Čarodějnictví a zlý pohled

Na první pohled může pojednání o čarodějnictví a o zlém pohledu působit na čtenáře z civilizovaného světa „exoticky“. Lidé, kteří na něco takového věří, škatulkujeme do skupiny nejméně logické sféry. Takové myšlení nám připadá iracionální. Na západě je tento způsob myšlení spojen s venkovem a jeho kulturou. Výjimečně se může vyskytovat i v rámci oživení současného pohanství, jehož členové jsou z řad intelektuálního městského obyvatelstva. Hlavní a základní idejí čarodějnictví je idea životní síly, energie, která se nalézá uvnitř každého člověka. Tato myšlenka se rozšiřuje i na ostatní živé tvory a dokonce i na neživé, neviditelné či jen zřídkakdy viditelné předměty (skály, řeky, duchy…). Těchto životních sil se mohou zmocnit ti, jejichž životní síla je silnější a mocnější nebo se nějak vymyká naší kontrole. Často se mluví o metafoře kanibalistického požívání obětí nebo o vysátí života z ní. Agresor může použít různých nástrojů, jako jsou zaklínadla, čáry, rituální předměty a úkony s cílem ukrást obětem jejich životní sílu nebo jí alespoň nějak ublížit nebo zranit. Napadený se může proti takovým úkonům preventivně bránit, pokud je ale slabší než agresor, obvykle pak musí být povolán odborník, který musí útok odvést od oběti a pokud možno namířit zpět proti agresorovi nebo ho přinutit k odstranění napáchané škody.

Další klíčovou představou je představa konečného dobra. Existuje pouze určitá a konečná dávka zdraví, štěstí a bohatství, s níž je třeba na světě vystačit. Pokud si někdo dobře žije a má všeho dostatek, je to vždy na úkor někoho druhého, komu schází.

V různých částech světa se vyskytuje zvláštní kulturní rozpracování tohoto způsobu myšlení.

V subsaharské Africe jde o čarodějnictví či kouzelnictví. Čaroděj/čarodějka se snaží „sníst“ maso oběti, takže oběť onemocní. Čarodějnictví je zde „horké“ a musí se „zchladit“.

V Indii, Evropě a semitských zemích převažuje opozice „mokrý“ x „suchý“. Životní síla se zde chápe jako tekutá a oběť je tím pádem vysávána.

Jádrem této kapitoly je čarodějnictví v Africe popsané ve slavné knize Witchcraft, Oracles and Magic among the Azande od Evanse-Pritcharda z roku 1937. Evans-Pritchard studoval Azandy ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Ve své knize popisuje, že jejich život je v úzkém spojení s čarodějnictvím. Je všude okolo nich. Čarodějnictví je součástí jejich každodenního života. Není to nic vzácného nebo děsivého. Nemusel se tedy Azandů na čarodějnictví ptát. Stačilo je pozorovat při běžných pracech a pozorně naslouchat. Azandové rozlišují mezi čaroději a kouzelníky. Rozlišuje se u nich také dobrá a špatná magie. Ve svých poznámkách Evans-Pritchard píše, že u Azandů se každý nezdar či neštěstí označuje jako čarodějnictví. Když se například pročesává křoví a nenalezne se v něm žádná zvěř, je to čarodějnictví. Když je žena zamračená a nereaguje na manžela, je to čarodějnictví. Reakcí na tento nezdar je potom zlost, nikoli děs. Muž má několik prostředků, jak se čarodějnictví bránit. Žena musí požádat svého muže nebo muže ze své rodiny, aby jednal za ni. Pokud má muž podezření na čarodějnictví, musí se jít poradit s věštbou. Ta mu buď potvrdí nebo naopak vyvrátí jeho podezření, případně ho navede, který čaroděj za událostí stojí. Následně muž vyhledá čaroděje a donutí jej, aby přestal napadat. Orákula jsou různá, například termití orákulum (pro chudé muže), kdy se do termitiště zabodnou dva klacky a muž přitom klade konkrétní otázky jako třeba „je-li X čaroděj, sněz klacek“.

Evans-Pritchard uvádí, jak jednotlivá obvinění z čarodějnictví souvisejí s typy napětí ve společnosti, které zase souvisí se sociálními institucemi Azandů. Pokládal čarodějnictví za institut, podporující správný chod společnosti. Díky veřejnému označování a veřejnému vypořádávání se s problémy.

Označení dětských čarodějů z etnika Bangwa popisuje Robert Brain. Jedná se o etnikum v jihozápadní oblasti Kamerunu. Příslušníci tohoto kmene nerozlišují mezi kouzelníkem a čarodějem. Etnikum Bangwa je patrilineární a neplatí tu právo primogenitury (prvorozeného dědice). Děti se tedy dozví, kdo bude dědit po otci až po jeho smrti. Nejobávanější jako čarodějové jsou tedy nevlastní bratři (děti téhož otce, ale jiných matek). Přítomnost dětských čarodějů se nedá objasnit jenom poukazem na společenské napětí. Brain přichází s teorií založenou na přístupu ke zdrojům potravy. V době, kdy Brain vykonával své terénní výzkumy v Kamerunu, mohli požívat maso pouze muži, nicméně čarodějům se dávalo také, z preventivních důvodů. Vyznání čarodějnictví tedy znamenalo přísun kvalitního a dobrého jídla. Dost často na sebe tedy mladí „čarodějové“ upozorňovali právě z tohoto důvodu. Děti si vymýšlely děsivé historky, aby oklamaly systém.

Čarodějnictví v Africe má často ničivou a tragickou povahu. Nejistota a prudké a neočekávané změny s sebou nesly vzrůstající obvinění a podezřelí čarodějové mohou být napadeni a zabíjeni. Strážci zákona často nevědí, jak reagovat, na čí stranu se postavit. V Kamerunu vedl strach z čarodějnictví ke vzniku spolků, zaměřujících se na léčbu následků čarodějnictví. Místní úřady řeší dilema, jak se k takovým incidentům stavět. Jestli mají prosazovat zákony založené na právech jednotlivce nebo prosazovat zákony postavené na lidových představách o spravedlnosti, podle nichž by měli být čarodějové trestáni.

Jeanne Favret-Saadová (pařížská antropoložka) se v sedmdesátých letech dvacátého století zabývala výzkumem v severozápadní části Francie. Její výzkum se zaměřoval na čarodějnictví mezi venkovským obyvatelstvem. Zatímco v Africe se čarodějnictví nezpochybňuje ba naopak, o jeho existenci se stále mluví, tak v západní Evropě se povědomí o aktivním čarodějnictví spíše tutlalo. Hovořit o něm vzbuzovalo nedůvěru a evokovalo představu zaostalosti. Zpočátku Favret-Saadová nevěděla, jak proniknout do komunity, protože se neustále setkávala s popíráním tohoto jevu a lidé ji neustále ujišťovali, že o čarodějnictví nic nevědí. Posléze si začala všímat slov a okolností, které lidé používali v každodenním životě k vyjádření neštěstí. V lidských životech se děla neštěstí jednorázová, která lidé přijímali jako něco naprosto normálního a potom neštěstí, která tvořila řetězec nepříjemných událostí a ty lidé označovali za něco neobvyklého a nešťastného. Například když v nějakém krátkém časovém úseku umřela kráva, potratila žena, dítě dostalo vyrážku, auto sjelo do příkopu. V prvé řadě lidé vyhledali odborníka (doktora, veterináře, automechanika), který dané situace viděl jako nezávislé události. Sami ale věděli, že pravá příčina neštěstí odstraněna nebyla. Když už manželé nevědí jak dál, navštíví kněze. Ten jim a) řekne, že problémy zveličují a že se zbytečně znepokojují b) může být jejich trápení iniciováno Bohem jako životní zkoušky c) může připustit, že jde o kletbu od sousedů a doporučí manželům vyhledat exorcistu. Úkolem exorcisty je pak odvrácení kletby od manželů a nasměrování proti čarodějovi.

Favret-Saadová během svého výzkumu přišla na to, že logika čarodějnictví se musí hledat v hospodářských a společenských vztazích jejich informátorů. Hospodářství byla založena na principu rodinných farem. Někdy mohly vzniknout nepokoje v důsledků tahanic o dědictví, o budoucnost farem (kdo je bude vést, komu připadnou …). Pak se často utíkalo k vzájemnému obviňování z čarodějnictví. Ačkoli vyjde velmi často najevo, že je čarodějem někdo z okolí (soused), Favret-Saadová tvrdí, že hlavním hybatelem jsou zde vztahy a napětí v rodině (mezi rodinnými příslušníky), která jsou spojena se spory o nástupnictví. Stát se obětí a hledat léčbu může být dalším ze způsobů, jak se vypořádat s praktickými a psychologickými tlaky, jež jsou součástí hospodářského života v oblasti bocage. 

Počet shlédnutí: 62