Martin Singr, Jaroslav Hrdinka, Štěpán Fuchs, Jan Cafourek, Petr Váňa, Jan Hadrava. Komunikace mezi kulturami, 2011.

Naše práce řeší problematiku začleňování ruských studentů do studijních programů v České republice. V minulosti probíhaly mezi Českou republikou a Ruskem studijní pobyty a stáže studentů, protože obě země úzce „spolupracovaly“. Poměrně málo pozornosti se však věnovalo otázce začlenění hostujících cizinců v zemi, kde dočasně studovali. Tato práce se snaží popsat problematiku migrace, český školský systém a také vývoj a charakteristiku struktury školství v Rusku po rozpadu SSSR.

Praktická část zpracovává odpovědi a názory našich respondentů, kteří mají zkušenosti se školním systém v ČR a v Rusku. Dali jsme si za úkol detailně zmapovat problematiku začleňování a přizpůsobování ruských studentů v současné době.

Cílem práce je najít odpověď na výzkumnou otázku: Jak se ruští občané přizpůsobují na český školský systém?

Budeme využívat informací získaných prostřednictvím řízeného rozhovoru s pěti studenty českých vysokých škol pocházejících z Ruska.

V teoretické části se nejprve zaměříme obecně na problematiku migrace. Poté se budeme věnovat českému školskému systému po roce 1992 a v další kapitole zmapujeme vývoj a charakteristiku struktury školství v Rusku po rozpadu SSSR.

Adaptace ruských studentů na český vzdělávací systém je obtížná zejména ve faktu, že mezi zeměmi existuje jazyková bariéra. Jak se liší vlastní systém a co je naopak u obou zemí stejné?

Ruští studenti přicházející studovat do České republiky čelí jak problému s odlišným školským systémem, tak obtížím s přizpůsobováním se naší kultuře obecně. Ať už je to v rámci studií, kdy je často nutné spolupracovat s ostatními studenty (například v týmových projektech), nebo při mimoškolních aktivitách, při kterých se ruští studenti setkávají s odlišnostmi naší kultury od jejich. A právě zde můžeme hovořit o problému adaptace imigrantů, což je definováno jako přizpůsobování se příslušníků jedné skupiny k jiné nebo skupin navzájem. Strategie Adaptace (J.W.Berry, 1997) A. imigrant udržuje vztahy s ostatními etnickými skupinami B a zároveň si zachovává svou kulturní identitu

• Integrace – imigranti uznávají, že přijetí a poznání hostitelské kultury je důležité, avšak současně si chtějí udržet svoji vlastní kulturu (A - ano, B - ano).
• Asimilace – imigranti usilují o co největší splynutí s obyvatelstvem hostitelské země. Svoji kulturu nepovažují za důležitou (A – ano, B - ne).
• Separace – imigranti nejsou v kontaktu s hostitelskou kulturou, jsou v separaci (A – ne, B – ano).
• Marginalizace – imigranti necítí potřebu kontaktu s dominantní kulturou, jsou v izolaci (A – ne, B - ne).

Migranty, kteří se rozhodnou natrvalo usadit v určité zemi, čeká náročný proces adaptace na nové kulturní a sociální podmínky v majoritní společnosti dané země. Tito lidé se často nacházejí v napětí, které je spojené se změnou prostředí a jazykovou nebo kulturní bariérou. Mohou být znevýhodněni na trhu práce nebo čelit různým formám diskriminace. Průběh adaptace na nové prostředí je ovlivněn jejich vlastní psychickou zdatností a blízkostí jejich vlastní kultury a majoritní kultury dané země. Důležitou roli však sehrává imigrační politika cílové země a tolerance jejích obyvatel k cizincům a imigrantům. Jednotlivé formy soužití můžeme rozlišovat například na základě dvou následujících faktorů.

4 modely imigrační a národnostně menšinové politiky (Barša, 2003)

1. koncept asimilace: naprosté začlenění minority do majoritní společnosti státu. Asimilační model je založen na jednostranném procesu rychlé a „jednoduché“ adaptace imigranta do nové společnosti. Očekává se, že za rychlé umožnění získání občanství, práv a povinností majoritní populace imigrant zaplatí ztrátou svého mateřského jazyka, svých specifických kulturních a sociálních rysů, což má vést k rychlé asimilaci do majoritní společnosti. Nejblíže tomuto modelu je imigrační politika a praxe Francie.

2. diferencovaná inkorporace (tzv. diskriminační model): je založena na dočasném a návratném pohybu cizinců. V tomto modelu je minimalizován styk mezi etnickými skupinami (Německo v 70. letech, imigrace zejména tureckých přistěhovalců zde byla vnímána jako dočasný stav). Imigranti jsou začleněni do určité společenské sféry (např. pracovní trh), ale není jim umožněno vstoupit do ostatních oblastí (jako systém sociální péče, občanství, volební právo apod.). Právní mechanismy i praxe působí ve směru odrazení a znemožnění přístupu cizincům do mnohých sfér života, což ve svém důsledku cizince socioekonomicky znevýhodňuje. V Německu, Švýcarsku a Rakousku dnes víceméně přetrvává tento model integrační politiky.

3. multikulturalismus (pluralitní model): uznává legitimitu kulturní a sociální různorodosti etnických minorit. Tento model podporuje odlišnost minority od majoritní populace. Obě se liší jazykem, kulturou, sociálními vztahy. Imigrantům jsou dána stejná práva ve všech společenských sférách, aniž by se očekávalo, že se vzdají svých specifik. Stát aktivně vstupuje do integračního procesu (Kanada, Austrálie). Teorie tzv.„melting pot“ v USA, kdy se z heterogenní společnosti stává společnost homogenní.

4. Od multikulturality k individuální integraci: v současné době některé státy přecházejí od zohledňování skupinové odlišnosti k důrazu na individuální občanskou integraci. Obrat od multikulturalismu svědčí o posunu v problematice integrace imigrantů. „Skutečný problém již neleží v konfliktu moderní kultury evropských národů s tradiční kulturou přistěhovalců, ale v konfliktu liberálních institucí Evropanů s náboženskými fundamentalistickými ideologiemi, šířícími se zvláště, byť ne výlučně, mezi přistěhovalci.“ (Holandsko, Velká Británie) Nelze opomenout fakt, že imigrační a národnostně menšinové politiky se ve zmíněných státech vyvíjí a nezůstávají konstantními. Na jedné straně lze spatřit opouštění asimilačního modelu a přechodně diferencovanou inkorporaci Francií resp. Německem, na straně druhé sílí v Nizozemí či Austrálii hlasy volající po omezení imigrace a tolerantního přístupu k národnostním menšinám. Z výše uvedeného vyplývá, že integrace může mít mnoho forem a variovat v několika podobách. V poslední době se však čím dál víc setkáváme s překrýváním termínů integrace a multikulturalismu, resp. multikulturalismus představuje v současné době ideální model integrace.

Přístup k národnostním menšinám a přistěhovalcům nejlépe vykresluje praktický přístup státu k výuce jazyků etnických minorit potažmo možnost vzdělání v rodném jazyce či používání jazyka v úředním styku. Stejně tak je znalost majoritního jazyka jedním z hlavních pilířů úspěšné integrace imigrantů do většinové společnosti.

Výuka jazyků:

1. Monolingvní vzdělávání – čistě národní státy
2. Celostní vzdělávací přístup s omezeným uznáním jazyků národnostních menšin (Fr.)
3. Přechodné bilingvní vzdělání, prioritou je pozdější výuka v dominantním jazyce (USA)
4. Země s multilingvním charakterem. Daný jazyk je vymezen teritoriálními hranicemi etnik (Belgie, Švýcarsko)
5. Dva ústavně zakotvené jazyky + výuka jazyků národnostních menšin (Kanada)
6. Jazyková rozmanitost prosazována paralelně s povýšením jednoho jazyka pro širší vzájemnou komunikaci (SSSR). ¹⁾

Lidi, kteří sebe najdou v cizím prostředí a jiném jazykovém prostředí poprvé velmi často zažívají zkušesnot známou jako kulturní šok. Kulturní šok je výsledkem mezinárodního působení. Jde o konflikt mezi starými a novými kulturními normami. Tento kulturní šok může přejít rychle, ale záleží na tom jak se rychle přizpůsobíme na život v nových podmínkách. Záleží hlavně na tom jak známe jazyk v dané zemi a jaké máme vztahy k dané zemi a na úspěchu v realizaci úkolů (např. ve vzdělání a práci). ²⁾

Česká republika vznikla v lednu 1993, kdy se Česká a Slovenská federativní republika rozdělila na dva státy. Je to malá vyspělá země s dlouhou průmyslovou tradicí a mimořádně dlouhou tradicí vzdělanosti nejširších vrstev obyvatelstva. Od roku 1989 funguje na zásadách tržního hospodářství a plurality politických stran. V r. 1995 se Česká republika stala členem OECD, v r. 2004 se stala členem Evropské unie, které v prvním pololetí r. 2009 předsedala.

Veřejná správa, která prošla v l. 2000-2002 reformou směřující k vysoké decentralizaci, je zajišťována jednak státní správou, jednak samosprávou.

Rozhodujícími orgány státní správy jsou jednotlivá ministerstva, v oblasti školství je to Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Vedle tří oblastí vyjmenovaných v názvu je v jeho kompetenci i věda.

Do věkové kohorty 0-29 let náleží 34,5 % populace, ve věku povinné školní docházky je přes 8 % populace (2008). Ve věkové kohortě 25-64 má 90 % obyvatelstva aspoň vyšší sekundární vzdělání, 14 % vzdělání vysokoškolské (2006, Education at a Glance 2008).

Obyvatelstvo je jazykově homogenní, menšiny nepočetné. Přistěhovalectví se sice v průběhu posledních šesti let zdvojnásobilo, nicméně imigranti představovali v r. 2007 3,3 % obyvatelstva. Vyučovacím jazykem je čeština. Žákům příslušejícím k národnostním menšinám se v rozsahu přiměřeném zájmům jejich národnostního rozvoje zabezpečuje právo na vzdělání v jejich mateřském jazyce. Školy pro národnostní menšiny mohou existovat do úrovně středních škol. Národnostní menšiny s výjimkou menšiny polské jsou velmi rozptýlené, proto existují pouze školy s vyučovacím jazykem polským, a to 26 mateřských, 22 základních a 3 střední (1 gymnázium a 2 odborné); (2008/09). Významnou etnickou menšinou jsou Romové. Jejich skutečný počet nelze spolehlivě stanovit, protože je dán tím, zda se jako Romové deklarují, či nikoli. Oficiální údaj o počtu Romů ze sčítání lidu v r. 2001 (11 746 osob) je proti předchozímu sčítání třetinový, kvalifikovaný odhad činí 220 tis. osob. Stát je konfesně neutrální, svoboda vyznání je zaručena. Religiozita obyvatelstva je jedna z nejnižších v Evropě. K věřícím se hlásí asi 32 % obyvatelstva, registrovaných církví je 21; ke katolické denominaci se hlásí přes 83 % věřících (přes 26 % obyvatelstva), ke dvěma největším protestantským téměř 7 % věřících (2,2 % obyvatelstva).

Ústava České republiky, přijatá 16. prosince 1992, poskytuje obecný právní rámec pro další vývoj legislativy. Práva občanů a povinnosti státu vzhledem ke vzdělávání jsou dány Listinou základních práv a svobod (zákon, který je součástí ústavního pořádku). Zaručuje především právo na vzdělání, a to „na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách“. Další deklarované základní povinnosti (např. povinná školní docházka) a práva (např. právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu) odkazují na zákonnou úpravu. K 1. lednu 2005 vstoupil v platnost nový školský zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Nahradil nejen dosavadní školský zákon, ale i zákon o školských zařízeních a zákon o státní správě a samosprávě ve školství. Stanoví zásady a cíle vzdělávání, dvoustupňový systém tvorby vzdělávacích programů (dokumentů), jimiž se má cílů dosahovat, a výchovně-vzdělávací soustavu, která je má realizovat. Tu tvoří školy, které uskutečňují vzdělávání na základě centrálně formulovaných rámcových vzdělávacích programů (viz 2.3, 3.3 a 4.3) a vyšší odborné školy, a dále školská zařízení, která poskytují vzdělávání a služby, jež vzdělávání ve školách doplňují nebo podporují. Zákon upravuje režim dlouhodobých záměrů, jimiž se stanovuje strategie rozvoje výchovně-vzdělávací soustavy na národní i regionální úrovni, a výročních zpráv, jimiž se vykazuje její naplňování. Stanoví délku a způsob plnění povinné školní docházky, pro jednotlivé vzdělávací úrovně stanovuje podmínky pro vstup, organizaci vzdělávání a ukončování studia. Nově definuje osoby se zvláštními vzdělávacími potřebami a dává přednost jejich integraci do běžných tříd před odděleným vzděláváním. Dále zákon upravuje správní problematiku – právní postavení škol veřejných i soukromých, jejich zřizování (popř. zrušování), registraci, financování, postavení a kompetence ředitele a kompetence jednotlivých správních úrovní, tj. obcí, krajů a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, popř. dalších ministerstev. Zákon je konkretizován řadou prováděcích předpisů blíže upravujících organizaci vzdělávání na jednotlivých úrovních, školské služby, financování a další. Zákon č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, upravuje (s účinností od 1. 1. 2005) předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků, jejich další vzdělávání a kariérní systém. Zákon o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením (č. 306/1999 Sb.) nahradil předchozí úpravu dotací prostřednictvím nařízení vlády. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních (č. 109/2002 Sb.) upravuje výchovu dětí a mladistvých bez patřičného rodinného zázemí nebo s poruchami chování. Zákon o vysokých školách (č. 111/1998 Sb., mnohokrát novelizovaný) umožnil rozvoj neuniverzitního a soukromého sektoru v oblasti vysokého školství. Změnil právní postavení vysokých škol, které už (s výjimkou vysokých škol vojenské a policejní) nejsou institucemi státními, ale veřejnoprávními a disponují vlastním majetkem a širokou autonomií. V květnu 2006 (s platností od srpna 2007 plně) vstoupil v platnost zákon č. 179/2006 Sb. o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Tento zákon umožňuje dospělým získat plnohodnotný doklad o kvalifikaci dosažené prostřednictvím praxe a kursů, aniž by museli chodit do školy. ³⁾

. ⁴⁾

Střední školství je bohatě diferencovaný systém, který zajišťuje vzdělávání a praktickou odbornou přípravu pro téměř celou populaci mladých lidí po ukončení jejich povinné školní docházky a před nástupem do zaměstnání nebo před vstupem na vysokou školu. Cílem středního vzdělávání je rozvíjet vědomosti, dovednosti a hodnoty získané ve vzdělávání základním, a to buď širším všeobecným vzděláváním, nebo odborným vzděláváním spojeným se všeobecným. Střední školy navštěvují žáci ve věkovém rozmezí většinou od 15 do 18 let. Počáteční věková hranice je dána ukončením povinné školní docházky. Část středních škol (víceletá gymnázia) však zasahuje svými vzdělávacími programy do povinného vzdělávání a navštěvují je i žáci mladší. Účast věkové skupiny 15-18 let na vzdělávání není povinná; přesto činila ve školním roce 2008/09 95,8 %. Na 1 069 středních školách studovalo v roce 2008/09 v denním studiu 507 tisíc žáků (údaje bez žáků nástavbového studia). Na jednu třídu připadalo 24,4 žáků. Vzdělávání se řídí školským zákonem, vyhláškou o středním vzdělávání, vyhláškami o přijímání ke vzdělávání a o jeho ukončování a dalšími legislativními dokumenty. Probíhající vývoj v oblasti středního vzdělávání se odrazil ve školském zákoně z roku 2004. Nově byl definován jeho cíl a stanoveny stupně vzdělávání, které jsou odvozovány od délky a charakteru vzdělávacích programů, nikoli od typů škol. Vzhledem k tomu, že všeobecný a obecně odborný základ je v odborném čtyřletém vzdělávání posilován, nerozlišuje se nadále všeobecné (tzv. úplné střední) a úplné střední odborné vzdělání, ale oba typy jsou označovány shodně jako střední vzdělání s maturitní zkouškou. Označování středních škol jako gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště zůstalo zachováno, aniž by tyto typy byly zákonem definovány. Řada škol realizuje více oborů s různým dosahovaným stupněm vzdělání a s různým zaměřením. V závislosti na druhu a délce absolvovaného vzdělávacího programu lze ve střední škole získat:

a) střední vzdělání s maturitní zkouškou. Programy jsou různé délky: čtyři roky studia po ukončení základního vzdělání (ISCED 3A), šest nebo osm let studia na víceletém gymnáziu (ISCED 2A+3A), příp. jeden až dva roky postsekundárního vzdělávání (ISCED 4A, viz kap. 5),

b) střední vzdělání s výučním listem – po 2-3 letech vyššího sekundárního vzdělávání (ISCED 3C), příp. v postsekundárním vzdělávání (ISCED 4C, viz kap. 5),

c) střední vzdělání (1-2 roky) (ISCED 2C/3C). ⁵⁾

Vyšší odborné školy byly experimentálně zavedeny ve školním roce 1992/93, od roku 1995 jsou běžnou součástí vzdělávacího systému. Měly pokrýt segment kvalifikačních potřeb mezi středním a vysokoškolským vzděláváním. Vznikaly zpravidla při středních odborných školách a většinou s nimi dosud tvoří jeden právní subjekt. Vyšší odborné vzdělávání se řídí školským zákonem (č. 561/2004 Sb.), stejně jako vzdělávání nižších úrovní. Podrobnosti upravuje vyhláška o vyšším odborném vzdělávání (č. 10/2005 Sb.) Vzdělávací programy vyšších odborných škol mají v denní formě vzdělávání délku 3 roky, zdravotnické programy 3,5 roku, vždy včetně odborné praxe. Absolventi získávají vyšší odborné vzdělání – ISCED 5B. V roce 2008/09 se na 184 vyšších odborných školách vzdělávalo 28 027 studentů. V denní formě studovalo 75 % z nich. Průměrný počet studentů denního studia na školu je 119. Obory vyššího odborného vzdělání jsou stanoveny nařízením vlády s vazbou na Klasifikaci kmenových oborů vzdělání (viz 1.2). Vzdělávací program pro konkrétní obor si zpracovává každá jednotlivá škola. Stanoví cíle, formy, délku a obsah vzdělávání, jeho podmínky, organizaci, průběh, ukončování, profil absolventa a možnosti jeho uplatnění. Škola musí doložit zabezpečení realizace vzdělávacího programu, mj. spolupráci s praxí, a uvést předpokládaný počet přijímaných. Vzdělávací program podléhá akreditaci, kterou uděluje MŠMT na základě stanoviska zpracovaného Akreditační komisí pro vyšší odborné vzdělávání. Akreditovaný vzdělávací program umožňuje škole přijímat uchazeče, vzdělávat v jeho rámci studenty, je závazný pro hodnocení studentů i školy a je podkladem pro stanovení výše finančních prostředků přidělovaných ze státního rozpočtu. Obsah vzdělávání je uspořádán do předmětů nebo jiných ucelených částí studia, např. do modulů. Tyto složky jsou rozděleny na povinné, povinně volitelné a nepovinné. Časové dotace stanoví učební plán. Teoretická příprava se uskutečňuje formou přednášek, seminářů, konzultací, cvičení a exkurzí. Podstatnou složkou tohoto typu studia je praktická příprava v oboru. Uskutečňuje se formou praktického vyučování ve škole nebo formou odborné praxe na pracovištích fyzických či právnických osob, které mají se školou uzavřenu smlouvu. ⁶⁾

Vysoké školy se řídí zákonem o vysokých školách (č. 111/1998 Sb.) ve znění pozdějších předpisů. Činnost vysokých škol dále upravují i jejich vnitřní předpisy, které na zákon navazují a podléhají registraci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Pro každou veřejnou vysokou školu je jich povinně stanoveno osm, další může požadovat statut školy. Další podrobnosti o správě vysokých škol viz v kap. 1.2, část Autonomie institucí. Zákon člení vysoké školy na dva typy – instituce univerzitní (univerzity), které poskytují všechny typy studijních programů (bakalářský, magisterský a doktorský), a neuniverzitní, které poskytují převážně programy bakalářské a programy doktorské neposkytují vůbec. Institucionální struktura vysokých škol se v důsledku vysokoškolského zákona výrazně změnila. Většina dříve státních vysokých škol získala statut veřejných vysokých škol; je jich 26, většina z nich jsou univerzity, dvě nově vzniklé jsou neuniverzitní. Mohou být zřizovány a zrušovány pouze zákonem. Univerzita obrany (vzniklá 1. 1. 2004 z původních tří vojenských škol) a Policejní akademie ČR mají nadále statut státních vysokých škol. Jejich zřizovateli jsou příslušná ministerstva (obrany a vnitra). Soukromé vysoké školy začaly vznikat záhy po účinnosti zákona, často ze soukromých vyšších odborných škol, a to jako neuniverzitní vysoké školy. Dvě z nich se po roce 2007 staly univerzitami. Soukromé vysoké školy mohou působit pouze jako právnické osoby (sedmnáct z nich má statut obecně prospěšné společnosti), a to po schválení Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě kladného vyjádření Akreditační komise. K 31. 12. 2008 bylo registrováno 45 soukromých vysokých škol. Vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání (orientované na výkon povolání nebo zájmově, viz též 7.4.). Všechny vysoké školy uskutečňují vedle studijních programů i činnosti výzkumné, vývojové, umělecké, popř. další tvůrčí činnosti Studijní program podléhá akreditaci, kterou uděluje ministerstvo na základě stanoviska Akreditační komise zřízené vládou. V rámci akreditace se rozhoduje i o oprávnění přiznávat akademické tituly. Akreditační komise provádí i srovnávací hodnocení fakult v jednotlivých oborech. Studijní program zpracovává a předkládá k akreditaci vysoká škola, popř. instituce, která ho chce ve spolupráci s vysokou školou uskutečňovat. Je určen typem (bakalářský, magisterský, doktorský) a formou studia (prezenční, distanční nebo jejich kombinace). Součástí studijního programu je dále zpravidla jeho členění na obory, ⁷⁾

Po rozpadu sovětského svazu v roce 1991 se postupně do oblasti ruské pedagogiky začleňují demokratické myšlenky a je kladen důraz přizpůsobit se evropským či celosvětovým vzdělávacím standardům. V roce 2004 bylo školství a věda převedena pod ministerstvo školství a vědy a stalo se tak kompetentním orgánem, kterému bylo svěřeno veškeré plánování v této oblasti. Zákon ruské federace o vzdělávání si klade za cíl vymezit podmínky, které by zajišťovali následující:

• ochranu života a zdraví každého dítěte.
• humanistický charakter a vysokou kvalitu získaného vzdělání.
• orientaci vzdělávacího systému na rozvoj a podporu individuality každého dítěte.
• možnosti pro kulturní začlenění a seberealizaci každého dítěte.

Vzdělání ruská vláda garantuje lehce dostupné a bezplatné všem občanům státu. Bezplatný systém je určen základnímu vzdělání. Středoškolské a vysokoškolské je pak částečně placené studenty formou školného a vzdělávací sektor je dělen na soukromý a státní. V porovnání se státním školstvím zastupují školy soukromé pouze nepatrnou část vzdělávacích institucí. Podle národních databází existovalo ve školním roce 2003/2004 pouze 683 (1%) nestátních institucí poskytujících všeobecné vzdělání (68 000 zapsaných studentů, což reprezentovalo 0,4% všech zapsaných studentů). Soukromé školy jsou plně placeny rodiči a obecně platí, že jsou lépe vybaveny a poskytují učitelům lepší pracovní zázemí.

I přes snahu všeobecné vzděláni co nejvíce diverzifikovat a tak nabídnout širokou škálu oborů se ruský vzdělávací systém potýká s řadou problémů. Jeden z hlavních nedostatků je celková nenávaznost jednotlivých vzdělávacích stupňů.

Vzdělávání na úrovni středních škol zahrnuje: základní střední vzdělávání (nebo nižší střední), které trvá pět let (třídy V-IX) a spadá pod povinnou školní docházku a kompletní střední vzdělávání, které pokračuje třídou X-XI. Dále pak odborné střední vzdělávání navazující na nižší střední vzdělávání tříletým studiem. Obecné střední školy pokrývající třídy I-XI jsou nejčastějším typem škol (až 80%). Všeobecné vzdělávání poskytují také gymnázia, která se soustřeďují především na humanitní studia a lycea, soustřeďující se na technické a vědecké předměty. V IX. třídě nižší střední školy se před ukončením skládají závěrečné zkoušky, jejichž úspěšné složení je doloženo Vysvědčením o základním obecném vzdělání a zároveň umožňuje pokračování ve studiu na střední škole (X. - XI. třída). Na konci XI. (XII.) třídy musí studenti úspěšně složit státní závěrečné zkoušky a pak obdrží Vysvědčení o kompletním středním vzdělávání.

Závěrečné zkoušky se sestávají ze dvou povinných písemních zkoušek (sloh a matematika) a tří volitelných předmětů. Nová reforma z roku 2006 zavádí systém tzv. profilového vzdělávání ve třídách X a XI, kde mají studenti možnost výběru studijního zaměření, nebo specializace stejně jako studenti lyceí, nebo gymnázií. Profilové vzdělávání se skládá z dvou fází. Přípravná fáze v deváté třídě ulehčuje studentům výběr specializace, kterou budou studovat v následujících dvou letech. Ve třídě X-XI si studenti zvolí profil (skupinu předmětů), které jsou vyučovány na pokročilé úrovni. Povinné předměty jsou vyučovány na úrovni základní.

Středoškolské vzdělání je možné absolvovat (po deváté třídě) na různých technických a odborných školách. Délka tohoto typu středoškolského studia je ale minimálně tři roky. Kurikulum těchto škol je profesně zaměřeno. Po skončení studia obdrží studenti diplom o odborném vzdělání, který jim umožňuje praktikovat specifickou profesi (kvalifikovaný pracovník), nebo pokračovat na některé z vyšších odborných škol neuniverzitního charakteru. ⁸⁾

Vyšší odborné vzdělání je poskytováno technickými institucemi (technikums), nebo akademiemi. Technické instituce poskytují školení technických profesí, zatímco instituce odborného vzdělávání poskytují školení v jiných oblastech jako služby, školství a zdravotnictví. Pro studenty, kteří ukončili devátou třídu, nabízí instituce profesního vzdělávání tří až pětileté programy kombinující profesní a obecné vzdělávání. Studenti, kteří ukončili jedenáctou třídu, mohou pokračovat ve dvou – tříletém odborném programu. Pokročilé profesní programy vyžadují o jeden rok studia více. Po ukončení studia obdrží studenti kromě diplomu i profesní titul. ⁹⁾

Vysokoškolské vzdělávání je poskytováno univerzitami, akademiemi a vysokoškolskými institucemi. Bakalářské studium trvá minimálně čtyři roky. Pro obdržení magisterského titulu je třeba pokračovat v navazujícím magisterském programu, který trvá minimálně dva roky. Profesně zaměřené programy, které vedou k udělení titulu specialista, trvají od pěti do šesti let a také umožňují pokračování ve studiu doktorského programu.

Doktorské programy jsou poskytovány na dvou úrovních:

• Postgraduální kurzy (aspirantura), vedoucí k titulu kandidát nauk (kandidát věd), trvají obvykle tři roky nad rámec magisterského studia.
• Doktorská studia, vedoucí k titulu doktor nauk (doktor věd), nemají limitovanou délku trvání, jejich studium je ale podmíněno titulem kandidát věd.

Před rokem 2001 byli studenti přijímáni na vysoké školy pouze na základě předložení vysvědčení o absolvování střední školy. Od roku 2001 byly představeny jednotlivé, standardizované a celostátní zkoušky – tzv. Sjednocené národní zkoušky. Na základě vysvědčení a výsledků zkoušky se mohou studenti zapsat na několik univerzit, nebo vysokoškolských institucí po celé federaci.

Určité plánované reformy, které byly uskutečněny a naopak, které nebyly Struktura vzdělávacího systému ¹⁰⁾

V naší práci jsme zvolili metodu řízeného rozhovoru. Vybraní ruští studenti českých vysokých se s námi sešli a odpovídali na otázky, které jsme měli připravené formou dotazníku. Na jednotlivé otázky jsme vedli co možná nejvíce rozvinutou diskusi, abychom zjistili maximum informací a subjektivních poznatků.

Celkový počet respondentů bylo 5 lidí, z toho 3 dívky a 2 hoši. Všichni respondenti pochází z Ruska, každý však z jiného regionu. Tři z našich respondentů jsou z Ruské státní univerzity pro humanitní obory. Rozhovory byly uskutečněny osobně v Praze, v Rusku a on-line přes skype. Respondenti odpovídali kromě otázek z dotazníku také na další téma ohledně školského systému v ČR a v Rusku. S některými respondenty byl rozhovor veden v českém jazyce (hlavně u osobních rozhovorů v Praze). S dalšími byl veden v ruském jazyce a potom přeložen do českého jazyka. Tři z respondentů už mají dokončenou univerzitu, dva ještě studují.

Nejrozšířenějším způsobem, jak se ruští občané dostávají na vysokou školu v ČR, je v rámci studentského víza. Studenti tak vycestovali do ČR a pak zde i studovali. V ČR studovali různé vysoké školy: dva studovali ZČU v Plzni fakultu filozofickou, tři byli na různých fakultách Karlovy univerzity. Ti, kteří sem přišli studovat v rámci víza, zde byli jeden rok na vysoké škole. Jeden respondent, který zde byl prostřednictvím programu Erasmus, tady studoval pouze jeden semestr. Poslední z našich respondentů v ČR žije už od 10 let a prošel tedy školstvím již od základní školy až po vysokou školu, díky přátelům z dětství má ale dokonalé srovnání školského systému v ČR a v Rusku.

Názory na ruské a české školství se liší. Stejně tak se lišily i odpovědi, který ze systémů je vlastně lepší. Bylo to pro respondenty těžké posoudit. Nicméně nějaké shodné reakce jsme vypozorovali: Studenti se shodují, že v ČR je lepší zázemí než v Rusku, přestože záleží na konkrétních školách. Dále se shodují, že v ČR je lepší spolupráce v rámci studentů, že si více vypomůžou. V Rusku se spíše soustředí student pouze na sebe. Mezi další výhodu českého školství je, že se u nás používá hodně interaktivních pomůcek v rámci hodin. Dále, že se u nás v ČR dělají ve větší míře projekty ve větších skupinách. Což lze brát jako velkou výhodu, protože tak se studenti naučí spolupracovat ve skupině (týmu) a věřit jednotlivým členům týmu, že udělají svoji část projektu dobře. Skupinové projekty přináší lepší komunikativnost mezi jednotlivými členy skupiny. V Rusku dělají spíše projekty jednotlivci. Tento způsob projektů hodnotí tři z našich respondentů negativně, protože zpracovávání větších projektů v praxi přináší problémy hlavně při komunikaci s ostatními spolupracovníky. Zjednodušeně řečeno: zatímco škola vychová silné individualisty, v práci je pak zapotřební týmové spolupráce. V Rusku se na většině škol platí školné a u nás zatím u většiny ne, to bylo hodnoceno také vesměs kladně.

V otázce na přizpůsobení na české školství odpovídali převážně, že tu nastaly pouze drobné problémy a to hlavně ze začátku studia. Tedy nic neobvyklého při studování v zahraničí. Po čase už si zvykli a bylo vše většinou v pořádku. Hodně jim při začleňování pomohli přátelé z řad ruských i českých studentů. V rámci skupiny si hodně vypomáhali při studiu i ve volném čase. Pouze jeden z našich respondentů uvedl, že život v ČR pro něj byl těžký. Této dívce trvalo delší dobu se zde aklimatizovat, protože si nemohla najít přátele. Ale i ji se to nakonec povedlo a potom už vše bylo lepší. Ve škole uváděli, že měli ze začátku problémy s komunikací s dalšími studenty v rámci kruhu. Ale i toto se postupem času zlepšilo, a v kruhu komunikace probíhalo v pořádku.

Na otázku, zda vnímají respondenti averzi proti jejich osobám při pobytu v ČR odpovídala většina, že se u nás téměř s žádnou averzí nedostali do styku. Maximálně byl z počátku problém se začlenit do kolektivu, nebo když třeba jdou někam ven s partou, tak na ně lidé trochu více koukají, protože jsou to cizinci. Z toho lze vyvodit, že se spíše setkávali s dobrým jednáním bez zbytečných konfliktů. Možná starší lidé, kteří pamatují rok 1968, necítí k ruským občanům sympatie, ale neprojevují je nahlas.

Důležitá výzkumná otázka byla, zda je subjektivně lehčí získat titul v Rusku nebo v ČR. Odpovědi respondentů se zde téměř shodovali. Respondenti spíše považují získání titulu v ČR za těžší než v Rusku, i když podle jejich slov se toto dá těžko posoudit. Studenti si myslí, že nároky na studium u nás jsou vetší: předměty mají větší rozsah učiva a na studenty jsou kladeny větší nároky. Nároky na vědomosti potřebné ke složení zkoušky i na práci během semestru, která zahrnuje různé seminární práce a výzkumy.

V otázce, jestli jsou v Rusku nějaké české školy vyhlášené a zda mají rusové zájem studovat v ČR, ruští studenti nejčastěji uváděli Karlovu univerzitu. Další uvedené školy byly VŠE, ČZU, ZČU. Ale přiznali, že se spíše o naších školách dozvídají, až když se rozhodnou pro studijní pobyt v zahraničí, při shánění informací. V běžném životě se tam prý o našich školách vůbec nemluví. Rusové mají zájem odjet studovat v zahraničí, ale spíše preferují jiné země se světovým jazykem - Anglii, Německo či Španělsko. Přesto se ale každým rokem najde početná skupinka, která se rozhodne pro ČR.

Část naší skupiny, která si chválí studentský život na kolejích, velmi zajímalo, jaký je akademický život v ČR v porovnání s tím v Rusku. Ruští studenti si velmi pochvalovali svoji návštěvu u nás a byli z ní nadšení. Pochvalovali si kolektivy, do kterých se dostali, že jim ve škole spolužáci pomáhali, oproti Rusku, kde je mezi studenty velká rivalita. Na kolejích drželi všichni spolu, jako velká rodina. České večírky a diskotéky se ruským studentům zamlouvali, byli potěšeni, že je u nás levněji než v Rusku.

V úvodní části naší práce byla položena otázka, jak se přizpůsobují ruští občané českému školskému systému. Na tuto obsáhlou otázku jsme se snažili získat odpovědi pomocí řízeného rozhovoru s několika občany ruské národnosti majícími zkušenosti se školským systémem v ČR.

Pokud budeme na proces přizpůsobování se pohlížet pouze v kontextu cizince v studujícího v ČR, pak lze konstatovat, že adaptace probíhá bez výraznějších problémů, vyjma nevyhnutelných počátečních potíží při začleňování se do kolektivu. Tento problém navíc zmírňuje fakt, že ruští studenti vyzdvihovali ve svých odpovědích lepší vzájemnou spolupráci studentů v ČR, než v jejich vlasti. To může proces adaptace na české školství v mnohém usnadnit.

Jako odlišnost (a tedy potenciálním problémem v přizpůsobování se) mezi dvěma porovnávanými školskými systémy uvádějí respondenti přístup ke spolupráci v rámci studia. Zatímco ruské školství prosazuje spíše individualistický přístup, české školství klade důraz na spolupráci studentů v menších či větších kolektivech. Tento způsob však v českém školství nebyl v minulosti pravidlem a debata o vhodnosti jednoho či druhého přístupu by vydala na samostatnou práci. V našem tématu se omezíme na konstatování, že tato skutečnost může činit ruským studentům problém v adaptaci na český školský systém. Podle výsledků našich rozhovorů se tak i ve třech z pěti případů skutečně děje.

Další odlišnost mezi systémy spatřují respondenti v náročnosti studia. Studium v ČR charakterizují jako obtížnější a zdůvodňují to větším rozsahem učiva, počtem individuálních či týmových prací během semestru a nároky na vědomosti u zkoušky (poslední dva body se týkají pouze studia na VŠ).

V rámci rozhovoru se dostalo téma i na ostatní aktivity úzce související se studiem v ČR. Ruští studenti hodnotí veskrze kladně přijetí do českého studentského prostředí, až na jednu výjimku neměli déletrvající problémy s aklimatizací. Nějaké předsudky z dob ruské okupace tak jsou již zřejmě dávno zapomenuty a na ruské studenty se pohlíží jako na kterékoli jiné zahraniční studenty.

Příloha 1: Otázky z dotazníku se zkrácenými odpověďmi všech respondentů.

1)Jméno, věk a místo bydliště v Rusku:

Ekaterina (Екатерина), 25, Volgograd (Волгоград).

Juljana (Юлиана), 23, Noginsk (Ногинск).

Irina (Ирина), 26, Lesnoy (Лесной).

Ivan (Иван), 22, Moskva (Москва).

Saša (Саша), 20, Jaroslavl (ярославль).

2)Jakého jste dosáhl/a vzdělání v Rusku?

Ekaterina: Univerzita dokončená. Ruská státní univerzita pro humanitní obory (Российский государственный гуманитарный университет). Rok dokončení: 2008.

Juljana: Univerzita dokončená. Ruská státní univerzita pro humanitní obory (Российский государственный гуманитарный университет). Rok dokončení: 2010.

Irina: Univerzita dokončená. Vysoká škola pedagogická v Moskvě. Московский педагогический университет им. Крупской. Rok dokončení: 2007.

Ivan: Student 3. ročníku. Ruská státní univerzita pro humanitní obory (Российский государственный гуманитарный университет).

Saša: Student 2. ročníku na Karlova Univerzita - FTVS.

3)Od kolika let studujete v ČR, z jakého důvodu studujete v ČR (odstěhovala se rodina, nebo jenom studijní návštěva nebo jiný důvod), jakou vysokou školu jste zde studoval/a?

Ekaterina: Studijní návštěva v rámci studentského víza. Studovala jsem v ČR jeden rok. ZČU v Plzni, fakulta filozofická.

Juljana: Studijní návštěva v rámci programu Erasmus. Studovala jsem v ČR jeden rok. Karlova univerzita, fakulta humanitních studií.

Irina: Studijní návštěva v rámci studentského víza. Studovala jsem v ČR jeden semestr. Karlova univerzita, fakulta pedagogická.

Ivan: Studijní návštěva v rámci studentského víza. Studovala jsem v ČR jeden rok. ZČU v Plzni, fakulta filozofická.

Saša: V ČR studuji od 10 let. Přestěhoval jsem se sem s rodiči. Na střední jsem studoval v Rakovníku, Gymnázium Zikmunda Wintera. A na vysoké škole jsem na FTVS na Karlově Univerzitě.

4)Názor na ruské a české školství? A kde je to lepší?

Ekaterina: V ČR je to lepší. Hodiny probíhají v menším počtu studentů, proto je zde lepší přístup kantorů ke studentům. Dále větší interaktivita v průběhu hodin.

Juljana: V Rusku je to hodně o individuálním přístupu. Hodně studentů se soustředí pouze na svoje výsledky. Neprobíhá moc spolupráce ve skupinách. Proto mě překvapilo na studijním pobytu v ČR spolupráce mezi kamarádkami na společných projektech. A i dobrá parta ve studijním kruhu.

Irina: V ruské škole jsem byla zvyklá na menší nároky na studenta. Na Karlově univerzitě je širší rozsah studia. Můj roční pobyt zde byl pro mě velmi náročný. Stálo to hodně úsilí, ale své zkušenosti z ČR hodnotím kladně, mnoho věcí jsem se přiučila. Karlova univerzita mi přišla v hodně směrech pokrokovější než vysoké školy v Rusku.

Ivan: Zde, v ČR, mi to přijde lepší. Je tady lepší studijní zázemí pro studenty. Jak ve škole, tak ve městě je mnoho možností, jak trávit volný čas. Nabízí se zde mnoho zajímavých sportovních kurzů a kulturních možností.

Saša: Nemohu posoudit. V ČR studuji od 10 let. Od kamarádů sice vím, jak to vypadá na ruských školách, ale nerad bych to sám hodnotil. Jsem zde velmi spokojen.

5)Je složité se přizpůsobit českému školskému systému (adaptovat se v prostředí VŠ)?

Ekaterina: Je to velmi podobné jako u nás. Neměla jsem žádný větší problém.

Juljana: Ze začátku jsem měla menší problémy. Ale postupem času už to bylo v pořádku.

Irina: Nebylo to lehké, po příjezdu jsem se potýkala s problémy. Nemohla jsem si najít moc kamarádek. Ale po pár týdnech jsem si našla kamarádky, které mi se vším pomohli.

Ivan: Nebylo to moc složité, měl jsem zde už pár přátel z Ruska, kteří už zde byli delší dobu. Velmi mnoho mi pomohli se vším, včetně začlenění do skupiny dalších přátel.

Saša: Jako malý, když jsem se přijel, jsem neuměl moc český jazyk. Rychle jsem se v něm ale zlepšil, a to mi velmi pomohlo se vším.

6)Vnímáš nějakou averzi českých studentů vůči ruským?

Ekaterina: Moc jsem nevnímala ve škole. Vše bylo v pořádku, i s hodně lidmi z ČR jsem se bavila. Ale když jsme byli s kamarádkami z Ruska někde sami, tak jsem trošku vnímala, že na nás více koukají.

Juljana: Ve škole jsem nepocítila velkou averzi českých studentů. Jenom pár holek ze studijního oboru měla vůči mně malou odtažitost, že jsem z Ruska.

Irina: Vnímám averzi českých studentů. Moc kamarádů z řad českých studentů jsem si nenašla. Našla jsem si spíše kamarádky z řad ruských.

Ivan: Žádnou nevnímám. Hodně studentů je zde v pohodě. Se studijním kruhem chodíme často i na pivo do hospody.

Saša: Ze začátku, když jsem sem přijel jako malý, tak jsem cítil menší averzi. Ale postupem času averze opadla, protože už jsem komunikoval velmi dobře česky.

7)Je těžší získat VŠ titul v ČR nebo v Rusku?

Ekaterina: Myslím, že je to těžší v ČR. Je to ale těžké na posouzení.

Juljana: Podle mě je to těžší v ČR, je zde mnohem více seminárních prací. Ale není jednoduché říci, jestli v ČR je to těžší než v Rusku. Záleží hodně i na předmětech.

Irina: Rozhodně je to těžší v ČR. V ČR jsem strávila hodně času nad školou (seminární práce). Potom jsem psala i hodně testů v průběhu semestru.

Ivan: Těžké na posouzení. Záleží hodně na předmětech, na kantorech. Ale v ČR mi to přišlo těžší. Na hodně předmětech u zkoušek je ústní.

Saša: Nemohu posoudit. Od 10 let žiji zde.

8)Jsou v Rusku nějaké České školy vyhlášené, mají Rusové zájem studovat v ČR?

Ekaterina: Já jsem ČR chtěla navštívit už hodně dlouho, našla jsem si přes internet kamaráda z Prahy, proto znám školy, jako je Karlova univerzita, VŠE, ČZU, ZČU. Myslím, že Rusové rádi využijí možnosti zahraničního studia a i o ČR je mezi studenty zájem.

Juljana: V Rusku se moc o českých školách neví, já osobně jsem žádnou školu neznala, než mi kamarádka řekla, že bychom mohli vycestovat na studijní pobyt do ČR. Poté jsem se začala zajímat o české školy. Znám Karlovu univerzitu, VŠE, ČZU a mimo Prahu Západočeskou univerzitu. Myslím, že Rusové chtějí často studovat v zahraničí, ale spíše upřednostňují jiné, větší země.

Irina: Vyhlášená škola? Asi ani ne, žádnou jsem neznala. Myslím, že zájem o studium v ČR u ostatních moc není, je to malá země.

Ivan: Ano, v Rusku je asi nejznámější univerzitou Karlova univerzita. Tu si myslím, že zná hodně Rusů. Zájem ze strany ruských studentů určitě je, hodně se jezdí studovat po celé Evropě. Ale zde v ČR mám taky několik ruských kamarádů.

Saša: Karlova univerzita je v Rusku známá. Zájem o studium v ČR rusové mají, já osobně tu mám několik kamarádů.

9)A co akademický život v ČR a v Rusku - párty, parta na kolejích, výpomoc mezi spolužáky, případně rivalita - ne ve škole, ale v soukromí?

Ekaterina: ČR je velmi pohodová a krásná země, je tu levněji oproti Rusku. Párty a večírky jsou super. Akademický život je v ČR klidný, všichni jsou přátelští. Kdykoliv jsem se na někoho obrátila, že potřebuji pomoc, vždy mi ochotně vyšli vstříc. V Rusku je mezi studenty bohužel větší rivalita.

Juljana: V Rusku jsem do školy dojížděla, tak že jsme měli jen malou partu lidí, se kterými jsem kamarádila. V ČR je to velmi dobré, všichni zahraniční studenti se tam kamarádí, i Češi jsou velmi kamarádští lidé. Kulturní život tam hodnotím velmi kladně.

Irina: Na párty jsem moc nechodila. V ČR jsem měla málo kamarádů, společenský život mě tam moc nebavil. Setkala jsem se tam s rivalitou mezi studenty, ale byli tam i studenti, kteří byli ochotní a hodní.

Ivan: Párty a studentské večírky jsou si velmi podobné jak v Rusku, tak tady v ČR. Výpomoc mezi lidmi je v ČR lepší, hodně lidí mi pomohlo, nebo poradilo, když jsem je požádal. Je to asi dané tím, že v Rusku je mezi studenty větší rivalita. A to je škoda.

Saša: Mam ve škole velmi dobrou partu lidí kolem sebe. Chodíme společně za zábavou, na pivo, diskotéky. Ve škole si taky navzájem pomáháme, jednou pomůže ten tomu a jindy zase obráceně.

PÁVIŠOVÁ, Zina. Vzdělávací systém v Rusku: Metodický portál [online]. [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/531/vzdelavaci-system-v-rusku.html/

Struktury systémů vzdělávání a odborné přípravy v Evropě: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/10185_1_1/download/

ŠRÉDL, Karel. Znalostní ekonomika a vzdělání. Vydání první. Praha: Reprografické studio PEF ČZU, 2010. ISBN 978-80-213-2039-0

Integrace imigrantů do vzdělávacího systému. [online]. SOZE [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.soze.cz/wp/wp-content/storage/clanek-integrace_imigrantu_do_vzdelavaciho_systemu.pdf

Vzdělávací systém v České Republice. [online]. Jobtour [cit. 2012-01-23]. Dostupné z: http://www.jobtour.eu

Ruská federace: Inkluzivní škola [online]. OPPA [cit. 2012-01-23]. Dostupné z: http://www.inkluzivniskola.cz

Olga M. Verbitskaya. Communicative Fiasco as a Cross-cultural Phenomenon (on the material of the novel «Twelve Stories of Russia: a Novel, I guess» by A.J. Perry). European Researcher. Year: 2012. Vol: Issue: 2 Pages/record No.: 159-166. [online]. [cit. 2012-02-25] Dostupné z: http://erjournal.ru/journals_n/1329308151.pdf

Počet shlédnutí: 150