TF JCU, Katedra filosofie a religionistiky
Seminář: Aristoteles
Vedoucí: Daniel D. Novotný, Ph.D.

P. Hršak, HUMP
Referát
ARISTOTELOVÁ NAUKA PŘIMĚŘENÉHO STŘEDU

Úvod

Za nejvyšší dobro pro člověka antického Řecka, a tým pádem i Aristotela, byla považována blaženost (eudaimonia – štěstí, nebo jednoduše: žít dobře, eu zén). Aby ji dosáhl, člověk by se měl zdokonalit v činnosti, která je ho činí výjimečným mezi živočichy, v činnosti rozumové. V tom spočívá lidská zdatnost tj. ctnost. U člověka, jako živočicha dvojité bytosti rozlišuje Aristoteles ctnosti čistě rozumové a ctnosti etické, které spočívají ve vládě rozumu nad smyslovými pudy. Rozumové ctnosti (teoretické a praktické) vznikají a rostu většinou z učení a zkušenosti, kdežto etické ze zvyku (ethos = zvyk) tj. trvalou praxí začínající výchovou, čím se etické ctnosti podobají dovednostmi. K dobrému životu člověk také potřebuje společnost jiných lidí, tj. člověk je bytost společenská, politická (zóon politikon). Takto znamená, že je nejvyšší forma dobrého společenského života společnost ctnostných lidí, občanů. Jejich aktivita pro dobro státu tj. politika jako věc praxe není nic jiného než užitá etická zdatnost, etika. Ačkoliv o etice Aristoteles napsal dva známá díla, Etika Eudemova a Etika Nikomachova, v podstatě jde o tu druhou, protože zahrnuje všechno, co je v první a obsahem je převyšuje. Etiku Nikomachovou můžeme považovat za úvod do hlavního Aristotelova díla o státě, Politika.

Poznámka: Dále v textu budou hvězdičkou * označené citace k společnému čtení a/nebo body k diskusi

Nauka přiměřeného středu podle Etiky Nikomachové (EN)

Převážně kniha druhá EN tlumočí, co jsou etické ctnosti, a od samého začátku uvádí myšlenku ctnosti jako středu mezi nežádoucími extrémy v jednání ovlivněném emocemi. Objasnění se zdá logické a jednoduché do takové míry, že první reakce po přečtení textu může být: „Něco takového jsem si vždy myslel/a a tak se snažím jednat.“ Zkusíme to zhruba shrnut a potom se zeptejme, jak to v skutečnosti opravdu je. Osvojenými zvyky jednání dosahujeme stavy, které působí, že se k citům chováme nesprávně nebo správně; chováme se nesprávně, když přeháníme v citlivosti nebo se chováme bezcitně, a správně se chováme, když zachováme střed (EN II, 1105b18-29*). Ideální předpoklad je, že lidé, kteří usilují o střed, nikdy neprojevují silné emoce, nikdy nejsou příliš zklamaní nebo nadšení apod. Trvale stavy, které nás vedou k správnému chování k citům udržující rovnost mezi nadbytkem a nedostatkem, jsou ctnosti (1106a28). Při tom si musíme uvědomit, že je rozdíl mezi tzv. středem k věci, který je naprosto aritmetický průměr, tj. přesně v půlce vzdálenosti mezi koncovým nadbytkem a nedostatkem, a tzv. středem k nám tj. přiměřenému středu, který není stejný pro všechny lidé (1106a29-33). Ideálně by i střed k nám mohl být určen s přesnosti pro každého, když by se absolutně objektivně mohla hodnotit jeho osobní situace v dané okolnosti. Jako ilustraci Aristoteles podává známý přiklad s porci masa odpovídající potřebám obyčejného člověka vs. atleti (1106a35-b4). Tento příklad, možná příliš kvantitativní, jednoduše rozsvětluje myšlenku středu k nám. Avšak, obecně, jak jsme už řekli, hledáním středu jako ctnosti se myslí udržování přiměřené vzdálenosti od nežádaných extrémů emocí, co s nadsázkou také můžeme převést na geometrickou kvantitu. (Je možné převést všechny etické problémy na jakoukoli kvantitativní úroveň? Např. jak rozhodnut mezi dvěma souběžnými různými společenskými povinnostmi? Co je v tom případě střed mezi špatným a dobrým extrémem? Znamená-li to, že je určení středu synonym pro usilování o správném rozhodnutí? – Kromě toho, jsou emoce, které jsou jenom špatné, např. závist. - 1107a8-12*) Zůstává otázka: Umí každý člověk sám vždy najit ten správní střed k sobě? Zkušenost nás učí, že to tak není. Tak, kdo to ne umí, není ctnostný? Zdá se, že podle Aristotela to tak je. Člověk musí být znalec, aby určil správný střed k sobě (1106b5-18* - Jinými slovy, rozumové ctnosti jsou podmínkou dosažení etických. Nauk o středu učí o správném vztahu mezi rozumem a citem. O tom se může hodně diskutovat; např.: Kdo je znalec a v jaké míre? Víc uznaných znalců v podobných situacích nepřijdou do stejného středu, nejen kvůli tomu, že je každý z nich jiná osoba. Však, jejich různá řešení budou blízká, co znamená, že i střed není pevný bod, ale se nachází v nějakém pásmu. Jak mu určit hranice? Jak hodnotit okolnosti? Atd.). Ctnostný znalec jako by byl podle Aristotela jediným měřítkem určení správního středu (III, 1113a32-b3). Jeho etická teorie nám nenabízí jiné postupy ani standardy, kromě autority znalců uznaných od společností. Velmi obecně se odkazuje na ctnosti jako to, co činí cíl správným, a praktickou znalost jako způsob jeho dosažení (VI, 1144a7-8).

Několik dalších otázek (jestli souhlasíme obecně s naukou o středu):
V jaké míre je střed k nám právo jedince? – lidská práva a etika
Mění se s časem mantinely emocí a etického jednání? – zákony a morálka
Dnešní politicko-ekonomická krize selháním určení středu?

Použité zdroje:

Etika Nikomachova – Rezek, Praha 1996 
Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2010 



---

Počet shlédnutí: 33