Etnické minority

Definice jakékoli menšiny nemusí být vždy zcela jednoznačná – pokud se jedná o menšinu, již z kořene slova je patrné, že se jedná o početně slabší část obyvatel státu nebo nějaké jiné ohraničené jednotky. V tomto ohledu je sotva možné cokoli namítat. Pokud se jedná o národnostní menšinu, přistupuje k tomuto pojmu ještě další význam – ačkoli to není nijak zvýslovněno, má se často za to, že tato menšina je nějak oproti většině znevýhodněna.

Z tohoto důvodu bývá v definicích národnostních menšin zohledněno nedominantní postavení.

Jsou totiž známé i případy, že menšinová skupina je dominantnější než většinová skupina (například bělošská menšina v Jihoafrické republice v období apartheidu).

Menšina se početně vyčleňuje obvykle v rámci jednoho státu. V těchto případech ovšem často nastávají další komplikace. Jako příklad mohou posloužit Srbové a Albánci v Srbsku v roce 1989, kdy byla zrušena autonomie oblasti Kosova a Metohije, kde žijí především Albánci. Albánci tvořili v rámci Srbska zcela jednoznačně národnostní menšinu a Srbové většinu. V rámci Kosova však byla situace zcela opačná – na tomto území byli menšinoví Srbové a často docházelo k jejich perzekuci ze strany Albánců na místní úrovni (výrazné násilné projevy Albánců proti Srbům v 80. letech 20. století vedly k odchodu stále většího počtu Srbů mimo tuto oblast), zatímco jugoslávská vláda kosovské Srby podporovala a zvýhodňovala.

Tento příklad ukazuje, že i většinová populace na úrovni státu může být v některých případech na části území diskriminována a znevýhodňována. Při vyčleňování národnostní menšiny je důležité brát zřetel ještě na jednu častou podmínku, kterou je státní příslušnost. Aby mohli být příslušníci určité etnické skupiny označováni za národnostní menšinu určitého státu, musí mít státní občanství daného státu.

Vlády některých států ovšem mají z některých národnostních menšin obavy a jejich status se snaží měnit. Jedním z příkladů může být Francie, která existenci národnostních menšin neuznává a odlišné etnické skupiny žijící na jejím území považuje v některých případech spíše za folklórní skupiny. Jiným způsobem se s existencí „nepohodlných“ menšin vypořádaly pobaltské státy. Po rozpadu Sovětského svazu jednoduše vlády těchto států ruskojazyčným obyvatelům (i těm, kteří se na území pobaltských států narodili) nepřiznaly občanství. Z tohoto důvodu je problém menšin vyřešen – nejedná se o státní příslušníky daných států, ale o osoby bez státní příslušnosti.

Z mimoevropských států je možné jmenovat například Írán, kde žije v provincii Sístán va Balúčistán (Sístán a Balúčistán) mnoho Belúdžů. U těchto Belúdžů ovšem úřady nezaznamenávají v osobních dokumentech belúdžskou národnost, ale příslušnost k rodu (kterou tedy staví na roveň národnosti) – Esezi, Nautani, Kalbeli atd. Z tohoto důvodu dochází ve statistikách k rozmělnění počtu určitého etnika, a méně početným národnostním skupinám se snáze odmítá například školství v mateřském jazyce.

Menšina jako skupina obyvatel se vyčleňuje (nebo je vyčleňována) vůči svému okolí na základě odlišností. Mezi hlavní a nejvíce patrné atributy vydělující odlišná etnika (a tím i menšiny), patří především jazyk, v některých případech náboženská příslušnost nebo historické povědomí. Tyto atributy nejsou samozřejmě jediné – dalšími mohou být rasová příslušnost nebo i menší fyziognomické odlišnosti, původnost osídlení určité oblasti a další.

Specifický jazyk patří mezi velmi charakteristické rysy většiny etnik. Nemusí se jednat jen o úřední (kodifikovaný) jazyk, ale nejrůznější jazykové nuance mohou ukazovat na původ, geografickou příslušnost i v rámci jednoho etnika, odlišný přízvuk okamžitě odhalí cizince.

Přesto můžeme najít etnika, která používají zhruba stejný jazyk, ale na základě této podobnosti (v některých případech i stejnosti) se rozhodně necítí být příslušníky a nositeli stejné národnosti. Jako příklad je možné uvést anglicky hovořící Iry a Angličany, dále Srby a Chorvaty, případně Makedonce a Bulhary nebo Rakušany a Němce.

U některých evropských etnik nehraje náboženství při jejich identifikaci příliš významnou úlohu. Příkladem může být Česká republika, kde sice většina „národních“ tradic má původ v katolické (římskokatolické) tradici, ale náboženství rozhodně není identifikačním znakem. Podobná situace je v Německu, které je početně velice výrazně rozdělené mezi katolíky a protestanty, ale opět při vnímání etnické příslušnosti náboženské vyznání nehraje zásadní důležitost.

Náboženská příslušnost se při identifikaci etnika projevuje velice výrazně v Irsku – zde jazyk nehraje výraznou úlohu při uvědomování si národnosti (většina Irů používá jako svoji mateřštinu angličtinu), ale hlavním odlišujícím znakem Irů je příslušnost ke katolické církvi (přesněji vycházení z katolické tradice).

Druhým příkladem může být situace v bývalých jugoslávských republikách. U Srbů, Chorvatů a Muslimů se jedná o slovanské obyvatelstvo, které odvozuje svoji národnost na základě odlišné náboženské tradice – Srbové vycházejí z pravoslavné, Chorvati z katolické a Muslimové z islámské.

Kromě těchto poměrně dobře známých případů můžeme jmenovat i další – tam, kde tvoří Rusové minoritu (například v pobaltských republikách), je jednou ze složek vytváření etnické identity i příslušnost k pravoslavné církvi (často i velice formálně, tuto příslušnost mohou deklarovat i ateisté).

V Bulharsku, kde žila (a žije) velmi početná menšina Turků – příslušníků muslimské tradice – byli s touto národností spojováni i ti „Bulhaři“, kteří vyznávali islám. Naopak křesťanští Turci mohli být považováni za Bulhary.

V Makedonii v některých případech turecká menšina podléhá asimilaci, ale často nepřejímá kulturu makedonského obyvatelstva, nýbrž albánské menšiny, která je rovněž muslimská.

Vnímání odlišné historie jako prvku vyčleňujícím etnikum můžeme popsat například u německy mluvících obyvatel Německa, Rakouska, Švýcarska a Lucemburska.

Přestože obyvatelé těchto států hovoří německy, na základě zcela odlišného historického vývoje se identifikují se svojí národností právě na základě této odlišné historie. Sotva by některý občan Rakouska o sobě řekl, že je Němec – pokud by se ale přestěhoval do Německa, došlo by mnohem snáze k jeho asimilaci.

I z těchto důvodů se většinou nesetkáváme s etnickými minoritami hovořícími stejným jazykem jako majoritní společnost. Výjimky jsou v těch případech, kdy se přidává například odlišné náboženství – to bývá většinou mnohem silnějším identifikačním znakem a faktorem než historické povědomí.

Počet shlédnutí: 145