Tradičně bývá dělena na 3 etapy:

1. STARŠÍ STOA (jméno pochází od pestré sloupové síně, stoá poikilé, vyzdobené obrazy Polygnótovými, v níž se stoupenci stoického učení zprvu scházeli) založena byla kolem roku 300 př.n.l. a trvá ve 3. a 2. stol. př.n.l. Za zakladatele je považován Zenón z Kitia. Nejvýznamnějším myslitelem tohoto období byl však pravděpodobně Chrýsippos, na kterého se též Epiktétos často odvolává. V tomto období je uznáváno dělení filosofie na logiku, fyziku a etiku. Název logika pravděpodobně pochází od samých stoiků a rozumí se jí často, obzvláště co se Epiktéta týče, dialektika, dále obsahuje také rétoriku a nauku o definování kritérií pravdy. K fyzice připojují též např. theologii a k etice politiku. Nejdůležitější je však etika, která je základem všeho ostatního. Důležité je, že stoikové vycházejí především ze ZKUŠENOSTI. (mysl je tabula rasa, nemáme žádné vrozené ideje, reálné jsou jednotliviny, pojmy jsou výtvorem našeho myšlení – nominalisté, reálné je jen tělesné – i Bůh (oheň) a duše, netělesné je myšlení, prostor a čas, látka-pasivní, duch-aktivní, duše není nesmrtelná, trvá do dalšího shoření světa) hlavní zásada: žít ve shodě s přírodou, přirozeností, vesmírem a jeho zákonitostmi důležitější je úmysl jednání než jeho výsledek, naše úmysly musí být ctnostné (hlavní stránky ctnosti jsou: rozumnost, mírnost, statečnost a spravdlivost) Musíme se nechat vést rozumem a překonávat VÁŠNĚ (neodsuzovali sebevraždu-je to každého svobodné rozhodnutí – Zenón, Kleanthés)

2. STŘEDNÍ STOA – 2. a 1. stol. př.n.l. zmírnění přísného etického učení – více přihlíželi ke skutečnému životu. Je zde patrné silné sblížení s dalšími filosofickými proudy (eklekticismus), někteří tvrdí, že svět je věčný, či že Bůh je od světa oddělen. Za zakladatele je považován Boéthos ze Sifónu. Nejznámější však byli Panaitios z Rhodu, který proslul spisem o povinnostech jímž zapůsobil na Ciceróna a jeho žák Poseidónios ze syrské Apameie – eklektik, polyhistor, vliv Platóna – ostřejší protiklad mezi duší a tělem, ovlivnil též Senecu, židovské a křesťanské myslitele.

3. OBDOBÍ STOA – císařská doba. Z této doby se zachovalo nejvíce spisů. Autoři: např. Seneca (vychovatel císaře Nerona), dále např. Musonius Rufus – praktická filosofie – problémy rodiny – říkal, že ženy by měly být vychovávány stejně jako chlapci a dokonce by se měly zabývat i filosofií – nejvhodnějším zaměstnáním a zabezpečením filosofa by mělo být rolnictví, jeho žákem byl Epiktétos – Epiktétovým vzorem byl Sokrates (způsob jeho života i výuky, stejně jako Sokrates sám nic nenapsal) Dále sem bývá řazen např. Hieroklés nebo Marcus Aurelius Antoninus, jímž dějiny stoy končí.

Asi 50-130, někdy se též uvádí 55-135 nebo 50-140, kdy přesně žil tedy není jisté Pocházel z Frýgie v Římě, otročil v domě jakéhosi Epafrodita. Jeho pán poznal v něm filosofické nadání a dal jej vyučovat u Musonia Rufa – stoická filosofie. Vyučoval v Římě, kde se těšil velké přízni a oblibě, ale r. 94 byl společně s dalšími filosofy vypovězen a odstěhoval se do Nikopole kde vyučoval i zemřel.

Epiktét sám nepsal, jeho učení zachoval ARRIAN. Dochovaly se 4 knihy ROZPRAV (diatribai), které jsou pravděpodobně částí většího celku a RUKOVĚŤ (encheiridion), která heslovitě zachycuje výtah z veškerého Epiktétova učení.

(Jedním z největších znalců Epiktéta je Ad. Bonhöffer (Němec)

Jeho učení vychází především ze staroatické stoy. Je namířené na cíl praktický, zabývá se tedy především oblastí etiky. Epiktétos říká, že DOBRO a ZLO jsou zcela závislé na naší VŮLI. Vrchol dobra = rozumný způsob praktického života. Důležitý je ohled společenský, jelikož člověk je tvorem společenským, proto se veškeré myšlení i konání musí řídit společenským zřetelem.

„Lidé jsou špatní, protože nevědí, co je dobré, snášejme tedy chyby bližních a nehněvejme se na ně. I špatní jsou nutnou součástí světa řádně řízeného božskou prozřetelností. Šťasten jest, kdo dobře plní úkol od boha určený, v tomto konání dobra nemůže mu překážet nikdo.“

(Moudrost stoika Epiktéta – prof.dr. Josef Hrůša, jedná se o výbor z Epiktétových Rozprav)

Některé věci jsou v naší moci (představy, vůle), jiné nikoli (zdraví, bohatství), dbát máme jen o ty první, jen ty nám náležejí, heslem jeho etiky je anechú kai apechú tedy trp a odříkej se! Filosofie není podle stojků moudrostí, ale snahou po moudrosti, po ctnosti (areté) filosofie je vědění o životě a umění žít. Vzdělání má smysl jen tehdy, chce li sloužit životu, je-li přípravou pro život. Filosofovat = paideuesthai – osvojit si správný úsudek o věcech, správné hodnotící soudy, a to pak vede přímo k příslušnému cítění i jednání. Epiktétos je určitým způsobem proti teorii – „Teorie vůbec není to hlavní, to hlavní je získané vědění v praxi aplikovat, proměnit je v čin. Filosofie má lidi polepšovat, ne poskytovat jim vědění, jímž by se jen vychloubali. Nezažité vědění vede k podceňování filosofie.“

(Epiktétos, Rukojeť, Rozpravy, Rudolf Kuthan, úvod-Ludvík Svoboda)

Epiktétovo trojí dělení filosofie:

1. orexis = žádost, žádostivost, touha – co si máme přát a čemu se vyhýbat. Tato nauka nám má dopomoci k tomu, abychom se zbavili všech pathé (afektů, strázní, slastí), protože se máme dopracovat důstojného klidu. Stáváme se apathés (prostý vášní) a atarachos (neotřesitelný) máme být povzneseni nad afekty (vnitřní klid a mír) (vnitřní žádost, nečinná, neprojevená vůle)

2. hormé = úsilí jednat ve smyslu žádosti (orexis) = účinné chtění, tato nauka se zabývá správným jednáním a opomíjením, co se sluší, závazky, povinnosti, člověk se tak stává anamartétos (bez chyby, bez viny, mravně bezúhonný)

3. synkatathesis = souhlas, jak dosáhnout nezvraté, neotřesitelné jistoty a nepochybnosti úsudku (je to vlastně logika). Je to vlastně vůle = souhrn všech volních stavů lidské duše, obsahuje v sobě orexis i hormé



Počet shlédnutí: 152