Dva princové a kouzelný pták

Z pohádek Tisíce a jedné noci

Mocný sultán panoval v krásné a veliké říši po mnohá léta v pokoji a radosti nad svým lidem. Tři kvetoucí synové byli jeho štěstím a chloubou; sultán ničeho nešetřil a dal je vzdělávati tak, aby z nich byli někdy moudří rádci a udatní bojovníci. Podařilo se mu to výborně. Když nejstarší dosáhl dvacátého a nejmladší osmnáctého roku, nebylo široko daleko nad ně udatnějších mladých hrdinů. Krásní, štíhlí a silní všichni stejně velicí - podobali se třem mladým cedrům, i byla radost na ně pohlížet.

Tu přišel jednoho dne nějaký pocestný na sultánův dvůr. Byl vlídně přijat, i prosili ho, aby vyprávěl o svých cestách. Co všecko jen slyšel a viděl! V kolika cizích zemích byl! Ti tři princové ho poslouchali s jiskřícíma očima, a starý sultán s tichou úzkostí pozoroval, že se v jejich srdcích probouzí nebezpečná tužba.

Zvláště je poutalo vypravování o ptáku, zvaném slavík žalostivých zvuků. O tomto ptáku uměl pocestný vyprávět nejpodivnější věci. Žil v daleké zemi, v lese, v němž byly stromy mramorové. Jenom jediný zelený cedr tam rostl, a na něm visela zlatá klec, v níž ten divný pták v noci spával. Kdo ho tedy chtěl dostat, musil se potají vplížit do lesa, a když pták usnul, dveře té klece rychle zavřít. Pak byl pták chycen a na vždycky otrokem šťastného majetníka. Ale bylo s tím odvážlivým podniknutím spojeno mnoho nebezpečenství. Již přemnozí mladíci vydali se na cestu za ptákem, ale žádný z nich se nevrátil.

Více pocestný o těchto nebezpečenstvích nevěděl, neboť on sám se neodvážil přiblížit se ke kouzelnému lesu, jakkoli by byl rád měl toho ptáka, jehož výborné vlastnosti archiv jej činily vzácným. On totiž uměl mluvit, a to tak moudře, jako žádný člověk na světě, neboť všechny věci, které se děly, byly mu známy. On znal minulost i budoucnost, mohl tedy dáti vždycky nejmoudřejší radu a kromě toho měl na svém pravém drápu prsten, a ten, komu prsten náležel, byl mocnější nežli všichni králové na světě.

To všecko vypravoval ten cizinec a líčil štěstí majetníka toho kouzelného ptáka barvami tak živými, že všichni tři princové najednou vyskočili a jako jedním ústy zvolali: Pták ten musí být můj!„

„Vydáme se na cestu všichni tři zároveň,“ usnesli se pak, „a přičiníme se, abychom ptáka dostali!“

Ale to nemohlo být, jak jim cizinec hned na to pověděl. Jenom jeden směl se toho odvážit.

„Tedy nechte mne cestovat!“ zvolal nejstarší princ. „Vy jste mladší, a mně náleží přednost!“

Mladší dva sklonili hlavy, a zdálo se, že jsou nemálo nespokojeni, že mají zůstati doma; přece však uznali, že jejich bratru, jako nejstaršímu, náleží přednost. Pravili tedy, že jsou srozumění, a Mahmud, tak se jmenoval nejstarší syn, odebral se k sultánovi, vyprosit si k cestě svolení.

Lze si pomysliti, že se sultán nemálo ulekl nebezpečné žádosti svého milovaného syna, ačkoli se toho již obával. Dlouho se zdráhal, avšak jinoch naň nepřestal prosbami naléhati. „Už je mi dvacet let,“ pravil, „a ještě jsem nevykonal nijaký hrdinský čin. To je hanba na syna králova, a já studem již mnoho nocí jsem neusnul. Odmítneš-li mou prosbu, otče, pozbudu všeliké útěchy!“

Co měl starý otec dělat? Musil konečně svolit, a Mahmud se vítězoslavně vydal na cestu. Osedlali mu silného, pěkného oře, do ruky vzal dobrý meč, a peněz mu rovněž na cestu nechybělo.

Tak odcválal ze zámeckého dvora, a bratři za ním smutně hleděli.

Ač mu poněkud záviděli, přece těžce se s ním loučili, neboť se všichni tři srdečně milovali. Také Mahmud rozloučil se s nimi s lítostí a ještě v poslední chvíli nastrčil svému druhému bratru Džohary-mu na prst prsten a prosil ho, aby jej nosil na památku. Byl to vzácný dědičný prsten, jenž byl svěřován vždycky nejstaršímu potomku.

„Kdybych se nevrátil,“ pravil, přece alespoň tento prsten se neztratí; je kouzelný. Zahynu-li, ucítí ten, kdo jej bude nositi, píchání. Ty tedy budeš vědět, milý Džohary, kdy budu mrtev. Pak se vydej na cestu. Jednomu z nás se přece podaří, toho výborného ptáka získat. Buď zdráv!“

Dávno již zmizel oblak prachu za koněm Mahmudovým a cesta byla zase pustá a prázdná, ale otec a jeho dva synové pořád ještě stáli, dívajíce se za ním.

Konečně si sultán setřel slzy a pravil: Pojďte, milá děti, zraky naše už ho nedohlédnou. Provodiž jej Allah! Je-li to vůle jeho, navrátí se znovu!„ A vzdychajíce odešli.

Ale minuly týdny a měsíce, a Mahmud se nevracel; ani nejmenší zpráva o něm nepřicházela. Uzkost starého krále vzrůstala, a také oba princové pociťovali nepokoj. Tu však jednoho dne, když právě seděli u tabule, pocítil Džohary píchnutí v prstu, na němž měl prsten. Vykřikl a zakryl rukama obličej. Užasli a polekáni všichni na něj hleděli.

„Ó,“ zvolal a slzy ho zalily, právě teď můj bratr Mahmud zahynul!“

Nejprudší bolest zachvátila při této zprávě přítomné, a starý sultán hořce plakal. Avšak Džohary vstal a odhodlaně pravil: „Otče, prosím tě, abys mi dal koně a zbraň, neboť musím neprodleně odjet; já to bratrovi slíbil!“

„Ó, dítě mé!“ zvolal otec, „i ty mne chceš opustit?“

Dlouho se nemohl odhodlat, aby mu dal svolení, avšak princ prosil ještě naléhavěji než kdysi Mahmud, a tak nakonec král svolil.

Na rozloučenou nastrčil Džohary nejmladšímu princi Benazirovi kouzelný prsten na prst a rychlým klusem zmizel otci i bratru z očí, jako jeho bratr.

„Opatruj tě Allah!“ volal za ním truchlící otec. „Nechtěj, abych i tohoto syna ztratil, nejdobrotivější Bože!“ Avšak ani on se již nevrátil a dříve, než uplynuly tři měsíce, zvěděl i Benazir podle píchnutí, jež pod prstenem pocítil, že jeho bratr již není naživu.

Rozmlouval jednoho dne se svým otcem, když sebou trhl, jakoby jím projel blesk. Tvář jeho zbledla na smrt. Vstal a chtěl mluvit, avšak kolena se mu chvěla, a hlas mu selhal. Konečně pravil zticha a hluboce dojat: „Není jiné pomoci než u Boha, neboť jeho jsme a k němu se musíme vrátit!“

„Můj syn, můj syn Džohary!“ zvolal starý sultán klesaje, neboť ihned tušil, co se stalo.

„Ani ho již mezi živými,“ odpověděl Benazir. Vzlykající otec a syn padli si v náruč.

Chvíli zůstali ve svém bolu jako omráčeni. Ale pak pravil princ: „Nesmím ztratit ani okamžiku, nyní je na mě řada!“

„Benazire!“ odpověděl otec vyčítavě, „je možné, abys pro toho ptáka, kterého proklínám, poněvadž mi odňal již dva syny, obětoval život? - Byli jsme tak šťastní bez něho a teprve od té doby, kdy jsme o něm uslyšeli, uhostila se žalost v našem domě. Ať si ho dobude kdokoli má k tomu chuť, ale ty neopouštěj svého starého otce, neboť tys nyní jedinou a poslední jeho útěchou. Jestliže i ty zahyneš, zůstanu opuštěn!“

„Ó, otče,“ odpověděl Benazir, něžně mu líbaje ruku, „což myslíš, že by to skutečně bylo pouze pro toho ptáka, prosím tě, abys i mně dovolil odejít? Ví Bůh, jak rád bych přinesl tu slávu tobě v oběť, abych tě ušetřil zármutku, avšak povinnost mne volá: musím své bratry pomstít a musím je zachránit. Nějaký vnitřní hlas mi praví, že se mi to může podařit. Nepřekážej mi, Allah mi požehná - a dříve, než uplyne půl roku, tvoji tři synové tě obejmou!“

Otec si vzdychl a vrtěl hlavou. „Neuvidím ani tebe, ani je,“ pravil, „avšak nemáš-li zde stání, nuže, jed! Bůh tě provázej!“

Vroucně děkoval syn za to dovolení a pak spěchal bez prodlení, aby se připravil na cestu.

Když následujícího rána slunce vycházelo, všechno bylo hotovo. Kůň již stál osedlán a jeho mladý pán stál v úplném brnění. Jenom ještě čekal, aby přijal otcovské požehnání. Třesoucíma se rukama mu sultán žehnal. Pak ještě jednou se objali. Rychle vyšvihl se Benazir na koně a klusem odpádil.

Cesta do země kouzelného ptáka byla mu dobře známa, neboť ji byl cizinec zevrubně vylíčil; ujížděl tedy bez meškání a tak rychle, jak jen bylo možné. Náramná netrpělivost ho hnala vpřed a za mnohem kratší čas, než jeho bratři, dostal se do říše, v níž byl kouzelný les.

Na dobrou míli okolo lesa nebylo města ani vesnice, ani domu, všichni lidé se vyhýbali neblahému lesu, do něhož viděli vstupovat tolik mladých, kvetoucích hrdinů, kteří se nikdy nevraceli. Avšak princ nepozbýval mysli. Koně nechal v nejbližším městě a vydal se na cestu pěšky, neboť tak bylo stanoveno.

Veliké množství truchlícího a bědujícího lidu ho doprovázelo až za bránu. „Ubohý jinoch!“ ozývalo se ze všech úst, „ještě tak mlád a krásný, šťastnější než všichni, kdo se toho dosud odvážili! Ach, i on zahyne, jako všichni ostatní!“

Několik starých mužů se ho snažilo přemluvit. Zrazovali ho, líčili mu nejčernějšími barvami nebezpečí, která na něho čekají. On však nedbal varování, neohroženě a směle kráčel vpřed, drže v ruce svůj pádný meč, byl připraven na vše.

Bylo mu jít po širokém, holém poli. Slunce žhavě pražilo a poněkud ho unavilo, ale jinak mu nic nepřekáželo, a tak se bez nehody dostal k lesu. Jak spatřil ten les, zastavil se v úžasu. Byl to podivný pohled na bílé, nehybné stromy. Tuhými listy je žádný vítr nezachvěl a hluboké ticho této říše rušil jeho dech.

Ale dodal si odvahy a máchnuv mečem, vkročil do lesa. Hrůza ho obklopila, zastavil se, aby se ohlédl po dracích a obrazech, kteří se na něj asi vrhnou. Ale mýlil se. Vůkol bylo ticho a prázdno.

S podivením šel dále. Mrtvé bílé stromy na něj zíraly a studené mramorové listy občas dotkly jeho tváře. Bylo mu, jako by na něj byla sáhla ruka smrti.

Dlouho marně hledal zelený cedr, jenž byl cílem jeho cesty. Již se stmívalo, když se dostal na místo, kde se ten obrovský cedr vypínal, rozkládaje daleko své zelené větve. Benazir vykřikl radostně a přistoupil až k jeho kmene, vrhl se do jeho stínu na zelený trávník. Nyní také uslyšel šumění větru, listy se pohybovaly a šeptaly jako listí stromů jiných. Tady ho opustila všeliká hrůza a on byl tak potěšen, jakoby již byl překonal všechny obtíže a ptáka měl ve své moci.

Ale co mu zbývalo ještě vykonat? Vždyť zde visela ta zlatá klec! Jak dlouho potrvá, než přiletí pták a posadí se do ní? Pak zavře dvířka a pták bude jeho! Zdálo se mu to všechno tak snadné a divil se, že se toho jeho bratrům nepodařilo.

Zatím se stmívalo a měsíc vycházel.

V tom se ozval ve vzduchu šum jako třepot ptačích křídel, provázený líbezným zněním. Jinoch s rozkoší naslouchal. Zvuk se blížil, a brzy se vznášel nad jeho hlavou podivný pták. Nikdy neviděl peří, jež by se bylo krásou barev mohlo rovnat peří tohoto ptáka, zlato a stříbro, purpur, barva blankytná, tmavozelená a růžová, všecko se stříkalo a třpytilo na jeho perutích; hlava a krk byly bílé. Pln úžasu patřil na něj Benazir, a zdálo se, že pták má zase v něm zalíbení.

Jakmile jej spatřil, posadil se na větev zeleného cedru a pokračoval na něj svýma okrouhlýma očima tak něžně, že to prince podivně dojalo. Pak se opět vznesl do povětří a oblétal v kruzích jeho hlavu. Zpíval při tom tak líbezně, že Benazir takového zpěvu nikdy neslyšel. Ale krásný ten zpěv byl nevýslovně truchlivý.

„Jaká bolest trápí asi tohoto krásného ptáka?“ pravil sám k sobě. Poslouchal pozorně a zdálo se mu, že v ptákově zpěvu rozeznává slova lidské řeči. Konečně jeho píseň porozuměl. Pták zpěvem naříkal:

„Kdo řekne ubohému pocestnému: Odpočiň si!? Kdo řekne nešťastnému ptáku Bylbylovi: Odpočiň si! - Všechny stromy v lese smějí odpočívat, ony spí od věkův! Ale Bylbyl se nesmí posadit a unavenou hlavu uložit k spánku, dokud někdo neřekne: Odpočiň si, ubohý ptáku!“

Když tato slova nejdojemnějšími tóny zpíval, chvěly se marmorové stromy a hluboce si povzdechly.

„Stromy vzdychají nad soužením nešťastného Bylbyla,“ pokračoval pták, „ale člověk jest krutější než kámen. Stromy se chvějí nad ptákem, nemajícím pokoje, avšak člověk jest chladnější nežli mramor. Nikdo neřekne ubohému pocestnému: Odpočiň si! A přece nemůže Bylbyl dříve hlavu svou k spánku uložit, pokud útrpná duše k němu neřekne: Odpočiň si, ptáku!“

Benazir byl tak dojat, že se mu z očí řinuly slzy. Jakoby měl ptákův zpěv kouzelnou moc, takovou žalost cítil v duši a byl by již již vyslovil ona slova: Odpočiň si! - kdyby ho nebyla zdržovala jakási zvláštní úzkost. Nepřišel ani drak, ani obr a přece tu číhala strašná nebezpečí! Jakž pak, kdyby právě tato slova skrývala v sobě nebezpečí? Benazir zaťal rty, a to tím pevněji, čím bolestněji pták naříkal a úpěl.

Zpěv jeho byl již zoufalý, a jeho žalostivé tóny pronikaly až do kosti. Sotva to snášel. Les sténal a země se třásla, avšak princ zůstal neoblomný. Poznával, že jsou ta dvě slova opravdu osudná. Tu náhle pták hrozně vykřikl, až se to po lese stokrát ozývalo, a pak všechno utichlo.

Bylbyl vletěl docela lhostejně, jakoby se nic nestalo, do své klece a posadil se na bidlo. Otřepal se, čepeřil peří a postavil se na jednu nohu, stáhnuv pravý dráp s kouzelným prstenem pod perutí. Pak zavřel nejprve jedno oko, poté druhé a konečně usnul, jako všickni ptáci obyčejně činí.

„Nu, opravdu!“ pravil Benazir, „to licoměrné zvíře dělalo hluk docela marně, neboť odpočívá tak klidně, jako jiní tvorové, ačkoli nikdo těch slov nevyslovil. To mu splatím!“

Povstal a rychle zamknul dvířka klece. „Hej!“ zvolal pak, „vstávej, mistře Bylbyle, a ohlédni se, jsi chycen!“ Pták rychle otevřel oči. Vida dveře zamčené, sklonil pokorně hlavu. „Tys vyhrál, synu slavného sultána!“ pravil, „tys mým pánem, a já jsem tvým otrokem. Tu máš tento prsten! Pokud jej budeš nositi, budeš mít nade mnou moc.“

To řka stáhl prsten ze svého pravého pazouru a odevzdal jej mladému vítězi, jenž se dlouho nerozmýšlel a rychle si jej nastrčil na prst.

„Nejprve mi řekni, kam se poděli moji bratři?“ tázal se pak. „Tamhle jsou!“ odpověděl pták a ukazoval na dva bílé mramorové cedry, nejblíže stojící.

„Ony stromy?“ zvolal Benazir s úžasem, „Ó, vy nešťastníci! Ohyzdný Bylbyle, jakým způsobem se ti podařilo takto je proměnit? „Pane,“ odpověděl pták, „ty ses mohl stát snadno obětí téhož osudu, neboť jakmile bys býval mou úpěnlivou prosbu vyslyšel a slova: odpočiň si! vyslovil, byl bych na tvou hlavu vysypal plný zobák oné bílé země a ty by ses byl změnil v mramorový strom jako oni. Ještě nechápu, kterak jsi mohl tušit v těch slovech zradu. Všichni rytíři, a bylo jich tři tisíce, bezelstně ta slova opakovali. Celý les, jejž tuto vidíš, se skládá z proměněných lidí.“ „Ukrutné zvíře!“ zvolal princ rozhněván, „nyní mi pověz, kdy je mohu vysvobodit!“

„To je snadné. Vidíš tamhle tu hromadu červené země? Posypeš-li své zkamenělé bratry tou zemí, nabudou opět své skutečné podoby.“

Benazir nepromeškal času. Nabral hrst červené země, aby nejprve vzkřísil své milované bratry. A jaký div! Sotva se červená hlína bílých listů dotkla, již se celý strom zachvěl a v okamžiku se stala kouzelná proměna. Štíhlí a krásní, v úplné zbroji, s obnaženými meči v rukou, zrovna tak, jak byli v onom okamžiku, když ta nešťastná slova vyřkli, stáli zde oba hrdinové. S podivením hleděli kolem sebe a mnuli si oči, jako by byli ospalí. Benazir se nezdržel hlasitého smíchu vida, kterak se nemohou vzpamatovat, a padl jim do náručí.

„Jen se rozhlédněte!“ zvolal. „Vždyť jsme zde všichni pohromadě. Vašemu začarování je konec a pták jest náš!“

„A kdo jest ten, jemuž se to podařilo?“ tázali se, pořád ještě žasnouce. - „Jsi ty to, bratře Benazire?“

„Já jsem to,“ odpověděl jinoch radostně. „Bůh mi pomohl, že jsem pokušení šťastně odolal, a my všichni jsme zachránění. Ó, kterak se bude náš otec radovati, až se navrátíme všichni tři živi a zdrávi. Ani nevěříte, kterak se soužil!“

Šťastný Benazir vypravoval o domovu a o všem, co se tam za jejich nepřítomnosti bylo přihodilo; avšak jeho bratři ho poslouchali jenom napolo. Jejich tváře byly temné zardělé a chvilemi pokryl jejich obličeje mrak, jakoby v srdcích jejich nic dobrého se nedělo. Přece však se přemáhali a opětovali laskavá slova svého bratra, děkujíce mu za své vysvobození.

„Tys byl šťastnější, nežli my,“ pravili, „tys asi větším miláčkem Allahovým, ačkoli nevíme, čím jsme si zasloužili jeho hněvu.“

„Nikoli,“ zvolal Benazir, „tak si to nesmíte vykládat. Jak by vás Allah neměl právě tak rád, jako mne, když vám nyní vrací tak milostivě opět vaše krásné lidské postavy! Ó, máme velikou příležitost, abychom mu z hloubi srdce děkovali, pojďme, neobmeškejme toho!“

Poklekl, a Mahmud a Džohary následovali jeho příkladu. Ale modlitba, jež z jejich srdcí vycházela, nebyla tak čistá a radostná jako modlitba Benazirova.

„Nyní,“ pravil Benazir, když byl povstal, „nyní si vezměme pana Bylbyla - vždyť je náš!“

„Tvůj!“ odpověděli bratří, „My nemáme na něm žádného podílu. Vždyť ty sám jsi ho dobyl!“

Podivuhodný chlad, s jakým slova ta pronesli, mladého prince velmi zarazil.

„Ó, bratři,“ pravil smutně, co to znamená? Zdaž jsme nebývali my tři jedno srdce a jedna duše? Co míval jeden, náleželo i druhému!“

„Tys ten rek! Tebe bude naše země velebit, ne nás. My musíme s hanbou sklopit oči a poslouchat, jak si lidé budou šeptati: Ejhle, ti dva jsou starší ale nejmladší velmi nad nimi vyniká! Jemu se podařilo, čeho oni dosáhnouti nemohli!“

„Mahmude a Džohary,“ pravil nejmladší, něžně na ně pohlížeje, „příliš mně ubližujete! Bůh ví, jak málo jsem myslil na slávu, když jsem se vydal na cestu. Co mě neodolatelně pudilo, byla moje láska k vám. Abych vás vysvobodil, odvážil jsem se života, jehož bych byl za žádnou cenu svému starému, opuštěnému otci odníti nesměl a nechtěl. A jakáž pak je to sláva, jížto jsem si dobyl? Vždyť jsem nezvítězil ani nad lvem, ani nad drakem meč můj ani krůpějí krve nebyl zbrocen. Celá moje zásluha záleží v tom, že mi náhodou napadlo, tušiti nebezpečí ve slovech tohoto ptáka, a sotva bych byl býval na to připadl, jako vy, kdyby mne váš příklad nebyl učinil opatrnějším. Mahmude, Džohary! Prosím vás snažně, abyste neztrpčovali radosti, kterou všichni cítíme, když se tu nyní živi a zdrávi opět objímáme a podivuhodného ptáka nazýváme svým.“

Tato srdečná slova nezůstala bez účinku. Zdálo se, že oba bratři svou křivdu uznávají. Objali Benazira a prosili ho, aby jim odpustil; a on, na jehož tváři se objevil opět blahý úsměv, líbal je vesele a něžně a dále již na to nemyslil.

„Nuže, a teď pojďte!“ zvolal. Avšak dřív, než pomyslíme na něco jiného, zrušme smutné začarování těchto mramorových stromů.„

Všichni tři nabírali červené země, a jdouce od stromu k stromu a nasypávajíce ji na každý trochu, spatřili, kterak vstává jinoch za jinochem, ospale se ohlížeje, jakoby se probouzel z hlubokého spánku.

Za krátko proměnil se mramorový les ve vojsko tří tisíců mladého rytířstva, z nichž byl přišel jeden z té, druhý z oné země a mezi nimiž mnohý zde byl spal jistě již sto roků.

Lze si pomyslit, že bylo nemálo vyptávání a divení, neboť každý se upamatoval na to, co jej sem vedlo, totiž na podivného ptáka a žalostivý jeho zpěv; nikdo však nechápal, kterak se stalo, že se pohroužil náhle v tak dlouhý a hluboký spánek, a ještě divnější jim bylo, odkud všichni ti cizí rytíři, v přilbicích a v hávech odění a s meči v rukách, byli přišli.

Vesele kráčel nyní Benazir jejich řadami a všecko jim vysvětloval, tiskl jim ruce a ubezpečoval je, že je šťastnějším proto, že je vysvobodil, nežli že lapil ptáka, a kdo viděl při tom jeho veselou a upřímnou tvář, nemohl o pravdě jeho slov pochybovat.

Děkování a veselému jásání nebylo konce, a všichni vysvobození jednomyslně se prohlásili za otroky svého šlechetného vysvoboditele. Ten však zavrtěl hlavou a ubezpečoval, že bude pro něho po radosti, budou-li ještě dále na něho doléhati, aby tuto oběť přijal.

„Vy jste jako svobodní mužové sem přišli,“ pravil, „a jako svobodní se navrátíte do svých vlastí. Já bych nezasluhoval dobrotivosti Allahovy, kdybych si jen okamžik pomyslil, že se mohlo státi jinak! Mějte se dobře, a Bůh vás všechny na cestě provázej!“

„Bůh žehnej šlechetnému našemu osvoboditeli a učiň jej šťastným, jak toho zasluhuje!“ zaznělo se rtů tří tisíců rytířských jinochů.

Potom se vracel průvod ve vítězoslávě do města. Benazir se zlatou klecí Bylbylovou v čele. Podivili se lidé, když jej spatřili! Bylo to možno? Nikdo nechtěl tomu divu věřiti, dokud se o tom nepřesvědčil vlastníma očima; ale pak nebylo jásotu konce!

Allah budiž pochválen a veleben!“ voláno se všech stran. Konečně ty věčné oběti přestanou!„ Všecko se hrnulo k šťastnému princi. Byly uspořádány všelijaké slavnosti na jeho počest – ale on neměl stání. Nemohl se dočkati chvíle, kdy přinese usouženému otci touženou útěchu. Protož opustiv město, pospíchal dále. Až na hranice jeho země provázelo ho tři tisíce rytířů nechtěli učinit jinak. Teprve odtud se rozejeli na východ i na západ do svých vlastí.

Mahmud, Džohary a Benazir jeli sami dále. V srdcích obou starších bratří však nebylo jasno; radost, že opět spatří svého starého otce, nepřemohla zlou závist, každým dnem černější. Jejich vlastní svědomí jich arci proto odsuzovalo, přece však nemohli zahnati své nekalé myšlenky; jenom se jim podařilo je utajiti, tak že se zdáli veselí a radostí naplnění, a Benazir nic netušil.

Již byli od hlavního města vzdáleni jen několik dní cesty. Tu se zastavili ve stinném lesíku, aby přenocovali. Byl tam jasný, hluboký rybník, na jehož velmi příkrých březích se rozložili. Brzy požili prostou večeři a zahalivše se do plášťů, položili se k odpočinku jeden vedle druhého.

Benazir usnul brzy, a též Džohary, jenom Mahmudovi nepokojné srdce nedalo spáti.

Den, kdy se měli domů navrátiti, byl blízký – jaká však hanba! Zahanbeni od nejmladšího bratra! Tato myšlenka byla příliš trpká. Kvapně se vzpřímil a přejel si rukou čelo. Hluboký povzdech se mu vydral z prsou.

„Mahmude, tys ohavný!“ pravil sám k sobě. „Pryč s těmi černými myšlenkami!„

V tom okamžení padl jeho zrak na usmívající se tvář Benazirovu, a v duši jej bodlo. „Odpust mi Allah!“ šeptal, „těžce jsem se proti němu provinil.„ Pak se hluboce k bratrovu obličeji nachýlil, aby, patře naň, opět vzbudil lásku ve svém srdci a zbožné myšlenky ve své duši.

Avšak satanáš znovu mu předstíral slávu šťastného vítěze; ukázal mu lid. kterak jásaje, ho vítá, krále, jak jej nejprve objímá a konečně snad i nástupcem svým jej činí;“a ty, ty Mahmude! Po tobě nikdo se nedívá, vždyť jsi přemožen od svého nejmladšího bratra!“

Čelo jeho víc a více se mračilo, hrozivěji patřily jeho oči na spícího bratra, který ležel tak blízko u kraje rybníka, že jej mohl dolů snadno svrhnouti.

Satan jej zaslepil! - Ruka jeho sebou trhla - ozvalo se temné šplouchnutí a všecko zase utichlo. - Džohary, vyděšen byv tím šumotem, procitl. Viděl, jak Mahmud zírá upřeně do vody, viděl i, že je místo, kde Benazir ležel, prázdno.

„Pro Bůh, Mahmude,„ zvolal, „cos to učinil?“

„Ticho!„ odpověděl Mahmud, klada mu ruku na ústa, „již se stalo; my jsme nyní reky, kteří dobyli kouzelného ptáka!“

Džohary si zakryl obličej rukama, avšak neučinil nic, aby nešťastného bratra zachránil, - také nedělal Mahmudovi výčitek, neboť ten učinil pouze skutkem myšlenku, která znepokojovala i jeho srdce.

Vrahové již neměli stání na neblahém místě; — kvapně se opět vyšvihli na koně a jeli rychle dále. Za několik dní dojeli do sídelního města.

S jásotem byli uvítáni! Radostí unesený lid, hrdý na mladistvé reky, metal jim na cestu palmové ratolesti a vedl je s vítězoslávou do paláce. Radostný pokřik doléhal ke starému králi už z daleka. V hluboký smutek zahalen, seděl ve své komnatě. Užaslý zdvihl se, a v tom právě přiběhl k němu bez dechu jeden z jeho služebníků a vrhnuv se mu k nohám, pravil:“Allah jest veliký! Jméno jeho budiž velebeno! Vznešený sultáne, tvoji synové se navrátili !„

„Moji synové! moji synové! - Ó, přešťastná zpráva! Pochválen budiž Allah! doved mne ven, abych jim spéchal v ústrety!“ Ale služebník musil sultána nésti, neboť radostí jeho údy zemdlely. Sotva že přišel na zámecký dvůr, blížil se také již vítězoslavný průvod jeho synů. Mahmud a Džohary zvedli ptáka Bylbyla vysoko nad hlavy.

Mé děti, mé opět se vrátivší děti!„ zvolal otec u vytržení a rozpřáhl náručí. Je-li pak to pravda, že mi vás Búh opět daroval?“

Tiskl je jednoho po druhém na svá prsa a slzami je poléval.

„Ale kde jest Benazir?„ zvolal náhle, zaraziv se.“Benazira nevidím.“

„Benazir?„ ptal se Mahmud s podivením, „jak, otče, ty ho hledáš u nás?“

„Myslili jsme, že zdráv prodlévá ve tvém paláci.„ doložil Džohary; což zde není?“

„Zde? Pro Bůh! On před čtyřmi měsíci odjel, aby vybojoval ptáka i aby vás vysvobodil!„

„Aby nás vysvobodil? Aj, otče, vidíš přece, že nás nikdo vysvobozovat nemusil. Vymkl jsem si na cestě ruku, proto jsem se tak dlouho zdržel, a tak mne můj bratr Džohary zastihl. Spolu jsme pak podnikli ten odvážný čin, přemohli šťastně všecka nebezpečí, a dobyli ptáka. To jsou naše příběhy! O Benaziru nevíme nic.“

„Ó, Allahu!„ pravil otec, zakrývaje si rukama obličej, přece tedy tomu chceš, aby radost moje nebyla úplná? Tys všemohoucí, já s pokorou se poddávám a děkuji ti vroucně, žes mi alespoň tyto dva syny opět daroval!“

I plakal znova a líbal je, a oni vstoupili do paláce. –

Když byli oba hrdinové o divech a nebezpečích mnoho navypravovali, kterých prý zakusili, poručili přinésti ptáka Bylbyla, aby jej lépe prohlédli. Jeho překrásné peří naplnilo sultána rozkoší.

Avšak počkejte!„ zvolal náhle radostně, nepovídal nám onen pocestný cizinec, že nejpřednější jeho vlastností jest, że umi věštit? A nejsou-li mu všecky věci známy? Optejme se ho, aby nám pověděl nějakou zprávu o mém milém synu Benazirovi.“

Oba bratři s uleknutím na sebe pohlédli a zarděli se. Koktali cosi, čeho si starý sultán, žádostiv uslyšeti ptákových zpráv, nepovšiml. I jal se hned ptáka vyptávati: „Kde je můj syn Benazir? - Pověz, Bylbyle, vždyť to musíš vědět.„

Pták se naň podíval ale neřekl ani slova.

Jak, ty neodpovídáš?“

Bylbyl zatřepal perutěmi a postavil se na jednu nohu: ale jako prve ani nemukl. S podivením hleděl sultán na své syny.

„Co to?„ pravil, „snad nás ten cizinec přelhal?“

Oba bratři pocítili veliké ulehčení. Pták mlčí — jako by jim spadlo těžké břímě se srdce.

„To nechápeme!„ řekl Mahmud. „Neměli jsme na cestě příčiny na něco se ho tázati. Jeho mlčení se divíme jako ty. Zkusme to ještě jednou, snad se teprve rozmýšlí.“

„Odpověz mi, Bylbyle,„ pravil starý král znovu, „nevíš nic o mém nejmladším synu? Je-li živ či mrtev?“

Bylbyl se postavil na druhou nohu a sklonil zobák, vypraviv ze sebe několik žalostných zvuků.

„Kde jest?„

„Bylbyl odpovídá jenom svému pánu,“ řekl konečně pták zkrátka.

„Tedy se ho zeptej ty, Mahmude,„ pravil král.

Mahmud při prvních slovech zbledl jako stěna. Sotva mohl ústa otevříti. Přece však se opanoval, aby nevzbudil podezření a tázal se:“ Kde jest můj bratr?“ Tu pták zobákem hněvivě kloval do klece, čepýřil se a třepetal křídlama.

„Odpovím jenom svému pánu!“ křičel.

„Nu, což pak nejsem tvým pánem?„

„Ty? -Ty nikoli!“

Bylbylovi sršely oči hněvem. „Můj pán jest ten, jenž nosí můj prsten!“

„Tvůj prsten?“ ptal se starý sultán udiven: ale Bylbyl neodpovídal už ani slova. Postavil se opět na jednu nohu a přikrčil se na bidélku.

Jaký je to prsten?„ obrátil se sultán k synům. Ti však byli na rozpacích a nevěděli, jak odpovědít.

„Nevíme,“ pravil konečně Džohary. My jsme žádného prstenu u něho neviděli.„

„Ten pták třeští,“ doložil Mahmud.“ Nejspíš zahořel na cestě od slunce, neboť jsme nesli klec nepřikrytou. Až se vzpamatuje, snad se rozpomene.„

Těmi slovy se mu podařilo upokojiti sultána, jenž své syny příliš miloval, aby je byl nějak podezříval.

„Opravdu!“ zvolal Mahmud, když byl otec odešel, „to mohlo špatně skončit! Jaké jsme se to dopustili neprozřetelnosti! Ze jsme si nepomyslili, jak snadno nás může ten pták prozraditi.„

„A ten prsten! Ani jsme ho nevzpomněli. Utonul s Benazirem,“ pravil Džohary zasmušile.

„Poděkuj za to Allahovi!“ zvolal Mahmud;“ neboť kdyby byl neutonul, byl by nás ten proklatý pták připravil o život!„

„Ano, ale co je nám nyní pták bez prstenu platen! Nadarmo jsme se dopustili zlého činu!“ odpověděl Mahmud;“ nic nám to neprospěje.„

„Ó, bídníče! tys vším vinen!“ zvolal Džohary. Proklata budiž tvá ruka, jež spáchala bratrovraždu !„

Mahmud se zachvěl. „Nesluší se, abys mi činil výčitky?“ odpověděl hněvivě. „Však dobře víš, že jsi tou vraždou vinen zrovna tak, jako já!“

„O, budiž nám Allah milostiv!“ zvolal Džohary. Bývali jsme tak štastni! - Nikdy nám nevzejde z hříchů požehnání.“ Zakryv si obličej rukama, vyběhl z komnaty. Svěží vzduch poněkud ochladil jeho horké čelo, avšak žhoucí žár v jeho srdci nic nemohlo ochladit. Upřené zíral do dalekého rovinatého kraje, jenž se rozkládal před zámeckým dvorem, a sledoval zrakem cestu, po které kdysi odjížděl, aby získal cenu, pro níž tak hluboko klesl.

V tom zpozoroval oblak prachu, který se k zámku blížil. S počátku si ho nevšímal, brzy však rozeznal zástup jezdců. Zlaté pancíře se třpytily v slunečním světle a meče se jiskřily jako žhoucí plameny. Jezdci pádili úprkem. Bylo jich asi pět set. V jejich čele jel štíhlý jinoch s purpurovým turbanem na hlavě. Byl již tak blízko, že Džohary zřetelně mohl rozeznati jeho rysy. kdyby byl jinoch neměl tvář skloněnou. Teprve, když dojel asi na dvacet kroků, zvedl hlavu a zraky obou mladíků se potkaly.

Jako by byl zasažen bleskem, zkácel se princ s výkřikem na zem.

Když Mahmud, sveden byv zlým duchem, ubohého Benazira svrhl do rybníka, nic zlého netušící jinoch spal tak tvrdě, že se dříve neprobudil, až voda se nad jeho hlavou zavřela. To cítil, že jej uchopil vír a hluboko stáhl. Sotva si mohl pomysliti:“Allah budiž mé duši milostiv!„ Pak pozbyl vědomí.

Ale Bůh ustanovil jinak. Po nějaké hodině opět otevřel oči a uviděl se ležeti na skvostném divanu. Ohlížel se, a podivení jeho 10stlo, když spatřil, že se octl ve veliké, křišťálové síni. Všecky stěny byly průhledné, bylo jimi viděti vůkol modrou vodu. Síň byla ozdobena nejkrásnějšími a nejrozmanitějšími lasturami.

„Nejspíše sním,“ pomyslil si Benazir a zavřel oči; ale pozoroval ještě, jak se otevřely dveře, a jimi přiběhl zástup rusálek, které se opatrně k němu blížily a pak jej potíraly rozličnými libovonnými mastmi. Smyslové jeho znovu se mátly, i ležel nepohnuté s očima polozavřenýma. Brzy pak se otevřely dveře ještě jednou, a tenkrát vstoupila do síně bytost, nad niž neviděl nikdy vnadnější. Zdálo se mu, že je to královna těch rusálek, neboť měla na hlavě korunu z vodních růží, ovinutou perlami a držela lilii v ruce.

„Žije?“ otázala se šeptem.

Malé rusálky kývaly hlavou a chtěly odpovídati, avšak Benazir rychle vstal a postavil se. Rusálky, které se toho nebyly nadály, hlasitě vykřikly, a krásná dáma chtěla prchnouti; ale on se před ní zdvořile poklonil a prosil ji tak snažně, aby zůstala, že na konec jeho prosbě vyhověla.

„Nejprve mi povězte,„ pravil snažně, kde jsem?“

Jsi u mne,„ odpověděla ona, „v mém zámku.“

„Ale jak jsem se sem dostal?“

„Moje rusálky našly tě v rybníku a přivedly té sem, poněvadž tě litovaly.“

„Ó, je pravda,„ zvolal Benazir, jenž si počal vzpomínati, ..položil jsem se večer na kraj rybníka, abych si odpočinul, a nejspíše jsem ve spaní do rybníka spadl. Ó, moji ubozí bratři, jak se budou pro mne rmoutiti! - Povězte mi, vznešená královno, kterak bych se k nim opět dostal?“

Královna vrtěla hlavou.“ Ubohý princi,„ pravila, „to bude věc nemožná, aspoň v mé moci to není. Já nejsem rusálka, nýbrž princezna, zakletá zlým duchem, jenž království mého otce zničil a celou moji rodinu povraždil. Jenom mne ušetřil, poněvadž mne litoval, jak mi říká. Ale já se ho bojím a roznemohu se, když jej spatřím. Proto mne uvěznil v tomto vodním zámku. Já sama jsem vězněm, jak pak mám tobě pomoci?“

Zakryvši si obličej rukama, hořce plakala. I Benazirovi stékaly slzy po tvářích, ale jeho dobré srdce se více rmoutilo pro osud její, než pro vlastní. Kdyby byl neměl doma otce a bratrů, kteří se proň soužili, jak se domníval, nebylo by mu nikterak bylo těžko, zde v tomto křišťálovém paláci bydleti s těmi malými rusálkami a s tou krásnou královnou.

Ta však za chvíli mluvila dále:“A co je nejhoršího, když ten zlý duch přijde a tebe zde spatří, usmrtí tě a mne snad také !„

„O to neměj starostí,“ zvolal Benazir;“což nemám po boku dobrý meč? Díky Bohu, s mečem v ruce se nebojím žádné nestvůry!„

„Meč ti nepomůže,“ odpověděla princezna smutně, „neboť ten duch se nebude potýkati s tebou mečem, usmrtí té kouzelným slovem.„

Princi bylo opravdu poněkud úzko, avšak vzpamatoval se, pomysliv, že duch zde ještě není, a kdo ví, kdy přijde. Avšak tato útěcha brzy se změnila v leknutí; netrvalo dlouho a přikvapila jedna rusálka, lomíc rukama a volajíc: „Duch, duch!“

Ubohá princezna úzkostlivě vykřikla a bez vědomí klesla na

divan. Benazir myslil, že je mrtva, i lomil rukama.

V tom se náhle vzduch zatřásl hromovou ranou a před ním stála vysoká postava s dlouhými vousy. Nemyslil jinak, nežli že je to onen zlý duch, jenž zde princeznu zamkl; i vytasil hrozivé meč, avšak k největšímu jeho podivení položila postava pokorně ruce křížem na prsa, řkouc:“Já jsem otrok prstenu, jejž na prstě nosíš rci, co poroučíš?„

„Co poroučím?“ pravil Benazir, mysle pořád ještě, že se mýlí, a pohlížeje brzy na prsten, brzy na ducha:“Vysvětli mi nejprve, co to všecko znamená, kdo jsi a jak to, že se jmenuješ otrokem toho prstenu?„

„Pane,“ odpověděla postava, je to můj osud, jenž mne činí otrokem prstenu, jejž na svém prstu vidíš, a jejž jsi ptáku Bylbylovi s pravého drápu stáhl. Pokud ten prsten nosíš, jsi mým pánem, a kdykoli jej třeš, objevím se, abych vykonal tvé rozkazy.„

„Ó, Allah budiž veleben!“ zvolal šťastný Benazir, „nyní je vší bídě konec! Pospěš tedy co nejrychleji naproti tomu duchu, jenž se sem blíží. Sraz mu hlavu a přines mi ji.„

Postava zmizela; avšak sotva Benazir zastrčil meč do pochvy, byla tu opět, zvedajíc za vlasy do výše ohyzdnou hlavu.

„Zbuď nyní zlehka princeznu,“ pravil princ, „a pak odejdi.„

Duch poslechl. - Bázlivě otevřela princezna oči, ale spatřivši Benazira tak veselého před sebou, pozbyla též úzkostlivého výrazu ve tváři.

Co se děje?“ tázala se.

„…Nepřítel váš je mrtev!“ odpověděl princ, vyzdvihnuv hlavu.

Teprve, když ji Benazir zahodil daleko do rybníka, opět pozdvihla oči a děkovala mu slzíc, ačkoli nechápala, kterak se mu ten rekovný čin mohl podařiti.

Brzy se budete mít ještě více příčin diviti,„ odpověděl princ

s vyjasněnou tváří. Nyní však chci, abychom se oba dostali z rybníka na denní světlo.“ Třel svůj prsten. Jeho otrok se objevil s týmž hřmotem. Princezna se nejprve velmi ulekla, brzy se však upokojila, spatřivši jeho pokorné chování.

..Vyveď nás z toho rybníka na denní světlo,„ poručil Benazir, a sotva poslední slovo dořekl, již se ocitl na zeleném břehu rybníka s princeznou po boku.

„Díky tobě, výborný duchu!“ zvolal potěšen;“ nyní tě prosím ještě za něco; přived' mi zástup krásných rytířů a dva koně pro mne a pro princeznu, rád bych jel velmi skvěle do sídelního města svého otce, aby radost byla úplná.„

Ihned se všech stran se objevovali krásně odění jezdci, až jich bylo pět set, a vystrojený sluha přivedl dva osedlané koně za stříbrné uzdy.

Princezna s podivením patřila na všecky ty divy. Ale Benazir ji vyzdvihl na jednoho z koní a přislíbil, že jí cestou všecko vysvětlí. Pak vyšvihnuv se sám na druhého koně, zvolal: „Vpřed!“

Skvělý průvod se hnul, a ten průvod to byl, jejž Džohary spatřil, a proto tak strašně vykřikl, poněvadž v jinochu poznal svého hanebně zavražděného bratra. Benazir nemaje ani tušení o jeho zločinu, jakmile jej spatřil, pobodl koně a držel za chvíli bratra v náručí.

„Můj bratře,„ zvolal, „můj milý Džohary!“ Avšak Džohary odpověděl pouze hlubokým povzdechem a odvrátil tvář.

„Ubohý mladík!“ pomyslil si Benazir. Radost jej celého pomátla. Má mne asi za mrtvého a myslí, že to byl jen můj duch, jenž jej objímá, a to jej tak děsí.„

„Džohary,“ zvolal ještě jednou něžně, milý bratře, vzpamatuj se, vždyť jsem to já sám, já, s tělem a duší, a nikoli můj duch. Allah mne zachránil, když jsem spadl do rybníka. Žiji a vrátil jsem se k vám, svým milým, kteří jste zajisté již tolik pro mě truchlili!„

To mluvě líbal jej, a Džohary mohl odpovídati jenom slzami. „Allah ví,“ vzlykal konečně, jak se raduji, že to tak řídil. a že tě opět máme.„

„Myslíš-li, že jsem o tom dost málo pochyboval?“ tázal se Benazir s něžnou výčitkou.

Nyní vyšel i Mahmud, divě se neobyčejnému hluku, avšak spatřiv ten průvod, stanul na pavlánu tak ztrnule, jako stál druhdy, proměněn v mramorový strom v kouzelné zahradě Bylbylově.

„Mahmude, Mahmude!“ zvolal Benazir, jakmile ho viděl. „Aj,„ doložil se smíchem, vida jej tak bledého a nepohnutě stojícího“ vy jste se nejspíš všickni potřeštili! Což pak vyhlížím jako skutečný duch, že mne všickni tak podivně vítáte? Kdybych nevěděl, že je to pouze radost a překvapení, jež vám odnímá řeč, skutečně bych myslil, že jste se mého příchodu ulekli.“

Něžně objal i nejstaršího bratra, avšak na jeho čele vyrazil studený pot, a on něžného jinocha urputně odstrčil.

„Nedotýkej se mne,„ pravil, jsem příliš nehodný.“

Pln úžasu Benazir ucouvl, a právě chtěl otevřít ústa k otázce, an vyběhl starý sultán. Spatřiv tuto milovanou postavu, zapomněl rychle na všecko a klesl jinochovi na prsa. Mlčky setrvali oba po dlouhou chvíli v objetí.

„Ó, Allahu!„ zvolal konečně otec, „jak veliká je tvoje dobrota! Milovaný synu, my jsme už nedoufali, že tě kdy uvidíme; pokládali jsme tě za mrtvého.“

„Ano,„ odpověděl Benazir, „byl jsem skutečně v největším nebezpečenství života. Moji bratři již zajisté ti vypravovali, že jsem - Bůh ví, jak se to mohlo stát - poslední noci, když jsme spolu usnuli na břehu rybníka, spadl do vody.“

„Tvoji bratři?„ tázal se otec udiven. “Pravili mi, že tě ani neviděli a že ani nevěděli, že ses vůbec vydal na cestu.“ Zaražen pohlédl Benazir nejprve na otce, pak na bratry. V první chvíli nevěděl, jak si ty řeči vysvětlit, ale potom se mu zdálo, že se toho dovtípil.

„Ó,“ pravil, usmívaje se, z toho poznávám měkké srdce svých bratří! Oni tě chtěli ušetřit bolesti, abys mě nepovažoval za zcela ztraceného; a proto ti raději řekli, že mne ani neviděli. Pak ti zůstala aspoň naděje, že se někdy ještě navrátím. Jak jsem jim za to vděčen, neboť kdybys mne byl měl tak jistě za mrtvého, jako oni sami, byla by tě dnes radost usmrtila, anebo bys mě byl uvítal tak, jak učinili oni, jako bych se to nevrátil já, nýbrž pouze můj duch. Ó, milovaný otče, a přece jsem to já sám. Později vám povím všecko, prozatím pravím jen tolik, že mě zachránil prsten Bylbylův.„

„Prsten Bylbylův? Ty máš ten prsten? Jak jsi ho nabyl? Dnes jsme ho bolestně pohřešovali. Tví bratří mne ujišťovali, že toho ptáka dobyli sami.“

Opět stál Benazir zaražen a pohlížel s jednoho na druhého, co zatím jeho bratři, na smrt bledí a nemohouce ani údem pohnouti, jako viny sobě vědomí hříšníci klopili oči k zemi. Ale ještě pořád jeho čistá duše nemohla se odhodlati podezřívati je. Již otvíral ústa, aby se jich otázal, proč mluvili nepravdu, ale otec mu ústa rukou uzavřel. Jeho duchu vzcházel paprsek pravdy. Zblednuv, pohlédl zasmušile na své nejstarší syny.“ Já se pravdy dovím,„ pravil přísně, chci ji věděti. Pojďte za mnou bez prodlení všichni tři - optám se ptáka Bylbyla. Ten nyní bude odpovídat, když je přítomen jeho pravý pán.“

Tu se vytrhl Mahmud násilně ze svého zasmušilého dumání a padl na kolena. „Nikoliv, otče, nikoli!„ zvolal.“ Toho se netaž. Nejsem tak podlý, abych svůj zločin mohl ještě dále zapírati. Allah mi bud milostiv! Já otevřel satanovi srdce a on tam nasypal jedovaté nenávisti. Byla to tato ruka - tato ruka a proklet budiž neblahý ten okamžik - kteráž mého bratra onoho večera svrhla do rybníka.“

Jsem - Bůh ví, jak se to mohlo stát - poslední noci, když jsme spolu usnuli na břehu rybníka, spadl do vody.„

„Tvoji bratři?“ tázal se otec udiven.“ Pravili mi, že té ani neviděli a že ani nevěděli, že ses vůbec vydal na cestu.„ Zaražen pohlédl Benazir nejprve na otce, pak na bratry. V první chvíli nevěděl, jak si ty řeči vysvětlit, ale potom se mu zdálo, že se toho dovtípil.

..O,“ pravil, usmívaje se, z toho poznávám měkké srdce svých bratří! Oni tě chtěli ušetřit bolesti, abys mě nepovažoval za zcela ztraceného; a proto ti raději řekli, že mne ani neviděli. Pak ti zůstala aspoň naděje, že se někdy ještě navrátím. Jak jsem jim za to vděčen, neboť kdybys mne byl měl tak jistě za mrtvého, jako oni sami, byla by tě dnes radost usmrtila, anebo bys mě byl uvítal tak, jak učinili oni, jako bych se to nevrátil já, nýbrž pouze můj duch. Ó, milovaný otče, a přece jsem to já sám. Později vám povím všecko, prozatím pravím jen tolik, že mě zachránil prsten Bylbylův.„

„Prsten Bylbylův? Ty máš ten prsten? Jak jsi ho nabyl? Dnes jsme ho bolestně pohřešovali. Tví bratří mne ujišťovali, že toho ptáka dobyli sami.“

Opět stál Benazir zaražen a pohlížel s jednoho na druhého, co zatím jeho bratři, na smrt bledí a nemohouce ani údem pohnouti, jako viny sobě vědomí hříšníci klopili oči k zemi. Ale ještě pořád jeho čistá duše nemohla se odhodlati podezřívati je. Již otvíral ústa, aby se jich otázal, proč mluvili nepravdu, ale otec mu ústa rukou uzavřel. Jeho duchu vzcházel paprsek pravdy. Zblednuv, pohlédl zasmušile na své nejstarší syny. “Já se pravdy dovím,„ pravil přísně, chci ji věděti. Pojďte za mnou bez prodlení všichni tři - optám se ptáka Bylbyla. Ten nyní bude odpovídat, když je přítomen jeho pravý pán.“

Tu se vytrhl Mahmud násilně ze svého zasmušilého dumání a padl na kolena. „Nikoliv, otče, nikoli!„ zvolal. “Toho se netaž. Nejsem tak podlý, abych svůj zločin mohl ještě dále zapírati. Allah mi bud milostiv! Já otevřel satanovi srdce a on tam nasypal jedovaté nenávisti. Byla to tato ruka - tato ruka a proklet budiž neblahý ten okamžik - kteráž mého bratra onoho večera svrhla do rybníka.“

Zoufale zakrýval si obličej. Džohary vrhl se vedle něho na kolena.

„Pane na nebi!„ pravil starý otec hlasem se chvějícím, proč jsi je raději nevzal hned k sobě, než abys mi je takto opět daroval?“ Pak nastalo hrobové ticho. - Benazir stál s rukama svislýma, nejsa mocen ani slova. Ta bolest byla přílišná pro jeho věrné, láskyplné srdce.

„Ó, Bože!„ pomyslil si, „kéž bych byl raději utonul.“ - Netroufal si pohlédnouti na bratry; sklopil oči a odvrátil od nich v bolesti tvář.

„Benazire!„ zvolal konečně Džohary třesoucím se hlasem, „aspoň na nás pohlédni, nemáš-li nás už za hodny svého slova! Nebesa vědí, jak jsem se trápil a jak jsem dnem i nocí želel strašného toho činu.“

Mahmud jenom hluboce vzdychl.

„Ó, bratři,„ zvolal Benazir, a slzy se mu konečně vyronily z očí, „odpusťte mi, jestliže se vám zdálo mlčení moje příkrým. Avšak bolest má je příliš veliká, neboť se obávám, že krásná důvěra, která nás až posud pojila, navždy jest porušena, ne snad, že bych vámi pohrdal nebo na vás se hněval, nikoli, Mahmude a Džohary, neboť věřím příliš pevně, že to byl satan, jenž vás v tu hodinu pokoušel, a že vaše srdce nic o tom nevěděla - ale vy mě ode dneška nebudete již tak milovat, vždy nedůvěřivě se domnívajíce, že skrývám v sobě proti vám zášť.“

„Šlechetný synu,„ zvolal otec, objímaje ho, „Bůh ti žehnej tisíckrát, a velebeno budiž jméno jeho, neboť mi dal v tobě dítě, jež mne bude těšit po ztrátě ostatních.“

„Nikoliv, otče, ne tak,„ odpověděl Benazir, zvolna se mu z náručí vina, „tvoji druzí dva synové nejsou ztraceni.“

I přikročil něžně k Mahmudovi a Džoharymu, kteří ještě pořád klečeli a plačíce obličeje si zakrývali.

„Vstaňte a poprosme otce, aby nám všem třem požehnal. - Pane, nedávej mi svého požehnání bez těchto; neboť věř mi, že jsme přece všickni tři hodni, abychom je dostali. Ta osudná tmavá noc byla pouhý zlý sen, jenž pomátl jejich rozum. Nyní však procitli a jejich srdce jsou opět jako druhdy věrná a dobrá.„

… Allahu!“ zvolal Mahmud hluboce dojat, jakého bratra chtěli jsme se sami zbaviti! - Otče,„ pravil pak, s hlavou skloněnou k němu se blíže, „Benazirova velikomyslnost hluboce mne zahanbuje, avšak zároveň mi dodává mysli, abych prosby své sloučil s prosbou jeho. - Odpust! Naše srdce nejsou ještě tak zkažena. Přijmi nás opět za své syny, a my ti přisaháme, že se nikdy nestaneme nehodnými tvého jména!“

A všickni tři se vrhli před ním na kolena. V pláči objímal otec všecky tři. Slzy, jež proléval, vyronily se arci ještě také z největší žalosti, ale hněv jeho byl zlomen, i důvěřoval, že hluboká lítost, již oba starší synové jevili, jest upřímná.

Benazir se po tomto výjevu první opět ujal slova.“ Zapomněl jsem docela,„ pravil, „pověděti vám, že nepřicházím sám. Přivedl jsem s sebou družku, která ještě čeká venku. Co si jen pomyslí, že nikdo nepřichází, aby ji uvítal!“

Pospíšil ven, a ostatní ho následovali. Krásný průvod stá! ještě v nejlepším pořádku před zámeckým dvorem, a na svém trůně seděla krásná princezna. Benazir ji představil jako svou osvoboditelku a vypravoval krátkými slovy její příběhy. S radostí ji starý sultán přivítal, a to tím srdečněji, že v ní poznal dceru jednoho ze sousedních králů. Za Benazirovy nepřítomnosti zpustošil zlý duch jeho zemi; sultán byl srdečně rád, že ten netvor, jenž se stal postrachem všech sousedních zemí, došel zasloužené odplaty. Přislíbil, že ubohou princeznu, jakmile si toho bude přáti, doprovodí do její vlasti a dosadí na královský trůn, který jí jako poslednímu potomku náleží.

Skutečně se to za několik neděl stalo. Avšak princezna tam nezůstala sama, doprovodil ji Benazir jako její choť a král. — Jeho otec chtěl jej ustanoviti též svým nástupcem, ale Benazir se toho vzdal ve prospěch svých bratří, spokojiv se s trůnem, jejž mu jeho milá chor darovala. - Bylbyl táhl s ním, a moudrá jeho rada způsobila, že Benazir při své mladosti stal se výtečným panovníkem. Palác svého otce často navštěvoval, kdykoli se mu zachtělo, neboť duch jeho prstenu zanesl jej v okamžení, kamkoli chtěl. Tak žili, ač byli daleko od sebe vzdáleni, jako jedna rodina ve štěstí a lásce ještě dlouhý čas.

Mahmud a Džohary dostáli slibu, že se nikdy nestanou nehodnými svého jména. Chtěl-li se satan někdy k nim přiblížit, vždycky jej zahnali mužně a s největší nevolí. Zkusiliť sami na sobě, k jakým ohavnostem může svésti duch nenávisti, i pocítili hluboce, že Boží požehnání blažívá jenom nevinného a že kletba Hospodinova uvádí v niveč všecko počínání a činění vinníků.



---

Počet shlédnutí: 50