VYSTĚHOVALECTVÍ DO JIHOVÝCHODNÍ EVROPY

Iva Heroldová

Osídlování jihovýchodní Evropy v 18. a 19. století souvisí s porážkou a vyhnáním Turků (szatmarský mír roku 1711) a se snahou zabydlet tyto rozsáhlé a pusté kraje. Už nařízení z roku 1723, publikované v německých státech a okolních zemích, osvobozovalo každého kolonistu od placení daní na šest, řemeslníka na patnáct let. Byli povoláváni horníci z Čech. Horních Uher, Tyrol, Saska s cílem osadit staré hornické obce v okolí Oravice a Moldavy. Přestože stát nepřistoupil k organizování větší kolonizace a vrchnosti se bránily úniku pracovních sil, lidé se živelně stěhovali. Čechy lákala úrodná půda, menší povinnosti a dané. Po slezských válkách se zájem o stěhování jak ze strany vlády, tak i kolonistů samých, zvýšil.

Kolonizační patent Marie Terezie z 25. února 1763¹⁾ vyzýval všechny propuštěné vojáky, aby se hlásili o pasy v Plzni, Lokti, Žatci, Lovosicích, Mladé Boleslavi, Hradci Králové, Lanškrouně a Opavě: po vyřízení formalit měli být přijati v Banátě, Uhrách a Sedmihradsku. Kolonistům, kteří se usadí na komorních panstvích a postaví si dům, mělo se poskytnout zdarma stavební a palivové dříví a osvobodit je od placení daní na šest, řemeslníka na deset let. Desetiletá úleva byla také přislíbena všem vojákům-katolíkům, kteří se chtějí usadit na Vojenské hranici. Každé rodině, která se vystěhuje do Banátu a přijde s pasem, měl být dán vedle pole a domu²⁾ potah, polní a hospodářské nářadí, krmivo a obilí na jeden rok nebo poskytnuta finanční záloha, splatná po tři léta. Kolonizační vesnici měl být přidělen učitel a farář, dvěma dohromady ranhojič. Jmenovaní kolonizační inspektoři měli kolonistům pomáhat radou, pečovat o hospodářský a morální vzestup osady. Vláda počítala i s finanční podporou na zlepšení polního hospodářství, na rozvoj sadařství, v některých oblastech zvláště moruší (Bačka). Patent stanovil zásadu usazovat v Banátě pokud možno jenom katolíky a neuniatské Řeky (Valachy a Srby), v ostatních Uhrách a Sedmihradsku také příslušníky jiného vyznání než katolického. Czoernig uvádí, že se do Bačky vystěhovalo roku 1763 1.427 osob, zvláště z Čech a Moravy a německých států. V osadě Gakovo se usadili kolonisté především z Moravy, Německa, Švýcarska, Lotrinska a Čech. V této době převažovala živelná kolonizace nad centrálně řízenou emigrací. O stěhování byl veliký zájem. Poddaní sbíhali z panství, odcházeli bez propouštěcích listů, bez pasů; vrchnosti se bránily stěhování poddaných.

Roku 1771 bylo nařízeno, že poddaní musí mít vrchnostenské povolení. Osedlý poddaný musel za sebe získat náhradu. Einwanderungs-Patent Josefa II. z roku 1784 vyzýval k přesídlení řemeslníky, živnostníky, dělníky, lidi všech profesí, bez rozdílu náboženství. Všem. kteří se usadí na komorních panstvích (včetně těch, kteří přijdou bez pasu), měl být přidělen dům se světnicí, komorou, chlévem, určitá výměra půdy, pár volů nebo koní, jedna kráva, vůz, brány, pluh. Místy se rodinám slibovalo i vybavení domácnosti (postel, slamník, pytle, díž, sekyra, vidle, řešeto, hrotek, máselnice, kolovrat). Nařízením z počátku devadesátých let snažila se vláda usazovat kolonisty stejného etnika nebo náboženství pohromadě.

Patenty o vystěhovalectví z konce 18. a počátku 19. století různě modifikovaly emigraci/zákaz emigrace, zvláště rekrutů; rozlišovaly mezi emigrací do rakouských zemí a emigrací do Haliče, Uher a jinam do ciziny. Novela vystěhovaleckého patentu z roku 1832 vystěhovalectví povolovala, zachovají-li se příslušné formality³⁾. Zájem o kolonisty z českých zemí a ze Slovenska byl veliký pro jejich pracovitost a zkušenost. Měli být vzorem místním Rumunům a Srbům.

Čechy se ze všech rakouských zemí podílely na vystěhovalectví nejvyšším procentem, v padesátých letech 73,8 %, v roce 1854 90 %.⁴⁾ Co do směru vystěhovalectví a sociálního složení emigrantů, můžeme vydělit na počátku padesátých let zhruba dvě oblasti: západočeskou, v níž převažoval venkovský lid, směřující především do západní Evropy, hlavě do zámoří a východočeskou, odkud se stěhovalo městské obyvatelstvo, řemeslníci, drobná buržoazie a dělníci na Balkán, zvláště do Srbska. Ke konci padesátých let k nim přibyly jižní Čechy, z nichž odcházeli hlavně zedníci, tesaři a krejčí⁵⁾.

Stoupající vystěhovalectví vzbudilo pozornost představitelů české společnosti, vlastenecké inteligence a buržoazie, kteří v něm viděli početní úbytek českého národa a tím jeho hospodářské a kulturní oslabení. Snažili se proto odvrátit vystěhovalectví vůbec (Tyl, Kodym), nebo v duchu slavjanofilství zaměřit emigraci na slovanské země. U příležitosti Národopisné výstavy v Moskvě v roce 1867 vyjednávali čeští politikové o možnosti usadit české kolonisty v Rusku. Vystěhovalectví do Chorvatska-Slavonie propagoval Karel Lambl, který si přičítá zásluhu o usazení Čechů na Daruvarsku a Moslavinsku v šedesátých letech 19. století.⁶⁾

Bačka, Banát, Sedmihradsko, Chorvatsko-Slavonie, srbské vojvodství, se staly během 18. a 19. století trvalým bydlištěm příslušníků různých etnik a náboženství, hledajících obživu a práci, vyhnanstvím náboženských sekt⁷⁾ i dočasným azylem politických emigrantů⁸⁾.

Dochované české jazykové ostrovy jsou jen zlomkem osad a kolonií, v nichž se usadili kolonisté z Čech. Za feudalismu, zvláště do doby zrušení nevolnictví, byle emigrace omezena především na obyvatele měst, řemeslníky, válečné invalidy a rekruty prchající před vojenskou službou, na poddané, jež vrchnost propustila, nebo kteří tajně utekli, dále na ty, jejichž vrchnost měla pozemky v jihovýchodních provinciích Rakouska (např. náchodský kníže Schaumburg-Lippe vlastnil ve Slavonii 175.000 jiter půdy⁹⁾, baron Josef Petráš měl ve stolici Požega statky) a na násilně deportované. Do Vídně, do alpských zemí a na Balkán odcházeli poddaní z českých zemí na sezónní práce, řemeslníci na stavbu opevnění, silme a posádkových mest, vojáci konat službu. Do Sedmihradska byli násilně deponováni deisté za severovýchodních Čech. Pokud byli kolonisté přijati do svazku Vojenské hranice, stali se z nich „hraničáři“, nejlevnější stálá armáda, zajišťující v dobách míru bezpečnost hranic a zároveň obdělávající půdu, a v dobách válečných bojující na různých evropských bojištích.

Od druhé poloviny 18. století jsou doklady o usazování českých řemeslníků a vojáků ve Slavonské vojenské hranici, na území dnešního Bjelovarska, kde se budovalo posádkové město Bjelovar. Uvádí se, že podle dosud živého ústního podání založili vesnici Inovčani. dnešní předměstí Bjelovaru, čeští řemeslníci, které přivedl v době Marie Terezie nějaký šlechtic. Ze všech se stali hraničáři. Vedle vojenské služby museli konat také různé veřejné práce. Např. když chtěli snoubenci dostat povolení ke sňatku, museli zasadit šest ovocných stromů nebo moruší.¹⁰⁾ Příliv přistěhovalců z Čech (Čechů a Němců) sílí po zrušení nevolnictví, což potvrzují matriky, v nichž přibývá po roce 1781 českých příjmení. Na české gubernium a na samotného místodržitele se obraceli se žádostmi o kolonisty z Čech vojenské úřady, jednotliví šlechtici a podnikatelé (mnozí podníceni svými českými úředníky a lesníky). Tak došlo k založení prvých českých osad: Ivanovo Selo v Chorvatsku-Slavonii roku 1826 a Sfinta Elena v jižním Banátě roku 1822, které se v jinoetnickém prostředí udržely podnes.

Od této doby stěhování z českých zemí na Balkán neustává. Zesiluje po roce 1848, kdy se zrušením poddanství uvolnily poslední zábrany pro volnou migraci obyvatel. Zájem o stěhování do jihovýchodní Evropy projevovali i jednotliví úředníci (např. okresní hejtman ve Vrchlabí a krajský prezident v Jičíně), kteří v osídlení hraničních rakouských provincií viděli jednu z cest, jak odstranit bídu lidových vrstev Krkonoš a Krušných hor. O osudu mnohých těchto osad (některé vznikly z podnětu českých úřadů, jiné byly akcemi podnikatelů, např. libereckého Liebiega), založených v padesátých letech 19. století, nemáme dnes zpráv (např. v župě Broos, Marmaroš Sihoti, v městyse Elesd v bihorské oblasti). Po skončení rakousko-pruské války roku 1866 a po vydání prosincové ústavy roku 1867, zaručující volnost stěhování, stoupá vystěhovalectví především do Ameriky a do Ruska. Když byla zrušena Vojenská hranice (1871–1873) a skončila rusko-turecká válka, zvětšil se proud vystěhovalců na Balkán. Novinové zprávy, agitující k vystěhovalectví, uveřejňovaly kolonizační podmínky, současně však varovaly před neznámým prostředím a upozorňovaly na problémy sžívání s domácím obyvatelstvem.¹¹⁾

V této době masového přílivu emigrantů se vytváří mapa českých jazykových ostrovů v jihovýchodní Evropě. Později docházelo ke vzniku zcela nových osad jen výjimečně (Bosna, Bulharsko), většinou druhotnou migrací z původních českých kolonií, kterou doplňovaly jen menší skupiny a jednotlivci, přistěhovalí z českých zemí.
Vystěhováním a kolonizací došlo k přetržení společenského, kulturního a etnického vývoje vystěhovalců s mateřským národem. Od chvíle usazení v jinoetnickém prostředí se začal utvářet život kolonistů v závislosti na ekonomicko-společenské formaci etnického

69

prostředí, v němž se octli, a na zákonech a předpisech státu, v němž se usadili. Sociálně jednotné skupiny českých kolonistů (ve srovnání se zámořím se do jihovýchodní Evropy stěhovaly – až na výjimky – nejchudší vrstvy obyvatelstva), místy i stejného regionálního původu, se v odlišném etnickém prostředí a v jiném státě utvářely jinak a vzájemně se diferencovaly (jugoslávští Češi, rumunští Češi, bulharští Češi). Do procesu formování českých národních skupin zasáhlo dále hnutí novodobých národů, rozpad rakouské monarchie a vznik nových evropských států po roce 1918.

Na území bývalé Jugoslávie vytvořili Češi tři základní jazykové ostrovy s různou intenzitou osídlení: v Chorvatsku, ve Vojvodině, a v Bosně a Hercegovině. V roce 1961 žilo na území SFRJ 29.996 Čechů (předválečné prameny uvádějí 46.777 Čechů), v roce 1971 24.620 a v roce 1981 19.690 Čechů.

Nejvíce českých kolonistů se usadilo v Chorvatsku-Slavonii. Roku 1878 činil jejich počet 2088, roku 1890 27.521, roku 1900 31.888, roku 1921 32.270, roku 1930 36.445, roku 1948 28.991, roku 1961 23.391.

Za nejstarší českou osadu v dnešní Jugoslávii je pokládáno Ivanovo Selo (obec Grubišno Polje). Ivanovo Selo založili roku 1826 Češi¹²⁾, které povolal roku 1825 virovitický hrabě Pejačević na své panství v okolí slatiny, Feričanů a Orahovice. Protože nesplnil dané závazky, rozhodli se kolonisté od něj odejít. Obrátili se s písemnou žádostí k válečné radě do Vídně o přijetí do svazku Vojenské hranice. O rok později bylo 68 rodinám o 304 členech vykázáno na území svatojiřského regimentu u obce Grubišno Polje k osídlení lesnaté místo zvané Preszad. Kolonisté museli nejdříve vyklučit mohutné stromy, které káceli jen sekyrami. Jednotlivým rodinám byly vyměřeny pozemky (rolníkům po 9 jitrech, řemeslníkům po 5)¹³⁾a založena vesnice Johannesdorf-Ivanovo Selo, ve spisech od roku 1834 označované jako pagus Bohemorum, domácími Srby a Chorvaty zvané „Pémií“. „Pémie“, stejně jako apelativum „Pémci“ pro české kolonisty vůbec¹⁴⁾, mělo zpočátku pejorativní příchuť, ale časem se vžilo a sami daruvarští Češi dnes jinak Ivanovu Selu neřeknou. Ivanovo Selo, Nová Ves (obec Kobáš) v Bosně a Češko Selo (obec Srbac) u Bele Cerkve v Banátě jsou jediné české osady na území Jugoslávie založené jako kolonizační.

Rodinám byla přidělena stavební místa, na nichž si kolonisté postavili 40 dvouprostorových stavení s chlévy (dřevěné konstrukce se stěnami vypletenými proutím, ohozenými a obílenými), krytých došky. Každé stavení dostalo jednoho vola, pluh a válec. Původní tříroční lhůta osvobozující kolonisty od daní byla vzhledem k obtížným podmínkám (močály, smečky vlků, malárie) prodloužena na čtyři. Vysoká úmrtnost (matrika z roku 1827 zaznamenává za rok 70 úmrtí; spolu s útěky (za něž byli kolonisté trestáni 25 ranami holí) snížily počet obyvatel roku 1834 na 120. Teprve další příliv kolonistů z Čech na sklonku třicátých tet zvýšil počet obyvatel na 520.¹⁵⁾ Ve stejném roce jako do Ivanova Sela přistěhovalo se 32 českých rodin na území sousedního križevackého regimentu, do hraničářských obcí Veliki Zdenci¹⁶⁾, vzdálených cca 8 km od Ivanova Sela a Neu Ullaminez (Laminez) a Neu Plavnice u Bjelovaru.¹⁷⁾

70

Vedle vojenské správy osídlovali tuto oblast šlechtici. Hrabě Janković hledal už od druhého desetiletí 19. století kolonisty pro své panství Daruvar, Pakrac a Sirač, jež sousedilo s územím svatojiřského regimentu. Roku 1814 otiskl ve vídeňských a prešpurských novinách zprávu vyzývající řemeslníky k osídlení Daruvaru. V letech 1826-1827 povolal na radu svých českých a slovenských úředníků kolonisty z Čech, Moravy a Slovenska¹⁸⁾ (mluví se o 60 českých a jiných rodinách) s povinností robotovat na stavbě silnice, na níž mu místní srbské obyvatelstvo odmítalo pracovat. V době, kdy přicházeli na Daruvarsko Češi, žili zde už němečtí, maďaršti a italští kolonisté.¹⁹⁾ Janković usadil Čechy v Končanici vzdálené asi 8 km od Ivanova Sela, která je dodnes jak rozlohou (7 km), tak i počtem největší českou vesnicí v Jugoslávii (v roce 1971 z 1.447 obyvatel bylo 1.266 Čechů, 155 Chorvatů, 94 Srbů).

Na sklonku třicátých let počet Čechů na Daruvarsku²⁰⁾ stoupal. Usazovali se v okolí Daruvaru, v Končenici, Brestovci, Dežanovci, Sirači, Badljevině. Roku 1845 založil Janković v těsném sousedství Daruvaru českou osadu Louisendorf-Ljudevitino Selo. (dnešní Lipovac Daruvarski), v němž se usadili kolonisté z Písecka a Čáslavska. V padesátých letech se Češi stěhují do těchto osad a jejich okolí: Lipovce. Dežanovce, Badljeviny, Uljaniku, Sredjan, Prekopakry u Pakrace, Poljany u Medjuriće, v šedesátých letech do Ludiny, Gaje, Trojeglavy, Antunovce, Doljan u Daruvaru, Dežanovce, Nové Jošavy u Feričanců, do Kaptola u Slavonské Požegy, Lipovljan u Novsky, v sedmdesátých letech do Medjuriće, Dubravy, Hercegovce, Dolního Uljaniku, Velikých Zdenců, Trojeglavy, Sredjan, do Novoseljan na Bjelovarsku, do Lipovljan a do Kaptolu. Největší příliv nastal po zrušení Vojenské hranice. Češi osídlují Grubišno Polje, Končanici, Staro Petrovo Selo. v devadesátých letech Medjurić, Jakšić u Pleternice, dále trvá příliv na Daruvarsko, do Hercegovce, Grubišného Polje, Dežanovce, Sredjan, Uljaniku, do okolí Dubravy u Ludiny, Kaptolu, Jazveniku, Bjeličevce, Popovače, Kutiny, Pleternice. V devadesátých letech příliv kolonistů z českých zemí a ze Slovenska ustává, nadále přicházejí jen jednotlivci.

Nejvíce Čechů se usadilo ve východní části Chorvatska, především v západní Slavonii, kde vytvořili mezi řekami Sávou a Dravou pás asi 30 km široký a 100 km dlouhý. Začínal už 20 km na východ od Záhřebu a končil v okolí Slavonské Požegy. V roce 1900 žilo v župě požešské 14.760, v župě bjelovarsko-križevacké 11.227 Čechů. Nejvíce Čechů se přistěhovalo do okresu Daruvar („Končanica-Zdenci, tamo su lauter Pemci“), kde byli a jsou nejsilnější skupinou přistěhovalců (před Němci a Maďary) a podíleli se 23,4 %²¹⁾ na celkovém počtu obyvatel, v roce 1931 15,2 %. Podle úřední statistiky měla největší počet Čechů Končanice (roku 1910 80,3 %, 1921 82,6 %), Brestovac (1910 57,8 %, 1921 59,1 %), Pakračka Poljana (1910 51,8 %, 1921 58,1 %), v ostatních obcích požešské župy tvořili Češi větší nebo menší skupiny, v župě bjelovar-križevacké neměli Češi v žádné obci většinu.

Oblast, kterou Češi osídlili, je nížinná, úrodná. V článcích a ve výzvách agentů byla Slavonie nazývána „zaslíbenou zemí“,²²⁾ lákající lácí půdy (jitro „za bochník“, „za flašku rakije“), dále poměrně malou vzdáleností od domova a snadnou dopravou na vorech a po roce 1870 po železnici.
Do Chorvatska-Slavonie se stěhovaly především sociálně slabé vrstvy (nádenici, zemědělští dělníci, řemeslníci, malorolníci), dále úředníci, lékaři a lesníci. O možnostech usídlení se dozvídali z novin, letáků, vyhlášek, od vojáků, z dopisů příbuzných. Početně byli mezi imigranty zastoupeni drobní řemeslníci, zvláště krejčí, obuvníci, truhláři, tesaři, zedníci, kováři, koláři, přicházející z Čech i z Vídně.²³⁾ Počet řemeslníků se rozšiřoval v dalších

71

generacích. Hospodářství zde dostával, stejně jako v českých zemích, zpravidla nejstarší syn, zatímco druhorození synové se učili řemeslu. Dávat děti na studia nebylo až do druhé světové války zvykem. Zdejší chorvatské a srbské vesnice postrádaly řemeslníky. Domácí obyvatelstvo hospodařilo extenzívně a potřebné primitivní nástroje si vyrábělo podomácku. Osazování řemeslníků bylo nutnou podmínkou zintensivnění zemědělské výroby, rozvoje kapitalistických výrobních sil v této oblasti. První železné pluhy přivezl na Daruvarsko prý Petr Kovář z Poličska, který je vyráběl pro celé okolí a od něj je pak začali kupovat i Srbové a Chorvati. Později dovážely zemědělské nářadí české firmy (např. firma Ježek z. Blanska).
K typickým českým řemeslníkům patřili vedle zedníků, tesařů a truhlářů mlynáři, zvláště v okolí Daruvaru, Pakrace, Garešnice a Grubišného Pole. Mezi české živnosti náleželo také zpracování mléčných výrobků, které nabyly na proslulosti a prodávaly se na místních trzích i do zahraničí.

Po českých obyvatelích osady Češko Selo u Petrinje zbyla jen příjmení a pár jednotlivců, přesto však nesou-1i místní Chorvatky na trh mléčné výrobky, neopomenou kupujícím zdůraznit, že jsou z Českého Sela. Na daruvarském trhu dodnes prodávají máslo, mléko a smetanu takřka výhradně Češi. Určitou kuriozitou, pokud jde o požadovanou profesi uvedenou v regionálním tisku na Žatecku a Lounsku ve výzvě ke kolonizaci okolí Sisku, byla znalost hry na hudební nástroj. Ještě dnes vzpomínají v Petriniji na české muzikanty z Českého Sela, kteří hrávali na zábavách.

Pro starší dobu platily dvě formy získávání půdy v Chorvatsku Slavonii: přijetím do svazku Vojenské hranice nebo usazením na šlechtických pozemcích. Obé byly vázány na splnění podmínek, na určitou protislužbu (vojenská služba, robota²⁴⁾.) Po zrušení poddanství a Vojenské hranice se půda získávala jedině koupí od státu nebo od domácího obyvatelstva. Půda se prodávala levně, protože rozpad zádruh, k němuž docházelo zrušením Vojenské hranice, vedl k oddělování a ekonomickému osamostatňování jednotlivých rodin, které však samostatně hospodařit neuměly, a protože odmítaly platit daně, půdu raději prodávaly často pod cenou, mnohdy jen ve výši nezaplacených daní. Teprve ke konci století cena půdy stoupá a kolonisté, přicházející bez prostředků, museli si vydělávat nádenictvím a formanstvím na její zakoupení.

Předválečné statistiky dokládají, že Češi v Chorvatsku-Slavonii byli ze 66,3 % zaměstnáni v zemědělství a z 20,66 % v průmyslu a živnostech; vysoce kvalifikovaných dělníků bylo 13 %. ²⁵⁾ 75 % českých rolníků vlastnilo půdu do 25 ha (průměr nejvyšší výměry se pohyboval od 10-20 ha, nejvíce vlastníků bylo kolem 12 ha. Poměrně značné procento zaujímalo zemědělské dělnictvo (16,6 %) a čeleď (6,8 %). Vezmeme-li v úvahu průměrný rozsah pozemků a početnou skupinu řemeslníků, můžeme říci, že Češi v Chorvatsku-Slavonii tvořili celkem zámožnou skupinu, která prožívala své období prosperity a regrese (stěhování do zámoříj)²⁶⁾. Úroveň zemědělského hospodaření Čechů byla v porovnání s domácím obyvatelstvem vysoká. Postavení dobrých hospodářů, jehož Češi krátce po osídlení dosáhli, podminovala rozdílná úroveň zemědělství v českých zemích a v Chorvatsku-Slavonii. Toto postavení lze dokumentovat na intenzivním a extenzivním hospodaření a nízkým procentem analfabetů mezi Čechy a vysokým počtem negramotných mezí domácím obyvatelstvem.²⁷⁾

Čeští imigranti, navenek působící jako jednolitá etnická skupina, byli vnitřně diferencovaní. Vedle sociálních a regionálních rozdílů dělily je i kolonizační vlny (zhruba první a druhá polovina 19. století), které určovaly jejich různé právní postavení, stupeň etnického, resp. národního vědomí a tím také míru asimilace. Před rokem 1848 přicházeli poddaní

72

s propouštěcími listy, ale i bez nich. Všichni se mohli usadit a nabýt půdu, příděly pozemků byly jednotné, sociální rozdíly mezi nimi vznikly teprve později. Ti, kteří přišli bez propouštěcích listů, nemohli podle slavonsko-uherského zákona z roku 1814 a 1826 uzavřít sňatek. Museli žít v konkubinátě často velmi dlouhá léta, což zřejmě zužovalo jejich společenské postavení. Rok 1848 odstranil komplikace spojené s poddanstvím. Každý mohl přicházet svobodné osídlovat a podle svých možností získávat půdu. Různá výměra vlastnictví půdy hned od počátku kolonisty rozdělovala.

Druhá polovina 10. století rozdělila české přistěhovalce, pokud jde o státní občanství, což nepřímo ovlivnilo jejich etnické (národní) vědomí. Češi, kteří se usadili v Chorvatsku-Slavonii před rokem 1867, se automaticky stali plnoprávnými občany Uherska, v užším slova smyslu Chorvatska-Slavonie, přistěhovalci po rakousko-uherském vyrovnání museli si o uherské občanství požádat, jinak byli považování za občany Rakouska, za cizince, s domovským právem do obce, v níž se narodili. Vzhledem k tomu, že si Češi žádost o uherské občanství podávali zřídka (nechtěli se stát občany Uherska), měla většina Čechů v Chorvatsku-Slavonii příslušnost rakouskou²⁸⁾, v užším slova smyslu do Čech nebo na Moravu (na rozdíl od Slováků, kteří měli občanství uherské). Češi – starousedlíci s uherským, později chorvatským občanstvím a s domovskou příslušností k Chorvatsku, měli stejná práva jako Chorvati. Tato dvojí zemská příslušnost (dvojí zemské vědomí) - k Chorvatsku a Čechám (Moravě) - se stala dělítkem mezi imigranty a přispěla na jedné straně k asimilaci nejstarších osídlenců a na druhé straně k národní emancipaci těch, kteří se přistěhovali později. Rozpad Rakouska a vznik nových států po roce 1918, ČSR a Království Srbů. Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie), rozdělení ještě více prohloubil. Češi, kteří měli uherské občanství, stali se jugoslávskými státními příslušníky, ti, co měli rakouské občanství, s domovskou příslušností do českých zemí, stáli se čs. státními příslušníky, tedy cizinci. Toto zdánlivé formální rozdělení působilo na odlišné formování etnického (národního) vědomí české skupiny. Tomu napomáhalo i to, že úroveň etnického vědomí, s níž přicházeli kolonisté v prvé polovině 19. století, byla jiná než u kolonistů poslední třetiny 19. století. Kolonisté imigrující ve dvacátých až třicátých letech nebyli ještě zasaženi národním hnutím, měli vědomí zemské příslušnosti (Böhmen, Mähren – Češi, Moravané) a jazykové a kulturní odlišnosti od ostatních obyvatel, domácích Chorvatů, Srbů a kolonistů (Němců, Maďarů). Označení země původu - Böhmen - se stalo dokonce jejich označením „Pémci“). Oni sami si uchovali zcela nesentimentální vztah k Čechám jako k zemi, která jim neposkytla obživu a práci, zachovala se k nim macešsky. Tento názor se udržel do současnosti. ²⁹⁾ Po přesídlení do Chorvatska se z nich stali příslušníci země chorvatské - tedy Chorvati. Toto zemské vědomí bylo posilováno zdůrazňováním, že kdo se v Chorvatsku narodil, je Chorvat. „Tady byli Češi, kteří se nechtěli počítat za Čechy. Říkali, že se tady narodili, takže nemohou bejt Češi, jenom Chorvati.“ (Inf. Dežanovac, Daruvarsko.)

Kolonisté přicházející v poslední třetině 19 století byli ovlivněni národněobrozenskými (nacionálními) snahami, mnozí byli dokonce jejich nositeli. Necítili se „Böhmen“, k nimž byli počítám i Němci přistěhováni z Čech, ale Čechy (úřady je začínají místo Pemci označovat „Češi“), a svou příslušnost k české národnosti dokazovali i nepřijetím uherského (chorvatského) občanství. Toto rozdílné formování etnického vědomí bez ohledu na Živost české jazykové a kulturní tradice pokračovalo i dále a ovlivňovalo různý přístup českých přistěhovalců nejen ke kulturním a společenským akcím krajanského hnutí, ale vedlo i k odlišnému chápáni historických událostí.

Pokud jde o regiony, z nichž se kolonisté stěhovali, převažovaly severovýchodní Čechy, jižní a západní Čechy a některé oblasti Moravy. V povědomí jugoslávských Čechů dodnes setrvává dělení na Čechy a Moravce (Moravany), kteří vytvořili kompaktnější osídlení na Bjelovarsku (např. Roviště, obec Ivan Žabno, Bulinac, obec Severin, Narta), na Daruvarsku ve Sredjanech a na Požešsku v Běliševci a Pleternici. Za největší středisko přistěhovalců z Moravy se pokládala Dubrava, kde bylo usazeno na 200 moravských rodin.

Navenek se „Moravci“ projevovali větší religiozitou, lpěním na tradici, zasvěcováním kapliček a oltářů moravským patronům Cyrilovi a Metodějovi, a slavením „hodů“, zatímco Češi si dávali do kapliček a na oltáře hlavně obrazy a sošky sv. Václava, na jehož svátek velký počet českých osad dodnes „drží posvícení“ (např. Brestovac, Lipovac, Kaptol, Ludina, Češko Selo).

Po celé 19. století nedocházelo k organizovanému udržování a rozvíjení přinesených kulturních tradic. Nebyly ani české spolky, ani české školy, které by tomu napomáhaly. Jazyk, kultura a společenský život českých imigrantů se vyvíjely samovolně, v závislosti na kompaktnosti či disperzi tě osídlení. Homogenita českých kolonií byla poměrně brzy narušena smíšenými sňatky s Chorvaty.³⁰⁾ Roku 1900 uvádí Auerhan, že počet českého obyvatelstva stagnuje, jen okresy Daruvar, Garešnica, Pakrac a Požega měly stálý, byť pomalý růst. Úbytek Čechů na Bjelovarsku a v okrese Grubišno Polje spadal na vrub kroatizace. Na Bjelovarsku byla asimilace způsobena disperzním osídlením a tím, že šlo o jednu z nejstarších českých kolonií, která vznikla kolem padesátých let 19. století a nebyla oživována dalšími kolonizačními vlnami. Kroatizací bylo zasaženo i Ivanovo Selo, nejstarší česká osada, obklopená srbskými vesnicemi, vzdálená od ostatních českých osad na Daruvarsku. Ivanovo Selo bylo etnicky homogenní a endogamní a Češi si udrželi český jazyk a tradiční kulturu. Kroatizace pronikala prostřednictvím katolického kostela, který spojoval Čechy a Chorvaty společnou účastí na církevních obřadech a slavnostech. V Ivanově Selu se podstatná část Čechů hlásila k Chorvatům. V roce 1910 měla obec 842 obyvatel, z toho bylo 705 přihlášeno za Chorvaty a 124 za Čechy (6 se hlásilo k Němcům, 6 k Maďarům a 1 za Slovince).³¹⁾ V roce 1921 se o Ivanově Sele hovoří jako o obci chorvatské s větší českou menšinou.

K udržení české národnosti pomáhala vysoká reprodukce, neboť v českých rodinách počet dětí podstatně převyšoval počet dětí v chorvatských a srbských rodinách, kde zádružný způsob hospodaření vedl k jednodětnému systému.³²⁾ Česká etnická skupina se přes poměrně vysokou asimilaci rozšiřovala na úkor domácího obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že šlo o zemědělskou populaci, byla migrace malá, odchod do měst nebo do jiných oblastí řídký; ani nebyl zaznamenán větší pohyb a ani styk mezi českými jazykovými ostrovy v rámci jednotlivých žup. Častěji se stěhovali řemeslníci, které velká koncentrace na jednom místě nutila hledat si obživu jinde.

Počátek organizovaného společenského života Čechů na Daruvarsku spadá do devadesátých let. V roce 1907 byla v Donjim Daruvaru založena první Česká beseda (vznikla ze Čtenářského kroužku), po níž následovaly další. Jejich členy se mohli stát Češi a příslušníci jiných slovanských národností. Stanovy byly vypracovány podle záhřebské České besedy (založené Fričem roku 1874); náplní činnosti mělo být vzdělávání a zábava, politika se vylučovala. V odznaku mela Beseda stříbrného lva na červenobílé stužce. Byla založena besední knihovna, odebíraly se noviny a časopisy z českých zemí, pořádaly se zábavy (posvícenské, masopustní), přednášky a pěstovaly se styky s vlastí. Beseda pořádala sbírky ve prospěch

74

sociálně slabých a věnovala pozornost hospodářským otázkám. Všesokolského sletu v Praze roce 1912 se účastnilo i několik členů daruvarské Besedy.

Iniciátory a nositeli spolkového národního života byla na Daruvarsku, stejně jako v době obrozenské v Čechách, drobná buržoazie (řemeslníci, majetnější rolníci) a vlastenecká inteligence (úředníci), která sem přicházela na sklonku století. Seznamy členů Besedy i z pozdějších let ukazují, že 60 – 75 % tvořili řemeslníci a dělníci. O rozvoj spolkového života měli zásluhu také vídeňští Češi, kteří se na Daruvarsku usadili, a i sami slavonští Češi, jež při cestách za řemeslným vandrem přišli do Vidné, odkud si pak přinášeli podněty k organizování spolkového života.³³⁾
Mezníkem ve vývoji české etnické skupiny se stal rok 1918, kdy vzniká na bázi úzké spolupráce mezi Čechy a Slováky centralizovaná krajanská spolková činnost, s cílem pečovat o otázky školství, osvěty, zemědělství, organizovat společenský a kulturní život a navázat spojení mezi jednotlivými enklávami a diasporami. V roce 1921 se v Osijeku zakládá Čs. svaz v Království SHS na principu národnostní a ne státní příslušnosti, se sídlem v Bělehradu. V březnu roku 1922 vyšlo v Daruvaru první číslo čtrnáctideníku Jugoslávští Čechoslováci (1922-1940) a v Donjim Daruvaru byla otevřena první česká škola. Koncentrace Čechů v okolí Daruvaru a rozvíjející se spolkový život (už ne Česká, ale Československá beseda; vytvořily z Daruvaru přirozené české krajanské centrum, takové, jaká měli Slováci už dlouho předtím v Bačském Petrovci.

Složité poměry mezi Čechy v Chorvatsku-Slavonii se po roce 1918 ještě zkomplikovaly. Mírové smlouvy řešily otázku domovské příslušnosti a tím i státního občanství Italů, Němců, Maďarů a Rumunů, ale na Čechy se zapomnělo. Češi, kteří měli uherské (chorvatské) občanství – a těch byla většina – stali se jugoslávskými státními příslušníky, ostatní – v roce 1931 jich bylo 13.800 – čs. státními příslušníky. Při Čs. besedě byl v roce 1919 zřízen 'úřad', který opatřoval Čechům potřebné domovské listy, nutné k získání čs. občanství.

Čs. svaz rozvíjel svou činnost v intencích první československé republiky, která měla zájem na hospodářsky silné a národně uvědomělé menšině napomáhající k prosazování jejích hospodářských a politických zájmů na Balkáně. Ve vztahu ke staré vlasti se objevila pro zahraniční Čechy nová skutečnost, v/nik čs. státu. Vedle českého zemského vědomí (Čechy-Böhmen) a národního (etnického) povědomí, jež se projevovalo v jazyce, kultuře a etnonymu (Češi), objevila se čs. státnost (čechoslovakismus), na kterou si museli zvykat.

Mezi Čechy v Chorvatsku-Slavonii nabyla vrchu separatistická chorvatská orientace, reprezentovaná politicky chorvatskou republikánskou selskou stranou Stjepana Řadiče , která měla velký vliv mezi Čechy na Daruvarsku. Požešsku a Bjelovarsku. zvláště v Ivanově Selu. Navenek se tato proticentralistická (protibělehradská) orientace (méně stoupenců měli mezi Čechy Chorvati s jihoslovanskou orientací) projevovala nedůvěrou vůči Čs. svazu, který měl vliv mezi Čechy v Bosně, Dalmácii. Slovinsku a u Slováků v Bacce a Banáté. Klasickým příkladem vnitřní rozpolcenosti Čechů v Chorvatsku je Ivanovo Selo, v němž jako by se v kostce promítly složité poměry české etnické skupiny. Rozštěpenost se projevi-' la v toponymice obce, kde jeden konec jedné ze dvou hlavních ulic se nazývá Záhřebská, protože v ní bydlící Češi se hlásí k chorvatské národnosti, a druhý konec Pražská, protože v ní bydleli Češi hlásící se za Čechy. U Čechů v Chorvatsku lze po roce 1918 stanovit zhruba tři směry etnotransformačního procesu, které se navzájem prolínaly: 1. menšinový, národněemancipační, 2. asimilační

75

(kroatizace) a 3. třídní, formující Čechy na základě třídní příslušnosti společně s dělnickou třídou jiných národností, především ve spojení s dělnickým a socialistickým hnutím domácího obyvatelstva. V národní emancipaci české etnické skupiny se krajanská činnost na Daruvarsku zaměřila na 1. oživování a zavádění českých lidových tradic, obyčejů, slavností, písní a tanců, 2. seznamování se s projevy české profesionální kultury (divadlo, literatura, hudba) a s českou historií, včetně nejnovější (Hus, Komenský, 28. říjen 1918). V předvečer 6. července se v Daruvaru pálily ohně, pořádaly se slavnostní akademie, k výročí samostatnosti se konaly „národní slavnosti“ s průvodem a alegorickými vozy (obžínky, Lešetínský kovář, Slovanstvo, Komenský) a předváděním „národních zvyků a tanců“ (selská svatba, obžínky, královničky) a se závěrečnou scénou „Osvobození“. Vznikaly celomenšinové národní slavnosti, k nimž daly popud slavnosti dolnozemských Slováků, pořádané každým rokem v Báčském Petrovci.

Národní slavností české národní skupiny v Chorvatsku se staly obžínky, konané poprvé v srpnu 1925 v Daruvaru za účasti 9 spolků z Daruvaru, Gornjiho Daruvaru, Hercegovce, Velikých Zdenců, Tomašice, Končanice, Pakrace, Prekopakry a Lipovce. Proč byly právě dožínky vybrány za českou národní slavnost, vysvětlily místní noviny tím, že převážná část Čechů na Daruvarsku jsou zemědělci, a že „obžínky“ jsou vlastně „holdem jejich práci, oslavou sklizně z polí“. Dožínky zahajoval krojovaný průvod v čele se selskou jízdou, následovalo předvádění „staročeských obyčejů a zábav“ a provedení „národních tanců“. Ohlas prvních dožínek byl obrovský. („Největší podnik Čechů na Daruvarsku!“ „České Daruvarsko promluvilo po svém.“) V roce 1927 se dožínky opakovaly a účastnily se jich další obce, včetně Ivanova Sela, které se poprvé účastnilo společné české slavnosti. Obžínek v roce 1928, pořádaných k desátému výročí čs. samostatnosti, se účastnilo 19 českých osad. Tímto rokem se staly obžínkové slavnosti počátkem nové tradice nejen daruvarských, ale všech Čechů žijících v Chorvatsku, které se pořádaly každým rokem v jiné vesnici. Obžínek se účastnilo i domácí obyvatelstvo a poslední předválečná česká národní slavnost, konaná v Hercegovci v roce 1940. měla protifašistický ráz bojové solidarity Chorvatů a Srbů s československým lidem. Po skončení války staly se české obžínky slavností bratrství s národy Jugoslávie, vzpomínkou na společné revoluční tradice národněosvobozovacích bojů za druhé světové války. Po otevření první české školy v Daruvaru roku 1924 vznikaly další: v Hercegovci, Velikých Zdeňcích, Bjelovaru, Medjuriči, Ludině, Kaptole, Lipovljanech, po roce 1928 v Prekopakře, Koncanici, Dežanovci, Tominovci, v Bosně v Prijedoru, v Banátě v Bele Cerkví, Kruščici, Fabijáné, Velikém Središti. Do vypuknutí války bylo na Daruvarsku celkem 14, v ceié Jugoslávii 33 škol, v nichž se učilo českému jazyku (7 soukromých, 12 doplňovacích, 14 poboček státních škol). Kde nebylo možno založit školu pro malý počet dětí, ustanovovali

76

se kočovní učitelé (jeden pro Daruvarsko, druhý pro Bjelovarsko), a kde bylo méně než 10 dětí, zřizovaly se při krajanských spolcích tzv. dětské besídky, které vychovávaly děti v mateřštině prostřednictvím her a písní. Tam, kde se založila škola, rozvíjel se i český kulturní a společenský život. Počet spolků se rozšiřoval. Zakládaly se České (československé) besedy, Československé obce. Do roku 1938 byly založeny ve všech osadách, kde žily větší skupiny Čechů. Na území Chorvatska Slavonie pracovalo před válkou 47 českých spolků. Od roku 1935 vznikaly Besídky venkovského dorostu, jejichž cílem bylo získat mládež pro hospodářský pokrok a pro činnost v menšinových organizacích. Při spolcích pracovaly kroužky lidových písní a tanců, které si pořizovaly 'lidové“ kroje (kromě stylizovaného „českého“ kroje/baráčnického/ nejoblíbenějším dívčím krojem byl kyjovský), zakládaly se knihovny a tam, kde k tomu nebyly podmínky, posílaly se kočovné knihovny (před válkou jich bylo více než 50). Jako samostatné odbory působily při Besedách divadelní kroužky (divadelní odbor při Svazu založen z podnětu České besedy v Daruvaru, kde došlo roku 1925 k vytvoření Ústředí divadelních ochotníků), které vyvíjely bohatou ochotnickou činnost, neboť divadlo bylo vedle dobrovolných darů a sbírek jediným zdrojem příjmů spolků. Na repertoáru byly v meziválečném období hry takových autorů, jako byl Jirásek. Langer, Preissová, Šamberk ad. Odrazem rozvíjející se kulturní činnosti byly stavby „národních domů“. První český národní dům otevřeli v Hercegovci roku 1930, dále v Prekopakře, Daruvaru. Ludiné, Medjunči. Jazveniku, Brestovci, Nové Plavnici, v Bosně v Nové Vsi, v Banátě ve Fabijáně a v Kruščici.

Rozvoj krajanského hnutí pomohl nejen zastavit asimilační proces, ale i oživit - a někde dokonce vrátit - etnické povědomí příslušníků české etnické skupiny (počet obyvatel v Ivanově Sele hlásících se k české národnosti stoupl v roce 1931 oproti roku 1921 o 947 osob, t.j. o 100 %). Z české etnické skupiny se stala národní skupina, která si však uvědomovala své zvláštnosti, dané dlouhodobým pobytem v jinonárodním prostředí, které formovalo její charakter v závislosti na oblastech, kde žila (Češi v Chorvatsku, Bosně. Banátu).

Historie dělnického hnutí v Jugoslávii zachycuje poměrně brzké pronikání Čechů do dělnického hnutí. Už v prvním dělnickém spolku, vzniklém na území Chorvatska-Slavonie roku 1867, pracovala rada Čechů. Češí jsou uváděni jako členové Prvního požešského řemeslnicko-dělnického spolku založeného roku 1873. Po založení sociálně demokratické strany Chorvatska Slavonie (1895) najdeme mezi jejími členy Čechy a po rozkolu a vzniku KSJ vstupují někteří z nich do řad komunistické strany.

Po vyhlášení mobilizace v ČSR v září 1938 byli jugoslávští Češi rozhodnuti odjet na pomoc staré vlasti. Na venkově se organizovaly sbírky na obranu republiky. Po 15. březnu roku 1939 se krajanské spolky připravovaly na přijetí evakuovaných rodin a uprchlíků z ČSR.5' Jugoslávští Češi a Slováci se na společné schůzi v Daruvaru postavili proti roztržení českého a slovenského národa a hlásili se k obnově čs. státu.

Postavení Čechů v Chorvatsku nebylo po nástupu fašismu nijak jednoduché. Vznikem Nezávislého chorvatského státu byli Češi v Chorvatsku odděleni od Čechů žijících na jiném území Jugoslávie. Když se chorvatským úřadům nepodařilo získat Čechy na svou stTanu (až na jednotlivce), byli Češi jako etnická skupina prohlášení za nespolehlivé, krajanské spolky rozpuštěny, národní domy zabrány, české školy zavřeny a Čechům pohrozeno represáhemi. Němci se pokoušeli získat Čechy pro vstup do „kulturbundů“, organizace německých usedlíků v Jugoslávii, s tím, že svým etnickým původem příslušejí do protektorátu, který je

77

součástí německé říše. Do kulturbundů vstupovali jen jednotlivci, strachující se o majetek a katolíci z Velikého Srediště v Banátě, u nichž vstup do německého spolku byl jen dovršením jejich dlouhodobého soužití s německými katolíky.

Na počátku druhé světové války se zapojila řada českých dělníku do ilegální stranické práce. V létě 1941 byla ve mlýně Čecha B. Vojáčka na Daruvarsku založena partyzánská skupina Matya Gubec. V létě 1942 vznikly na slavonském území dva partyzánské prapory. Velitelem druhého praporu byl jmenován Čech Josef Vojáček. V prvých týdnech a měsících přicházeli do partyzánských jednotek jen jednotlivci a menší skupiny z řad jugoslávských Čechů. V květnu 1943 došlo k založení Čs. praporu Jan Žižka z Trocnova, skládajícího se ze 120 Čechů a Slováků. Pokud jde o výstroj, odlišovali se čs. partyzáni čs. vlaječkou nad pěticípou hvězdou na čepici. Zástavou Čs. praporu byla čs. vlajka s rudou hvězdou v bílém poli. Velení praporu bylo v českém jazyce a výcvik se řídil polním řádem předmnichovské republiky, doplněném o zkušenosti z partyzánských bojů. Organizačně byl Čs. prapor podřízen 17. slavonské brigádě jako její 4. prapor.

Čs. prapor zasáhl do prvých bojů v červenci 1943. Za úspěšné splnění bojového úkolu byl brigádě udělen čestný titul úderná brigáda a Čs. praporu údemý prapor. Prapor se neustále doplňoval novými bojovníky, takže 26. října 1943 došlo k založení 1. čs. brigády Jan Žižka z Trocnova, jež se stala součástí 12. slavonské divize.„ * Celkem prošlo brigádou přes 3.000 Čechů a Slováků, přes 700 jich padlo a 1.000 bylo raněno. Kromě čs. brigády bojovali Češi i v jiných partyzánských jednotkách. Jednotlivci a menší skupiny bojovali v partyzánských oddílech na územích Srbska. Bosny a Hercegoviny. Celkem se účastnilo národněosvobozovacích bojů 7.500 Čechů a Slováků.

Nejvíce příslušníků Čs. brigády pocházelo z bývalých slavonských okresů Daruvar, Grubišno Polje, Pakrac, Slavonska Požega, Našice, Garešnice. Nejsnadněji se pro vstup do brigády získávali dělníci a pak řemeslníci. Rozhodování pro odchod k partyzánům nebylo nijak lehké, neboť docházelo k perzekuci rodin. Určitá váhavost a nerozhodnost se projevovala v bohatých vesnicích a v místech, kde asimilační proces Čechů postoupil natolik, že přijali chorvatskou národnost (Ivanovo Selo).

Čs. brigáda ztratila v bojích dva velitele, Josefa Růžičku, který byl jmenován národním hrdinou a Antonína Doležela, vyznamenaného jugoslávskou partyzánskou hvězdou 3. stupně. Čs. bngádu vyznamenali jugoslávským Řádem zásluh o lid se zlatou hvězdou a Řádem bratrství a jednoty se zlatým věncem. Národním hrdinou Jugoslávie byl rovněž prohlášen A. E. Matéjka-Pémac. který bojoval ve Slovinsku a Václav Vostřel-Vaso, umučený nacisty. Ještě během národnéosvobozovacích bojů uzrávala mezi jugoslávskými Čechy myšlenka návratu do vlasti po skončení války, která po výzvě čs. vlády k návratu krajanů nabyla konkrétnější podoby. Vedle jiných pohnutek (citový vztah ke „staré vlasti“, srovnání pomé-ru v předválečné Jugoslávii s poměry v.ČSR) hrála u části majetnějších Čechů úlohu obava z očekávaných socialistických přeměn v Jugoslávii.53 Na sjezdu Čechů který svolal Svaz Čechů v Jugoslávii na 5. srpen 1945 do Daru varu k otázce reemigrace a jehož se účastnilo aa 5.000 krajanů, byla přijata rezoluce, v níž se mj. uvádělo: „Vyzve-li nás naše vlast a uzna-h to Jugoslávie za potřebné chceme se vrátit, abychom pomohli budovat svou starou vlast, republiku Československou“.

Prvními reemigranty bylo 300 příslušníků čs. partyzánské brigády, kteří přijeli do Prahy ještě před diplomatickým jednáním o reemigraci. Bylo rozhodnuto usadit jugoslávské Čechy na jižní. Moravě v Míšovicích a Jinčích (okres Znojmo). Uzavření mezistátní dohody o re-

78

emigraci se protahovalo pro neshodu v majetkových otázkách. Jugoslávie povolovala prakticky reemigraci jen nemajetných, protože za nemovitý majetek neposkytovala náhradu³⁴⁾. Přesto návrat jugoslávských Čechů pokračoval. Vraceli se čs. státní příslušníci, přicházeli rodinní příslušníci partyzánů v ČSR už usazených, reemigrovaly děti z vícečlenných rodin a sociálně slabí. Reemigrace tak pomohla řadě českých rodin vyřešit sociální otázku a v mnoha vesnicích vyrovnat sociální rozdíly. Když byla konečně dohoda o reemigraci na podzim roku 1948 podepsána, k reemigraci nedošlo v důsledku mezinárodní roztržky s Jugoslávií. Přesto se do ČSR vrátilo cca 10.000 Čechů a Slováků. Mezi reemigranty převažovali Češi z Chorvatska, zvláště z Daruvarska. Jugoslávští Češi se usadili na jižní Moravě v okrese Znojmo, dále na Lanškrounsku. Šumpersku, Karlovarsku a Mariánskolázeňsku.

Po druhé světové válce se začal společenský a kulturní život Čechů v Jugoslávii znovu rozvíjet. Už deset dní po osvobození, 25. září 1944. konalo se v Daruvaru valné .shromáždění Besedy, byl založen Svaz Čechů v Jugoslávii, v roce 1948 změněný na Československý svaz, v roce 1949 na Československý svaz v Lidové republice Chorvatska a roku 1980 na Svaz Čechů a Slováků v Socialistické republice Chorvatska, v současnosti na Svaz Čechů v Chorvatsku se sídlem v Daruvaru. Orgánem svazu se stal týdeník Jednota, který je jediným poválečným českým časopisem na území Jugoslávie podnes vycházejícím. Byla obnovena činnost divadelních spolků, v říjnu 1945 se otevřely opět české školy a roku 1946 se organizovaly první poválečné obžínky. Ve školním roce 1951/52 působilo v Chorvatsku 17 českých škol; kromě Kaptola a Tominovce jde vesměs o oblast Daruvarska. K úspěchům poválečného českého školství patřilo otevření českého oddělení při gymnáziu v Daruvaru. Zprávy ze školního roku 1952/53 uváděly české školy v Banátě (Bela Cerkev, Češko Selo /Fabijan/, Kruščice a Veliké Srediště), celkem 24 škol. Největší počet českých škol (25) byl ve školním roce 1956/57³⁵⁾.
V profesní skladbě českého obyvatelstva hrálo před válkou rozhodující roli zemědělství I po válce zaujímalo přední místo především u starší a střední generace, zatímco u mládeže je patrný odklon od zemědělství. Jugoslávský stát omezil po válce nejvyšší možnou výměru soukromě hospodařících rolníků na 17 ha. Na Daruvarsku se pohybuje průměr kolem 10 ha. ale místy je ještě menší. Přestože podmínky pro hospodaření nejsou v soukromém sektoru příznivé, je řada českých hospodářství dobře technicky vybavena. Profesní struktura českého etnika se po válce změnila. Posiluje se zaměstnanost v průmyslu, ve službách, zvyšuje se počet absolventů středních a vysokých škol. což podstatně ovlivnilo migraci do měst, která přispívá k asimilaci.

Kdybych měla shrnout stav české národní skupiny v Chorvatsku v současnosti, řekla bych, že přes veškeré úsilí Svazu asimilace postupuje. Ve srovnání s dobou předválečnou počet obyvatel, hlásících se k české národnosti, značně poklesl. Jen zlomek lze přičíst reemigraci, větší část spadá na vrub asimilace. Nejvíce je to patrné v místech disperzního osídlení na Bjelovarsku a Požešsku. Svou homogenitu a kulturní specifiku si udržuje česká národní skupina v místech kompaktního osídlení na Daruvarsku, kde je centrum jejích ústředních orgánů, kde žije nejvíce Čechů hlásících se k české národnosti. Ale i zde, kde Češi tvoří stále čtvrtinu všeho obyvatelstva a jsou největší etnickou skupinou za Chorvaty a Srby, se jejich počet neustále zmenšuje, jak je patrné z výkazů škol i z malé účasti na valných shromážděních Besed i na spolkové činnosti v jednotlivých obcích. Počet dětí v českých školách se snižuje ve prospěch škol chorvatských, od roku 1958 počet škol

79

stagnuje. V řadě českých osad, kde před válkou nebo krátce po ní byly české školy, se dnes postupné zavírají.

Asimilace se dále projevuje ve zvyšování počtu etnicky heterogenních rodin, v etnicky homogenních českých rodinách pak přijímáním chorvatské národnosti nebo – do rozpadu Jugoslávie – přihlašováním se za Jugoslávce, tj. za národnostně neorientované. Kromě přirozené asimilace, charakteristické především pro disperzní osídlení, projevující se postupnou jazykovou a kulturní asimilací, jejímž vyústěním je etnická asimilace, t.j. přijetí národnosti majoritní společnosti, v našem případě chorvatské, je tedy pro část Čechů v Chorvatsku typická vědomá změna etnické příslušnosti, při zachování českého mateřského jazyka i části české kultury (především té, která je spojena s vesnicí). Ve srovnání s projevy kultur jugoslávských národů, s nimiž jsou Češi seznamováni nejen prostřednictvím školy, ale i literatury (která je jim dostupnější než česká), rozhlasem, televizí a vůbec každodenním životem, hraje česká národní kultura, její jednotlivé – byť početné - projevy, v jejich životě vedlejší úlohu. Úlohu spíše sváteční, jíž se hlásí k odkazu svých předků. Stejný obraz dostaneme, srovnáme-li, jaké místo zaujímá v jejich vzdělání, myšlení a názorech historie českého a slovenského národa a historie jugoslávských národů. Místem narození, zemí v níž žijí, je historie jugoslávských národů jugoslávským Čechům bližší než historie českého a slovenského národa, kterou znají většinou jen z podání učitelů, kteří se sami v Jugoslávii narodili a čs. dějiny znají jen z knih. Události druhé světové války jsou toho nejlepším příkladem. Je pochopitelné, že průběh druhé světové války, odehrávající se na jugoslávské frontě, mostarská Sutjeska, boje ve slavonských horách a aktivní účast českých partyzánů v brigádě Jana Žižky z Trocnova, jsou jim bližší než např. období heydrichiády v Čechách, Slovenské národní povstání či Pražská revoluce 1945. Otázka dvojího národního vědomí, tak běžná u prvních generací, které se narodily v jinonárodním prostředí, sílí jasně ve prospěch národního uvědomění chorvatského či jugoslávského, při zachování určité kulturní specifiky a vědomí původu, kořenů tradice, kterou si na území dnešní Jugoslávie přinesli jejich předkové.

Na území Bosny a Hercegoviny žilo podle sčítání z roku 1921 5.886 Čechů (491 Slováků). Šlo o úředníky, řemeslníky, dělníky, obchodníky, lékaře, lékárníky, žijící v Sarajevu. Mostaru, Brčce, Tuzle, Banja Luce a o kompaktně usazené rolníky v osadě Nova Ves u Bosanského Kobaše, Mačino Brdo v okrese Prnjavor a ve Vranduku, Malici a Detlačkim Lugu v okolí Derventy.³⁶⁾

V současnosti žijí Češi kompaktně v Nové Vsi a Mačině Brdu.

V devadesátých letech 19. století se vystěhovalo více než sto českých rodin vystěhovalců z dubenského okresu ve volyňské gubernii v Rusku do bosenského Posáví, kde založily tři české osady Novou Ves u Bosanského Brodu (roku 1894)³⁷⁾, Mačino Brdo u Pmjavoru (roku 1896)³⁸⁾ a Vranduk u Doboje (roku 1894)³⁹⁾. Společně s nimi se přistěhovali z Volyně i Poláci a Ukrajinci (řeckokatolického vyznání). Důvodem, proč zaměnila část volyňských Čechů úrodnou černozem Ukrajiny za kopcovitý terén Bosny, byl nátlak ruských úřadů k přestupu na pravoslaví. Carské nařízení z roku 1884 zakazovalo nepravoslavným ruským státním příslušníkům v jihozápadních guberniích nakupovat půdu. Cílem bylo poruštit všechny zde žijící neruské národnosti. Byly zrušeny české fary, české samosprávní obvody a zavřeny české školy. Většina volyňských Čechů pravoslaví přijala, svou víru si uchovaly

80

české evangelické vesnice (nebyly tak závislé na půdě, protože obyvatelstvo se živilo většinou řemeslem, tkalcovstvím). Část katolíků, která odmítla přestoupit, prodala pozemky a podala si žádost bosenské vládě o příděl půdy v Bosně, kde se od roku 1890 hledali kolonisté, aby obdělali ladem ležící půdu a naučili domácí obyvatelstvo racionálně hospodařit.⁴⁰⁾

Od chvíle, kdy se předkové dnešních českých obyvatel Nové Vsi a Mačina Brda usadili ve Volyni, do doby, kdy se rozhodli stěhovat se dál, je dělilo více než dvacet let naplněných namáhavou prací a těžkostmi při sžívání se s místním obyvatelstvem. A když už mohli začít těžit z výsledků své práce, když přivykli tamějšímu prostředí, které se pro některé z nich stalo rodným domovem, odešli do Bosny. Hned na první pohled je patrné, že si nepolepšili. Kromě toho, že museli začít zcela od začátku, dostali se z rovinaté, úrodné Volyně do kopcovitého kraje, chudého na vodu (v Nové Vsi nemá každé stavení svou studni a pro napájení dobytka se užívá dešťová voda, zachycovaná v jámách), s půdou nízké bonity do kraje, kde řádila malárie a zimnice. A ani půdy nebyl dostatek. Češi se přistěhovali na sklonku devadesátých let, kdy se s přidělováním půdy cizím kolonistům pomalu přestávalo, aby mohli být uspokojeni domácí žadatelé. Na štěstí byli přistěhovalí Češi většinou řemeslníci (ševci, tkalci, tesaři, koláři, zedníci, bednáři), kteří si řemeslem doplňovali skrovné výnosy půdy⁴¹⁾. Tento faktor doplňkového zaměstnání zůstal typickým pro obě osady dodnes, jen s tím rozdílem, že dnes nahradila řemeslo práce v dílnách a továrnách.

V Nové Vsi a Mačině Brdě žijí Češi společné s Poláky, Ukrajinci a ostatními národnostmi. V jejich těsném sousedství jsou vesnice muslimské, srbské, německé a italské. Tolerance bosenských úřadů vůči kolonistům různého etnického původu a náboženského vyznání i společné osudy přistěhovalců byly příčinou, že mez, nimi nebyla národnostní nesnášenlivost (společný hřbitov Čechů, Poláků a Ukrajinců v Mačině Brdě), ale naopak tolerance k přineseným etnickým zvláštnostem. Počáteční vyhrocenější vztah Čechu vůči Srbům byl jen dočasný. Ve vnitřním životě osad byla v ohledu rodinném a společenském zachována integrita etnických skupin. Každá národnost si uchovala svůj jazyk a etnické zvláštnosti, projevující se ve způsobu hospodaření, v součástkách oděvu, v jídelníčku. v obyčejích ap. Vzhledem k majoritě Čechů v Mačině Brdu a Nové Vsi byla čeština komunikačním jazykem mezi národnostmi v obou osadách. V sedmdesátých letech působením škol (na sklonku šedesátých let byly při škole v Prnjavoru zřízeny doplňovací hodiny češtiny, na které chodí děti z Mačina Brda a Prnjavoru), úřadů a zaměstnáním mimo obec nabývá stále většího významu srbština, ale čeština zůstala nejužívanějším jazykem v českých rodinách a při vzájemném styku mezi Čechy.

Endogamnost českého jazykového ostrova, jejíž neblahé důsledky se projevily v meziválečném období, narušila po druhé světové válce migrace obyvatel a zvětšující se počet smíšených sňatků. Život a kultura etnických (národních) skupin jsou určovány vžitými zvyklostmi a normami, jež si kolonisté s sebou přinesli, a prostředím, v němž se usadili. Vztah těchto komponentů ovlivňuje stupeň akulturace. Jak na Volyni, tak v Bosně se Češi dostali do prostředí ještě živé tradiční lidové kultury, jež jim byla vlastní, protože vyplývala z jejich vesnického způsobu života. Ostatní složky české národní kultury, přicházející s výchovou ve škole, prostřednictvím tisku, rozhlasu, působením krajanského hnutí, byly jim dostupný jen ojediněle a nesehrály proto v jejich společenském životě podstatnější úlohu.

Lidová kultura bosenských Čechů, jak jsme ji zaznamenali na počátku sedmdesátých let v Nové Vsi a Mačině Brdě, byla vytvořena z různého regionálního podloží daného původem

81

kolonistů (severovýchodní a jihozápadní Čechy, Haná Slovácko). V povědomí dnešních obyvatel je stále ještě živé dělení na Čechy a Moravany. Na utváření kulturního typu měl vliv i několikaletý pobyt na Volyni a soužití s polským a ukrajinským obyvatelstvem. Styk Nové Vsi a Mačina Brda s ostatními osadami v Jugoslávii nebyl velký právě pro vzdálenost obou osad od center českého krajanského života. Pravidelnější spojení bylo s obcí Staro Petrovo Selo, ležící na druhém břehu řeky Sávy při hranici Slavonic a Bosny, odkud se Češky přivdávaly do Nové Vsi. Kontakty se starou vlastí nebyly žádné, nepočítáme-li jednotlivé přistěhovalce z Čech v pozdějších letech nebo vojenskou službu zdejších Čechů v rakouské armádě, kde se setkali s českými vojáky.

Jako Češi na Daruvarsku se dostávali za druhé světové války do konfliktu s chorvatskými ustaši, Češi v severozápadní Bosně zase se srbskými četníky. Ústní slovesnost dochovala vyprávění o zvěrstvech, kterých se četníci dopouštěli na rodinných příslušnících partyzánů.⁴²⁾

Poválečný společenský život bosenských Čechů ovlivňuje a) tradiční česká lidová kultura, adaptovaná na tamější prostředí, b) kultura bosenských městeček jako je Prnjavor. Derventa, ale i měst jako Banja Luka a Sarajevo, c) jugoslávská kultura v širším slova smyslu, představovaná rozhlasem, televizí, filmem, literaturou ap.

Na uchování prvků české lidové kultury mělo vliv kompaktní usazení Čechů ve vesnickém prostředí, tradiční způsob života uchovaný starší generací, zvláště žen. Obyčeje a obřady Čechů v Mačině Brdě a Nové Vsi zůstaly takřka intaktní vůči jinonárodnímu prostředí a léta strávená v Bosně je ovlivnila málo. Totéž platí o dochovaných obřadech a obyčejích jiných etnických skupin. Můžeme říci, že v tradiční lidové kultuře se dodnes projevuje kulturní pluralismus zdejšího území. V okamžiku, kdy kterýkoli jedinec odejde z vesnice ať za prací nebo kvůli sňatku s příslušníkem jiné národnosti, integruje se ekonomicky a kulturně s jinonárodním prostředím, jež mu není cizí, které od dětství důvěrně zná a jež se infiltrovalo do jeho povědomí kulturního a společenského. V novém prostředí dochází k rychlému upouštění od tradičních prvků, které vyplývaly dosud z jeho života jako člena lokální společnosti.

Na území Banátu žilo podle sčítání z roku 1921 2.035 Čechů.⁴³⁾ Ve Fabijaně 200, v Bele Cerkvi 400, v Kruščici 500, ve Velikém Središti 600, ve Velkém Bečkereku 300 (dělníci pivovaru a cukrovaru); v roce 1961 se hlásilo k české národnosti 3.086, v roce 1971 2.535 obyvatel.⁴⁴⁾

Předkové dnešních Čechů usazených především v osadě Češko Selo (Ablian, Fabijan), v obci Kruščice u Bele Cerkve a ve Velikém Središti u Vršce, přišli na území jugoslávského Banátu z původních hraničářských obcí na území dnešního rumunského Banátu, v okolí mést Oršové (Orsova) a Moldavy (Moldava Noua); jen zlomek přišel přímo z Čech a Moravy. Počátky českého vystěhovalectví do Banátu spadají do prvé třetiny 19. století, kdy rakouské úřady kolonizovaly budováním Vojenské hranice těžce dostupné, lesnaté kraje y povodí Dunaje. Přírodní poměry, do nichž se Češi dostali, byly lak nesnesitelné, že se jednotlivci a skupiny snažili najít si vhodnější místo k osídlení. Odejít však nebylo snadné. Peníze nebyly a vojenské úřady nerady uvolňovaly kolonisty z vojenského svazku.

82

Deset let trvalo rodinám usazeným v Schönthale (rumunský Banát), než se jim podařilo získat v nížinné, úrodné oblasti u Bele Cerkve, v katastru hraničářské obce Jasenovo pozemek zvaný Ablian. Osada byla založena na rozkaz hraničářského pluku, který pozemek vyměřil a vystavěl prozatímní obydlí (vyhloubené jámy a nad nimi z bláta uplácané stěny s nízkým krovem), které později nahradily na státní útraty postavené nabíjené domky s chlévy a vyměřenou zahrádkou. Podle počtu příslušníků dostaly rodiny 6–15 jiter, nemajetným se přidělil ještě dobytek, pluh a ostatní potřebné nářadí. Tak byl roku 1837 zatažen Ablian (Fabijan), nejmenší a jedna z nejstarších českých osad v Jugoslávii, které se začalo říkat Češko Selo.⁴⁵⁾ Roku 1850 měl Ablian českou školu, kterou teprve roku 1893 nahradila škola maďarská, zprvu jen s několika půlhodinami českého vyučování týdně, po roce 1910 byla jen maďarská škola, která přispěla k dočasné maďarizaci obyvatel.⁴⁶⁾ Česká škola se obnovila až po roce 1918. Do nedaleké srbské obce Kruščice se rovněž přistěhovalo 60 českých rodin převážně z Gerniku (Girnic), Ravenska (Ravensca), Bigru (Bigar), dnes na území Rumunska. Sv. Helenu (Sf. Elena) a Gernik mají na svém křestním listě i někteří obyvatelé národnostně smíšené obce Veliké Srediště u Vršce, kteří se přistěhovali roku 1838. Pravidelné spojení s českými osadami v Podunají se udržovalo návštěvami, společenskými poutěmi, stěhováním, vzájemnou výpomocí. Zatímci všichni Češi usazení v Abliáně a Kruščici byli katolíci (svépomocí si postavili kostely), část Čechů ve Velikém Središti byli katolíci a část evangelíci. Příliv kolonistů z českých osad v Podunají do Ablianu, Kruščice⁴⁷⁾ Velikého Srediště⁴⁸⁾a do některých dalších obcí v srbském Banátě trval celé 19. stotetí i počátkem 20. století a byl ukončen teprve vznikem nových států Rumunska a Jugoslávie a vytvořením státní hranice mezi nimi. Poslední větší česká kolonizace z Podunají byla těsně po prvé svétové válce do obce Gaj u Korvina, kam se přistěhovali Češi z Gerniku. Stěhování jednotlivců pokračovalo i dále, stejně jako se udržoval vzájemný styk a pravidelná setkání u příležitosti rodinných svátků, kalendářních slavností, např. poutí. [75] Češi usazení v Bele Cerkvi pocházejí většinou z Kruščice, Ablianu. Velikého Srediště nebo ze Sv. Heleny a Gerniku.

Většina kolonistů se tedy do okolí Vršce a Bele Cerkve přistěhovala z českých osad v rumunském Banátě. Podíváme-li se na statistiku českých regionů, z nichž pocházeli obyvatelé Bigru, Eibenthalu, Gerniku, Sv. Heleny a Rovenska, převažují v nich jihozápadní Čechy, Plzeňsko, Klatovsko, střední Čechy, Příbramsko, Kutnohorsko a Čáslavsko. V nacionáliích jednotlivců a skupin, jež se přistěhovali přímo ze staré vlasti, objevují se vedle českých krajů v hojné míře i moravské regiony; do Velikého Srediště se přistěhovali kolem roku 1860 kolonisté z Klobouk u Brna.

U dnešních Čechů, kteří se přistěhovali z Podunají, povědomí regionálního původu prvních kolonistů nenajdeme. Vzpomínky na starou vlast zatlačila krušná léta strávená v Schönthale, Gerniku, Bigru, Heleně a dalších vsích. Z ostatních kolonistů je regionální původ patrný u přistěhovalců z Moravy, u nichž se dodnes v řeči dochovaly moravismy, z kalendářních slavností dodržování hodů a etnonym Moravané. Češi, kteří kolonizovali vojenskou hranici, patřili k nejchudším vrstvám obyvatel českých zemí. Byli mezi nimi bezzemci, řemeslníci, vysloužilí vojáci. Jejich sociální postavení jim nedovolovalo stěhovat se jinam. Využili pohybu v rámci rakouského státu, který se jim naskýtal v podobě verbování na práci do banátských lesů a tím v možnosti získat půdu. Trvalo řadu let, někdy i desetiletí, než se jim podařilo zlepšit si své sociální postavení natolik, že přestali zápasit o holou existenci, stěhovat se z místa na místo a začali budovat trvalý domov. Zprávy uvádějí, že Češi působili kladně na domácí srbské obyvatelstvo, které se od

83

nich naučilo racionálně obdělával půdu, hnojit ji, používat lepší zemědělské nářadí a „raně vstávat“. Češi se postupně vzmáhali. Přistěhovalci do Kruščice se v prvých letech živili dovážením uhlí z dolů v Oravici a teprve když si vydělali peníze, kupovali půdu. Postupně kupovali usedlosti a pozemky od Srbů a pomalu je vytlačovali. V Kruščici měli Češi na sklonku šedesátých let 19. století jen 50 hospodářství a za padesát let v roce 1919 100.

Češi žijící v Českém Selu, Kruščici a Velikém Središti, jsou dnes dobře prosperující zemědělci (obilí, víno). Jejich usedlosti patří po stránce technického vybavení k nejlepším ve vsi. Starosti předků, jak uživit sebe a děti, ustoupily problémům současné doby, kdo bude na usedlostech hospodařit, až dnešní hospodáři zemřou, neboť mládež odchází do měst. Banátští Češi se během více než sta let dostali do styku s německým, srbským, maďarským a rumunským etnikem. Míra vlivu těchto cizích kultur na českou etnickou skupinu byla různá. Vliv srbský byl donedávna malý. Příčinou bylo nejen rozdílné náboženství, ale 1 „odlišný charakter české a srbské kultury. Při jazykové blízkosti dvou slovanských etnik byly tyto rozdíly dány středoevropským charakterem české kultury a balkánským charakterem kultury srbské. Jiná situace byla, pokud šlo o německou etnickou skupinu, která byla početně do konce druhé světové války v jižním Banátě velmi silná. Bela Cerkev, v jejímž sousedství je Kruščice a Češko Selo, byla před druhou světovou válkou německým městem, v němž domácí Srbové tvořili menšinu. Česká děvčata z obou obcí chodila do služby k belo-cerkevským „Švábům“. Ještě dnes je u starší a střední generace běžné označení Bele Cerkve „Vajskirch“ a Vršce „Veršic“. Kontakty mezi českým a německým etnikem v jižním Banátě, při nichž docházelo k pronikání kulturních prvků od jedné národnosti ke druhé, byly dány vedle společného katolického náboženství (německé mše) podobností některých jevů české a německé kultury (např. Kirchweih-posvícení), daných jejich středoevropským sousedstvím a z něho vyplývajícího historického vývoje. Obdoba některých kalendářních obyčejů, slavností a zábav vedla často k jejich společnému konání nebo aspoň ke vzájemné účasti na nich. Maďarský vliv. pomineme-li působení škol, úřadů a kostela v období před první světovou válkou a v jejich důsledku i dočasnou částečnou maďarizaci, nebyl nijak silný. Totéž platí o vlivech rumunských, které jsme nezaznamenali žádné (odlišnost jazyka a náboženství).

Z hlediska akulturačního procesu české etnické skupiny na území Vojvodiny, je z uvedených tří vsí nejuzavřenější osadou Češko Selo s nejzachovalejšími projevy české tradiční kultury. Homogenita této malé české osady byla od samého počátku jejího založení dána kolonizací výlučně českými kolonisty, situováním osady na okraj jasenovského katastru, se špatným komunikačním spojením s okolními obcemi. Přes tuto izolovanost nebylo Česko Selo výlučné endogamní. Sňatky se uzavíraly uvnitř vesnice a s českými obyvateli sousední Kruščice. Endogamnost existovala až do druhé světové války vůči obyvatelům jiné národnosti a jiné víry.

Srbsko-česká Kruščice má dobré spojení s Belou Cerkví, kam dojíždějí někteří za prací, děti do škol a vesničané nakupoval a prodávat. V rodinném a společenském životě převažuje jak u českého, tak u srbského obyvatelstva lidová kultura. Češi si udrželi v kalendářním zvykosloví a rodinném obřadnictví své etnické zvláštnosti. Vliv na to mělo jistě odlišné náboženské vyznání a tím daná endogamnost českého a srbského etnika, která trvala prakticky do konce druhé světové války, kdy se smíšené sňatky staly častějšími, i když ještě ne zcela běžnými. Vzájemné příbuzenské svazky mezi Kruščici a Českým Selem přispěly k vyrovnání kulturních rozdílů, které v počátcích kolonizace mezí oběma osadami byly. Život

84

v Kruščici je však zcela jiný. Probíhá ve třech rovinách, v rámci akcí pořádaných srbským a českým etnikem každým zvlášt, na které se zvou jako hosté příslušníci druhé národnosti společnými akcemi všeho obyvatelstva bez rozdílu národnosti a víry, kulturními akcemi, které poskytuje nedaleká Bela Cerkev a zájezdy Belocerkevských s kulturními pořady do Kruščice.

Zcela nezávisle na těchto dvou obcích a bez jakéhokoli spojení s nimi se rozvíjel život českých kolonistů ve Velikém Središti, ležícím asi 8 km od Vršce. Veliké Srediště je výstavná obec, která nese na sobě známky sousedství s velkým společenským a kulturním střediskem, jakým je Vršac. Oproti českému Českému Selu a srbsko-české Kmšéici je Veliké Srediště prototypem vojvodinské národnostně smíšené obce. Ačkoliv i zde mělo a v současnosti má převahu srbské etnikum, měla obec silné národnostní menšiny, německou a maďarskou. Z nich dnes zbyli Maďaři a početné oslabení Češi. Jak se v národnostně smíšených obcích stává, byly i ve Velikém Središti určité části obce osídleny hustěji některou z uvedených národností. Zatímco Češi v Českém Selu a Kruščici se mezi sebou nábožensky a regionálně nedělili, Češi ve Velikém Središti se rozdělovali na evangelíky a katolíky, a na Čechy a Moravany. Dělení na Čechy a Moravany bylo spíše kulturního rázu, protože kolonisté z Moravy se odlišovali dialektem, jídelníčkem, krojem, některými obyčeji od kolonistů z Čech, což však nehrálo žádnou podstatnou úlohu ve vnitřním životě českého etnika. Rozdíl ve víře – dělení na katolíky a evangelíky, vedl však k rozpolcenosti menšiny. Podle ústních výpovědí počali se Češi-katolíci, navštěvující kostel společně s místními Němci, stále častěji účastnit zábav pořádaných německým etnikem a odmítali účast na zábavách pořádaných Českou besedou. Už na počátku 20. století podléhali německému vlivu včetně agitace německého faráře ke vstupu do Kulturverbandu. Odtud byl už jen krůček ke smíšeným sňatkům a ke germanizaci, která se projevila zvláště za druhé světové války účastí v německých spolcích. Po roce 1945 byli poněmčelí katoličtí Češi odsunuti společně s německou menšinou a v obci zůstali jen Češi-evangelíci.

Život dnešních velkosredištských Čechů se soustřeďuje především kolem evangelického kostela, v jehož sousedství žije značná část Čechů. Až do druhé světové války byl společenský a rodinný život velkosredištských Čechů ovlivňován lidovou kulturou přinesenou kolonisty přímo z Čech a Moravy nebo z českých osad v rumunském Banátě. Tato tradiční kultura se vyrovnávacím procesem ustálila v určitý jednolitý místní typ, odlišný od typu charakteristického pro Češko Selo a Kruščici (vliv na to měl fakt, že v obci zůstali z Čechů jen evangelíci). Dnes, kdy se počet Čechů značně zmenšil a v obci dochází ke stále většímu počtu smíšených sňatků, je společenský život české národní skupiny omezen – kromě evangelického kostela – jen na některé tradiční výroční slavnosti.

Banátští Češi jsou dnes součástí obyvatel mnohonárodnostní Vojvodiny. Našli zde svůj domov. Sžili se se zdejším prostředím a vcítili se do charakteru obyvatel Vojvodiny natolik, že sami sebe pokládají za „Lály“ se vším, co toto označení – etnonym i apelativum – s sebou nese. Jejich vztah ke staré vlasti, s níž je nepojí žádné příbuzenské svazky, je vztahem k zemi, odkud přišli jejich předkové, jejichž jazykem hovoří, jejichž písně zpívají a dodržují některé obyčeje, obřady a slavnosti. Vývoj Čechů v Banátě šel jiným směrem než v Chorvatsku. Mnohonárodnostní území podléhalo zprvu Rakousku, později Uhrám, které prosazovaly germanizaci a maďarizaci. Útlak ze strany domácího srbského obyvatelstva nebyl. Spolužití s domácím obyvatelstvem probíhalo celkem bez obtíží, ve vzájemné izolaci a endogamii, jež byly dány především rozdílným náboženstvím. Po roce 1918 byl v Banátě

85

patrný silný vliv centrálního Československého svazu se symboly a tradicemi československé první republiky, s jejichž pozůstatky jsme se mohli setkat i po druhé světové válce.

* Článek je založen na výzkumech konaných v šedesátých a sedmdesátých letech. Osmdesátá a devadesátá léta chybějí. Jsou to léta. kdy se mínily hodnoty a normy, které dosud platily. Válka zanechala stopy na Češích v Jugoslávii, na jejich majetku, psychice i na národní orientaci. Po rozpadu Jugoslávie vymizelo přihlašování se za Jugoslávce. Na významu nabyla národnostní orientace, u Čecha dvojí: k zemi předků, k národní skupině, k níž se hlásí a k většinovému národu, mezi nímž žijí. České vesnice v Chorvatsku a Bosně byly válkou zasaženy bezprostředně. S názvy míst jako Pakrac, Lipik, Novska, Derventa, Prnjavor jsme se mohli setkat na TV obrazovkách jako s místy, kde se odehrávaly boje. V horách a lesích Papuku a Psunje za války bojovala čs. brigáda s Němci a teď se v nich odehrávaly boje mezi Chorvaty a Srby. Na chorvatské straně pomáhali čeští vojáci a dobrovolníci. Mrtví jsou i mezi Čechy-vojáky, ale i mezi civilním obyvatelstvem, jako na návsi v Ivanově Selu. Tato divná válka, při níž soused zastřelil souseda jen proto, že byl jiné národnosti a před níž museli utéci Češi z Bosny, bude utvářet – až jednou skončí – občanskou, národní a politickou orientaci obyvatelstva. Možná jinak v Chorvatsku, jinak v Bosně, jinak v Banátě. Národnostní princip, který dnes dělí v bývalé Jugoslávii rodiny, byl pro mne před několika lety zcela nepochopitelný. Když jsem se před třemi lety dotazovala jugoslávského studenta architektury v Praze na společné známé, žijící na dalmatském pobřeží (ona socioložka Chorvatka, on lékař Srb), odpověděl mi, až válka skončí, nebudou moci v … zůstat. Na můj dotaz proč, řekl, protože je Miško Srb. Považovala jsem jeho slova za excentrické řeči, ale po třech letech si na ně začínáme zvykat a nepřekvapí nás!?

1 Ve stejném roce jako Marie Terezie vydala carevna Kateřina Veliká patent, který vyzýval ke kolonizaci Ruska. Patent přeložený do ruštiny byl rozšiřován v Sedmihradsku a Uhrách mezi Rumuny a Srby Roku 1764 vydalo Rakousko nařízení sledovat ruské agenty, agitující k vystěhovalectví, a zakazující jak zveřejňovat patent Kateřiny, tak samu emigraci do Ruska.
2 von Czoernig, K.: Ethnographie der Österreichischen Monarchie, III.B Wien 1858, s. 26.
3. Ze zmínky o Čechách a Moravě není patrná národnost kolonistů (Češi, Němci).
4. Pitronová. B.: Emigrace slezských poddaných do Uher v první polovině 19. století. In: Slezský sborník. 59, 1961. s. 174–178.
5 Žáček. V. c.d.,s. 213.
6 Kutnar. F: Počátky hromadného vystěhovalectví z Čech v období Bachova absolutismu. Rozpravy ČSAV, řada spol. věd, 74, sešit 15, s. 39–40.
7 Mastný. V.: Statistika vystěhovalectví českého proletariátu do Spojených států. Demografie 1962, s. 204-211.
8 Šindelář, B.: Kořeny a povaha českého vystěhovalectví za kapitalismu. In: Začiatky českej a slovenskej emigrácie do USA. Bratislava 1970, s. 32.
9 Kampelík. C. Průmyslové návrhy, Hradec Králové 1859.
10 „Za tou příčinou hleděl jsem odedávna ústně i písemně odvraceti krajany své od roztroušenosti a takto od jisté záhuby mezi cizím živlem, měl jsem pak za svého mnohaletého působení v Charvátsku a Slavomi často příležitost podporovati českou kolonizaci ve směru praktičtějším, totiž v zakládání celých obcí českých vedle sebe k účelu vzájemného podporování a zachování v případě nebezpečenství. Podařilo se v okrese Moslavina a Daruvar … Byv od právního zástupce tzv. pustoselin, totiž opuštěných selských statků, požádán o vyzvání českých vystěhovalců ku zakoupení prázdných usedlostí, působil jsem od r. 1864-1870 k tomu, aby se tento úrodný kraj laciným způsobem dostal do vlastnictví českých rodin. Prodáváno jim za mého prostředkování jedno jitro dobré země při hotovém placení po 5 zlatých a při placení na lhůty po 10 zl., cena to velmi levná když povážíme, že se v Moslavině daří pšenice, ječmen, žito, oves, jetele všeho druhu … K mému vyzvání

86

přistěhovalo se tehdáž množství hospodářů z Čech, koupili si pole a luka okolo poštovního města Kutiny, pak v obci Oslavina, Ludina, Potoku ad.“ Lambl, K.: České kolonie v Evropě a severní Americe. Pokrok č. 54, 3. 3. 1880. 11 Roku 1780 přišli moravští tzv. deisté a katolická sekta ze Vsetína, a jiných měst Moravy kteří kvůli náboženství museli opustit zem. Shromáždili se v trenčanském komitátu, později v Pešti, nejdříve je usídlili na důlním panství v Sedmihradsku, kde již byli usazeni nevěřící, ale v srpnu 1780 usadili 106 rodin v Aradu na komorním panství v obcích Keréka Ternovo Každý doslal 100 fl vedle dalších kolonizačních výhod. Czoernig. K. cd. s. 31.
12 Kutnar označuje vystěhovalectví do Srbska v padesátých letech jako měšťanskovlastenecké, politicky orientované s národněpolitickým motivem. V Srbsku nalezli útočiště významní příslušníci méšťanstva a inteligence. Kutnar. F. cd. s. 15-16.
13 Vaníček. F: Istorija Vojne krajine. Beograd 1880
14 Z Opočenska se na Coloredo-mansfeldské panství v Ćrniku ve Slavonii vystěhovalo roku 1852 16 rodin Kutnar, F , cd. s. 34
15 Jugoslávští Čechoslováci, 7. 24. 12. 1929. s. 551–552.
16 „V městečku Žiželicích na panství Chlumeckém držena bude licitace aneb prodej gruntů lamnfch deistův neb arianův v den 13. února. (Dle dvorního nařízení ze dne 12. 10 1782 pokud se neobrátili, majetek vydražen a oni přesídleni do Sedmihradska.)“ Paměti Františka J. Vaváka z let 1771-1816 kniha první, (1770-1783), část druhá (1781 -1783). s 158. Praha 1908.
17 Turčín, R.: Kolonizace, národní a kulturní život Čechoslováků v bývalém Charvatsku-Slavomi. zvl. otisk. Národnostní obzor. 1937, s. 11.
18 Mirkovic D.: Govori Čeha u Slavonii (Daruvar i okolina) Beograd 1968, s. 46.
19 Kutnar. F, cd. s. 36,38, 39.
20 Pražské noviny, č.4, 7. 3. 1874; Otavan, 7, 1867 (přetisk z Moravské Orlice č. 18).
21 Turčín, R.: Ivanovo Selo. In: Naše zahraničí. 1. 1921. s. 161–162. Ivanovo Selo, příspěvky k dějinám nejstarší české osady v SFR Jugoslávii. Daruvar 1971.
22 Dodnes se jim říká „majstrovská pole“.
23 „Teď se nám céra vdala do Bosny, ještě je tady. ale z Bosny má muže a voni tam říkaj Pémka. a von jí neřekne Češka, ale Pémka.“ Informátorka, nar. 1890, bytem Ivanovo Selo. Z výzkumů I. H. v šedesátých letech.
24 Czoernig, K., cd., s. 46; Ivanovo selo. cd., s. 15-17, 23.
25 Matušek, J : Naseljenje Velikih Zdenaca. In: Veliki i Mali Zdeňci, prilozi za istoriju seta. Daruvar 1977, s. 90–99. 26 Czoernig. K. c.d, s. 109.
27 Slováci žijí v některých vesnicích s Čechy společně. Např. před druhou světovou válkou žilo v Antunovci u Pakrace 128 Čechů a 425 Slováků, v Lipovljanech 806 Čechů a 384 Slováků, v Pakračke Poljaně 466 Čechů a 86 Slováků, v Jakšiči 263 Čechů a 192 Slováků. U Pakrace, Kutjeva a Našic byly české osady blíže osadám s větším počtem slovenského obyvatelstva. Roku 1878 žilo na území Chorvatska-Slavonie 5.293 Slováků, roku 1890 13.614, roku 1900 17.476, roku 1910 21.612, roku 1921 21.895.
28 Čaplovič, J.: Slawonien, zum Theil Croatien. Pest 1819. s. 50-51. 58.
29 Daruvarské panství tvořilo 10 vesnic. Později se název Daruvarsko stal označením pro území kolem městečka Daruvaru, kde se usadilo nejvíce Čechů. V meziválečném období šlo celkem o 25 obci 4 okresů: Daruvar, Grubišno Polje, Garešnica a Pakrac. Před druhou světovou válkou žilo na Daruvarsku podle sčítání 16.612 Čechů. Podle současného správního rozdělení tvoří Daruvar komunu v kraji Bjelovarském, do níž patří 70 osad, 44 obcí a 7 střediskových obcí, v nichž je místní úřad. Sčítání z roku 1961 uvádí, že na Daruvarsku žije 13.692 Čechů a v komuně Daruvar 8 300.
30 Auerhan, J.: Několik statistických dat o Češích a Slovácích v Chorvatsku a Slavonsku. In: Naše zahraničí. I. 1920, s. 210–215. Podle chorvatských statistik z roku 1905 žilo nejvíce Čechů v župě Požega 14 746 (6,47 %), v župě Bjelovar-Križevci 11.189 (3,72 %). Z okresů měl nejvíce Čechů

87

Daruvar (župa Požega) 7 870 (23.98 %). Více než 5 % měl okres Čazma (5,63 %), Garešnica, (6.69 %). Grubišno Polje (9,15 %), Kutina (8,69 %), město Bjelovar (6,02 %), v župě Bjelovar a v okrese Novska 5,75 %, Pakrac 5,54 %, Požega 5,45 %. Požega-město 5,76 %.
31 'Celé pohádky se vypravovaly o tom, jak úrodná je země ve Slavonii a při poloviční námaze s obděláváním. V okolí Litomyšle, kde lidé znali víno jen jako medicínu, poslouchalo se s otevřenými ústy, jak je ta medicína ve Slavonii laciná. Za tři, čtyři krejcary je prý litr a „flašky rostou tam samy na stromech a špunty na kukuřici“, tak se to povídalo. A lidé věřili všemu. Tomu, co nebylo pravda. Láhvemi v tomto případě byly míněny tykve a zátkami kukuřičné oklásky „Jugoslávští Čechoslováci. Daruvar 3. 1. 1921. s. 1, 7-8.
32 Chceme žít. Praha 1937. s 104-105 Turčín. R. Čechoslováci v Charvatsku a Slavonii. In: Naše zahraničí. 2. 1921. s. 83-87. Z Vídně přicházeli hlavně krejčí, obuvníci, truhláři.
33 Robotou označovali daruvarští Češi práci nejen na panském, ale i na veřejných pracích, později se tak označovala veškerá společná práce bez finanční odměny (vzájemná pomoc, brigády).
34 Ivan Ljubović (Jugoslávští Čechoslováci. 10. 6. 1935, č. 25. s. 2) popisuje z vlastní zkušenosti příchod Čechů do Lipovljan v roce 1880 Vzpomíná na Čecha Vaňka, který koupil 23 jiter za 800 zlatých. V následujícím roce zasázel Vaněk na čtyřech jitrech brambory a za sklizeň utržil 900 z| Ljubovic napsal divadelní hru Od Illirije do Jugoslávije. jejíž třetí jednání pojednává o příchodu Čechů do Lipovljan
35 Předválečné statistiky uvádějí, že Češi byli takřka jedinými řemeslníky ve všech čtyřech okresech (Daruvar, Grubišno Polje, Garešnica, Pakrac). 2.093 českých rodin se uživilo zemědělstvím, řemeslnických rodin žilo v okolí Daruvaru 272, v okolí Pakrace 91, Grubišného Polje 106, Garešnice 93 = 562.
36 Stěhovali se na konci 19. století a na počátku 20. století do USA, Argentiny, Brazílie. V Chicagu se usadili převážné ve čtvrti Česká Plzeň a založili zde vzdělávací a podpůrný spolek Ilova (nejvíce se stěhovali Češi usazení v okolí řeky Ilovy – z Ivanova Sela, Končanice, Brestovce, Daruvaru, Velkých a Malých Zdenců). Uvádí se, že do Ameriky se vystěhovala třetina Čechů narozených v Jugoslávii.
37 Auerhan. J : Československá větev v Jugoslávii. Praha 1930. s. 256–257. Podle statistiky z roku 1910 ten asi 15,35 % Čechů na Daruvarsku a asi 18,7 % v župě požešské neumělo číst a psát. Bylo to nejnižší procento ze všech národností zde žijících, včetně Němců. Také Korač, V.: Povjest radničkog pokreta v hrvatskoj Slavonii. Zagreb 1929. s. 25. Uvádí u Čechů nejnižší procento analfabetů. Podle Auerhana byla vyšší gramotnost imigrantů než jejich dětí. Příčina byla v chorvatských školách, jejich celkové nižší úrovni ve srovnání s českými školami a ve špatné docházce.
38 Profesor Herout z Daruvaru našel v sedmdesátých letech cenný dokument, chorvatsky psanou žádost Čechů z Končanice, Brestovce a Dežanovce ze 2. října 1848. adresovanou chorvatskému bánovi. „My noví obyvatelé Slavonie, kteří se už od dvacátých let do dneška, někteří dříve, někteří později, přistěhovali sem do požešské župy, do míst Končanice, Brestovce a Dežanovce z Českého království, nemůžeme se ženit a vdávat, protože nemáme propouštěcí listy z naší bývalé vlasti … My zde bydlíme jako každý jiný svobodný sedlák slavonský, máme své vlastní domy, pole, louky a všechno, co k hospodářství patří. Slavonská župa a dřívější panstvo nás přijalo jako pravé obyvatele, a platíme také všechny dávky: župní, církevní, vojenské atd. Avšak zatím trpíme kvůli shora uvedené ženitbě. Je úplné jasné, že rolník potřebuje ženu v domě (bez ní nemůžeme být), i kvůli zachování potomstva. Ale dle rozkazu někdejšího Sl. zastupitelství uherského (č. 26075 z roku 1814 4. října a č. 3389 ze 7. září r. 1826), důstojný pan farář nás nesmí oddávat, dokud nepřineseme propouštěcí listinu. Proto jsme přinucení ještě dnes žít se svými ženami neoddáni. Proto bychom se rádi této hanby, hříchu zbavili.“
39 Podle sčítání z roku 1910 příslušelo v župě požešské 6.430 osob do Čech a 3.241 na Moravu. V celém Chorvatsku-Slavonii příslušelo 18.105 Čechů do Čech, 10.754 na Moravu. Auerhan, J. Československá větev, cd., s. 124. 40 „Můj otec netrpěl tolik českej kraj. Já sem mu to často rozmlouvala. „Jak ti to mám říci“ – odpovídal – „česká země se zachovala ke mně jako macecha. Bylo nás šest dětí, nemohla nás uživit a přišli sme

88

sem do Slavonije, tady sme dostali půdu, chleba. Je poctivé milovat zemi, která vychovala mý děti“. Informátor, nar. 1890, bytem Brestovac. Z výzkumů I. H. v šedesátých letech „Babička dycky říkala, proč nás teď přiznávaj, že sme Češi, dyž nás dřív vyhnali. Babička nechtěla slyšet, abysme říkali, že sme Češi. Voni se za to hodně zlobili, že je sem vyhnali. Tam bylo v Čechách hodně naselíno, voni nebyli vod svý vůle sem jít, nežli museli jít. No a teď by nás přiznali, ale někdy nás vyhnali.“ Informátor, nar. 1900, bytem Ivanovo Selo. „Voni si mysleli ty lidi, ne že by voni nechtěli bejt Češi, nežli si mysleli, že se menujou po zemi. Ta se menuje charvatská a takže sou voni Charváti. A já dyž sem se ptal těch pojedinejch lidí: Člověče, kamaráde, ta zem tebe nerodila. Ty pracuieš u půdy tý země, ta je chorvatská, ta se menuje chorvatská, tamta se menuje Srbije, tamta Slovenije, to je pokřtěný po tý zemi. Nás ale nerodila zem, nás rodily naše prabáby, naše matky, babičky, který nás předávaly jedny druhým pořád jen jako Češi.“ Informátor, nar. 1891, bytem Ivanovo Selo.
41 V letech 1897–1898 uzavřelo 61 Čechů ze sta sňatek s Češkou a 65 Češek ze sta se provdalo za Čecha. V roce 1901–1905 si 65 Čechů vzalo české nevěsty a 71 Češek české ženichy. Auerhan J.: Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha 1921. s. 11.
42 „Mluvil jsem s jedním mladým hospodářem, který mi výslovně řekl: Já jsem Chorvat.“ Auerhan, J.: Čechové v Chorvatsku, cd., s. 19.
43 Kožic, M: Das Eheleben der slawonischen Grenzerin im Lichte der zeitgenossischen Berichte. In: Die Frau in der Bauernkultur Panoniens. Ethnographica Pannonica. Zagreb 1982. s. 11
44 „Dnes skoro čistě české vesnice byly před 20-30 lety osídlené pravoslavným obyvatelstvem. Dnes bych mohl v těch obcích pravoslavce na prstech spočítat… V mnohých obcích zcela vymizeli, takže musely být dokonce v daruvarském okrese zrušeny 2 pravoslavné farnosti a v nedaleké vsi zvané Srbski Sredjani není ani jediný Srb, převládají v ní dosídlení Češi.“ Mio Ettinger, Zaisto vrlo poučno (Iz života doseljenika u Hrvatskoj). Katolički list, 52, 1901, s. 46-47 Jura Cindrić. Školska spoměnica, rkp. Dežanovac.
45 Předcházelo zakládání hasičských spolků, k němuž docházelo z iniciativy Čechů od osmdesátých let. dále neformální činnost českých hostinců (v adresáři zahraničních Čechů z roku 1909 je jich z Chorvatska Slavonie uváděno 16) a dechových kapel.
46 Např. Josef Zounar z Doljan (1882-1912) prý dal podnět k vydávání novin, k otevření školy a k založení Čs. banky.
47 Roku 1928 byly příznivější podmínky pro získání jugoslávského občanství, ale jen malá část Čechů si o ně zažádala.
48 Matušek. J.: 70 let českého tisku v jihoslovanských zemích. In.: Přehled kulturních, literárních a školních otázek, 11, Daruvar 1981. s. 13.
49 Vliv Chorvatské selské strany na Čechy byl patrný až do druhé svétové války. Zpočátku měla na to jistě vliv sama osobnost Stjepana Řadiče, který ovládal český jazyk, dokonce určitý čas pobýval na statku končanického Čecha a ve svých projevech se kladné vyjadřoval o hospodářském a kulturním přínosu Čechů. (Radic studoval na Karlově univerzitě a měl za ženu Češku ) V roce 1925 byl dokonce poslancem za tuto stranu Čech Mžik z V Zdenců - Snaha překlenout krajanskou nejednotnost se projevila v úsilí založit vlastní politickou stranu, tzv Československou pokrokovou rolnickou stranu v roce 1920, která se však setkala při volbách v témže roce s velkým neúspěchem.
50 Podle zákona z roku 1884 byla na školách v Chorvatsku Slavonii vyučovacím jazykem chorvatšrina. Do roku 1918 nebyla na území poválečné Jugoslávie česká škola, pokud nepočítáme školu v Čupnji v Srbsku a v Kruščici a Ablijáné v Banátě. Z ostatních českých škol je třeba uvést hospodářskou školu otevřenou roku 1925 v Daruvaru, která však brzy zanikla. V roce 1927 byla otevřena hospodářská škola ve V. Zdeňcích, roku 1930 převedena do Daruvaru. Získat finanční prostředky na vydržování školy a národních domů měl pomoci kromě jiného také prodej reprodukcí obrazu českého umělce. Byl vybrán Alfons Mucha, který Daruvar navštívil a sbíral zde maienáiy a připravoval slucy (Příchod prvních Čechů do Slavonie). Z realizace akce však dnes z neznámých příčin sešlo.
51 M Hubáček, V., Vojáček, O.: V jugoslávských horách Praha 1914, s. 17.

89

52 V blízkosti vypálené slavonské vesničky Bučje, kde došlo k založení brigády stojí žulový pomník, na kterém je v češtině a chorvatštině napsáno: „Na tomto místě byla dne 26. 10. 1943 založena 1. Československá brigáda Jan Žižka z Trocnova, pýcha naší menšiny, která společně s národy Jugoslávie bojovala za svobodu a budoucnost.“
53 „Proto je pochopitelné, že nařízení nové lidové vlády usilující o obnovu a socializaci země, se nemohla obejít bez drsných zásahů do poměrů majetnějších vrstev obyvatelstva, mezi které patřil značný počet velkozdeneckých rolníků“. K úvahám o návratu napomáhaly prý i rozšířené pověsti, že Češi budou vyhnáni z Jugoslávie stejně jako Němci z ČSR. Procházka. J.: Velké Zdence - nový domov českých přistěhovalců. In: Veliki i Mali Zdenci, cd., s 83.
54 Československý svět. č. 5. 10 ledna 1947.
55 V jednání mezi čs a jugoslávskou vládou o reermgraci se hovořilo o hospodářském významu Čechů a Slováků pro Jugoslávií. Čs. velvyslanec v Jugoslávii dr Korbel ve své zprávě z 27 dubna 1947 zaslané do Prahy uvádí o svém jednání s dr. E Kardeljem: „Kardelj mluvil znovu o tezké hospodářské situaci a o tom. jak po odchodu Němců by bylo pro Jugoslávii zvlášť těžké, aby odešli Slováci a Češi, kteří patří k nejlepším zemědělcům, ale slíbil, že … dá pokyn, aby jednání o parciální repatriaci mohlo uspokojivě postupovat“. Kořalková. K.: Československá reemigrace v letech 1945-1948 Rkp. 1971. archiv ÚEF AV ČR, s. 32.
56 Převzal nejdůležitější úkoly Besedy; vydavatelskou činnost v češtině a slovenštině, péči o knihovny, pořádaní kulturních akcí: divadlo, taneční zábavy, zakládání folklorních tanečních skupin ap.
57 Sobotka. O.: České školství, cd., s. 86-90.
58 Vroce 1971 jích bylo 273.000. v roce 1981 už 121.646, Jednota 27. 1982, 11, s. 4. Současný stav neznáme Dá se předpokládat odliv ve prospěch chorvatské národnosti.
59 Prvé sčítání z roku 1895 nemá žádné údaje o Češích. Uváděné odhady z roku 1907 a 1909 se podstatné li jí (4.400 a 10.000). Podle sčítání z roku 1910 uvádí se 7.045 Čechů v Bosně a Hercegovině Nejvíce Čechů žilo v kraji Sarajevském (2.350), Banjaluckém (2.297), v kraji Tuzlanském (764), Bihačském (224). Travnickém (825). Mostarském (585). Nejvíce Čechů žilo v okrese Derventa 473, Prnjavor 369, Tešani 391, Prijedor 330, Zenica 311, Travnik 157, Žepče 146, Bosanska Gradiška 125, Trebinje 109, Konjić 101, Visoko 118, Sarajevo (bez města) 302. V Sarajevu 1.702, v Banjaluce 409, Tuzle 415, Mostaru 249, Trebinji 109. Auerhan, J.: Čechoslováci v Jugoslávii, cd., s. 53 a 59 V šedesátých letech měla Nová Ves 45 obydlí, z toho 29 patřilo českým rodinám, 9 smíšeným rodinám česko-chorvatským, česko-slovinským. česko-slovenským, česko-maďarským a česko-polským. 7 rodin nebylo českého původu, jedna maďarská, jedna slovenská, tři chorvatské, jedna chorvatsko-polská a dvě srbské. V roce 1948 měla osada 182 obyvatel. Mačino Brdo mělo v šedesátých letech 250 obyvatel, 51 obydlí, v nichž žilo deset čistě českých rodin, tři polské, pět ukrajinských a dvě bosensko-hercegovské; ostatní rodiny smíšené česko-polské, česko-ukrajinské, česko-chorvatské, česko-německé a česko-italské. Vranduk měl 30 obydlí, po reemigraci zůstalo jen 12 českých rodin, v pěti žily smíšené rodiny. Popovič, S.: Govor dvaju českih naselja u Bosni. Beograd 1967, s. 6-7.
60 Češi se usadili v části katastru obce Kobaš (okres Prnjavor), zvané Kobaški Lug. Jak vysvítá z označení, byl zde původně les, který Češi vykáceli a vyklučili. Původní česká osada byla součástí obce Kobaš a nesla její název. Roku 1901 se vydělila pod názvem Kobaški Lug a v roce 1908 na žádost českých kolonistů přejmenována na Novou Ves. (Označení Nová Ves je na orientačních tabulích dodnes – sedmdesátá léta.) Popovič, S., cd., s. 5-6.
61 Osada Mačino Brdo byla původně součástí muslimsko-srbsko-české obce Konjuhovci a nesla tak z počátku její název. Na Mačino Brdo byla přejmenovaná roku 1900. Podle výpovědí informátorů založily tuto osadu převážné rodiny, které se vystěhovaly z Nové Vsi. Heroldová, I.: Petrifikované zvyky a obřady u bosenských Čechů. In: Národopisné aktuality, 11, 1974, č. 2, s. 99-113.
62 Hříbek, J. Vranduk, česká vesnička v Bosně. In: Jugoslávští Čechoslováci, 10, 1931, 21. 5. 1931, s. 2. Z Detlačkiho Lugu se Češi vrátili do Ruska, protože se jim špatně vedlo. V roce 1910 žily v Detlačkim Lugu jen 4 české rodiny. 90
63 Podmínkou pro přijetí ke kolonizaci musela být zachovalost, znalost zemědělství a hotovost 1200 korun. Rodina dostala 10,5 - 12 ha vymýcené lesní půdy, z níž po tři léta neplatili nic, později nízký nájem. 64 Vedle řemesla bylo běžné, že děvčata odcházela během zimních měsíců na práci do měst, hlavně do Sarajeva, kde byla vyhledávaná pro svou pracovitost. Kromě nízké bonity bylo na závadu zemědělského podnikání, že nebylo možno další půdu kupovat Výměra pozemků jednotlivých hospodářství se v Nové Vsi pohybuje do 5 do 10 ha, v Mačině Brdě je nižší. Jugoslávští Čechoslováci, 14, 1935, 29. 8. 1935.
65 Drljača D., cd., Jednota, 1971, č. 23, 5. 6. 1971, s. 15.
66 Péče Čs. svazu o spolkovýživot nebyla právě pro odlehlost osad trvalá. Po první světové válce byly v obou osadách založeny České besedy, které pořádaly divadelní představení. V jejich činnosti byla však období aktivity a pasivity. V současné době (sedmdesátá léta) byla zřízena česká doplňovací škola v Prnjavoru a svaz usiluje o oživení osvětové činnosti v obou osadách.
67 Drljača uvádí, že manželství uzavřená mezi Čechy a Moravany jsou pokládána - žertem - za etnicky smíšená. Drljača, D., cd., s. 15
68 Bosenští Češi se aktivně účastnili partyzánských bojů v jednotkách místních, někteří i v I čs partyzánské brigádě Jan Žižka z Trocnova. V roce 1944 upálili ve stodole srbští černici v Nové Vsi deset českých žen, jejichž příbuzní (otcové, bratři, manželé j byli u partyzánů
69 Auerhan, J.: Československá větev, cd., s. 59
70 Popis stanovništva 1971, prethodni rezultati Novi Sad. 1971.
71 Drobnjakovič, M. - Mileker, F: Letopis opština Podunavske oblasti Pančevo 1929. s 135 V roce 1921 mělo Češko Selo 204 obyvatel, z toho 191 Čechů, podle sčítaní z roku 1971 má 118 obyvatel.
72 Auerhan uvádí, že před první světovou válkou byla situace v Ablianě, pokud jde o odnárodňování, dost špatná. Maďarská škola prý zaznamenala takový úspěch, že děti ani doma nechtěly s rodiči mluvit česky. Důsledek maďarizace se projevil i ve sčítání obyvatelstva.
73 Auerhan, J.: Z pamětní knihy Čechů v Kruščici (v bývalých jižních Uhrách). In: Čechoslováci v Jugoslávii, cd., s. 127. Podle statistiky měla Krušcice 2.163 obyvatel, z toho 1 634 Srbů. ostalih Slavena (večinom Čeha) 503“. Podle předběžných výsledků sčítání z roku 1971 mela 1 479 obyvatel. Čechů necelých 400.
74 Drobnjakovič, M. - Mileker. F, cd., s. 147-148. V roce 1921 mělo Veliké Središté 2 022 obyvatel, z toho 1.062 Srbů, 447 Čechů. 391 Němců. 384 Maďarů. 37 Rumunů Podle předběžných sčítání z roku 1971 I 820 obyvatel. 250 Maďarů, cca 150 Čechů. 25 Rumunů. 49 Makedonců. 12 Slováků Jde o Čioklavu Montanu, ležící v Aninských horách, kde se koná dvakrát ročně pouť. na níž chodí vedle rumunských Čechů i Češi z Banálů ve Vojvodině. Auerhan, J.: Čechoslováci v Jugoslávii, cd., s. 86.


Počet shlédnutí: 73