Blaženost a ctnosti

Při zpracování referátu jsme vyšli z Aristotelovy Etiky Nikomachovy, kterou napsala právě pro svého syna Nikomacha. Etika = ethos (mrav, zvyk obyčej). Etika potom řeší, jak být správným člověkem či jak žít šťastný a naplněný život. To, jak se chováme, ovlivňuje, jestli budeme vést naplněný život

Druhy života 1) poživačný způsob života (jakákoliv přítomnost)

2) cílem politického života = čest (ve starověku, abych druzí viděli, že jsem dobrý = ušlechtilý člověk) = udělat dojem; abych měl čest

3) rozjímavý způsob života

Blaženost = eudaimonia (objektivní štěstí). Nedbáme na subjektivní štěstí (hedoné), ale na objektivní. Blaženost může být jak činnost, tak stav. Dosažení blaženosti se potom říká ataraxia (vyhasnutí). Aristoteles pokládá blaženost za účel lidského konání.

- blaženost ničeho nepotřebuje, dostačuje sama sobě

- blaženost patří mezi činnosti žádoucí samy o sobě, neboť při jejich konání se nevyhledává nic jiného než to konání samo, př. ctnostné jednání a přirovnávání ke hrám, ty také děláme pro činnost samu.

- blaženost není jednotná pro všechny, jinou má dobrý člověk a jinou zlý člověk

Ctnost = zdatnost (=nějaká síla). Řeckým ekvivalentem je slovo arethé. rozumové – moudrost, chápání a rozumnost mravní – štědrost a uměřenost.

Aristotelés za nejvyšší ctnost považuje moudrost.

Ctnost je u Aristotela habitus, ale není to něco, co má člověk pouze naučeného. Například pokud člověk jedná morálně ze zvyku, ale ne z vlastního přesvědčení, tak to není ono. Usnesli jsme se, že morálka a chování mají své klady a zápory a zastavili jsme se u metaetiky – Jestli je vůbec možné morálku najít? Má nějaká objektivně daná pravidla? Zde můžeme pak rozlišit deontologismus (od povinnosti) a teolologismus (od cíle).



---

Počet shlédnutí: 24