FRÍSOVÉ

Převzato z: ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 194-198. (kap. Německo).

Osobitá germánská národnost obývající oblast o rozloze necelých 2 000 km² při západním pobřeží Šlesvicko-Holštýnska mezi městem Husum a dánskou hranicí a dále Severofríské ostrovy - Sylt, Amrum, Föhr, Helgoland aj. v Severním moři. V oblasti dnešního rozšíření severofríských nářečí, která původně sahala dále na jih – až k řece Eider – a zahrnovala i ostrovy Pellworm a Nordstrand, žije přibližně 120 000 obyvatel, z nichž zhruba polovina je fríského původu.

Severofríská populace, která uvedenou oblast kolonizovala mezi 8.–11. stoletím a ostrovy zčásti až ve 14. století, nebyla nikdy příliš početná – zdá se, že počet uživatelů jazyka nepřevýšil v žádné době 35 000. Život obyvatel oblasti byl odedávna silně ovlivňován určujícím geografickým činitelem – nízkou nadmořskou výškou plochých pobřežních nížin (tzv. marše).

Časté záplavy, z nichž zvláště katastrofální se odehrály v letech 1362 a 1634 (při druhé z nich zahynulo téměř 10 000 lidí, tj. přibližně 1/4 celého etnika!), pak do značné míry rozrušily pobřežní linii Severního Fríska. S tímto nebezpečím úzce souvisí i místní fenomén budování hrází a rozdělení celého teritoria do 13 jakýchsi oddělených suchozemských „ostrovů„ (tzv. hardy), plnících i úlohu správních okrsků. Tato skutečnost se promítla do vzniku velmi silného lokálního povědomí a dialektální rozdrobenosti severní fríštiny, která je jazykově blízká staré anglosaštině.

Obr. 12

Vymezeni oblastí Německa obývaných Severními Frísy (resp. Východními Frísy). Podle: M. J. Rešina, Frizy Niderlandov. In: Rasy i národy, 11, 1981; T. Steensen, Friesische Sprache und friesische Bewegnung, Husum 1989 (upraveno).

Od 14. století sdílela severofríská populace osudy Šlesvicka (do r. 1864 dánského, poté pruského); osamocený ostrov Helgoland byl v letech 1807–90 součástí britského impéria. Až do r. 1867 si však Severní Frísko udrželo jistá privilegia v právní oblasti. Tradičním zdrojem obživy obyvatel tohoto kraje bylo zemědělství a rybářství; dnes je však již dominujícím činitelem příjmů turisticky ruch a s ním spojené služby (přímořská letoviska…). Příliv značného počtu turistů však přispívá i k asimilaci Frísů; značným problémem je při malé početnosti etnika i silná migrace – odchod členů starousedlických rodin z kraje a naopak příchod nových obyvatel. Ze zhruba 60 000 osob severofrís-kého původu tak dnes hovoří frísky méně než 10 000; jazyk se navíc skládá ze 7-8 dosud živých navzájem značně odlišných dialektů. Ty se dělí do dvou skupin: lépe uchované ostrovní (sölring na Syltu,fer/r/ing~öömrang na Föhru a Amrumu, halunder na Helgolandu) a již značně rozrušené pevninské severně od Husumu (včetně ostrovní skupiny Halligen) – zde je dnes hlavním dialektem tzv. mooring neboli frasch v oblasti města Niebüll. Kupříkladu na Föhru (frísky Feer) dnes hovoří z 10 000 obyvatel frísky kolem 2 000 osob.

Pozoruhodný je fakt, že zhruba stejný počet hovořících tímto nářečím žije v USA – hlavně v New Yorku a dále v obci Petaluma v Kalifornii. Na Syltu (Söl) užívá jazyk z 25 000 obyvatel již jen asi 1 000 osob, na Amrumu (Oomrem) kolem 500 – zhruba 25 % populace ostrova - a na izolovaném Helgolandu (Deät Lunn), kam se v 50. letech fríská populace navrátila po dočasném vysídlení anglickou okupační správou po druhé světové válce, 700-800 osob z celkového počtu 2 300; v souostroví Halligen (Hölige) dnes ovládá tuto řeč již jen několik posledních desítek osob. Neexistuje společné spisovné severofríské nadnářeční „koiné“ (písemnictví se vyvinulo v řadě nářečí); většina uživatelů jazyka navíc neumí frísky číst a psát.

Celoseverofríské etnické vědomí se rodí v 17. století; zůstalo však omezeno na úzkou vrstvu vzdělanců. Od nástupu romantismu se projevoval vzestup zájmu o fríská etnická a kulturní specifika; první národní společnost byla založena v r. 1879. Slibný rozvoj severofríské literatury v polovině 19. století (zejména v dialektech sölring a mooring) však byl ochromen dánsko-německou válkou o Šlesvicko-Holštýnsko v r. 1864; následky této skutečnosti a s ní spojeného národního traumatu (nutnost přiklonit se k některé ze soupeřících stran) se pak ve společenském životě zdejší fríské populace promítaly ještě po řadu desetiletí a zcela nevymizely dodnes. Etnické vědomí Severních Frísů navíc bylo a stále je značně nevyhraněné; to se projevilo kupř. i ve 20. letech našeho století, kdy část představitelů etnika požadovala uplatněni fríštiny ve školství (bylo povoleno v r. 1925, a v období nacismu opět znemožněno) a v církevním životě, ale zároveň se proklamativně prohlašovali za integrální součást německého národa. Tuto představu posilovala i existence dolnoněmčiny (plattdeutsch), s jejímiž nositeli jsou Frísové v přímém a těsněn kontaktu a která již od 17. století vytlačovala fríštinu z oblastí jižně od Husumu a z některých ostrovů. Po určitém přeryvu v letech po druhé světové válce pak opět sílí – již ve 20. letech navázané – těsnější kontakty se západofrískou a východofrískou větví etnika – od r. 1956 působí společnost Fríská rada, pořádající všefríské akce. V r. 1947 byla uzákoněna výuka severofríštiny na školách.

Současná situace severofríského jazyka a kultury je tedy dosti obtížná. Zejména od 60. let však fríské národní a kulturní hnutí dosáhlo i řady významných úspěchů. Pracují dvě národní organizace – silnější, regionalisticky a „německv„ orientovaná zdůrazňující kulturní svéráz a vedle ní fríské „národní“ sdružení, proklamující etnickou svébytnost Severních Frísů a spolupracující s dánskou menšinou ve Šlesvicku. Vědecký zájem o etnikum je soustřeďován v Severofríském institutu (Nordfriisk Institut), založeném v r. 1964 a sídlícím v Bredstedtu (frísky Bräist). Zesílily snahy o uchování jazyka – fríština (zejména dialekty fer/r/ing a mooring) je vyučována v řadě škol, není však vyučovacím jazykem. Celkem absolvuje výuku fríštiny na základní škole současně kolem 1 000 dětí; existují jazykové kursy pro dospělé. V posledním období se např. na západním Föhru, hlavní současné baště jazyka, kde dialektem ferring hovoří dosud většina populace, projevily i některé kladné momenty ve vztahu mládeže k udržování fríštiny jako jazyka místní komunity a užší osobní identity v protikladu k dolnoněmčině a spisovné němčině.

Na pevnině je pozice jazyka nejsilnější v oblasti obcí Risum-Lindholm. Ve veřejném životě však jazyk nehraje prakticky žádnou roli, slabé je i „fríské„ vědomí obyvatel, které ustupuje lokálnímu. Pouze v několika místech nalezneme dvojjazyčné nápisy. Nečetná literární tvorba je ovlivňována dialektální roztříštěností a malým počtem čtenářů. Při některých lokálních německy psaných periodikách existují fríské přílohy či sloupce v místních dialektech; téměř zanedbatelné je rozhlasové vysílání ve fríštině. ORG; ZŠ ^pf, SŠ ^pf; PER

/SATERLANDŠTÍ FRÍSOVÉ/

Zbytek fríské populace, která byla dříve více rozšířena v tzv. Východním Frísku, ležícím severozápadně od Hannoveru. Sídlí v kraji Saterland v Dolním Sasku mezi městy Oldenburg a Emden. Východofríské etnikum je již v pokročilém stadiu asimilace, která byla posílena v polovině 20. let mj. příchodem poválečných německých přesídlenců. Přesto je fríština v užití ve třech obcích oblasti – Strücklingen (frísky Strukelje), Ramsloh (Roomelse) a Scharrel (Schäddel). Uvedený region je teritoriálně značně vzdálen jak od severofríské (200 km), tak západofríské jazykové oblasti (100 km). Východofríský jazyk, považovaný někdy za pouhé dolnoněmecké nářečí, je již ve značném úpadku; ze zhruba 10 000 obyvatel okrsku Saterland jím hovoří již jen přibližně 1 000 převážně starších osob, dalších asi 2 000 osob východní fríštině rozumí. Do počátku 30. let 20. století byla tato varianta fríštiny v užití ještě i na jednom z Východofríských ostrovů – Wangerooge (frísky Wangereach) – u severoněmeckého pobřeží.

Přes nízký stav etnického uvědomění a značný stupeň rozpadu etnické pospolitosti jsou Východní Frísové zastoupeni ve společné Fríské radě a vysílají své zástupce na všefríské kulturní kongresy, konané střídavě ve všech třech fríských oblastech. Odlišnosti v jazycích jsou však natolik značné, že kupříkladu Východní a Severní Frísové používají při vzájemném dorozumívání němčinu. Ve východní fríštině existuje i nečetná literatura (záznamy ústní tradice již v 17. století). ORG; KNIH

Počet shlédnutí: 69