Formální a neformální politické jednotky v Uzbekistánu

Haškovcová L., Sládková L.,Sokolová K. Formální a neformální politické jednotky v Uzbekistánu. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2010. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/formalni_a_neformalni_politicke_jednotky_v_uzbekistanu

Uzbekistán je klíčovým státem Střední Asie. Má výhodnou geografickou polohu, protože sousedí se všemi státy této oblasti, kterými jsou Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Afghánistán a přestože je až třetím největším státem ve Střední Asii co do rozlohy, žije v něm nejvíce obyvatelstva. 25 miliónů obyvatel Uzbekistánu představuje více jak čtyřicet procent celé středoasijské populace. Na území Uzbekistánu se nachází významná tradiční kulturní a duchovní centra celé oblasti – Taškent, Samarkand, Buchara nebo Chiva díky výskytu strategických surovin a poloze na tzv. hedvábné stezce je Uzbekistán relativně soběstačný. Na druhou stranu má Uzbekistán stále centrálně plánovanou ekonomiku (na rozdíl od většiny svých sousedů), zastává protekcionismus a omezuje pohyb zboží a peněz. Všechno toto vede k podpoře velkých a neefektivních podniků a největší korupci v celém regionu.

Cílem této práce je přiblížit rozdělení politických jednotek v Uzbekistánu. V prvním bodě bude přiblížen vývoj politického systému a politických stran a zároveň vztah a postavení prezidenta a parlamentu k tomuto systému. V druhém bodě budou přiblíženy neformální politické jednotky a sice tradiční sociální a mocenské struktury a Mahally.

Literatura zabývající se problematikou Střední Asie je v překládané formě velmi málo dostupná. Po většinu lze tuto literaturu dostat v ruském jazyce. Pro potřeby této práce byla použita především kniha pana Slavomíra Horáka „Střední Asie mezi východem a západem“. Tato publikace se zabývá politickou situací, geografickým postavením, jazykovou a náboženskou situací všech států Střední Asie, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu. Dalším zdrojem byly také články dostupné na internetu a web již zmíněného Slavomíra Horáka.

V 19.století, tedy v době, kdy se o Střední Asii začalo zajímat carské Rusko, byl Taškent (současné hlavní město Uzbekistánu) první významnější ruskou základnou v regionu - politicky i obchodně.

Po velké říjnové socialistické revoluci se Taškent stal hlavním městem tehdy vzniklé Turkestánské SSR, později z této republiky vznikla Uzbecká SSR, kam byly začleněny i největší části Chivského a Kokandského chanátu a Bucharského emirátu, tedy nejvýznamnějších útvarů existujících na území Uzbekistánu do této doby. Součástí Uzbecké SSR se stala i většina významné Ferganské kotliny.

Názory Taškentu byly za dob SSSR brány z celého regionu nejvíc v potaz. 60. a 70.léta byla ve znamení Šarafa Rašidova, prvního tajemníka Uzbecké SSR, který měl velmi blízké vztahy s generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem, což Uzbecké SSR přineslo do jisté míry autonomii ve vnitřních záležitostech republiky.

Po pádu SSSR začal přebírat vládu nad Uzbekistánem Islom Karimov, který měl od počátku snahy orientovat se spíše na vztahy se západním světem. Odklon od Ruska byl zřejmý zejména v roce 1999, kdy Uzbekistán odmítl prodloužení Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a naopak se začlenil do vojensko-ekonomického uskupení GUUAM (Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbájdžán a Moldávie), jehož členové se snažili oslabit ruský vliv ve svých zemích a hledali podporu zejména ve Spojených státech. Největší příležitost posílit své vztahy se západem přišla v roce 2001 při americké intervenci v Afghánistánu, kdy se Uzbekistán stal jedním z klíčových spojenců USA.

Přestože Karimov má v současnosti nad zemí téměř neomezenou moc, není toto schvalováno všemi obyvateli bez výhrad. Důkazem může být pokus o atentát na prezidenta v roce 1999, který je spojován s Islámským hnutím Uzbekistánu. Formální vztahy jsou v Uzbekistánu upraveny Ústavou. Ta byla přijata v roce 1992 a před schválením byla konzultována s odborníky z Francie, Německa a Velké Británie. Ti návrh shledali jako odpovídající demokratickým principům. Faktické řízení země je ale odlišné a k demokracii má daleko.

Uzbekistán se řadí mezi prezidentské republiky, což vychází z tradic potřeby silného vůdce.

Pravomoci prezidenta Isloma Karimova se na první pohled neodlišují od běžných prezidentských systémů a jsou v ústavě relativně přesně definovány. Prezident je volen přímou volbou na pět let maximálně ve dvou po sobě jdoucích volebních obdobích. Původně neměl být prezidentský kandidát starší 65 let, ale vzhledem k tomu, že stávající prezident dosáhl tohoto věku v roce 2003, bylo toto ustanovení v roce 1997 zrušeno.

V lednu 2002 bylo provedeno referendum, které prodloužilo volební období prezidenta na sedm let. Z prezidentských pravomocí je třeba zdůraznit především možnost vydávat dekrety, které mají platnost zákona. Tato možnost je často zakotvena i v některých demokratických ústavách a je určena pro stav nouze. Mechanismus stavu nouze, který schvaluje parlament, však v uzbecké ústavě není zakotven, a vzhledem k faktické většinové podpoře parlamentu tak prezident může pomocí dekretů vládnout neomezeně. K tomuto ještě přispívá fakt, že možnost prezidentova odvolání je minimální - prezident totiž může být odvolán pouze ze zdravotních důvodů po prohlídce Státním zdravotnickým výborem, ke kterému dává souhlas Parlament.

Prezidentské volby

V roce 1989 byl Islom Karimov zvolen za prvního tajemníka Komunistické strany Uzbecké SSR, což byl fakticky nejvyšší post v republice. V rámci vyhlášení suverenity Uzbekistánu byl zřízen institut prezidenta, do něhož byl Karimov dle očekávání zvolen. Postavení nového prezidenta potvrdily a legitimizovaly celonárodní prezidentské volby na podzim roku 1991. V těchto volbách soupeřil s opozičním kandidátem strany Erk Muhammadem Sólihem. Karimov v nich podle oficiálních výsledků přesvědčivě zvítězil s 86% hlasů, jeho protivník získal jen 12,6 % hlasů. V průběhu voleb došlo k rozsáhlým volebním podvodům, ale Karimov by zřejmě zvítězil i v rámci demokratických voleb. Rok předtím než mělo skončit jeho první funkční období, prezident Karimov vypsal referendum, ve kterém se 99% voličů vyslovilo pro prodloužení prezidentského mandátu do roku 2000, což je samo o sobě velice podezřelé.

V prezidentských volbách v roce 2000 byl Karimovovým protikandidátem Abdulhafiz Džalolov, první tajemník Lidově-demokratické strany Uzbekistánu. Ostatní kandidáti se voleb účastnit nemohli, protože nesplnili podmínky registrace, což nebylo vzhledem k jejich pobytu v exilu ani dost dobře možné. Ve volbách podle očekávání zvítězil opět Karimov.

V roce 2002 byla referendem změněna Ústava ve prospěch současného prezidenta a to tak, že bylo schváleno, že se v dalších volbách nebudou započítávat předchozí volební období. Tím si Karimov zajistil v podstatě doživotní mandát, neboť v roce 2019 (kdy skončí dvě po sobě jdoucí sedmiletá volební období) mu bude 81 let.

V prosinci 2007 byl Karimov znovu zvolen prezidentem. Ani tyto volby nebyly Západem uznány za svobodné. Režim v zemi lze považovat za diktaturu. Opozice sice existuje, ale je stíhána státní policií. Nejmocnější opozici v zemi tvoří muslimští radikálové, kteří jsou napojeni na teroristickou síť organizace Al-Kaida. Tímto také Karimov odůvodňuje represivní politiku vůči svým občanům, která je údajně nutnou obranou před islámským extremismem. V současnosti je pod záminkou islamismu potlačována jakákoliv opozice.

Parlament neboli Olij Madžlis má v Uzbekistánu oficiálně zákonodárnou moc. Parlament je jednokomorový a má 250 členů, kteří jsou voleni ve 250 jednomandátových okrscích. Kandidáty mohou navrhovat hokimijáty neboli místní úřady v každém volebním okrsku, iniciativní skupiny voličů a samozřejmě politické strany, které se ale musí zaregistrovat u ministerstva sparavedlnosti minimálně šest měsíců před volbami a získat podpisy alespoň 50 000 oprávněných voličů. Zároveň z jedné administrativní jednotky nesmí pocházet více jak desetina těchto podpisů.
Přestože parlament disponuje podobnými pravomocemi jako je tomu u jiných prezidentských republik, jsou do něho voleni ve většině případů lidé loajální prezidentu a ti pak pouze přijímají a potvrzují zákony navržené Karimovem. Do nedávné doby se parlament ani nescházel pravidelně; zasedání se konala tak čtyřikrát za rok a trvalo pouze dva až tři dny.

Kvůli tlaku mezinárodních organizací byl v roce 2002 parlament změněn na dvoukomorový a začal pracovat jako stálý orgán. Stále jsou do něho voleni kandidáti proprezidentských stran, takže jeho role příliš posílena nebyla. Větší parlament přináší i větší střety zájmů a roztříštěnost, takže je vlastně lépe ovladatelný.

Parlamentní volby

První volby se konaly v roce 1994. Voleb se účastnily pouze dvě strany a to Lidově-demokratická strana (bývalá Komunistická strana Uzbekistánu) v jejímž čele stál až do roku 1996 Karimov a Rozvoj vlasti. Kromě kandidátů těchto stran byli zvoleni ještě některé místní autority a Karimovovi stoupenci. Opoziční a islámské strany nebyly před volbami zaregistrovány.

Opět na nátlak mezinárodních organizací a dále pak Spojených států bylo v roce 1995 vytvořeno několik dalších stran a tak v roce 1999 se dalších voleb účastnilo pět stran. Jednalo se však pouze o formální záležitost, protože kandidáti byli přívrženci Karimova.

Momentálně tedy v Uzbekistánu existuje jakási „národní fronta“ stran, z nichž vládu tvoří jen Lidově-demokratická strana a nezávislí kandidáti.

Ústava v článku 35 garantuje právo na shromažďování a zakládání politických stran. Exekutivní moc, to v podstatě znamená především prezident, může registraci jakékoliv strany vetovat.

V prvních letech existence samostatného Uzbekistánu byl v zemi určitý pluralitní systém. Kromě komunistické strany později přejmenované na již zmiňovanou Lidově-demokratickou stranu Uzbekistánu se projevovala i další hnutí, z nichž nejvýznamnější byl nacionalistický Birlik. Založen byl v roce 1988 a podporoval větší autonomizaci Uzbecké SSR. I po pádu SSSR Birlik ještě nějakou dobu oficiálně existoval. V roce 1989 se od Birliku kvůli názorovým neshodám oddělila frakce Erk (Svoboda). Kromě světských stran se objevovaly i strany požadující obnovení islámských tradic. Na počátku 90.let to byla především Islámská strana obrody (1990 - 1991). Později se rozdělila podle jednotlivých svazových republik.

Prezident Karimov zahájil roku 1990 upevňování svých pozic, což mj. zahrnovalo i postupnou likvidaci nespolupracujících stran, což byly právě zejména Birlik a Islámská strana obrody.

Když se rozpadl v srpnu 1991 Sovětský svaz, byly zaregistrovány pouze dvě strany - Lidově-demokratická strana (která se transformovala z komunistické) a Erk. Birlik zaregistrován nebyl a jejímu hlavnímu představiteli Polatovovi nebylo dovoleno kandidovat v prezidentských volbách.

Neoficiálně existovalo ještě několik dalších stran. Ve Fergánské kotlině byla rozšířena strana Adolat (Spravedlnost), která se snažila o obrodu islámu v celé Střední Asii. Nejdříve byla tolerována, ale v roce 1992 došlo ke střetu zájmů s elitami věrnými Karimovovi a ten pak nechal Adolat zlikvidovat.

V roce 1993 se stala nelegální i strana Erk. Aby byl zachován pluralitní režim, vznikla v roce 1992 proprezidentská strana Rozvoj vlasti. Opoziční strany byly postupně nuceny odejít do zahraničí. Erk a Birlik působí v Istambulu a islámské strany se přemístily do Tádžikistánu a Afgánistánu.

Provládní strany

Bezpochyby nejvlivnější stranou je od svého počátku Lidově-demokratická strana. Založena byla 18.listopadu 1991 jako nástupnická strana uzbecké komunistické strany. Do roku 1996 ji vedl prezident Karimov.

Dalšími stranami Karimovovy národní fronty jsou Rozvoj vlasti a Demokratická strana národní obrody. První zmiňovaná vznikla roku 1992 odtržením od Lidově-demokratické strany a oficiálně je protržně a prodemokraticky orientovaná. Demokratická strana národní obrody funguje od roku 1995 a snaží se posilovat národní státnost. 1995 byla založena ještě Spravedlnost a jejím cílem je zajištění sociální spravedlnosti. Tato strana je odlišná od již zmiňované neoficiální islámské strany Adolat.

Opoziční hnutí

Karimov drží v současné době moc tak pevně, že se o nějaké výraznější opoziční síle nedá moc mluvit. Přesto se dají rozlišit tři ideové proudy, kterými se opoziční hnutí odlišují.

Jsou to proudy:

• islámský (různá míra zavedení islámských prvků až po tvrdý islámský režim včetně zavedení chalífátu)
• nacionalistický (zejména Birlik a Erk působící za hranicemi Uzbekistánu)
• klanový (hlavní dva klany - samarkandský a taškentský - bojují mezi sebou o prezidentovu přízeň)

Klanové regionální elity odpovídají víceméně historickým oblastem Uzbekistánu a jsou spjaty s územím původně Kokandského a Chivského chanátu a Bucharského emirátu a po bolševické revoluci pak s Bucharskou a Chivskou lidovou republikou a Turkestánskou ASSR, jejichž části byly spojeny v roce 1924 do Uzbecké SSR.

Mezi nejvýznamnější současné klanové struktury patří samarkandsko-bucharská (popř. džizzakská), taškentská, fergánská, kaškandarijsko-surchandarijská a chorézská.

Vliv klanů se projevoval od počátku existence Uzbecké SSR, ale nejvíce zesílil v období „vlády“ Šarafa Rašidova. Ten byl v čele komunistické strany Uzbecké SSR v letech 1958 - 1983. Když byl po něm dosazen na jeho post prvního tajemníka strany dosazen Islom Karimov, nebyla tato volba náhodná. Karimov sice pochází ze samarkandského klanu, ale v době svého nástupu k moci rozhodně nepatřil k nejvlivnějším. Navíc měl i poměrně blízké vztahy s představiteli taškentského a kaškandarijského klanu a jeho kandidaturu podporoval i odstupující tajemník Rafiq Nišanov. Tuto volbu schválila navíc i Moskva, protože zpočátku se zdálo, že Karimov bude na rozdíl od svých předchůdců věrnější centru.

I když se Karimov snaží vystupovat jako nestranná osoba, přihlíží k zájmům samarkandského klanu. Karimovovou pravou rukou se tak stal Ismoil Džurabekov, vůdce samarkandské klanové skupiny. Po zvolení Karimova za prezidenta byl Džurabekov jmenován prvním vicepremiérem a prezidentovým poradcem. Údajně byl však zapleten i do obchodu s narkotiky.

Ostatní klanové struktury se Karimovovi dařilo postupně eliminovat nebo je pro lepší kontrolu dosadil do významných státních funkcí, které se záhy ukázaly být zbytečnými. Největšími rivaly samarkandského klanu o prezidentovu přízeň se ukázali nakonec být představitelé Taškentu. Hlavním protivníkem Džurabekova se stal Timur Alimov, který strávil mnoho let sběrem kompromitujícího materiálu týkajícího se právě Džurabekova. V roce 1998 se dokonce stal Alimov prezidentovi bližší než jeho samarkandský rival.

V poslední době se však „boje“mezi samarkandským a taškentským klanem dostávají do rovnováhy. Karimov se spíše připravuje na budoucnost tím, že zřejmě chystá předání své moci do rukou věrných lidí. To se projevilo v roce 2003, kdy nově jmenovaného ministra zahraničí Safajeva oženil se svou dcerou Gulnarou.

Uzbeckým základem společnosti zůstává i do dnešních dní tzv. mahalla, komunita obyvatel, která se většinou formuje podle geografického vymezení jednotlivých vesnic nebo čtvrtí měst. Mahally se většinou skládají z několika desítek rodin a hlavními představiteli jsou tzv.aksakalové neboli „bělovousí“. Dodnes mohou vousy nosit jen starší z rodu a aksakalové mj. řídí svatby, obřízky a další významné události v životě mahally. Soudržnost v mahallách je velká a každý člen má určité povinnosti. Mahalla představuje důležitou sociální síť, ve které bohatší členové přispívají na život těch chudších.

Tyto tradiční struktury jsou známy od středoasijských chanátú a emirátů přes sovětskou éru až do současnosti, jen politické struktury měly vždy trochu jiný název, jejich kontinuita však zůstává. Systém mahally je použit i v politické propagandě, kdy se mu ve školní výuce přikládá velká důležitost, což upevňuje celý systém.

Po pádu SSSR se dostal k vládě nynější prezident Islom Karimov, který měl snahu orientovat svou zemi západním směrem, ve kterých byla tendence oslabovat vliv Ruska v zemích vzniklých po rozpadu SSSR. Tuto snahu ukázal v roce 2001, kdy se stal hlavním vojenským partnerem USA při vpádu do Afghánistánu. Islom Karimov je považován za silného vůdce, kterého však podporuje také ústava, která umožňuje vetovat shromažďování a zakládání politických stran. Prezidentské volby a jejich výsledky jsou součástí častých spekulací. Největší rozruch způsobilo referendum, ve kterém se 99 % vyslovilo pro prodloužení prezidentského mandátu pro Karimova. Parlament zde slouží jako proprezidenský orgán, který ač se jeví demokraticky, kdy kandidáty mohou navrhovat jednotlivé registrované místní úřady v každém volebním okrsku, iniciativní skupiny voličů a samozřejmě politické strany, tak požadavky na registraci jsou téměř nesplnitelné. V parlamentu tak působí lidé, kteří schvalují a přijímají zákony navržené Karimovem. Po rozpadu SSSR byly zaregistrovány pouze dvě politické strany - Lidově-demokratická strana (která se transformovala z komunistické) a Erk. Birlik, jako jedna z opozičních stran, zaregistrována nebyla a jejímu hlavnímu představiteli Polatovovi nebylo dovoleno kandidovat v prezidentských volbách. Ačkoliv v Uzbekistánu se vyskytují některé opoziční proudy, Karimov drží v současné době moc dostatečně pevně.

Ačkoli se Karimov snaží vystupovat nestranně, orientuje se na zájmy samarkandského klanu. Ismoil Džurabekov byl s Karimovem úzce spjat a po jeho zvolení prezidentem byl jmenován vicepremiérem a prezidentským poradcem. Karimov dosadil členy ostatních klanů do významných státních funkcí, které se později ukázaly jako zbytečné. Tím se mu je podařilo eliminovat. V současné době se Karimov připravuje na předání své pozice do rukou věrných lidí. Důkazem je i svatba jeho dcery s ministrem zahraničí Safajevem. Uzbecký základ však do dnes tvoří tzv. Mahally, jejíž systém se používá také v politické propagandě.

HORÁK, Slavomír. Střední Asie mezi východem a západem. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2005. 259 s. ISBN 80-246-0906-1.

HORÁK, Slavomír. Ambice uzbeckého vůdce [online]. 2001 [cit. 2009-10-23]. Dostupný z WWW: <http://slavomirhorak.euweb.cz/uzbek2001.htm>.

HUPKA, Peter. Tady a teď v Uzbekistánu [online]. 2008 [cit. 2009-11-13]. Dostupný z WWW: <http://www.lideazeme.cz/clanek/tady-a-ted-v-uzbekistanu>.

Uzbekistán-Historie [online]. Hedvábná stezka. 2009 [cit. 2009-11-20]. Dostupný z WWW: <http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/uzbekistan/asie-uzbekistan-historie?source=rss>.



Počet shlédnutí: 76