chce B. S. Guha ³²⁾ učinit věrohodným. Také Dr. Hutton³³⁾ se k tomuto tématu vrací při projednávání sčítání lidu v Indii v roce 1931. Píše: „Stopy negritských prvků se objevují zejména u Kádarů (Cochin, s. 279), kteří jsou vždy tmavě zbarvení, s hustými rty a kudrnatými vlasy. To potvrzuje názor Gully, který tvrdí, že mezi Kádary žijí Negritové. Bylo by však dobré počkat na podrobnější výzkumy, než budeme souhlasit s názorem Guhas a Huttona (viz starší zpráva v H. Panckow, loc. cit. Z. d. Ges. f. Erdk. XXVII. 1892, 85.).

Z přední části Indie se dostáváme do oblastí v indickém týlu, kde se zprávy o výskytu Negritů množí a zhušťují, až narazíme na Semangy v nejzazším cípu poloostrova v zadní části Indie, jejichž příslušnost k Negritům je doložena již od počátku minulého století. Totéž platí pro Andamanské ostrovy, které je geograficky nejlépe zařadit do Barmy, tedy rovněž do Zadní Indie, kde se zdá být existence negritoidní rasy prokázána stejně, dokonce dříve než v Malajsii. To samo o sobě odůvodňuje další předpokládané rozšíření této rasy v Zadní Indii. DeQuatrefages³⁴⁾ již přináší zprávu, že na severu provincie Bien-Hoa žijí černošské kmeny. Tato zpráva se později opakovala, ačkoli se nikdy nepodařilo provést bližší průzkum černošského obyvatelstva. Pouze J. Brengues³⁵⁾. Dokonce i vágní popisy J. Brenguese a jím zaznamenané tělesné rozměry Porra nabádaly k opatrnosti. Při příležitosti své cesty do Indie navštívil E. v. Eickstedt také Porr, aby se na místě seznámil s tímto problémem. On sám uvedl výsledek této cesty: „Konec vědecké legendy ³⁶⁾.“ Odmítá, že by Porry jakkoli spojoval s Negrity. Označuje je jako Weddidy s vlivem Paleemongolidem.

Zdá se, že J. Brengues se nechal při jejich počítání mezi Negrity zmást hlavně těsně zastřiženými vlasy, které našel asi u 5 % Porrů (v. Eickstedt odhaduje stejně vysoké číslo). Ale „mluvit z tohoto důvodu o Negritovi se zdá být více než odvážné“, poznamenává v. Eickstedt³⁷⁾. Brengues pravděpodobně pravé Negrity osobně neznal a stejně jako mnozí jiní, kteří se setkali s populací s krátce střiženými vlasy, tmavší barvou pleti a nízkým vzrůstem, se dopustil omylu, když je jednoduše zařadil mezi Pygmeje nebo Negrity, zejména pokud se v jejich okolí vyskytovali praví Negriti. Z podobných důvodů se této chyby dopustili i mnozí další autoři v případě Senoiů na Malakce a Mangjanů, Bataků a Igorotiů na Filipínách. Na základě výzkumu Eickstedt je proto třeba Porry nebo Čongy ze seznamu Negritů vyškrtnout. Je to pravděpodobně prvek weddidů s kudrnatými, často i kudrnatými vlasy, který se vyskytuje všude v Zadní Indii, což vždy vedlo k domněnce nebo tvrzení, že v Siamu a jinde v Zadní Indii existují stopy Negritů. v Siamu a jinde v Zadní Indii. Blízkost Seniangů v Malajsii se zdála takové předpoklady ospravedlňovat. Tak již de Quatrefages³⁸⁾ předpokládal u Moiů příměs negritské krve podle Loganových údajů; v novější době T. V. Holbé³⁹⁾ zastává názor, že Anamité některých oblastí mají také negritskou krev, což R. Heine-Geldern⁴⁰⁾ postuluje pro celou východní Asii⁴¹⁾.

Rasovým problémem Moi se zabýval také v. Eickstedts⁴²⁾ a zkoumala Negritoeinsdilag často zmiňovaný Moi. Nejprve říká (s. 133), že „Weddidové připomínají z dálky, když ne Negritos, tak alespoň malé Negridy“. Barva pleti tomu však vůbec neodpovídá, protože „skuteční Negritové jsou tmavší. Podle mého názoru není tato námitka oprávněná, protože škála barev pleti je u Negritů větší, než v. Eickstedt zřejmě předpokládá. Je známo, že Andamané jsou tmavší, ale Seinang a Acta se pohybují mezi 20-25; světlejší odstíny 17-19 jsou vzácnější, ale i ty se vyskytují. Nicméně v. /Eickstedt/ ponechává otevřenou otázku, zda Moiové neobsahují příměs starého negritského substrátu, který našel zejména u Haimarů. V. /Eickstedt/ však odmítá „impregnaci celého bloku (Moi) jako takového převážně Negrity, tj. zakrslými černochy“. „O tom nemůže být vůbec řeč.

Nelze zde však zcela vyloučit několik vlivů či proniknutí Negritů nebo spíše protonegridských dědičných tendencí, jako je tomu u Porrů. Pro předpoklad negritidních skupin však neexistují vůbec žádné důkazy.“ E. v. Eickstedt tak skutečně připouští, že negritské prvky byly Moi absorbovány ve slabé síle. Výskyt negritského prvku, pokud se objevuje v památkách ve zbytku Zadní Indie, je třeba si představit podobně. Negrité se vždy a všude vyskytovali velmi řídce, a proto mohli po vstřebání pronikat jen slabě. Tento názor zastává i Heine-Geldern, který předpokládá, že v celé jihovýchodní Asii se mísí negritská krev. Nicméně v. Eickstedt má pravděpodobně pravdu ve svém názoru, podle kterého někteří autoři neznalí Negritů zaměňovali „malé, kudrnaté Weddidy“ s Negrity nebo je považovali za krevní směs s Negrity, jako tomu bylo často v Malajsii u vlnitovlasých Senoiů.

Pokud bychom předpokládali, že Senoiové v Malajsii jsou kříženci Negritů a Indonésanů na základě indexu hlavy, jak to učinil profesor botaniky Harley Harris Bartlett⁴³⁾. Zde je učebnicový příklad toho, jak moc může být samotné porovnání tělesných rozměrů zavádějící. Je téměř nepochopitelné, jak může Bartlett stále psát o rase Senoi a lidu Senoi v Malajsii, početně silnějším a vitálnějším než Semangové: “'Ani na Malajském poloostrově skutečně není dostatek důkazů, které by skeptiky přesvědčily, že existuje solidní základ pro uznání typu Vedda za jiný než indonésko-negritský“ (s. 2852). Takovým skeptikům lze jen doporučit, aby se šli podívat!

Podobným způsobem by chtěl Bartlett vysvětlit vlnitovlasý prvek u Bataků, Lubuů, Kubuů a Minangkabauů na Sumatře, ačkoli by bylo logičtější považovat za příčinu křížení s vlnitovlasým prvkem, protože na Sumatře nejsou žádné doklady o Negritech.

Obyvatelé souostroví Mergui ⁴⁴⁾ mají údajně také smíšenou negritskou krev, kterou musela zvláště přitahovat blízkost Semangů. I. H. Hutton⁴⁵⁾ se snaží věrohodně prokázat přítomnost negritského prvku v populaci hor Naga v Assamu. Jakkoli je oprávněné poukazovat na možnost širokého rozšíření negritského prvku v Zadní Indii - Heine-Geldern předpokládá, že weddidská a negritská rasa byly v jihovýchodní Asii rozšířeny před vpádem mongolské rasy do Zadní Indie - nelze přehlédnout, že praví negritové byli dosud prokázáni pouze na Andamanských ostrovech a na Malajském poloostrově. Všechny ostatní zprávy o výskytu tohoto plemene v jiných částech Zadní Indie nebyly nikde potvrzeny. Domněnku, že negritský prvek byl kdysi v horských lesích Zadní Indie rozšířen více, však potvrzuje skutečnost, že se v Zadní Indii tu a tam objevují pozůstatky tohoto plemene. Konečný rozsudek v této věci je však dnes předčasný.



Počet shlédnutí: 70