Svatba a manželství v judaismu

Tématem naší práce je judaismus, který v širokém slova smyslu označuje celou kulturní, sociální, právní a náboženskou tradici - celý životní postoj. Jeho ústřední myšlenkou je i dnes přesvědčení, že Židé jsou vyvolený boží národ. I přes to, že počet Židů je v současnosti na území našeho státu velmi nízký (podle posledního sčítání se jedná o pouhé 4000 vyznavačů judaismu), nelze popřít, že judaismus ovlivnil značnou měrou kulturu České republiky a tím i ráz Prahy, kde jsme náš výzkum prováděli.

Konkrétně jsme se zaměřili na židovské svatby a manželství. Téma jsme si zvolili proto, že v židovském náboženství existuje mnoho svatebních rituálů a tradic, z nichž některé jsou pro moderního člověka obtížně pochopitelné. Z tohoto důvodu jsme se dotazovali vyznavačů židovského náboženství, nakolik jsou v dnešní České republice židovské tradice dodržovány.

Výzkumná otázka:

Do jaké míry se dodržují židovské svatební tradice v ČR ?

Podotázky:

1. Pokud manželství dospěje k rozvodu, musí se manželé radit s rabínem o svém rozhodnutí?
2. Je možné, že se ještě dnes dodržuje levirátní sňatek?
3. Dodržuje se tradice „vyvázání se botou“ z levirátního sňatku?
4. V jaké synagoze se v Praze provádí svatební obřad?
5. Jak jsou ženich a nevěsta při obřadu oblečeni?
6. Dodržuje se tradice, že se před obřadem nevěsta s ženichem nevidí 7 dní?
7. Jaké pokrmy se objevují na svatební hostině? Mají případně nějakou symboliku?
8. Existují nějaká omezení, pokud jeden ze snoubenců není Žid?
9. Do jaké míry se dodržují židovské svatební tradice v ČR?

K danému náboženství existuje mnoho písemných pramenů, ale téměř žádný, který by se zajímal výhradně jen o židovské svatby a jejich zvyky s výjimkou jedné - Mazal tov. Zde uvádíme seznam několika knih, které se zmiňují o židovských svatbách.

Jedna z výchozích knih, která sloužila k získání informací, s názvem Co by měl každý vědět o židovství ¹⁾ od Lydie Cejpové popisuje, že svatba je považována za jeden z nejdůležitějších svátků v životě Židů. V minulosti sňatku předcházelo zasnoubení. Po tomto zvyku byla žena považována za vdanou, ačkoliv tomu tak formálně ještě nebylo. Když byla žena s mužem zasnoubena, nesměla mu být nevěrná. Pokud nevěra nastala, žena byla přísně potrestána. Dnes je však zasnoubení a svatba spojena v jednom obřadu. Oddavky se konají pod baldachýnem (chupou) neseným čtyřmi tyčemi. Při svatebním obřadu se předčítá předem připravená manželská smlouva (ketuba). Ženich v ní slibuje svojí ženě, že se o ni bude starat a ctít ji. Oddavky končí rozbitím číše ke vzpomínce na zničený Chrám. Novomanželům nakonec poblahopřejí přítomní. Slavnost se koná 7 dní.

Ketuba

Nejvíce informací o tomto tématu poskytuje kniha Mazal tov ²⁾ od Dany Veselské. Popisuje zde, jak se židovská svatba měnila v průběhu let. Uvádí, že významný vliv na náboženský život Židů, tedy i na svatby, mělo především několik emigračních vln, které zamíchaly stabilním prostředím českých a moravských ghett. Dalším důvodem změn svatebních obřadů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla restriktivní opatření, tzv. familiantské zákony Karla I. Ty ustanovily přesný a nepřekročitelný počet židovských rodin pro daná území a právo úřady uznatelného sňatku jen pro jednoho syna. Veselská se domnívá, že zákony tak vedly k provádění tajných ilegálních sňatků, což mohlo vést k potlačení vnějších atributů svatby a zjednodušení sňatku samotného. Dosud ne zcela zhodnocený dopad na židovské obřadní tradice měla mít i druhá světová válka. V důsledku válečných událostí do Čech přicházeli tzv. optanti (obyvatelé Podkarpatské Rusi). Bylo mezi nimi i několik tisíc Židů, kteří pocházeli ze stále silně nábožensky orientované části Haliče. Zřejmě díky nim se do židovského svatebního obřadu u nás vrátila a uchovala řada tradičních obřadních prvků.

Další odbornou literaturou je kniha Židovské tradice a zvyky, ³⁾která se zmiňuje o levirátním sňatku, který je uzavřen mezi vdovou a bratrem zemřelého muže. Tento zvyk se vyskytuje především v zemědělských společnostech, které kladou velký důraz na zachování rodu a jeho jména. Tato povinnost je zakotvena ve Starém zákoně. Autoři uvádí, že nikdo ze synů Izraele by neměl zůstat bez potomků. Pokud některý z potomků zemřel bezdětný, měl si vdovu po něm vzít za manželku jeho bratr. Prvorozený syn z tohoto švagrovského manželství se počítal za syna zesnulého a zároveň za dědice jeho pozemkového vlastnictví. Odmítnul–li bratr takovýto sňatek, musel podstoupit obřad zvaný chalica (vyzutí se), při kterém mu vdova před svědky zula pravou botu, plivla před ním a pronesla: „Tak se děje muži, který nechce zbudovat dům svého bratra“ ⁴⁾. K tomuto obřadu se používal rituální kožený střevíc. Takovýmto činem byli oba zproštěni vzájemného závazku a žena se mohla znovu provdat za kohokoliv s výjimkou kohena, což je příslušník kněžského rodu. Podrobněji se levirátním sňatkem zabývá Dana Veselská v knize Mazal Tov. Podle této knihy se v aškenázských oblastech už po staletí švagrovský sňatek nepraktikuje. Pokud žena přijde o svého manžela a je bezdětná, upřednostňuje se tradice vyvázání se obou zúčastněných prostřednictvím chalicy.

Cenné údaje lze také nalézt v publikaci JUDAICA BOHEMICA XL ⁵⁾ od Dany Veselské, kde především píše o židovských svatebních závojích, jejich možném vzhledu a důležitosti při různých ceremoniích. Zabývá se také původem dodržování závojů. Počátek tradice nošení závojů se nachází v Genesis, v příběhu Izáka a Rebeky, ale dodnes se neví, jak tento závoj vypadal. Dříve nevěsty nosily těžké závoje, které jsou v dnešní době nahrazeny lehkými krajkovými závoji. Velmi barvitě v knize popisuje závoje, které jsou v pražském židovském muzeu vystavené a většina závojů je zelená, což symbolizuje plodnost.

Poslední knihou, zabývající se mimo jiné i tématikou židovských svateb je Láska v Bibli ⁶⁾od Marca Schwarze. Poukazuje na pozici muže a ženy v době rozvodu. Pokud se muž chce rozvést se ženou, napíše jí rozlukový list. Rozvedená žena se poté může bez problémů znovu vdát. V tomto ohledu to mají muži oproti ženám mnohem snažší, neboť žena se na rozdíl od muže rozvést může pouze s jeho souhlasem. Navíc pokud muž ženu propustí, ale nevystaví jí rozlukový list, např. proto, že nechce, aby se jeho žena znovu vdala, tak je žena považována za tzv. agunu – ženu, která se nesmí znovu provdat.

Odpověď na naši výzkumnou otázku jsme hledali pomocí kvalitativních výzkumných metod, neboť jsou to metody, díky kterým můžeme získat validní data, která nám nabízí hlubší pohled na zvolenou problematiku než metody kvantitativní, které jsou sice dobře zpracovatelné a ověřitelné, ale o to méně validní neboli platná.

Nejdříve jsme využili studia dokumentů, literatury a různých článků na internetu, týkající se daného tématu. Studium dokumentů je technika zpracování, nikoliv získávání dat. Znamená to, že literatura, kterou jsme studovali, nebyla pořízena za účelem našeho výzkumu, ale k objasnění problematiky našeho tématu se hodí. Touto metodou jsme získali základní informace o židovských svatbách, o tradicích i historii judaismu a více tak pochopili židovské náboženství.

Abychom o židovské svatbě získali maximum informací, navštívili jsme v rámci našeho výzkumu Židovské muzeum v Praze, kde jsme se zaměřili především na expozici týkající se svateb.

Poté jsme začali se samotným výzkumem. Zvolili jsme techniku dotazování, která může být zcela standardizovaná, polostandardizovaná nebo nestandardizovaná. My jsme si vybrali techniku polostandardizovaného dotazování, kde se tazatel ptá na předem připravené otázky, ale respondent má i dostatek prostoru se vyjádřit k otázkám, které se mu zdají důležitější, případně naše otázky rozvíjet a doplňovat. Také my máme prostor na odpovědi reagovat a dozvědět se tudíž věci, na které by nás nenapadlo se zeptat, což je výhodou oproti zcela standardizovanému dotazování. Jelikož nebylo úplně snadné najít ochotné respondenty, museli jsme tomu také přizpůsobit metodu dotazování. Získali jsme dva na sobě nezávislé kontakty na dvě dámy, které byly velmi ochotné nám zodpovědět otázky. Bohužel byly příliš pracovně vytížené, jedna dokonce zrovna pobývala v zahraničí, tudíž jsme s ní komunikovali výhradně pomocí e-mailu a druhá paní nám nabídla, že s ní můžeme rozhovor provést pomocí Skypu. Během dotazování jsme si ověřovali informace, které jsme získali pomocí zkoumání dokumentů a také jsme se dozvěděli věci, které nejsou běžně v knihách k nalezení.

Judaismus patří mezi náboženství nemisijní. Nemisijní náboženství jsou ta náboženství, mezi jejichž priority a cíle nepatří rozšiřovaní víry. Jak jsme se sami přesvědčili, Židé opravdu nejsou příliš sdílní v otázkách jejich víry a jen neradi o ní otevřeně mluví s nevěřícími či s vyznavači jiných náboženství. I přes všechny překážky se nám nakonec podařilo kontaktovat dvě respondentky, které byly sdílné a podělily se s námi o své znalosti.

První respondentkou byla Tereza Gafna Váňová, která pracuje od roku 2008 jako zástupce ředitele pro Židovskou výchovu ve vedení Lauderovy mateřské školy, základní školy a gymnázia při Židovské obci v Praze.

Druhou respondentkou byla Mgr. Marta Malá, ředitelka Nadačního fondu obětem holocaustu (NFOH) a koordinátorka programu OBNOVA. NFOH se zabývá hned několika činnostmi. Tou hlavní je pomoc lidem, kteří přežili holocaust a péče o ně. Dále také podporuje rozvoj židovských komunit a vzdělávání v judaismu a podporuje vzdělávací a pietní akce připomínající oběti holocaustu. Podílí se na rekonstrukci a záchraně židovských památek zničených nacistickou i komunistickou totalitou a pomohl zmírnit majetkové křivdy způsobené během II. světové války. OBNOVA je program pro rekonstrukci, obnovu a zachování movitých a nemovitých židovských památek na území České republiky.

Židovské svatební oznámení

V ČR je možné uzavřít sňatek podle židovského ritu „pouze“ pod chupou a není již nutné chodit na radnici. Manželství je pak platné, jak podle židovského zákona, tak podle zákonů ČR. Pokud ale takové manželství dospěje k rozvodu, je nutné provést rozvody oba – jak civilní (ten pak upravuje hlavně majetkové poměry), tak náboženský. Pokud by se manželé rozvedli jen před civilním soudem, pak by z hlediska židovského práva byli stále svoji a nemohli by uzavřít případný další židovský sňatek. Podle židovského práva žena musí obdržet get – rozlukový list. Pár vždy musí předstoupit před tzv. bejt din (náboženský soud), který je složený většinou z rabínů, případně z uznávaných znalců židovského práva. V České republice jej nemáme a na rozvody přijíždí ze zahraničí. Ten vždy o jejich manželství hovoří a snaží se zjistit, zda je rozvod nevyhnutelný. Jak přesně ale takový rozhovor vypadá a jak je dlouhý, samozřejmě hodně závisí na tom, proč se manželé rozvádějí.

Levirátní manželství v aškenázském světě (Aškenázové = Židé středoevropského a východoevropského původu) se již dlouhá léta neuplatňuje, ale je nutné vždy provést chalicu. Případy, kdy k tomu dochází, jsou ale výjimečné – není to moc pravděpodobná situace. Oproti aškenázským Židům se však levirátní sňatek a „vyvázání se botou“ v ultraortodoxním prostředí objevuje dodnes.

Střevíce pro chalicu

Synagoga (z řeckého synagoge „shromáždění“) je sál nebo budova pro modlitby obce, v dnešní době běžné zahrnující zařízení i pro jiné aktivity obce jako je výuka a společenský život. Tento termín může označovat též společenství jako takové a jen v křesťanském pojetí je výraz „Synagoga“ chápán jako synonymum pro „Židovstvo“ nebo „Judaismus“ (tedy stejně jednoznačně jako „Církev“). Synagoga je i dnes považována za náboženská i společenská centra života obce. Synagogy jsou zajímavé především tím, že neexistují žádná pevná pravidla, co se týče jejich tvaru a velikosti. Některé jsou diskrétnější a skromnější, jiné zase ambiciózní, vyvolávající pocit sebejistoty a síly. V Praze se nalézá hned několik velmi známých a důležitých synagog. Jistě nejznámější je Staronová synagoga z 12. století. Staronová synagoga je jedna z nejstarších synagog v Evropě, která se stále používá k náboženským obřadům. Zároveň je jednou z nejstarších dochovaných synagog ve střední Evropě a také nejstarší dochovanou stavbou Josefova. Dalšími známými synagogami jsou například gotická Pinkasova synagoga z 15. století, která v současnosti slouží jako památník obětem holocaustu. Velká synagoga a Maiselova synagoga - obě financované dvorním židem Rudolfa II. Mordechajem Maiselem, barokní Klausova synagoga a Španělská synagoga, která je nejmladší synagogou postavenou na pražském Josefově.

Staronová synagoga

Židovská svatba nemusí nutně probíhat v synagoze. To, co je nutné dodržet, je, aby se svatba konala pod chupou (svatebním baldachýnem) a ta může být umístěná prakticky kdekoliv, například na zahradě. Sama paní Váňová se vdala na vinici svého muže, tedy pod širým nebem. Pokud se ale pražská židovská svatba koná v synagoze, bývá to nejčastěji ve Staronové, Vysoké, Španělské nebo Jeruzalémské synagoze.

V minulosti nebyl pro účely sňatku potřeba výjimečný oděv. Nevěsta si oblékla sváteční šabatové šaty, případně zvláštní hedvábný kabátek podšitý kožešinou, nazývaný kirsen. Zvláštností židovského oděvu byla přítomnost dobových potupných znamení (žlutého kroužku nebo nadměrného okruží). Výjimečná pozornost byla věnována nevěstině pokrývce hlavy. Těžký závoj mohl být mezi dary. Chudší snoubenci si jej mohli vypůjčit ze synagogálního, případně obecního majetku. Až ve 2. polovině 19. století si nevěsty začaly oblékat bílé šaty.

Důležitý je hlavně střih šatů. Oděv by měl odpovídat tradičním pravidlům cniut (cudnost). Důležitá je nejen délka sukně a rukávů, ale i neodkrytá ramena, záda a hrudník.

Na svatební oblek ženicha nebyly kladeny žádné zvláštní nároky. Většinou měl na sobě svůj nejlepší oděv. V ortodoxních obcích někdy oblékal kitl. U nás se zvyk oblékání kitlu příliš neujal. Mužští účastníci obřadu v západní Evropě a zámoří však dodnes nosí pod chupu bílou jarmulku.

Židovská nevěsta a ženich

Na svatbě bývá běžné, aby nevěsta měla šaty, které ji příliš neodhalují (tj. dlouhé rukávy, delší sukně, menší dekolt), ale záleží především na zvyklostech komunity. Součástí šatů je závoj, jenž má mít při samotném obřadu důležitou roli. Většinou ale platí, že nebýt dlouhých rukávů, člověk by nepoznal rozdíl mezi běžnou českou a židovskou nevěstou.

V euro-atlantickém světě muži mívají běžný oblek, přes který si berou velký talit (modlitební šál) a v některých případech pod ním mají také tzv. kitl (jednoduchý bílý plášť, který se obléká při různých rituálních úkonech).

Je zvykem, že se snoubenci týden před svatbou nevídají. Je to z toho důvodu, aby se na své setkání ještě více těšili.

Tento zvyk se nazývá minhagu a dodnes se dodržuje.

Po omytí rukou a příslušných požehnání se láme chléb - velký barches, který leží před novomanželi a každý z přítomných z něj dostane kousek. Poté přichází na řadu několik chodů hostiny (seuda). Předkládané jídlo musí splňovat zásady židovského stravování, musí odpovídat rituální způsobilosti (kašrut). Jíst je povoleno pouze rituálně čisté (kašer) potraviny, upravené povoleným způsobem v odpovídajícím nádobí. Oblíbenými pokrmy, podávanými na svatbě, byly vždy ty, které nějakým způsobem symbolicky souvisely s plodností nebo představovaly lidové atributy svatby či manželství.

Tak bylo pro novomanžele připraveno cukroví, které svou sladkou chutí připomínalo sladkost společného soužití. Oblíbeným jídlem svatební hostiny se stala ryba, jež byla symbolicky spojována s plodností.

Složení jídelníčku záleží výhradně na místních zvyklostech. Žádné tradiční jídlo společné pro všechny židovské svatby není. Hostina se vždy zahajuje požehnáním nad chlebem a na stole nikdy nechybí víno (víno i chléb jsou součástí slavnostních židovských jídel, tudíž to ze židovského pohledu nic specifického pro svatbu není). Po jídle se ještě pronáší požehnání birkat ha-mazon a s ním ševa brachot (sedm svatebních požehnání).

Sňatek a manželství jsou v judaismu úzce vázány na náboženský koncept. Svazek muže a ženy je možné uskutečnit jen mezi Židy, případně mezi Židem a konvertitou k judaismu (proselytou). Aktivně je tak uplatňováno pravidlo náboženské endogamie, které bylo v minulosti do jisté míry vlastní i sňatkům mezi příslušníky obou kulturních podskupin Aškenázů a Sefardů.

Omezení existují. Židovský sňatek je možné uzavřít pouze mezi dvěma Židy a tohoto pravidla se drží naprostá většina rabínů po celém světě. Pouze ve výjimečných případech někteří rabíni (zejména v USA) provedou například část židovského obřadu pro smíšené páry (např. požehnání). Takový sňatek je ovšem podle židovského práva neplatný a slouží spíše jako symbolické připomenutí židovství během obřadu.

V České republice se židovské tradice dodržují ve velké míře, především pak ty, které se týkají svatby.

Toto chování je zcela přirozené. Většina lidí chce mít hezkou svatbu a zároveň svatbu, která v sobě zahrnuje nějaký jiný rozměr než jen jídlo a pití.

Pro tradiční židovskou svatbu se v ČR rozhodují i lidé, kteří jinak židovské tradice dodržují v malé míře nebo vůbec.

K zodpovězení výzkumné otázky bylo nutné seznámit se s judaismem jako celkem. Nejdříve bylo třeba provést studium historie, neboť bez ní lze jen obtížně pochopit ideologii židovského náboženství a poté jsme realizovali výzkum zejména svatebních tradic.

Manželství v judaismu naplňuje jeden z hlavních příkazů Tóry a je považováno za posvátné. V České republice záleží především na rodině, do jaké míry chce tradice dodržovat. Nicméně lze říci, že i lidé židovského původu, kteří židovské tradice příliš nedodržují, tak při svatebním obřadu na ně dbají.

Při obřadu se pořádá hostina (seuda), kde nejsou žádná tradiční jídla, jen chléb a víno, což je ovšem nezbytná součást každé hostiny, tedy nejen té svatební. Na závěr se pronáší požehnání jídla neboli přesněji toho, co bylo snědeno (birkat ha-mazon) a ševa brachot a také sedm svatebních požehnání. Nevěstin oděv by měl odpovídat pravidlům cudnosti, což znamená dlouhé rukávy, malý výstřih a zakrytá záda. Muži si obvykle oblékají svůj nejlepší oblek, někteří si berou i kitl nebo jarmulku. Další ze svatebních tradic je odloučení budoucích manželů před svatbou, které trvá sedm dní a hojně se dodržuje i u nás v České republice. Také platí, že sňatek Žida a jedince nežidovského původu a vyznání se může uskutečnit jen v případě, že takový jedinec konvertuje. Sňatek může proběhnout v podstatě kdekoliv. Důležité je, aby se uskutečnil pod chupou. Snoubenci se nemusí brát v synagoze.

Levirátní sňatek a vyvázání se botou je stále aktuální u ultraortodoxních Židů.

Co se týče rozvodu, tak pokud manželství dospěje až do této fáze, je nutné provést rozvody dva - civilní a náboženský. Pokud by se manželé rozvedli jen před civilním soudem, pak by z hlediska židovského práva byli stále svoji a nemohli by uzavřít případný další židovský sňatek. Postoj k rozvodu v judaismu není striktně odmítavý a je možné uzavřít židovský sňatek více než jedenkrát.

CEPOVÁ, L. Co by měl každý vědět o židovství. Praha: Kalich, 2000.

DIVECKÝ, J. Židovské svátky. Praha : P3K, 2005.

LANGE, N. Svět Židů. Oxford, 1991.

PUTÍK, A., KOSÁKOVÁ, E., CANANOVÁ, D. Židovské tradice a zvyky. Praha: Židovské muzeum, 2005.

SCHWARZ, M. Láska v Bibli. Praha: Ikar, 2002.

VESELSKÁ, D. Mazal tov. Praha: Židovské muzeum, 2006. 

Počet shlédnutí: 193