Úvod

Komunikace má svůj cíl. Lidé komunikují s určitým záměrem, vede je k tomu jistá motivace. Když mluví nebo píší, snaží se předat své myšlenky někomu dalšímu a dosáhnout určitého cíle. Ačkoli různé kultury kladou důraz na odlišné záměry a motivy, pro většinu forem komunikace, ne-li pro všechny, se zdá být relativně společných pět hlavních cílů:

• Učit se: získávat znalosti o druhých, o světě a o sobě,
• Spojovat: vytvářet vztahy s dalšími lidmi, vzájemně na sebe reagovat,
• Pomáhat: naslouchat ostatníma nabízet jim řešení,
• Ovlivňovat: posilovat nebo měnit postoje či chování druhých,
• Hrát si: těšit se z okamžitého zážitku.

Kulturu tvoří přesvědčení nebo víra, způsoby chování a artefakty určité skupiny. Kultura se získává a priori komunikací a učením, nikoli dědičností.

1. Komunikace je nevyhnutelná a často k ní dochází i tehdy, když člověk nemá v úmyslu nebo nechce komunikovat. Nevyhnutelnost se může projevit v podobě nezájmu, nudy nebo nějakých starostí ze strany jedné osoby vnímané druhou osobou. Dva lidé musí být v situaci, kdy mohou reagovat jeden na druhého a kdy chování jednoho musí druhý vnímat, aby princip nevyhnutelnosti fungoval.
2. Další nanejvýš důležitou vlastností komunikace je nevratnost. Jakmile jednou něco řeknete nebo odešlete e-mail, nemůžete vzít sdělení zpět. Ve skupinové a veřejné komunikaci, kde sdělení přijímá velké množství lidí, je velmi důležité uvědomovat si nevratnost komunikace.
3. Komunikace je neopakovatelná. Všichni a všechno se neustále mění. Nikdy se nemůžete s někým znovu setkat poprvé, nemůžete znovu poprvé vést nějakou skupinu nebo pronést projev k veřejnosti, nemůžete úplně stejně jako prve utěšit zarmouceného přítele. První dojem (i negativní) nikdy nesmažete, ale můžete se pokusit s ním bojovat.

Pohlaví je považováno za kulturní proměnnou, protože kultury učí chlapce a dívky odlišným postojům, přesvědčením, hodnotám a vzájemným způsobům komunikace a vztahů. To znamená, že jednání mužů a jednání žen vychází zčásti z toho, co je naučila kultura o tom, jak by měli jednat muži a jak ženy. To ovšem neznamená popření role biologických rozdílů v odlišném chování mužů a žen.

Kultura je vysoce významná pro komunikaci a kulturní perspektiva slouží mnoha důležitým účelům.

Kultura prostupuje všemi formami komunikace. Musíte tedy pochopit vliv kultury, chcete-li komunikaci porozumět a zvládnout ji. Pozornost věnována kultuře pomáhá odlišit, co je univerzální (platné pro všechny lidi), od toho, co je relativní (platné pro lidi z jedné kultury, ale ne pro jiné). Kulturní rozdíly existují napříč spektrem komunikace, počínaje způsobem použití zrakového kontaktu a konče chováním při navazování a ukončení vztahu. Ale tyto rozdíly by vám neměly bránit vidět velice mnoho podobností, které existují i mezi velmi vzdálenými kulturami.1

Rozvoj médií a technologie a rozšíření internetu, kromě jiných faktorů, ovlivňují kultury a jejich změny a snad je i homogenizují, zmenšují rozdíly mezi nimi a posilují podobnosti.

Minulost francouzské kuchyně lze odvodit z římské a italské kuchyně. Vysoké úrovně dosáhla francouzská kuchyně v době vlády Ludvíka XV, v té době se nejvíce odlišovala od jiných národních kuchyní. Za vysokou úroveň vděčí dostatku surovin a kuchařskému umění.

Francie je jeden z mála států, kde je gastronomie a vaření v tak veliké úctě a vážnosti, že je skutečně možno mluvit o kuchařském umění. Zároveň nikde na světě není tolik znalců a labužníků jako ve Francii. Každý Francouz zná zásady gastronomie a umí si složit menu k obědu nebo večeři s takovou samozřejmostí jako málokdo.

Typickým znakem francouzské kuchyně je příprava pokrmů na másle nebo rostlinných olejích, dalším znakem je široký výběr surovin a pokrmy dohotovované přímo u stolu hosta. Ryby, hlemýždi a mořští živočichové se vyskytují ve velkém množství receptur. Typické jsou studené a teplé předkrmy z vajec. Nejčastěji používané druhy masa jsou hovězí, skopové a telecí, dále maso z drůbeže a zvěřiny. Vepřové maso se připravuje ojediněle. Pro Francie je typický výběr studených a teplých omáček. Omáčky bešamel a velouté používají Francouzi na přípravu velkého množství složitých omáček. Gratinování, příprava pokrmů na roštu, opékacích deskách je atraktivitou francouzské kuchyně. Masité pokrmy jsou doplňovány širokou škálou zeleninových doplňků – doplňky se francouzské kuchyni nezahušťují. Nejčastěji se připravují dušením na másle, nebo vařením. K zahušťování se používá škrobová moučka, druhý způsob zahušťování je mouka rozmíchaná s máslem, které se přidává do vařícího pokrmů – francouzské máslo. Saláty se připravují v různých obměnách a kombinacích /dresinky, zálivky/. Dezerty jsou lehké a chutné – pouze sýr je skutečným ukončením jídla. K určitým pokrmům se ve francouzské kuchyni používají jako doplňky různé druhy ovoce. Jedním z tajemství francouzské kuchyně je střídmé, ale výrazné kořenění – kyenský pepř, saturejka, bazalka, rozmarýn nebo jejich směsi.

Francie je domovem dobrých vín, a ta se používají na přípravu mnoha pokrmů, nenahraditelný je i koňak – zvýraznění chuti, flambování. Moučníky se připravují přímo před hostem – známé jsou flambované palačinky. Další jemný moučník je soufflé, oblíbené jsou malé zákusky z mandlové hmoty, oříšků, čokolády ovoce a šlehačky – petits fours. 2

• Vzhledem francouzskému rytmu se polévky připravují převážně k večeři,
• OBĚD začíná studeným předkrmem /proslulé jsou chlebíčky/, někdy studenou nebo teplou rybou /mezichod, studený nebo teplý předkrm/. Masité pokrmy jsou doplněny různými bohatými oblohami a omáčkami,
• SNÍDANĚ – Francouzi jim nepřikládají velký význam /na rozdíl od Angličanů/,
• Z POLÉVEK převládají vývary, specialitou je cibulová polévka. 2

ÚSTŘICE - Populární francouzský předkrm a zejména o vánočních svátcích. Podávají se zásadně čerstvé v dobře uzavřených mušlích /6 nebo 12 ks/. Otvírají se speciálním ústřicovým nožem. Opláchnuté zaledované ústřice se uchopí levou rukou do utěrky /ubrousku/ a opatrně se páčí, po otevření se opatrně pokládají na mísu nebo talíř, aby nevytekla šťáva. Podávají se s citrónem na pokapání a k krajíčky bílého chleba s máslem. K tomuto pokrmu se nejlépe hodí víno suché, chlazené Muscadet a Chablis, a nebo šampaňské.

CIBULOVÁ POLÉVKA - Kolečka cibule osmažené dozlatova, zalité vývarem, dochucené solí a pepře. Vložkou jsou osmažené krutony z tmavého chleba a polévka se v šálku posype strouhaným ementálem. Často se zapéká.

MERIDON Z KREVET - Z dušené rýže se udělá věnec, do kterého se připraví náplň z krevet – krevety podušené na cibulce s bílým vermutem, spojené bešamelem a dochucené citrónem, solí, doplněné strouhaným sýrem. Zdobí se plátkem citrómu, krevetkou a petrželkou.

KUŘE NA VÍNĚ - Dušené kuře dochucené s cibulí, česnekem, slaninou, žampióny a kořením / divoké/, dochucené červeným vínem a koňakem, příloha vařené brambory nebo bílý chléb.

PROFITEROLKY S ČOKOLÁDOU - Malé nočky z odpalovaného těsta smažené dozlatova se nechají vychladnout a plní se zmrzlinou, vloží se na mísu /misku, pohár/ a přelívané horkým čokoládovým krémem se ihned podávají. 2

Česká kuchyně je pojmem nejen pro lidi, kteří hovoří česky, ale i pro cizince, kteří v poslední době stále více českou zemi navštěvují. Je vzácnou směsicí tradic a kultur, které se na území České republiky dotvářely. Českou kuchyni v dávné minulosti ovlivnil keltský a slovanský původ. V době vlády Karla IV. a Rudolfa II. byla Praha a Čechy centrem evropské politiky a kultury - to také nutně ovlivnilo českou kuchyni. Díky své pozici na křižovatce Evropy, díky věrnosti tradici spojené s uměleckou a technickou invencí a řemeslnou dovedností se stala i česká kuchyně věcí poctivou a gruntovní. Všechny vlivy ze severu a jihu, východu a západu byly českými lidmi tvořivě přejímány. Nejinak tomu bylo s kuchyní. Využívala dostupných surovin a rychle se otevírala všemu novému. 3

Vydejme se tedy na chvíli do historie české kuchyně. Její počátky sahají do dob utváření českého národa. Tehdejší člověk již dokázal plně využít všech domácích surovinných zdrojů, které mu poskytovala rostlinná i živočišná výroba, lov a sběr a s použitím domácího, možná i cizího koření nejen k utišení hladu, ale i uspokojení individuální chuti a záliby. Důležitou složkou stravy byly obiloviny a luskoviny, ceněnou potravinou se stalo mléko, sýry a samozřejmě vejce, lidé jedli některé houby a lesní plody. Běžným sladidlem byl včelí med. Pilo se pivo, víno a medovina. K výraznému zpestření potravy přispěl rozvoj řemesel a řeholních řádů. Již od počátku 11. století nabízejí řezníci vedle běžného výseku také uzené maso a šunky. Svébytnou českou úpravou masa je vaření, vedle toho se však maso peče v pekáči, na rožni nebo na roštu a nadívá se. Počátkem 15. století se již v našich zemích těší oblibě některé uzenářské výrobky, věhlas získává jemné a sváteční pečivo. Celé 16. století jako by rázem popustilo uzdu rozmařilosti. Existují recepty na úpravu exotické zvěřiny a vzácných cizích ryb, doporučují se dosud ztěží známá koření. Do svébytné české kuchyně tak vstupují jídla italská, španělská, francouzská i anglická. Prvé plody vydává i objevení Ameriky - z brambor za krátkou dobu po jejich zdomácnění vzniklo v Čechách takové množství původních jídel, že to snad nemá ve světě obdoby. 18. století se vyznačuje značnými rozdíly mezi kuchyněmi “zámku a podzámčí”. Vedle rafinovaných lahůdek zámeckých bohatě zásobovaných kuchyní tu stojí jednoduchá většinou rostlinná strava, která je jen vzácně při slavnostních příležitostech vylepšena masem. Průmyslová výroba řepného cukru, vejce a nadmíra tuků poznamenávají kuchyni 19. století. V této době se knedlík, převzatý patrně od tyrolských horalů, stává národním českým pokrmem. Městská kuchyně se v mnoha ohledech inspiruje gastronomií francouzskou, prostší venkovská kuchyně s vynalézavostí a umem zpracovává především brambory a různé druhy zeleniny. Za doby I. světové války se česká kuchyně sjednocuje a zjednodušuje, začínají se již prosazovat zásady novodobé racionální výživy, sledující zájem dietetický i zdravotní. Po II. světové válce vedl zájem o kuchařské speciality jiných národů k tomu, že v Čechách zdomácněla mnohá jídla italská, balkánská a asijská. 3

Na položenou otázku, co je česká národní kuchyně, lze odpovědět, že je to kuchyně středoevropská, vyznačující se specificky českými prvky, jako jsou houskové a ovocné knedlíky, některé polévky a omáčky, mnohá bramborová jídla, koláče a buchty a poměrně široký repertoár svátečních jídel. S českou kuchyní jsou všeobecně spojována jídla jako vepřové s knedlíkem a zelím, svíčková s knedlíkem, bramboráky, švestkové knedlíky, borůvkové koláče. Existuje však ještě mnoho velice chutných jídel, na která se postupem času pozapomnělo, jejichž znovuobjevení může být malou gastronomickou slavností. K české kuchyni patří i nápoje, v první řadě pivo, kvalitní jsou i vína zejména jihomoravská, Češi se mohou pochlubit slivovicí či karlovarskou bylinnou BECHEROVKOU. 3

„Co to vůbec je - česká kuchyně? Španělský ptáček, Vídeňský řízek, Maďarský guláš nebo Frankfurtská polévka či Turecká káva? Cizinec by asi těžko připustil, že jde v našich zemích o běžné výrazy, které často nemají nic moc společného se svým zahraničním jménem. Pochopitelně tu hraje roli historický vliv bývalého Rakousko-Uherského impéria, během něhož byla česká země křižovatkou různých kultur, jazyků, vlivů politických, etnických i etických. Židovská, německá, ruská a maďarská, ale také francouzská gastronomie v České republice zapustily kořeny a vnesly sem spousty vlivů, ingrediencí a specialit, které si Češi postupně přizpůsobili svým chutím a možnostem. 4

Před Sametovou revolucí 1989 byly v Praze všeho všudy tři zahraniční restaurace: indická Mayür, ruská Berjozka a čínská China. Dostat se do nich byl zážitek, lidé si museli rezervovat stůl týdny dopředu. Poté, co do České republiky „vtrhl“ kapitalismus, přibyla i kulinářská exotika. Dnes jen v Praze lze ochutnat přes 40 druhů kuchyní ze všech koutů světa. Je možné osobně vyzkoušet syrové ryby zabalené do mořských řas v mnoha sushi barech, obří steaky z kvalitního uruguayského nebo argentinského masa, ochutnáte francouzská husí játra (foie gras) sypaná černými či bílými lanýži (lanýž je vzácná houba, kterou vyhledávají cvičení psi a jejíchž několik tenkých hoblinek stojí stovky korun). Člověk si může dát chobotnicový salát, brazilské maso na meči, a nebo může ochutnat typické židovské „košer“ jídlo, jehož příprava proběhla pod dohledem rabína. Statistiky o oblibě jídel u nás ale mluví jednoznačně: nejvíc (asi 85 procent) dotazovaných dává přednost takzvané české klasice – knedlo- vepřo-zelo, svíčková na smetaně, guláš. To jsou české evergreeny, to chtějí čeští lidé jíst. 4

Když se člověk zeptá šéfkuchařů, či „food kritiků“ co je podle nich nejtypičtější a unikátní české jídlo, odpovědi jsou nejednoznačné. Objevuje se v nich řada tipů od Krkonošského kysela, vepřo-knedlo-zela, svíčkové, povidlových buchet, až po obložené chlebíčky, houbového kubu, bramborák, nudle s mákem či dokonce smažený sýr s tatarkou. Že by se odborná veřejnost jasně shodla se zatím nestalo. Vytvořit logo charakterizující českou gastronomii je oříšek i pro renomované výtvarníky. Symbol by měl být snadno srozumitelný pro Čechy, ale pochopitelný i v mezinárodním měřítku. U italské kuchyně je to jednoduché: rajče, špagety, pizza. U maďarské paprika, u japonské sushi, u francouzské třeba žába nebo šnek. Ale co u té české? Knedlík? Kachna? Pivo? Není to vůbec snadné, protože nic z toho není jen české. Třeba knedlíky dělají i v Bavorsku a jsou na ně hrdi. Česká kuchyně prostě a vždy byla pod vlivem oné míchanice kultur, vlivů, jazyků a názorů. I proto je zajímavá a tolik důležitá současná snaha některých osvícených kuchařů a restauratérů „oprašovat“ staré zapomenuté recepty českých kuchařek, podporovat rozvoj lokálních specialit a využití domácích kvalitních surovin. 4

Počet shlédnutí: 51