Ateisté a křesťanské svátky

V tomto textu jsme se zabývali tématem českých ateistů a jejich pojímáním křesťanských svátků, které jsou v Evropě nejrozšířenější. Přes vysoký počet ateistů v České republice jsme našli pouze jednu „organizovanou skupinu“ a to Humanističtí ateisté o.s., jejíž členové poskytli informace ze soukromého života a poodhalili i své názory na křesťanskou a ateistickou společnost. Poté jsme tyto informace porovnávali s odpověďmi od věřících. Vybrali jsme dvě křesťanské církve, které se svými názory mohou lišit, katolíky a evangelíky.

Cílem této práce bylo dozvědět se, proč ateisté slaví křesťanské svátky, protože ateismus se vyznačuje bezbožností, tedy popíráním existence Boha, ale i odmítáním náboženství. Pokud je slaví, naskytla se otázka, proč tomu tak je a jestli je slaví stejným způsobem, jako křesťané. Otázky byly zaměřeny hlavně na to jaký význam pro ně mají především Vánoce a Velikonoce, jestli znají historii těchto svátků a jakou roli pro ně hraje víra v souvislosti s těmito svátky.

Proč čeští ateisté slaví křesťanské svátky?

• Slaví je všichni?
• Pokud dodržují svátky, tak které, pouze Vánoce a Velikonoce nebo i Tři krále, Masopust, Dušičky…?
• Jak ateisté vnímají tyto svátky?
• Jaký přehled mají ateisté o historii těchto svátku? Dokázali by o ní stručně vyprávět?
• Jaký význam má pro ateisty víra v souvislosti s těmito svátky (modlí se výjmečně na Vánoce, snaží se chovat lépe, podle tradic atd.)?

Religionisticko-teologický přehled se zabývá vývojem a strukturou religionistiky jako vědního oboru, vztahem religionistiky a teologie a přináší přehled náboženských systémů včetně důkladné charakteristiky spektra náboženských směrů s přihlédnutím k situaci v České republice. V naší práci se zabýváme náboženskými svátky a tím, jak jsou vnímány českou ateistickou společností. Proto je dobré definovat ateismus.

Pojem ateismus byl v dějinném vývoji vykládán a používán různě. V písemných dokladech z dějin náboženství nechybějí poukazy na to, že se ho v polemickém a diskriminujícím smyslu používalo k označení lidí, kmenů a národů, které odmítaly víru v boha vůbec, příp. boha nebo bohy určitého náboženství. Ve starořecké filosofické tradici, z níž se slovo „ateismus“ odvozuje, se pojmu „ateismus“ užívalo pro neuznávání bohů státního kultu /Platón, Zákony X/.V křesťanské tradici středověku a novověku v důsledku nároku na výlučnost, který křesťanství sdílí skoro s každým náboženstvím, vztahuje se pojem „ateismus“ jak na cizí náboženskou víru, na hereze, tak na vědomé popírání a odporování jakékoli představě boha. Ve smyslu popírání personální představy boha se v novější měšťácko-křesťanské historiografii náboženství označuje buddhismus a čínský taoismus většinou jako ateistický. Byl také vykládn jako bytostný rys určité třídy světových názorů, které vykládají svět z něho samého, a proto vědomě odmítají jakýkoli způsob představy boha, což zahrnuje odmítnutí všech obsahů víry určitého, příp. každého náboženství. [1],[2]

Autor knihy Liturgie a život[3] seznamuje čtenáře nejen s problematikou liturgie v křesťanství, ale také s křesťanskými svátky, jejich smyslem a vznikem. Zabývá se Vánocemi a Velikonocemi, ale i původem adventní doby. Dále také zmiňuje některé další svátky, jako je svatý Martin, svatý Mikuláš, Tři králové či Dušičky neboli Památku všech zemřelých. Těmto svátkům ovšem není věnována příliš velká pozornost. Navíc autor předpokládá, že čtenář je s tímto tématem již alespoň částečně obeznámen. Velikonoce považuje za vyvrcholení celého křesťanského roku. Také je zde řešen rozdíl mezi svátkem Narození Páně, nám známým jako Boží hod, a svátkem Zjevení Páně, který dříve připadal na 6. ledna než se východní a západní církve shodly na jednom dni. A důvod, proč jsou tyto svátky slaveny v tyto dny, spojuje autor s pohanskými slavnostmi, jenž jim měly předcházet.

Informace lze čerpat také z knihy Vlastimila Vondrušky Církevní rok a lidové obyčeje[4]. Věnuje se především historii církevních svátků. Jejich původ většinou odvozuje z křesťanských legend. Kniha se vyznačuje velkou přehledností, kdy je postupně rozebírán den po dni. Nejvíce prostoru autor pochopitelně věnuje nejvýznamnějším křesťanským svátkům, tedy Velikonocům a Vánocům. S touto knihou pak souvisí publikace Lidové zvyky a obyčeje v křesťanském roce[5], která je napsána ve zjednodušené formě určené dětem, tudíž je i bohatě ilustrována a doplněna koledami. Ovšem text je téměř celý, a navíc doslovně, převzatý z výše uvedené knihy Vlastimila Vondrušky.

Poměrně podrobné a ucelené údaje, týkající se Velikonoc[6] a Masopustu[7], samozřejmě nabízí i nejvyužívanější informační zdroj Wikipedie. Velikonoce jsou zde rovněž považovány za vyvrcholení křesťanského roku liturgického. A je zde věnována pozornost jak průběhu oslav těchto svátků, tak i jejich historii. Zde se také píše o různých způsobech slavení Velikonoc v jiných zemích. Například na Ukrajině se peče velikonoční chléb pascha v několika různých velikostech, pro každého člena rodiny a jeden velký pro celou rodinu. Pascha je zdobená různými ornamenty, kupříkladu kříži, věnci, květinami a ptáčky. Také se můžeme dozvědět o oslavování masopustu například v Římě. Zde se tomuto svátku neříká masopust, nýbrž karneval, ale význam je stejný. Cílem lidí je se dosyta najíst, aby byli silní na další postní období.

Co se týká lidových tradic pojících se s jednotlivými svátky, lze získat z knihy Kamily Skopové Hody půsty masopusty[8]. Avšak samotným svátkům není věnováno tolik prostoru, pozornost autorky je spíše zaměřena na staročeské zvyklosti.

Z časopisu Katolický týdeník je možné se dozvědět o symbolice Krista v závislosti na liturgii, jako například, že: „Vlastním mytím nohou je pro nás dnes Eucharistie - znamení poníženosti Pána z lásky k nám. Dnešní oltář je stůl, u něhož slavil Ježíš Poslední večeři, a také kříž, na kterém zemřel.“[10]

Článek The First Christmas Tree pojednává o tom, jak se utvářela a šířila tradice zdobení vánočních stromků. Zabývá se tím, jak se dnes už typický vánoční zvyk poprvé objevil v Anglii a to zásluhou královny Šarloty Meklenbursko-Střelické.[11]

Pro náš výzkum jsme využili různé techniky sběru dat. Ale aby bylo vůbec možné porovnat způsob oslav křesťanských svátků ateisty a křesťany, bylo zapotřebí se nejprve obecně seznámit s průběhem nejznámějších svátků a jejich tradic a zvyků probíhajících v českých rodinách. A samozřejmě i také získat informace o ateismu. K tomu bylo využito studium oficiálních dokumentů jak v knižní podobě, tak v elektronické.

Pro praktickou část jsme použili metodu dotazování, a konkrétně formou rozhovorů a dotazníků.

Dotazníky byly poskytnuty 30 členům ateistické skupiny Humanističtí ateisté o.s., přičemž otázky byly stanoveny otevřenou formou, takže respondenti měli možnost odpovídat jakkoli rozsáhle. Stejně tak byly poskytnuty dotazníky příslušníkům oběma církví a na jejich základě byla rozvinuta konverzace s jejich zástupci formou nestrukturovaného rozhovoru. Své názory nám sdělili příslušníci Sboru české církve evangelické Radotín a Beroun, římští katolíci z Biskupství litoměřického a také převorství Břevnovského kláštera.

V teoretické části je nastíněn průběh jednotlivých svátků a tradic s nimi spojených. Nejprve je popsán advent, neboť je to začátek křesťanského (církevního) roku.

Advent je považován za přípravnou dobu na Vánoce, která je známá především na Západě. Samotné slovo advent vzniklo z latinského slova „adventus“, což znamená „příchod“. Tato doba je pak v křesťanství spojována s příchodem spasitele (Ježíše Krista). Pro jiné nastává očekávání nejpříjemnějších svátků v roce.

Má dvojí původ, a to římský a galský. Od pátého století trvala přípravná doba v Římě jeden až tři týdny. V Galii se od šestého století vyvíjela trochu jinak a trvala šest týdnů, přičemž začínala v den sv. Martina. Ve středověku se pak obojí propojuje a teprve v roce 1570 se zvyk čtyř adventních nedělí ustálil na celém Západě.

Dnes tedy začíná čtyři neděle před hlavním svátkem, což je narození Páně, který je stanoven na 25. prosince, čímž advent také končí.

Adventní doba bývala dobou postní, která se vykazovala střídmostí v jídle a pití, intenzivním zbožném rozjímáním, zákazem zábavy, tance a zpěvu. Přesto se tyto zásady dost často porušovaly, kdy se konaly četné lidové obřady a zvyky.

Každá z adventních nedělí měla své lidové označení (železná, bronzová, stříbrná a zlatá). A až do třetí adventní neděle byla charakteristickou postní barvou temně fialová, po třetí neděli ji nahradila barva, symbolizující radost, barva růžová. Během adventu se také pořádají vánoční trhy.

Dalším symbolem adventu je například adventní věnec, který má původ z protestantských tradic a do katolických kostelů byl převzat až ve třicátých letech 20. stol. Je znamením naděje a čtyři svíce pak představují počet nedělí.

Advent zahrnuje několik svátků jako den sv. Barbory (4. 12.), sv. Mikuláše nebo sv. Lucie (13.12.).

Svatý Mikuláš, připadající na 6. prosince, je dnes spojován především s dětmi. Podle lidové víry sestupuje z nebe na zem a obchází stavení, aby obdaroval hodné děti. Tato tradice má svůj původ v legendách a je spojena s postavou svatého Mikuláše.

Svatý Mikuláš se narodil ve městě Patera (dnešní Kalkan v jižním Turecku, dříve řecká oblast Lykie) do bohaté křesťanské rodiny. Údajně byl již ve 12 letech vysvěcen na kněze. Po smrti svých rodičů rozdělil dědictví mezi chudé a vydal se na pouť do Palestiny. Cestou přišel do města Myra (dnešní Demre v Turecku), kde právě zemřel biskup. Vedly se zde velké spory ohledně volby nového. Shromáždění navrhli, aby se biskupem stal člověk, který ráno jako první vstoupí do kostela. Tím byl nic netušící Mikuláš. Těžké časy nastaly za vlády císaře Diokleciána (počátek 4. století), kdy byl Mikuláš stejně jako ostatní křesťané za svou víru pronásledován a následně uvězněn. Svůj biskupský úřad mohl Mikuláš znovu zastávat až poté, co byla roku 313 Ediktem Milánským (císař Konstantin) povolena křesťanskou víra. Traduje se, že se také účastnil Nicejského sněmu. Datum Mikulášovi smrti není přesně známo, s největší pravděpodobností zemřel mezi roky 345 a 352. Byl pochován v Myře, ale roku 1087 byly jeho ostatky uloupeny a převezeny do jihoitalského města Bari, kde se údajně zastavil na své pouti do Říma za Svatým otcem. Stejně jako většina světců, je i osoba sv. Mikuláše spojena s řadou legend.

Mezi nejznámější patří Legenda o třech sestrách. Vypráví o zadluženém muži, kterému nezbývá nic jiného než prodat své dcery do nevěstince. Když se o tom doslechl sv. Mikuláš, po 3 noci otevřeným oknem házel do ložnice dívek peníze, což umožnilo jejich otci splatit svůj dluh a sestrám ještě zbylo na věno. Právě díky této legendě je sv. Mikuláš považován za štědrého.

Další legendou, v níž vystupuje sv. Mikuláš, je Záchrana poutníků v nebezpečí na moři. Jak je patrné z názvu sv. Mikuláš zachránil námořníky, kteří se dostali do velké bouře. Proto byl mimo jiné považován za patrona námořníků a rybářů. Ve střední Evropě pak za patrona převozníků a chránil mosty před povodní. Na našem území tomu tak bylo až do 18. století, kdy tuto funkci převzal sv. Jan Nepomucký.

Ovšem legenda, která měla zásadní vliv na utváření lidových tradic spojených se sv. Mikulášem, nese název O vzkříšení dětí. Podle ní sv. Mikuláš přivedl zpět k životu zavražděné děti. Je tudíž považován za jejich ochránce před nebezpečím a nemocemi.

Do spojitosti s dětmi byl sv. Mikuláš dán především ve Francii, kam se jeho kult dostal v 11. století zásluhou normandských mořeplavců. Odtud se pak šířil Evropou až se ve 12. století dostává do Německa a ve 13. století i na naše území.

Z českých zemí máme první záznam o mikulášských maškarách ze 14.století. Přibližně v 15. století se ustálila jeho dnešní podoba. V 16. století byl ve školách rozšířen zvyk „uvádění biskupa do domu“, kdy se jednalo o žákovské mikulášské obchůzky, které pořádali učitelé. Jedni z prvních dostali povolení k jejich pořádání v Praze, Slaném, Stříbře a Trutnově. V 17. - 18. století dostává tento svátek výchovný smysl, děti musí předvést své dosažené znalosti, přičemž recitují, zpívají, počítají, zkouší se z modlení a katechismu. V 18. a 19. století dochází k prvním kritikám mikulášských oslav. Často vedly k psychické újmě dětí a nevhodnému chování přestrojených lidí. To je pochopitelné, protože tehdejší oslavy byly více bujaré a průvod mnohem početnější než je tomu dnes.

Vše probíhalo následovně: čtvrt hodiny před příchodem Mikuláše vstoupili do světnice dva až čtyři tzv. laufři oznamující jeho příchod. Když od hospodáře dostali svolení, vyběhli před stavení a práskáním karabáče dali znamení. Hajduci pak oznámili příchod průvodu maškar a vyzvali děti, aby poklekly a modlily se. Průvod se většinou skládal z 10 husarů, dragouna s koněm, sedláka a selky, kominíka, rase, Žida, smrtky, hansbuřtů, což jsou hajduci chránící sv. Mikuláše, klapačky a andělů. Sv. Mikuláš má oblečen biskupský ornát s křížem, papírovou mitru na hlavě a dřevěnou pozlacenou berlu. Hospodáři přikázal, aby řádně pečoval o děti a učil je bázni Boží. Děti za odměnu dostávaly sušené ovoce, ořechy, drobné pečivo a cukrovinky. Když zlobily, byly pro ně připraveny vrbové větve, řepa, cibule, uhlí, brambory apod. Hospodář pak vhodil andělům do pokladničky peněžní dar. Časem se tento průvod redukoval pouze na Mikuláše, čerty a anděly.

Mikuláš, v podobě jakou známe z česky mluvících oblastí, se objevuje také na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Horním Rakousku a Štýrsku. Zatímco v Dolním Rakousku a Brugenlandu mají paní Mikulášku. V Belgii a Bavorsku přináší dětem dárky do papírových lodiček. V Nizozemí přichází krbem a dárky pokládá do dřeváků výměnou za seno a mrkev pro svého koně. V Anglii, Švédsku a USA došlo ke spojení sv. Mikuláše s vánoční nadílkou. Obyvatelé Bari slaví svůj svátek přenesení sv. Mikuláše 8. května, kdy se konají slavnosti na moři a lidé plují na člunech ke světcově soše.

V dnešní době jsou Vánoce považovány za nejdůležitější svátek roku. Původně je však opak pravdou. Věřící považují za vrchol roku Velikonoce. Vánoce vychází ze vztahu Velikonocům a připodobňovaly se jim (např. postní době před Velikonocemi odpovídá doba adventní). Vánoce začínají půlnoční mší na Štědrý večer a podle padesát dní trvajících Velikonoc se vytvořila vánoční doba, která dříve trvala až do 2. února, což je do svátku Obětování Páně (dříve Očišťování Panny Marie nebo také Hromnice). Dnes však končí Vánoce v neděli po svátku Zjevení Páně (Tří králů), tedy po 6. lednu. Zkrácení doby mělo přispět k teologicky vyrovnanějšímu chápání roku Páně a přehlednosti liturgie.

Štědrý den dříve býval posledním postním dnem spojeným s lidovými zvyky, pověrami a tradicemi. Během dne se měl dodržovat přísný půst, kdy rodiče dětem slibovali, že uvidí zlatá prasátka, pokud ho dodrží.

Půst poté končil Štědrovečerní večeří, která začala po východu první hvězdy. Lidé věřili, že počet sedících u stolu nesmí být lichý. Vstávání od stolu během večeře bylo zakázáno, protože kdo vstal, tomu byla předpovídána smrt nebo nemoc v následujícím roce. Pod každým talířem nesměla chybět rybí šupinka, která zajišťovala dostatek peněz po celý následující rok. Po večeři bývalo zvykem zpívat koledy.

Večeře měla několik chodů a tradiční česká vánoční jídla byla také jiná, než servírujeme dnes (kuba, hrachová nebo čočková polévka, hubník, což je nákyp s houbami). Teprve v 19. století se stal vánočním pokrmem kapr. Jídla musel být dostatek, aby se všichni nasytili a ještě zbylo, což bylo zárukou hojnosti v příštím roce. Část pokrmů se dávala dobytku (který tuto noc prý mluvil lidskou řečí), kladla ke kořenům stromů (kvůli dobré úrodě) a sypala do studně. Tato „oběť“ měla vyjadřovat vzájemnost osudů celého hospodářství a současně byl přáním zdaru v příštím roce.

Vánoční stromky se u nás začaly objevovat teprve v 19. století. Tento zvyk odpovídá uctívání stromu ve většině náboženství jako znamení života. Plody života jsou pak představovány jablky, ořechy atd., které se ještě balí do zlaté fólie (odtud pocházejí i vánoční koule a další ozdoby). Strom se zdobí i svíčkami, což je prvek převzatý z Velikonoc.

Nadělování dárků bylo původně spjato s 6. prosincem, tedy sv. Mikulášem, avšak postupně se tento zvyk přesunul právě na Vánoce. Snaha zatlačit sv. Mikuláše vychází od protestantského reformátora M. Luthera (který nechtěl dětem dávat dárky na katolický svátek, začal jim je tudíž dávat na Štědrý den). Právě vlivem německého protestantismu se Vánoce změnily ve svátky dětské radosti. Tradičně je ten, kdo „naděluje dárky“, nazýván Ježíšek, čímž je vyjadřována víra, že vše dobré, co člověk dostává, má od Boha.

Štědrý den byl také považován za den vhodný k předvídání budoucnosti:

• rozkrajování jablek po večeři, kdy podle jaderníku odhadovali osud (hvězdice x kříž)
• u rozlousknutého ořechu předvídalo červivé či zkažené jádro nepříznivou budoucnost (zdraví po celý rok předpovídají také 4 rozlousknuté vlašské ořechy se zdravým jádrem)
• lití olova do vody, kde ztuhlý tvar napověděl, co se stane nebo co koho čeká příští rok
• pouštění lodiček, přičemž komu lodička nejdéle vydržela nad vodou, toho čekal dlouhý a šťastný život. Je možné i jiné vysvětlení, kdy ten, jehož lodička se dostane do středu, půjde do světa, a nebo se lodička drží při kraji, tedy zůstává následující rok doma
• pokud v noci vyšel člověk mimo ves do polí, mohl spatřit, co obec čeká v příštím roce
• pouštění skořápek z vlašských ořechů s malými svíčkami (jedna představovala děvče a druhá jejího milého) – pokud se přibližovaly, bylo to dobré znamení
• házení střevíce přes rameno ke dveřím (špička směrem z domu znamenala do roka svatbu)

Den oslavy narození Ježíše Krista. Starokřesťanská církev v Římě určila Ježíšovo narození na tento den již ve 4. století, aby vytvořila protiváhu starší pohanské slavnosti „nepřemoženého slunce“, související se zimním slunovratem. Tento zvyk se pak rozšířil do všech katolických zemí, zatímco východní církev (dnes pravoslavná) slavila narození Krista až 6. ledna v den Zjevení Páně.

V tento den měli věřící zbožně rozjímat, podle lidové víry se nesmělo pracovat, neustýlala se ani lůžka a někde dokonce zavazovali dobytku hubu, aby přežvykováním neznesvěcovala tento den.

Štěpán byl řecky mluvícím židem, který se obrátil na křesťanskou víru. Proto byl obžalován z velezrady židovstva a ukamenován roku 37. Tento den byl dnem koledníků. Bývalo zvykem chodit od domu k domu a koledovat. Za své koledování byli koledníci odměněni kouskem štědrovky, ovocem a občas i malým penízem. Zpočátku se koledy zúčastňovali pouze kněží, místy učitelé se svými žáky, teprve později koledovaly pouze děti. V 19. století chodili koledníci s malým betlémem a velkou hvězdou na hůlce.

Koledování kdysi souviselo s vírou v magické ovlivnění osudu. Šířením křesťanství se víra v účinek magických obřadů ztrácela a nahrazovala je modlitba a mše. Koledování začínalo na Štědrý den, pokračovalo (někde se uvádí jen od Štěpána) na sv. Štěpána a v různé podobě trvalo až do svátku Tří králů.

Tento den je již od 4. století označován jako den Zjevení Páně. Volbu 6. ledna ovlivnil pohanský svátek Narození Boha času a věčnosti. Pravoslavné církve si připomínají příchod Tří mudrců do Betléma už 25. prosince (tedy na svátek Narození Páně). Když se narodil Ježíš, z dálného východu přišli s dary i tři mudrci. Přinesli zlato, kadidlo a myrhu.

Nikde v Písmu se neuvádí počet mudrců, natož jejich jména. Ve výkladu starokřesťanského prostředí kolísal jejich počet od dvou až po dvanáct. Teprve později se počet odvodil podle množství darů. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar, z nichž vznikla zkratka C+M+B psaná spolu s datem na dveře, se uvádějí v 9. století. Podle jiných badatelů může být její původní význam jiný (např. podle požehnání Christis mansionem Benedikt, nebo letopočet u písmen znamená počátek roku a může být spojován se svátkem boha Aiona a jde o ohlas pohanského obřadu, který měl ochránit dům před démony).

Divadelní hry o narození Krista a příchodu Tří králů byly mezi lidmi oblíbené. Některé verše převzali malí koledníci, kteří obcházeli domy a recitovali přání. Měli papírovou korunu a bílé košile přepásané stuhou, provazem nebo šátkem. A jeden z nich měl začerněné tváře.

V předvečer Tří králů zapalovali v některých krajích členové domácnosti stejně veliké svíce a věřili, že prvý zemře ten, komu nejdříve dohoří. A pokud kouř svíčky stoupal vzhůru, duše člověka se dostala do nebe, pokud klesal k zemi, měla přijít do pekla. Další praktiky byly podobné jako na Štědrý den.

Svátkem Tří králů končil cyklus vánočních svátků a toho dne se obvykle odstrojoval vánoční stromek.

Masopust neboli karnevalové období bylo v minulosti období od Tří králů do Popeleční středy (prvním dnem postní doby). Touto popeleční středou začíná postní období před Velikonocemi. Maškarní zábava, která probíhala zpravidla na masopustní úterý, tedy v úterý před Popeleční středou, byla vyvrcholením masopustu.

Tento svátek souvisí s předkřesťanskými obřady na oslavu konce zimy a začátku jarních zemědělských prací.

Masopust, a zvláště několik posledních dní tohoto období byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Pak následoval dlouhý čtyřicetidenní půst.

V době masopustu se na královském dvoře konaly hostiny, ve městech tancovačky, na vesnici vepřové hody. Těm, kdo se slávy nezúčastnili, se posílala bohatá výslužka, zabijačka. Výslužka většinou obsahovala huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar, škvarky. Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Druhý den (na Popeleční středu) naposledy se konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, dopoledne ještě byla povolena kořalka. Oběd však už byl přísně postní, což většinou bývala čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice, pečené brambory.

Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Nejstaršími „mimobiblickými“ doklady jsou pak spory z 2. století o datum slavení Velikonoc.

Velikonoce připadají na Velikonoční neděli, a to na neděli po prvním jarním úplňku, tedy na měsíc březen či duben. Jsou považovány za vyvrcholení křesťanského roku liturgického, nejdříve však navazovaly na židovský svátek pesach. Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na „velkou noc“, v níž byl Kristus vzkříšen.

Okruh křesťanských památných dnů, jimiž se připomíná a oslavuje Ježíšova:

• poslední večeře → Zelený čtvrtek
• jeho ukřižování → Velký pátek
• pohřbení → Bílá sobota
• zmrtvýchvstání → velikonoční neděle ⇒ hod Boží velikonoční

Podle křesťanské víry došlo k zmrtvýchvstání třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízké době významného židovského svátku pesach (židovské velikonoce).

Slavnost Kristova zmrtvýchvstání je pro křesťany největším svátkem. V noci na velikonoční neděli se před kostelem rozhoří oheň. Lidé se u něj shromáždí a rozsvítí velikonoční svíci – paškál. Pak vejdou do tmavého kostela. Od paškálu se postupně zapaluje více a více svíček, lidé je nesou v rukou a noc se od nich rozjasní. Začne se zase zpívat, rozezvučí se zvony i varhany. Ti, kteří nedávno poznali Ježíše, jsou ve vodě pokřtěni. Kristovo světlo přemáhá tmu v srdci člověka a voda smývá hříchy. Na tvářích lidí září radost.

A proč to všechno? To první věděla Marie Magdaléna. Měla Krista opravdu ráda, a když viděla, jak umřel, velice truchlila: smrt všechno ničí! V neděli ráno šla smutně k jeho hrobu. Našla ho však prázdný. Zmateně se otočila a… stál tam živý Ježíš a vlídně řekl: „Marie!“ Naplnila ji veliká radost. On žije! I Magdaléna začala znovu žít. Ježíš ji, plnou naděje, poslal za ostatními. Utíkala jim to vypovědět: „Pán vstal! Tolik lidí zachránil od různého zla, trápení a hříchu, vždyť jsme to viděli. A teď přemohl i smrt! Nemusíme se bát!“ To je poselství Velikonoc.

V některých církvích Velikonocím předchází 40 denní půst a následuje velikonoční doba.

Velikonoce podle katolické tradice začínají vigilií (bohoslužba v předvečer náboženského svátku) Neděle Vzkříšení a trvají padesát dní (velikonoční doba) až do svátku Letnic (pochází z židovského svátku týdnů (Šavu'ot), slavnosti Seslání Ducha svatého. První týden Velikonoc se nazývá Velikonoční oktáv. Čtyřicátý den Velikonoc je slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u Otce.

O velikonočním pondělí si věřící připomínají zjevení vzkříšeného Krista dvěma učedníkům jdoucím do městečka Emauzy.

Když se slaví Velikonoce, začíná u nás zrovna jaro. Ze země už vyrážejí první stébla trávy a květiny, na stromech pučí nové listí – do přírody se vrací život. Lidé jaro vždycky vesele vítali. Zdobí se velikonoční vajíčka a drobné figurky mláďátek, která na jaře přicházejí na svět: kuřátka nebo zajíci. Na velikonoční pondělí kluci honí holky s pomlázkou a na oplátku bývají politi studenou vodou. Tenhle dávný zvyk nevyjadřuje škodolibost, ale přání, aby se i v nás život obnovoval a byl svěží jako v čerstvých prutech nebo ve vodě.

Na stolech bývá spousta dobrot. Z těsta se pečou bochánky, malé jidášky a beránci. Na velikonoční ráno přinášejí lidé trochu z připraveného jídla do kostela, kněz jim požehná a oni pak pokrmy nesou buď na svůj sváteční stůl, nebo osamělým lidem pro radost.

Dušičkám předchází ještě Svátek všech svatých. Svůj původ má v církevním vysvěcení římského Pantheonu. V tento den (1. listopadu) se vzpomíná na zemřelé, jejichž duše již dosáhly věčné blaženosti (na rozdíl od dušiček).

Památka všech zemřelých připadá na den 2. listopadu. Lidový název tohoto svátku je dušičky. Je odvozen od tradičního pečiva, kterým se lidé snažili uplatit duše zemřelých, aby živým neškodily. Vzpomíná se na zemřelé, jejichž duše se ještě nacházejí v očistci.

Dušičky mají svůj původ v keltském svátku Samhain, ale také v římských parentáliích (vzpomínkové dny slavené 13. až 20. února). Ve druhém století tento svátek převzali křesťané. Považovali jej za slučitelný se svou vírou a přidali motlitby za spásu duší zemřelých. Nejprve se slavilo v různé dny. Nejčastěji se jednalo o období 3 dnů po pohřbu, poté týden a následně i měsíc. Později biskup Isid ze Sevilli (+636) stanovil, že tento den bude připadat na roční výročí úmrtí. V 9. století opad Eigil z Fuldy stanovil jednotné datum 17. prosince, tedy den úmrtí sv. Sturmia – zakladatele kláštera ve Fuldě. Teprve roku 998 Odilo z Cluny předepsal datum 2. listopadu.

Podle misálu z roku 1970 při shodě dušiček a neděle musí být upřednostněny dušičky. Jako u všech mší za duše zemřelé může být použita místo černé liturgické barvy fialová. V případě římskokatolické církve a některých dalších západních církví dušičky navazují na Svátek všech svatých 1. listopadu, naopak ve východních církvích se jedná o první neděli po letnicích.

Lidové tradice a pověry: Podle lidové víry prý o dušičkové noci vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, aby si odpočinuly od muk. S prvním ranním odbitím kostelních zvonů se musí všechny duše vrátit do očistce. S tím je pochopitelně spojena řada tradic a pověr.

1. Lampy se plní máslem, aby si jím duše zemřelých mohly potřít popáleniny, které utrpěly v očistci
2. Před spaním se celá rodina musela napít studeného mléka, protože ochlazuje duši
3. Konaly se průvody na hřbitovy, kde lidé vyzdobili hroby svých blízkých věnci, svíčkami a čerstvými květinami. Motlitba živých pomáhá zemřelým očistit jejich duše.
4. Bylo nutné duše zemřelých něčím uplatit, aby neškodily, takže se připravovalo tradiční pečivo dušičky nebo se kousky jídla házely do ohně.
5. Pověra říká, že o dušičkové půlnoci mají duchové svou vlastní bohoslužbu. Pokud v tu dobu vstoupí do kostela někdo z živých, roztrhají ho na kusy.
6. Když o dušičkách prší, tak to zesnulí oplakávají své hříchy.

Za zmínku stojí, že např. v Podkrkonoší se dříve dušičky slavily podobně jako dnes v USA Halloween.

Ukázka lidové říkanky pro dušičkovou noc:

Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme! Budou na nás vzpomínat až my budem umírat… V dušičkový večer rozžehneme svíčky, modlíme se tiše při nich za dušičky. Poslední již svíce zvolna dohořívá, za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná

Od ateistů se dotazníky všechny vrátily a to v podstatě obratem. Některé vyplněné velice pečlivě a s bohatou dávkou informací, i s malými přídavky, jiné jen se stručnými odpověďmi.

Na první otázku: „Proč čeští ateisté slaví křesťanské svátky“ odpovědělo přes 30 ateistů jednoznačně. Především kvůli dětem (aby zapadly do společnosti a nepřišly si odlišné). Ale celkově ateisté nesouhlasí s křesťanským původem svátků. Navíc pak pro ně svátky znamenají dny volna, čas s rodinou. Svátky neodmítají, padl i názor, že lidé obecně potřebují v životě záchytné body, které jim právě svátky dávají.

Bezdětní ateisté svátky většinou neslaví, ale jsou i tací, co mají děti a u nich se sváteční výzdoba také nenajde – takto se shodly odpovědi na otázku druhou, která měla za úkol zjistit, zdali slaví všichni ateisté křesťanské svátky.

Třetí otázkou jsme se chtěli přiblížit k tomu, jaké svátky ateisté „slaví“ a jak si je vybírají. Zde byly odpovědi velice různorodé. Někteří tedy neslaví žádné svátky, jiní naopak všechny. Většina rodin se však řídí dětmi anebo rodinnými tradicemi, které bývají i ovlivněny prostředím, regionem, kde vyrůstali. Nejvíce se ale slaví Vánoce, Velikonoce a Dušičky. Mezi ateisty právě Vánoce zastupují nejdůležitější svátek z celého roku, na rozdíl od věřících, pro které jsou nejdůležitějším svátkem Velikonoce. Ateisté Vánoce prožívají jako tradici nebo zvyk. Dodržují většinu rituálů, někteří si i přidávají svoje (například celý prosinec nejedí maso, aby si uvědomili cenu života), ale není v tom žádný náboženský podtext. Následně však Boží hod vánoční ani Svatého Štěpána ve valné většině neslaví.

Čtvrtá otázka se týkala slavených svátků a jejich významu, který se u dotyčných mění s věkem. Vánoce vnímají hlouběji na rozdíl od Velikonoc, které většině respondentů připadají zbytečné, jeden dotazovaný je nazval „alkoholovými svátky“ a i další muži se k nim nevyjádřili kladně. Takto odpověděl třicetiletý ateista na otázku týkající se Velikonoc: „Přijde mi hloupé „bití“ něžného pohlaví, a říkat že je to kvůli jejich dobru. Považuji to za primitivní způsob oslavy, ať už vznikl z jakéhokoli důvodu.“ Pro většinu mají svátky význam rodinné pohody či volna. Dušičky jsou pro ateisty připomenutím rodiny, ale i o nich většina odpovídajících prohlašuje, že postupem času mizí.

Nejrozporuplnější otázka se však týkala historie svátků a její znalostí. Někteří tvrdí, že historii svátků (a to nejen křesťanských) samozřejmě znají, dokonce ji i dokážou převyprávět, a jiní znají pouze vybrané svátky, jeden pán by ji prý s pomocí encyklopedie dal také dohromady, a další skupina lidí historii křesťanských svátků vůbec nezná. Nejvíc ale převládal názor, že křesťanské svátky historii nemají podloženou.

Poslední otázka, která se týkala víry, poskytla různé názory. Například, že morálka nevychází z náboženství, ale naopak. Víra v Boha nemá význam, ateisté věří v člověka. Každý se snaží být dobrým člověkem vždy a všude a to kvůli sobě a ne kvůli Bohu.

Patrné rozdíly jsou nejen mezi ateisty a věřícími, ale i mezi příslušníky zkoumaných církví. Evangelíci i katolíci se shodují, že obě církve představují dva základní způsoby křesťanského života a že většina křesťanů se v dané církvi narodila a přijala ji za vlastní. Méně věřících si svou příslušnost zvolili sami. Nutno ještě poznamenat, že v základních věcech se katolická a evangelická víra ztotožňují. Katolická církev se však opírá o autoritu církve, jakožto záruky správnosti a pravdivosti. Velký vliv mají pro ně biskupové a papež. Církev je tedy v roli jakéhosi mezičlánku mezi člověkem a Bohem.

Naopak evangelíci, jak sami vysvětlují, stojí před Bohem zodpovědně sami za sebe. Člověk podle nich je spasen svou poslušností k Bohu, nikoliv k církvi.

Další rozdíl může být vliv Bible, přičemž obě církve o ní opírají své hodnoty, katolíci však na rozdíl od evangelíků ctí také starou církevní tradici, která není v bibli zmiňována. Tím je myšlena například úcta ke svatým, způsoby slavení večeře Páně i ostatních svátků. Podle evangelíků i v současné době katolická církev vytváří stále nová dogmata a nové zásady.

Odlišná je i hierarchie evangelíků, kdy si volí svého kazatele a pastýře sami. Nepřijímají pravdy církve, jako záruku pravdy. Rozhodující je pro ně Bůh, nikoliv papež.

Evangelické církve nejsou oproti těm katolickým sjednocené, vznikají různé směry a tradice, jež se ale opírají o vzájemnou spolupráci.

Rozdíly se samozřejmě týkají i způsobů slavení svátků. Katolíci se shodují, že víra má pro ně zásadní význam a motivem pro slavení svátků jsou pro ně vždy vnitřní závislosti. Jak vysvětlují pan Prokop a kněz Přibyl, bez víry by byly svátky jen společenským folklórem, který je spojen s některými svátky jako Vánoce a Velikonoce. Katolíci slaví především liturgicky, neboli organizovaným způsobem samotné církve. Katolická liturgie zahrnuje Bohoslužby slova, denní motlitbu církve a hostinu. Evangelíci nejsou takovouto liturgií svázáni. Různé evangelické sbory se od sebe i zásadně odlišují. Některé například neslaví Štědrý den. Dle odpovědí lze usoudit, že svátky pro ně mají více osobní význam, čas na rozjímání a rodinu.

Velice zajímavou odpověď jsme obdrželi od paní farářky Ondříčkové: ,,Svátky jsou důležité pro mou víru, která si musí připomínat všechny skutky Boží, aby nezakrněla a neupadla do jednostrannosti“.

Z výzkumu vyplývá, že české ateistické rodiny udržují především ty významnější svátky, jako jsou Vánoce a Velikonoce, a to především kvůli svým dětem, které by mohly pociťovat určitou odlišnost od svých vrstevníků. Ateisté tyto svátky považují také jako čas strávený s rodinou.

Pokud ateisté oslavují křesťanské svátky, bývají to především Vánoce, pak Velikonoce a Dušičky. Převážně si však nejvíce zakládají na Vánocích, což může být ovlivněno z komerčního hlediska. Vánoční svátky pro ně znamenají dny rodinné pohody a odpočinku, případně také předvánočního shonu, stresu a dravých nákupů. Naopak křesťané přikládají největší váhu Velikonocům, které pro ně znamenají vyvrcholení církevního roku.

Co se týká víry, ateisté nevěří v Boha, jak již bylo uvedeno, nýbrž v dobrého člověka jednajícího podle morálních zásad a to kvůli sobě samému, nikoli Bohu.

Křesťané k svátkům přistupují daleko hlouběji. Lze s jistotou říci, že ať už se jedná o katolíky nebo evangelíky, svátky mají pro jejich životy významnou roli, ať už z pohledu víry, tak ze sociálně-společenského hlediska. Nejenže všichni znají historii a skutečný význam všech svátků, s pravidelností je slaví a dodržují zvyky. Katolíci slaví svátky tak, jak je přináší liturgický kalendář, evangelické sbory se hodně odlišují.

[1] BARNES, Alison. The First Christmas Tree. History Today [online]. Dec2006, 56, 12, [cit. 2011-09-10]. Dostupný z WWW: <http://web.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/detail?sid=6a2ac70b-ecc8-4dc5-9f34-30e748d7b270%40sessionmgr113&vid=1&hid=123&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1laG9zdC1saXZl#db=a9h&AN=23306685>. ISSN 00182753.

[2] BUHR, Manfred; KLAUS, Georg. Filozofický slovník. Praha: Svoboda, 1985. Díl 1.: A-N, 457 s. Díl 2.: O-Z, 481 s.

[3] JANÁČEK, Daniel Peter. Symbolika Kristova umučení a vzkříšení v liturgii. Katolický týdeník [online]. 2004, 15, [cit. 2011-09-08]. Dostupný z WWW: <http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=206&webSSID=16e770e6c20ede53aa76f50b90c5c7ac>.

[4] REJMAN, Ladislav. Slovník cizích slov. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971. 414 s.

[5] RICHTER, Klemens. Liturgie a život. Praha: Vyšehrad, 1996. Advent a Vánoce, s. 133-145. ISBN 80-7021-140-7.

[6] SKOPOVÁ, Kamila. Hody půsty masopusty. Praha: Akropolis, 2007. 204 s. ISBN 978-80-86903-46-0

[7] VELEBNÁ, Eva. Lidové zvyky a obyčeje v křesťanském roce. Úvaly u Prahy: Albra, 1996. 48 s.

[8] VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. České Budějovice: Dona, 1991. Církevní rok a lidové obyčeje, s. 45-85. ISBN 80-85463-03-2.

[9] Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha : Diderot, 1999. 507 s. ISBN 80-902555-7-4.

[10] Masopust [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, [cit. 6. 04. 2011]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masopust Podle: HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha : SPN, 1982. ISBN není uvedeno. S. 234.

[11] Velikonoce [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, [cit. 6. 04. 2011]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Velikonoce Podle: GRYGAR, J. Věda a víra. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 128 s. ISBN 80-7192-535-7. KROLL, G. Po stopách Ježíšových. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 486 s. ISBN 80-7192-711-2. O´CONNELL, M; AIFREY, R. Znaky a symboly. Praha : Reader´s Digest Výběr, 2008. 256 s. ISBN 978-80-86880-96-9.

Nejprve bych chtěl podotknout, že tzv. Křesťanské svátky nejsou tak úplně křesťanské. Vánoce byly například ještě před Kristem dobou oslavy slunovratu. Křesťané však datum narození Krista, který se podle mnoha zdrojů různí, nastavili tak, aby se shodoval s termínem těchto oslav slunovratu. Já vnímám Vánoce jako oslavu narození Krista pouze zprostředkovaně, neboť většina lidí včetně médií je takto prezentuje. Já za svoji osobu ale vůbec neslavím Ježíšovo narození, de facto ani oslavu slunovratu, ale jsem prostě rád, že na konci roku je pár dní volna. Co se mi na Vánocích nelíbí je ona povinnost obdarovávat své blízké zrovna určitý den. Mně by se daleko více líbilo, kdybych mohl občas dát někomu nějaký dárek v době, kdy se to hodí, a ne zrovna čekat na jediný den v roce. Tohle je pro mne největší mínus, protože každý rok prožívám více či méně stresové situace, zda seženu pro své blízké nějaký dárek. Já mám navíc 25. prosince narozeniny, ale přesto pro mne nejsou tyto dny nějaké zvláštní dny v roce. Jsem ale rád, že je volno a spíše se přizpůsobuji svému okolí (pokud ode mne někdo blízký očekává dárek, tak ho dostane, i když možná v průběhu roku dostal jiný, prostě proto, že se to tehdy hodilo). Vadí mně, jak se Vánoce komercializovaly a jak slouží obchodníkům jako velmi dobrý zdroj zisku na konci roku. To, že mi to vadí, nemá ale žádný vztah k Ježíšovi. Vadí mi prostě to, jak my jako stádo poslušně nastupujeme do obchoďáků a nakupujeme velmi často zbytečnosti. Takže vaše otázka je trochu mimo. Čeští ateisté slaví některé svátky prostě proto, že to jsou dny volna, nebo dodržují jim milé tradice. Že si křesťané tyto svátky přivlastňují je věc jiná a čeští ateisté tyto svátky nevnímají v nějak silném křesťanském duchu.

Zde narážíme na pojem „slavit“. Co to znamená? Že nazdobíme stromeček, sejdeme se u štědrovečerní večeře a pak rozdáme dárky? Je to tradice, stromeček ale není křesťanského původu. Tato tradice vznikla někdy před 400 lety v Německu a někdy v 19. století přešla k nám. Ano, většina ateistů toto o Štědrý večer dělá, dárkům se říká Ježíšek, ale v drtivé většině tam opět není nijaké konkrétní spojení s osobou Krista. (Jinde se tomu říká Děda Mráz nebo Santa Claus). Vánoce neslaví jehovisté a židé. Ateisté nemají žádné předsudky, které by jim znemožňovaly slavit nějakým způsobem jakékoli svátky. Ale určitě svoji oslavu nemíní jakkoli „křesťansky“. Pokud dodržují svátky, tak které? Pouze Vánoce a Velikonoce nebo i Tři krále, Masopust, Dušičky…? Já přizpůsobuji své chování o Štědrém večeru (dárky), další dva dny už si užívám volna. Velikonoce jsou na tom podobně. Pouze o Velikonočním pondělí jemně a s láskou pohladím proutkem po zadečku několik žen, které mám rád a kterých si vážím. Tato tradice ale opět nemá s křesťanstvím nic společného. Je to oslava jara, nástupu síly do přírody, není to oslava nespravedlivého umučení nějaké osoby nebo legendy o vzkříšení. Ostatní vyjmenované svátky vůbec nevnímám. Ještě jsem rád za volno 5. a 6. července. Na mučednickou smrt Jana Husa si vzpomenu s lítostí, ne oslavou, a na to, jak ho zabili ti, kteří mu nesahali ani po kotníky. Vždy si vzpomenu, jak páter Halík lže české veřejnosti, že katolická církev prý nezískávala majetek nemravným způsobem a připomenu si, jak právě za boj proti nemravnému chování církve (například prodeji odpustků či zabavování majetku kacířům) položil Jan Hus život. 6. červenec vlastně je dnem křesťanské hanby, podobně jako 17. únor, kdy byl upálen v roce 1600 Giordano Bruno.

Popsal jsem to už v předchozích odstavcích. Pro mne je jejich spojení s křesťanstvím pouze formální, kvůli trendu, který například naše média k tomuto tématu mají. Všechny svátky vnímám podobně - je volno. Pouze 8.května si připomenu vítězství nad fašismem, 17. listopadu nad komunismem a ještě si připomínám ony dny hanby katolické církve - 17. února a 6. července (tedy takových dní by se našlo mnoho, možná celý kalendář (třeba 24. srpen, 13. říjen, 18. březen…).

U některých ano, jak jsem naznačil, Vánoce jsou vlastně svátky slunovratu, převzaté křesťany tak, aby původní důvod oslav v tyto dny zanikl. Teprve ve třetím století byl oficiálně stanoven datum Kristova narození na dobu oslav slunovratu. Velikonoce jsou původně dny židovských oslav Letnic a jejich oficiální oslavy pro křesťany jako Velikonoc byly stanoveny někdy ve čtvrtém století. Datum Kristovy údajné smrti je nejasné a liší se podle různých pramenů i o několik let. Stanovení data Velikonoc stanovil Nikajský koncil. Pro mne jsou Velikonoce oslavy jara a života do přírody. Umučení nebo zmrtvýchvstání mne nechávají zcela klidným a velikonoční pomlázka není přece křesťanská tradice.

Víra? Víra v co? Já věřím ve mnoho věcí. Na prvním místě u mne je víra v člověka, v to, že se bude k druhým chovat odpovědně a slušně. Modlení u mne nepřipadá v úvahu, a co se týče toho, zda se snažím chovat slušně, pak vězte, že se snažím chovat slušně pořád, nejen po dobu jakýchsi svátků, což by snad mělo být samozřejmé i pro křesťany. Tradice zachovávám pouze dáváním dárků 24. prosince a řekl bych, že toto není tradice, vázaná na nějaké náboženství. Pomlázka o Velikonocích ani vánoční stromek opět nemají spojitost s křesťanstvím. Nikdy jsem nevypozoroval, že by věřící se chovali slušněji než nevěřící. Dokonce jsem leckdy poznal spíše opak. Korelace „slušnosti“ a víry prakticky neexistuje. Jiné tradice nedodržuji, chovám se v tyto sváteční dny stejně jako jindy.

Miroslav Krob

Ateismus není filozofický směr ani ideologie. Je to životní postoj, vyjadřující vnitřní sílu či vědomí, které nepotřebuje spoléhat se nebo vymlouvat se na něco nadpřirozeného. Je to vedlejší produkt náboženství. Kdyby nebylo náboženství, nebylo by ani ateismu, protože by nebylo co popírat. Ateismus nemá s náboženskou vírou nic společného. Nepopírá ani nevyvrací náboženskou víru, popírá existenci boha. Mimo náboženskou víru lze hovořit o víře obecné, nikoliv ateistické, jak je často podsouváno. Já jako ateista mám také svou víru, kterou lze označit za víru obecnou. Víru ve schopnosti člověka řešit každodenní problémy a víru v ochotu jiných lidí pomoci mně, když se dostanu do nesnází. Obecná víra má smysl, náboženská víra smysl nemá. Proč čeští ateisté slaví křesťanské svátky? Podle mého názoru, pokud již někdo chápe tyto dny jako svátek, jde jen o setrvačnost nebo tradici nebo zvyk. Když se zamyslíte, co je obsahem nebo důvodem k oslavě, zjistíte, že se jedná o kultovní záležitost, protože svátky se vztahují k jednomu subjektu – bohu. Neboli jedná se spíše o uctívání než o slavení. Podobně, jako by se slavilo narození Lenina, jeho převzetí moci, svržení cara, atentát na něj apod. V každém případě jsou tyto svátky chápány jen jako dny volna a každému je zcela jedno, co by se mělo oslavovat a jestli by se vůbec mělo něco oslavovat.

Určitě ne. Mnoho lidí v tuto dobu odjíždí z domova, ať již na hory, na chaty nebo do zahraničí. Nebo se prostě jen věnují svým zálibám. Ateisté i věřící. Nekonají se masová shromáždění, ani kostely nejsou přecpané oslavujícími.

Mezi svátky, které drží i ateisté, určitě patří Vánoce a Velikonoce. Dušičky již méně, a zejména na vesnicích se slaví Masopust ve spojení s Fašankem. Ale ten bych označil spíše za pohanský svátek. Dovolil bych si tvrdit, že Tři krále nesvětí žádný ateista, protože je to výhradně církevní svátek. I mezi věřícími se oslava Tří králů omezuje na peněžní sbírku.

Jiný význam měly v mládí a jiný mají ve stáří. Např. Velikonoce byly spojeny s alkoholovým opojením a obcházením zpočátku spolužaček, později vrstevnic nebo manželek kamarádů. S přibývajícím věkem se omezily na „vyprášení kožichu“ manželce nebo přítelkyni. V žádném případě ale neměly náboženský podtext, spíše pohanský. Vánoce se omezovaly na očekávání dárků. V dětském věku jaké dostanu, později, jaké dám. Dušičky nemám rád ze všech těchto svátků nejvíc. Tolik pokrytectví! Muž usouží svou ženu k smrti a pak chodí s kytkou plakat na její hrob. Tento svátek se netýká mrtvých, je to divadlo pro okolí! Já na rodiče i na svou zemřelou ženu vzpomínám nesčetněkrát během roku a nepotřebuji nikomu dělat komedii zrovna o Dušičkách. I když pod tlakem rodiny na hřbitov zajdu. Obecně tedy lze shrnout, že žádný.

Ne, musel bych nahlédnout do nějaké encyklopedie. Obecně lze říci, že církevní svátky byly zavedeny proto, aby z myslí lidí vymazaly svátky pohanské. Podle mne byly vymyšleny uměle. Nemají žádnou oporu v Bibli ani v historii. Ani mít nemohou. Hlasatelé víry se ve všem odvolávají na Bibli, přitom Bible jako původně židovský text, byla tolikrát přepisována a upravována, aby její text vyhovoval církevním dogmatům, že z ní nelze jednoznačně historicky vysledovat nic věrohodného. A již vůbec nic ohledně církevních svátků. Mojžíš, Žid, vymyslel hebrejského boha jménem Hospodin v okamžiku, kdy se rozhodl vyvést Izraelity z Egypta. Do všech předcházejících událostí popisovaných v Bibli, byl bůh nainstalován dodatečně a zpětně. Křesťané potřebovali svého boha, proto si vymysleli Ježíše a ducha svatého. Židům ukradli Hospodina a ze všech tří dohromady slepili tzv. svatou trojici. Od těchto smyšlených bohů začali odvozovat křesťanské svátky. Vlastně se vztahují jen na jednoho z této trojice – Ježíše. Už proto je to celé postavené na hlavu. Křesťanského boha tvoří tři subjekty, Hospodin, duch svatý a Ježíš, a oslavuje se jen jeden z nich. Vezmeme-li např. Vánoce, což by měla být oslava narození Ježíše, historici, astronomové a další vědci se nejsou schopni shodnout, v kterém roce, který den a kde se vlastně Ježíš narodil. A jestli se vůbec narodil, jestli to není smyšlená postava. Pohanská oslava zimního slunovratu, která připadá na Vánoce, má smysl a má důvod být radostná. Lidé vypozorovali, že v tento den se začíná prodlužovat den a velmi se těšili, že zase bude slunce svítit déle a více hřát. Měli důvod se radovat. Aby církev vymazala svátek slunovratu, vymyslela Vánoce. Podobně i Velikonoce, které by měly oslavovat ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše, jsou značně podivné. Oslavovat něčí smrt je morbidní, oslavovat zmrtvýchvstání je blbost, protože zmrtvýchvstání je nesmysl, zrovna jako nanebevzetí. Kromě toho datum se mění podle úplňku měsíce, jako by Ježíš měl být ukřižován a vstát z mrtvých každý rok v jiný den. Pohanská oslava příchodu jara, nového života v podobě mláďat a probouzející se vegetace byla bez problémů. Tomu měnící se datum nevadí. Podobně dožínky nebo hody. Vesničané slavili konec sklizně a dobrou úrodu. Pohanské svátky byly spojeny s pravidelně se opakujícími přírodními jevy a pracemi na polích. Jinými slovy, pohanské svátky byly svátky života a radosti ze života. Náboženské svátky naopak přinášely posvátnou bázeň.

Náboženská víra pro mne nemá žádný význam, ani samostatně ani v souvislosti s těmito svátky. Modlitba je synonymum pro přání. Někdo říká, že se modlí, aby se mu splnilo to či ono, já říkám, že si vroucně přeji, aby se stalo to či ono. Já mám své přání podloženo skutečností, že to, co si přeji, se již někdy vyplnilo. Modlitba je směřována k bohu, přičemž jeho existenci nemůže žádný hlasatel víry dokázat. Neboli žádnému modlícímu se nemůže bůh jeho modlitbu vyplnit. Vánoce jsou snad nejvíce nevěrohodnými křesťanskými svátky. Objímají se a líbají úhlavní nepřátelé, aby si zítra opět nemohli přijít na jméno. Proč? Že se to má, že se to patří, nebo proto, že to říká církev? Proč se nechovat slušně celý život? Proč se neřídit tradicemi či pravidly slušného chování, které se formovaly po tisíce let souběžně s vývojem lidstva a civilizace stále? Vánoce, jako dny vnitřního klidu a vzájemné úcty, by měly být v životě lidí hodně často. Každý víkend by měl být pro normální lidi Vánocemi. A k tomu normální člověk nepotřebuje boha, víru v boha ani církev. Jen pár kladných lidských vlastností.

Antonín Vaněk 

Počet shlédnutí: 180