Koncept přirozeného mravního zákona v historickém vývoji

Koncept přirozeného mravního zákona je velmi důležitou idejí, která má základy v etickém, právním i filosofickém myšlení. Cílem této práce je souhrnně a přehledně popsat vývoj této ideje. Lidé odnedávna, ve všech náboženstvích, rozlišovali mezi tím, co je dobré a co je zlé, co je správné a co špatné jednání. V tom se významná náboženství mezi sebou moc neliší. Také ateisté uznávají, že některé věci jsou dobré a jiné špatné. Názor na to, co je dobré a co špatné se moc nemění ani v průběhu času. Stejná kritéria pro mravnost měly antické národy, stejně jako lidé dnešní doby. Z toho mnozí usuzují, že vlastně mezi náboženstvím není podstatný rozdíl a nezáleží na tom, k jakému náboženství se lidé hlásí. V tomto případě rozhoduje spíše tradice dané země, ve které lidé žijí a podle toho si zvolí náboženství. Skutečnost, že všichni lidé, jako celek, uznávají určité společné mravní hodnoty, svědčí o existenci nějakého přirozeného lidského mravního zákona, zákona lidské přirozenosti, který je vlastní pouze lidem. [9]

Téma přirozeného zákona (pokud pomineme oblast přírodní vědy, zejména fyziky a tedy „přírodního zákona“) se týká v teoretické oblasti etiky, politické filosofie a filosofie práva. Této problematice je ve všech těchto oblastech věnována v současnosti značná badatelská pozornost. Na téma přirozeného zákona bylo jen v padesátých letech dvacátého století vydáno 282 knih, v šedesátých letech 486 knih, v sedmdesátých letech 493 knih, v osmdesátých 557 a v devadesátých letech 694 knih. [6]

Současná filosofie přirozeného mravního zákona navazuje na velmi dlouhou tradici myšlenek dávných filosofů, která má svůj počátek již v antice. V plném slova smyslu se pojem přirozeného mravního zákona začal objevovat až ve stoické filosofii, ovšem úplné kořeny tohoto konceptu je možné sledovat až do starší filosofické tradice, která začíná u předsokratiků a dále pokračuje přes Platóna a Aristotela.

Z předsokratovských autorů jsou nejvíce zmiňováni Anaximandros, Pythagoras a Hérakleitos. V případě těchto filosofů hraje hlavní roli vztah přírody a práva či zákona. Velmi významné jsou také počiny dramatiků Aischyla a Sofokla. Aischylus ve své hře Eumenidés zkoumá podle přirozenosti správné tresty za matkovraždu, vraždu a také cizoložství. U Sofokla je možné zmínit hru Antigona, která obsahuje téma poslušnosti božských zákonů rodiny a ve hře Král Oidupus popisuje incest a otcovraždu a jejich důsledky. [6, str. 2] Důležité pro toto období jsou také Dějiny peloponéské války, které sepsal historik Thúkýdidés. Thúkydidés věřil, že stálost lidské povahy umožňuje vytvářet generalizované závěry z konkrétní, přesto však trvalé hodnoty dějin peloponéské války. Pod tímto výrokem se skrývá fundamentální pesimismus o lidské povaze. Když píše o občanské válce, komentuje: „mnoho hrozných věcí se odehrává v městech při stasi (občanské násilí), k níž dochází a vždy bude docházet, pokud lidská povaha zůstane taková jaká je, jednou horší, jednou mírnější, a v různých formách podle konkrétních okolností.“ Thúkydidés vidí problém v povaze lidí, kteří se vždy budou snažit získat a zvýšit moc nad jinými, pohled vyjádřený Athéňany v jeho Mélském dialogu. [11]

Základní přístupy ať už platonské či aristotelské filosofie vedly k etice, která si zakládá na myšlence přirozeného práva. Nad filosofickými úvahami stála snaha najít právo, které bude platit pro všechny stejně. Toto jednotné právo mělo překlenout právní představy jednotlivých městských států, které se částečně nedaly uvést v soulad, a zároveň je postavit na hlubší základ. Základ tito filosofové viděli v tzv. phisis, jak byla označována přirozenost člověka, od které tzv. nomoi neboli lidské zákony dostávaly své zdůvodnění. Platón ve svém známém podobenství o jeskyni naznačuje, že idea dobra je transcendentní, čímž je myšleno, že přesahuje smyslovou skutečnost. V tomto díle chtěl Platón vyjádřit svůj vlastní pohled na lidské poznání, na pravdu a také na nejvyšší ideu dobra. Podobenství o jeskyni se nachází v sedmé kapitole knihy Ústava (Politeia), což je jedno z nejrozsáhlejších Platónových děl. Podle Platóna má člověk tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. Rozum má ovládat žádosti za použití vůle. Na otázku, proč je lepší být spravedlivý, odpovídá takto: „rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost.“ Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž. [4]

Dalším významným dílem v oblasti přirozeného zákona je Aristotelova Rétorika, která vznikla jako filosofická odpověď na dobovou výzvu sofistiky. Jde o zdroj poučení pro prakticky orientované činitele ve sféře veřejné. Aristoteles ve svých rozborech duševních pohnutek podává základy ontologie lidského jednání. Přirozený mravní zákon ve svém díle popisuje takto: „Zákonem nazývám jednak zákon zvláštní, jednak obecný, povšechný. Zvláštním jest ten, který si každé společenství zvlášť pro sebe stanovilo, a to ať je nepsaný nebo psaný; obecným jest ten, jenž má základ v lidské přirozenosti. Neboť jak asi každý tuší, jest přirozené obecné právo a bezpráví i tam, kde není vzájemného společenství, ani dohody,…“ [2] Při interpretaci tohoto Aristotelova výkladu je však potřeba vzít v úvahu také celý smysl tohoto spisu, v 15. kapitole první knihy se totiž ukazuje, že Aristotelés zde nevystupuje jako přesvědčený zastánce přirozeného neboli obecného zákon, ale že ten je zde chápán jako argumentační prostředek k vítězství v soudním sporu. [12]

Ze stoiků je nutné zmínit římského filosofa a řečníka Cicera, který ve svém textu O věcech veřejných vyjádřil všechny podstatné charakteristiky přirozeného zákona [3]: „Je ale pravým zákonem zdravý rozum, který je ve shodě s přírodou, rozlévající se všem, stálý věčný, který povolává k povinnosti rozkazy, zákazy odvrací od klamu, který však ani poctivým nerozkazuje nebo nezakazuje nadarmo, ani ničemy nepohne rozkazy či zákazy. Proti tomuto zákonu se není možno ohradit bez svatokrádeže, ani není dovoleno mu něco upřít, ani ho nelze odmítnou jako celek, ani dokonce nemůžeme být zproštěni tohoto zákona senátem nebo lidem, ani nepotřebuje vykladače a interpereta Sexta Aelia, ani nebude jiný zákon v Římě, jiný v Athénách a jiný teď a jiný později, nýbrž všechny národy a po všechny doby bude ovládat jeden věčný a neměnný zákon a jediný bude společný jako učitel a velitel všech: bůh. On je vynálezce tohoto zákona, jeho rozhodčí a navrhovatel; ten, kdo neuposlechne, sám před sebou prchne a pohrdne lidskou přirozeností, bude už tím ohromně potrestán, byť unikl všemu ostatnímu, co se považuje za trest.“

Ve vrcholném středověku začlenil svou nauku o přirozeném zákonu do svého díla i Tomáš Akvinský. Tento katolický filosof a teolog scholastické tradice definuje zákon ve II. dílu Theologické summy. Pojem zákona obsahuje esenciální znaky [7]: 1. Zákon existuje v rozumu (jako ens rationis), protože zákon je nějakým pravidlem, měřítkem lidských skutků. A pravidlem lidských skutků je rozum. 2. Účelem zákona je vždy obecné dobro: Nemůže tedy existovat zákon, který by nesměřoval k obecnému dobru, např. proto, že by byl amorální. 3. Zákon přihlíží k obecnému dobru, které však může zařizovat buď celé společenství, nebo někdo, kdo zastupuje celé množství. Zákon tedy nemůže stanovit osoba soukromá, ale veřejná, která o společnost pečuje. 4. K pojmu zákona náleží také jeho vyhlášení: Zákon je jakýmsi pravidlem lidských skutků. Aby ovšem bylo možné tyto skutky srovnávat s jejich pravidlem, musí být toto pravidlo všeobecně známé. Proto je prohlášení zákona nutné k tomu, aby měl svou moc.

V novověku to je potom holandský představitel školy přirozeného práva Hugo Grotius, který představuje svou reformulaci přirozeného zákona, který začleňuje do kontextu protestantského myšlení. Přestože byla poměrně dlouhou dobu tomistická a protestantská škola přirozeného zákona považovány za odlišné, v současné době je vývoj od tomistického pojetí přirozeného zákona ke Grotiovi považován za souvislý. Hugo Grotius se přirozenému zákonu věnuje ve svém díle Tři knihy o právu válečném a mírovém (De Jure Belli ac Pacis Libri Tres, 1625). [5] V něm zdůrazňuje, že všechyn spravedlivé války musejí být v principu obranné. Grotius vnímal kritérium spravedlivé příčiny války jako takové kritérium, které vychází z práva na sebeobranu. V rámci tohoto kritéria pojímal i dvě další klasické součásti spravedlivé příčiny – napravení špatného pořádku věcí a potrestání zla. Důvody použití síly mají být díky tomuto základu více objektivní a především méně závislé na úsudku individuálních autorit, které jsou často ovlivňovány různými ideologiemi či vlastními zájmy.

V 2. Polovině 20. století je vhodné zmínit významnou britskou katolickou filosofku a přední analytickou filosofku G. E. M. Anscombe. Její dílo se soustředilo na filosofii mysli, jednání logiky a jazyka a také na etiku. Ve svém článku Modern Moral Philosophy [1], který bublikovala v žurnálu Philosophy v roce 1958, zavedla do morální filosofie a analytické řeči pojem konsekvencionalismus . Autorka v tomto článku také upozorňuje na fakt, že moderní etika ztratila morální psychologii. Z toho vyplývá, že teorii povinnosti je nutné revidovat a současně je nutné věnovat pozornost aristotelským morálním konceptům, mezi něž patří praktický rozum, cnost atd. Současně s obnovením zájmu o Aristotelovu etiku přichází obnovený zájem o morální koncepce Tomáše Akvinského, ve kterých se skýtá zdroj současného rozvinutí teorií přirozeného zákona.

S vývojem lidstva také přicházely různá díla a filosofové, kteří se snaží osvětlit problematiku přirozeného mravního zákona. Dle mého názoru musí představa předem daného přirozeného zákona, kde je jasně dané, jak se má člověk chovat vést ke zkreslení biblického obrazu jedince. Jako příklad mohu zmínit římského filosofa a řečníka Cicera, který vyjádřil všechny podstatné charakteristiky přirozeného zákona – viz výše citace díla O věcech veřejných.

Oproti tomu Tomáš Akvinksý definoval zákon ve II. Dílu Theologické sumy takto: „Zákon je zařízení rozumu k obecnému dobru, prohlášené od toho, jenž pečuje o společnost.“ Zákon v pojetí Tomáše Akvinského je zde nutné chápat ne jako označení pro pozitivní právní normu, která má sílu nařízení, ale právě v nejobecnějším slova smyslu. [7] Zajímavý je názor Tomáše na udělení milosti. Vládce, který má plnou moc ve státě, může dovoleně viníka osvobodit, pokud to není škodlivé prospěchu státu a jestliže poškozený s tím souhlasí. Z tohoto výroku jasně vyplývá, že amnestii Tomáš Akvinský jednoznačně odmítá, na rozdíl od milosti.

Zdůvodnění přirozeného práva podstatnými strukturami věci vede ke zvýraznění systému všeobecně závazných příkazů. Ty se mohou rozšířit tolik, že zahrnou všechny možné situace a rozhodování. Jednotlivá rozhodnutí se potom vnímají jako jednotlivý případ všeobecného, který je už v principu zodpovězený. Zdánlivá jednoznačnost požadavků norem spočívá na metodě, která je zdůvodněna základním přístupem nauky o přirozeném právu. Nauka odvozuje od konkrétního případu ke všeobecnému. Toto všeobecné se potom zdá logické použít na jednotlivé situace. Ovšem většinou se přehlédne, že konkrétní situace rozhodování se nesmí brát ve filosofickém smyslu jako jednotlivé případy, které všechny spadají pod jedno společné.

Evoluční etika, jak někdy bývají zmiňované snahy souhrnně označovány, však přes nespornou důležitost perspektivy, z níž nahlížela na morálku, dalších sto let spíše selhávala v naplňování vytyčených cílů. Hlavní příčiny je možné rozdělit do dvou skupin:

1) Nerealistická očekávání a hrubě zjednodušující interpretace Darwinovy teorie, což se naplno projevilo v podobě dobře známých, odstrašujících příkladů tzv. sociálního darwinismu.

2) Nedostatky samotné teorie přirozeného výběru, tzv. především neznalost mechanismu fungování selekce a tím i neschopnost adekvátně vysvětlit právě ten druh chování, který by se mohl stát základem pro vznik morálky. [10]

V předchozím textu bylo řečeno, že lidské jednání je mravně dobré do té míry, do jaké se uskutečňuje v souladu s lidskou přirozeností, a že jednání, které je neetické je i protipřirozené jednání. V tomto textu byly zmíněny významné osobnosti, které se zabývaly konceptem přirozeného mravního zákona od antiky až po moderní dobu. Koncept přirozeného mravního zákona a jeho základní pravidla se vyvíjel současně s dobou a se souvisejícími okolnostmi. Základní pravidla, která přirozený mravní zákon poskytuje, však nestačí. Nutně je totiž doplňují především životní zkušenosti člověka, jeho učení a také poučení se. Přirozené mravní zákony však není možné zrušit ani pod záminkou svobody. Příkladem této skutečnosti může být v dnešní době např. umělý potrat, eutanazie a další kontroverzní témata. Takovéto lidské zákony by se poté staly vnitřně nemorálními a vlastně i nelegitimními, jelikož žádný člověk není osvobozen od přirozeného mravního zákona. Otázkou ovšem zůstává, proč je vůbec nutné usilovat o ctnost a mravní život, proč je nezbytné žít morálně?

[1] ANSCOMBE, Elisabeth. Modern Moral Philosophy. In: Philosophy 33 [online]. 1958 [cit. 2014-04-26]. 124. Dostupné z:http://www.jstor.org/discover/10.2307/3749051?uid=3737856&uid=2&uid=4&sid=21104107224023

[2] ARISTOTELÉS,[přeložil Jan KORDAČ]. Rétorika. 3. vyd. Praha: Rezek, 2010, 303 s. ISBN 978-80-86027-32-6.

[3] CICERO, Marcus Tullius. O věcech veřejných: latinsko-česky. 1. vyd. Překlad Jan Janoušek. Praha: Oikoymenh, 2009, 435 s. Knihovna antické tradice, sv. 6. ISBN 978-807-2981-335.

[4] Etika. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika

[5] HOLÁ, Ivona. Preemptivní sebeobrana státu v podmínkách asymetrických hrozeb – Díl III. Distance, o.s. [online]. 2009, roč. 72, č. 4 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.distance.cz/component/content/article/72-rocnik-2009/4-cislo/1184-preemptivni-sebeobrana-statu-v-podminkach-asymetrickych-hrozeb-dil-iii

[6] KAINZ, H. P. Natural Law. An Introduction and Re-examination. Chicago and La Salle, Il.: Open Court, 2004.

[7] KOLESÁR, Ivan. Pojetí zákona podle Tomáše Akvinského. In: Revue [online]. Praha, 1995 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z:http://spcp.prf.cuni.cz/1-10/koles.htm

[8] Konsekvencionalismus. In: Slovník cizích slov [online]. [cit. 2014-04-27]. Dostupné z: http://www.cizislovaslovnik.cz/konsekvencionalismus

[9] LEWIS, C. K jádru křesťanství. 3. vyd. Překlad Dan Drápal. Praha: Návrat domů, c2011, 237 s. ISBN 978-80-7255-264-1.

[10] LYČKA, Petr. Altruismus v evolučně-biologické perspektivě. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie. Vedoucí práce doc. PhDr. Radim Brázda, Dr.

[11] OSBORNE, Robin a [přeložil Jan KORDAČ]. Dějiny klasického Řecka. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 80-247-3233-5.

[12] VACURA, Miroslav. Přirozený zákon ve filosofii 20. století a jeho zdroje. E-LOGOS: Electronic Journal for Philosophy[online]. 2011, č. 23 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/ethics/vacura11b.pdf 

Počet shlédnutí: 95