Eibenthal

Zdroj: Judetul Mehedinti, Dubova. (cit. 30. 1. 2008) http://www.sejmh.ro

Stránky českého učitele: http://www.eibenthal.eu/

V roce 1718 byla po rakousko-turecké válce přidělena oblast Banátu Rakouské monarchii, později za Rakouska-Uherska se dostala pod správu Uher. Protože to byla hraniční provincie, kterou bylo v případě nebezpečí třeba bránit, byla masivně kolonizována. Samotný Eibenthal se několikrát stěhoval, první vesnice se rozkládala na kopci nad polohou té dnešní. Poté, co došly zásoby podzemní vody, se postupně přesunula až do údolí Tisovice.V roce 1912 zde byl vystavěn římskokatolický kostel, který je zasvěcen Sv.Janu Nepomuckému. Momentálně zde působí farář Václav Mašek, který v roce 2002 obdržel cenu Jana Masaryka za dlouholetou záslužnou práci pro krajany. Do roku 2006 bylo mnoho místních obyvatel zaměstnáno v Baia Nouă v dole na antracit. Po havárii v srpnu 2006, kdy zde po sesuvu půdy v šachtě zahynuli dva horníci, byl však důl uzavřen a dnes je zde většina lidí bez práce.

Eibenthal (400 m n.m.) je jedna z českých vesnic založených českými kolonisty v Rumunsku počátkem 19. století. Do Eibenthalu přišli čeští osadníci z Plzeňska, Klatovska, Čáslavska a Berounska v takzvané druhé vlně kolonizace v letech 1826-1827. Doma prodali své veškeré statky a vydali se na strastiplnou cestu z Vídně po Dunaji až ke Staré Moldavě (Moldova Veche). Odtud byli povozy přepravováni až na místo určení. Život prvních kolonistů byl ve znamení změny životního stylu a způsobu života, jenž byl ponejvíce determinován přírodními a klimatickými podmínkami horské oblasti, která se svým charakterem zcela lišila od krajiny, ze které kolonisté přišli. Neproniknutelné lesy s divou zvěří, půda, která čekala teprve na vymýcení, nutnost soběstačnosti. Tyto aspekty vedly k tomu, že někteří utíkali do nížin Dunaje, popřípadě na jeho druhý břeh - do Srbska. Dodnes zde žijí jejich potomci v osadách jako České selo, Krušice či ve městě Bela Crkva, kde vědomí své etnicity drží i v současnosti, o čemž svědčí čilá spolková aktivita zdejších krajanů.¹⁾ Od přesídlení si slibovali zlepšení svých životních podmínek, byly jim totiž nabídnuty skvělé výhody: 10 let osvobození od služby v zemské obraně, 10 let daňových prázdnin a k tomu navíc zdarma obilí, dříví na stavbu domků a každé rodině 12 jiter (1 jitro=5754,462 m²) půdy. Mnohé z těchto podmínek nebyly dodrženy, většina slibované obdělávatelné půdy byla například ještě zalesněná. Protože však přistěhovalci neměli finance na cestu zpátky, museli se s novou situací vyrovnat, postavit nové domy, vykácet lesy a přeměnit je v pastviny a pole. Ještě v roce 1934 zde žilo 600 obyvatel, dnes již jen okolo 300 a další odcházejí za prací do měst, do ČR a do dalších zemí.²⁾

Eibenthal je jednou z vesnic v horách rumunského Banátu, kde žijí čeští krajani. Je to tradičně hornická vesnice, kde se až do roku 2006 těžil antracit v dolech na Baia Noua, v němž pracovali skoro všichni její dospělí obyvatelé. Při příjezdu vás po vystoupání od Dunaje po šestikilometrové kamenité cestě přivítá na hřebeni nápis „Eibenthal - Tisové údolí“. Zde, „U křížku“, začíná asfaltová cesta, která se proplétá celou vesnicí až k Baia Nouă. Od Dunaje sem vedou 2 cesty, ale už jen jedna je sjízdná autem. Od křížku můžete vidět část vesničky a po levé straně na jiném kopci je situován místní hřbitov. Do vesnice je potřeba po překonání hřebene sestoupat zase trochu níže. První zajímavostí je hospoda a obchůdek Český krajánek. Od něj se dá odbočit doleva po proudu říčky Tisovice a ke hřbitovu nebo pokračovat dále po cestě. Po pár krocích narazíte po levé straně na další hospodu („U Samanty“), po pravé pak uvidíte dvě dvoupatrové budovy - kamín (kulturní dům) a základní školu. Kousek od ní je vlevo kostel Sv. Jana Nepomuckého a s ním sousedící fara. Po dalších několika krocích je bývalá budova Demokratického svazu Slováků a Čechů v Rumunsku, ve které je také pošta, stanice sestry a doktorky (dojíždí sem jednou týdně). Asi v polovině cesty směrem na Baia Nouă je Panna Maria ve skále. Pěší doba cesty na Baia Nouă je od kostela do centra 30 až 45 minut. V hospůdce naproti kulturnímu domu je venkovní posezení a teta hospodská zde má italský zmrzlinový stroj z 60. let, na kterém z domácího mléka vyrábí zmrzlinu. Izolovanost vesnice není tak velká jako je např.Šumice. Jak již bylo zmíněno Eibenthal je rozložen v údolí podél pomalu vysychajícího potůčku. Okolí je velmi kopcovité, což nijak neulehčuje situaci místnímu respektive staršímu obyvatelstvu. Nad vesničkou je situován hřbitov na kterém je mnoho hrobů, o které už se bohužel „nikdo“ nestará. Je to nejspíš způsobeno polohou hřbitova a stářím místního obyvatelstva. Baia Nouă je vesnice přirozeně navazující na Eibenthal. Baia Nouă (česky Nové doly, maďarsky Ujbánie - nejběžnější používaný název)³⁾ Nejbližší velké město Oršova leží asi 38km daleko. Od Dunaje, přehrady Železná vrata, je vzdálený asi 6 km. Eibenthál však nabízí především nádhernou přírodu. Ideálními výlety jsou procházka do nedaleké hornické vesnice Bígr.⁴⁾

Lidé žijící v Eibenthalu projevují svoji identitu velmi kladně a jsou na ni velmi hrdí. Český jazyk je zde na poměrně dobré úrovni a ve většině rodin je používán jako jazyk mateřský. Je však obohacen mnoha rumunismy. Český jazyk stálé v rodinách udržují, i když rumunština je silně ovlivňuje. Staří lidé hovoří česky stejně dobře jako lide u nás. Mladí lidé už používají častěji rumunštinu, ale česky rozumí i hovoří na dobré úrovni. U některých lidi převládají hláskové archaismy jako jsou slova (vejbor, outrata atd.). Děti vyrůstají v bilingvním prostředí, což je pro děti značnou výhodou. Dostupnost pracovních míst je zde nyní velmi malá. Otcové od rodin, mladí lidé, někdy i celé rodiny odcházejí za prací převážně do Čech. Pole se už moc neobdělává, lidé si pěstují u svých domů (kuřice, rajčata, víno atd.) ze kterých umí udělat nespočet výborných pokrmů. Mezi drobnou obživu respektive výměnný obchod slouží vypálená kořalka. 3x týdně jezdí do vesnice automobil s chlebem. Bez vozu je to zde složitější, ale sousedé si rádi vypomohou. Mnoho lidí žije v České republice, ale své příbuzné tak 1-2x do roka navštěvují. Nyní žije v Eibenthále cca 350 lidí z toho dvě třetiny jsou češi. Tento údaj není ověřený, byl mi zaslán na požádaní e-mailem od paní Nedbalové (české učitelky), která tam nyní učí.

Zdroj: Judetul Mehedinti, Dubova. (cit. 30. 1. 2008)

Už ve dvacátých letech vznikaly odbočky Svazu československých kolonií v dalších městech, m. j. v Ploešti a v Kraiově. Zcela odlišné to však bylo v českých komunitách v jižním Banátě, kde jedině v Eibentálu fungoval mezi světovými válkami čtenářský spolek se slušně vybavenou obecní knihovnou.⁵⁾O spolkové činnosti jsme se toho moc nedozvěděli. Jsou zde snahy o spolkové činnosti, ale to je vše co jsme se dozvěděli.

Církevní správa patří pod temešvárskou diecézi kam dále řadíme Bígr, Berzasca, Svatá Helena, Rovensko. Jednoznačně zde převládá římskokatolické náboženství. Není zde snad žádná krajanská rodina, ze které by alespoň jeden člen nedocházel do místního kostela. Lidé zde jsou velmi pobožní. V širokém okolí můžeme nalézt mnoho pomníčků a svatých míst u kterých se vždy pobožný člověk když jde kolem pokřižuje. Náboženství zde velmi upevňuje vztahy mezi lidmi. Václav Mašek (více o něm v dalším odstavci) bdí nad dodržováním náboženských povinností i nad výchovou dětí a pro místní je velkou autoritou. Své víře Eibenthalští, věnují mnoho hodin týdně. Vlastně všechno se točí kolem náboženských svátků. Kolektivně a neodchylně se zachovávají doby návštěv kostela, postů i slavností, bálů, společných veselic (idkyž už bálů a veselic není tolik jako dříve). Vesnické společenství se pravidelným setkáváním s duchovní náplní stmeluje, a také snáze překonává smutek z odloučení a ze změn, které po odchodu jejich sousedů a blízkých nastaly.

Arciděkan Václav Mašek se narodil 29. dubna 1941, jako jeden ze sedmi sourozenců, v rumunské části Banátu, ve vesnici Gerník. Předchůdci Václava Maška pocházeli ze Žihlice u Plzně v západních Čechách. Již za středoškolských studií se rozhodl stát se knězem. Vstoupil do katolického semináře a v roce 1970 byl vysvěcen.V roce 1990 Václav Mašek spoluzakládal Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku se sídlem v Nadlabu a zároveň se stal členem Sboru konzultantů předsedy Československého ústavu zahraničního v Praze. Arciděkan Václav Mašek během totality v Rumunsku udržoval nejen náboženskou, ale i národní, kulturní a jazykovou identitu mezi českou komunitou. Po pádu komunistického režimu nadále setrval u české krajanské komunity a ve své práci pokračuje. Od roku 2001 žije a působí na faře v Eibenthalu. Václav Mašek byl poctěn Cenou Jana Masaryka Gratias agit za rok 2002. ⁶⁾

V Eibenthale se narozdíl od ostatních českých škol v Banátu vyučuje rumunsky už od 1. třídy, češtinu mají všechny děti třikrát týdně v kolonce „mateřský jazyk“. Do 4. třídy je čeština povinná i pro Rumuny, od 5. třídy dobrovolná. Výuku českého jazyka zde každoročně zajišťuje český učitel, jehož sem vysílá Dům zahraničních služeb ČR. Na eibenthalské škole je v současné době (2008/2009) 27 dětí od první do osmé třídy a 3 ve školce. Na škole v Baia Nouă (pouze školka a 1. stupeň), která pod eibenthalskou školu patří, je dalších 6 dětí od 1. do 4. třídy a 10 ve školce. Celkový stav je tedy 46 žáků a předškoláků. Působí zde 10 učitelů (včetně 2 na Baia Nouă). Ředitelem školy je pan Tiberiu Vasilcan.I když je počtem žáků i učitelů momentálně největší z českých škol v Banátu, samostatně existovat může jen díky výjimce v zákoně, která zaručuje školám ve vesnicích s národnostními menšinami mírnější podmínky. Děti od 1. do 4. ročníku jsou spojeny do jedné třídy, a ve dvou dvoutřídkách jsou spolu děti z 5. a 7. ročníku, a děti z ročníků 6. a 8.Budova školy je i díky finančnímu přispění České republiky nově opravená a zvětšená o jedno patro. Do školy je od prosince roku 2007 zavedena voda, instalovány splachovací toalety, sprchy, pracuje se na tělocvičně, kde mají děti prozatím k dispozici ping-pongový stůl. (Čeká se ještě na položení podlahy.) Škola na Baia Noua byla na podzim 2008 rekonstruována, DZS MŠMT zapůjčil škole počítač se scannerem a tiskárnou.⁷⁾

Eibenthal ve mně zanechal příjemné vzpomínky, jak svojí obyčejnou krásou tak díky lidem, kteří v Eibenthale žijí. Lidé zde žijí poklidným životem a veselí se z každé maličkosti. Peněz také není nazbyt, ale oproti tomu mají něco, co mnohým z nás chybí. Jsou velice pohostiní a upřímní. Jak jsem již avizoval v roce 2006 přišla většina obyvatel o práci v tamních dolech. Muži, ba i celé rodiny odcházeli za prací většinou do České republiky. Kdo zůstal, zůstal. Lidé se snaží shánět práci kde se dá. Velký problém lidem dělá izolovanost vesnice a další problém vychází z celosvětové hospodářské krize. Těžko říci, jak se bude vyvíjet budoucnost této vesnice, ale pevně věřím, že nezanikne jako jiné české vesnice v Rumunsku. Když jsem se ptal místního desetiletého chlapce, jestli by se chtěl třeba přestěhovat někam jinam, do města nebo i do České republiky, odpověděl mi okamžitě a bez váhání „Ne, mě se tady líbí“. Abych řekl pravdu, místní příroda mě skutečně očarovala a tak nějak se mu nedivím. Přírodu bych viděl do budoucna jako velké plus. Všiml jsem si celkem velkého počtu turistů, kteří jen procházejí. Někteří zde i složí hlavu. Lidé v dnešní době začínají tyto místa stále a stále vyhledávat atak se možná dočkáme toho, že nejbližších letech bude tato vesnička ještě více navštěvovaná, než je tomu doposud.



Počet shlédnutí: 101