Emanuel Vlček, Bedřich Smetana - fyzická osobnost a hluchota

Jaroslava Radová

Fyzická antropologie

Podle encyklopedické definice se jedná o vědu zabývající se původem a fylogenetickém a ontologickém vývoji člověka, o vzniku plemen a o normální variabilitě lidského těla. Začátky antropologie můžeme datovat do starověku, i když se v této době jednalo spíše o anatomii. I zde bude třeba pojem anatomie nadefinovat. Anatomie je jednak struktura těla živého organismu a zároveň nauka, která se touto stavbou zabývá.

Jedno z možných dělení disciplíny je na anatomii

• srovnávací (zkoumá a popisuje rozdíly mezi těly lidskými a zvířecími),
• antropologickou (zabývá se odlišnostmi a znaky lidských plemen),
• chirurgickou – klinickou (shromažďuje nezbytné znalosti pro provádění chirurgických či rentgenologických výkonů – zejména rozpoznání povrchových odlišností vnitřních orgánů a průběh cév),
• embryologii (studuje strukturální změny během vývoje embrya a fétu – plodu),
• cytologii a histologii (zkoumá buněčné a tkáňové struktury).¹⁾

Antropolog a lékař profesor MUDr. et RNDr. h.c. Emanuel Vlček, DrSc. (1. března 1925 - 24. října 2006) v letech 1945 – 1951 vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze a zároveň antropologii na Přírodovědecké fakultě.

Nejzávažnějším okruhem jeho zájmů byla paleoantropologie. Obsáhl výzkum předchůdců dnešního člověka od forem Homo erectus přes formy neandrtálského člověka až k fosilním formám Homo sapiens sapiens. Profesor Vlček se věnoval také morfologii fosilních opic z evropského území. Z antropologického pohledu se zabýval pravěkými a starověkými populacemi.

Od r. 1955 všemi okruhy jeho práce neustále prolínal antropologicko-lékařský výzkum pozůstatků historických osobností. Zpracoval pozůstatky Přemyslovců, Lucemburků, Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Habsburků pohřbených v Praze, a dále jednotlivých významných osobností, např. Jana Žižky, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, bl. Zdislavy, sv. Anežky České, sv. Jana z Nepomuku, K. H. Máchy, B. Smetany, B. Martinů, W. A. Mozarta.

Interdisciplinární výzkumy prokázaly tělesné vlastnosti, genetickou příbuznost, mnohdy do té doby neznámý individuální věk, zdravotní stav či prodělané choroby. Historikové si těžko zvykali na skutečnost, že se vedle subjektivně psaných písemných pramenů a klasických pomocných věd historických vynořila další pomocná věda historická, která vychází z přírodovědeckého výzkumu a je zcela nezávislá na psaných pramenech. Význam těchto prací ještě nebyl doceněn.²⁾

V knize máme možnost se seznámit s výsledky týmového bádání, které přineslo nový a zásadní pohled na fyzickou osobnost skladatele, jeho hluchotu a základní smrtelné onemocnění.

Bedřich-Fridrich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli jako jedenáctý z 18 dětí Františka Smetany. Jeho matka Barbora, rozená Lynková, byla třetí ženou Františka Smetany.³⁾

Smetanovi vděčíme za založení typicky české hudby a její umísťování na celoevropské scéně v polovině 19. století, i když dějiny také zaznamenaly skladatelovy protivníky a popírání jeho českých muzikantských priorit. Ztráta sluchu, smyslu pro hudebníka nejcennějšího, byla neléčitelná. Nemoc, neodvratitelně vedoucí k smrti, změnila umělcův rodinný i společenský život. Nemohl dirigovat ani koncertovat, ale osudovému neštěstí nepodlehl. Jak sám napsal, apeloval k svému duchu, jenž mu umožnil představovat si skladby, jako by je slyšel. Zemřel 12. května 1884 v Ústavu pro choromyslné v Praze na přidružený zápal plic.⁴⁾

Od Mistrovy smrti byla čtyřikrát vzkříšeny otázky jeho hluchoty, zdraví a smrti.

Poprvé byly jeho zdravotní stav a příčina smrti celkem věcně konstatovány krátce po úmrtí.

Podruhé došlo k vleklé diskusi v době výročí 100 let od Smetanova narození. Tehdy stály proti sobě dva výklady o základní chorobě, která vedla k smrti, ale ani jeden se nemohl opřít o nové nálezy.⁵⁾ Patologický anatom prof. J. Hlava (1884), jenž prováděl pitvu Smetany, označil v sekčním nálezu změny, které podle jeho úsudku odpovídaly organické chorobě centrálního systému – mozku – jako „p. p.“, tedy jako progresivní paralýzu, dlouho se vlekoucí. Naproti tomu psychiatr prof. A. Heveroch tento závěr popíral a mluvil o klinické arteriosklerotické zmatenosti. Až Nissl (1904) vymezil patologicko-anatomické znaky „p. p.“ a jejich souvislosti se syfilis. Průkaz byl proveden sérologickou Wassermannovou reakcí, nálezem spirochét přímo v mozkové tkáni a makroskopickým důkazem přítomnosti železitého pigmentu v mozkové kůře. To byly důvody, proč ani tato druhá diskuse nemohla přinést jasný závěr.⁶⁾

Potřetí vzplály otázky základního onemocnění a příčiny Smetanovy smrti, když se jimi na začátku 60. let zabýval zahraniční badatel, otolaryngolog Dr. Med. H. Feldmann, který své výsledky r. 1964 publikoval a vyslovil svůj soud: Smetanovu hluchotu způsobila syfilitická infekce. Tento závěr opět vyvolal diskuse, někteří otolaryngologové luetickou infekci jako příčinu hluchoty odmítli a nahrazovali ji novými výklady a kombinacemi již známých faktů.⁷⁾

Počtvrté, tentokráte k výročí 100 let od skladatelova úmrtí, byl výzkum obnoven při opravě Smetanovy hrobky,⁸⁾ kdy současně měly být ošetřeny skladatelovy pozůstatky. Se souhlasem Ministerstva kultury ČR se k realizaci projektu přistoupilo 12. listopadu 1987.⁹⁾ Po exhumaci byly pozůstatky B. Smetany převezeny do Ústavu soudního lékařství FVL UK v Praze. Značně poškozené Smetanovy pozůstatky bylo třeba náležitě laboratorně ošetřit a zbývající čas co nejlépe využít pro všestranný průzkum fyzické charakteristiky, hluchoty a zdravotního stavu umělce. Na ošetření a průzkum zbyl jen omezený čas, protože zpětné uložení do upravené hrobky muselo být ukončeno k výročí skladatelovy smrti a zahájení Pražského jara 1988.¹⁰⁾

Až do roku 1987 byla osobnost Bedřicha Smetany známa jen ze vzpomínek jeho současníků, deníků a úředních spisů, což neslo pečeť dohadů, inspirací a přání, neboť přímé důkazy medicínské morfologie vypovídaly o jeho fyzické stránce jen neurčitě.¹¹⁾

Smetanova mumie byla téměř zničena opakovaným zaplavováním hrobové dutiny – měkké tkáně byly přeměněny v černou mazlavou hmotu. Z kosterních pozůstatků, pokrytých zbytky mumifikovaných tkání, zbyla dobře zachovalá lebka a dlouhé kosti končetin. Z hrudníku zůstal sloupec páteře a rozrušené pánevní kosti. Žebra v podobě rozpadlých zlomků byla zcela demineralizována, stejně jako kosti nohou, které vězely v oděvu a obuvi. Kostry obou rukou, dosud zpevněné zbytky kloubních pouzder a vazů, se zachovaly dobře. Nejzničenější byla přední stěna hrudníku. Zcela nečekaně se v mazlavé směsi mumifikovaných tkání zachovala jazylka a podstatná část osifikované chrupavky štítné.¹²⁾ Značně poškozené byly dolní končetiny. Ostatní části kostry byly již poškozeny méně, ale také nerovnoměrně.¹³⁾

Studium pozůstatků se soustředilo na tři základní témata:

1. Odhad výšky skladatelovy postavy a proporcionality jeho končetin podle délky dochovaných dlouhých kostí končetin.

2. Pokus o vyložení skladatelových obtíží při dirigování. Z kusých historických poznámek vyplývá, že někdy musel přenechat řízení jinému dirigentovi. Zachovalý sloupec páteře a propojení kostí pletence horních končetin s hrudníkem se mohl dobře využít.

3. Dobrá zachovalost kostry obou rukou se dala využít k zjištění chiroplastu a informací o možném rozsahu prstů.

Při využití délek všech dlouhých kostí končetin, především však dolních, byla konstatována výška těla 166 cm.¹⁴⁾

Při preparaci jednotlivých obratlů a sestavování páteřního sloupce byl nalezen blok dvou krčních obratlů – blok typu B2 se srůstem obratlů C2 a C3. Tento nález pomáhá doložit poněkud skloněné držení hlavy při dirigování. Dalším nálezem byl rigidní sternokostální oblouk vzniklý osifikací sternokostálních chrupavek prvních žeber.¹⁵⁾

Smetanovy ruce byly žensky štíhlé a při hře na klavír virtuózně hbité, i když na pianistu příliš malé.¹⁶⁾ Rozměry jednotlivých kůstek rukou ukazují na skutečně malou ruku, a proto si Smetana jistě procvičoval rozpětí prstů.¹⁷⁾

V knize se detailně popisují Smetanovy ostatky – fyzický zjev, lebka, postkraniální skelet, sestavený sloupec páteře, končetiny, sérologická vyšetření, histologická vyšetření, dále rekonstrukce chorobopisu.

Samostatná kapitola se věnuje vyšetření sluchového orgánu doplněné rentgenovými snímky sluchových kůstek.

Ztráta sluchu Bedřicha Smetany

Více než sto let po Smetanově smrti chyběla v české otologické literatuře podrobnější studie o příčině jeho hluchoty. Otazníky kolem skladatelovy hluchoty nezpůsobila nejen neznalost faktů, ale měly i společenský podtext.¹⁸⁾

Není známo, že by Smetanovi předkové trpěli ušní chorobou. Podle zápisků Srba-Debrnova (1880) Smetanu v dětství ohlušil třesk prachové nálože v láhvi. V letech 1835-1838 byl dvakrát nebezpečně nemocen. Od 11 let se učil střílet a celý život byl náruživým střelcem. V 39 letech zažil akustickou halucinaci při jízdě vlakem. Ohlušení výbuchem i střelba při lovu mohly mít vliv na skladatelův sluch. Takováto ohlušení mohou způsobit oboustrannou nitroušní nedoslýchavost v oblasti vyšších kmitočtů, zpravidla spojenou se šelestem. Slyšení hlubokých tónů nebývá postiženo.¹⁹⁾ V roce 1874 Smetana konzultoval ušní onemocnění se třemi renomovanými ušními lékaři, podstoupil některé procedury, ale nepozoroval zlepšení. Nejprve ohluchl na pravé ucho. Vlevo nedoslýchavost kolísala, a dokonce se i dočasně upravila. Již zcela hluchý Smetana navštívil v roce 1875 další odborníky. Odjel do Vídně, kde tehdy žil slavný ušní lékař prof. Dr. Adam Politzer. Ten stanovil diagnózu ochrnutí labyrintu a doporučil elektrizaci a reedukaci sluchu se sluchadlem. Poté začal léčbu mazáním mastí, ale nepřinesla žádné zlepšení.²⁰⁾ Přidaly se ještě hrtanové a bronchiální obtíže, Smetana trpěl pocitem celkového chladu a vadil mu studený vítr. Psychické potíže se u Smetany objevily v roce 1882, ve svých dopisech se poprvé zmiňuje o zvukových halucinacích.²¹⁾ Stav se dále zhoršuje, Smetana přestává poznávat své příbuzné a musí být hlídán. Jediným východiskem je ústavní péče. 22. dubna 1884 byl převezen do Ústavu pro duševně choré v Praze. V ústavu Smetana 12. května 1884 zemřel, dle lékaře Dr. Waltra byla smrt pro skladatele vysvobozením.²²⁾

Hluchotě předcházel hnisavý vřed neznámé lokalizace, bolesti v krku a vyrážka. Hluchota byla oboustranná, pravé ucho bylo postiženo první, levé následovalo v krátké době několika týdnů.²³⁾ Prvním ušním příznakem byl tonální šelest (tiché hvízdání v pravém uchu) a diplakuzie. Tonální šelest se později proměnil ve směsici různých zvuků. Skutečné zvukové halucinace měl až po propuknutí duševní choroby. Kolísání hlasitosti šelestu a jeho vyšší intenzita při únavě a psychickém vypětí jsou obvyklé. Šelesty slabší intenzity jsou přes den maskovány okolním hlukem a vynikají v noci. Porucha sluchu se ohlašovala jako zaléhání pravého ucha. Kdy ohluchl na pravé ucho není zřejmé, ale vlevo se zbytek sluchu, asi značný, ztratil náhle, v noci z 19. na 20. října 1874.

Dalším příznakem postižení ucha, který se objevil současně se šelestem, byly závratě, hlavně nejistota a vrávorání při chůzi. Smetanu sužovaly především na začátku onemocnění, v pozdějších letech neměl s rovnováhou potíže.²⁴⁾

Smetanova hluchota z otologického hlediska nebyla ještě u nás zpracována. Příznaky onemocnění i způsob léčby vedou k závěru, že příčinou byla získaná lues (syfilis) a ohluchnutí nastalo v druhém stadiu choroby. Lues byla v minulém století velmi rozšířená a byla-li tato nákaza příčinou Smetanova ohluchnutí, šlo o vzácnou komplikaci.²⁵⁾

Smetanovo základní onemocnění způsobila syfilis, jejíž průběh a rozvoj byl přímo učebnicový a ve třetím stadiu s obrazem progresivní paralýzy. Výsledky moderních sérologických testů tuto chorobu jednoznačně potvrzují.²⁶⁾

Základní venerická infekce měla bezpochyby výrazný vliv na tvorbu B. Smetany v posledním desetiletí života, kdy přišel o sluch. Choroba dokáže překrvováním mozkových plen dráždit šedou mozkovou kůru a zvyšovat její výkon. To Mistr vytvořil polovinu svých oper a dokončil cyklus symfonických básní „Má vlast“.²⁷⁾ Poslední díla tvořil v zoufalém zápase s chorobou a vlastní závěrečnou tvorbu předstihl o celá desetiletí.²⁸⁾

Výsledky mnohaletého týmového bádání přinesly nový, zásadní a bezesporný pohled na fyzickou osobnost skladatele, jeho hluchotu a základní smrtelné onemocnění. Nálezy doplnily poznatky, které dosud vycházely jen z bohaté skladatelovy korespondence s přáteli či úředními místy a také z písemně doložené úrovně tehdejší medicíny.²⁹⁾

Po ukončení antropologicko-lékařského průzkumu byly Smetanovy konzervované pozůstatky 2. května 1988 předvedeny odborné komisy, která postup záchrany a průzkumu schválila. Zarouškované ostatky byly vloženy do nové olověné schránky s identifikační listinou. Téhož dne byla zapečetěná schránka vložena do renovované Smetanovy hrobky na vyšehradském hřbitově a hrob překryt původní deskou.³⁰⁾

V knize jsou zveřejněna fakta, která nelze vyvrátit ani negativně hodnotit. Čtenáři mají jedinečnou příležitost seznámit se s výsledky autorova bádání. Kniha je z větší části odborně lékařsky zaměřena. Obsahuje spoustu odborné terminologie, která je bližší čtenáři se znalostmi z oboru antropologie a lékařství. Ten jistě ocení nové poznatky výzkumu ostatků B. Smetany. Laický čtenář stěží dokáže porozumět např. pitevním nálezům, rentgenovým snímkům, lékařským posudkům atd. Jde o to, co si kdo z knihy „odnese“, někdo rozšíří své znalosti o nové z antropologie a lékařství, někdo si utvoří svoji vlastní představu o Mistrovi – o jeho postavě, fyzickém vzhledu apod.

Jak vás oslovila tato kniha?

„Dosud jsem znala Bedřicha Smetanu jako hudebního skladatele a jeho hudební tvorbu. Snad ještě v době školních let něco málo o jeho hluchotě. Ale s tak podrobnými informacemi o jeho těle jsem se nesetkala.“

Bylo přínosné pro vědu zkoumat ostatky B. Smetany?

„Pro odborníky z tohoto oboru to musela být určitě významná a jedinečná příležitost prozkoumat ostatky a díky dnešním moderním přístrojům, které k tomu používají, měli možnost zjistit maximum informací o skladateli.“

Co konkrétně vás v knize zaujalo?

„Je s podivem, že propuknutí nemoci mělo značný vliv na mozkovou činnost a v určitém stadiu i pozitivní vliv na skladatelovu tvorbu. Více než lékařské a antropologické analýzy mne zaujaly Smetanovi osobní dopisy a deník. Kniha je doplněna o fotografické snímky, které nám přibližují průběh bádání.“

KNIŽNÍ ZDROJE

KOKAISL, Petr. Základy antropologie. 1. vyd. Praha: ČZU v Praze, 2012. 39 s. ISBN 978-80-213-1722-2.

VLČEK, Emanuel. Bedřich Smetana fyzická osobnost a hluchota. 1. vyd. Praha: Vesmír s.r.o., 2001. ISBN 80-85977-46-X.

INTERNETOVÉ ZDROJE

Emanuel Vlček [online]. Vesmír s.r.o. [cit. 2013-03-24]. Dostupný z WWW: <http://www.vesmir.cz/clanek/emanuel-vlcek>



Počet shlédnutí: 82