Rozdíly mezi obřadem bar micva v České republice a Izraeli

Židé sehráli významnou úlohu i v nedávné historii našeho národa. Přesto jejich tradice a náboženství nejsou jinověrcům u nás příliš známy. Jedním z důležitých obřadů v židovství je vstup do dospělosti. Ve své práci se zabýváme obřadem, který se týká chlapců a nazývá se bar micva („syn přikázání“). Dospívání je jistě velice důležité pro každého mladého hocha či dívku. Pro některé to však znamená ještě o něco více, je-li to spojeno například s nějakým rituálním obřadem.

Ve 13 letech se židovský chlapec stává dospělým, je přijat mezi dospělé muže. Práce má teoretickou a praktickou část, v níž jsou odpovědi respondentů, kteří obřad podstoupili, či se chystají na něj oni nebo jejich blízcí. V našem výzkumu si zkusíme blíže ukázat, jak rituál bar micva probíhá a jaké jsou rozdíly mezi praxí obřadu u nás a v jiných částech světa. Konkrétně v Izraeli a u nás v České republice.

Hlavní výzkumná otázka: Jak se liší obřad Bar micva v Čechách a v Izraeli?

Knih, obsahujících informace o obřadu bar micva, bylo publikováno relativně málo. Tyto knihy popisují průběh obřadu, jeho historii, slavnostní hostinu a důsledky obřadu bar micva.

Ve slovníku Judaismus, Křesťanství, Islám od Pavla Bočka a spol. je popsán obřad bar micva jako „obřad, jímž je chlapec uváděn mezi dospělé členy obce“.¹⁾

Kniha Židovské tradice a zvyky, kterou napsal Bedřich Nosek a Pavla Damohorská, se podrobněji zabývá tímto tématem. Nejprve popisuje první výskyt bar micva. Ten se podle knihy „objevuje (…) v rukopise německého rabína ze 13. století“. Dále pojednává o faktorech, které měly vliv na výslednou podobu obřadu. Kniha popisuje slavnostní hostinu po obřadu bar micva, následky bar micva a průběh tohoto obřadu.²⁾

Další publikace, která je od Jisra´el Me´ir Lau, Praktický judaismus, se zmiňuje o obřadech předcházejících bar micva. „Jedním z tradičních zvyků před ceremonií samotnou bývá držení půstu“. Dalším zvykem bývá jeden měsíc před třináctými narozeninami (bar micva) skládat po celý tento měsíc tfilín. Poté se autor zmiňuje o cukrovinkách a svátečním pohoštění. ³⁾

Encyklopedie světových náboženství od Davida Selfa ukazuje rozdílnost v pohledu na zodpovědnost za své chování před a po obřadu. Před obřadem bar micva, v období dětství, se děti učí rozlišovat, co je špatné a co dobré, ale odpovídá za jejich chování otec, a po obřadu už jsou za své chování odpovědní sami. ⁴⁾

Anglicky psaná kniha Judaism A- z vysvětluje velmi stručným popisem pro úplně nezasvěcené, co bar micva vlastně znamená. Dále se zabývá samotnou problematikou a obecně popisuje postup při obřadu. Rozebírá, kdo se ho účastní a jaké jsou jejich úkoly při slavnosti. Nakonec se zde můžeme dočíst, kdy se obřad koná a co je jeho cílem. „Bar micva původně popisuje mužské Izraelity, kteří byli povinni dodržovat boží zákony.“ „Od počátku středověku, Bar Micva určuje chlapce, kteří dosáhli 13 let.“ ⁵⁾

Encyklopedie Judaica nás informuje o původu obřadu bar micva. Nahlíží na věc jak z historické stránky, tak i z pohledu dnešního. Nalezneme zde krátký odstavec v překladu nazvaný Zavolán k Tóře, v kterém se dozvíme více detailů o samotném průběhu. Objevují se zde také informace o přípravě k obřadu a údaje o rozdílech v různých židovských skupinách. Zajímavé je, že autor v knížce píše: „Většina sborových Hebrejských škol má speciální třídy pro přípravu studentů na Bar micva a Bat micva.“ ⁶⁾

Článek „bar micva není jen obřad“ z časopisu Dingir (číslo 2, 2001) začíná všeobecným představením obřadu bar micva, přípravami na něj a důsledky po obřadu. Článek se zmiňuje i o obřadu bat micva „Judaismus nezapomíná ani na dívky, ty ale věku náboženské odpovědnosti dosahují už jeden den po dvanáctých narozeninách. Tehdy se židovská dívka stává bat micva, dcerou přikázání, v tradičním židovském pojetí jí to ale nepřináší tolik povinností jako mužům. Žena např. není volána k předčítání z Tóry, není započítávána do minjanu ani si neuvazuje tfilin. Jiné to je ale v neortodoxně pojatém judaismu, kde rodíl mezi mužskou a ženskou rolí při bohoslužbě ani v dalších ohledech nemusí být tak velký.“ Dále se lze v článku dočíst o jedné americké rodině, která se rozhodla, že jejich syn bude mít obřad bar micva v bývalé tajné modlitebně v Terezíně. Jejím hlavním důvodem, proč si vybrali toto místo, bylo to, že holocaust poznamenal celé židovstvo po celém světě a protože jejich syna velmi zaujala kniha o Terezínu.⁷⁾

Odborný článek se zabývá příběhem rabína Yudel Rosenberga, který vydal několik knižních děl, jejichž hlavním cílem je seznámení čtenáře s židovskými obřady, a to především s obřadem bar micva. Rabín zde dále zdůrazňuje rozdíly průběhu obřadu v Evropě a v USA a udává, jak by se měl chlapec na tuto ceremonii správně připravit a jak by k ní měl přistupovat. „Knihy, jako je tato, také slouží chlapci, který nemá čas, talent a chuť napsat svůj vlastní proslov v angličtině, jidiši či hebrejštině.“ V článku je také vylíčen život Rosenberga jako židovského duchovního vůdce a kazatele.⁸⁾

Nejprve jsme zvolili kvantitativní metodu, a to metodu studia oficiálních dokumentů, abychom získali informace o obřadu bar micva. Odborná literatura se vyhledávala obtížně vzhledem ke specifičnosti tématu. Nedostatek literatury ve veřejné knihovně (městská i obvodní) nás přivedl do židovské knihovny při Pražské obci židovské. Zde nám nabídli řadu publikací zabývajících se iniciačními obřady judaismu v kontextu dějin judaismu i praktického života současných židů.

V praktické části jsme využili kvalitativní metody. Prvně jsme hledali osobní svědectví praktikujících židů v Čechách a v Izraeli. Kontakty na České židy jsme se snažili získat přes Českou obec židovskou, která má dvě nejsilnější větve, a to je Pražská obec s cca 1300 židy a Brněnská obec s cca 400 židy. Kontakt na jednu rodinu nám nakonec byl poskytnut a s otcem rodiny jsme uskutečnili polostandardizovaný rozhovor. Dále jsme oslovovali židy mezi přáteli rodičů a od nich jsme získávali informace skrze polostandardizované rozhovory, tyto informace později uvedeme mezi výsledky našeho výzkumu. Kontakty na židy v Izraeli jsme získali přes našeho známého profesionálního průvodce po Izraeli. Ten nám poskytl e-mailové adresy svých izraelských přátel – praktikujících židů. S izraelským rabínem jsme uskutečnili polostandardizovaný rozhovor, stejně tak s jeho žákem na sociální síti. K výběru formy polostandardizovaneho rozhovoru nás vedla možnost využití předností standardizovaného i nestandardizovaného typu rozhovoru.

Již od raného středověku je výrazem bar micva označován židovský chlapec, který dosáhl věku třináct let. Bar micva, jak je již uvedeno dříve, by se dalo doslova přeložit jako syn přikázání, syn Zákona. Jde o nábožensko-právní výraz, který symbolizuje přechod od období dětství do období náboženské dospělosti. Toto nastává i bez symbolického rituálního vyjádření obřadem či jiným formálním způsobem. ⁹⁾

V období Talmudu a ge’onim neexistovaly obřady, které by slavnostně označovaly, že chlapec už dosáhl 13 let a byl jako dospělý včleněn do obce a automaticky se podílel na funkcích, které nemohli dělat nezletilí chlapci. Asi nejdůležitější byla možnost být vyvolán k Tóře. „Dle některých badatelů zabývajících se vývojem obřadu bar micva se objevují první ověřitelné zmínky o konání ceremonie jako takové až ve 13. století. Zatím nejsou doloženy zprávy, že by tato ceremonie existovala před 13. stoletím“. Jak již bylo řečeno, nejstarší zmínka o této ceremonii se objevuje v rukopise německého rabína pocházejícího ze 13.století. Průběh obřadu ovlivňovalo několik faktorů. Jedním z nich byla nejspíše i vlna vyvražďování, která proběhla v západní Evropě ve 13. a 14. století. V této nepříznivé době měli rodiče potřebu hledat ochranu pro své děti u Boha právě skrze náboženské obřady. Ve 14. století byl obřad bar micva velmi rozšířen v Porýní, z této doby se dochovala praxe pořádat obřad první šabat po 13. narozeninách chlapce. ¹⁰⁾

Obřad bar micva byl po staletí skoro nezměněn. Centrem obřadu je alija, neboli vyvolávání k Tóře. Nejprve byli chlapci přivedeni do synagogy v pondělí a ve čtvrtek. Postupně však převládlo přání rodičů, kteří chtěli, aby jejich chlapci byli vyvoláni k Tóře v sobotu. Toto přání nejspíše pramenilo z přání rodičů, aby se této události dostala větší pozornost. Když se bar micva konala ve všední den, chlapcova alija byla provázena pouze dvěma požehnáními. Pokud se však obřad konal o šabatu, chlapci získali aliju maftira, která jim umožnila recitovat Haftaru, která se čte jen o šabatech a svátcích. Od počátku 13. století se stalo zvykem, že otcové chlapců, jejichž bar micva se právě konala, recitovali požehnání, které se nazývá podle počátečních slov jako Baruch še – petaranti. Toto požehnání obsahuje úlevu otce z toho, že je osvobozen od potrestání za přestupky svého chlapce. Otec, jak již bylo řečeno, je zodpovědný za přestupky svého syna před Bohem do synových 13 let. ¹¹⁾

Jeden z tradičních zvyků před ceremonií bývá držení půstu. Toto pochází ze starověkého Jeruzaléma, kdy se dvanáctiletí chlapci postili celý Jom kipur (Den smíření). Na konci půstu vzal otec svého syna ke každému staršímu v obci, aby chlapci každý udělil požehnání. „Dalším zvykem bývá jeden měsíc před třináctými narozeninami vkládat po celý tento měsíc tfilín. To se zakládá na talmudickém výroku:…zletilý, který je schopen vázat tfilin, jeho otec by mu měl tfilin pořídit.“ Zajímavostí je, že delší období pro cvičení vázání tfilinu je povoleno sirotkům. Dalším zvykem je, že 1 až 3 měsíce, někde to bývá i celý rok před obřadem, se chlapec připravuje na četbu dané sidy, popřípadě Haftary, učí se hebrejštině a je seznámen se svými povinnostmi vůči Bohu a lidem. ¹²⁾

Tento obřad symbolizuje, že se chlapec stává nábožensky dospělým mužem, který je povinen plnit předpisy židovské víry.

Místem konání bývá nejčastěji synagoga, v Izraeli bývá obřad prováděn často v Jeruzalémě u Západní zdi (pozůstatek původního chrámu zbořeného římským vojskem roku 70 n.l. – Zeď nářků). Obřad je velkou slavností, během které se v synagoze sejde mnoho členů rodiny. Bar micva se uskutečňuje o šabatu, který následuje po chlapcových třináctých narozeninách.

Při obřadu bar micva se chlapec poprvé aktivně účastní veřejné bohoslužby a poprvé se také halí do modlitebního pláště talitu. Během bohoslužby je vyvolán k četbě Tóry (předtím se pomodlí). Zpravidla předčítá závěr poslední části příslušného týdenního oddílu Tóry a na něj navazující četbu z proroků. Někdy chlapec mívá i kázání na téma z týdenní sidy. Většinou se ale toto kázání přesouvá na slavnostní hostinu, která se uskuteční po ukončení bohoslužby. ¹³⁾

Při obřadu bar micva je také zvykem dávat dary. Tradičně bývá počet těchto darů osmnáct, protože hebrejské slovo chaj je výrazem pro toto číslo. Jedním z dárků, který chlapec při obřadu většinou obdrží, je talit. Talit je bílý šál s třásněmi (často bývá modře pruhovaný), který si muži při ranní modlitbě pokládají na hlavu a ramena. Chlapec také obdrží tfilin (dvě malé krabičky obsahující úryvky z Tóry). Tfilin si židé při modlitbě připevní koženými řemínky na ruku a na čelo. Tímto si připomínají, že Tóru nosí v srdci a v mysli. Chlapec je také obdarován knihami, které mu budou užitečné při budoucím náboženském studiu. ¹⁴⁾

Po obřadu bar micva by se chlapec měl postupně vyhýbat pobytu ve společnosti žen (například by si s nimi měl přestat hrát). Důsledkem náboženské dospělosti není jen plnění všech náboženských povinností, ale i příprava na manželství, která by měla být stejně důkladná jako příprava na bar micva. Jedním ze znaků přijetí všech náboženských závazků je i právo a povinnost nosit při ranních modlitbách tefilin. ¹⁵⁾

Od doby po obřadu bar micva je chlapec povinen dodržovat micvot (613 přikázání psaných v Tóře) a nese plnou zodpovědnost za své náboženské chování. Od tohoto okamžiku může v synagoze předčítat z Tóry a je také započítáván do minjanu (minimálního počtu deseti dospělých Židů, potřebného pro zahájení veřejné bohoslužby). ¹⁶⁾

Po skončení chlapcovy aliji je zvykem v některých obcích zasypat chlapce cukrovinkami a bonbony. Pohoštění, které se koná po skončení obřadu bar micva, se nazývá Se’udat micva. V dnešních ortodoxních rodinách je tato oslava velmi skromného rázu, někdy to nelze označit ani za oslavu. Jedná se o jednoduché pohoštění s kidušem v synagoze a doma jsou pak podávány koláče a brandy. Nejstarší zmínka o průběhu Se’udat micva pochází z roku 1766 a je zaznamenána v kodexu týkajícím se přepychu v jídle a oblékání z italské Ankony. ¹⁷⁾

Po teoretické přípravě, kdy jsme prostudovali dané téma, abychom mohli klást správně zaměřené otázky, začal samotný výzkum.

Pro tuto část práce jsme se nejprve snažili získat kontakty na praktikující židy v ČR přes pražský rabinát. Po opakovaném psaní e-mailovou poštou nám byl poskytnut paní sekretářkou kontakt na praktikující židovskou rodinu, která má právě třináctiletého syna Šimona. Ten měl obřad bar micva před třemi měsíci. Osobní setkání nebylo možné kvůli vytíženosti obou rodičů, a tak jsme poslali několik otázek na získanou e-mailovou adresu otce, který nám opět e-mailovou cestou odpověděl na naše otázky.

Na dotaz, jakým způsobem probíhá a jak je prožíván obřad bar micva ve společenství a v rodině, co mu předcházelo (příprava - jaká a jak dlouho) a zda obřadem vše skončilo, nebo následovaly ještě nějaké úkony, jaké nastaly změny ve vnímání Vašeho syna společenstvím a rodinou, otec odpověděl následující:

„Bar micva je důležitý mezník v dospívání židovského chlapce v jeho třinácti letech, podobně jako obřad bat micva ve dvanácti letech dospívajících židovských dívek. U chlapce je však obřad navíc spojen s náboženskými povinnostmi, které jsou jednak jednorázové (naučit se číst haftaru, připadající na první sobotu po jeho třináctých narozeninách) a jednak pravidelné – každodenní (od třinácti let musí každodenně vázat při ranní modlitbě tfilin = modlitební řemínky).

Šimon se na svoji bar micva připravoval již téměř rok dopředu. Mladý kantor (chazan) ze Staronové synagógy jej učil požehnání před čtením Tóry, učil jej nazpaměť jeho oddíl, tzv. maftir, který čte prvně předvolaný k Tóře, a požehnání po čtení Tóry. Za účelem zintenzivnění výuky mu to i nahrál, aby se mohl učit ze zvukového záznamu. Daleko nejobtížnější však pro Šimona bylo učení tzv. haftary, poměrně dlouhé pasáže z Proroků, které rovněž předchází a následuje delší požehnání. Při čtení Tóry i haftary musí dbát nejen na správnou výslovnost, ale učí se i specifické melodii, která je označena speciálními znaménky v textu.

Bar micva má význam nejenom pro dospívajícího chlapce, ale pro celou komunitu. Po absolvování bar micva je totiž mladý muž počítán do Minjanu (=počet deseti mužů, který je brán jako minimální společenství, které se může společně modlit a číst Tóru). Proto se stávalo, že když jsme přišli na odpolední nebo večerní modlitbu a dostavilo se jenom devět mužů, že si přítomní povzdechli „Kdybys již měl, Šimone, po bar micva, mohli bychom mít Minjan!“

O to větší radost pro Šimona představuje dnešní stav, kdy je do minjanu počítán a kdy je již volán ke čtení Tóry jako dospělý muž. Být vyvolán ke čtení Tóry je skutečně mimořádný, úctyplný zážitek, velká čest pro volaného a jeho rodinu.

Již před bar micva se Šimon učil navlékat modlitební řemínky, ale počínaje bar micva se to pro něj stalo povinností. V každý všední den ráno při ranní modlitbě si teď musí navléknout modlitební řemínky na levou ruku a na hlavu. Jedná se o „zvláštní“ povinnost, ale bez této povinnosti není židovská ranní modlitba muže úplná. Nové modlitební řemínky jsme pro Šimona objednali v Israeli již půl roku před bar micva (nejsou levné, ty naše stály cca 8.000,-Kč), ale je to opět důležitá součást židovského života, bez kterého nelze židovství plnohodnotně prožívat. Co se týče změny v rodině, změnou je to, že dříve se modlil ranní modlitbu s řemínky tatínek sám, teď se modlí se synem dva. Když jdou o svátku do synagógy, jsou oba součástí minjanu a může být buď jeden nebo druhý vyvolán k Tóře. Ve všední den se v synagóze oba modlí s řemínky a jsou rovněž součástí minjanu při modlitbách.“

K otázce, zda přijmout tento obřadu bylo synovým rozhodnutím a nebo rozhodnutím celé rodiny, nám sdělil:

„Jedno bez druhého by nebylo možné. Pokud rodina dodržuje židovské zvyky, vede k dodržování svých zvyků i své děti. Děti to buď akceptují, nebo ne. Fakt, že to Šimon akceptoval, vyplynul přirozeně z toho, čím naše rodině žije.“

Zajímal nás počet hostů, kteří se tohoto obřadu zúčastnili.

„V předvečer Šimonových narozenin jsme pozvali na večeři do košer restaurace v Praze asi 35 lidí – kromě naší pětičlenné rodiny tam byli rodiny našich přátel z Židovské obce Praha, většinou těch, které mají děti ve věku našich dětí a pak přátelé, kteří jsou součástí minjanu, abychom mohli říci při hostině modlitbu Birkat ha mazon. Na této hostině Šimon přednesl řeč, která pojednávala o jeho oddílu Tóry a haftary, dále zahrál na housle a ukázal obraz, který nakreslil. Od hostů dostal na oplátku mnoho dárků i finančních příspěvků. Druhý den ráno (byl všední den) se účastnil první modlitby v synagoze s vázáním tfilin. Následující sobotu byl poprvé vyvolán k Tóře a četl svoji haftaru za zpěvu a pochvaly celého společenství, v synagoze přítomného (mohlo tam být asi 80 lidí?). K tomu, aby obřad mohl proběhnout muselo by být přítomno alespoň deset dospělých židovských mužů, naštěstí však bylo přítomno několikanásobně více, jak je o hlavních bohoslužbách v Praze obvyklé.“

Poté jsme získali od jedné z našich matek kontakt na paní, která je židovka a průvodkyně ve Španělské synagoze. Ta nám řekla, že problémem je malý vzorek respondentů vyplývající z málo početné židovské komunity žijící v Čechách. Pro porovnání nám uvedla, že v Čechách se koná obřad bar micva cca jednou za 3 roky a v Izraeli je to několik obřadů zároveň. Tato situace je prý podmíněná 40 lety socialismu v ČR, kdy nebylo možné podstoupit regulérně rituální obřízku. A podmínkou pro obřad bar micva je rituální obřízka.

Další kontakt jsme získali od stejné matky. Tento kontakt byl na pána (žida), který pracuje v Multimediálním centru Židovského muzea. Z telefonního rozhovoru jsme se dozvěděli, že obřad bar micva podle tradice má původ v křesťanském obřadu svátosti biřmování. Pro přijetí židovského chlapce mezi dospělé muže není tento obřad nutné podstoupit. Chlapec se jím automaticky stává uplynutím 13 roku věku, jde tedy o udržování tradice (tento respondent sám obřad bar micva nepodstoupil). Dále nám řekl, že obřad je spojen se slavností svým rozsahem obdobnou svatbě. Okázalost slavení přišla prý do židovství z Ameriky a převzali ji zejména v Izraeli. V Izraeli se pohybuje četnost hostů ve stovkách, takže si takový obřad mohou dovolit jen zámožnější lidé, ostatní na obřad buď dlouho předem šetří, a nebo obřad nebývá tak nákladný.

Limitující pro české židy je horší znalost hebrejštiny a tím omezená schopnost v ní číst texty. Proto čtení při obřadu nemůže mít chlapec obřad podstupující, ale někdo ze židovské obce, který je schopen kvalitního přečtení, nebo se chlapec učí texty nazpaměť.

Jednou navečer jsme zavítali do českožidovské liberální kongregace Bejt Simcha, kde nás uvítala lektorka, která zrovna měla přestávku mezi dvěma hodinami hebrejštiny a mohla se nám tedy chvíli věnovat. Potvrdila nám, že obřad není moc důležitý, ale že se u nich praktikuje, když má někdo zájem. Před obřadem se chlapec připravuje zpravidla 3 – 4 měsíce, během přípravy se také učí text z Tóry nazpaměť, což většinou je velmi obtížné. Před obřadem ani po něm se nekoná žádný průvod. Po obřadu je však hostina s několika desítkami hostů, kde chlapec přednese promluvu k textu z Tóry a obdrží dary od hostů. V této kongregaci se obřad bar micva prý dá podstoupit i v pozdějším věku.

Kontakt na izraelského žida - rabína žijícího v Jeruzalémě - jsme získali přes profesionálního průvodce, který provází v Izraeli už několik let. Vyměnili jsme si několik e-mailů a z nich jsme se dozvěděli následující informace. V Izraeli se ortodoxní část židů zaměřuje na náboženský element obřadu bar micva (např. učení se přikázáním), zatímco reformní židé se zaměřují na lidský element obřadu (např. stávání se dospělým). Téměř neexistuje Izraelec židovského vyznání bez obřadu bar micva, který je vnímán jako velká událost nejen v životě chlapce a jeho rodiny, ale celého jejich společenství. Před obřadem i po něm se koná průvod doprovázený hudbou, zpěvem a tancem. Cestou z obřadu dívky házejí z proutěných košíčků bonbony přihlížejícím. Počet hostů se v Izraeli pohybuje v řádech stovek. V Izraeli je výhoda dobré znalosti hebrejštiny a schopnost číst v ní texty pro adepta obřadu bar micva. Nevyhne se však důkladné dlouhé přípravě správné melodiky přednesu textu.

Od rabína jsme získali kontakt na jeho bývalého žáka Ariela, který bydlí v Tel Avivu. Přes sociální síť Facebook jsme si s ním několikrát psali o obřadu bar micva. Dozvěděli jsme se, že se na obřad připravoval 6 měsíců za pomoci rabína. Obřad proběhl v úterý, ale úryvek z bible Ariel četl až v sobotu. Hostiny po obřadu se zúčastnilo cca 400 lidí, vystupovala při ní hudební skupina, tančilo se a zpívalo. V místnosti, kde probíhala hostina, byl i stůl pro náhodně příchozí chudé lidi. Na hostině se podával mimo jiné i speciální symbolický pokrm - dva metry dlouhý chléb. Po obřadu nastala v životě Ariela jediná změna - každý den si na sebe bere tfilín.

Naše práce splnila svůj cíl a odpovídá nám na naši výzkumnou otázku. Zjistili jsme několik rozdílů mezi průběhem obřadu bar micva v Čechách a v Izraeli. Nejvýznamnější z nich je výskyt praktikujících židů, kteří prošli obřadem bar micva. V Izraeli téměř neexistují dospělí židé bez tohoto obřadu. V Čechách není obřad považován za nezbytný, zejména v neortodoxních skupinách. Druhým, neméně významným rozdílem je znalost hebrejštiny a schopnost v ní číst texty. Dobrá jazyková vybavenost u chlapců v Izraeli stojí proti mizivé schopnosti českých židovských chlapců číst hebrejské texty. Tato neschopnost je kompenzována memorováním textů. Třetí rozdíl je v pořádání průvodu městem před obřadem a po něm. Zatímco Čechách se toto nepraktikuje, v Izraeli má průvod velmi slavnostní průběh. Čtvrtým rozdílem je počet hostů na obřadu a na hostině. Rozdíl je asi desetinásobný ve prospěch Izraele. Poslední rozdíl vyplývá z geografického umístění Izraele ve „vyvolené zemi“ s posvátným místem Zeď nářků. Toto umožňuje konané obřady v Jeruzalémě prožívat i na jiném posvátném místě a nejen v synagoze jako je tomu v Čechách. Příprava chlapce, která obřadu předchází, je u ortodoxních židů v Čechách shodná s Izraelem. Liberální židé v Čechách mají přípravu podstatně kratší, asi 3 – 4 měsíce.

• Haftara - čtení oddílu z Proroků. Následuje po závěrečném čtení Tóry.
• Šabat - 7. odpočinkový den v týdnu (sobota).
• Talmud - soupis rabínských diskusí týkajících se židovského zákona.
• Tóra - pět starozákonních knih Mojžíšových.
• Týdenní sidy - část textu z Tóry, který se přečte za týden o jedné bohoslužbě.

Literární zdroje:

BOČEK, Pavel a spol. Judaismus, Křesťanství, Islám. nakladatelství Olomouc, 2003.

DOLEŽALOVÁ, Jana, PUTÍK, Alexandr, Židovské tradice a zvyky. Židovské muzeum Praha, 1995.

GALE, Thomson. Encyclopaedia Judaica, second edition, volume3: BA- BLO. Keter Publishing House Ltd., Farmington Hills USA, 2007.

Jisra´el Me´ir Lau. Praktický judaismus. nakladatelství P3K, Praha, 2012.

NEWMAN, Yacov a SIVAN, Gavriel. Judaism A - Z. Publishing department of the Jewish Agency Jerusalem, 1980.

NOSEK, Bedřich a DAMOHORSKÁ, Pavla. Židovské tradice a zvyky. nakladatelství Karolinum, Praha, 2011.

SELF, David. Encyklopedie světových náboženství. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2009.

Internetové zdroje:

FIŠER, Adam. Bar micva není jen obřad. [Online] DINGIR, 2/2001 (11. června 2001) [cit. 2. 5. 2013] Dostupné z: http://www.dingir.cz/archiv/Dingir201.pdf

ROBINSON, Ira. The Business Of Rabbinic Sermons And Their Publication: Rabbi Yudel Rosenberg’s Bar Mitzvah Sermons. [Online] Jewish History, 2/2009 (June 2009) [cit. 14. 6. 2013] Databáze EBSCO, dostupná ze stránek Městské knihovny v Praze. Dostupné z: http://web.ebscohost.com

Tradice a zvyky: Bar micva. [online] Židovské hřbitovy, 14. 05. 2009 [cit. 3. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.zidovskehrbitovy.cz/index.php?id_cat=112&new=2234 

Počet shlédnutí: 246