James George Frazer - Zlatá ratolest

Milena Kulíková

James George Frazer se narodil v presbyteriánské rodině skotského lékárníka Daniela Frazera v Glasgow roku 1854. Prožíval krásné dětství, přečetl mnoho knih z otcovy pracovny. Po ukončení studia na college v rodném Glasgow v roce 1874 začal studovat na Trinity College v Cambridge. Po čtyřech letech studia klasické filozofie ukončil v roce 1879 studium disertační prací, kterou věnoval Platónově teorii idejí. Ve stejném roce se stal členem Trinity College. Protože to bylo jen na určitou dobu, přijal z existenčních důvodů místo knihovníka v Královské Geografické Společnosti. Na přání otce dokončil v roce 1882 studia práv. Nikdy se však právnické praxi nevěnoval. Nakonec mu Trinity College členství dvakrát prodloužila a jejím členem se stal doživotně v roce 1895. Protože byl existenčně zajištěn, mohl uzavřít sňatek s Lilly Grovesovou, francouzskou spisovatelkou, která mu vytvořila dokonalé podmínky pro studium pramenů a psaní svých četných knih. (James Frazer [online])

James George Frazer ovládal množství jazyků např. francouzštinu, němčinu, španělštinu, holandštinu a italštinu. Nejdříve se věnoval editování textů antických autorů. V roce 1884 byly vydány spisy Cattilina a Válka s Jogurthou, které napsal římský historik Sallustia a které Frazer editoval. (Vaníček, 2005)

Své první práce věnoval klasické filozofii. Studoval díla významných autorů jako např. Johna Stuarta Milla, Herberta Spencera, Augusta Comta. Frazer se domníval, že darvinismus by měl svrhnout nadvládu teologie a zformuloval filosofické teorie. Podle G. W. Stockinga ale Frazer neměl předpoklady stát se filosofem nebo psychologem. Jeho způsob myšlení a charakter vzdělání odpovídal potřebám antropologického paradigmatu. (Vaníček, 2005)

James George Frazer byl typickým kabinetním učencem, četl mnoho knih, necestoval a podklady pro své teorie získával od jiných vědců nebo dobrodruhů. Pouze v souvislosti s prací na díle Pausaniovy Cesty po Řecku tuto zemi skutečně navštívil. Cestopis z druhého století po Kristu popisuje etnograficky věrohodně množství mýtů, náboženských obřadů a zvyků ze starého Řecka. Frazer se tak seznámil s problematikou evolucionistů, a to vyhledáváním přežitků starověké antické kultury až do současných evropských tradic a folklóru. (Vaníček, 2005)

Rozhodující roli při změně jeho vědecké orientace sehrálo setkání s Williamem Robertsonem Smithem. Byl to nadaný skotský znalec semitských jazyků, filosofie a matematiky, editoval deváté vydání Britské encyklopedie a v roce 1886 přiměl Frazera ke zpracování hesel „totemismus“ a „tabu“. Probudil tak ve Frazerovi trvalý zájem o studium národopisu, etnologie a antropologie. Jeho mnohastránkové studie tak přerostly v jeho nejdůležitější čtyřsvazkové dílo Totemismus a exogamie (heslo totemismus) a Zlatá ratolest (heslo tabu). (Vaníček, 2005)

První verzi knihy The Golden Bougt: A Study in Magic & Religion (česky Zlatá ratolest) vydal v roce 1890 a přinesla mu velkou slávu. Frazer psal své knihy velmi srozumitelným jazykem. Jeho myšlenky se rozšířily i mezi neantropology a ovlivnily tehdejší literární atmosféru ve Velké Británii. Vysoký náklad knih přinesl Frazerovi finanční nezávislost. G. W. Stocking o Frazerovi napsal, že byl „literátem, který shodou okolností působil jako antropolog“. (Vaníček, 2005)

Frazer působil na liverpoolské univerzitě a vedením katedry sociální antropologie byl pověřen v roce 1907. To vše mělo veliký význam pro institucionalizaci antropologie jako vědy o společnosti. Na katedře působil až do roku 1922, kdy se své funkce vzdal a vrátil se ke knihám do ticha vědecké pracovny na Trinity College v Cambridgi. I když jeho práce měla kabinetní charakter, byl uznáván i terénními antropology. Ovlivněn jeho tvorbou byl i například Charles Seligman, který prováděl etnografický výzkum v povodí Nilu. Frazer osobně sponzoroval terénní výzkum Johna Rescoa a Alfreda Reginalda Radclife-Browna. (Vaníček, 2005) James Georege Frazer studoval opravdu nepřetržitě i 16 hodin denně, to se projevilo na jeho zdravotním stavu. V roce 1901 se mu zhoršil zrak a v roce 1931, ve svých 77 letech, oslepl úplně. Ani to mu však nezabránilo pracovat. (Vaníček, 2005) Na počátku první světové války byl James George Frazer povýšen za literární a vědecké zásluhy do šlechtického stavu. V roce 1921 mu byla udělena čestná docentura pro sociální antropologii na univerzitách v Oxfordu, Glasgow, Liverpoolu a Cambridgi. Byl členem Royal Society a Institutu de France. (James Frazer [online])

Mezi jeho další významná díla, kromě již zmíněných Totemismus a exogamie (1887 - 1910) a Zlatá ratolest (první vydání v roce 1890), patří také Víra v nesmrtelnost a uctívání mrtvých (1913 – 1924), Folklór ve Starém Zákoně (vydáno v roce 1919), Člověk, bůh a nesmrtelnost a Úvahy o pokroku lidstva (vydáno v roce 1927) a Strach z mrtvých v primitivním náboženství (1933 – 1936). Poslední jmenované dílo napsal již úplně slepý. (Vaníček, 2005)

James George Frazer se ve svých dílech zabýval problematikou nejstarších náboženství, rituály, mýty a magií. Magii považoval za předchůdce náboženství a vědy. Zemřel v roce 1941 ve svých 87 letech.

Kniha Zlatá ratolest je základní dílo světové etnografie. Poprvé byla publikována roku 1890 ve dvou svazcích a mělo to být pojednání o „árijském náboženství“. Mezi lety 1906 -1915 vyšla kniha potřetí a již zahrnovala dvanáct svazků. (Vaníček, 2005)

Autor se ve svém díle zabývá vznikem a počátky magie u primitivních národů. Základem jeho díla bylo heslo tabu, které vysvětloval jako náboženské zákazy, které byly založeny na negativní maně, po celém světě primitivních národů. Předmětem jeho bádání byl především člověk a jeho chápání a vidění světa. Ve svém studiu se pustil až k počátkům civilizace – do doby mýtů, kdy se rituály přivolával déšť, kdy bohové prahli po obětování na znamení úcty k vlastním kultům, kdy magie byla hybnou silou světa. Autor sebral obsáhlý materiál ze života dávných i soudobých evropských i mimoevropských národů a čtenáři tak předkládá barvitý a sugestivní obraz magického myšlení, rituálů, mýtů, zvyků a tradic. Zabývá se posvátností, vegetačními kulty, tabuizovanými činnostmi, osobami, slovy a předměty, démony a lidskými obětmi, slavnostmi ohně a kouzelníky. Kniha je rozdělena do 69 kapitol. Jednotlivé kapitoly jsou seřazeny dle jednotlivých témat. Přiblížím Vám některé z nich.

Na severním břehu jezera v Nemi stával posvátný háj a svatyně Diany Nemorensis, Lesní Diany. V tomto háji rostl strom, kolem kterého se plížila příšerná postava, v ruce měla meč a stále se rozhlížela. Očekávala nepřítele. Byl to kněz a vrah a očekával svého vraha a nástupce na kněžský úřad. „Kandidát na kněžství mohl nastoupit úřad jen tak, že zabil svého předchůdce, a když jej zabil, podržel úřad do té doby, dokud sám nebyl zabit někým silnějším nebo obratnějším.“ (Frazer, 1994, s. 9) Králi lesa neustále hrozila smrt. Ve svatyni v Nemi rostl veliký strom, z něhož se nesměla ulomit žádná větev. Ulomit ji mohl pouze uprchlý otrok, pokud se mu to podařilo, mohl soupeřit s knězem. Pokud kněze přemohl a zabil, mohl nastoupit na jeho místo, být Králem lesa. „Podle obecného mínění ve starověku byla touto osudovou větví ona Zlatá ratolest, kterou ulomil Aeneas na Sibyllin pokyn, než se pokusil o nebezpečnou cestu do podsvětí.“ (Frazer, 1994, s. 10) Toto pravidlo následnictví pomocí meče bylo zachováno až do císařských dob. „Kult Diany v jejím posvátném háji v Nemi byl velmi důležitý a existoval odnepaměti; byla uctívána jako bohyně lesů a divoké zvěře a snad také jako bohyně domácího dobytka a plodů země; věřilo se, že přináší požehnání mužům a ženám na potomstvu a že pomáhá rodičkám; její posvátný oheň, udržovaný čistými pannami, věčně hořel v kruhovém chrámu v posvátném okrsku.“ (Frazer, 1994, s. 15) Lesní Diana měla společníka, který se jmenoval Virbius. „Tento mystický Virbius byl v historických dobách reprezentován posloupnou řadou kněží, známých jako Králové Lesa, kteří pravidelně hynuli mečem svých následníků, a jejichž život byl svým způsobem vázán k jistému stromu v posvátném háji, protože byli před útokem bezpečni jen tak dlouho, dokud tento strom byl nedotčen.“ (Frazer, 1994, s. 15) Autor si v knize klade za cíl předložit přijatelné a pravděpodobné vysvětlení kněžského úřadu v Nemi.

Ve starověké Itálii a Řecku bylo běžné, že král měl i kněžské povinnosti. Mnoho jiných demokracií mělo titulární krále, kteří vykonávali kněžské a světské povinnosti zároveň. Starověcí králové byli většinou také kněžími a uctívali je nejen jako prostředníky mezi člověkem a bohem, ale dokonce jako samotné bohy. „V rané společnosti je král často kouzelníkem stejně jako knězem.“ (Frazer, 1994, s. 17) Autor nás seznámí s principy magie a vytvoří představu o mimořádné moci, kterou měl tento starobylý pověrečný systém na lidskou mysl ve všech dobách a ve všech zemích.

Frazer dělí odvětví magie podle zákonů myšlení, na kterých jsou založena. „Sympatetickou magii (založenou na zákonu vnitřního souladu) dělí na magii homeopatickou (založenou na zákonu podobnosti) a magii kontaktní (založenou na zákonu doteku)“. (Frazer, 1994, s. 19) Zákon podobnosti je, že podobné vytváří podobné, čili výsledek se podobá své příčině. Zákon styku nebo doteku je na principu, že věci, které byly jednou ve vzájemném styku, působí na sebe navzájem na dálku i poté, co byl fyzický styk přerušen. Dle autora kouzelníci předpokládali, že zákony podobnosti a doteku platí univerzálně a neomezují se jen na lidské působení. Homeopatická magie byla používána k úmyslu odstraňovat ze světa nepříjemné lidi, ale také se jí užívalo při porodu a aby pomohla zajistit potomky neplodným ženám. Magie splývala s náboženstvím a byla jím také posilována. Homeopatickou magii používali při léčení a při předcházení nemoci. „Jednou z velkých předností homeopatické magie je to, umožňuje, aby se léčebná procedura prováděla na osobě lékaře místonatěle jeho oběti, která je tak zprosštěna všech nesnází a nepříjemností a může pozorovat svého léčitele, jak se před ní svíjí v mukách.“ (Frazer, 1994, s. 22) Homeopatická magie hrála velkou roli při zajišťování potravy. Sympatetická magie se neskládá jen z pozitivních návodů (kouzel), ale také z návodů negativních zákazů (tabu). „Pozitivní magie neboli kouzelnictví říká: Toto udělej, aby se to a to mohlo stát. Negativní magie čili tabu říká: Toto nedělej, aby se to a to nemohlo stát.“ (Frazer, 1994, s. 25) „Kdyby po porušení tabu nezbytně následovalo předpokládané zlo, tabu by nebylo tabu, ale příkazem morálky nebo zdravého rozumu.“ (Frazer, 1994, s. 25) Podstatou magie je víra v sympatetický vliv, že na sebe působí lidé a věci na dálku. Magie věří v telepatii. Homeopatická magie pracuje s nebožtíky, přisuzuje zvířatům vlastnosti či schopnosti, kameny mají obecně magickou moc (záleží na druhu, tvaru a barvě). Někdy bývá homeopatická či imitativní magie přizvána na pomoc, aby bylo zrušeno zlé tím, že se naplní v napodobené situaci. Smyslem je obelstít osud tím, že se skutečná pohroma nahradí pohromou předstíranou. (Frazer, 1994, s. 39) Druhou částí sympatetické magie je magie kontaktní, která vychází z představy, že na sebe působí věci, které byly jednou spojeny, i poté co byly od sebe odděleny. Tyto věci jsou ve vzájemném vztahu, a cokoli se stane jedné z věcí, musí ovlivnit i druhou věc. „Nejznámějším příkladem kontaktní magie je magický svazek, který podle předpokladu existuje mezi člověkem a kteroukoli oddělenou částí jeho bytosti, například jeho vlasy nebo nehty. Kdokoliv se zmocní lidských vlasů nebo nehtů, může tedy na jakoukoliv vzdálenost uplatňovat svou vůli na člověku, jemuž byly odstřiženy.“ (Frazer, 1994, s. 40) Stejným způsobem se zacházelo se zuby, placentou, pupeční šňůrou. Zvláštní aplikací teorie kontaktní magie je vztah mezi zraněným člověkem a původcem rány, mezi člověkem a zbraní, která jej poranila. Magické kouzlo na člověka působí i pomocí jeho šatů a zanechaných otisků. Autor pro ilustraci uváděl mnoho příkladů a příběhů z celého světa. Magii rozdělil na soukromou (k prospěchu či škodě jednotlivců) a na veřejnou (čarování provozované k prospěchu celé společnosti). Veřejná magie ovlivňovala formování divošské společnosti, protože soustřeďovala moc v rukou nejschopnějších mužů. „Žádná lidská bytost není tak spoutaná zvyky a tradicemi jako demokratický divoch; a v důsledku toho není v žádné společenské epoše pokrok tak pomalý a obtížný. Stará představa, že divoch je ze všech lidí nejsvobodnější, je opakem pravdy. Je otrokem, ne snad otrokem viditelného pána, ale minulosti, duchů svých zemřelých předků, kteří ho provázejí od narození až do smrti a vládnou mu železnou rukou.“ (Frazer, 1994, s. 47) Dle autora tak magie přispěla k rozvoji lidstva, které se přestalo omezovat tradicemi a vyvíjelo se svobodněji. Magie prokázala lidstvu velkou službu, razila cestu vědě, svobodě a pravdě.

Frazer popisuje ohně postní, které se konaly první neděli postní před Velikonocemi, velikonoční ohně, které se zapalovaly na Bílou sobotu a beltanské ohně, které se zapalovaly v předvečer prvního máje, na tzv.Valpuržinu noc. „Podle jeho mínění lidé věřili, že „hranice planoucí v máji nebo při letním slunovratu chránily kraj před čarodějnictvím a zajišťovaly tak dobrou úrodu. Rovněž popel z těchto hranic se velice cenil jako kouzlo“.“ (Frazer, 1994, s. 536) Dále autor popisuje ohně svatojánské, zapalované v období letního slunovratu. „Třemi hlavními rysy svatojánských oslav byly vatry, procesí s planoucími pochodněmi kolem polí a zvyk kutálet kolo. Sděluje nám, že chlapci pálili kosti a špínu všeho druhu, aby udělali páchnoucí kouř a tímto kouřem zaháněli škodlivé draky, kteří se v tomto ročním období probuzeni horkem páří v povětří a otravují studně a řeky, do nichž padá jejich sémě. Zvyk valit kolo vysvětluje autor tím, že slunce, které dosáhlo nejvyššího bodu na své dráze, začíná od této chvíle sestupovat.“ (Frazer, 1994, s. 537) Keltové nestanovovali hlavní slavnosti ohně podle postavení slunce. Jednu slavili večer před prvním májem a druhou večer před svátkem Všech svatých, dnes se užívá označení Halloween. Tyto slavnosti se dotýkaly evropského pastevce, který vyháněl z jara dobytek pod širé nebe, a na podzim, před blížící se zimou, jej zaháněl do stájí. „Svátek v předvečer Všech svatých byl za starých časů patrně důležitější, protože Keltové považovali za první den nového roku spíše Halloween než Beltane.“ (Frazer, 1994, s. 546) Na dalších stránkách autor popisuje ohně zimní neboli vánoční. Ve vánoční době se oslavy odehrávaly uvnitř. Popel se používal jako ochrana před nemocemi a kmagickým obřadům zaměřených na plodnost. Nakonec se autor zmiňuje o nouzovém ohni, zapaloval se nepravidelně, když došlo k neštěstí nebo živelné pohromě a když na dobytek přišla epidemie.

Autor předchozími kapitolami vysvětloval způsob, jakým spočíval Baldrův život ve jmelí. Jmelí bylo zlaté v záři, a proto se mu říkalo zlatá ratolest. Autor popisoval, že „kněz z arícijského háje, Král lesa, zosobňoval strom, na němž rostla Zlatá ratolest. Jestliže byl tímto stromem dub, pak bylo třeba ulomit Zlatou ratolest, dříve než mohl být král lesa zabit. Jako duch dubu měl život či smrt ve jmelí na dubu, a pokud bylo toto jmelí netknuté, nemohl, stejně jako Baldr, zemřít. Aby jej bylo možno zabít, bylo třeba ulomit jmelí a patrně jako v Baldrově případě, je po něm hodit. K dovršení této paralely třeba předpokládat, že Král lesa býval dříve upalován, ať už mrtvý nebo zaživa, na slavnosti ohně při letním slunovratu.“ (Frazer, 1994, s. 604) Autor se dále zabývá otázkou, proč je dub a jmelí posvátné. Do dubů, které stávaly v krajině osamoceny často zasahoval blesk. „Zosobňoval-li Baldr opravdu jmelím pokrytý dub, lze jeho smrt, způsobenou úderem jmelí, vysvětlit jako smrt úderem blR.“ (Frazer, 1994, s. 609) Autor vyslovil hypotézu, že Baldr a Král lesa představovali velkého boha oblohy Jova, který po blR sestupuje z oblohy a sídlí na dubu ve jmelí a Lesní Diana představovala bohyni Královnu nebes, manželku boha oblohy.

V závěrečné kapitole se Frazer opět zamýšlí, co je magie, náboženství a věda. Lidé vždy a všude uspokojovali vlastní potřeby rozdílnými prostředky. V magii se spoléhali na vlastní sílu a věřili přírodě, na kterou se mohli spolehnout a kterou využívali k vlastní potřebě. Pokud zjistili, že tomu tak není, nahradili magii náboženstvím. Po čase se ukázalo, že i náboženství vše nemůže nevysvětlit. Přírodní zákonitosti se v delším pozorování opakují, dají se předvídat a lidé mohou podle toho jednat. „Náboženství jakožto vysvětlení přírody bylo nahrazeno vědou.“ (Frazer, 1994, s. 611) Věda ale nemusí být nutně úplná a konečná.

Antropologové přijímali Zlatou Ratolest se smíšenými pocity. Někteří jí odmítli a jiní akceptovali a přijímali s nadšením, jako například Alfred Trubner Nutt. Většina antropologů přijala s uznámím až druhé vydání Zlaté ratolesti, první pokládali za spíše umělecké než vědecké dílo. Zlatou ratolestí se inspirovalo mnoho umělců. (Vaníček, 2005)

James George Frazer ve svém nejvýznamnějším díle „předvádí umně budovanou a sugestivně podanou konstrukci rozsáhlého obrazu magického myšlení a rituálů, mýtů a dokladů ústní slovesnosti, zvyků a kmenových tradic, celého toho nezřetelného či spíše prchavého podhoubí historie a kultury. Vytvořil tak dílo širšího a trvalejšího vlivu, než tehdy i pozdějiměla většina prací zjeho oboru.“ (Kandert, 1994, s. 5) Pozdější badatelé, kteří bádali a pobývali ve zkoumaných společnostech, Frazerovi vytýkali, že nikdy nebyl v terénu a že pracoval většinou jen v knihovně a studovně.

„Evolucionistům se podařilo sumarizovat obrovský materiál, čerpaný z nejrůznějších zpráv, cestopisů, bájí a pověstí. Mají zásluhu na vytvoření vědecké terminologie – definovali pojmy jako rod, klan, rodina, totemismus, animismus, fetišismus, magie, kmen a nesčetné jiné.“ (Kandert, 1994, s. 6) Frazer věnoval velkou pozornost pojmům čarodějnictví a magie. „Ukázalo se, že Frazerovo základní dělení na magii vztahovou a dotykovou není zapotřebí měnit, doplnilo se jen množstvím základních poznatků o některých variantách těchto dvou technik.“ (Kandert, 1994, s. 6) Evolucioniské pracovali metodou srovnávání jednotlivých kultur z celého světa a hledali jejich podobnosti, aby je mohli zařadit do vytvořeného schématu, do jednotlivého vývojového stupně.

Později byl evolucionistický přístup nahrazován difuzionismem a kulturním relativismem. „Difuzionisté a kulturní relativisté nesouhlasili se základní koncepcí konstruování vývojových škál. Namítali, že jsou fantazií tvůrce a že se vývoj mohl ubírat i jinými cestami.“ (Kandert, 1994, s. 7) „Evolucionisté zkoumali, jak se vyvíjely a co znamenaly kulturní prvky. Funkční strukturalisté se starali především o to, jak fungují ve zkoumané kultuře a jaké jsou obecné tendence či vzory společenského či kulturního chování druhu Homo sapiens.“ (Kandert, 1994, s. 7) Evolucionisté i funkční strukturalisté měli společnou úctu k přírodním zákonům. James George Frazer koncipoval svou knihu tak, aby byla dílem vědeckým, ale zároveň i dobře dostupným laické veřejnosti. Napsal dílo, ve kterém rozum zvítězil nad magií, mýty a rituály. Kniha se stala inspirací pro mnohé literáty a ovlivnila vývoj řady vědních oborů.

Pokud si čtenář přečte tuto knihu, získá souvislý přehled o vzniku a vývoji lidových zvyků a tradic, které se dochovaly až do dnešní doby. Najde odpovědi na otázky: Proč lidé slaví např. velikonoce, Halloween? Kde se vzala magie? Co znamená slovo tabu a čeho všeho se může týkat? Jak vznikaly pověry? Kde lidé brali víru a proč přinášeli oběti? Kniha byla velmi zajímavá a poučná. Mohu jen a jen doporučit.

Seznam použitých zdrojů (soupis bibliografických citací):

FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta, 1994. 640 s. ISBN 80-204-0488-0

KANDERT, Josef. Předmluva, Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta 1994. ISBN 80-204-0488-0

Internetové zdroje:

James Frazer [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, strana naposledy edit. 2013-02-11. [cit. 2013-03-07] Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/James_Frazer>

LUCIENNE. Frazerova Zlatá ratolest – dobový kontext a základní myšlenky díla. Lucienne [online]. 28.06.2008. [cit. 2013-03-07]. Dostupný z WWW: <http://lucienne.cz/2008/06/28/701933-frazerova-zlata-ratolest-dobovy-kontext-a-zakladni-myslenky-dila/>.

VANÍČEK, Ondřej. James George Frazer. AntropoWEBZIN [online]. 02/léto 2005. [cit. 2013-03-07]. Dostupný z WWW: <http://antropologie.zcu.cz/james-george-frazer>. ISSN 1801- 8807. 

Počet shlédnutí: 106