Němečková, Krejčová, Kalčicová, Děťáková, Chudlařská
Geografie náboženství, 2008

• Mohou vyznavači diamantové cesty v České republice dosáhnout nirvány stejnými praktikami jako v autentickém tibetském prostředí?
• Jsou tyto praktiky vůbec identické? A pokud ne, jak se tedy liší? A jak řeší společenský vliv na tyto praktiky?
• Je u nás tedy vůbec možné dosáhnout osvícení tímto “reformovaným” způsobem?
• Považují to za skutečné vysvobození, chtějí získat svobodu a být sami sebou, žít v míru - nebo jen hledají únik, způsob jak být „jiný“ ať už to bude jakýmkoli způsobem?

Rádi bychom Vás nyní v jedné kapitole krátce seznámili s teorií tohoto systému, a dále také konkrétně s pojmem nirvána. Co se týče buddhismu, nemůžeme ho nazvat systémem doslova náboženským, jelikož zde není jeden transcendentní Bůh. Pokud bychom ho takto nazvali, museli bychom termín upřesnit, a sice tak, že se jedná o náboženství prožitku, nikoli víry. Jeho náplní je tedy cesta k osvobození odhalená princem Siddhárthou Gautamou Šákjamunim, který tohoto stavu dosáhl před zhruba pětadvaceti stoletími. Považujeme za poměrně zbytečné uvádět zde známý Buddhův příběh či další teoretická fakta, která můžeme v případě potřeby nalézt v příslušné literatuře. Přesto jsou tyto poznatky důležité k pochopení námi předkládaného textu, proto v přílohách najdete další užitečné informace, které souvisí s buddhismem, nikoli však přímo s naší výzkumnou otázkou.

Jelikož naše výzkumná otázka toto slovo obsahuje a zabývá se jím, považujeme za nezbytné upřesnit, nebo alespoň uvést, co si buddhisté pod tímto pojmem představují, jaký stav mysli to vyžaduje. Tento stav je popisován mnoha způsoby mnohými interprety, ale samotný Buddha o něm nic neříká. To způsobuje určité podezření v řadách vědců a veřejnosti, nicméně i to se dá vysvětlit.

Stav osvícení nastává ve chvíli, kdy rozpoznáte podstatu své vlastní mysli, zjistíte jak vaše mysl funguje a tudíž se přestáváte ztotožňovat s něčím, čím nejste. Odkryjete clonu nevědomosti a klamu, což je vysvobození. Buddha říká, že všechny jevy jsou ve své podstatě prázdné, že v jevech samotných je mnohem více prostoru než mezi nimi. Ačkoli se tato formulace zdá zmatená, můžeme najít oporu v moderní vědě i psychologii. Nejnovější vědecké poznatky z oblasti fyziky nám stále nejsou schopny jasně říci, co je hmota. Zjišťuje se, že je to možná jen určité zdání něčeho „hutného“, co ve skutečnosti až tak hmotné není. To je míněno prostorem v jevech.

Ze slov mnoha duchovních učitelů a jogínů vyplývá, že ve stavu osvícení vnímáme podstatu všeho, tedy to z čeho všechno, co je kolem nás, pochází. Věci by nemohly existovat bez prostoru, zvuky by nemohly existovat bez ticha. Všechny věci vyvstávají z prostoru, jinak bychom je nemohli vnímat, a všechny zvuky vystávají z ticha, jinak bychom je nemohli slyšet. Proto se lze domnívat, že v tomto stavu je ticho a nicota, prostor. Protože to je podstatou všeho. Možná proto Buddha mlčel, protože ve chvíli, kdy by se snažil o nějaký popis, vždy by musel zabrousit do duálních pojmů. To znamená, že kdyby řekl, je tam tma (opakem je světlo), je to příjemné (opakem je nepříjemné), vyvstávaly by rozdíly (uvedené v závorkách). Ale na této úrovni nerozeznáváme tato hodnocení, nemůžeme říci, zda je to dobré nebo špatné, zda se nám to líbí či ne, protože není nikdo, kdo by takto hodnotil. Všechno je takové jaké to je, a v každé věci či osobě je kus dobra a kus zla, kus krásy a kus ošklivosti.

Buddhisté používají několika základních technik, které se obměňují podle typu učení a cíle, který následují. Patří sem přeříkávání manter a meditace. Tím nejvyšším cílem je samozřejmě stav osvícení, některé praktiky jsou jen určitou formou mezistavu, který nás probuzení přibližuje. Ovšem samotný stav osvícení je trvalý, neměnný a nezvratný.

Mantra

Nalezneme ji ve všech školách buddhismu, zejména však v tradici tibetské a tantrické. Obecně lze říci, že se jedná o modlitbu, která slouží k probuzení víry v nás, směřující k Bohu. Neustálé opakování jména Boha, kterého uctíváme nám přináší vzplanutí lásky k Němu, vědomé spojení s Ním a hromadění duchovní síly. V buddhismu je chápána jako zvuková vibrace, vibrují silou mysli, energií, která působí na nitro člověka. Ukazuje na dokonalé vlastnosti mysli a ten, kdo ji opakuje v meditaci, nebo mimo ni, postupně dosahuje těchto vlastností. Je chápána také jako ochranný zvuk který zamezuje tomu, aby se v mysli uchytily negativní dojmy, což by s sebou v budoucnu neslo nežádoucí následky (karmu.) Nejznámější je mantra Milující oči, její znění v Tibetu je ÓM MANI PEME HUNG. Opakování této mantry rozpouští všechny rušivé emoce a má nedozírný význam.

Meditace

Tento druh praxe nalezneme také ve všech školách buddhismu, nalezneme ho samozřejmě i v jiných náboženstvích i mimo náboženství samotné. Meditace má širší význam, záleží na tom, jak volnou definici jí dáme, obecně lze říci, že ji mají všichni, od Afričanů až po Eskymáky. Například v rámci židovsko – křesťanské tradice najdeme dvě praxe nazývané modlitba a kontemplace. V hinduistické tradici je to jógová meditace, která je stejně jako modlitba a kontemplace čistě koncentrační, tudíž spočívá v soustředění a nedovolení, aby se mysl toulala. V buddhistické praxi je soustředění také vysoce ceněno, přidává se ale i další silně zdůrazňovaný prvek, a sice bdělost. Všechny typy buddhistické meditace směřují k rozvoji bdělosti a používají přitom soustředěnosti jako nástroje. Meditace se někdy nazývá „velký učitel“.

„Je jako očistný oheň, který působí pomalu na základě pochopení. Čím lepší je vaše pochopení, tím jste pružnější a tolerantnější. Cítíte lásku o ostatním, protože jim rozumíte. A rozumíte jim, protože rozumíte sami sobě. Nahlédli jste hluboko dovnitř a spatřili svoje sebeklamy a lidská selhání. Když soucítíte se sebou samými, soucítění s ostatními je samozřejmé a přirozené. Smyslem meditace je osobní přeměna. Ten, kdo vstoupí na jedné straně meditační zkušenosti, není totožný s tím, kdo vychází na její druhé straně. Meditace mění vaši povahu procesem zcitlivění, tím, že prohloubí vaše vědomí všech myšlenek, slov a činů. Učí nás vyrovnávat se s vrcholy a pády života. Snižuje napětí, strach a obavy, zmírňuje nepokoj a vzrušení. Vaše myšlení se zpřesňuje a postupně začínáte vidět věci tak, jak opravdu jsou – bez předsudků a iluzí.“ ¹⁾

Meditace diamantové cesty

V pražském buddhistickém centru diamantové cesty používají meditaci na 16. karmapu, dále meditaci na černý plášť, provádí i meditaci phowa. Mezi nejužívanější mantry patří mantra Karmapačeno a mantra Milujících očí Óm mani padme húm (více v otázkách a odpovědích z interview).

Co se týče tradice a historie buddhismu v Tibetu, můžeme tvrdit, že je nejúplnější formou buddhismu obecně. Tibeťané během své dlouholeté praxe vadžrajánového buddhismu vytvořili systém duchovních nauk a cvičení, které nepopiratelně dovedly nesčetné jedince k jejich vlastním duchovním realizacím. Během dlouhé historie Tibetu vznikla a rozvíjela se bohatá, vnitřně propojená řada kulturních linií. Dnes můžeme obecně říci, že existuje pět hlavních tradic, které vznikly spojením těchto linií do pěti tradičních formálních struktur. Jsou jimi tradice Bön, Ňingma , Kagyu, Sakja a Gelug. Těchto pět tradic sledovalo stejný cíl, především rozšířit osvícený vhled do přirozenosti reality. V mahájánové verzi je důležitý prvek - soucit, poznání, že i ostatní bytosti touží také po vysvobození. Je zde jasný ideál bódhisattvy, to je ten, který se vydal neoblomně stezkou ku osvícení s vědomím, že dosáhne osvícení, aby vysvobodil z utrpení všechny bytosti. V Tibetu se k mahájánové tradici přidávají dále jógické a tantrické prvky a hovoří se o vadžrajáně, v češtině Diamantové cestě. Každá z uvedených tradic má jasné a živoucí dědictví ústního, literárního a uměleckého učení, která byla generaci po generaci předávána dále a zůstala nepřerušena od doby svého vzniku. Je tedy možné dojít po jednotlivých liniích a představitelích až k samotnému Buddhovi Šákjamunimu – zdroji těchto nauk. Vzhledem k nespočetným sektám, které patří ke každé z těchto tradic, existuje v Tibetu široká škála dokonale propracovaných a vyzkoušených systémů vnitřního rozvoje a znalost vlastního filozofického vhledu.²⁾

My se nyní zaměříme konkrétně na tradici Kagyu, na kterou se odvolávají buddhisté diamantové cesty - tedy ti, které jsme se rozhodli u nás v České republice navštívit.

Škola Kagyu je u nás a ve světě reprezentována především linií Karma Kagyu. Patří mezi mladší buddhistické školy, jež započaly svou aktivitu ve druhé vlně přenostu buddhismu do Tibetu. Je také nazývána „linií praxe“ nebo „školou ústní tradice“. Meditační praxe je zde zdůrazňována více, než například studium textů či pěstování magických schopností, jako je tomu například u původní tibetské šamanistické tradice Bön. Představitelé linie Kagyu usilují o autentický přenos jak učení, tak vlastní praxe. Zříkají se politických ambicí a zapsali se do historie Tibetu spíše jako velcí jogíni, umělci, učenci a bílí mágové. V této tradici existuje tzv. Zlatý řetězec, neboli přímý přenos Buddhova odkazu řadou osvícených bytostí. Tento řetěz začíná u Marpy Locchávy, tibetského mistra a velkého překladatele, který přinesl Buddhadharmu do Tibetu přes Himaláje. Pokračuje přes velkého básníka, mystika a asketu Milarapu, dále skrze Gampopu, zakladatele mnišského řádu Kagyu až k prvnímu Karmapovi, Dusum Khjenpovi. Linie dále navazuje na Marpova učitele Náropu, od něhož čerpali tradice Šakja a Ňingma, až k jeho mistru Tilopovi a skrze něj k samotnému Dordže Čhangovi, vládci Dordže, což je tantrický buddhovský aspekt nejvyššího osvícení. V linii Kagyu jsou používány četné meditační techniky, které vedou od přijetí Útočiště přes jidamové praxe a přes nezbytnou gurujógu až k nejvyššímu cíli. K velmi pokročilým patří učení Máhamudry, tzv. „Velké pečeti“ linie Kagyu.

Buddha předpověděl, že na tento svět přijde bytost, plně realizovaný učitel, který se bude znovu a znovu rodit a kterému se bude říkat Karmapa. Karmapové jsou tedy osoby předpovězené samotným Buddhou jako ti, kteří budou demonstrovat plné uskutečnění jeho učení Dharmy v jejích různých podobách a aspektech. Karmapa zosobňuje vždy ten aspekt života, který je pro danou dobu nejpotřebnější. Slovo karmapa znamená doslova „ten, který koná aktivity všech Buddhů“. Karmapové jsou z duchovního hlediska považováni, stejně jako dalajlamové v tradici Gelug, za emanace, či ztělesnění bódhisattvy soucítění. Pro Tibeťany je pouhé spatření karmapy nepopsatelným štěstím a požehnáním. Tradice říká, že kdo za život spatří třikrát karmapu, tak skrze tato požehnání bude jeho karma natolik pročištěna, že nejdéle v sedmi životech dosáhne osvícení. Od 12. století až do současnosti se úspěšné reinkarnace karmapů daří rozeznávat a tito duchovní vůdci po celou tuto dobu provádí nezištnou a neúnavnou aktivitu plně osvíceného učitele. Každý další karmapa zaujímá pozici hlavy linie Kagyu. V této škole jsou nejhlubší buddhistická učení přejímána z učitele na žáka po celé generace. Podmínkou je přímá nepřerušená linie učitelů od samotného Buddhy Šákjamuniho. Každý karmapa zanechává před svou smrtí dopis předpovídající jeho další znovuzrození. První karmapa po sobě zanechal popisy míst a situací, podle kterých bude možné identifikovat všech jeho příštích 20 reinkarnací. Po jeho 21. vtělení nebude již karmapu tento svět potřebovat. Předposlední 16. Gyalwa karmapa úspěšně obnovil zázemí linie Kagyu, a to i v exilu. Během svých návštěv v cizině byl rozpoznán jako jeden z velkých duchovních učitelů naší doby, dotýkající se všeho s čím se setkala jeho moudrost, soucit a milující laskavost. Zemřel v Chicagu v roce 1981. Nyní existuje 17. karmapa, teprve třiadvacetiletý, který byl v České republice v červnu minulého roku.

Jak je uvedeno výše, naším cílem je objasnit pojem nirvána v moderní společnosti a odpovědět na otázku, zda je možné tohoto stavu dosáhnout i v našich podmínkách a zda je to skutečně stav, po kterém toužíme, aniž bychom se snažili jen o únik „jinam“, ať už by to bylo kamkoli. V předchozí kapitole bylo stručně vysvětleno základní buddhistické pojetí, tedy praxe a pojem nirvána. Naše představy o buddhismu možná ještě nejsou dostatečné na to, abychom plně porozuměli dané problematice - obsáhlejší a obecnější vysvětlení se nachází v přílohách. V samotné práci se zabýváme analýzou rozhovorů s buddhisty z centra diamantové cesty v Praze, které jsme několikrát navštívili, a odpovídáme postupně na jednotlivé otázky, které jsme si položily.

Zabýváme se postupně otázkami týkajících se praxe a metod využívaných v této laické formě buddhismu, který se praktikuje v centru. Odhalujeme rozdíly (nebo spíše odhalujeme to, že žádné nejsou) v praktikách a metodách přinesených z Východu. Popisujeme jaké tyto metody konkrétně jsou a objasňujeme, jaký vliv (a zda vůbec nějaký) má na praktiky naše společnost. V poslední fázi zodpovídáme naši poslední otázku týkající se možnosti „úniku“ a odlišnosti, který by možná lidé v tomto směru hledali a zabýváme se jejich celkovou úlohou ve společnosti.

Ačkoli je otázka nirvány poměrně hojně diskutovaným tématem, otázku podobně kritickou jako naši si zřejmě ještě nikdo nepoložil, nebo se nám dotyčného nepodařilo objevit. Nicméně zde uvádíme pár publikací, zabývajících se alespoň okrajově touto tématikou. První z nich je Tibetská kniha o životě a smrti³⁾ autor Sogjal Rinpoče zde pojednává o smyslu života, a zejména o smyslu smrti. Autor zde odhaluje, jak moc se lidé bojí smrti a že ji považují za něco strašného, něco o čem bychom neměli mluvit, a hlavně - smrt je považována za něco nepřirozeného. Nabádá zde tedy k tomu, abychom se nejdříve naučili brát smrt jako přirozenou součást našeho života, abychom se nejdříve zbavili svého strachu a uměli zemřít, protože potom teprve budeme umět žít. Pojednává zde i poměrně široce o meditaci Phowa, tedy přenosu vědomí v okamžiku smrti. Toto by se dalo vztáhnout na naši poslední podotázku, tedy zda má osvícení pro lidi nějaký smysl, a jestli ano, tak jaký.

Druhou knihou je dílko samotného Lamy Oleho Moje cesta k lamům⁴⁾, tedy hlavy buddhismu diamantové cesty na Západě. Tato kniha popisuje, jak se k tomuto učení spolu se svou ženou Hannah dostal, popisuje průběh vhledu do učení a co jim to oběma přinášelo, jak to měnilo jejich osobnosti. Je znám i druhý díl - Jízda na tygrovi⁵⁾, kde už se jedná o popis přenosu učení na Západ. Knihy jsou psány v cestopisném duchu, a jakou souvislost mají konkrétně s naší výzkumnou otázkou? Pro nás je klíčový první díl, a to z toho důvodu, že autor zde uvádí praktiky užívané v prostředí buddhismu diamantové cesty, uvádí setkání s 16. karmapou, který má v tomto učení obrovský a stěžejní význam, a ostatními duchovními učiteli. Tudíž se lze dozvědět, jestli se metody liší či ne, jakou roli hraje v jejich učení osvícený učitel - z publikace je zřejmé, že jeho vliv je nedozírný.

Abychom dokázali co nejpřesněji zodpovědět naši výzkumnou otázku, použili jsme více kvalitativních technik najednou, kterými jsou účast na přednášce v buddhistickém centru a také dva polořízené rozhovory s jedním členem buddhistického centra. Pro pochopení tohoto náboženství a pro sepsání literární rešerše jsme použili literaturu zabývající se námi zvoleným směrem (Diamantová cesta)a také jsme využili informací z internetových stránek, abychom našli nejbližší buddhistická centra v Čechách a základní údaje o nich. V naší výzkumné práci tedy pracujeme s daty „z první a druhé ruky“.

Každá z těchto technik má své výhody i nevýhody, a proto se nejčastěji používá jejich kombinace. Mezi výhody interview patří zejména flexibilita, protože jsme si mohli rozhovor předem připravit tak, že jsme si sepsali soubor otázek, které jsme poté pokládali respondentovi. Dalšími výhodami je nonverbální chování, ze kterého vidíme, jaká dělá respondent gesta při rozhovoru (smích, údiv…) Návratnost k respondetovi je sice snadná, jelikož nás už respondent zná, ale abychom pronikli do hloubky problému, musíme obětovat mnoho času. Mezi nevýhody interview patří podmínky pro dotazování. Proto jsme se před rozhovorem museli zeptat, zda můžeme rozhovor nahrávat na diktafon. Pokud by nám nebylo vyhověno, nastal by značný problém, protože bychom si museli rychle dělat poznámky a mohla by nám nějaká důležitá informace uniknout. Protože je doporučeno vést rozhovor v respondentově přirozeném prostředí, domluvili jsme si schůzku v buddhistickém centru, kde nám respondent mohl ukázat různé fototografie, obrázky či jiné materiály.

U techniky zúčastněného pozorování může nastat problém, pokud nezískáme přístup do sledované skupiny. Nejprve musíme navázat kontakt a poté můžeme provádět výzkum. Další nevýhodou tohoto pozorování je, že pokud pozorujeme specifické místo, které je konkrétní, tak nemůžeme říci, že když je to tak na daném místě, že to tak bude i jinde. Právě z tohoto důvodu jsme zvolili i interview, abychom získali informace týkající se naší výzkumné otázky. Pokud bychom pouze pozoravali, jaké praktiky používají v pražském buddhistickém centru, tak bychom se nedozvěděli nic o tibetských praktikách.

Takovýchto center se po naší republice vyskutují desítky. Buddhistické centrum, které jsme společně navštívili se nachází v Praze 10 v ulici Hradešínská 52. Byli jsme přítomni na několika přednáškách a každou z těchto přednášek vedl vždy jiný učitel, který se na úvod snažil nás seznámit s teorií buddhismu. Pro návštěvu centra jsme vždy volili pondělí, protože právě tento den je vyhrazen pro jedince, kteří s buddhismem teprve začínají, chtějí ho poznat a porozumět mu. První přednáška byla zdarma a návštěva každé další byla zpoplatněna (30 Kč). Přednáška trvala celkem 3 hodiny a skládala se z několika částí: vlastní přednáška, meditace Tři světla, které jsme se také zúčastnili, a na závěr zpěv společné písně Černý plášť v tibetštině . Po ukončení meditace a písně se lidé z meditační místnosti přesunuli do čajovny, kde jsme díky vstřícnosti a ochotě návazali kontakt. Získali jsme vizitku přímo od učitele tohoto centra Mgr. Jana Matušky, se kterým jsem si sjednali více schůzek za účelem interview.

Na základě rozhovorů s buddhisty a návštěv buddhistického centra jsme zjistili mnohá fakta související s naší výzkumnou otázkou, která jsme se rohozhodli obecně rozčlenit podle tematických oblastí, kterých se týkají.

Metody které se používají u nás se v podstatě v ničem od tibetských neliší, existuje pouze určitá škála metod pro mnichy a určitá škála metod pro laiky. V této laické formě buddhismu se používají vybrané metody, které jsou pro naší společnost a kulturu vhodné, zároveň však neztrácí nic ze své autentičnosti a funkčnosti. To znamená, že tibetské praxe diamantové cesty souvisí s Mahámudrou (velká pečeť) – což je výchozí bod, metoda a cíl jak dosáhnout osvícení. Nejvyšší úrovní velké pečetě je tzv. Velká nirvána. Buddhisté v ČR i v Tibetu dělají tzv. přípravná cvičení , což jsou praxe, které předal Buddha Siddhárta Gautama. Jsou to zároveň praxe, které nám mají pomoci s motivací, s očištění naší mysli, se stabilizací naší mysli a pomoci nám ji naplnit pouze dobrými dojmy.

To, že se metody neliší, souvisí už se způsobem jejich předávání. Tedy z mistra přímo na žáka. Aby bylo možné je nadále praktikovat musí být identické, proto lze označit buddhisty diamantové cesty za konzervativní. U nás by se dalo říci, že je odlišuje pouze překlad, ale ten někdy slouží pouze pro to, aby lidé věděli, co znamenají slova která říkají, nebo zpívají. To, že buddhisti v ČR používají český výklad je stejný případ jako u Tibeťanů, protože veškeré učení, které přišlo z Indie do Tibetu se ihned přeložilo do tibetštiny, aby tomu porozuměli. V Islámu je nejvyšší autoritou originál Koránu, který se nachází v nebi, ale v buddhismu to tak není. Veškerá učení se mohou volně překládat, ale je kladem obrovský důraz na to, aby překladatel byl zároveň meditující překladatel. Jedině ten to může správně vyložit a také pochopit, protože jedině mysl je dokonalá a jedině my s ní můžeme pracovat a učitelé se nám snaží ukázat správný směr našeho cíle. Pokusíme se uvést příklad na objasnění. Jestliže chceme přeložit z němčiny popis o tom, jak chutná med a med jsme nikdy sami neokusili, konečný překlad bude mylný. Jakmile med ochutnáme, my sami víme, o co se jedná a o čem píšeme, a proto náš překlad bude mnohem kvalitnější. Tento příklad odráží, že je nutné při nejrůznějších překladech znát podstatu buddhismu a ne jen suše překládat.

Čeští a tibetští buddhisté praktikují meditaci na osmého karmapu (tibetsky Thün ši lamä naldžor). Jedná se o velmi starou meditaci, která se praktikuje už celých 800 let. Osmý Karmapa předal tuto praxi jako poctu svému učiteli Sanggjä Ňenpovi Taši Paldžorovi pod jménem Thün ši lamä naldžor, což znamená Meditace na lamu ve čtyřech sezeních. Tento název vycházel z podmínek, ve kterých ho jeho družina doprovázela na cestách a každý den prováděli čtyři sezení této meditace. Jedná se o formu gurujógy (základní praxe všech škol tibetského buddhismu, jejíž jádrem je splynutí mysli paktikujícího s myslí mistra - učitele) na osmého Karmapu, který se během meditace objevuje také jako buddha Nejvyšší radost. Existuje i přivolání Černého pláště, která má chránit naši vlastní energii a zároveň je to jediná meditace, která se v České republice provádí v tibetštině. Buddhisté se také velmi soustředí na procesy v okamžiku smrti a v této situaci používají meditace phowa, aby byli schopni tyto procesy během umírání přeměnit ve vysvobození a osvícení, což je také učení, které předal sám Buddha. Buddhisté diamantové cesty dělají pouze ty praxe, které se předávájí v nepřerušené linii odkazu - tedy z učitele na žáka a vycházejí od samotného Buddhy. Někteří současní učitelé navštívili osobně Indii, kde nabyli nových vědomostí, které se v překladu snažili šířit dále. Při meditaci buddhistům výrazně pomáhá tzv. mala, je to 108 korálků navlečených na niti, které slouží jako počítadlo, a jako prostředek který soustřeďuje mysl na meditaci. Celkový počet korálků má mnoho vysvětlení, jedním z nich je že 100 jich představuje 100 buddhovských vlastností, které se projeví v okamžiku osvícení (54 hněvivých a 46 mírných) a 8 zbylých jsou: uvědomování si sebe, shromažďovací vědomí, zrak, čich, chuť, sluch a hmat – tedy osm prvků popisujících neosvícenou mysl.

Meditace jako taková, je ve své podstatě „cvičení“ mysli.

_{Otázka: A jaké například máte praxe?}

_{Odpověď: Obecně je to tak, že buddhismus diamantové cesty obsahuje všechny metody celýho buddhismu, ať už Malé cesty, Velké cesty nebo Diamantové cesty a ty praxe, které používáme konkrétně tady, tak jsou praxe, který souvisí s tzv. Mahámudrou - to je Velká pečeť, což je specialita naší linie, to je jednak výchozí bod, jednak cíl a jednak metoda, jak dosáhnout osvícení. A nejvyšší úrovní Velká pečeť rovná se osvícení rovná se velká nirvána. Takže mi je děláme tzv. přípravná cvičení, což jsou praxe, který předal už Buddha Siddhártha, což jsou praxe, který maj pomoc s motivací, který maj pomoc stabilizovat mysl, který maj pomoc očistit mysl, který maj pomoc mysl naplnit dobrýma dojmama, aby se potom mysl dala otevřít, uvolnit a prostřednictvím učitele rozpoznat svojí vlastní podstatu. Pak děláme meditace na osmýho karmapu, což je meditace předaná někdy před osmi sty lety (možná před šesti sty lety). Děláme přivolání Černého pláště, což je meditace na ochranu naší vlastní energie, to je ta jediná věc, kterou děláme v tibetštině. Děláme například meditaci phowa, což je meditace, kterou buddhisti používaj v okamžiku smrti, v okamžiku smrti byli schopni ty procesy, který probíhaj během umírání, přetransformovat v rozpoznání mysli a ve vysvobození a osvícení. To je taky učení, které předal Buddha Siddhártha. My děláme vždycky ty praxe, který nás naučili naši učitelé a ty naši učitelé nám je můžou předat, protože jim předali jejich učitelé a to co je v diamantové cestě důležité je, že ta linie odkazu je nepřerušená a jde až k Buddhovi Siddhártha. To znamená mi ve skutečnosti jsme dost tradiční a to že se ty lidi oblíkaj normálně a to že používáme češtinu, je ve skutečnosti to samý, jako dělali Tibeťani a když přišlo učení z Indie do Tibetu, tak první co udělali Tibeťani, že všechno přeložili do tibetštiny. Márpa překladatel a další další velký učitelé, kteří šli už několikrát do Indie a zpátky, potkali s učitelema a něco se naučili, něco zrealizovali, pak to všechno převedli do vlastního jazyka.}

_{Otázka: A když ČR a Tibet je rozdílný, přece jenom ta společnost je jiná i v chování. Nejsou ty praktiky částečně ovlivněny? Nejsou ty praxe trošku jiný?}

_{Odpověď: Musíme vycházet z toho, že buddhismus má spoustu praxí a existujou praxe, který jsou vyhrazeny pro mnichy a to samozřejmě nejsme mniši, tak je neděláme, pak existujou praxe, který jsou pro laiky a který jsou pro jogíni. A protože rozdíl mezi laiky a jogíni tady na západě splývá, tak tady v tom není vůbec žádný rozdíl, ve způsobu jakým se to předává, ve způsobu jakým se praktikuje, ve způsobu jakým se to ověřuje ten úspěch tý praxe. Takže kromě překladu do češtiny, v těch praxí, který děláme to není žádný rozdíl. Samozřejmě existuje spousta praxí, který se dělaj hodně v Tibetu a který se u nás nedělaj. Existují praxe, např. při kterejch jogíni pracovali se svým strachem, tak že seděli na hřbitovech a troubili na trubku z lidského stehna a bušili bubínkem a prováděli určitý druh meditace, který když člověk vydrží dost dlouho tak ho jen tak něco nevyvede z rovnováhy. Ale tady na západě by to bylo trošku zvláštní, chodit po ulici s trubkou troubili, ale tady jde o to, že to není tak že ty praxe by nebyli nahraditelný. Ty praxe jsou pro různý druh lidí a tady na západě určitý druh lidí, kteří chtějí praktikovat ve všedním životě každej den. Ty praxe, který děláme pochází přímo z Tibetu resp. z Indie. Jediný rozdíl je ten překlad. Společností je to ovlivněný v tom smylu, že tady máme demokracii tzn. že tady se v buddhismu neděje to, že ty který dělaj v buddhismu uměj číst a ostatní ne, ale to je spíš role, kterou by splnilo jakýkoliv náboženství. Dřív to taky tak bylo, že pár knězů umělo číst a kdo se chtěl něco naučit číst tak chodil do církevní školy a tam ho nenaučili jenom číst, ale naučili ho tam i náboženství. A tady naštěstí, když se někdo naučit číst a nechce dělat náboženství, tak se může naučit číst a když chce někdo dělat náboženství třeba buddhismus a už umí číst tak jde sem a je to jeho svobodná volba. Ty praktiky jsou stejný, a dokonce se stejným způsobem předávaj. Pořád se předávaj iniciace, pořád se předávaj všechny věci co je k tomu potřeba. Nedávno jsme dostali iniciaci, která byla 2,5 tis. let stará.}

…

Ze získaných informací plynou i odpovědi na některé následující otázky. Jestliže se používané metody neliší, nemůže být řeč o nějakém „reformovaném způsobu“ praxe a je jasné, že dosažení nejvyššího stavu je v ČR možné také - dokonce (ačkoli jsme takové zjištění naprosto nepředpokládali) nám naše prostředí skýtá mnohé výhody. Jsme poměrně vyspělí, naprostá většina obyvatel absolvovala alespoň základní školu, tudíž jsou gramotní, máme přístup k veškeré literatuře i praktikám. Z hlediska těchto možností tedy problémy nejsou. Problémy mohou nastat ve chvíli, kdy se rozhodneme tyto možnosti využít a naše záměry se dostanou do rozporu se záměry společnosti. Je jasné, že v každé společnosti jsou různorodí jedinci s různorodými názory, ani česká není výjimkou. Záleží na míře tolerance panující v dané společnosti. Otázkou je, nakolik tolerantní je naše česká společnost vůči „jinakosti“, ať už názorové, náboženské či jiné. Zkoumáme-li tento společenský tlak na konkrétně tuto buddhistickou skupinu, zjišťujeme, že metody, které využívají jsou takové, aby nenarušovaly chod společnosti, zároveň se však jedná pouze o vhodný výběr, nikoli o změnu. Můžeme uvést následující příklad - v Tibetu jednou z nejběžnějších meditací je práce s vlastním strachem, kde se lidé musí vystavit svému strachu tak, že navštíví hřitov a posadí se na některý z hrobů a přitom troubí na trubku z lidského stehna a tím zahání strach a zároveň provádí určitý druh meditace. Tím dosáhnout velkého stavu rovnováhy. Kdybychom u nás prováděli takovýto druh meditace, většina lidí by si „klepala na čelo“ a měli by nás za naprosté blázny. Buddhisti v České republice dosahují osvícení tím, že si vyberou takové praxe a meditace, které budou naší společností přijaté a respektované. Stále se jedná o stejné tibetské praxe a není potřeba nic zaměňovat.

Zbývá nám zodpovědět poslední část výzkumné otázky, kterou považujeme za velmi zajímavou, nicméně zodpovědět ji není záležitost vůbec jednoduchá. Zaměřili jsme se přímo na námi vybrané pražské buddhistické centrum a situaci v něm, tedy na členy a návštěvníky.

Čerpáme nyní z druhého rozhovoru, který byl zaměřen speciálně na tuto poslední otázku. Co jsme zjistili? Bylo nám poměrně srozumitelně a logicky vysvětleno, jak buddhismus působí na lidi, kteří se jím začnou zabývat a jak to tedy je s tím „únikem“. Buddhismus sám o sobě únikem je, ovšem únikem z určitého způsobu prožívání světa, který nám nepřináší žádné štěstí, do způsobu, který nám štěstí může přinést - a přináší. Nelze nijak přesně specifikovat, jaká společenská skupina tato centra navštěvuje. Chodí sem různí lidé s různými zájmy, zaměstáními, příjmy a podobně. A hlavně s různými otázkami a ambicemi.

Důležité je, že ve chvíli, kdy lidé začnou buddhismus praktikovat, kdy se jim podaří pochopit učení a užívat ho v meditaci i běžném životě, se tito lidé začnou měnit. A poté už jsou sami schopni se rozhodnout, zda je buddhismus to, co hledají a pokračují v něm, nebo to nesplňuje jejich očekávání (což je častý jev - příchod s velkým očekáváním) a odejdou. Lze tedy říci, že slovo únik je naprosto správné, nicméně pouze v první fázi. Po nějaké době pro určité lidi buddhismus únikem přestává být, protože v něm našli odpovědi na své otázky a zjistili, že se chtějí stát autory svého života, pro jiné lidi ovšem také, protože zjistí, že toto není místo, kde se dá před něčím schovat - právě naopak.

Lidé v buddhismu se nesnaží schovávat, ale naprosto převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a za své osobní štěstí. Proto se už nevymlouvají na společnost, rodiče či ostatní a neházejí špínu na další světové strany, nehledají viníka, příčinu svých problémů.

_{Otázka: Máme tam vyloženě jeden bod, který se zabývá tím, jestli tedy lidi, kteří s tímhle zabývají, co v tom jako hledají, samozřejmě že nějaké to vysvobození, ale jestli třeba tedy hledají to skutečné vysvobození nebo pro každého je to možná trochu něco jiného, ale jestli třeba prostě se nesnaží jenom o nějaký únik, někam jinam, nebo být třeba jenom jiný a prostě se někam schovat.}

_{Odpověď: Lidi jsou natolik svobodný, aby když chtějí, tak aby hledali nějakej únik, aby se měli kam schovat, to se jim nedá vůbec nijak zazlívat, ale faktem je, že, pokud někdo něco dělá dlouhodobě, a pokud něco dělá třeba takových deset, patnáct nebo dvacet let, a dělá něco tak namáhavýho, jako je buddhismus, což je namáhavý časově, finančně, ale i osobnostně, tak jsem ještě neviděl lidi, kteří by psychologicky měli potřebu někam uniknout a nějak vyniknout, a který by dělali něco tak dlouho. Většinou tihleti lidi – protože to souvisí i s tim, jestli to jsou buddhisti povrchni nebo nejsou povrchní a pokud je někdo povrchní tak většinou nedodržuje věci dlouho. Takže je možný, že na záčátku přijdou lidi, kteří mají hlubokej, upřímnej duchovní zájem a buddhismus jim nevyhovuje, tak ho nedělaj a přijdou lidi, kteří maj hlubokej duchovní zájem a vyhovuje jim a dělaj ho, a přijdou lidi, kteří jsou povrchní a který se chtěj jenom schovat nebo chtěj být zvláštní, po nějaký době přestanou a pak přijdou lidi, kteří chtěj být jenom zvláštní. Kteří jsou jen povrchní nebo kteří se chtějí možná jenom někde schovat , budou chvíli praktikovat a najednou zjistí, že se změnili, že najednou našli něco, co z nich udělalo hluboký lidi a ne povrchní a budou dál praktikovat. To znamená, že oni začínaj praktikovat z různých důvodů a z různých motivací. To, co je zajímavý je, že buddhismus působí univerzálně. Ve chvíli, kdy někdo začne praktikovat, ve chvíli kdy někdo začne chápat učení, ve chvíli kdy ho začne používat v meditaci a ve chvíli kdy tu meditaci začne používat v každodenním životě, tak se to v člověku v nějaký době změní. A výsledkem je - v ideálním případě je to vysvobození a osvícení, já o tom mluvim, protože bych chtěl upravit tu výchozí tezi, že to pro každýho znamená něco jinýho. Obecně to možná znamená pro každýho něco jinýho, ale v buddhismu, je vysvobození a osvícení určitým způsobem popisovaný a určitým způsobem prověřitelný a ověřitelný. To znamená že to není tak, že by každej dosahoval cíle podle svý vlastní představy.}

_{Z buddhistickýho pohledu – všechny bytosti se snažej o únik, protože pořád hledáme štěstí, což je vlastně rovnítko prohlášení, že jsme přesvědčení, že štěstí nemáme. To znamená, že ikdyž třeba sedíme a myslíme na něco hezkýho, tak pořád bysme chtěli mít jinej stav mysli, než máme teďka – to znamená, že furt utíkáme. A buddhismus je cesta úplně na druhou stranu. Buddhismus je cesta sama k sobě, cesta k objevení toho, že pokud existuje něco opravdovýho, pokud je nějaká pravda, tak musí bejt ve všech časech a všech místech. To znamená v tobě, v tobě, ale i ve mně. A nejjednodušší způsob je se ve skutečnosti k ní dostat je objevit ji sám v sobě.}

Jakou úlohu hrají buddhisté ve společnosti, jsou pro ní nějakým přínosem nebo naopak zátěží? Tuto otázku lze také poměrně jasně zodpovědět. Jestliže se buddhisté snaží mít svůj život naprosto ve své režii, je jasné, že nenakládají zodpovědnost za své činy na záda někoho jiného - tedy ani společnosti. Jde o to, být samostatným nezávislým členem, který je schopen se starat sám o sebe a přijímat výhody, které mu je společnost, ve které žije, schopna poskytnout. Odměnou pro společnost je schopný a výkonný člověk, který nezatěžuje stát ani lidi kolem sebe, naopak se snaží být prospěšný nejen sám sobě, ale i svému okolí. Jedná se tedy o svou osobní svobodu i svobodu druhých.

A jak se buddhisté zapojují do společenského života? Působí jim to nějaké potíže? Žádné výrazné potíže jim to nečiní a to z prostého důvodu. Vybírají si určité věci, které budou dělat, podle svých vlastních preferencí. Mohou se svobodně rozhodnout, čemu dají přednost ve svém volném čase. Je jasné, že jejich hlavní motivací a cílem je dosažení trvalého štěstí, takže si místo exotické dovolené například zaplatí nějaký kurz, který se zabývá tématikou osobního rozvoje, meditace a podobně. Je to čistě jejich volba, která nijak nenarušuje chod společnosti ani chod jich samých. Nedochází tu k žádnému „tření“ zájmů společnosti a zájmů jedinců.

Pokud si představíme takovéto jedince mezi námi, můžeme poměrně s jistotou říct, že tito šťastní jedinci jsou schopni tvořit alespoň skupinku šťastnějších lidí a ve finále možná umožnit vznik celé šťastné společnosti.

_{Otázka: Čim to je, že jsou ty lidi, pohodovější, usměvavější, klidnější, jakoby smířenější…?}

_{Odpověď: Tohlencto je na buddhismu zajímavý, protože buddhismus má určitou představu, jak má vypadat šťastná společnost. Buddhismus si nemyslí, že je možný šťastnou společnost vytvořit tim způsobem, že se pro větší skupinu lidí vytvoří dokonalý zákony a určitý podmínky a ty lidi se budou podle toho chovat a pak bude šťastná společnost. Buddhismus díky tomu, že klade velkej důraz na osobnostní zodpovědnost a zároveň dává konkrétní metody, jak pracovat s vlastní myslí, tak vytváří šťastnou společnost tím, že se prostě setkávaj šťastný lidi. Když budou šťastný lidi, tak bude šťastná i společnost. Opačně to nejde. A co se týče těch buddhistických zemí, díky tomu, že buddhismus si nikdy nemyslel, že všichni musej praktikovat, díky tomu, že buddhismus nikdy nebyl misionářskej, díky tomu, že nikdy neznal tresty za to, že někdo praktikuje víc nebo míň nebo vůbec, tak už na základě tohodlenctoho přístupu v těch zemích prostě panoval určitěj relax, určitá uvolněnost. Díky tomu, že buddhismus nikdy nebyl puritánskej ohledně těla a ohledně sexu, tak v těchhlenctěch zemích neřešej náš křesťanskej přístup k tělu jako k něčemu špatnýmu.}

_{Otázka: Vy jako buddhista, jak moc to vaše „vyznání“ zasahuje do vašeho vlastního společenskýho života? Asi nějakej ten čas, nějaký ty finance…?}

_{Odpověď: Život je krátkej a člověk jakoby musí mít určitý preference. Mohl bych si říct, že budu meditovat až za nějakou dobu, a že za tu dobu budu jezdit po světě. To je supr, poznávat svět je úžasná věc, ale už jsme si řekli, že kamkoli jedem, tam si vezem svoji vlastní mysl. Takže až budem umírat, tak bude úplně jedno, jestli umírám v Praze nebo na Barmě nebo na Sumatře nebo kdekoli jinde, protože to čemu budu čelit, bude obsah mý vlastní mysli. A buddhisti zároveň se dívaj kolem sebe a vědí, že situace, že všechny situace který prožíváme jsou podmíněný, že na ně není spoleh, je to vždycky souhrn určitých podmínek, na základě kterých z toho bude určitá situace. Pak stačí, aby se změnila jedna z těch podmínek, a změní se i celá ta situace. To znamená že buddhisti pochopili, že nemůžou očekávat žádný bezpečí, žádný naplnění od takovýchhle jevů. A ť už je to práce, ať už je to rodina, ať už je to dovolená, ať už jsou to peníze. Prostě peníze nemůžou být šťastný, barák nemůže být šťastnej, auto nemůže být šťastný, to co může být šťastný je naše mysl. A vzhledem k tomu, že jsme se všichni narodili, tak musíme umřít a protože to chvilku trvá, než tu tendenci hledat štěstí tam kde není změníme, tak buddhisti se snaží ten čas využívat a tim pádem věnujou tolik času kolik můžou meditaci, protože to je jedinej způsob, aspoň podle buddhistů, jak se rychle dostat k tomu cíli. A ten cíl buddhismu je velikej. Cíl buddhismu je trvalý štěstí, 24 hodin denně, 365 dní v roce. V ten moment, když toho trvalýho štěstí dosáhneš, tak ve skutečnosti je úplně jedno, jestli v ten moment jsi zase na Sumatře nebo jsi v Praze, protože prostě všechno je zajímavý a všechno je fajn a všechno je v pořádku. A člověk je prostě šťastnej. To znamená, že buddhisti prostě se snažej využívat čas a to znamená, že pravděpodobně místo na dovolenou do Hurgády pojedou na čtyřdenní kurs, týdenní kurs s nějakym buddhistickym učitelem, kterejm jim může něco řídt o tom, co vidí jejich očima a poslouchá jejich ušima. To znamená zase to není takový to nastavení společnost, buddhista, vyznání, prostě tyhlety věci se nesvářej, to je čistě o tom, že si vybíráme určitý preference. A když se na to podíváš trošku z odstupu, tak zjistíš, že na světě je spousta věcí, který můžeš dělat. Nekonečný množství. Nekonečný množství, který můžeš dělat. Ale jsou dvě, respektive čtyři věci, který udělat musíš – musíš se narodit, musíš umřít. A když ten čas mezitím bude dostatečně dlouhej, tak mezitím ještě budeš nemocná a budeš stárnout. Nezávisle na tom, kde budeš, jak budeš bohatá a v jaký situaci budeš. Takže buddhisti se snažej v co nejkratší době naučit, najít stav mysli, kterej je přenese přes tyhlencty problémy. No a pak, pak je to jedno. Je to odpověď?}

_{Otázka: A co získává společnost?}

_{Odpověď: Společnost získává lidi, který jsou stabilnější, který jsou výkonnější, který za kratší časovou jednotku udělaj víc práce. Který nejsou zátěží pro společnost, protože se nemůžou za svoje štěstí vymlouvat ani na vládu, ani na svoje rodiče, ani na svoje vzdělání. To znamená že jsou to samostatný nezávislí lidi, který ještě ke všemu maj určitou stabilitu a tim pádem, když jsou třeba v nějakým pracovním týmu, něco se nestíhá, všichni jsou ve stresu, tak od buddhisty se očekává, že bude v trochu menším stresu, to znamená, že bude efektivnější, to znamená, že se ten problém povede vyřešit, to znamená, že firma vydělá, firma pro to platí daně, daně si vybere stát, to znamená že všichni získáváme.}

Cílem naší práce bylo najít hlavní rozdíly české a tibetské praxe. Do tohoto výzkumu jsme se pustili s přesvědčením, že tyto praxe v těchto zemích jsou odlišné, ale k našemu překvapení jsme zjistili pravý opak. Jednotlivé metody se v různých zemích světa příliš lišit nemohou, protože se předávají z mistra přímo na žáka, jejichž základ pochází od samotného Buddhy.

Rozdíly spočívají pouze v:

• překladu textů
• překladu manter
• nastavení společenských norem v západních zemích

Velkou výhodou pro ukotvení buddhismu v České republice je fakt, že jsme demokratická země s možností neustálého vzdělávání. Stát se buddhistou záleží pouze na vůli člověka, protože nás nikdo nemůže k ničemu přinutit. Vše se odvíjí od naší mysli, vůle a touhy. Jelikož má každý člověk mysl, může se kdykoli stát buddhistou. To se potvrdilo i přítomností lidí v buddhistickém centru, kteří pochází z různých sociálních vrstev. Mile nás překvapilo, že v centru vládne pohodová atmosféra, protože jednotliví členové mezi sebou nedělají žádné rozdíly. Jasně nám bylo řečeno, že v tomto centru se setkávájí lidé napříč celým společenským spektrem (vzdělání, věk, sexuální orientace, povolání) tzn., že zde můžeme najít nádražáky, studenty, učitele, doktory, ekonomy, milionáře a lidi, kteří nedělají vůbec nic.

V Tibetu, v České republice a ostatních zemích se hlavně praktikují následující praxe:

• meditace na osmého karmapu
• meditace přivolání Černého pláště
• meditace phowa

Při těchto meditacích používají i tzv. malu, jejiž hlavní úkol spočívá v uvědomování si, co tady v tuto chvíli vůbec děláme? Odpověď: My tu vlastně meditujeme.

Dále bychom chtěli uvést zajímavost, která se přímo netýká naší výzkumné otázky, i když jsme na začátku zvažovali možnost pojmout tuto problematiku jako hlavní téma naší práce. Při zpracovávání referátu o buddhismu jsme narazili na různé nesrovanlosti v chápání směrů Hínajány a Théravády: - někteří to chápou jako dva naprosto odlišné směry, - jiní to považují za jeden velký směr v buddhismu, kde zároveň Mahájánci (Velká cesta) používají pojem Hínajána k vyjadření posměchu vůči všem starším školám (tedy i théravády), které odmítaly přijmout nově vznikající směry buddhismu. Při prvním rozhovoru s učitelem buddhismu diamantové cesty se nám dostalo jasné odpovědi. Hínajána rovná se Théraváda a rozhodně se nejedná o posměch ze strany Mahájánců, protože každý z nás si může vybrat, zda se rozhodne jít Velkou cestou - vracet se vědomě zpět, být užitečný druhým a osvícení dosáhnout společně a nebo zvolit Malou cestu - zbavit se svých vlastních problémů a dávat sliby individuálního vysvobození.

Celá naše výzkumná skupina se shodla, že tato práce byla pro každého z nás velkým přínosem. Obohatili jsme se novými a zajímavými zážitky. Měli jsme možnost vyzkoušet meditaci přivolání Černého pláště, meditaci Tři světla a vyslechnout velké množství informací a zajímavostí, které se přímo týkali naší výzkumné otázky a také těch, které s ní vůbec nesouvisely, abychom dokázali hluboce proniknout a pochopit veškerou problematiku buddhismu.

Lidé v buddhistickém centru byli velmi ochotní a milí. Na každé přednášce se učitel vždy ujistil, zda jsou přítomni nějací nováčci. Pokud ano, začátek přednášky věnoval vysvětlení podstaty buddhismu, což jsme velmi ocenili. Zde bychom chtěli ještě jednou zmínit Mgr. Jana Matušku, učitele diamantové cesty. Díky jeho pomoci jsme mohli přijít „na kloub“ naší výzkumné otázce.

Otázky a odpovědi z rozhovoru týkající se výzkumné otázky

Záznam celého rozhovoru č. 1

Záznam celého rozhovoru č. 2

základní buddhistické termíny

další informace - pojem ego

Jak se věci mají

Bakalářská práce: Tibetský buddhismus

Daniel Goleman: Meditující mysl

Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku

Henepola Gunaratana: O meditaci srozumitelně

Lama Ole Nydahl: Jak se věci mají

Lama Ole Nydahl: Moje cesta k lamům

Nyanasatta Thera: Základy buddhismu

Sogjal Rinpočhe: Tibetská kniha o životě a smrti

Sogjal Rinpočhe: Záblesky vědomí

http://www.brahmam.net/index.php?l=cz

http://www.buddhismus.cz/buddha-sakjamuni.html

http://www.bdc.cz/

http://www.kagyu.org/kagyulineage/lineage/index.php



Počet shlédnutí: 166