Emigrace pohledem příbuzných v Československu

Fenomén emigrace spojený s přesunem jedince nebo skupiny lidí se v průběhu minulého století stal často skloňovaným pojmem. Rozdíl mezi oficiálními a skutečnými statistikami s počty emigrantů se dnes liší o statisíce/desetitisíce. Emigrace zpočátku znamenala nutnost pro záchranu života (politická emigrace), v průběhu času však došlo k podstatné proměně jejího charakteru (např. pro ekonomické nebo rodinné důvody). Podstoupit emigraci neznamenalo změnu pouze pro jedince samotného, ale v neposlední řadě jeho emigrace přinesla v určité míře důsledky i pro jeho nejbližší okolí. Literatura je plná knih o těch, co emigrovali. O jejich osudech, životech a nesnázích v cizí zemi. Nás ale zajímali osudy těch, co zůstali v Československu. Zajímalo nás to, jak emigrace rodinného příslušníka ovlivnila jejich každodenní život. Co za problémy a persekuce museli vytrpět jen proto, že byli příbuzní s někým, kdo projevil nesouhlas s režimem útěkem z vlasti. Jaké pocity pociťují vůči nim a jak se s touto krizovou situací vyrovnávali.

V práci jsme postupovali:

- postup při zpracování práce:

a) shromáždění podkladů pro práci – z internetových a vázaných zdrojů

b) studium odborné literatury a zdrojů

c) zpracování teoretické části práce formou kompilace názorů na dané téma a dále formou literární rešerše

d) závěrečná část – shrnutí výsledků práce a vyhodnocení naplnění cíle práce, doporučení na základě zjištěných údajů

a) proveden průzkum pomocí polostandardizovaných rozhovorů až volných vyprávění

b) vyhodnocení na základě zjištěných skutečností

c) Zkoumaný vzorek - Zkoumaný vzorek – bylo provedeno 9 interview, kde jsme se dozvěděli příběhy 11 emigrantů a jejich rodin. Samotný vzorek je velmi heterogenní. Ať již v době, kdy došlo k emigraci (respondenti zahrnují prakticky celé komunistické období, tzn. od roku 1948 – 1987) nebo v důvodech, které je k emigraci vedli (politické, ekonomické, osobní atd.).

Cílem naší práce je odhalit to, do jaké míry měla doba, kdy rodinný příslušník emigroval, vliv na rodinu, která zůstala v Československu. Zajímalo nás, zda emigrant řekl o svých úmyslech své rodině a jak ta reagovala na jeho rozhodnutí. V naší práci jsme se také zaměřili na to, zda emigrace příbuzného způsobila rodině problémy (např. persekuce) a jaké. Zároveň jsme se zajímali, zda odchod člena rodiny ovlivnil vztahy v samotné rodině ve vztahu k emigrantovi (např. nenávist, zášť, závist, zrada, odcizení, stesk). A zda rodina udržovala s emigrantem kontakt. Dalším cílem práce je odhalit, jak se samotná rodina vypořádávala s touto situací (zda se o tom v příbuzenském kruhu hovořilo, zda tuto skutečnost tajili před okolím, atd.) v interakci k bydlišti (město, venkov).

Literatura, která by se přímo věnovala rodině emigranta, která zůstala v Československu, v podstatě neexistuje. Současný stav poznání hodnotíme za nedostatečný. V literatuře je věnován značný prostor samotným emigrantům a jejich životu v zahraničí. V těchto kniháchInterní odkaz můžeme nalézt pouze malé střípky informací o tom, jaký život vedla jejich rodina, kterou zde zanechali a jaké důsledky mělo jejich rozhodnutí na život jejich blízkých. Proto jsme se rozhodli zde uvést alespoň některé problémy, které mohly rodině vzniknout a to ve vztahu k době, kdy rodinný příslušník emigroval.

Rodiny emigrantů byly v podstatě na okraji společnost, pohlíželo se na ně velmi špatně. Ztráceli svá zaměstnání, bylo jim znemožněno studovat či vycestovat i do ostatních komunistických zemí. Příbuzní byli podrobováni výslechům a sledováni z obavy, že by mohli Československo následovat dotyčného emigranta za hranice. Vše důležité bylo vpisováno do kádrových posudků.

Jeden ze zdrojů udává, že se emigranti pokoušeli se svými blízkými zde v Československu udržovat kontakt. Bylo to ovšem velmi riskantní, neboť korespondence a telefonáty byly kontrolovány. Emigranti byly odsouzeni za nedovolené opuštění republiky, ale v okamžiku, kdy nabyli státní občanství státu, do kterého emigrovali, bylo s nimi zde zacházeno jako s cizími státními příslušníky. Tímto způsobem mohli navštěvovat své blízké zde. Otázkou je, co tím svým blízkým v Československu mohli způsobit, to tento zdroj neuvádí.

Ztráta zaměstnání nebo znemožnění vykonávání dané profese bylo na denním pořádku. Kriticky se pohlíží na emigranty, kteří opustili Československo z ekonomických důvodů a šli za lepším, zanechali zde příbuzné, kteří se tak dobře neměli. Ti museli přijmout totalitní tresty.

Zdroje rovněž hovoří o počtech osob, které se rozhodli emigrovat. Po únoru roku 1948 se zvedla emigrační vlna, kdy podle odhadů odešlo na západ až 150-200 tisíc lidí. Podle oficiálních údajů byl počet emigrantů v letech 1948 až 1967 cca 36 000, ale počet byl ve skutečnosti mnohem vyšší, ale nelze ho přesně vyčíslit. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy následovalo další opouštění státu. Opět oficiální údaje hovořily o 146 000 obyvatel, ale aktuální zdroje udávají až 245 000 osob, kdy polovina odešla v letech 1968 -69. Celkový a přesný počet emigrantů v letech 1948 – 1989 byl odhadem 500 000 osob. O tom, jaká všechna příkoří se rodinám, jejichž člen emigroval, stávala, se v nám dostupných zdrojích bohužel nehovoří.

Věděla rodina o tom, že chce dotyčný emigrovat a pokud ano, schvalovala rodina emigraci?

U většiny našich respondentů nejbližší rodina o plánech emigrovat nevěděla a často to byl pro ni šok. Proto často respondenti uvádí, že jim nezbylo nic jiného, než se se vzniklou situací smířit. Respondent č. 1 k tomu uvádí: „Neřekl nám to předem, takže jsme neměli šanci nějak reagovat a pak už bylo pozdě. Nakonec, byl to jeho život a jeho rozhodnutí.

Ne každý měl ale takový přístup. V případě respondentky, jejíž syn emigroval do Itálie kvůli lásce, dokonce došlo k tomu, že respondentka se vydala za synem, aby ho přemluvila k cestě zpátky.

Zajímavá je úvaha respondenta nad tím, proč jim emigrant o svém úmyslu neřekl : „Myslím, že nám o tom neřekl, aby nás chránil. Protože když nás pak vyslýchala policie, tak se ptala, jestli jsme měli podezření, že chce utéct a proč jsme to neohlásili. Samozřejmě že tatínek tehdy řekl, že jsme o ničem nevěděli a že to pro nás byl šok. Takže tím, že to nikomu neřekl, nás asi chtěl chránit a taky sebe. Hodně se tehdy udávalo.“

Způsobila emigrace rodině nějaké problémy?

Většina respondentů musela podstoupit výslech u StB a v zaměstnání, kde byli dotazováni na důvody a okolnosti emigrace. Takto na jeden z výslechů vzpomíná respondentka, které emigroval bratr v roce 1948: „Pamatuju si, jak tatínka a maminku vyslýchala policie. I mě se ptali. Ptali se mě, jestli neuvažuju o tom, že bych šla za ním. A proč se mi tady nelíbí, i když nic takového jsem neřekla. Také se mě ptali, jestli vím, kam emigroval a jestli znám nějaká jména, která mi tehdy řekli. Nic jsem neřekla, ale bylo to děsivé. Byla to jména jeho dvou kamarádů, kteří, jak jsem se později dozvěděla, utekli s ním. Byla jsem tehdy v podstatě ještě dítě. Bylo mi 14 a byla jsem vyděšená.“

Naopak úplně jiný zážitek s výslechem mají ty rodiny, jejichž příbuzní emigrovali později, popřípadě důvodem k odchodu ze země nebyly politické (nebo ekonomické) důvody, ale osobní: „Jako bylo v té době obvyklé, tak si nás s manželem pozvali na pohovor v zaměstnání a zjišťovali motivy, které vedly našeho syna k opuštění. Ale protože jsme nevěděli o žádných politických nebo ekonomických motivech, tak jsme nakonec sdělili, že jeho důvodem byl Petrův vztah k Francesce. Takže pohovory ani v případě mém neměly žádný negativní dopad na naši rodinu.“ Říká respondentka, jejíž syn emigroval v roce 1987 do Itálie za svojí láskou.

Nejčastěji uvádí respondenti problém dostat se na střední nebo vysokou školu a někteří měli problém s nalezením zaměstnání. V jednom případě došlo k zabavení pasů. Zároveň ale většina respondentů uvádí, že samotná emigrace jim nezpůsobila žádné větší postihy a i ty, které nastaly, tak mohly mít řadu jiným příčin. Jako je například kulacký a katolický původ rodiny v případě některých respondentů „Konkrétně mě žádné velké problémy nenastaly. A vzhledem k tomu, že jsem si vzala pétépáka, tak bratr, co emigroval, byl můj nejmenší problém (smích).“ Tvrdí respondentka, které emigroval bratr v roce 1948.

Jak ovlivnil odchod člena rodiny vztahy v dané rodině?

Pro všechny respondenty se jednalo o velmi bolestivou zkušenost, kdy přišli o své nejbližší. Navíc, jak již bylo řečeno výše, často se musela rodina vypořádat s počátečním šokem, protože o plánech emigrovat neměla ani tušení. Někteří to brali jako zradu, jak například uvádí respondentka, které emigrovali oba synové do Ameriky v 80. letech: „… je to pro mě velmi bolestivý, že svoji vlastní matce to ani jeden neřekl. Bavila jsem se o tom poté s Martinem a on říkal, že mi to prostě nemohl říct, protože věděl, že bych byla špatná z toho, že tady zustávám úplně sama… Emigrace obou mojich synů je pro mě dodnes hodně těžká, protože jsem tady zůstala vlastně úplně sama. K již tak krizové situaci se musela navíc rodina vypořádávat s komunistickým establishmentem.

Fakt, že rodiče a sourozenci nevěděli, co je s jejich nejbližšími, jak se jim daří a zda jsou v pořádku, byl pro všechny velmi traumatizující. Po zpracování prvotního šoku ale došlo většinou ke smíření se vzniklou situací. „Rodiče byli nešťastní. Marunka byla jejich veliká pýcha, byla krásná a moc chytrá. Báli se, že jí neuviděj. Nevěděli, co maj dělat. Tatínka to hodně zasáhlo, holka byla pryč a nemohla zpátky. Pozdějc jsem slyšela říkat, že má ta naše Maruna štěstí, že je pryč. Už to, že tenkrát mohla na gymnázium bylo štěstí, na vejšku už by se totiž asi nedostala. Můj děda byl kulak a my to měli v posudcích.“ Vzpomíná respondetka, jejíž sestra se kvůli vpádu ruských vojsk 21. srpna 1968 nemohla již vrátit domů, protože nebyla vpuštěna na české hranice.

Nejvíce došlo asi k narušením vztahů v rodině emigranta, který odešel v roce 1948. I když zde hráli roli i jiné faktory (jako bylo praktikování katolické víry, svatba s příslušníkem PTP), tak emigrace měla velký vliv na následné sourozenecké vztahy. Sestra emigranta nemohla studovat, což negativně ovlivnilo celý její život a bratrovi to dávala dlouho za vinu: „Nesměla jsem na žádnou střední školu, i když jsem se skvěle učila. Ani doporučení mých učitelů nepomohlo. Prostě jsem měla v posudku, že bratr emigroval a neměla jsem šanci. Nakonec jsem šla do učení, na švadlenu. Nenáviděla jsem to, ale prostě jsem neměla na výběr. Tohle ovlivnilo celý můj život, na to se jen tak nezapomíná. Těžko se mi sháněla práce.“ Podobné problémy měl i její bratr. Vše vyvrcholilo po revoluci, kdy je jejich bratr, co emigroval, přijel navštívit: „…Hodně se stěhoval a těžko hledal práci. Zlobil se na nás. Zlobil se za to, že jsme Mirka (bratr, co emigroval pozn. autora) nezavrhli, že stále chodíme do kostela. Dával nám vinu za všechny svoje neúspěchy. Pak, po revoluci, když sem Mirek přijel na návštěvu, tak se šíleně pohádali. Vítek čekal omluvu a né kritiku o tom, jak tady žijeme. On totiž, když Mirek přijel, tak všude prohlašoval, jak je rád, že tady nezůstal, když to vidí. Jak jsme zaostalí. To už bylo na Vítka moc. Nakonec s námi úplně přestal komunikovat. Před rokem zemřel. Své ženě zakázal nás kontaktovat. Dodnes nevíme, kde je pohřbený a jestli vůbec pohřbený je. Dala jsem za něj sloužit mši, ale to není ono. Nemám kam položit věnec, nemám se kam chodit modlit.“

Určité výčitky zazněli také od respondentky, které emigrovali oba synové do USA. A to ve vztahu k tomu, jaký si emigranti udržují vztah se svojí rodnou zemí: „Martin je v současnosti americkým občanem a úplně zabouchl dveře za českým občanstvím. Vždycky když se o tom bavíme, tak říká, že tím projevuje vděčnost za to co mu Amerika umožnila. Trápí mě to, že v srdci jsme česká rodina, ale on to zradil, a úmyslně to potlačuje a je hrdý na to, že je Američan. Dodnes to je pro mě největší problém to překonat“.

Mluvilo se o emigraci v rodině a blízkém okolí?

Ve většině případů se samozřejmě o emigraci v kruhu nejbližším mluvilo. Rodina se tak snažila řešit a vyrovnat se s nastalou situací. Co se týče toho, zda se to snažila rodina utajit před okolím, tak většina respondentů se shoduje, že i když o tom před okolím nemluvili, tak je samozřejmé, že to neutajili. Chybějícího člena rodiny si vždy někdo všiml. A nezáleželo na tom, zda dotyčná rodina pocházela z města nebo žila na vesnici. V obou případech se prý o emigraci vědělo, i když rodina sama o tom nikomu neřekla.

Udržovala rodina kontakt s emigrantem?

Většina respondentů alespoň nějaký nepravidelný kontakt s emigrantem udržovala. Pouze respondentka č. 2 neudržovala žádný kontakt, z důvodu zášti vůči emigrantovi. Nejčastějším způsobem kontaktu byla samozřejmě pošta a v pozdějších letech telefon. Několik respondentů dokonce ještě před revolucí bylo své příbuzné navštívit. Rodina ale nevyužívala ke kontaktu pouze poštu: „Tenkrát bylo ale velký řešení s věnem. Sehnali si nějaký kontakt na jednoho pána, co jim pomohl s tím, aby jí mohli poslat výbavu jako peřiny, ručníky a tak. Museli to uplatit.“ Vypráví respondentka, jejíž sestra zůstala za hranicemi po roce 1968. Další respondentka vzpomíná, jak ji přišla navštívit cizí žena, kterou požádal její bratr, co emigroval do Austrálie, aby sdělila rodině, že je v pořádku a jak žije. Je tedy vidět, že kontakt se i přes veškerou snahu komunistické strany dařilo udržovat.

Po revoluci se všichni emigranti alespoň jednou vrátili do Čech. Trvale se do Čech vrátil pouze jeden emigrant.

Co se týče literárních pramenů k tomuto tématu, musíme bohužel konstatovat, že žádný neexistuje. Literatura je plná knih, které se věnují příběhům těch, co emigrovali, ale to, jaké problémy v důsledku toho nastali rodině, která tu zůstala, již neřeší žádná kniha.

Ve své práci jsme tak byli odkázáni hlavně na náš vlastní výzkum. Vzhledem k malému počtu respondentů a jejich heterogenitě nelze však v žádném případě náš výzkum generalizovat. Získaná data se jen těžko porovnávají, proto se spíše jedná o případovou studii rodin, kterým emigroval blízký člen rodiny.

Cílem naší práce bylo zjistit, zda emigrace člena rodiny způsobila rodině problémy a jaké. Většina respondentů se shoduje, že i když jim díky emigraci vyvstaly jisté problémy se stání mocí (jako je výslech u StB, zákaz studia, špatné hledání práce atd.) tak rozhodující vliv na kvalitu jejich života emigrace neměla. V těch případech, kde byly persekuce vážnější, hrály totiž často roli i jiné důvody, než pouze emigrace. Například kulacký a katolický původ rodiny. V těchto případech se respondenti shodují, že právě tyto okolnosti měly zásadní vliv na jejich život v socialistickém Československu. V toto práci jsme se také zabývali tím, zda nejbližší rodina byla informována o plánech emigranta. Až na jeden případ o emigraci nikdo dopředu nevěděl a pro rodinu to byl velký šok.

Dalším cílem práce bylo zjistit, do jaké míry ovlivnila emigrace vztahy v rodině. Zajímalo nás, zda to, že s emigrací vyvstaly rodině jisté problémy, ovlivnilo vztah rodiny k emigrujícímu členu a jejich pocity vůči dotyčnému. Zde jsou výsledky samozřejmě velmi různorodé a dalo by se říci, že každý respondent se k tomu stavěl jinak a měl jiné pocity. Lze však říci, že po počátečním šoku, se všichni snažili se situací vyrovnat. Samozřejmě se všichni respondenti strachovali o své blízké a vadilo jim, že kontakt se dal udržovat jen velmi těžko. Vyloženou zášť pociťovala pouze jedna respondentka a v tomto konkrétním případě narušila emigrace negativně vztahy v celé rodině. Co se týče kontaktu s emigrantem, tak ten udržovali všichni respondenti až na jednoho. Překvapilo nás, že i v době normalizace se povedlo jedné z respondentek navštívit svého syna v Americe. Všichni emigranti alespoň jednou po revoluci navštívili své příbuzné v Čechách. Pouze jeden z jedenácti emigrantů se vrátil na trvalo zpátky do Čech.

Dvořáková, Zora. Politikové na útěku. Nakladatelství Epocha. V Praze 2004.

Filípek, Jan. Odlesky dějin československého exilu. Vlastním nákladem. Praha 1999.

Pojerová, Petra. Jak žijí emigranti ve Švédsku [online]. Varianty, 2008 [cit. 05.12.2010]. Dostupný z WWW: <http://www.varianty.cz/download/pdf/pdfs_29.pdf>.

Říhová, Věra. Dobře utajovaná nezaměstnanost [online]. Britské listy, 2010 [cit. 05.12.2010]. Dostupný z WWW: <http://www.blisty.cz/2010/4/16/art52096.html>.

Tvrdíková, Michaela. Proměny československé emigrace v letech 1948 – 1989 [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007 [cit. 05.12.2010]. Dostupný z WWW: <http://is.muni.cz/th/52127/ff_m/Strucna_historie_uprchliku_z_ceskych_zemi_.pdf>.

Upevňování komunistického režimu (1948 – 1953) [online]. E – dějiny.cz, 2008 [cit. 05.12. 2010]. Dostupný z WWW: <http://www.edejiny.cz/upevnovani-komunistickeho-rezimu-1948-%E2%80%93-1953/ >.

Narodila jsem se v Boršově u Kyjova, v roce 1936. Dalo by se říci, že mám dělnický původ, můj tatínek byl skladník a maminka byla v domácnosti. Mám totiž další tři sourozence a tak se o nás musela starat. Emigroval můj o dva roky starší bratr. Bylo to v roce 1948, ale už nevím přesně kdy. Ono to totiž nikomu neřekl, že chce utéct, a my to vlastně zjistili, až když nám přišla pohlednice z Vídně. Tenkrát to napsal nějak chytře a my pochopili, že emigroval. Myslím, že to tenkrát pro tatínka ani nebyl šok. On Mirek nechtěl mít s komunisty nic společného a když viděl, co se tady děje, byl hodně nešťastný a mluvil o tom, že uteče. To jen my jsme tomu nějak nevěřili, že to opravdu udělá. On byl totiž v Brně na učení, takže nám nebylo divné, že se nám měsíc neozývá. Tehdy to bylo normální. Ne jako dnR se všema mobilama a smskama. Pokud si dobře pamatuji, tak emigroval ještě se dvěma kamarádama. Nějaký čas byl v Anglii, tam se seznámil s nějakým Australanem a ten ho přesvědčil, ať jde s ním do Austrálie. V Anglii totiž nemohl najít pořádnou práci. A taky se mu líbila ta vidina toho, že v Austrálii bude moct mít svojí vlastní farmu, tak jak to viděl v Anglii. To totiž byla jediná práce, kterou tam sehnal, práce na farmě. Takže nakonec jel lodí do Austrálie a tam také zůstal. Oženil se a měl děti.

Jaký postoj k tomu měla vaše rodina?

No jaký, už se nedalo nic dělat. Neřekl nám to předem, takže jsme neměli šanci nějak reagovat a pak už bylo pozdě. Nakonec, byl to jeho život a jeho rozhodnutí. Myslím, že nám o tom neřekl, aby nás chránil. Protože když nás pak vyslýchala policie, tak se ptala, jestli jsme měli podezření, že chce utéct a proč jsme to neohlásili. Samozřejmě že tatínek tehdy řekl, že jsme o ničem nevěděli a že to pro nás byl šok. Takže tím, že to nikomu neřekl, nás asi chtěl chránit a taky sebe. Hodně se tehdy udávalo. Samozřejmě, že nám jeho emigrace tak jako tak způsobila řadu problémů. Můj nejstarší bratr, Vítek, mu tu emigraci neodpustil do konce života. A i moje sestra Jarka mu to vyčítala. Jarka měla problémy ve škole a Vítka ze začátku hodně pronásledovala policie, protože si mysleli, že s ním udržuje kontakt. Navíc jsme žili na malém městě a tam se nic neutají. Ani nemělo moc cenu to tajit, i když jsme o tom nemluvili. Ani naši přátelé o tom s námi nemluvili. Prostě jako by Mirek vůbec nikdy nebyl. On ani moc nepsal dopisy nebo něco takového. Myslím, že tušil, že by nám to způsobilo problémy. Doma jsme se o něm nebavili skoro vůbec. I když si myslím, že maminku a tatínka trápilo, že neví, co s ním je a jak se mu vede. Ale co mohli dělat?

Takže vám vůbec nepsal?

Myslím, že napsal, když se oženil. A taky v roce 1965 nás navštívila jedna jeho známá, která se s ním setkala v Austrálii a řekla nám, jak žije a jak se má. Poprosil jí o to. Pak začal psát až po revoluci. Ale to bylo spíš z popudu Milušky (dcera). Ta se tam chtěla hodně podívat a učila se anglicky, takže si psali. On pak v roce 1994 přijel i se svou ženou na návštěvu. Byl tady asi dva měsíce. Jenže jeho postoj ke všemu, co tady viděl, hodně štval Vítka. Všechno kritizoval a vychvaloval, jak se v Austrálii žije lépe, co tam všechno je a tady není. To pro Vítka byla poslední rána. Tak nějak spíš čekal, že se mu omluví, než že bude kritizovat to, jak tu žijeme. Tenkrát se hodně pohádali a Vítek už o něm do konce smrti nemluvil. Přestal udržovat kontakt i se mnou. Nakonec dával vinu za svůj život i mě, protože jsem si vzala pétépáka. To, že Vítek umřel, jsem se dozvěděla až o půl roku později a to úplnou náhodou. Podle všeho nechtěl, aby nám to jeho žena dala vědět. Mirek už tak neměl moc důvodů se vracet na návštěvu. Jarka mu sice odpustila, ale cítil, že tady není moc vítán. DnR si tak maximálně napíšeme přání k Vánocům. Kdyby moje dcera nežila v Austrálii tak bych vůbec nevěděla, jak žije.

Jaké konkrétní problémy to vaší rodině způsobilo?

No to víš, všude se to muselo psát a měli jsme to všichni zapsáni v kádrových posudcích. Jarka nemohla jít do školy, do které chtěla, a Vítek jen těžko sháněl práci. Nemohli jsme jet na dovolenou. A to bylo myslím všechno. Konkrétně mně žádné velké problémy nenastaly. A vzhledem k tomu, že jsem si vzala pétépáka, tak bratr, co emigroval, byl můj nejmenší problém (smích).

Narodila jsem se v Boršově, v roce 1934. Můj tatínek byl dělník a maminka byla v domácnosti. Starala se o mě a moje tři sourozence. Mám dva bratry. Vítka a Mirka. A taky sestru Jiřinku. Emigroval můj bratr, Mirek. Bylo to po únoru 1948 a emigroval do Austrálie. I když původně chtěl myslím do Ameriky, ale z nějakých důvodů se tam nedostal.

Věděla si, že chce emigrovat? Ne, ne přímo. Hodně mluvil o tom, že nemá rád komunisty a jak ho to tady štve. Ale nikdy by mě nenapadlo, že opravdu odejde. Myslím, že ani rodiče to netušili. Nakonec nám prostě jednoho dne přišla pohlednice z Vídně, že je v pořádku a že už se nevrátí.

Co sis o tom myslela?

Nelíbilo se mi to. Bála jsem se, co se stane. Nemluvilo se o tom, ale vědělo se, že rodiny těch, co tu zůstali a neutekli, to nemají lehké. A taky že ne. Pamatuju si, jak tatínka a maminku vyslýchala policie. I mě se ptali. Ptali se mě, jestli neuvažuju o tom, že bych šla za ním. A proč se mi tady nelíbí, i když nic takového jsem neřekla. Také se mě ptali, jestli vím, kam emigroval a jestli znám nějaká jména, která mi tehdy řekli. Nic jsem neřekla, ale bylo to děsivé. Byla to jména jeho dvou kamarádů, kteří, jak jsem se později dozvěděla, utekli s ním. Byla jsem tehdy v podstatě ještě dítě. Bylo mi 14 a byla jsem vyděšená. Navíc to neskončilo jedním výslechem. Vítka nějakou dobu sledovali. Asi si mysleli, že chce také utéct, nebo že jsou v kontaktu. Po pár měsících to nakonec utichlo. Ale pak jsem chtěla jít na zdrávku, ale nesměla jsem. Nesměla jsem na žádnou střední školu, i když jsem se skvěle učila. Ani doporučení mých učitelů nepomohlo. Prostě jsem měla v posudku, že bratr emigroval a neměla jsem šanci. Nakonec jsem šla do učení, na švadlenu. Nenáviděla jsem to, ale prostě jsem neměla na výběr. Tohle ovlivnilo celý můj život, na to se jen tak nezapomíná. Těžko se mi sháněla práce. Až později, v 60. letech, kdy se situace trochu vylepšila, tak jsem si mohla dodělat maturitu. Moc mi to ale nepomohlo. Z posudků to nezmizelo.

Mluvili jste o tom doma?

Ne, v podstatě ne. Ani před přáteli. Samozřejmě, že blízký okruh to věděl, ale nikdo o tom nemluvil. Bylo ale vidět, že maminka s tatínkem se trápí. Nevěděli, jak se mu daří a jestli je v pořádku. Ale nikdy jsem neslyšela, že by mu jeho rozhodnutí vyčítali. To spíš Vítek. Ten měl problémy hodně dlouho. Taky proto, že jsme katolická rodina a stále jsme chodili do kostela. Navíc pozdějc si Jiřinka vzala Josefa, který byl pétépák. To mu ještě přitížilo. Hodně se stěhoval a těžko hledal práci. Zlobil se na nás. Zlobil se za to, že jsme Mirka nezavrhli, že stále chodíme do kostela. Dával nám vinu za všechny svoje neúspěchy. Pak, po revoluci, když sem Mirek přijel na návštěvu, tak se šíleně pohádali. Vítek čekal omluvu a né kritiku o tom, jak tady žijeme. On totiž, když Mirek přijel, tak všude prohlašoval, jak je rád, že tady nezůstal, když to vidí. Jak jsme zaostalí. To už bylo na Vítka moc. Nakonec s námi úplně přestal komunikovat. Před rokem zemřel. Své ženě zakázal nás kontaktovat. Dodnes nevíme, kde je pohřbený a jestli vůbec pohřbený je. Dala jsem za něj sloužit mši, ale to není ono. Nemám kam položit věnec, nemám se kam chodit modlit.

Udržovala jsi s Mirkem nějaký kontakt?

Ne. Vůbec žádný. Pokud vím, tak napsal nějaký dopis Jiřce, ale já mu nikdy nepsala.

Odpustila si mu?

Nakonec ano. Je to můj bratr. Voda není krev. A Ježíš říká, že máme odpouštět.

Narodila jsem se roku 1957 v Jičíně. Žili jsme na malé vesnici, tatínek pracoval v místním zemědělském družstvu a maminka tu pracovala taky, ale pak s námi byla doma. Nic jinýho na vesnici nemohli, protože tatínkově a maminčině rodině všechno vzali. Byly jsme tři sestry a já jsem nejmladší. Emigrovala moje nejstarší sestra Maruška.

Z jakých důvodů emigrovala?

Ona jako emigrovat nechtěla. To bylo složitější. Maruna chodila na gymnázium, byla moc chytrá, učila se tam anglicky. Pan profesor chtěl, aby se zlepšili, tak jim domluvil ňáký kontakty v zahraničí, aby si psali dopisy se stějně starýma lidma. Marunka si psala s Kanaďanem Reyem, takovej pěknej fešák. V roce šedesátosum maturovala, maminka s tatínkem na ní byli hrdí. Rey pozval Marunku k sobě do Kanady. Rodiče jí nechtěli pustit za ňákym cizim klukem tak daleko. Dlouho trvalo, než to dovolili a jak už to bylo, jestli s tim jako měla jinak problémy. Ale v létě odletěla. Tenkrát to bylo něco, aby se tak mladá holka ze vsi vydala tak daleko. Psala nám, jak je to parádní, byla tam měsíc a půl. Problém byl s jejím návratem domů. 21. srpna měla letět z Londýna, ale oni ji sem už nepustili. Nevěděla, co má dělat, co se děje. Nevěděli jsme sami, co dělat. Takže kontaktovala Reye do Vancouvru a letěla zpátky k němu a dal nám to vědět. Skončilo to tak, že se ti dva vzali.

Jaký postoj k tomu měla rodina?

Rodiče byli nešťastní. Marunka byla jejich veliká pýcha, byla krásná a moc chytrá. Báli se, že jí neuviděj. Nevěděli, co maj dělat. Tatínka to hodně zasáhlo, holka byla pryč a nemohla zpátky. Pozdějc jsem slyšela říkat, že má ta naše Maruna štěstí, že je pryč. Už to, že tenkrát mohla na gymnázium bylo štěstí, na vejšku už by se totiž asi nedostala. Můj děda byl kulak a my to měli v posudcích.

Jaké problémy emigrace tvé sestry způsobila rodině?

No tak ta samotná emigrace toho moc nezpůsobila. Jak jsem říkala, děda byl kulak, co nechtěl odevzdat majetek těm komoušům a dokonce jeho, babičku a mojí maminku se sestrama chtěli tenkrát vyhnat z vesnice. A další věcí bylo, že jsme věřící katolická rodina a ve straně z nás taky nikdo nebyl. To byl asi větší problém než Marunka. Já se teda nedostala na školu, co sem chtěla a musela jít na to dvouletou zemědělku. Maturitu jsem si dodělala pozdějc. Ale s tím dostat se na školu jsme pak měli problém všici v rodině. Moje sestřenice s tím měla problém, můj bratranec zase měl oplejtačky na vojně.

Zamlčovali jste před okolím, že Marie emigrovala?

Ono se tady kolem vědělo, že Maruš odletěla, a když se nevracela, tak to bylo zřejmý. Jako tady se vždycky všechno vědělo, ale nikdo nám na to nic neřek. Moc si to už nepamatuju.

Mluvilo se o tom v rodině?

Mluvilo a hodně, celá rodina to věděla a i záviděla. Strejda, tvůj děda, tenkrát emigraci taky zvažoval, byl tenkrát v sedumdesátym s podnikem ve Vídni a ňák to tam oťukal, ale pak to vzdal, měl malý děti a bál se. Nám to řek, až o několik let pozdějc.

Udržovali jste kontakt s Marií?

Ani netušim, jak to bylo možný, ale psali jsme si s ní. Dokonce mohla jezdit na návštěvy, už v roce 1972 přijela poprvý se svým nejstarším synem a pak ještě několikrát s dalšími syny. Ale Reye, jejího muže, jsme poznali až po revoluci, to jsme za ní byli i my. Rodiče byli smutní, že ho nepoznali ještě před jejich svatbou. Tatínek se ho vlastně ani nedožil. Tenkrát bylo ale velký řešení s věnem. Sehnali si nějaký kontakt na jednoho pána, co jim pomohl s tím, aby jí mohli poslat výbavu jako peřiny, ručníky a tak. Museli to uplatit.

Jezdí sem Marie i nyní?

Hmm, jezdí. Každý rok na Vánoce přijede. S Reyem se dávno rozvedla a kluci, má tři, jsou už dospělí a maj svoje rodiny. Dva žijou v Japonsku. Maruška vlastně furt cestuje. Když není tady, je v Japonsku. Nebo teda v Kanadě, kde je její nejmladší Damian. Kluci sem moc nejezdí, jednou za pár let, neuměj česky, Marunka je to neučila. Ale Rey občas přijede s ní, jsou pořád kamarádi a ten už pás českejch slov pochytil.

Narodila jsem se v Jičíně roku 1955. Žijeme v Libáni, v takový menší obci. Tatínek pracoval v družstvu a maminka tam taky dělala, ale když se narodila moje o pět let starší sestra, pak já a o dva roky mladší, tak zůstala s náma doma a starala se o domácnost. Tatínek měl, co dělat, aby nás uživil. Rodiče to neměli jednoduchý, jejich rodiče přišli o svoje majetky, takže neměli nic.

Kdo z vaší rodiny emigroval?

Do ciziny se dostala moje starší sestra Maruš. Ale emigraci teda v plánu neměla. Ona v létě 1968 odjela za svým dopisovým kamarádem. S ním si psala několik let na gymnázium, aby si zlepšila angličtinu. A on jí po maturitě pozval na léto do Vancouvru. Byla jsem malá, tak si nepamatuju, jak jí pustili. Jestli ne režim, tak moji rodiče se teda báli o ní. Jsme katolická rodina a pustit mladou holku samotnou za ňákym klukem se moc nehodilo. Ale chtěli, aby se někam podívala. On jí teda cestu zaplatil, tak jela. V srpnu se měla vrátit, ale při přestupu v Londýně jí sem nepustili. Takže se vrátila zpátky za Reyem do Kanady a psala našim, co má dělat. Ti netušili, co dělat, ale věděli, že se má dobře. Po čase jim sestra psala, že se bude vdávat. Reyova rodina jí vzala za svou, měli ji moc rádi.

Jaké problémy emigrace způsobila rodině?

Tak tím, že Maruš vlastně emigrovat nechtěla a vlastně se snažila i se sem dostat, tak to bylo celkem dobrý. Asi tím, že jsme teda byli asi na malý vesnici, tak se zase tolik neřešilo, co se lidí týkalo. Tatínek měl s místníma dobrý vztahy. Problémy jsme měli, že naše rodina měla majetky a přišla o ně. Děda byl i ve vězení, že nechtěl majetek odevzdat. Navíc katolická rodina, co chodí pravidelně do kostela. Já a moje mladší sestra Jana jsme se nedostali na školy, co jsme chtěli, ale to jsme měli všichni v rodině takovej problém. Až teda na Maruš, tu se nějak povedlo dostat na gymnázium tenkrát. Ona teda byl hodně chytrá a škola jí šla sama.

Zamlčovali jste to před okolím?

Tak to ani zamlčovat nešlo, všichni věděli, že Maruš letí pryč, ale kdo to mohl tušit, že to tak dopadne. A jinak jsme to měli v posudkách, tak co. Udržovali jste kontakt s Marií? Překvapivě udržovali. Psali jsme jí a ona nám. O určitých věcech jsme teda nepsali, protože člověk nikdy nevěděl, kdo to ještě čte. Tatínek tenkrát nějak zařídil, aby jí mohli posílat balíčky. Třeba i výbavu k svatbě jí posílali za úplatek. Ona dokonce mohla přijet, poprvé přijela někdy po 70. roce. To přijela s malým Reyem, pak vždycky s klukama. Měla tři syny. Rey, její muž přijel, až po revoluci. Tatínek se ho bohužel nedožil. Vždycky nám přivezla kufr plný dárků pro celou rodinu. Vozila nám věci, co jsme tu neměli a pro nás holky to byla velká paráda, tady nic nebylo. I jsme jí to záviděli, že se tak má, my to mít nemohli. Ale Maruš nás po revoluci do Kanady vzala několikrát. Stýskalo se jí, byla tam sama, i když měla novou rodinu.

Narodila jsem se v roce 1920 Čelákovicích u Prahy a mám jednu mladší sestru. Letos mi bylo už 90let. Pocházím z chudé rodiny. Velmi brzo mi umřela maminka a tatínek se o nás nějakou dobu, než se znova oženil, staral sám. To byly velmi těžký časy, ale nějak jsme vyžili. Tatínek pracoval jako lakýrník. Emigrace obou mojich synů je pro mě dodnes hodně těžká, protože jsem tady zůstala vlastně úplně sama. Však víš, že s Vaší babičkou si moc nerozumím, takže jedinou mojí radostí jste tady vy. A kdyby mi tady táta nepomáhal, tak nevím, jak bych to zvládla. Obě emigrace mých synů byly hodně těžké, speciálně ta první, kdy emigroval Vláďa. Bylo to zničehonic, nikdo jsme neměli tušení, že chce odejít, jediný jeho jeden kamarád to snad věděl. Neřekl to nikomu. Byl samotář, vždyť víš, když bydlel potom ve Zruči, jak to tam vypadalo. Vláďa utekl ze závodů ve vodním slalomu, který se konal v Marseille v roce 1974. Prostě se nevrátil do autobusu nazpátek. Když mi to pak řekl ten jeho kamarád, říkal prý: „DnR jsem se dobře vyspal, dnR to udělám“. Co jsme se potom o tom bavili, tak hlavní věcí, která ho štvala, že si tady za komunismu nemůže dělat, co chce. Pořád lepil nějaký lodě a chtěl si založit firmu a to tady prostě nešlo. Tak se rozhodl, že se dostane do Ameriky, kde měl nějaký kamarády od kajaků a začne vyrábět lodě tam. Nakonec se mu to povedlo a docela se mu i dařilo, ale protože byl nepořádnej, po revoluci mu tam celá dílna vyhořela a o všechno přišel. Pak se vrátil do Československa v roce 1991 a měl chuť založit tady taky něco, kde by vyráběl, ale už se mu to plně nepodařilo. Pak utekl Martin v roce 1986.

Věděla si této, že chtějí emigrovat?

To je nejhorší, že jsme to právě nikdo nevěděli. Vláďa se rozhodl úplně spontánně na těch závodech v roce 1974, nevěděla jsme to ani my rodiče, ani jeho kamarádi. Věděl to snad jen jeden z té výpravy na těch závodech. Protože ten pak potom co se vrátili bez Vládi, který se přes Paříž dostal do Ameriky, mi to přišel říct. Tak jsme se to dozvěděli. Teda aspoň o Vláďovi. Když potom emigroval Martin, tak já jsem to taky nevěděla. Ale to podle mě Vláďa věděl, protože za nim byl Martin jednou v Americe a řekla bych s odstupem času, že to tam spolu dohadovali. Vláďa jim vlastně potom pomáhal, když přijeli, sehnal jim byt a Martinovi práci někde v Pensylvánii. Ale je to pro mě velmi bolestivý, že svoji vlastní matce to ani jeden neřekl. Bavila jsem se o tom poté s Martinem a on říkal, že mi to prostě nemohl říct, protože věděl, že bych byla špatná z toho, že tady zůstávám úplně sama.

Proč teda emigrovali?

Tak Vláďa si chtěl založit vlastní firmu na výrobu lodí, to už jsem říkala a Martin ten byl nespokojený s tím, jak se zachoval režim k němu, když se Vláďa vrátil. Vláďa vlastně v Americe čekal deset let na udělení občanství. První možnost měl už po 5 letech, ale to se za něj musel někdo zaručit a to nějak nevyšlo. Musel teda čekat dalších 5 let a potom občanství dostal. Poté, co ho dostal, se hned vrátil do Československa a tady objížděl kamarády. Od tohoto jeho návratu se vlastně přihodilo to, proč se Martin rozhodl utéct.

Způsobil tedy Vláďův návrat nějaké komplikace v rodině?

Mě osobně ne, já už jsem byla v důchodu a dokonce jsem předtím už za ním v Americe byla. Problém ale nastal právě Martinovi. Po nějaké době, kdy tady Vláďa byl, STB sebrala jemu a jeho manželce pas. Aby se nestalo to, že odjedou s Vláďou pryč. Mě předtím akorát jednou STB kontaktovala a vyptávala se, ale já jsem vlastně skoro vůbec nic nevěděla. A předtím, jsem to na STB nahlásila, že mi emigroval syn. Takže vyložené persekuce se v naší rodině neobjevily.

Co se teda přihodilo s Martinem a jak poté emigroval?

Poté co mu sebrali pas, tak začal psát spoustu stížností na všemožné úřady a já nevím co. Tyto stížnosti pro něj dopadli po roce dobře, protože mu pas vrátili. Hned potom prakticky Martin s rodinou utekl. Takže Martin utekl de facto z důvodu toho, že byl nespokojený se svým omezením, že trpěl za emigraci svého bratra. To byl hlavní důvod proč se potom s Adrianou a dětmi v roce 1986 rozhodli útéct. Na rozdíl od Vládi to však měl Martin velmi dobře promyšlené, ale zase utíkal s manželkou a třemi malými dětmi. Nejmladší byly 2 roky. Utíkali z dovolené v Jugoslávii přes Vídeň, kde čekali zhruba 4 měsíce na vízum. Tady jsem za nima dokonce byla a byla jsem přítomna i ve chvíli samotného odletu do Ameriky. Pamatuju si, že Martin přišel z ambasády a řekl: „Dostali jsme vízum, zejtra jedem.“ Mě však následující den jel vlak do Prahy až večer, takže si pamatuju, že jsem celý den seděla v kavárně ve Vídni a zůstala od této chvíle plně sama.

Jak si tedy udržovala kontakt se svými syny?

Když utekl Vláďa, tak jsem se to dozvěděla od toho kamaráda. A potom mě Vláďa psal z Paříže, kde mezitím bydlel s nějakou polskou komunitou. Poslal mi adresu, kam mu můžu psát a dokonce si pamatuju, že nám z Paříže poslal vánoční dárky, protože tam byl přes Vánoce. Potom co se dostal do Ameriky, tak jsem za ním zhruba na 7 týdnů odjela a spolu s ním sem zde pracovala a umývala nádobí ve vodáckém centru Nantahana, kde on pracoval a začal vyrábět lodě. Celkově jsem za Vláďou byla asi 2x a samozřejmě jsme si dopisovali. Jednou jsem tam dokonce byla s Martinem a myslím si, že si tady při té návštěvě spolu domluvili plán emigrace. Martina tam za ním pustili, protože tady v Československu měl manželku a dvě děti. Nehrozilo tedy, že by se nevrátil. Vláďa se poté v roce 1991 vrátil a zůstal už tady. Co se týče Martina, potom co v roce 1986 utekl, tak za ním a vnoučatama jsem se do Ameriky vydala celkem asi 3x. Jednou když jsem byla v Americe, tak zde v Československu probíhala sametová revoluce. To mě do dneška mrzí, že jsem u toho nebyla. Takže u Martina jsem byla celkem dostkrát, dokud mi to zdraví dovolilo. Dodneška si každý týden jednou voláme. Píšu si s jeho starší dcerou, Zuzanou, která umí nejlíp z dětí česky. Ta zde taky půl roku byla a trénovala vodní slalom, protože byla členkou americké výpravy na mistrovství světa ve vodním slalomu, které bylo v ČR. Ondřej, nejstarší Martinův syn, tady byl jednou a nejmladší Anička tady v České republice od dob emigrace nebyl. Zuzka tady teda byla nejvíckrát. Naposled tady Martin byl nedávno na moje životní 90 narozeniny.

Vláďa se tedy vrátil?¨

Ano. Vláďa se po revoluci vrátil a měl stejnou myšlenku, jako když odjížděl do Ameriky, a to tu, že tady založí firmu na výrobu lodí. Tu sice založil a kajaky vyráběl. Ty měly sice dobrou kvalitu, ale on nebyl moc dobrej obchodník a nadělal si spoustu dluhů. Já jsem se s ním ani moc nevídala, protože jsme si moc nerozuměli. On poté bohužel dostal rakovinu a v roce 2006 v den svých 56 narozenin zemřel. Já jsem potom ještě musela řešit jeho dluhy.

Co bylo z toho všeho pro Tebe nejtěžší?

No jehorší samozřejmě byla ta věc, že jsem tady zůstala úplně sama, ale co mi líto je to, že Martin zanevřel na svoji rodnou zem. Martin je v současnosti americkým občanem a úplně zabouchl dveře za českým občanstvím. Vždycky když se o tom bavíme, tak říká, že tím projevuje vděčnost za to, co mu Amerika umožnila. Trápí mě to, že v srdci jsme česká rodina, ale on to zradil, a úmyslně to potlačuje a je hrdý na to, že je Američan. Dodnes to je pro mě největší problém to překonat.

Já jako jeho matka sem pracovala ve Výzkumném ústavě a můj manžel byl v té době archeologem.

Kdo z rodiny emigroval?

Z naší rodiny emigroval můj mladší syn Petr, bylo mu tehdy 22 let a studoval vysokou školu, konkrétně Lesnickou fakultu v Brně.

Z jakých důvodů?

Zamiloval se do Kanaďanky, která byla v Československu na výměnném pobytu.

V jakém příbuzenském vztahu je respondent s migrujícím?

Je to můj syn.

Kam a kdy dotyčný emigroval?

Emigroval nejdřív v 87. do Itálie, kde byl v utečeneckém táboře a mezitím mu jeho přítelkyně Francesca zařídila vízum do Kanady.

Věděla o tom rodina, že se chystá emigrovat?

Ne, nikdo z rodiny o tom nevěděl. O jeho úmyslech jsme nic netušili.

Můžete aspoň usoudit, co ho k emigraci vedlo?

Šlo o jednostranné zamilování. Nebyly to žádné ekonomické nebo politické důvody, které byly u většiny emigrantů. Dokonce jsem zhruba po 4 měsících po jeho odjezdu jela do Itálie a pokoušela jsem se ho přemluvit k návratu domů. Což se mi ovšem nepodařilo.

Jestli ano, jaký postoj k tomu měla?

Dokonce ani bráchovi nic neřekl.

Jaké problémy emigrace příbuzného způsobila rodině?

Jako bylo v té době obvyklé, tak si nás s manželem pozvali na pohovor v zaměstnání a zjišťovali motivy, které vedly našeho syna k opuštění. Ale protože jsme nevěděli o žádných politických nebo ekonomických motivech, tak jsme nakonec sdělili, že jeho důvodem byl Petrův vztah k Francesce. Takže pohovory ani v případě mém neměly žádný negativní dopad na naši rodinu. I já i manžel jsme pokračovali na svých pracovních pozicích. A starší syn už taky právě v té době pracoval jako zahradník, takže v jeho případě by postihy byly nesmyslné.

Měl někdo problém se dostat na školu, do práce atd.?

Jeho odjezd měl akorát důsledek pro něj samotného. Tady ho vyloučili ze studia a až se potom dostal do Kanady, tak tam dostudoval - dokonce svůj obor neboli lesnictví a dřevařství.

Zamlčovala jste to před okolím?

Ano, zamlčovala jsem to. Naštěstí sousedé se moc neptali.

Mluvilo se o tom v rodině?

Ano příbuzní se ptali, co je s Petrem. Museli jsme s pravdou ven.

Udržoval se kontakt s emigrantem?

Po prvních pár týdnech se nám Petr ozval z Itálie a sdělil nám, že tam na nějakou dobu zůstane, ale že se pokusí dostat za Francescou do Kanady. Pak jsem ho akorát navštívila v Itálii osobně a snažila jsem se ho přesvědčit, aby se vrátil. No a pak jsme se viděli až po revoluci v létě v 90. roce.

Vrátil se emigrant?

Petr se rozhodl, že v Kanadě zůstane už natrvalo. S Francescou se tam vzali, dostudoval svůj obor a mají 2 děti. Pracuje jako vedoucí podniku, který zpracovává a prodává dřevo.

Jezdí na návštěvy? Jak často?

Na návštěvy jezdí málo, protože je pracovně hodně vytížený, ale my jezdíme za ním a našimi vnoučaty.

Moji rodiče byli vysokoškolsky vzdělaní a tehdy se tomu říkalo, že je to pracující inteligence.

Kdo z rodiny emigroval?

Mladší brácha.

Z jakých důvodů?

Jo, to mi neřek. Nesmějte se, opravdu mi nic neříkal. Mi to potom došlo, když se ve dveřích objevila Francesca.

V jakém příbuzenském vztahu je respondent s migrujícím

Mladší bratr.

Kam a kdy dotyčný emigroval?

Petr zůstal v 87. v Itálii v nějakém táboře a potom odsud odjel díky Francesce do Kanady.

Věděla o tom rodina, že se chystá emigrovat?

U nás doma o tom nikdo nevěděl, nesvěřoval se nám o tom. Asi tušil, že by sme ho přesvědčovali, hlavně máma, protože Francesca byla asi o 4 roky starší.

Jaké problémy emigrace příbuzného způsobila rodině?

Mě osobně to nijak nepostihlo. Já sem v té době dělal zahradníka a u nás v práci se na to vůbec neptali. To spíš u mámy a táty. Ale když zjistili, že to byly osobní důvody, že v tom nebyla ani politika, ani peníze, tak už to dál nevyšetřovali.

Měl někdo problém se dostat na školu, do práce atd.?

Petr byl mladší a byl už ve třetím ročníku na výšce a dalšího bráchu sem neměl.

Zamlčoval jste to před okolím?

Víte, když se mě na to v práci ptali, tak sem jim řekl, že Petr zůstal venku.

Mluvilo se o tom v rodině?

To víte, že jo. Hlavně máma nemohla zpočátku spát. To víte, měla starosti o mladšího syna.

Udržoval se kontakt s emigrantem?

No udržovali. Občas nám Petr zavolal. Ale bylo to zřídka. Jestli si pamatuju dobře, tak máma za nim jela do Itálie, ale nepodařilo se jí ho přemluvit k návratu.

Vrátil se emigrant?

Ne, žije šťastně s rodinou v Quebecu.

Jezdí na návštěvy? Jak často?

Pár krát tu byl, ale pravidelně ho navštěvují rodiče. Já sem byl u něho zatím jen jednou.

Kdo z rodiny vám emigroval a kam?

Emigroval bratranec, na podzim roku 1969 spolu s manželkou a malým synem. Jejich místo emigrace měla být Vídeň, ale jelikož nastaly problémy při pobytu ve Vídni. Tak emigrovali do Švédska, protože v té době hledali ing. techniky do Švédska. Byla mu zajištěna práce, ubytování, občanství, jazykový kurz a to pro celou rodinu.

Věděla vaše rodina, že chce emigrovat?

Moje rodina o emigraci věděla a také ji schvalovala, protože zde nebyla dobrá politická situace.

Měla vaše rodina následně nějaké problémy?

Policejní výslech jsme neabsolvovali. Akorát při vyplňování dotazníků, či výjezdních dokumentech jsme museli vyplňovat, že máme v rodině emigranta. Mně bylo napsáno do osobního posudku, že nesmím jít studovat vysokou školu. To byl jeden z velkých problémů, které z emigrace vyvstal.

Dostal si se nakonec na školu?

Ano nakonec jsem se na vysokou školu technickou v Praze dostal, ale až na odvolání, protože v této době vysoká škola měla málo studentů.

Tajili jste to před okolím?

Blízcí přátelé a okolí věděli, že máme v rodině emigranta, ale nikdy se tato skutečnost nerozebírala. Cíleně jsme to nezamlčovali.

Udržovali jste s nimi kontakt?

Ano udržovali. Častými telefonáty, či poštou. Dokonce nás i navštěvovali, ale až v roce 1983, protože do té doby získávali švédské občanství a vypořádávali se s Československem. Jakmile získali občanství, zažádali o vízum a přijeli. Při této návštěvě emigrant vyprávěl skutečnosti, jak všechno probíhalo při emigraci a jak byl někým udán. Takže po dobu 5 let, nedostal vízum na návštěvu do Československa a jezdila na návštěvy pouze manželka s dětmi. Po roce 1989 jsou jejich návštěvy pravidelné, každý rok. Mají zde rodiče, rodiny a přátele.

Kdo z rodiny vám emigroval a kam?

Emigroval můj další bratranec, na jaře roku 1979 spolu s manželkou. Jejich místem emigrace bylo Švédsko, protože už zde žil jeho bratr s rodinou.

Věděl si, že se chystají emigrovat?

Byl jsem tehdy na vojně a nic jsem nevěděl. Odešel jsem na vojnu a bratranec už byl ve Švédsku.

Jaký jste na to měli názor?

Stejně jako u jeho bratra jsme to schvalovali. Nebyla zde dobrá politická situace.

Měli jste kvůli tomu nějaké problémy?

Z této emigrace nevyvstaly žádné školní ani pracovní problémy. Ale nadále jsme museli vyplňovat dokumenty, dotazníky s tím, že máme emigranty v rodině.

Tajili jste to před okolím?

Před okolím jsme to nezamlčovali. Blízcí přátelé, rodina a okolí to také věděli.

Udržovali jste s nimi kontakt?

Ano, rodina udržovala kontakt s emigrantem ale pouze formou, telefonickou či poštovní. Jejich první návštěva byla až po roce 1989. Od té doby jsou jejich návštěvy pravidelné, jednou i více krát ročně. Mají zde rodiče, rodiny a přátele.



Počet shlédnutí: 54