Knihovnička

Úvod

• Johannis de Plano Carpini antivariensis archiepiscopi. HISTORIA MONGALORUM quos nos Tartaros appellamus. CESTA BRATRA JANA DE PLANO CARPINIHO KE DVORU KUJUK-CHÁNA 1245-1247
• Fratris Willelmi de Rubruk ITINERARIUM AD PARTES ORIENTALES. CESTA BRATRA VILÉMA Z RUBRUKU KE DVORU MANGU-CHÁNA 1253–1255
• Ruy Gonzales de Clavijo, komoří J. V. Jindřicha III., krále kastilského. POSELSTVO K TAMERLÁNOVI (1403–1406)

Bratr Jan de Plano Carpini se narodil kolem roku 1182 blízko Perugie nedaleko Assisi, kde v téže době spatřil světlo světa muž jménem František, který později byl prohlášen za svatého. Již v mladém veku vstoupil Carpini do františkánského řádu. Tam získal brzy značnou vážnost, pracoval z pověření řádu hlavně v severní Evropě a zastával různé funkce v Sasku, Španělsku a Kolíně.

Čtyři roky po krvavé bitvě u Lehnice (1241), když Tataři vážně ohrožovali celou evropskou vzdělanost, vypravil papež Inocenc IV. svá první poselstva k Mongolům. Měla tam protestovat proti vpádu do křesťanských zemí a zjistit také, jaký je dosah a rozsah jejich moci. Ačkoliv bylo Carpinimu tehdy již 63 let, byl postaven v čelo jednoho z nich. Na velikonoce r. 1245 se vydal z Lyonu na strastiplnou pouť, první Evropan, který se dostal až do daleké mongolské říše.

Ugedej-chán, syn Čingischánův, tehdy zemřel a Carpini dojel na Východ právě včas, aby byl očitým svědkem nastolení Kujuka, nejstaršího syna Ugedejova. Jeho popis korunovace mongolského chána v době, kdy moc Mongolů dosáhla svého vrcholu, je jedinečným dílem v celé středověké cestopisné literatuře. Carpini vyzval Kujuk-chána, aby se stal křesťanem. Císař však odpověděl papeži dopisem, který končil požadavkem, aby se papež odebral na Východ a podrobil se Mongolům. „Neuposlechneš-li tohoto božího příkazu, budeme tě považovat za svého nepřítele.„ Originál tohoto dopisu byl před nedávnem nalezen ve vatikánských archivech.

Tento dokument odevzdal Carpini v Lyoně r. 1247. Na zpáteční cestě vyslanci opět velice zkusili, často spali na holém sněhu a jíst dostávali málo nebo nic. Carpini však byl žákem sv. Františka z Assisi a v celé jeho zprávě nenajdeme jediné slovo stížnosti. Připočteme-li k tomu, že to byl starý a velice tlustý muž, který jen těžko chodil a musel projet nesmírné vzdálenosti na oslu nebo na koni, musíme se sklonit s úctou před jeho. výkonem. Ve své zprávě první popsal západu východní říše a tatarské zvyky. Nepřežil dlouho svou cestu. Zemřel r. 1252, krátce po svém jmenování arcibiskupem z Antivari.

Směrem východním, či spíše až docela na severovýchodním kraji světa leží země zvaná Mongolsko nebo Tatarsko. Hraničí na východě se zemí Kitajů a také Solangů, na jihu se zemí Saracénů, na jihozápadě se zemí Ujgurů a na západě s krajem Najmanů. Na severu ji oblévá oceán. Místy je to země velmi hornatá, místy rovná a plochá, většinou však písčitá a pustá. Sotva setina půdy je tu úrodná, a i ta se nejprve musí zavlažit. Vody však je málo, potoky nebo dokonce řeky jsou nesmírně vzácné. Proto je tu jen málo vesnic a vůbec žádná města, kromě jednoho, které se nazývá Karakorum. To je prý skutečné město; my jsme je nenavštívili, neboť jsme se zastavili asi půl dne jízdy před ním, v Syra-Ordě, kde byl dvůr jejich císaře.

Ačkoliv je to země tak neplodná, hodí se přece dosti dobře k chovu dobytka. Někde tu rostou drobné lesíky, všechno ostatní je však docela holé. Proto císař, jeho šlechta i všichni ostatní sedají kolem ohňů z dobytčího a koňského trusu.

Podnebí je tu velice proměnlivé. Uprostřed léta jsou hrozné bouře a bleskem a hromem bývá zabito mnoho lidí. A třeba v téže době napadne množství sněhu. Ledové vichry tu vanou tak mocně, že se lidé často neudrží na koni. Když jsme byli v Ordě (ležení císaře a šlechty), přihnala se jednou taková vichřice, že jsme si musili lehnout na zem. Prachu bylo přitom tolik, že jsme neviděli na krok.

V zimě tu neprší vůbec a v létě tak málo, že se tím sotva skropí prach a zavlaží kořínky trávy. Často tu bývá krupobití. Když mel být v době naší návštěvy nově zvolený císař slavnostně uveden na trůn, napadlo náhle tolik krup, že, když roztály, utonulo v Ordě 160 lidí a mnoho obydlí bylo odplaveno. V létě se střídají vlny náhlých veder a ostrá chladna. V zimě sněží někde mnoho, jinde skoro vůbec ne. Krátce, je to země velice rozlehlá, avšak nesmírně chudá, jak jsme se přesvědčili na vlastní oči cestou, která jen touto zemí trvala pět a půl měsíce.

Mongolové nebo Tataři se svým vzhledem liší ode všech ostatních lidí. Mají vysedlé lícní kosti a oči dále od sebe než lidé jiných národů. Mají malý a plochý nos, malé oči a víčka téměř k obočí. Jsou většinou štíhlí a sotva prostřední postavy. Vousy téměř nemají, jen někteří mají místo kníru několik chlupů, které si nikdy nestříhají. Temeno hlavy si vyholují jako (u nás) kněží. Od ucha k uchu si holí pruh tři prsty široký. Také přes čelo si holí podobný pruh. Ostatní vlasy si však nechávají růst přes čelo a přes uši. Vzadu je mají dokonce tak dlouhé jako ženy a pletou si z nich dva cůpky, které si uvazují za ušima. Také mají krátké a drobné nohy.

Každý z nich může mít tolik žen, kolik jich uživí. Mohou se ženit se všemi příbuznými kromě vlastní matky, dcery a sestry z téže matky. Naproti tomu si mohou brát po otcově smrti jeho ostatní ženy a sestry z téhož otce. Po bratrově smrti se musí mladší bratr oženit s jeho vdovou. V době, kdy jsme u nich pobývali, jakýsi ruský kníže jménem Andreas byl obžalován u knížete Batua, že prodává tatarské koně za hranice země. Byl popraven, i když mu to nemohli dokázat. Jeho žena a mladší bratr přišli k Batuovu dvoru a prosili, aby jim nebral vládu nad knížectvím. Batu nařídil, aby se podle tatarského zvyku mladík ihned oženil s manželkou svého zemřelého bratra. Oba řekli, že raději zemrou, než aby takto překročili zákon (své víry). Odvedli je však na společné lože, a ač se oba bránili, přinutili hocha, který se vzpouzel a plakal, aby ulehl a spáchal krve-smilství se ženou svého bratra.

Se všemi ostatními ženami bez rozdílu se mohou Tataři volně ženit, kupují je však draho od jejich rodičů. Vdovy se však jen málokdy vdávají podruhé, pokud si je nevezme někdo z příbuzenstva.

Šaty mužů a žen se velmi málo liší. Neznají kabáty, pláště ani kápě. Nosí bavlněné, purpurové nebo brokátové košile rozstřižené shora dolů a na prsou dvojmo sepjaté. Jejich kožichy mají stejný střih. Vrchní kožich je obrácen chlupy navrch a spíná se vzadu. Dlouhé Šosy jim visí až po kolena. Šaty si nikdy neperou ani nedávají prát, zvláště když hřmí. Vdané ženy nosí velmi široké košile, sahající až k zemi a vpředu rozstřižené. Na hlavě mají válcovitou věc z proutí nebo kůry, jakýsi klobouk asi loket vysoký, který je nahoře širší než dole. Bývá potažen brokátem nebo purpurem a je připevněn na plstěné čepici, která spadá až na ramena. Podle tohoto klobouku se pozná vdaná žena; děvčata a panny lze jen těžko rozeznat od mužů, protože se oblékají úplně stejně.

Bydlí v kulatých chýších z prutů a tenkých tyčí. Uprostřed stropu je otvor, aby kouř mohl ven a světlo dovnitř. Ohniště je totiž vždy uprostřed. Stěny a strop jsou potaženy plstí, dveře jsou rovněž z plsti. Některá z těchto obydlí se dají snadno rozebrat a znovu postavit; stěhují se na soumarech. Jiná naopak se nedají rozebrat a převážejí se na vozech. Menší chýše táhne jeden vůl, k větším je zapotřebí zapřáhnout tři, Čtyři i více volů. Vozí je s sebou všude, kudy táhnou, i do války. Mají mnoho dobytka, hlavně velbloudů, skotu, ovcí, koz a koní. Kobyl je tu tolik jako nikde jinde. Nemají však prasata a jiná zvířata. Císař a náčelníci mají mnoho zlata, stříbra, hedvábí a drahokamů.

Za potravu jim slouží vše, co se dá kousat: psi, vlci, lišky, koně a v nouzi dokonce i lidské maso; jedí i neřád, který vyjde z kobyly při narození hříbete; ba viděli jsme i některé, jak jedí vši a myši. Neužívají ubrusu ani ubrousků a nemají ani chléb, zeleninu, luštěniny, vůbec nic kromě masa; a toho jedí tak málo, že by to nikomu jinému nemohlo stačit.

Od tučného masa mívají velice špinavé ruce; otírají si je po jídle o holínky nebo o trávu a jen někteří vznešení mívají u sebe kousek látky na otření. Jeden z nich vždy krájí maso, druhý nabodává na nůž malé kousky a rozdává; tomu méně, tomu více, podle toho, jak chce koho uctít.

Nádobí nikdy nemyjí, vypláchnou jen kotle a mísy polévkou a zase je použijí. Považují totiž za hřích, přijde-li drobek nebo kapka nazmar. Ani psi nedostanou kost, dokud z ní není vysát všechen morek. Pijí mnoho mléka, zvláště kobylího, ale též kravského, kozího, ovčího a velbloudího. Víno, pivo a medovinu nemají, ledaže jim je jiné národy přivezou nebo darují. V zimě vaří proso ve vodě a dělají z něho řídkou kaši, které vypijí ráno misku nebo dvě, a pak už často celý den nic nejedí. Teprve večer snědí kousek masa a vypijí z něho polévku. V létě, když je dosti kobylího mléka, jedí masa jen málo, leda když je dostanou nebo když uloví nějakou zvěř nebo ptáka.

Mají některé dobré způsoby a jiné odporné. Poslouchají svých pánů a náčelníků lépe než kterýkoli laik nebo mnich na celém světě. Velmi je ctí a nikdy je nezradí ani slovem, ani činem. Málokdy si nadávají a nikdy se spolu nervou. Vraždu, poranění, spory nebo válku mezi sebou neznají. Rovněž lupič nebo zloděj se mezi nimi nenajde. Proto nemají ve svých obydlích a na vozech, kde vozí cennosti, ani zámky, ani závory. Ztratí-li se kus dobytka, nálezce jej buď nechá běžet, nebo jej přivede tomu, kdo byl ustanoven pro takové případy a u koho se muže majitel přihlásit o svůj majetek.

Jeden druhého si váží a často se navzájem hostí, ačkoliv mají málo potravin. Jsou též velice otužilí, a musí-li se den nebo dva dny postit, zpívají a jsou veselí, jako by se najedli dosyta. Při jízdě vydrží velké mrazy i hrozná vedra. Závisti mezi nimi není a také soudní spory jsou téměř neznámé. Vzájemně se podporují a pomáhají si. Nehádají se ani v opilosti, i když jsou často opilí.

Jejich ženy jsou cudné a nikdo se ani slovem nedotkne jejich ctnosti. Některé však užívají neslušných a nemravných slov.

Vůči ostatním národům jsou Tataři nesmírně povýšení a pohrdají všemi, ať urozenými nebo neurozenými. Viděli jsme na dvoře chánově ruského velkoknížete, syna gruzínského krále a mnoho mocných sultánů, kterým tu nevzdávali žádnou povinnou úctu. Dokonce i tatarští průvodci, kteří jim byli přiděleni, ač byli nízkého rodu, vstupovali vždy před nimi a sedali si na vyšší a přední místa.

Vůči jiným národům jsou zlostní a popudliví, a největší lháři na světě, kteří k jiným než k Tatarům nepromluví pravdivého slova. Zprvu se snaží vlichotit, ke konci však bodají jako škorpióni. Jsou falešní a plni lsti a pokoušejí se oklamat každého, kdo se dá. Když chtějí někomu provést něco zlého, dovedou svůj úmysl znamenitě skrývat, aby postižený nic netušil a nemohl se bránit.

A jsou nečistí v jídle i pití a ve všem, co dělají.

Opilství platí mezi nimi za čest; když se některý z nich přepil, zvrátí všechno a pije zas dál. Jsou chtiví a lakomí, a zachce-li se jim něčeho, neustále to vymáhají. Co mají, drží pevně a dávají velice neradi. Zabíjet jiné lidi se u nich nepovažuje za nic špatného.

Krátce řečeno, jejich špatných vlastností je tolik, že by bylo velice těžké je všechny vypočítat a vypsat.

Jest mezi nimi takový zákon či obyčej, že muž a žena, kteří jsou přistiženi při cizoložství, jsou potrestáni smrtí.

I pannu, která se dopustila tělesného hříchu, zabijí i s jejím milencem. Přistihnou-li někoho při krádeži nebo loupeži, zabijí ho bez milosti; když někdo vyzradí jejich plány, zvláště v době války, silný chlap mu vysází tlustou holí 100 ran na záda a zadek. Jestliže se nižší lidé dopustí nějakého poklesku, nezacházejí s nimi jejich představení nikterak milostivě; jsou potrestáni důkladnou porcí ran.

Nečiní rozdílu mezi synem manželky a synem souložnice. Otec dá každému, co sám chce. Zemřelý gruzínský král měl dva syny, jednoho zákonného, jménem Melik, druhého levobočka, jménem David. Staršímu Davidovi zanechal rovněž část svých zemí; mladší Melik zdědil království právem matky, neboť dříve tam vládly ženy. Oba bratři se dostali do sporu a vypravili se ke dvoru tatarského císaře, aby je rozsoudil. Oba přinesli velké dary. Rozsudek chánův vyzněl proti Melikovi, neboť David jako starší měl stát nad ním a měl v míru spravovat zemi, kterou mu odkázal otec.

I když má Tatar více žen, každá z nich má svůj vlastní dům a svou domácnost. Muž jí, pije a spí jednou u té a podruhé u oné. Jedna z nich se však počítá za první а k ní přichází muž častěji než k ostatním. Ačkoliv je jich tolik v jedné rodině, přece se spolu jen velmi zřídka hádají.

Muži nedělají nic, jen se cvičí v lukostřelbě, jezdí na lov a trochu dohlížejí na stáda. Všichni jsou výtečnými střelci. Děti jezdí na koni od dvou nebo tří let a už tehdy dostávají malé luky.

Jejich ženy a dívky jezdí na koni stejně skvěle jako muži. Viděli jsme je též s lukem a toulcem. Všechna práce leží na bedrech žen. Zhotovují šaty, boty, kožichy a jiné předměty z kůže, řídí vozy, opravují je, nakládají velbloudy a jsou velice čilé a schopné.

Věří v jednoho boha, který je tvůrcem viditelného i neviditelného světa; od něho pochází všechno dobré i všechny tresty. Neuctívají ho však ani modlitbou, ani chvalozpěvem, ani jinými náboženskými obřady. Dělají si jen jakési modly, lidské postavičky z plsti, které stavějí po obou stranách vchodu do svého obydlí; pod ně dávají jiné plstěné figury, které se podobají vemeni a o nichž věří, že chrání jejich stáda a zajišťují dostatek mléka a mladého skotu. Přinášejí jim v oběť úlitbu prvního mléka od všech svých krav a kobyl a první sousto z každého jídla. Zabijí-li zvíře, položí jeho srdce na míse před modlu; teprve druhého dne je vezmou a uvaří.

Uctívají také modlu svého prvního císaře a nosí jí mnoho darů. Zasvěcují mu i koně, na nichž pak až do jejich smrti nikdo nejezdí. Před modlou se klaní jako před bohem, vždy směrem k jihu, a nutí k tomu i svoje vazaly.

Když k nim přišel Michael, jeden z ruských velkoknížat, aby se podrobil Batuovi, nechali ho nejdříve projít mezi dvěma ohni. Pak mu poručili, aby se poklonil před Čingischánovým obrazem. Odpověděl, že se rád skloní před Batuem a jeho služebníky, nikdy však před obrazem mrtvého člověka, neboť jako křesťan to nesmí učinit. A trval na svém, i když mu hrozili smrtí. Nato Batu poslal jednoho ze svých lidí, který ho tak dlouho kopal do břicha, až omdlel. Potom mu uťali hlavu krátkým mečíkem a jeho druha, který ho povzbuzoval, aby vytrval, rovněž.

Kromě toho uctívají slunce, měsíc, oheň, vodu a zemi a všem přinášejí oběti, hlavně ráno před jídlem.

Ačkoliv nemají žádná přikázání, mají přece jakési tradice; podle nich se některé jednání považuje za hřích. Tak například strčit nuž do ohně nebo vůbec dotknout se ohně nožem nebo vytáhnout nožem maso z kotle nebo vedle ohně něco sekat. Věří totiž, že se tím bere ohni moc a síla. Hříchem je opírat se o bič, kterým pohánějí koně ostruhy totiž neznají; dotknout se bičem šípu, chytat nebo zabíjet mladé ptáky, uhodit koně otěží a zlomit kost o kost. Také vylévat na zem mléko nebo jiný nápoj či jídlo a močit v jurtě. Když to někdo udělá úmyslně, stojí ho to život; jinak musí zaplatit čarodějovi velké peníze, aby očistil lidi i chýši.

Očištění se provádí tak, že jurta se vším všudy se veze mezi dvěma ohni. Do té doby do ní nikdo nesmí vstoupit ani z ní nic vzít.

Když někdo nemůže spolknout kousek masu, který doslal, a vyplivne jej, vyhrabou pod chatou díru, protáhnou ho tudy a bez milosti ho zabijí. Také ten, kdo šlápne na práh u jurty náčelníka, je zabit. Ještě mnoho jiných věcí považují za smrtelný hřích, ale zabíjet lidi, vpadat do jiných zemí, přivlastňovat si cizí majetek proti všemu právu, smilnit, příkoří jinému činit a přestupovat všechna boží přikázání, to u nich není hříchem. O věčnem životě a věčnem zatracení nevědí nic, a přece myslí, že po smrti budou žít v jiném světě; že tam budou pěstovat dobytek, jíst, pít a dělat všechno právě tak jako zde na zemi.

Všechny své podniky začínají při úplňku nebo při novém měsíci. Uctívají měsíc na kolenou a nazývají jej Velkým vládcem. Slunce je u nich matkou měsíce, protože měsíc má své světlo od něho.

Je-li někdo na smrt nemocen, zarazí před jeho obydlím kopí, ovinuté černou plstí. Nikdo cizí se pak neodváží k němu vstoupit, a když umírá, opustí ho téměř všichni.

Neboť ten, kdo byl s umírajícím, nesmí pak devět měsíců vkročit do domu císaře nebo knížete.

Zemře-li někdo vznešený, pohřbí ho ve stepi tajně, na místě, které míval rád. Do hrobu prý mu dají jeho jurtu, stůl se džbánem kobylího mléka a mísou masu, kobylu s hříbětem a koně se vším postrojem. Pak porazí jiného koně, vycpou jeho kůži slámou a postaví nad hrobem na dvou nebo čtyřech kůlech. Kosti tohoto koně spálí.

Je ještě jiný způsob pohřbívání, a to: tajně odstraní ve stepi z určitého místa trávu i s kořínky, vykopou velkou jámu, pohřbí do ní mrtvolu a pod ni oblíbeného otroka zemřelého. Když otrok už téměř vypustil duši, vytáhnou ho a nechají ho trochu vzpamatovat; to opakují třikrát po sobě. Otrok je pak svoboden, může dělat, co chce, a požívá u nich velké vážnosti. Mrtvolu se všemi věcmi zasypou v jámě, tak aby ji nikdo nemohl najít. Jurtu zemřelého však nechají stát nad hrobem. Hřbitovy jsou dva v jejich zemi. Na jednom pohřbívají své císaře, knížata a ostatní vznešené osoby. Ať zemřou kdekoliv, vždy je přivezou sem a do hrobu jim dají množství zlata a stříbra. Na druhém hřbitově odpočívají ti, kdo padli v Uhrách; a těch bylo velice mnoho. Nikdo nesmí vkročit na hřbitov, jen hlídači; nedbá-li někdo zákazu, je surově zbit. Po nás málem stříleli, když jsme nevědomky překročili mez hřbitova; zachránilo nás jen to, že v nás poznali vyslance.

Všichni, kdo žili v domě zemřelého, musí být očištěni ohněm. Provádí se to tak, že se zapálí dva ohně, vedle nich se zarazí do země dvě kopí a na jejich hroty se přiváže šňůra. Na šňůru navážou barevné bavlněné hadříky, které představují duchy. Pod hadříky a mezi ohni projdou pak lidé, dobytek i chata. Vpravo i vlevo stojí přitom dvě ženy, které pronášejí zaříkání a stříkají kolem sebe vodu.

Je-li někdo zabit bleskem, musí všichni, kdo žili s ním, projít mezi ohni, jak jsme právě popsali. Jurta, lůžko, vůz, plstěné pokrývky, šaty a všechen majetek zabitého jsou však považovány za nečisté a nikdo se jich neodváží dotknout. Všichni zkrátka věří, že vše se očišťuje ohněm. Proto, když k nim přijdou vyslanci, knížata nebo jiné osobnosti, musí bez výjimky i se svými dary projít mezi dvěma ohni a očistit se pro případ, že by snad přinesli s sebou nějaké kouzlo, jed nebo jiné zlo.

Zemi na Východě, která se nazývá Mongolsko, prý kdysi obývaly čtyři národy: Jeka-Mongolové, což znamená Velcí Mongolové, Su-Mongolové nebo Vodní Mongolové, kteří si sami říkali Tataři podle řeky, která teče jejich územím a nazývá se Tatar; dalším národem byli Merkitové a čtvrtým Mekritové. Všechny tyto národy měly stejný vzhled a stejnou řeč, žili však v různých krajích a pod různými knížaty.

V kraji Jeka-Mongolů se objevil muž jménem Čingis. Byl velkým lovcem před Hospodinem. Učil lidi krást, loupit a plenit. Když putoval cizími zeměmi, snažil se bez ustání připoutat k sobě co nejvíce lidí a učinit z nich své spojence. Především však shromažďoval kolem sebe muže svého vlastního kraje, kteří ho uznávali za vůdce a náčelníka a byli ochotni s ním páchat jakékoli zlo. Když sebral takto dostatečný počet bojovníků, vedl své první tažení proti Su-Mongolům neboli Tatarům. Zabil jejich náčelníka a po mnohých bojích šije všechny podrobil. Hned nato mu musili pomáhat v boji proti svým sousedům Merkitům, kteří byli rovněž poraženi. Potom vytáhl Čingis proti Mekritům a porazil je též.

Když se doslechli Najmanové, jaké velikosti dosáhla Čingisova moc, začali na něj žárlit. Sami měli totiž velice mocného vládce, kterému všechna okolní knížata platila daň. Ten však nedávno zemřel a po něm vládli jeho synové; byli mladí a hloupí a neuměli vládnout národu. Navíc byli ještě mezi sebou nesvorní. Ačkoliv byl Čingis tak mocný, přece se odvážili vpadnout na zmíněná území, pobili muže, ženy a děti a odvezli jejich majetek. Když se

Čingis se o tom doslechl, svolal všechny své poddané do zbraně. Najmanové se proti němu spojili s Kara-Kitaji (Černými Kitaji) a shromáždili všechny své síly v úzkém údolí mezi dvěma horami, kterým i my jsme museli projet na cestě ke dvoru tatarského císaře. Tam se rozvinula bitva, ve které byli Najmanové a Kara-Kitajové na hlavu poraženi. Většina byla pobita a ostatní byli vzati do otroctví. V zemi těchto Kara-Kitajů vystavěl Ugedej-chán, syn Čingischánův, když byl zvolen císařem, město, které nazval Omyl.

Blízko odtud směrem na jih je obrovská poušť, kde žijí divocí lidé, kteří neumějí mluvit a nemají klouby v nohou, takže když upadnou, nemohou bez cizí pomoci vstát. Jsou však dost chytří a umějí dělat plst z velbloudí vlny, do které se oblékají a dělají z ní zástěny proti větru. Když se někdy Tatarům podaří zranit je šípem, ucpou si ránu trávou a prchají ze všech sil.

Když se vrátili domů, připravili se Mongolové k válce s Kitaji a vpadli do jejich země. Jejich císař jim vytáhl vstříc a došlo k rozhořčenému boji, ve kterém byli Mongolové poraženi a všichni jejich předáci až na sedm zůstali na bojišti. Když tedy dnes Mongolové chtějí vpadnout do některé země a někdo jim pohrozí, že je tam čeká smrt, neboť tam žije též velký a bojovný národ, dostane od nich bezpochyby tuto odpověď: „Byli jsme již jednou pobiti a zbylo nás jen sedm. A přece je z nás teď velký národ. Takové hrozby nás nemohou postrašit.“ Čingis se zbytkem svých lidí uprchl tehdy domů.

Sotva se trochu vzpamatoval a připravil k novému tažení, vpadl do země Ujgurů, kteří byli nestoriánskými křesťany, a zvítězil nad nimi. Vítězové přejali písmo poražených; dříve neměli Mongolové žádné písmo, teď však nazývají toto (ujgurské) písmo mongolským.

Odtud táhl dál a pronikl do země Sari-Ujgurů, Karanitů, Oiratů a Kumánů, které všechny porazil, a vrátil se pak domů. Po krátkém odpočinku shromáždil všechny své lidi a vytáhl znovu proti Kitajům. Po dlouhé válce dobyl velkou část jejich země a oblehl dokonce jejich císaře v hlavním městě. Obležení se táhlo tak dlouho, že oblehatelé již neměli vůbec co jíst. Na rozkaz Čingischánův byl každý desátý muž obětován a sněden svými hladovými druhy. Obránci města bojovali udatně stroji i šípy, a když již neměli kameny, vrhali místo nich roztavené stříbro; jejich město bylo totiž nesmírně bohaté.

Protože Mongolové nemohli zvítězit v otevřeném boji, vykopali dlouhou podzemní chodbu ze svého tábora až do středu města. Půda se náhle uprostřed města otevřela a na nic netušící obyvatele se vyřítili Mongolové. Oblehatelé za hradbami rovněž zaútočili a spojenými silami vyvrátili brány. Císař a většina obyvatel byli pobiti, jejich zlato, stříbro a jiné poklady byly odvezeny. Mongolové ustanovili správce nad zemí Kitajů a vrátili se do vlasti.

Tehdy poprvé, po porážee kitajského císaře, přijal Čingischán císařský titul. Části země Kitajů, které leží u moře, však Mongolové dodnes nedobyli.

Kitajové jsou pohani a mají své zvláštní písmo. Mají prý též svůj Starý a Nový zákon, životopisy Otců, mnichy a budovy podobné kostelům. Říká se, že mají též mnoho svatých (jako my). Modlí se k jedinému Bohu, uctívají Pána našeho Ježíše Krista a věří v život věčný, neznají však křest. Ctí a váží si našeho Písma, mají rádi křesťany a konají mnoho dobra. Zdá se, že to jsou dobří a ušlechtilí lidé.

Nemají vousy a vzhledem se poněkud podobají Mongolům, nemají však tak široké obličeje. Mluví zvláštní řečí a jsou nejlepšími řemeslníky a umělci na světě. Jejich země je velice bohatá obilím, vínem, zlatem, stříbrem, hedvábím a mnoha jinými věcmi.

Když si Čingischánova vojska po svém vítězství trochu odpočinula, rozdělil je císař na několik sboru a poslal jednoho ze svých synu jménem Džuči, který měl také titul chán (císař), s jedním sborem proti Kumánům. Kumáni byli poraženi v mnoha bitvách a Mongolové se pak vrátili zpět do vlasti. Druhého syna (Ugedeje) poslal Čingischán proti Indii. Ten dobyl úplného vítězství nad obyvateli Malé Indie, což jsou černí Saracéni, zvaní také Ethiopové. Jeho vojsko pak táhlo dále proti křesťanům, kteří obývají Velkou Indii. Když se o nich dověděl král této země, kterému se obvykle říká kněz Jan, vytáhl proti nim s celou svou mocí. Dal udělat z mědi lidské figury v životní velikosti, přivázal je na koně, zapálil v nich oheň a za každou figuru posadil jezdce s velkým měchem. A vydal se s množstvím koní a takových figur vstříc Mongolům neboli Tatarům.

Když přišli na bojiště, poslali koně s figurami do prvních řad. Muži, kteří seděli vzadu, vhodili cosi do ohně a mocně do něho zaduli. Oheň způsobil zmatek mezi Tatary, po-pálil lidi i koně, vzduch zčernal kouřem; do toho vystřelili Indové své šípy a zranili a zabili mnoho Tatarů. Tak byli Tataři vyhnáni ze země a už se sem, pokud víme, vícekrát e nevrátili.

Když se Mongolové vraceli velikou pouští, přišli do země, kde potkali jakési nestvůry podobné ženám; [ujistili nás o tom ruští klerikové, kteří mezi nimi žili již velmi dlouho].¹⁾

Když se tlumočníci ptali těch žen, kde jsou jejich mužové, odpověděly jim, že zde se jen ženy podobají lidem, muži vsak mají podobu psí. Po nějakém čase se Tataři s nimi setkali. Psi byli shromážděni na druhém břehu řeky, a ačkoliv byla právě krutá zima, vrhli se všichni do vody a hned na'o se vyváleli v prachu. Voda s prachem na nich okamžitě zmrzla. To opakovali tolikrát, až byli pokryti tlustou vrstvou ledu a pak se s velkou zuřivostí vrhli na Tatary. Oštěpy a šípy proti nim nic nezmohly, odrážely se jako od kamení. Ani jinými zbraněmi se nedalo nic pořídil. Psi podnikli na Tatary útok, mnoho jich pokousali a pobili a nakonec je vyhnali ze země. [Tehdy vzniklo jejich posměšné úsloví: Tvého otce nebo tvého bratra psi zabili. Avšak Tataři si odtud přivedli některé zajaté ženy, které pak žily mezi nimi až do smrti.]

Cestou domu přišlo mongolské vojsko do země Bun-Thabet a porazilo obyvatele, kteří jsou pohany. Mají jeden zvláštní či spíše odporný zvyk. Když totiž někomu z nich zemře otec, shromáždí se všichni příbuzní a snědí ho; alespoň nám to tak vyprávěli. Tito lidé nemají vousy a nosí, jak jsme sami viděli, stále u sebe železné kleštičky, kterými si každý chlup na bradě hned vytrhávají. Jsou velice oškliví a znetvoření. Odtud se vojsko Tatarů vrátilo domů.

Čingischán sám, když odeslal ostatní sbory, vytáhl směrem na východ do země Kergisů, ale nedobyl jí. Dostal se až ke Kaspickým horám, které však [z této strany] jsou z magnetovce, takže přitahovaly tatarské šípy a železné zbraně. Patrně uslyšeli lidé [uzavření v horách] hluk blížícího se vojska a pokusili se prorazit hory. [Když se Tataři tudy vraceli o deset let později, našli horu proraženou.]

Nepovedlo se jim však proniknout do jejich země. V cestě jim ležel mrak, za který se nemohli dostat, protože, jakmile se mu přiblížili, přestávali vidět. [Jejich protivníci si však myslili, že se jich Tataři bojí, a podnikli proti nim výpad. Ani oni se však nedostali přes ten mrak a museli se před ním zastavit.]

Než se Tataři dostali k těmto horám, putovali přes měsíc nehostinnou divočinou. Odtud se obrátili na východ a znovu táhli pustinami déle než měsíc. Přišli do kraje, kde, jak nás svat os vatě ujistili, byly sice vyšlapané stezky, ale nikde žádní lidé. Hledali tedy všude kolem, až konečně našli muže a ženu, které přivedli před Čingischána. Na jeho otázku, kde jsou všichni obyvatelé, odpověděli, že žijí v horách pod zemí. Čingischán zadržel ženu a poslal k nim muže s výzvou, aby se mu podrobili. Vzkázali mu nazpět, že ve stanovený den vyjdou a přijmou Čingischánovy rozkazy. Mezitím se však tajnými podzemními cestami shromáždili a vyrazili proti Tatarům a mnoho jich pobili.

Tehdy se stalo, že Tataři nemohli snést strašlivý hluk, který tu působilo vycházející slunce. Ráno si musili vždy lehnout jedním uchem na zem a druhé si dobře zacpat, aby ty hrozné zvuky neslyšeli. Přesto mnozí z nich přišli tím hlukem o život.

Čingischán viděl, že mu hlukem i přepady stále ubývá lidí a že zde sotva něco získá, dal se tedy na útěk a odtáhl. Vzali však s sebou onoho muže a ženu a ti pak žili u nich až do smrti. Když se jich ptali, proč lidé tam u nich žijí pod zemí, odpověděli, že v určitou roční dobu tam dělá vycházející slunce takový hluk, že lidé to nemohou vydržet. Tehdy prý musí všichni vzít své hudební nástroje, bubny, trubky atd., a rámusit co nejvíce, aby ty zvuky přehlušili.

Při zpáteční cestě z oné země došly Mongolům potraviny a všichni velice trpěli hladem. Náhodou našli cestou čerstvé vnitřnosti nějakého zvířete. Sebrali je, očistili, uvařili z nich jídlo a předložili je Čingischánovi, který je se svými lidmi snědl. Proto vydal Čingischán nařízení, že z žádného zvířete se nesmí vyhodit nic, co by se dalo sníst, ani krev, ani vnitřnosti, jedině lejno.

Když se vrátil do vlasti, vydal zákony a řády, kterých Tataři přesně dbají. Uveďme zde jen dva. Každý, kdo zpychne a usiluje o hodnost císaře bez volby knížat, budiž bez milosti popraven. Proto byl před volbou dnešního císaře Kujuk-chána potrestán smrtí vlastní vnuk Čingischánův, protože se chtěl bez volby stát císařem.

Podle druhého zákona mají si Mongolové podrobit celý svět a nesmějí uzavřít mír s žádným národem, který se jim nepodrobil. To platí do té doby, dokud nepřijde čas, kdy budou sami poraženi. Dále nařídil, že mají být jmenováni velitelé pro každých 10, 100, 1000 a 10 000 mužů, a vybudoval na tom organizaci celého vojska. Sotva vydal Čingischán své zákony, byl udeřen hromem a zemřel.

Zanechal po sobě čtyři syny: první byl Ugedej, druhý Džuči, třetí Čagataj, jméno čtvrtého je neznámé (Tolui). Z těchto čtyř synů pocházejí všichni náčelníci Mongolů. První syn Ugedej měl tyto syny: Kujuka, který nyní vládne, pak Kutana a Širamuna; není nám známo, zda měl ještě jiné. Synem Džučiho je Batu, který je nejbohatší a nejmoc-nější hned po císaři. Syny Čagatajovými jsou Burin, Kadan a jiní, jejichž jména neznáme.

Čtvrtý syn Čingischánův měl především syna Mangu, jehož matkou je Seroktan, která je po císařovně matce nejváženější osobou mezi Tatary. On (Mangu) je, kromě Batua, nejmocnější ze všech knížat. Z velitelů vojsk jmenujeme především Ordu, který byl v Polsku a v Uhrách, Batua, Kadana, Sybana, Burina a Bujgeka, kteří byli všichni v Uhrách, dále Džormaghuna, který ještě vede válku v zámoří proti saracénským sultánům, a jiné, kteří jsou doma, jako Mangu, Kubilaj, starý Subotaj, kterému přezdívali Bahadur, Korenza atd.

Vládce Tatarů má nesmírnou moc nad všemi svými poddanými. Nikdo se neodváží usadit se někde bez jeho výslovného souhlasu. On určuje knížatům jejich stanoviště, ti je zas určí tisícníkům, ti setníkům a ti posléze desátníkům. A když jim něco nařídí, ať je to cokoliv, ve válce nebo v míru, až jde o život nebo o smrt, poslechnou ho bez odmluvy. Také když požádá někoho o dceru nebo o sestru (za manželku), dostane ji okamžitě a bez odporu. Dokonce si nechává každý rok nebo jednou za několik let přivádět dívky ze všech končin tatarského panství. Vybere si z nich ty, které se mu líbí, a ostatní rozdá svým lidem, jak uzná za vhodné.

Když vyšle někam posly, ať je jich sebevíc, musí jim všude poddaní okamžitě dát koně a vše, co potřebují; a když odněkud jedou lidé k němu, s daněmi či s poselstvím, musí jim rovněž všude dát vůz, koně a potravu. Avšak vyslanci z jiných zemí tu trpí velikou bídou a nedostatkem jídla i šatstva, zvláště musí-li se u některého z knížat zdržet delší dobu. Pro deset lidí pak dostanou sotva tolik, co by stačilo pro dva. U dvora a cestou dostanou jíst jen jednou denně a ještě hodně málo. A nemají ani možnost si stěžovat, děje-li se jim bezpráví. Musí vše trpělivě vydržet a překonat.

Nadto ještě všichni od nich požadují dary, náčelníci i ostatní, a když nic nedostanou, začnou jimi opovrhovat a jednají s nimi, jako by byli vzduch. Přichází-li vyslanec od mocného pána, nespokojí se tu nikdo se skromným dárkem. Každý řekne: Je-li tvůj pán tak mocný, proč dáváš tak ubohé dary? A často je ani nepřijme. Když chce vyslanec něco u nich pořídit, musí dávat o to více.

Budiž dále známo, že všechen majetek patří císaři, takže nikdo se neodváží říci: „Toto je mé a toto je jeho,„ nýbrž vše je císařovo, věci, dobytek i lidé. O tom vydal císař nedávno výslovný zákon.

Tutéž neomezenou moc mají i knížata nad svými lidmi. Neboť nikdo není mezi nimi svobodný.

Po smrti Čingischánově se shromáždili všichni náčelníci a zvolili si jeho syna Ugedeje za císaře. Po poradě s knížaty a veliteli rozdělil Ugedej mongolské vojsko (do několika sborů). Prvnímu z nich velel jeho synovec Batu, který byl vyslán proti říši Velkého sultána a proti národu Biserminů. Jsou to Saraceni, kteří mluví řečí Kumánů. Batu vpadl do jejich země, utkal se s nimi v boji a porazil je. Jedno město však, zvané Barchin, se mu dlouho bránilo. Jeho občané vykopali totiž kolem dokola mnoho hlubokých jam, které přikryli a zamaskovali; tak se Tataři mohli zmocnit města teprve tehdy, když zasypali všechny jámy.

Zvěst o tom se donesla obyvatelům města Janckintu (Sarguitu), kteří proto raději vyšli Tatarům vstříc a poddali se jim dobrovolně. Město tedy nebylo rozbořeno, mnoho lidí však bylo pobito a zbytek byl odveden do zajetí. Pak Tataři město vyplenili a přivedli tam nové obyvatele.

Jejich dalším cílem byl O mas, město neobyčejně lidnaté a bohaté. Žilo v něm mnoho křesťanů, totiž Ghazarů, Rusů, Alanů a jiných národů. Pány města však byli Saracéni, kterých tu bylo též nemálo. Město leží na veliké řece nedaleko jejího ústí a tak je vlastně jakýmsi přístavem; když se ho Tataři nemohli jinak zmocnit, vyvedli řeku z jejího koryta a zatopili město se vším, co v něm bylo.

Pak vpadli do země Turků, kteří jsou pohany. Odtud táhli proti Rusku a natropili tu strašné spousty; bořili města i pevnosti a pobíjeli lidi. Po dlouhém obléhání dobyli Kyjeva, hlavního města Ruska, a vyvraždili jeho obyvatele. Jeli jsme tudy a sami jsme viděli všude nespočetné hromady lidských lebek a kostí. Město bylo kdysi bohaté a velice lidnaté, teď z něho však nezbylo téměř nic. Stojí tam sotva dvě stě domů a jejich obyvatelé žijí v tuhém otroctví.

Tak zničili Tataři celé Rusko a zamířili potom do Uher a Polska. Mnoho jich tu padlo, a kdyby se tehdy Uhři byli drželi statečněji a nedali se na útěk, byli by je jistě vyhnali ze země.

Na zpáteční cestě vpadli Tataři do země pohanských Mordvínů a porazili je v bitvě. Pak táhli proti národu Bilerů neboli Velkých Bulharů a zpustošili úplně jejich zemi. Odtud se obrátili dále na sever proti Baskartům čili Velkým Uhrům a také je porazili. Ještě dále na severu narazili na Parosity, kteří prý mají maličké žaludky a maličká ústa a vůbec nic nejedí. Živí se tím, že si uvaří maso na ohni, postaví se nad kotel a vdechují vůni a páru. Kromě toho jedí jen velice málo.

Potom přišli Tataři k Samojedům, kteří se živí jen lovem a jejichž stany a šaty jsou celé ze zvířecích koží. Odtud táhli ještě dále, až přišli do země, která leží u oceánu. Tam objevili jakési nestvůry, které prý měly lidskou postavu a na nohou volská kopyta. Hlavu měly též jako lidé, obličej však psí. Vždy dvě slova promluvily lidskou řečí a při třetím vyštěkly jako psi.

Od nich se vrátilo tatarské vojsko do Kumánie, kde ho jedna část žije dodnes.

V téže době vyslal Ugedej vojevůdce Džormaghuna s jiným sborem na jih proti Kergisům. Jsou to pohané a nemají žádné vousy. Když někomu z nich zemře otec, pozůstalí si z bolesti a na znamení smutku stáhnou s obličeje pruh kůže od ucha k uchu. Když je Džormaghun porazil, táhl dále k jihu proti Arménům. Při cestě pouští přišli na podivné tvory, kteří měli lidskou postavu, avšak jen jednu ruku rostoucí z hrudi a jen jednu nohu. Vždy dva dohromady mohli střílet z jednoho luku; utíkat uměli tak rychle, že je žádný kůň nemohl dohonit. Skákali totiž na své jediné noze, a když se unavili, kouleli se na ruce a noze jako kolečko. [Isidor Sevillský je proto nazývá Cyclopedy.] Přesto se podařilo Tatarům některé z nich zabít. [Jak nám vyprávěli ruští klerikové, kteří žijí u dvora císařova, přišli tam později jejich vyslanci prosit o mír.]

Se zbraní v ruce si pak Tataři podrobili Arménii a část Gruzie. Na jejich výzvu se k nim připojila i druhá část Gruzie a zavázala se platit jim poplatek 40 000 yperper, který se platí dodnes. Odtud zamířili do říše mocného sultána z Rumu a porazili i jeho. Stále vítězní táhli pak proti sultánovi z Aleppa. Dodnes mají obsazenu tuto zemi [protože chtějí odtud vést válku ještě dále].

Jiné vojsko táhlo pak proti chalífovi z Baldachu, který se rovněž musil podrobit a platí jim denně 400 bezantů poplatku kromě baldachýnu a jiných darů. Každoročně posílají Tataři posly do Baldachu, aby se chalífa osobně vypravil k nim. Ten jim však místo toho posle bohaté dary a prosí o poshovění a o jejich přízeň. Tatarský císař sice přijímá dary, ale přesto ho vždy znovu žádá, aby přišel sám.

Čingischán rozdělil své Tatary po deseti, stu a tisíci a každé jednotce dal v čelo velitele. Deseti tisícům velel náčelník a celému sboru pak dva nebo tři generálové, ale tak, že vždy jeden z nich byl nadřízený.

Uprchne-li někdo z nich z boje dříve, než se všichni rozhodli ustoupit, je potrestán smrtí. Naopak, když se dva nebo tři z nich vrhnou odvážně do bitvy a ostatní z jejich desítky je nenásledují, zaplatí to tito životem. Stejně tak jsou potrestáni, když se jim nepodaří vysvobodit svého druha ze zajetí.

Pokud jde o zbraně, musí mít každý Tatar: dva nebo tři luky nebo alespoň jeden dobrý luk, tři velké toulce plné šípů, sekeru a provazy k tahání válečných strojů. Bohatí mají špičaté a křivé meče, broušené po jedné straně. Jejich koně mají ochranné brnění; muži mají též nánožní kryt, helmu a pancíř. Tyto pancíře a koňské brnění jsou většinou z volské nebo jiné kůže, lepené a splétané ze širokých řemenů. Koňské brnění pozůstává z pěti kusů: postranní kusy sahají od hlavy až k ocasu a jsou upevněny na krku, na sedle a na hřbetě za sedlem. Třetí kus kryje zadek, čtvrtý hruď až po kolena nebo ještě níže. Pátým kusem je kovový plát, který je upevněn na čele a po stranách krku navazuje na postranní kusy.

Brnění jezdce se skládá ze čtyř kusů: přední a zadní jsou na ramenou připjaty na kovový ramenní kryt a sahají dolů až po stehna. Každou paži kryje kovový rukáv od ramene až po zápěstí; ruce jsou volné. Nohy jsou též chráněny pancířem. Přílba má hoření část ze železa nebo z ocele; ta část, která kryje krk a hrdlo, je však z kůže.

Někteří z nich mají celé brnění ze železa. Vyklepou si plíšky asi palec široké a dlaň dlouhé, do každého udělají osm dírek, protáhnou je pevnými řemínky, složí je přes sebe jako šupiny, podloží třemi širokými a tlustými řemeny a pevně je sváží. Leští je tak, že je možno se v něm zhlížet jako v zrcadle.

Na některém kopí mají místo hrotu hák, aby mohli strhnout protivníka s koně. Jejich šípy jsou dlouhé dvě stopy, dlaň a dva palce, železné špice na nich jsou velice ostré a broušené po obou stranách jako meč. Vždy mají s sebou brousek a šípy si přibrušují.

Když táhnou do pole, vysílají napřed zvědy, kteří mají s sebou jen plstěný stan, koně a zbraně. Ti neplení ani nepálí; zabíjejí a zraňují jen lidi. Za nimi následuje hlavní voj, který plení vše, nač přijde. A vzadu jdou ještě jiní, kteří slídí po uprchlících.

A takto přecházejí velké řeky: všichni velitelé mají lehký, kulatý kus kůže s děrami nebo smyčkami kolem dokola. Jimi protáhnou provaz, a když jej stáhnou, vznikne jakýsi pytel, do kterého uloží šaty a všechno ostatní a vší silou to stlačí. Navrch položí sedla a jiné tvrdé předměty a sednou si na ně. Tím vznikne jakýsi prám, který přiváží koni k ocasu. Jeden z nich plave vedle koně a řídí ho. Někdy mají k tomu ještě dvě vesla. Za prvním koněm jdou další a tak se dostanou všichni přes řeku. Obyčejní vojáci mají s sebou pevný kožený vak, do něhož nastrkají své věci, pevně jej zaváží, pověsí koni na ocas a pře plují pak řeku jako ti ostatní.

Spatří-li nepřítele, vyrazí proti němu a každý vystřelí tři až čtyři šípy; neprorazí-li hned napoprvé, ustoupí lstivě, aby nepřítele vylákali za sebou. Stojí-li proti nim silné vojsko, ustoupí až o dva dny cesty, vpadnou někam do jiného kraje a zpustoší jej; přitom vyčkávají, až se nepřítel rozptýlí.

Chtějí-li svést bitvu, rozestaví napřed své šiky v bojovém pořádku; velitelé zůstávají mimo a pozorují bitevní pole. Někdy, aby se zdálo, že je jich víc, posazují na koně figury. Proti nepříteli vyjede nejprve oddíl zajatců a poddaných. Vybrané jednotky se snaží oklikou obchvátit nepřátelská křídla. Když takto protivníka obklíčí, zahájí boj ze všech stran. Vždy se však snaží pobít nepřítele nejdříve z dálky šípy, a teprve až mu takto způsobí ztráty, přejdou k boji muže proti muži.

Pevnosti oblehnou a obklopí hustým plotem, kterým nic nepronikne. Při tom je ve dne v noci ostřelují katapulty a šípy, takže posádka si nemůže odpočinout. Nevzdá-li se pevnost, vrhají do ní řecký oheň, ba dokonce i rozpálený lidský tuk, který vyvaří z padlých. Protéká-li pevností či městem řeka, přehradí ji nebo svedou do jiného koryta a zatopí obležené. Jindy zase se podkopou do města pod zemí. Nezdaří-Li se jim žádný z těchto způsobů, opevní se a protáhnou obležení do nekonečna.

Přitom obráncům stále lichotí a slibují jim vše možné, vzdají-li se. Když se to však stane, poručí jim, aby vyšli, spočítají je a oddělí řemeslníky; ostatní pobijí a ponechají si jen některé za otroky. Nikdy však neušetří vznešené a urozené, a stane-li se to přece, nedovolí nikdy, aby byli vykoupeni. Zajatci, kteří jim padnou do rukou v boji, bývají vesměs pobiti.

Tataři s nikým, kdo se jim nepodrobí, mír neuzavírají. Národy, které se jim podrobí, musí přijmout tyto podmínky: musí s nimi táhnout do boje proti komukoliv, jakmile je Tataři vyzvou; musí jim odevzdat desátý díl všech věcí i lidí, chlapců i děvčat. Tak, když jsme byli v Rusku, jakýsi Saracén, poslaný Batuem, tam ve jménu Kujuk-chána vybíral od každého, kdo měl tři děti, po jednom dítěti. Odvedl i svobodné muže a neprovdané ženy; i chudáky, kteří se živili žebrotou. Ze všech ostatních až po novorozence pak vybíral daň: po kůži bílého medvěda, černého bobra, sobola, lišky a jakéhosi černého zvířete, které žije v norách a německy se nazývá ilit, polsky a rusky dochori; a kdo to nemohl dát, byl odvlečen do otroctví.

V zemi Saracénů i jinde, kde jsou (Tataři) pány, odvádějí s sebou nejlepší řemeslníky, aby pro ně pracovali; zbylí jim musí platit daň ze své práce. Všechnu žeň musí odvádět do sýpek svých pánů; mohou si ponechat jen tolik, co jim stačí na osev a pro nejskromnější živobytí; ostatní dostanou denně nepatrný kousek chleba a kromě toho už nic, jen třikrát v týdnu trochu masa. Toto přilepšení mají však jen řemeslníci ve městech. Zajatci musí u nich konat všechnu práci, a zkazí-li někdy něco nebo neposlechnou-li okamžitě, dostanou bití jako osli. Dostávají maličko jíst a pít a jen nejnutnější oděv; málokdy se jim podaří vydělat si trochu peněz. Někteří mají tak zlé pány, že jim nic nedopřejí, ani chvilky volného času. Nejhorší osud však mají ti, kdo jsou otroky v domech svých pánů. Často jsme je viděli v největším vedru v (kožišinových) kalhotách polonahé. V zimě trpěli velice mrazem. Mnohým tu omrzly prsty na rukou i na nohou a přišli o ně; jiní opět zchromli a nemohli hýbat údy.

Země, které si Tataři podrobili, jsou: Kitaj, Najman, Solanga, Kara-Kitaj, Kumánie, Tumat, Oirat, Karanit, Ujgur, Su-Mongol, Merkit, Mekrit, Sari-Ujgur, Baskart (Velké Uhry), Kergis, Kašmír, Saracéni, Bisermini, Turkmeni, Bilerové (Velké Bulharsko), Korola, Komuci, Buri-Thabet, Parositi, Kassi, jakobité, Alani neboli Assové, Obesové neboli Gruzíni, nestoriáni, Arméni, Kanglové, Brutachové, kteří jsou židy, Mordvíni, Turci, Gazarové, Samojedi, Peršané, Tarci, Menší Indie, Cirkasové, Rusové, Baldach, Sartové a ještě mnohé jiné.

A toto jsou jména zemí, které jim kladly statečný odpor: Velká Indie, Mangie, část Alanů, část Kitajů a Saxové. Město těchto Saxů bylo prý obleženo a Tataři se vší mocí snažili je dobýt. Avšak Saxové postavili (metací) stroje a zničili stroje Tatarů. Pro tyto stroje a praky nemohli Tataři přitrhnout blíže. Prokopali se proto do města pod zemí a snažili se je zapálit. Obhájci se vsak rozdělili, jedni hasili požár a druzí bojovali s Tatary. Podařilo se jim mnoho jich pobít a zranit a zbytek vyhnat. Nato Tataři odtáhli.

Žádné království ani země se neubrání Tatarům, protože spolu s nimi musí bojovat vojáci ze všech porobených zemí. Nechce-li jim některý kraj pomáhat proti svému sousedu, vyplení jej, obyvatele odvedou a donutí je bojovat. Zajatce ženou vždy v prvních řadách, a nedrží-li se dost statečně, pobijí je. Chtějí-li jim tedy křesťané odolat, musí se všechny země a všichni vládci dohodnout a bojovat s nimi spojenými silami.

Vojáci musí být vyzbrojeni kušemi a samostříly, kterých se Tataři velice bojí, množstvím šípů a těžkými železnými palicemi nebo sekyrami na dlouhých násadách. Hroty šípů musí stejně jako Tataři rozžhavit do ruda a kalit ve slané vodě, aby mohly prorazit nepřátelský pancíř. Měli by mít též meče a kopí s háky, aby je mohli strhnout ze sedla. Musí mít přilby a brnění pro sebe i pro koně, aby byli chráněni před tatarskými střelami. Ti, kdo nemají brnění, musí, jako u Tatarů, se držet vzadu a střílet na nepřítele samostříly a kušemi. A tak jako to dokázali Tataři, musí řádně rozdělit své šiky a zavést kázeň mezi vojáky. Kdokoliv začne plenit nebo brát kořist, dříve než je dosaženo vítězství, musí být co nejpřísněji potrestán. Tataři takového chlapa bez milosti odpraví.

Bojiště si musí zvolit pokud možno v rovině, aby měli rozhled kolem dokola; šiky nesmějí být soustředěny, nýbrž rozmístěny v mnoha oddílech nedaleko od sebe. První řada musí mít za sebou zálohu, která by jí včas pomohla a vystřídala ji. Na všech stranách musí stále být zvědové, aby se nepřátelské sbory nemohly nepozorovaně přiblížit z boku nebo z týlu. Měl by se vždy posílat oddíl proti takovému oddílu, protože Tataři se snaží nepřítele obklíčit. A nechť si naše vojska pamatují: ustoupí-li nepřítel, nesmí ho daleko pronásledovat, neboť vždy je za tím skryta nějaká nástraha. Tatar totiž bojuje spíše lstí než silou. Dlouhé pronásledování ostatně unaví koně a těch my nemáme tolik jako oni. Tataři vždy nechají koně tři nebo čtyři dny odpočívat, než na něj znovu vsednou.

I když se Tataři obrátí k domovu, nesmí se naše vojsko rozpustit nebo rozdělit. Udělají to určitě schválně, aby se naše vojska rozptýlila a oni mohli tím spíše zpustošit naše země. Naši velitelé musí stále udržovat stráže v pohotovosti ve dne i v noci, neodkládat zbroj a být připraveni k bitvě v kteroukoliv dobu. Tataři jsou jako ďáblové, jsou ustavičně ve střehu a neustále přemýšlejí, jak páchat zlo. Konečně, spad ne-li Tatar s koně, musí být chycen a zajat, protože bojuje i opěšalý, střílí a zabíjí koně i lidi.

Na rozkaz Apoštolské stolice měli jsme se odebrat k národům Východu. Rozhodli jsme se tedy jeti nejprve k Tatarům, neboť jsme se obávali, že odtud hrozí Boží církvi veliké nebezpečí. Učinivše toto rozhodnutí, vypravili jsme se ke králi českému, který nám byl již dlouho přátelsky nakloněn, a prosili jsme ho, aby nám poradil nejvhodnější cestu. Doporučil nám jet přes Polsko a Rusko, dal nám průvodní listy i doprovod a postaral se, abychom cestovali zdarma až k jeho synovci Boleslavovi, vévodovi slezskému.

Ten nám prokázal tutéž přízeň a dal nám průvod až k vévodovi Konrádovi z Lanciscie. Milostí Boží se stalo, že právě v té době byl tam na návštěvě velký kníže ruský Vasilko. Od něho jsme se dověděli mnoho podrobností o Tatarech a o poměrech mezi nimi, neboť on a jeho bratr Daniel k nim vyslali posly, kteří se nedávno vrátili zpět. Vasilko nám poradil, že si musíme vzít s sebou mnoho darů, které Tataři od každého s úžasnou nestoudností vymáhají. A žádný vyslanec, který jim nic nedá, nemůže doufat, že u nich něco pořídí. Nakoupili jsme proto z peněz, které jsme dostali na cestu, bobří a jiné kožešiny. Když se

O tom dověděli vévoda Konrád, vévodkyně krakovská, biskup z Krakova a jiní páni, darovali nám ještě další kožešiny. Všichni také naléhavé prosili knížete Vasilka, aby nám pomohl při naší cestě, což on rád přislíbil. Vzal nás s sebou do své země, kde nás několik dní hostil, abychom si trochu odpočinuli. Na naši prosbu svolal všechny své biskupy a my jsme jim přečetli papežův list, ve kterém je nabádal, aby se zas vrátili k jednotě s Matkou církví.

I my jsme je o to žádali a podařilo se nám nakonec přesvědčit biskupy i velkoknížete a získat jejich slib, že tak učiní. Kníže Daniel, bratr Vasilkův, tu však nebyl, neboť byl právě na cestě k Batuovi, a tak chtěli počkat s konečnou odpovědí, až se vrátí.

Potom nás velkokníže Vasilko vypravil v průvodu svého služebníka do Kyjeva, hlavního města Ruska. Cestou nás neustále ohrožovali Litevci, kteří každou chvíli vpadali hluboko do Ruska, zvláště do míst, kudy jsme se ubírali. Rusové se těm lupičům ani nemohli postavit na odpor, protože většina jich byla pobita nebo odvlečena do tatarského zajetí.

Ještě než jsme dorazili do Kyjeva, onemocněli jsme těžee u Danilova. Přes veliké mrazy a spousty sněhu jsme se však nechali vézt dále na saních. V Kyjevě jsme se radili s tisícníkem a místními pány o další cestě. Řekli nám, že pustíme-li se do Tatarska na těch koních, které máme, všichni dojista zahyneme. Nejsou totiž zvyklí vyhrabávat si pastvu pod sněhem a píci pro ně nikde nedostaneme, neboť Tataři nemají ani seno, ani slámu. Rozhodli jsme se tedy zanechat je v Kyjevě a dva sluhy s nimi. Tisícníkovi jsme museli dát dar, abychom si ho naklonili a dostali od něho průvodce a poštovní koně.

Když jsme si v Kyjevě všechno vyřídili, vydali jsme se dva dny po svátku Očištění Panny Marie (4. února 1246) na cestu do země barbarů. Přišli jsme k vesnici Kanevu, která byla již pod správou Tatarů. Zdejší velitel nám dal koně a doprovod do další obce, kde byl velitelem jakýsi Alan jménem Micheáš, člověk špatný a lstivý, který nám odpíral průvod, jen aby z nás mohl mámit dary. Musili jsme mu dát daleko více, než jsme chtěli, než se odhodlal vyprovodit nás k prvnímu tatarskému táboru.

V pondělí po Quinquagesima (19. února) jsme opustili v doprovodu Micheášově toto místo. Když jsme čtvrtého dne večer rozbili svůj tábor, přihnali se k nám Tataři jako vzteklí čerti, s tasenými meči v rukou, a ptali se příkře, co jsme zač. Řekli jsme, že jsme vyslanci papežovi, a po-darovali jsme je nějakými potravinami. Nato Tataři zmizeli. Ráno, sotva jsme se vydali na cestu, vyjelo nám z tatarského ležení vstříc několik vyšších důstojníků. Dotazovali se, kam a ke komu jedeme a jaký je účel naší cesty. Znovu jsme odpověděli, že jsme posláni papežem, pánem a otcem křesťanstva, abychom vyřídili jejich králi, knížatům a všem Tatarům, že si přeje, aby se stali přáteli křesťanů a žili s nimi v míru. A že mu velmi na tom záleží, aby Tataři byli dobře zapsáni u Boha na nebesích, a proto že je vyzývá, jak osobně prostřednictvím naším, tak i ve svém listě, aby přijali křest a víru v Ježíše Krista, protože jinak by nemohli být spaseni; a že je velmi udiven tím, že Tataři povraždili tolik lidí, i křesťanů, zvláště Uhrů, Poláků a Moravanů, kteří přece jsou jeho poddanými. Že tak učinili, ačkoliv jim nikdo z nich neublížil a ani se o to nepokusil. A protože Bůh je tím nejvíce rozzloben, napomíná je on, papež, aby ihned zanechali těch zvěrstev a káli se z toho, co napáchali. Dále jsme tlumočili papežovu žádost, aby mu napsali, co v budoucnosti zamýšlejí a jaké jsou jejich plány.

Když to Tataři slyšeli, slíbili, že nám dají poštovní koně a průvodce ke Korenzovi. Při tom hned nastavili ruce. Když dostali dary, slezli s koní a dali nám je místo poštovních. Pak přišel průvodce a pokračovali jsme v cestě ke Korenzovi. Před námi však vyjel rychlý posel, aby ohlásil tomuto náčelníkovi náš příchod a obsah našeho poselství. Koreu za byl velitelem všech Tatarů v tomto táboře. Měl pod svým velením na 60 000 ozbrojenců a jeho úkolem bylo hlídat, aby sem nečekaně nevpadli obyvatelé západních zemí.

Po příjezdu do Korenzova ležení jsme byli ubytováni dosti daleko od velitelovy jurty. Přišli služebníci a ptali se, s čím se mu chceme poklonit, tj. jaké dary mu přinášíme. „Papež neposílá žádné dary,“ odpověděli jsme. Nevěděl, podaří-li se nám proniknout až k Tatarům, neboť cesta sem je velice nebezpečná. Z toho však, co máme pro svou potřebu, rádi mu dáme, co můžeme, abychom ho uctili. Avšak Korenza nebyl spokojen s tím, co jsme mu dali; žádal více a sliboval, že nám pak dá důstojný doprovod. Teprve když dostal vše, co chtěl, přijal nás ve své ordě.

Upozornili nás, že musíme před vchodem do jurty třikrát sklonit levé koleno a dát si dobrý pozor, abychom se nedotkli prahu. Drželi jsme se toho přesně. U nich je totiž hrdelním zločinem šlápnout vědomě na práh velitelova domu. Když jsme vstoupili, musili jsme pokleknout před velitelem a shromážděnými důstojníky a v této pozici jsme vyřídili své poselství. Pak jsme mu podali papežův list. Náš tlumočník, kterého jsme si najali v Kyjevě, však nebyl s to jej přeložit a žádný jiný tlumočník tu nebyl. Dali nám tedy koně a tři průvodce, aby nás dopravili co nejrychleji ke knížeti Batuovi.

V pondělí po první neděli v Quadragesima (dne 26. února 1246) jsme se tedy vydali zas na cestu. Jeli jsme rychle, jak jen koně stačili, od rána do pozdního večera a často i v noci. Třikrát i čtyřikrát denně jsme střídali koně, a přece nám trvalo sedmatřicet dní (do 4. dubna), než jsme dorazili k cíli. Cestovali jsme zemí Kumánů, která je zcela plochá a protékají jí čtyři veliké řeky: první je Dněpr, na jehož ruském břehu vládne Korenza a na druhem Manči, který je ještě mocnější. Druhý je Don, kde vládne Batuův švagr Kartan. Třetí je Volha, mohutný tok, kde kočuje sám Batu. A čtvrtým je Ural, kde kočují dva tisícníci, každý na jednom břehu. Všichni tito náčelníci táhnou v zimě k moři (na jih) a v létě podél břehu řek k horám na severu. Všechny řeky tu mají množství ryb, nejvíce však Volha. Vlévají se do Řeckého moře, kterému se říká též Veliké, z něhož vybíhá průliv sv. Jiří k Cařihradu.

Na Dněpru jsme musili putovat mnoho dní po ledě. Také na mořském břehu vedla cesta místy velmi povážlivě přes led. Moře tam bylo zamrzlé na tři míle od pobřeží. Než jsme dojeli k Batuovi, vyrazili dva z našich Tatarů napřed, aby mu pověděli o všem, co se zběhlo u Korenzy a co jsme tam říkali.

V Batuově táboře nám bylo vykázáno místo vzdálené dobrou míli od jeho tábora. Než jsme byli přijati u jeho dvora, měli jsme projít mezi dvěma ohni. S tím jsme ovšem za žádnou cenu nechtěli souhlasit. Řekli nám však: „Jen to klidně udělejte, nic vám nehrozí. Je to proto, že kdybyste něco zamýšleli proti našemu pánovi nebo měli s sebou jed, ohněm by se zlo zažehnalo.„ Abychom se tedy zbavili všeho podezření, nakonec, jsme s tím souhlasili. Když jsme přišli do ordy, Batuův hodnostář Eklegaj se nás ptal, jaké dary jsme přinesli. Dali jsme mu tutéž odpověď jako Korenzovi.

Vzali od nás, co jsme jim dali, zeptali se ještě po účelu naší cesty a zavedli nás do knížecího stanu. U vchodu nás ještě jednou upozornili, abychom nešlápli na práh. S úklonou jsme vstoupili a vkleče jsme mu podali naše dopisy a požádali jsme o tlumočníky, aby mu je mohli přeložit.

Na Velký pátek skutečně tlumočníci přišli a všichni jsme pečlivě překládali naše dopisy do ruštiny, tatarštiny a řeči Saracénů. Tatarský překlad pak byl dán Batuovi, který si jej pozorně přečetl. Nato nás odvedli zpět do našeho stanu, nedali nám však po celou tu dobu vůbec nic jíst; jen první večer jsme dostali misku prosa.

Batu si drží velice nádherný dvůr; má dveřníky a všelijaké dvorské úředníky jako císař. Sedí na vyvýšeném místě, skoro bychom řekli na trůně, a vedle něho jedna z jeho žen. Jeho bratři, synové a šlechtici sedí o něco níže uprostřed na lavici; ostatní lidé sedí za nimi na zemi, a to muži vpravo a ženy vlevo.

Jeho stany jsou z plátna. Jsou veliké a nádherné a dříve patřily králi uherskému. Nikdo kromě jeho rodiny, ať je jakkoliv mocný, se neodváží přiblížit k jeho stanu, není-li zavolán.

Tehdy jsme seděli vlevo jako všichni vyslanci, kteří jdou do té země, avšak když jsme se vraceli od císaře, seděli jsme vždy vpravo. Uprostřed, blízko vchodu do stanu, stojí stůl a na něm jsou nápoje ve zlatých a stříbrných nádobách. Když chce Batu nebo jiný tatarský kníže pít, zvláště na veřejnosti, vždy mu k tomu zpívají a hrají na citeru. A když jede na koni, nosí nad ním slunečník nebo maličký stan na kopí. Tutéž čest prokazují i ostatním vznešeným princům a jejich paním.

Batu je ke svým lidem velice dobrotivý, a přece mají všichni před ním velikou úctu. Ve válce však je nesmiřitelný a krutý; je chytrý a nesmírně lstivý, protože válčí už mnoho let a získal mnoho zkušeností.

Na Bílou sobotu (dne 7. dubna 1246) jsme byli pozváni do Batuova stanu, kde nás přijal zmíněný hodnostář, který nám oznámil, že se musíme vypravit do dalekého Mongolská ke dvoru samotného Kujuk-chána. Nemáme si však brát s sebou všechny své lidi — část našeho průvodu prý zůstane zde a bude odeslána nazpět k papeži. Rychle jsme tedy napsali řadu dopisů, vypsali své dosavadní jednání i dojmy a svěřili je svým druhům, kteří se měli vrátit. Avšak — jak se později ukázalo — dojeli jen ke knížeti Mančimu. Tam byli zadrženi až do našeho návratu.

Následujícího dne jsme naposled spolu všichni posnídali a pak jsme se s mnohými slzami rozloučili. Vždyť žádný z nás nevěděl, Čeká-li ho život nebo smrt.

Cestovali jsme tedy dále sami, jen v průvodu dvou Tatarů. Cítili jsme se oba velice špatně a sotva jsme se udrželi v sedle. Celých Čtyřicet dní už trval náš půst; nejedli jsme nic jiného než trochu prosa, uvařeného ve slané vodě. Naším jediným nápojem byl sníh, který jsme si rozpouštěli v kotlíku.

Přesto jsme jeli velmi rychle, pětkráte i vícekrát denně jsme střídali koně, kromě v poušti. Tam nám dali lepší zvířata, která vydržela větší námahu. Tak uběhl celý týden (clo 16. dubna), než jsme projeli územím Kumánů.

Na severu, hned za Ruskem, hraničí Kumánie s územím Mordvínů, Bilerů, tj. Velkým Bulharskem, a Baskartů neboli Velikými Uhry. Za Baskarty žijí Parosité a dále Samojedi. Za Samojedy až k pustému břehu oceánu jsou lidé, kteří prý mají psí tváře. Na jih od Kumánie žijí Cir-kasové, Alani a Gazarové. Tím směrem je též Řecko a Ca-řihrad. Dále tam žijí Iberové, Kachové a Brutachové, kteří jsou židy a holí si prý hlavy, Zichové, Gruzíni, Arméni a konečně Turci. Na západě jsou Uhry a Rusko. Kumánie je velice dlouhá a rozlehlá, avšak téměř všechny obyvatele Tataři vybili. Některým se podařilo uprchnout a jiní byli vzati do otroctví. Ti, kteří uprchli, se však nakonec stejně vrátili a raději se stali otroky.

Z Kumánie jsme přijeli do země Kanglů (Kangitů), která je na mnoha místech úplně bez vody, a proto též velice málo obydlená. Ruský velkokníže Jaroslav tu ztratil pro žízeň většinu svého průvodu, který mu vyjel naproti k Tatarům. Stejně jako v Kumánii viděli jsme i zde hromady lidských lebek a kostí povalovat se kolem jako hnůj. Obyvatelé byli pohany, neznali ani zemědělství, ani řemesla a živili se ze svých stád. Nestavěli si domy a žili jen ve stanech. I oni podlehli vojenské síle Tatarů a byli teď jejich otroky. Cesta zemí Kanglů nám trvala měsíc (do 17. května).

Za zemí Kanglů jsme dojeli do země Biserminů. Ti mluvili kumánskou (tureckou) řečí, vyznávali však muslimskou víru. Zde ležela podél cesty nesčetná zničená města, rozbořené hrady a zpustošené vesnice. Reka, jejíž jméno jsme neznali, protékala touto zemí. Na ní ležela města Janckint, Barchin a Ornas a ještě mnohá jiná. Kdysi tu vládl Velký Sultán, jehož skutečné jméno jsme opět ne-pochytili. Jeho celý rod byl vyvražděn Tatary.

Mohutné hory protínají tuto zemi. Na jih či spíše na jihozápad odtud leží Jeruzalém, Baldách a celá země Saracénů. V sousedních krajích vládli knížata bratři Burin a Kadaň. Na sever, vlastně na severovýchod, leží část země Kara-Kitajů a za ní oceán. Vládl tam Siban, bratr Batuův.

Trvalo opět celý měsíc (do 17. června), než jsme projeli zemí Biserminů; vstoupili jsme na území Kara-Kitajů, kde Mongolové obnovili pouze jediné město, jménem Omyl. Císař (Ugedej) si tu postavil palác. Tam jsme se zastavili a byli jsme pozváni, abychom se účastnili pitky. Císařův místodržící svolal přední občany města a poručil jim, a dokonce i svým dvěma synům, aby před námi tleskali. Později jsme přijeli k velkému jezeru, zapomněli jsme se však zeptat, jak se jmenuje. Na jeho břehu je kopec, ve kterém prý je jakási díra. Odtud fičí v zimě taková vichřice, že cestující tudy mohou projet jen s námahou a s velkým nebezpečím. V létě tu sice též věje vítr, fouká však z té díry jen lehce, jako vánek. To alespoň nám vyprávěli domorodci. Po břehu jezera jsme jeli několik dní, a pak jsme je zanechali vlevo. Země tu byla bohatá řekami, žádná z nich však nebyla příliš veliká. Jejich břehy byly porostlé úzkými pásy lesů.

Vládcem té země byl Ordu, který byl starší než Batu a nejstarší ze všech tatarských knížat. Zde stála orda neboli tábor jeho otce (Džučiho), kterou teď spravovala jedna z jeho žen či spíše vdov. Je totiž zvykem Tatarů, že tábor knížat nebo urozených mužů se po jejich smrti neruší, nýbrž zůstává ve správě některých žen. Ty dostávají stejný důchod jako jejich muž, když byl živ.

Brzy nato jsme dorazili k první císařově ordě, kde žila jedna z jeho žen. Protože jsme však ještě nebyli přijati císařem, nepozvali nás dovnitř; postarali se o nás však po tatarském způsobu zcela dobře. Mohli jsme tam zůstat celý den a trochu si odpočinout.

Opustili jsme Ordu den před sv. Petrem a Pavlem a vjeli jsme do země Najmanů, kteří jsou pohany. (29. června) napadlo mnoho sněhu a byla veliká zima. Země tu byla hornatá a studená, rovin jsme viděli jen málo. Oba tyto národy, Kara-Kitajové i Najmani, neobdělávali půdu a neznali řemeslo. Žili ve stanech stejně jako Tataři, kteří je porazili ve válce a vyhladili.

Opět jsme putovali mnoho dní, než jsme přišli do vlastní země Mongolů, kterým se říká Tataři. Projeli jsme jí v neustálém spěchu za pouhé tři týdny. Průvodci nás neustále hnali kupředu, neboť dostali rozkaz přivést nás co nejrychleji na slavnostní shromáždění, které se chystalo již několik let; na něm měl být zvolen nový císař a my jsme měli být přítomni volbě. Ráno, sotva jsme vstali, museli jsme hned na koně a zůstávali jsme v sedle až pozdě do noci. Celý den jsme nedostali nic jíst a večer jsme se utábořili často tak pozdě, že nám opět nedali nic k jídlu; večeři jsme dostali teprve příštího dne k snídani. Koni se nijak nešetřilo, bylo jich dost a střídám byla častá.

Na den sv. Maří Magdaleny (22. července) jsme už byli u císaře Kujuka.

Když jsme přijeli ke Kujukovi, byl nám na jeho příkaz přidělen stan a dostali jsme stravu podle tatarského zvyku. Byli jsme lépe zaopatřeni než ostatní vyslanci. K císaři jsme pozváni nebyli, protože ještě nebyl pravoplatně zvolen a nevykonával svůj úřad. Přesto mu donesli překlad papežova listu a sdělili mu vše, co jsme říkali u Korenzy a Batua.

Byli jsme tu asi pět nebo šest dní, když nás poslal ke své matce (regentce Turakině), kde se měla konat slavnostní schůze rady. Byl tam postaven obrovský stan z bílého purpuru, tak veliký, že podle našeho odhadu mohl pojmout 2000 lidí. Kolem dokola byla ohrada z prken, pomalovaná různými obrazy.

Šli jsme tam druhého nebo třetího dne, když se začala scházet všechna knížata a náčelníci se svými průvody. Naši Tataři, kteří nám byli přiděleni k ochraně, šli s námi. První den (volby) byli všichni v bílém purpuru, druhý den, když do stanu přišel sám Kujuk, měli všichni červený šat, třetí den modrý a čtvrtý den si oblékli nejjemnější baldachýn.

V prkenné ohradě kolem stanu byly dvě velké brány. Jednou z nich směl projít jen sám císař. Ačkoliv byla stále otevřena a nestála u ní žádná stráž, nikdo se neodvážil tudy proklouznout. U druhé brány, kterou chodili všichni, stála hlídka ozbrojená meči, luky a šípy. Kdo se přiblížil ke stanu více, než bylo dovoleno, byl chycen a bit; snažil-li se utéci, stříleli po něm tupými šípy.

Knížata se svými vazaly přicházela v plné zbroji. Mnozí z nich měli uzdy, kyrysy, sedla i postroje bohatě pobité zlatem. Uvnitř se knížata zřejmě radila o volbě. Všichni ostatní čekali venku za plotem v uctivé vzdálenosti až do poledne. Pak začali pít kobylí mléko a do večera ho vypili neuvěřitelné množství. Nás zavolali dovnitř a nabídli nám pivo, protože jsme se kobylího mléka nechtěli dotknout. Myslili si, že nám tím prokáží zvláštní poctu, nebyli jsme však na to zvyklí a tak jsme nedokázali nic polknout. Naznačili jsme jim, že je nám to velice trapné, a pak už ne-naléhali.

Venku stál ruský velkokníže Jaroslav (ze Suzdalu) a mnoho knížat kitajských a solanžských. Také tu byli dva syni gruzínského krále, vyslanec chalífův, který měl titul sultána, a ještě asi 10 jiných saracénských sultánů. Dvorští úředníci nám řekli, že se zde sjelo přes čtyři tisíce různých vyslanců a poslů; jedni přivezli daně, jiní přijeli s dary, některá knížata a sultáni přijeli osobně složit Tatarům hold, jiní tu byli proto, že pro ně Tataři poslali, a konečně někteří tu byli jako zástupci svých zemí nebo svých panovníků. Všichni museli zůstat za plotem, dostali však též něco k pití. Nám a velkoknížeti Jaroslavovi, když jsme byli s nimi venku, vykázali vždy přednější a lepší místo.

Pokud se můžeme upamatovat, byli jsme tam asi čtyři týdny. Měli jsme dojem, že se tu konala slavnostní volba, nic však nebylo uveřejněno ani vyhlášeno. Kujukovi na počest se vyhrávalo a zpívalo, kdykoliv vyšel ze stanu. Tataři se mu klaněli, a kudy šel, tam před ním skláněli hole s chomáči rudé vlny, což nedělali před žádným jiným knížetem.

Po čase jsme opustili tábor nebo dvůr, kterému říkali Syra Orda, a přemístili jsme se o něco dále na překrásnou planinu mezi dvěma vrchy, kterou protékal potok. U něho stál jiný přepychový stan, „Zlatá horda“. Tady měl být Kujuk na den Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) slavnostně uveden na trůn. Právě toho dne se však rozpoutalo tak strašlivé krupobití, že slavnost musela být odložena.

Stan stál na sloupech pobitých zlatým plechem, které byly spojeny s ostatním trámovím mohutnými zlatými hřeby. Strop a vnitřní stěny byly z baldachýnu, vnější stěny byly z jiné, obyčejnější látky.

Zdrželi jsme se tu do sv. Bartoloměje (24. srpna), kdy se sem znenadání přihnalo ohromné množství lidí. Všichni se postavili tváří k jihu, jedni od druhých co by kamenem dohodil, a všichni šli v průvodu dál a dál, modlili se přitom a klaněli se směrem na jih. Nevěděli jsme, klekají-li při nějakém zaklínání nebo z úcty k Bohu, a rozhodli jsme se proto, že si nebudeme klekat s nimi.

Obřady se táhly dosti dlouho; nakonec se vrátili ke stanu a posadili Kujuka na císařský trůn. Pak před ním sklonili koleno, nejprve knížata a po nich celý národ, jen my ne, protože jsme nebyli jeho poddanými.

OSOBNOST KUJUKOVA A JEHO PEČEŤ

Císař je muž asi 40 nebo 45 let starý, je prostřední postavy, velmi chytrý a lstivý a celým svým vystoupením vzbuzuje úctu. Málokdo ho viděl se usmát nebo žertovat; tvrdí to křesťané, kteří s ním neustále žijí. Někteří křesťanští členové jeho domácnosti nás svatosvatě ujišťovali, že on sám prý co nejdříve přijme křest. Důkazem toho bylo, že vydržoval mnoho křesťanských kněží a že vždy měl v blízkosti svého stanu křesťanskou kapli, kde kněží veřejně a nahlas zpívali a tloukli dřívky v době modlitby. Žádný z ostatních náčelníků to nedělal.

Císař nikdy nemluví sám s cizincem, ať je to sebevětší velmož. Mluví pomocí prostředníka. Tomu když některý z jeho poddaných něco oznamuje nebo přijímá jeho odpověď, klečí pří tom až do konce slyšení. Nikdo také nesmí hovořit o nějaké věci, o níž už rozhodl císař.

Císař má pro vyřizování veřejných i soukromých záležitostí své tajemníky, kancléře a houf písařů, avšak žádné advokáty. Bez stížností a soudů se děje vše tak, jak on žádá a přikazuje.

Nechť však je uvedeno v obecnou známost, že v době, kdy jsme dleli u císařského dvora, císař Kujuk hned po svém zvolení se všemi svými knížaty rozvinul prapor boje proti církvi Boží, proti římskému císařství i proti všem křesťanským královstvím a národům Západu. Jejich úmyslem je podrobit si celý svět, jak jim nařídil Čingischán. Proto tedy císař píše ve svých listech: „Já, Boží moc a císař všech lidí.“ I na jeho pečeti je vyryto: „Bůh na nebesích a na zemi Kujuk-chán, Boží moc; pečeť císaře všech lidí.„

Na témž místě, kde byl císař uveden na trůn, byli jsme pak pozváni k audienci. První tajemník čingaj si nejprve napsal jména nás všech, těch, kdo nás vyslali, a také knížete Solangů a ještě jiných; pak je nahlas vyvolával a opakoval znovu před císařem a shromážděnými knížaty. Nato každý z nás sklonil čtyřikráte levé koleno, při čemž nás znovu upozornili, abychom se nedotkli prahu. Důkladně nás prohledali, nemáme-li u sebe nůž, a když nic nenašli, směli jsme vstoupit východním vchodem. Západním smí totiž vcházet jen sám císař, tak jako každý kníže do svého stanu. Obyčejní lidé se však příliš nestarají o to, kudy vcházejí domů, zda z východu nebo ze západu. Bylo to poprvé, kdy jsme vstoupili do císařova stanu v jeho přítomnosti. Přijímal zde i ostatní vyslance, jen málokteří sem však směli vstoupit.

Zde mu vyslanci odevzdávali dary, zejména hedvábí, samet, purpurové látky, baldachýn, hedvábné pásy se zlatým krumplováním, drahocenné kožešiny a tak dále; a byl div a zázrak, kolik toho všeho bylo. Také mu darovali malý stan nebo slunečník, který se nosí nad hlavou a který byl celý posázený drahokamy. Jeden místodržitel mu přivezl řadu velbloudů, jejichž hřbety byly pokryty baldachýnovou látkou a na ní spočívala místo sedla jakási nosítka, v nichž se dalo sedět. Podle našeho odhadu bylo těch velbloudů alespoň 40 nebo 50. Dostával též koně a mezky se vším postrojem a s ozdobami z kůže a ze železa.

I nás se ptali, chceme-li mu dát dary; neměli jsme však už nic, co bychom mu mohli darovat, protože všechno jsme už dávno spotřebovali.

Na pahorku dosti daleko od stanů stálo přes 500 vozů naložených zlatem, stříbrem a hedvábnými látkami; císař je rozdělil mezi sebe a svá knížata a ti pak zase ze svého podílu obdarovali své lidi, jak uznali za vhodné.

Odtud jsme přišli na místo, kde stál překrásný stan z rudé purpurové látky, dar země kitajské. I zde nás zavedli dovnitř, nabídli nám pivo a víno a podali nám vařeného masa po libosti. Ve stanu byl zřízen vysoký stupeň či dřevěné, vzadu zakulacené pódium a na tom stál trůn ze slonoviny, překrásně vyřezávaný a zdobený zlatem, perlami a drahokamy. Šlo se k němu po několika schůdkách. Kolem trůnu stály v kruhu lavice, na nichž po levici císařově seděly jeho ženy. Po pravici neseděl nikdo; uprostřed stanu na nižších lavicích seděli knížata a za nimi ostatní. Denně sem přicházelo mnoho vznešených paní.

Všechny tři stany, o nichž jsme se zmínili, Syra-Orda, Zlatá orda a rudý stan, byly velice prostorné. Kromě toho obývaly císařovy ženy ještě jiné stany z bílé plsti, které byly též velice krásné a prostranné.

Zde se rozloučil císař se svou matkou. Ona odtáhla do jedné části země a císař do druhé, aby tam konal soud. Jakási přítelkyně císařovny matky byla totiž obviněna, že otrávila císařova otce (Ugedeje), když mongolské vojsko bylo v Uhrách. Proto tehdy Mongolové ustoupili. Došlo k soudu nad ní a jejími spoluviníky a všichni byli popraveni.

Právě tehdy zemřel Jaroslav, veliký kníže ze Suzdalu, což je část Ruska. Byl přijat u císařovny matky, která ho velice vyznamenávala a vlastníma rukama mu dávala jíst a pít. Když se vrátil z oběda domů, onemocněl a za sedm dní zemřel. Jeho mrtvola dostala podivnou modrozelenou barvu a všichni byli přesvědčeni, že i on byl otráven, aby se Mongolové mohli nerušeně zmocnit jeho země. Této domněnce nasvědčuje ještě to, že císařovna matka sama bez vědomí svých lidí vypravila rychlého posla k synovi zemřelého Alexandrovi s výzvou, aby k ní hned přijel a přijal zemi svého otce od ní v léno. Alexander však odmítl a zůstal doma. Nato jej znovu pozvala dopisem k osobní návštěvě, má se však za to, že by ho odpravila nebo aspoň uvrhla do věčného žaláře, kdyby sem přišel.

Krátce po smrti Jaroslavově nás naši Tataři zavedli k císaři. Když nás ohlásili, poručil, abychom se vrátili k jeho matce. Chtěl totiž, jak nám prozradili dobře informovaní dvořané, o dva dny později rozvinout prapor boje proti západním zemím a chtěl to do poslední chvíle před námi utajit. Vrátili jsme se tedy a za několik dnů jsme byli znovu povoláni k němu.

Pobyli jsme v císařském táboře celý měsíc a trpěli jsme v té době hladem a žízní tak, že jsme div nevypustili duši. Strava, kterou nám dávali pro čtyři, stačila sotva pro jednoho. Nemohli jsme si vůbec nic přikoupit, protože trh byl příliš daleko. Bůh nám byl však milostiv a seslal nám pomoc v podobě ruského zlatníka jménem Kosmas, který byl u císaře velmi oblíben. Ten nám opatřoval aspoň to nejnutnější. Nebýt jeho, byli bychom jistě zemřeli. Ukázal nám také císařův trůn a císařovu pečeť, které sám zhotovil.

Dověděli jsme se ještě mnoho soukromějších podrobností o císaři, hlavně od lidí, kteří sem přitáhli se vzdálenými knížaty. Byli mezi nimi i Rusové a Uhři, kteří znali latinsky a francouzsky. Mnoho jsme se také dověděli od ruských kleriků a jiných lidí, kteří žili u Tatarů ve válce i v míru, někteří dokonce už třicet let. Rádi nám pověděli všechno, co věděli; vždyť viděli, jak dychtíme po takových zprávách.

Pak pro nás poslal císař a vybídl nás prostřednictvím svého tajemníka Čingaje, abychom sepsali své poselství a předali mu je písemně. Napsali jsme tedy hned všechno, tak jak jsme to říkali již Batuovi. Po několika dnech nás znovu zavolal říšský kancléř Kadak a v přítomnosti Čingaje a ostatních hodnostářů nás vyzval, abychom vše, co máme na srdci, prostě řekli. Učinili jsme tak s radostí a hned. Naším tlumočníkem byl jako vždy vojenský průvodce Jaroslavův. Dále byli přítomni ještě dva klerikové, jeden z průvodu /Jaroslavova a druhý ve službách císaře. Při té příležitosti se nás Kadak zeptal, jsou-li u papežského dvora lidé, kteří umějí číst rusky, saracénsky nebo tatarsky. Řekli jsme, že to u nás neumí nikdo; že jsou u nás sice nějací Saracéni, ale ti bydlí velmi daleko od papeže. Podle našeho názoru by bylo tedy nejlépe, kdyby napsali svou odpověď tatarsky a přeložili nám ji ústně. Překlad bychom si přesně poznamenali ve své řeči a předali jej papeži i s originálem. S touto odpovědí odešli k císaři.

Na sv. Martina (11. listopadu 1246) jsme byli znovu povoláni ke dvoru. Přijal nás Kadak, Čingaj, Bala a mnoho ostatních písařů, kteří nám slovo za slovem překládali císařův list. Napsali jsme si všechno latinsky a pak jsme jim to museli znovu včtu za včtou překládat, aby se mohli přesvědčit, zda jsme neudělali někde chybu. Když byly oba dopisy (tatarský a latinský) hotové, musili jsme je ještě několikrát přečíst na důkaz, že jsme nic nezapomněli. Při tmu nás napomínali: Hleďte, abyste všemu dobře rozuměli. Kdybyste něco nepochopili a vyložili to špatně, byla b\ celá vaše dlouhá cesta nadarmo. Ačkoliv jsme je ujistili, že rozumíme všemu dobře, napsali přece všechno ještě jednou v řeči Saracénů, aby si to papež mohl dát v případě potřeby přeložit některým ze saracénských tlumočníků.

Naši Tataři nám řekli, že císař chce s námi poslat své vyslance. Připadalo nám však, že chce, abychom ho o to sami požádali. Starší z našich Tatarů nám radil, abychom tak učinili, nepovažovali jsme to však za moudré a odpověděli jsme tedy, že to není naší věcí. Chce-li je císař s námi poslat, rádi je s Boží pomocí doprovodíme.

Z mnoha důvodů se nám to však nelíbilo. Především proto, že by u nás viděli, jaká je mezi námi nesvornost, že jsou tu spory a války na denním pořádku, a to by jim mohlo dodat ještě více chuti, aby nás napadli. Za druhé jsme se báli, že pod rouškou vyslanců by u nás vyzvídali. Za třetí jsme měli starost, že by mohli přijít cestou o život, neboť naše národy jsou pyšné a prudké. Například naši sluhové, kteří nás provázeli na žádost kardinála legáta z Němec a kteří se vraceli v tatarských krojích, byli cestou k němu málem kamenováni a museli ten kroj svléci. A u Tatarů je zvykem, že nikdy neuzavřou mír s těmi, kdo povraždili jejich vyslance, dokud se na nich nepomstí. Za čtvrté jsme se báli, že bychom mohli být násilím někam zavlečeni. Za páté jsme nechápali, proč by měli s námi jet, když by stejně neměli žádný jiný úkol než doručit dopis papeži, což jsme právě tak dobře mohli učinit sami. Zdálo se nám tedy, že by jejich cesta mohla mít jen špatné následky. Byli jsme tedy proti tomu, aby s námi jeli.

Třetí den po tomto slyšení (13. listopadu) jsme dostali souhlas k odjezdu. Dali nám dopis s císařovou pečetí a poslali nás k císařovně matce. Ta nám darovala každému vatovaný plášť z liščích koží, s chlupy navrch, a kus purpurové látky. Naši Tataři však hned z každého kusu ukradli nejméně stopu a z toho, který dostal náš sluha, uřízli dokonce přes polovinu. Poznali jsme to dobře, nechtěli jsme však kvůli tomu působit rozladění.

Potom jsme nastoupili zpáteční cestu, která trvala celou zimu. Často jsme musili v poušti ležet na sněhu, když jsme si nemohli ani odházet či odkopat sníh pro tábořiště. V otevřených pláních nás nechránil žádný les ani strom. Ráno, když jsme se vzbudili, bývali jsme zaváti sněhem. Teprve kolem Nanebevstoupení Páně (9. května 1247) jsme dorazili k Batuovi. Ten nám sice připomenul, abychom pečlivě a správně vyřídili papeži císařovo poselství, sám však k němu nechtěl nic dodat.

S Batuovým průvodním listem jsme dojeli o svatodušní sobotě (25. května) k Mančimu, kde jsme se setkali se svými druhy a služebníky, které kdysi Batu poslal zpátky. Odtud jsme jeli dále ke Korenzovi, který chtěl opět na nás vymáhat dary, avšak nic nedostal z toho prostého důvodu, že už nic nebylo. Korenzovi Kumáni nás dovedli do Kyjeva; náš přidělený průvodce nás však opustil teprve v posledním tatarském táboře, šest dní před Kyjevem.

V Kyjevě jsme byli uvítáni Čtrnáct dní před svatým Janem (9. června 1247). Obyvatelstvo nám vyšlo s jásotem vstříc a všichni nám blahopřáli, jako bychom povstali z mrtvých.

Tak tomu bylo všude v Rusku, Polsku i Čechách. Daniel a jeho bratr Vasilko uspořádali na naši počest velikou hostinu a zdrželi nás proti naší vůli dobrých osm dní. Mezitím se radili se svými biskupy a jinými zkušenými muži o návrhu, který jsme jim učinili při cestě k Tatarům. Všichni přistoupili na to, že uznávají papeže za svého pravého otce a pána a svatou církev římskou za svou paní a učitelku. Potvrdili též všechno, co již dříve vyjednal u papeže jejich opat. Kromě toho poslali ještě sami dopis a poselstvo k papeži.

Boží moc, Kujuk-chán, císař všech lidí, velikému papeži. Z moci věčného nebe udělujeme my, velký chán všeho velikého národa země, svůj rozkaz. Toto je rozkaz, posílaný velkému papeži, aby jej znal a rozuměl.

Ty a všechny křesťanské národy Západu jste se rozhodli uzavřít s námi mír. Obdrželi jsme prostřednictvím tvého vyslance prosbu o podrobení, kterou jsi nám poslal. Chcete-li tedy jednat podle svých slov, musíte všichni, ty, papež, císař a všichni králové, všichni vládcové měst a národů, přijití bez meškání osobně poklonit se nám, sjednat bližší podmínky míru a vyslechnout naši odpověď a vůli. Tvůj dopis obsahuje též větu, že se musíme dát pokřtít a stát se křesťany. Odpovídáme ti na to krátce, že nechápeme, proč bychom to měli dělat. Dále se říká v tvém dopise, že pobití lidí, především křesťanů a zvláště pak Poláků, Uhrů a Moravanů, tě zarmoutilo a udivilo. Na to ti rovněž říkáme krátce, že toho nechápeme.

Aby se však nezdálo, že to hodláme přejít mlčením, chceme ti odpovědět takto: (učinili jsme to,) protože neposlechli příkazů Boha a Čingischána a licoměrně a úmyslně zabili naše vyslance. Proto poručil Bůh, aby byli zničeni, a vydal je do našich rukou. Kdyby to neučinil, co by mohl udělat člověk člověku? Vy, obyvatelé Západu, se však modlíte k Bohu a máte jen sebe za křesťany a všemi ostatními opovrhujete. Jak však víte, kdo je před tváří boží hoden jeho milosti? My vzýváme Boha a z jeho moci si podrobíme celou zemi od Východu k Západu. Kdyby v člověku nebyla boží moc, co by mohli lidé dokázat?

Dnes musíte říci z celého srdce: chceme být vašimi poddanými, chceme vám dát něco naší síly. Musíte přijít osobně v čele všech králů bez jediné výjimky a zavázat se tu k službě a poctám. Pak teprve přijmeme vaše podrobení. A nebudete-li dbát božího příkazu a neposlechnete-li našich rozkazů, budeme vás považovat za své nepřátele. To je vše, co vám oznamujeme.

Neposlechnete-li nás, jak se to dovíme? Bůh se to doví. Dáno v posledních dnech měsíce džumáda'I-áchira roku 644 hidžry.



Počet shlédnutí: 77